Slováci boli vyhadzovaní zo železničných služieb pod všelijakými zámienkami ako nespoľahliví a živle sa uplatňovaly. Prišla t. zv. "Šrámkova novela", kde navzájom bola uzavretá smluva na 6 ročné obdobie, a dnes čo za výsledok? Zamestnanectvo železničné na Slovensku na hanbu ministerstvu železníc súdnou cestou si musí vymáhať, čo mu novela dala na obapolný podpis ako zamestnávateľa tak zamestnanca.

Na to, slávny senát, prišiel zákon 404/22, že sa železnice stávajú obchodným podnikom a prevadzajúce nariadenie č. 206/24 tento zákon do života i uviedlo. Po tomto prišiel zákon č. 394/22 o zákaze prijímania nových síl ku železnici, toto sa ale výlučne týkalo len Slovenska, lebo tu žiadon Slovák nebol prijímaný, zato ale z historických zemí sa stále sypaly nové a nové síly. (Sen. Hampl: A to jste ve vládě! Jak se potom děje těm, kteří ve vládě nejsou!) Pane kolega, vtedy sme boli všetci nespoľahliví.

Na tom nebolo dosť. Prišiel zákon 286/24, to je reštrikčný zákon, o ktorom v poslaneckej snemovni p. posl. Brodecký povedal, že i desať ráz dvoma rukama bude zaň hlasovať, lebo vraj, že lepšie menej zamestnancov, ale lepšie platených. A dneska vidíme, ako sú títo zamestnanci platení, že ono je pravý opak toho. Aby ale dielo dovŕšené bolo, musel prijsť zákon 103/26 - t. zv. úprava platov štát. zamestnancov a ku koncu, aby bol zabitý klín do rakve, vládne nariadenie č. 15/27.

Slávny senát! Dnes kde kto, obzvlášť strany socialistické nadávajú, že koalícia je všetkému na príčine, obzvlášť minister železníc bol aj príčinou nešťastia v Zaječí. Takto v časopisech sa útočí, len sa nepoukáže na pravý stav veci. Páni zo socialistických strán práve vtedy boli vo vláde, keď tieto zákony tvorili a zákon č. 103 leží v šuplatoch ministerských takmer 2 roky. Až keď prišla koalícia terajšia, páni zo socialistických strán urgovali, aby ten zákon konečne prišiel do platnosti. Nahodou v r. 1926 ten zákon bol odhlasovaný a vládne nariadenie minulého roku.

Vážení pánovia! Vy zhrozili ste sa, keď sa stalo v Truhlárskej ulici nešťastie, zhrozili ste sa nad nešťastím na Poříčí, ako i nad železničným nešťastím z Zaječí. Áno, s ustrnutím musel každý človek sa nad týmito nešťastiami pozastaviť a rozmýšlať a hľadať vlastnú príčinu. Nezhrozili ste sa ale, ani protestné shromaždenia ste nevydržiavali, keď na Slovensku tisíc dobrých, zdravých železničiarov bolo zo služby vyhadzované následkom vami vynesených zákonov.

Zákon č. 286 zahrdúsil a života pozbavil par sto ľudí slovenského železničiarstva a dietok týchto, ktorí hladom a tuberkulozou boli prenásledovaní, a na ich miesta prichodili noví a noví. Konečne bilo sa do koalície, aby bol zákon o úprave platov štátnych zamestnancov odstránený. Zákon tento je hotový, ako som spomenúl, a prevádzajúce nariadenie previedla minulého roku koalícia.

Pánovia moji! Máte vedomosť, že železničiarske spolky utvorily sa pod exekutívou. Táto exekutíva prejednávala dlhé časy s ministerstvom železníc, ale môžem povedať, že len na oko. Z koalovaných strán utvorila sa skupina Národ, ktorá pojednávala s p. min. predsedom Antonom Švehlom - ľutujem, že dnes je nemocný - posledný čas prejednávala 3. decembra 1927 - a on bol ochotný, keď sme mu predniesli tieto krivdy, ktoré zákon č. 103 a vládne nariadenie č. 15 urobily na železničiarstve, napraviť chyby, aby sme mu len podali tieto, lebo že nechce o 40 až 50 Kč mesiačne pri plate ukrátiť toho výhybkára, toho strážníka trati, ktorý môže milionové škody ľahko priviesť.

Strana moja, ku ktorej mám česť prislúchať, použije všetko možné, aby zákon č. 103 bol novelizovaný, lebo tí páni, ktorí tento zákon robili, nepamätovali na biedne železničiarstvo, ktoré aké také právo malo, ale zákony č. 404, 394, 286 a 103 ho tohoto práva pozbavili.

Slávny senát! U železnice je jedna složka pracovitých ľudí, sú to telegrafisti. Tito bedári na posmech boli zadelení do III. platovej skupiny podúradnickej. Sú to ľudia so školským vzdelaním, ťažkú a odpovednú službu konajú a platení sú mesiačne na posmech 600-700 korunami. Keď sme v tejto veci intervenovali, sdelené nám bolo, že skutočne z omylu boli vynechaní títo ľudia a ja odporúčal by som s tohoto miesta, aby sa tak pánu Fischerovi, ktorý bol hlavným machrom týchto dvoch zákonov, z ministerstva železníc aspoň za jeden rok po 600-700 korún vyplácalo, čo by on hovoril. I chudobný človek má žalúdok a tiež sa aspoň raz denne s jeho rodinou chce najesť. (Místopředseda Donát převzal předsednictví.)

Slávny senát, mám ešte jednu, bolesť. Železničiari, ktorí boli vo službách košicko-bohumínskej železnice, jedným šmahom ministerstva železníc majú byť pozbaveni t. zv. válečných polrokov. Všetkým železničným zamestnancom celej republiky Československej boly započítané tieto válečné polroky. Neviem, z akej príčiny si dovoľuje ministerstvo železníc hovoriť, že zamestnanci košicko-bohumínskej dráhy nemajú na tieto válečné prídavky nároky. Bolo to vydané pánom ministrom Stříbrným a dozvedeli sme sa o tom až konečne teraz. Chodili sme za tým, až nám bolo rečené, že to neni prevediteľné. Jedná sa tu o pár tisíc ľudí, z ktorých väčšina dnes už je v penzii. Vziať týmto, čo sa ostatným dáva, to by som mohol pomenovať zbojstvom, keď týmto ľuďom, ktorí najťažšiu službu po čas vojny museli konať, dnes sa nemá započítať to, čo sa započítava všetkým ostatným.

V mesiaci júni podali sme interpeláciu na pána ministra železníc, či má vedomosť o tom, že na Slovensku riaditeľstvá železníc na kolkované žiadosti nedávajú odpovedi, a keď dajú, tedy po 4, 5, 6 rokoch. Dnes, keď je v platnosti zákon č. 103 a vládne nariadenie č. 15, odbývajú slovenské železničiarstvo len túto odpoveďou: Tam máte vládné nariadenie, tam máte zákon 103. Neviem, akého výrazu mám použiť proti tomu, čo pánovia z ministerstva železníc robia. Keď zamestnanec podá žiadosť, je povinosťou, aby mu bolo na ňu odpovedené, ale nie po 4, 6, 8 rokoch. Buďto neodpovedajú vôbec, alebo odpovedajú: Tam máš vládné nariadenie, nedá sa nič delať. (Sen. Sochor: Jen když dá na to kolek!) Už i to sa nám stalo, pane kolego, že nás pokutovali z ministerstva železníc, keď sme nedali kolok.

Slávny senát, ešte prejdem k jednej bolestivej otázke. Najchudobnejší ľud slovenský 10 rokov čaká, trpezlive čaká, lebo sa mu len sľubuje. To je palčivá otázka, ktorá by mala byť konečne v tomto jubilejnom roku vyriešená a tomu chudobnému ľudu slovenskému dané to, čo mu právom patrí a síce, keby bol prítomný pán minister zahraničia, rovno by som ho prosil: Ak by mal jen trochu dobrej vôle, bola by vyriešená tá bolestná otázka hneď. Jedná sa totiž o vklady pred vojnou do poštových sporiteľieň vkládaných slovenským ľudom. Vedomost mám o tom, že s Maďarskom, Rakúskom, Rumunskom a Juhosláviou je táto záležitosť už vyrovnaná, len s Poľskom ešte nie, a jedná sa tu o obnos nejakých 70 až 80.000 Kč, čo je maličkosť. Neviem pochopiť, prečo konečne aspoň tohoto jubilejného roku není toto vyriešené, aby ľud nebol za blázna držaný. Keď by sa snáď Poľsko chcelo zase o nejaký kus slovenskej zeme uchádzať, ako nám pomocou ministerstva zahraničia bolo urvané kus Oravy a Spiše, mohol by som povedať, že toto by sa skorej stalo a preto prosím slávny senát, aby túto otázku čím najprv pán minister zahraničia vo prospech chudobných žiadateľov vybavil a vtedy chudobný ľud bude mu s vďakou zaviazaný.

Prejdem na druhú otázku tiež tak chúlostivú. Je to práve v povahe veci, že práca a obeti prinesené za vlasť len výnimečne dôjdu uznania alebo odmeny. Uplynutie prvého desetiročia svetovej války poskytuje najlepšiu príležitosť ku konštatovaniu tejto pravdy, kde, tak rečeno, stretávame sa denne s biedou tých, ktorí obetovali za vlasť svoje zdravie, alebo tých, ktorých živiteľia položili za vlasť svoje životy a ktorým štát neposkytnul, alebo snáď ani poskytnúť nemohol, náležitej podpory. Keď aspoň čiastočne sa pamätovalo na ubohých hrdinov a ich pozostalých, ktorí ako vojaci pri vykonávaní svojej ťažkej povinnosti tak draho platili svoju daň krve, nebolo dosiaľ hmotne zo strany štátu docela nič učinené pre zmiernenie škôd a útrap válečných, spôsobených občianskym osobám a ich pozostalým. Vláda republiky Československej síce svojim nariadením č. 366 zo dňa 20. mája 1920 vydaným na základe §u 3 a 4 zákona zo dňa 15. aprila 1920, čís. 333 Sb. z. a n., a na základe zákona zo dňa 15. apríla 1920, čís. 337 Sb. z. a n., sa postarala, aby válečné škody z poslednej války spôsobené občianskym osobám boly podľa mierových smlúv prihlásené, vyšetrené a spísané, viac však pre poškodených týchto nič neučinila a všetky intervencie a prosenia zo strany poškodených zostaly bezvýsledné. Súhrn týchto škôd válečných poškodencov predložil Československý štát reparačnej komisii v Paríži a ako v jednom prípade máme dokumentárne potvrdené, priamo jedným sekretárom reparačnej komisie, boly tieto nároky reparačnou komisiou uznané a štátu Československému už dokonca i vyúčtované. Nuž domnieval by sa každý, že už nič nebude brániť výplate válečných prihlásených poškodencov, z ktorých veľká časť v biede a strádaní nesie už tak dlho nezavinený osud. Všetky intervencie i teraz zostaly bezvýsledné, poneváč vo štátnej pokladnici nieto hotovosti pre výplatu týchto škôd a tak títo úbožiaci boli ponechaní svojmu osudní naďalej. Bolo by veľkou krivdou nehľadať spôsob, ktorým by bolo pomožené týmto bedárom v ich strádaní a štát by sa voči týmto trpiteľom dopustil bezprávia, keby snahu túto nepodporil. Mám tu na mysli pozemkovú reformu. Zákony o pozemkovej reforme celým kategoriám ľudí doniesly také výhody, ktoré si takmer mnohí nezaslúžili. Poneváč z týchto zákonov zákon prídelový zo dňa 30. I. 1920 č. 181 Sb. z. a n. vo svojom §e 10 hovorí, že lesnú pôdu možno prideliť vedľa obcí i iným verejným tvarom, bolo by možno z týchto válečných poškodencov utvoriť lesné družstvá a lesnú pôdu týmto prideliť a takýmto spôsobom odškodniť ich aspoň čiastočne tým, že sa stanú účastní výhod pozemkovej reformy. Týmto postupom bude zbavený štát povinnosti nároky válečných poškodencov v hotovosti honorovať. Podrobnosti realizácie prídelu týmto lesným družstvám učinil by v každom jednotlivom prípade podľa okolností s príslušnými družstvami.

Slávny senát, keď končím svoju reč, žiadam pánov, aby skutočne nahliadli a Slovensku nie sľubami, ale skutkom pomáhali. Rozpočet na r. 1929 v celom znení moja strana odhlasuje. (Souhlas.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Kučera. Dávam mu slovo.

Sen. Kučera: Slavný senáte! President tohoto státu ve svém projevu k 10. výročí republiky mezi jiným pravil toto: "Je tomu 10 let, co vykoupený národ vzal do rukou správu svých věcí, je tomu 10 let, co se ukončil odboj nikoli čtyřletý, ale staletý - odboj proti cizovládě, zlovládě, nesvobodě, odboj, který byl částí obecného zápasu o lepší, svobodnější, demokratičtější řád světa." Mimo to bylo v projevu mnoho mluveno o demokracii, která má býti podle tohoto projevu základním pilířem tohoto státu. Jak však jinak soudí o dnešní situaci někteří pánové u nás, dokazuje výrok, který byl otištěn ve včerejším čísle časopisu "Právo lidu", a to výrok, generála Kadlece, velitele 10. pěší divise, který prohlásil prý na veřejném projevu, že republika vznikla na bajonetech, stojí na bajonetech a bude stát na bajonetech. Myslím, že tento pan generál měl více pravdy nežli pan president, a podle toho vidíme, jak tu demokracii si dnes představujete. Vy si skutečně představujete, že ji udržíte pomocí četnických bajonetů a domníváte se, že s takovouto demokracií budete vládnouti i příště. Řekl bych, mluvil-li o času přítomném a budoucím, že měl ten generál pravdu. Ovšem, když to řekneme my komunisté, jsme za to demagogy. A tedy, když vidíme dnes projednávání státního rozpočtu, jaká je mu věnována pozornost v této místnosti, nemáme dojmu, že vykoupený národ vzal do rukou správu věcí svých, ale máme dojem, že osudy osvobozeného národa doslaly se do rukou nepovolaných a cizích, které nemají pro zájmy lidu žádného pochopení a že tito lidé, kteří dnes říkají, že vládnou demokraticky, jsou vzdáleni vší demokracie, vší sociální spravedlnosti a jsou vedeni snahou vládnouti a udržovati svoji třídní nadvládu v tomto osvobozeném státě.

Jistě, že náš senát i poslanecká sněmovna při projednávání státního rozpočtu i zákonů velmi důležitých nepodávají důkazu, že zde rozhoduje lid ve svých věcech, nýbrž podávají nám smutný obraz úpadku demokracie, falšování demokracie a naprostého úpadku parlamentarismu vůbec. Bylo by dobré vzíti ze zasedání parlamentu i senátu při projednávání státního rozpočtu i důležitých zákonů několik fotografických snímků pro film, aby osvětové komise mohly těm, kdož věří v parlament a demokracii, předvésti, jak vypadají zákonodárné sbory co představitelé vlády lidu.

Pro nás titulární zákonodárce jest již všedním zjevem, že zde projednáváme důležité zákony, které zasahují do hospodářského života širokých vrstev lidových, před prázdnými lavicemi. Nezdá se vám, pánové z vládní koalice, že vy sami zde provádíte nejlepší agitaci proti té naší demokracii, kterou máte sice stále v ústech, ale ve kterou sami nevěříte a která je vám velice nepohodlná tam, kdy by se měly dostaviti její důsledky? Demokracie má vám sloužiti pouze k tomu, abyste lidu namluvili, že on sám rozhoduje o věcech svých, protože prý ve vládě demokratické rozhoduje volba.

A další výrok z projevu presidentova praví: "Dnes už není stát něco mimo nás a proti nám. Nám teď nic nebrání, abychom si jej zařídili co nejlépe." Velmi krásná věta, opětně z projevu presidentova vzatá, ale skutečnost tomu neodpovídá. Dělnická třída věřila po převratu, že ona bude v tomto státě doma, ale za těch 10 roků nenašla v osvobozené vlasti žádného domova a je zde stejně cizincem, o kterého se nikdo nestará, naopak tento stát staví se proti ní ve všech případech sociálních bojů a zápasů.

Pánové, vezměte jenom statistiku vystěhovalectví a zde nejlépe seznáte, že dělník nemá v osvobozené vlasti ani tolik prostředků, aby mohl uhájiti svoji existenci a je nucen v dálné cizině hledati nový domov a novou vlast. "Máme zemi, kterou učinila bohatou a krásnou příroda a lidská práce, máme národy nadané a dělné", ale nemůžeme těmto národům, totiž jejich dělníkům, dáti aspoň tolik, aby v této zemi mohli býti živi. A ani ti, kdož byli šťastni, že v této osvobozené vlasti nalezli práci, nemohou prohlásiti "stát není proti nám", protože zde v tomto osvobozeném státě bylo použito státní moci proti dělníkům v jejich mzdových zápasech, takže není rozdílu mezi rakouskou monarchií a demokratickou Československou republikou. Kolikráte jen dala osvobozená vlast stříleti do dělníků na Slovensku jenom proto, že žádali za větší skývu chleba. A proto také nedivte se, že dělnická třída již dávno ztratila víru v právo a spravedlnost v tomto státě. Sice se praví, že "v demokracii je parlament lidem volený zřídlem vší státní moci", ale náš senát, ani parlament není toho důkazem, naopak, on je odstrašujícím příkladem, jak demokracie vypadati nemá. Proto také my nemáme žádné víry v nynější demokracii této vlády a celé koaliční společnosti, protože tato vláda obstarává pouze třídní zájmy bohatých a stát, Československá republika, je stejně tak třídním státem, jako každý stát, kde vládne absolutistická monarchie. Proto také díváme se na státní rozpočet a finanční oběti, jež on požaduje na příslušnících tohoto státu, jako na rozpočet, který je zpracován s hlediska udržení třídní moci bankovního kapitálu, velkoprůmyslu a agrárních velkozemanů.

Chci ve své řeči stručně poukázati na jednotlivé kapitoly státního rozpočtu a provésti důkaz, že rozpočet není zpracován se všeobecného hlediska národohospodárského, tím méně sociálního, a že není, aspoň v jeho mezích, účelně pamatováno na veškeré vrstvy tohoto státu, a že slouží většinou potřebám tříd majetných. Vezměme prvé tři kapitoly: President republiky, zákonodárné sbory a předsednictva min. rady. Vyžadují nákladu jenom 94,471.110 Kč. Nikdo nebude snad chtíti dokázati pracujícím třídám tohoto státu, ani těm drobným živnostníkům a malozemědělcům, že tyto peníze přinášejí pro tyto vrstvy nějaký užitek, ať po stránce hmotné nebo kulturní. Může se mi namítnouti, že zde je přece položka na zákonodárný sbor, jehož jsem také členem a že parlament je velkým činitelem v tomto státě, jenž zasahuje do hospodářského i kulturního života každého jednotlivce v tomto státě, a že, mluvíme-li proti výdajům na tento sbor, mluvíme tím proti zájmům tohoto lidu, protože zákonodárný sbor má povinnost řešiti všechny otázky hospodářské, sociální i kulturní ve prospěch obyvatel tohoto státu. Přiznám, že podle ústavy a podle zásad demokracie měl by parlament býti sborem zákonodárců vyšlých z lidu, kteří by se o zájmy lidu s největším úsilím starali. Ale, pánové, můžete říci s čistým svědomím, že my jsme zde skutečnými zákonodárci? Já o tom vůbec pochybuji, protože parlament i jeho výbory jsou prostě mechanickým zařízením, jichž pomocí si vládní většina prosazuje všechny zákony, které ona uzná, že by sloužily prospěchům jejich třídy a zajištění a upevnění jejich moci v tomto státě. A proto dnes parlament, který by měl býti výrazem demokracie a sloužiti pracujícím třídám k tomu, aby na této půdě dostalo se jim sociální spravedlnosti, stal se pouhým nástrojem v rukou bankovního kapitálu, ať již průmyslového nebo zemědělského, jehož používá na oklamání a ovládání pracující třídy. Dokud bude parlament tento svůj úkol pro skupiny bankovního kapitálu plniti, bude jej tato třída používati, aby mohla lehčeji masy nespokojenců ve státě ovládati. Jsem přesvědčen, dokud bude parlament sloužiti zájmům těchto skupin, že bude u nás mluveno o demokracii a jejích výhodách, ale jakmile by parlament přestal vykonávati tuto úlohu, bude naše buržoasie bez rozdílu národnosti přesvědčena o škodlivosti demokracie a dovede tento parlament stejně odstraniti, tak jako dovedla odstraniti samosprávu, když dostala se do rukou lidí, kteří opravdu v demokracii věřili a chtěli ji v praktickém životě uplatňovati.

Vezměme kap. 4 a 5: Ministerstvo zahraničních věcí a národní obrany. Obě ministerstva vykazují potřebu 1,567 mil. 570.419 Kč. Jistě číslice úctyhodná. Snad by se mohlo aspoň, ministerstvu zahraničí říci, že má pro pracující třídy tohoto státu veliký význam, protože ono zprostředkuje styky s cizinou, dělá nám v cizině propagandu a my máme možnost získávat obchodní styky a zahraniční trhy pro vývoz našich průmyslových výrobků, na čemž musí míti zájem zejména dělnické vrstvy. To však nelze říci o našem ministerstvu zahraničí. To se v prvé řadě musí věnovat zahraniční politice mezinárodní, která zvláště v Evropě stává se stále nejasnějsí a hrozivější, zejména pro existenci států vzniklých po světové válce. Tím se stává, že zahraniční hospodářská politika tohoto státu není vykonávána podle hospodářských potřeb státu, nýbrž jest určována politickými hledisky, ať již skupin zahraničního kapitálu nebo i skupin finančních uvnitř státu. Proto také ministerstvo zahraničí neuznalo největší stát, Svaz sovětských socialistických republik, velkého Ruska, zaujímající šestinu zeměkoule, z důvodů politických, protože kříží to zájmy kapitalistických států evropských, jimž existence tohoto proletářského státu je nebezpečnou. Proto nesmí býti uznáno sovětské Rusko, které by přineslo ozdravění naší průmyslové krise a tím zlepšilo hospodářské postavení pracujících tříd. A proto můžeme směle říci, že ministerstvo zahraničí dělá politiku, která přináší prospěch nejen finančním skupinám u nás, ale i v cizině, a směrnice jeho politiky není určována potřebami pracujících vrstev. Ostatně myslím, že ti dělníci, kteří musili za hranicemi hledati ochranu u úřadů zahraničních, mohou mluviti, jak málo je postaráno o naše dělnictvo, které nemohlo ve své osvobozené vlasti najíti obživu a bylo nuceno prodati svoji práci kapitalistům v cizině.

Že by vydání na armádu bylo výdajem, z něhož dělnická třída tohoto státu má opravdu nějaký třídní prospěch, myslím, že nemusím ani dokazovati. To možno tvrditi pouze o sovětském Rusku, že armáda je tam zárukou trvání proletářského státu a jeho ochranou, ale i tam, kdyby nehrozilo stálé nebezpečí války se strany kapitalistických států, zejména evropských, raději by viděli, kdyby této armády a vojenských vydání činiti nemusili, a proto navrhuji všeobecné odzbrojení, které ovšem průmysl v kapitalistických státech nemůže potřebovati, protože odvětví této výroby zaručuje mu v době míru veliké zisky. Armády vojenské ve státech kapitalistických jsou tedy nástrojem vládnoucí třídy k dobytí světových trhů a doma ve vlastním státě jsou nástrojem ku potlačení nespokojených, hladových dělníků. Výdaje na militarismus dlužno tedy s hlediska pracujících tříd posuzovati jako výdaje ve prospěch vládnoucí třídy kapitalistické.

Vezměme kap. 6, 7, 8 a 9 státního rozpočtu, to jest: ministerstvo vnitra, ministerstvo spravedlnosti s Nejvyšším soudem, ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisaci správy, nejvyšší správní soud a volební soud. Tyto všechny resorty, které znamenají udržení třídní nadvlády kapitalistického režimu, vyžadují nákladu 1.026,928.176 Kč. Myslím, že nedopouštím se žádné křivdy vůči jejich poslání, když jim připisuji tento význam pro vládnoucí třídy. Ministerstvo vnitra jistě zasluhuje od našich kapitalistických kruhů největšího uznání, jak hájí jejich třídní zájem. Silná organisace policejní a četnické moci v tomto státě, která hlavně slouží k ochraně majitelů průmyslových podniků a velkostatkářů, jistě svým zásahem, zejména do hospodářských zápasů dělnické třídy, podala tolik důkazů, že mohou jí býti tyto vrstvy vděčny. Nechci zde mluviti o jednotlivých detailech hospodářských zápasů dělnické třídy.

Ministerstvo vnitra obstarává zájmy vládnoucí třídy nejen ozbrojenou mocí, ale ono provedlo reformu veřejné správy, která znamená pohřbení demokracie v samosprávě, odstranění samosprávy okresní i zemské vůbec a zavedení státně-byrokraticko-policejní správy. Zde demokracie dostala se úplně pod dozor nejen státních byrokratů, ale musilo zde býti sáhnuto i k jmenování jedné třetiny "odborníků", kteří budou bráni podle potřeby pouze z odborníků, podporujících pilíře této společnosti. Náš lid není prý dosud vychován pro demokracii a proto budou jej v duchu demokracie vychovávati státní úředníci a jmenovaní odborníci. Demokracie přestává u nás býti již i diskusí, a na její místo postavena bude státní autorita v podobě četnického bajonetu a policajtského pendreku. Toť symbol československé demokracie. Nemohu pro nedostatek času rozebírati další pole činnosti ministerstva vnitra, zejména to, kdy pracující třídy přišly s touto činností do styku a seznaly, že pro jejich potřeby toto ministerstvo nic nevykonalo.

Ministerstvo spravedlnosti. Je-li ministerstvo vnitra orgánem vládnoucí třídy, tím více můžeme tvrzení toto opakovati při tomto ministerstvu. Vezměme jen rozsudky našich republikánských soudů a jejich postup, zejména proti dělníkům, a to nejen ve mzdových zápasech, ale zejména v politických. Vezměme jenom postup soudů proti fašistům, kteří se těší sympatiím, a já bych řekl i podpoře vládnoucích politických stran, čehož důkazem je, že Gajda dal rozkaz voliti agrárníky, a přirovnejte postup těchto soudů proti socialistům, zejména však proti nám komunistům. Ale i ve sporech civilních a jiných vidíme jasně, jak soudy staví se většinou na stranu majetných. Ono se sice mluví mnoho o neodvislosti soudcovské, ale ve třídním státě nemůže o nějaké soudcovské neodvislosti býti řeči. Vždyť celá výchova naší soudcovské generace koná se v duchu vládnoucí třídy a stav soudcovský je v zajetí měšťácké ideologie. Organisace soudcovská smí snad projeviti své mínění pouze tam, kde jde o zajištění jejího hospodářského postavení, ale nesmí se postaviti na moderní světový názor, protože by tím mohla ohroziti dnešní kapitalistický řád a nebyla by ani trpěna, kdyby projevila moderní názory, které by znamenaly ohrožení moci vládnoucí třídy. Nebudu se široce zabývati ani kriminalistikou, která má sloužiti k trestání lupičů, vrahů a zlodějů, ale která ve velké míře slouží k potrestání politických provinilců u nás, nejvíce ze řad komunistů. Tato jest opravdu třídní zbraní dnešního kapitalistického režimu a jest jí proto věnována náležitá péče. Censura časopisů je další zbraní v rukou třídního státu, a tu naše ministerstvo spravedlnosti jistě dosáhlo rekordu i před těmi rakušáckými úřady z let 1848. (Sen. Hampl: To by ani Rakousko nedovedlo!) Od 1. ledna do 15. září t. r. bylo jenom 1875 konfiskací, z toho připadá na nás veliký podíl, v tomto ohledu je republika ke komunistům štědrá. Komunistické časopisy byly konfiskovány v 1357 případech, tedy 72% konfiskací postihlo naše časopisy a ostatních 518, tedy 28%, postihlo časopisy jiné. (Sen. Hampl: Každý censor řekne, že to je na vyšší rozkaz!) Myslím, že tyto číslice by měly probuditi nejen ostatní vrstvy socialistické tohoto státu, ale že by i všichni ti, kdož o sobě tvrdí, že jsou pokrokoví a kulturní, měli by se nad těmito číslicemi zastaviti. Censura nesahá dnes již pouze na časopisy komunistické, sahá i na socialistické a i na díla kulturní a umělecká. Zde by se mělo probuditi svědomí našich žurnalistů, spisovatelů a umělců a měli by pronésti svůj protest ve větší míře, než bylo učiněno teď, kdy bylo sáhnuto k zastavení časopisů, třeba komunistických. K takovým opatřením nesahaly monarchistické vlády ani v dobách válečných nebo revolučních. Zde dosáhla Československá vláda se svou censurou světového rekordu. Proto mohou zde pracující třídy seznati, že výdaje na ministerstvo spravedlnosti jsou vydáním na udržení třídní nadvlády buržoasie ve státě. Vím, že právníci, soudcové budou se dovolávati ojedinělých případů, kde snad i dělník dovolal se svého práva u soudu, ale to jsou případy řídké, zejména proto, že dělník nemá nikdy tolik prostředků, aby si mohl vzíti obhájce, vynikajícího právníka, který chce moc peněz, a vésti svůj spor třeba až před nejvyšší soud, kde by se mu dostalo snad spravedlnosti. Ministerstvo pro sjednocení zákonův a organisaci správy, má za povinnost, aby různé zákony rakouské a uherské, jež nejsou stejné, sjednotilo a upravilo do nové republikánské jednotné formy, aby republikánské soudy nebyly nuceny soudit jinak u nás a jinak na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi.

Zákon o polním pychu je takovým unifikačním zákonem a myslím, že nám podává nejlepší důkaz, v jakém duchu bude na dalších zákonech pracováno. Tedy ani toto ministerstvo, byť i jeho výdajová položka byla nízká, asi 2,073.594 Kč, neslouží prospěchu pracujících tříd tohoto státu.

Přejdu ke kapitole ministerstva školství a národní osvěty. Položka výdajová činí 923,900.280 Kč. Zde bychom snad měli učiniti výjimku a přiznati, že toto ministerstvo přináší pro pracující třídy ohromný úspěch a dává jim možnost dosáhnouti vzdělání, kterého dnes dělnická třída víc a více potřebuje nejen ve svém oboru hospodářském, nýbrž hlavně i politickém.

Byl bych rád, kdybych mohl tuto výjimku zde udělati, ale žel, i zde kultura a osvěta stává se výsadou majetných vrstev, a jen v malém procentu jsou zde jednotlivci ze řad pracujících, kterým umožněno využíti středního a vysokého školství ke svému vzdělání pro budoucí život. Vrstvám pracujícím přístupné školství obecné a z části i měšťanské netěší se té pozornosti se strany vlády jako školy střední a vysoké. Ono zůstává popelkou v tomto státě, ač nepopírám, že doznalo určitých změn a pokroků oproti letům, v nichž jsme my tyto školy navštěvovali. Udržování věcných nákladů na tyto školy zůstalo nadále povinností obcí a z části i okresů, ač bylo v novele obecního zřízení z r. 1919 slibováno, že stát přenese tyto věcné náklady na sebe. Nejen že se tak nestalo, ale samosprávě bylo zákonem č. 77 Sb. z. a n. z r. 1927 znemožněna, aby mohla tyto věcné náklady řádně opatřovati. A tak jsme svědky, že naše obecné i měšťanské školství v jubilejním roce republiky prožívá velikou finanční krisi jenom proto, oby vrstvy průmyslové a majetné nemusily v obcích na věcné náklady těchto škol ve formě přirážek přispívati. Na jedné straně se volá: Potřebujeme vzdělané a inteligentní dělnictvo, abychom na světových trzích mohli jakostí našich výrobků konkurovati, ale na druhé straně škrtají se položky v rozpočtech obcí a okresů, které tyto chtěly na školy poskytnouti. Ba jde se ještě dále a volá se, že samospráva musí se postarati, aby si učitelstvo na těchto školách platila ze svých vlastních prostředků. Tak daleko dospěl národ Komenského v jubilejním roce republiky, že sahá na kulturní vzdělání nejnižších pracujících vrstev tohoto státu. Pánové z koalice, nezdá se vám to příliš stinnou stránkou vámi tak vychvalované konsolidace státního rozpočtu?

Mluví se mnoho o reformě středního školství, které skutečně je potřebí, aby byla provedena v tom smyslu, aby se učili žáci předmětům a věcem, kterých budou pro praktický život potřebovati. Myslím však, pánové, že byste měli řešiti i otázku reformy školství obecného a měšťanského po stránce finanční i kulturní.

Odstraňte vyučování náboženství ze škol a ponechte je na starost náboženským obcím a zaveďte i do škol obecných a měšťanských ve větší míře vyučování ručních prací pro obojí pohlaví, aby již odtud vycházela mládež vychovaná prakticky pro příští svůj život. Zřizujte mateřské školky a jesle pro dítky chudých rodičů, kteří nemohou svým dítkám poskytnouti mateřské péče, protože jejich hospodářské postavení je takové, že otec i matka jsou nuceni jíti za výdělečnou prací a dítky jsou ponechány bez dozoru a bez výchovy.