Je to smutná věc a přece, uvažujeme-li o tom trochu, musíme říci, že bilance vypadá nakonec tak, že stavebník z podpory nemá nic. Souvisí to především s tím že se zde příštipkuje, flastruje z roku na rok nebo z půl roku na půl rok. Bylo už o tom mnoho psáno a je skoro zbytečné o tom se dále šířiti. Když se posledně o této věci zde jednalo, varovali jsme před tím, žádali jsme delší řešení, odstupňování výhod a pokles jich podle doby. To všechno bylo odmítáno, že člověk nechápe, proč. Snad proto, že se někdo domníval, že strany oposiční budou z toho míti profit anebo procenta anebo cokoli jiného? My jsme neměli takového zájmu, hleděli jsme jen prospěti věci. Teď uplynulo půl roku a ukazuje se, že jmenovitě po této stránce, na kterou jsme kladli velký důraz, měli jsme pravdu, aby zde totiž bylo odstupňování časově plynulé a nikoli skoky. Dnes za půl roku majorita přišla k tomu, že její řešení není možné. Ale pánové, kdo z vás věří, že to, co zde máme nyní, není zase příštipkem, že se za půl roku nebude zase flastrovati? (Místopředseda Böhr převzal předsednictví.)

Vážený, sbore! Jestliže k zákonu, který byl východiskem z nouze a který se neosvědčil, dělá se půldruhého měsíce před vypršením lhůty zákon nový, případně se prodlužuje o půl roku, neprospěje to věci zase. Ovšem chápeme, že majorita neví, jak se z toho má dostati a že si tímto způsobem pomáhá. To nás zaráží. Zaráží nás však také ještě jedna věc: už přece by bylo jednou na čase, aby dnešní koalice pomýšlela na faktické řešení otázky bytové, ať už po stránce stavební nebo nájemní. Já však nevidím, že by se k tomu přikročovalo, že by se připravovala možnost řešení způsobem, který by bylo možno nazvati seriosním a vážným. Pánové, to není vážný způsob řešení věci, když se vyzvou obce, aby se o této věci vyjádřily, ale dostanou vyzvání tak, že se mají o něm vyjádřiti do několika dnů. To je přímo jenom obcházení právního postupu, aby byli slyšeni v této věci také interesenti, a velkými interesenty budou obce, poněvadž dnes ve skutečnosti skoro veškerá pomoc ve stavebním ruchu jde á conto obcí, a ne státu, jen z malé části á conto státu, třebas je to tvrzeno ve zprávě rozpočtového výboru. Obce nebo zastupitelstva, která mohou podati velmi cenné informace, poněvadž denně s tím přicházejí ve styk, jsou vyzvány, že mají v několika dnech podati odpověď. Co pak je to vůbec možné?

Otázka stavební je neobyčejně důležitá, a říkáme-li dnes, že máme stabilisován rozpočet, nesmíme při tom zapomínati, že je zde ještě několik nebezpečných děr, které musíme velmi pečlivě střežiti, aby právě jimi nezačala se nám topiti celá loď našeho rozpočtu a národního hospodářství. Mezi tyto díry patří především otázka bytová. Právě proto bychom žádali, aby se vážně přemýšlelo a připravovalo to řešení, ovšem aby se připravovalo tak, aby se mohli vyjádřiti všichni, kdo mají způsobilost přispěti k řádnému rozřešení, aby se to zase nedělalo tak, abychom najednou sem dostali předlohu, která se má snad během 24 hodin odhlasovat a zase má vzniknouti něco, co se ukáže, že nevyhovuje, že bude musit býti v nejbližší době opět měněno.

Vážení pánové, všem je vám dobře známo, že bytové poměry tak, jak jsou, jsou fakticky neudržitelné a že již volají po řešení definitivním. Uvážíte-li různost nájemného, uvážíte-li, že někdo bydlí ve starém domě a druhý v novém a že proto platí jeden nájemné nízké a druhý vysoké, uznáte, že je naprosto neudržitelné, aby z důvodu náhody někdo měl byt laciný a jiný drahý.

Neudržitelným je také, když je různě odstupňováno respektive zvyšováno nájemné v domech s malými byty a v domech s velkými byty. Zde je zase viděti nespravedlnost vůči majitelům domů čistě na tom podkladě, že jeden má byty malé a druhý byty velké.

Nakonec je zde ta nejdůležitější otázka, jak působí stálé zvedání činží na životní míru těch, kdož jsou nájemníky, tedy těch, kteří percentuelně hospodářsky jsou nepoměrně slabší než majitelé domů. Nechceme, aby tato tak důležitá otázka byla řešena s nějakého demagogického hlediska, aby byla řešena jen nějakými hesly, které ve skutečnosti se nedají trvale udržeti, které je možno násilím určitou dobu udržet, ale trvalé řešení nikdy znamenati nemohou. Mluvím o tom právě proto, že je to neobyčejně důležitá otázka národohospodářská. Bohužel, předloha přišla tak rychle, že nebylo možno shledat přesná data. Půjde zde však asi o jeden milion nájemníků ve starých domech. Kdyby mělo býti nájemné zvýšeno na míru přiměřenou nájemnému v domech nových, dělalo by to jistě ročně miliardu Kč a možná ještě více. Pánové, zde se jedná o přesun jedné miliardy ročně z kapes lidí hospodářsky slabých do kapes lidí z valné části hospodářsky silných. Nemohu, když věc uvažuji střízlivě, říci, že by nynější stav byl správný a zdravý, a to proto, že domy, ty staré domy, které zde máme, nám representují určitou zásobu práce naší a případně těch, kteří byli před námi. Tuto zásobu práce nesmíme projíst, naopak musíme hleděti k tomu, že je nutnou podmínkou vývoje a pokroku hospodářského, abychom tuto zásobu práce rozmnožovali, aby ti, kteří přijdou po nás, měli potřebné a ovšem také větší a lepší hospodářské podmínky. Jde o to, aby se dnes uvažovalo, zda není nejnebezpečnější při tom právě to, že tím, v jakých poměrech otázka bytová uvázla, skutečně staré domy projídáme, Ovšem je pravda zase, že nám nemůže býti lhostejné, na koho a jak se dělí výnos starého domu. To je otázka, u které, myslím, že bude nejobtížnější řešení právě se stranami dnešní majority.

Je jasno: čím dříve, tím lépe bude, dostaneme-li se tak daleko, aby výnos domů skutečně odpovídal jejich ceně, a z jejich nadhodnocení aby zabezpečen byl i další vývoj stavebnictví. To je jasné nám všem, že k vyrovnání činží musí přijíti. Ale, vážení pánové, jestliže na druhé straně zde vidíme, že provedení toho znamená přesunutí jedné miliardy ročně z kapes lidí hospodářsky slabých do kapes lidí hospodářsky percentuelně silnějších, pak musí vláda a majorita, která dnes stát vede, uvažovati přede vším o tom, jak umožniti nájemníkům, aby mohli tu miliardu ročně platiti.

To je ta hlavní otázka. A v tom je především veškerý hospodářský problém naší stavební krise, umožniti nájemníkům, aby zvýšené nájemné mohli platiti. A prosím, podívejte se, co po této přípravné stránce vy z koalice skutečně dnes děláte. Co jste udělali? Vy jste skutečně všechno zdražili, že už i bez zdražení bytu životní míra právě drobného člověka klesá, a nikde není viděti, že byste se přičiňovali, aby se zvedla. Vy jste zrovna prominuli velkým daně a připustili jste zdražení cukru a pod. Když se jednalo o otázku sociálního pojištění, prosím, jednalo se tam o úrokové míře.

Pánové, jednou z nejpodstatnějších věcí, máme-li pomoci stavebnímu ruchu, máme-li vůbec pomoci zlevnění životních potřeb, je stlačení úrokové míry. Chápu, že tato otázka nedá se řešiti jen na našem území, a to především proto, že každému našemu kapitalistovi bude milejší, když vytěží 100 nebo 1000 Kč tím, že dá kapitál do zahraničí, než aby těch 100 anebo 1000 Kč věnoval na to, aby se doma úroková míra mohla stlačiti a abychom tím také dosáhli lepších životních poměrů. A přece úrok z kapitálu ať v bance uloženého nebo z jakéhokoli jiného kapitálu, vždy ve skutečnosti je především ziskem prací nezaslouženým a proto všichni, kteří peníze mají v rukou, měli by míti ten smysl a vděčnost pro stát, který dnes jim umožnil, že jim kapitál fakticky něco nese, že o něj nepřišli či ho nabyli, měli by projeviti vděčnost a vyjíti státu vstříc, když toho potřebuje. Ale co jste dělali v sociálním pojištění, kde jste kalkulovali s vyšší úrokovou mírou? Jdete přímo proti snížení úrokové míry anebo chcete k tomu pracovati, aby laciné peníze byly pouze dělnické peníze, ale peníze fabrikantů a bank aby zůstaly drahými? A není to jen zde, je to také jinde, kde pracujete proti snížení úrokové míry. Mnoho bylo řečeno o hospodaření bank, a je zajímavé, když byla pomocí vlády nedávno dávána dohromady nová banka, že byla dána podmínka, že správní rada nemá bráti tantiémy. Pánové, je to komické, když byla kladena tato podmínka, ale nebyla dána podmínka, že členové správních rad nemají bráti tantiemy z podniků, které banka financuje. Tam je ten zlořád, a škoda, že nemám po ruce >Kompas<, abych mohl přečísti pány, kteří sedí případně v 10, 20 a v 50 správních radách a všude berou jen tantiemy. Tu je v prvé řadě zbytečné zdražování úvěrů, ale úvěr nezdražuje ten, kdo jde do banky a zanese si tam 1000 Kč a dostane 4 a půl procenta. Kdyby dostal o půl procenta méně, to nás nezachrání, ale zlo je ve vyžívání podniků tím, že se mu dají peníze, ale za podmínky: Ty tam vezmeš tolik a tolik správních radů a každému dáš takové a takové tantiemy.

Je zde ještě mnoho věcí, o nichž by měla býti řeč, ale, bohužel, je možno v krátké době jen narážkou o některé věci zavaditi. Je ohromný rozdíl, majitel domu a majitel domu, a je nutno si jedné věci více všímati, jež je přímo vyhazování peněz z kapes ať nájemníků, státu neb obcí, které by to mohly zabrat. To je při starých domech velkých podnikatelů. Veliký podnikatel měl před válkou domů řekněme za 5-6 milionů. Byl na ně 90, případně 95% dlužen a když poklesla koruna, jeho dluhy se zmenšily na jednu šestinu, ze 6 milionů mu zbyl 1 milion a vydělal 5 milionů korun. Jsou to jmenovitě domy s velikými byty, které jste především fedrovali, pomáhali jste v nich zvyšovati nájemné a podnikatelé vydělali veliké desítky milionů. Bude nutno, až přijde bytová otázka, abychom se dívali na věc také s té stránky, aby se rozlišovalo, pokud je dům výsledkem práce, kterou majitel do domu vložil, dal-li do něho peníze, které skutečně si vydělal svou prací, nebyla-li to jeho starobní renta, nebo byl-li to spekulant, který měl před válkou předražené domy, na těch domech vydělal ohromné miliony a my mu máme cpáti další miliony tím, že mu zvyšujeme činže.

Moje řečnická doba prochází, nebudu se dále o věci šířiti. Jen bych rád, aby vládní koalice podle zkušenosti, kterou udělala, jmenovitě s posledním prodloužením a flastrováním.zákona, si vzala poučení a aby pokud možná v nejbližší době začala dělati přípravy, aby bytovou otázku bylo lze řešiti seriosně a věcně, aby ji bylo lze řešiti bez poruchy našeho národního hospodářství, to znamená, aby především všemi silami a prostředky připravovala situaci, aby ti, které stihne zvýšení nájemného, skutečně je mohli také platiti. (Potlesk senátorů čsl. strany národně-socialistické.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. Löw.

Sen. Löw (německy): SIavný senáte! První moje slova, která bych chtěl pronésti k této novele, platí 46 obětem katastrofy na stavbě na Poříčí v Praze a více než trojnásobnému počtu jejich příslušníků. Příčinou této katastrofy je, že jsme to v tomto státě dodnes ještě nedovedli tak daleko, abychom předložili a přijali přiměřený zákon o ochraně stavební činnosti, kdežto v jiných státech jsou již v oboru ochrany dělníků mnohem dále. Všechny požadavky a návrhy stran ochrany dělníků zůstaly dodnes bez povšimnutí, i musíme proto říci, že část těchto katastrof nutno přičísti také vládě, poněvadž dosud opomenula předložiti přiměřený zákon na ochranu stavební činnosti. Ale není divu, povážíme-li, že vláda sama před nedávnem nabyla ve Štěpánské ulici starého domu pro nejvyšší kontrolní úřad a na tuto budovu dala postaviti 2 patra, aniž by se zkoumalo, zdali základy jsou dosti silné, zdali staré zdi mohou také snésti zřízení 2 pater. Po krátkém čase musilo se zjistiti, že nelze stavěti dále a nejvyšší kontrolní úřad musil býti z tohoto domu vystěhován pro nebezpečí, že se tento dům zřítí. To samo jest již příznačné pro způsob, jakým se v tomto státě jedná, i vidíme, že také ve stavební činnosti je lichva na denním pořádku. Neponechává se nám ani potřebného času na přiměřené odůvodnění zákona, návrhy směřující na zlepšení se zamítají a přes takovéto zákony přechází se s lehkomyslností, kterou vůbec nelze popsati. Ale takovéto události, k jakým došlo zde v Praze, dějí se nejen v Praze samotné. Vidíme, že se také ve venkovských obcích stejným způsobem provozuje trestuhodná hra se životy a zdravím stavebních dělníků. Všude, kam popatříme, vidíme, že se pracuje a staví se stejnou lehkomyslností jako v Praze. Ale když již Praha jde špatným příkladem napřed, pak nesmíme se diviti, není-li tomu venku jinak. Tak slyšíme, že v Chebu došlo k tomu, že se zřítilo lešení - na štěstí nebylo potřebí želeti lidských životů - v Karlových Varech není vůbec možno, aby se zřítilo nějaké lešení, poněvadž se tam vůbec přes různá udání a přes všemožné urgence pracuje vůbec bez lešení, tam je takovýto způsob práce ještě na denním pořádku, a živnostenský inspektor, který se všemožně namáhal zjednati zlepšení, nemá, bohužel, exekutivní moci, aby tomuto strašnému způsobu stavění učinil přítrž.

Nyní přichází vláda s výmluvou, že nemá po ruce peněz. Když jsme posledně v březnu jednali o zákonu na podporu stavebního ruchu, byl to žebrácký obnos 150 milionů, který dala vláda pro účely podpory stavebního ruchu. Z těchto 150 milionů a ze 120 milionů z roku předešlého nemusila však vláda vydati ještě ani haléře, a bylo by také hodno odsouzení, kdyby byla k tomu účelu vydala peníze, neboť vláda má ve své moci, přiměřeným, způsobem upraviti podporu stavebního ruchu. Co činí vláda? Před nedávném rozeslala podnikatelstvím staveb, stavebním průmyslníkům a společnostem dotazník, ve kterém se táže, jak by bylo možno přivoditi zlepšení stavebních živností. Co nyní odpověděli stavební průmyslníci vládě? Především svalují vinu na okolnost, že dnes ještě trvá zákon na ochranu nájemníků a že nebyl přiměřeně změněn, poněvadž by se bylo dalo ve starých domech zavésti desateronásobné zvýšení nájemného a poněvadž by byli měli možnost vyrovnati nájemnému ve starých domech nájemnému v nových budovách. Přivolili nakonec k tomu, že od desateronásobného zvýšení ustoupili na sedminásobné, ale trvají na tom, že sedminásobné zvýšení nájemného ve starých domech provésti se musí, poněvadž by jinak nebylo možno zřizovati novostavby, ježto by nové domy zůstaly prázdné, poněvadž by se lidé pro vysoké nájemné nestěhovali ze starých domů. To je správné. Příčina však nespočívá v tom, že se nájemníci nechtějí, nebo nemohou stěhovati ze starých domů, nýbrž spočívá v tom, že nájemné v nových domech je nedostupné a že dělníci a zaměstnanci s pevným platem nemohou takovéto nájemné platiti. Co tomu říkají stavební podnikatelé? V tom máte pravdu, že úroková míra stavebního úvěru má býti snížena. Kdyby byla snížena ze 6 na 4% pak by zde byla možnost, že by byty také v nových domech byly levnější a tím byla by také dána možnost, aby se lidé také stěhovali do nových bytů v nových domech. Majitelé starých domů, kteří se zasazují o to, aby nájemné bylo zvýšeno sedminásobně, nepomýšleli na to, že při stejném nájemném v nových a ve starých domech zůstaly by byty ve starých boudách prázdny, poněvadž by každý dal přednost moderně zařízeným bytům. Žádali také, aby se stanovily nové důvody výpovědní. Vidíte tedy, že také stavebním živnostem záleží na tom, zjednati nové důvody k výpovědi, aby se staré byty uprázdnily, poněvadž potom při novém pronájmu tyto byty ve starých domech již nepodléhají ochraně nájemníků. Žádají tedy, aby stanoveny byly nové důvody k výpovědi a ministerstvo sociální péče obrátilo se výslovně v tomto dotazníku na podnikatele staveb a na majitele domů, aby k tomu zaujali stanovisko. Kdyby se bylo ministerstvo obrátilo na nás, byli bychom mu prozradili několik nových důvodů k výpovědi, jako na příklad přírůstek na dětech, neúčast na církevních slavnostech, příslušnost k některému socialistickému spolku atd. Je tam také dotaz, které obce by po případě bylo lze vyloučiti z ochrany nájemníků. Myslím, že by bylo bývalo ze odpověděti na tuto otázku ihned, kdybychom se jen ohlédli v Praze a viděli, jak to v tomto městě vypadá s výpověďmi. Dále se žádá, aby vyloučeny byly takové obce, u nichž přírůstek obyvatelstva nedosahuje 10 procent. Vidíme tedy, že při dotazu ministerstva sociální péče u různých korporací šlo výhradně jen o zájmy stavebních živností. Otázky zodpověděny byly v ten smysl, že celá existence stavebních živností a veškerý pokrok stavebního ruchu závisí od trvání ochrany nájemníků. Působí zvláštním dojmem, že se ministerstvo sociální péče dotazovalo právě těchto korporací. Ministerstvo chtělo věděti, kolik musí majitelé domů vybrati, aby mohli žíti přiměřeně svým poměrům. Chtělo dále věděti od podnikatelů staveb, co se musí státi, aby si zabezpečili přiměřený zisk ze stavební činnosti. Na všechny tyto zájemníky se ministerstvo obrátilo, nenapadlo ho však, otázati se jednou dělníků, o mnoho-li by musil býti jejich výdělek větší, aby mohli hraditi veškeren náklad na živobytí. V čele ministerstva sociální péče stojí muž, jenž má na sobě roucho kněžské a který by této péči měl věnovati pozornost již samo sebou, aniž by ješte zvlášť na to musil býti upozorňován. Tento muž však o sociální péči patrně neví vůbec ničeho. Pro něho přicházejí v úvahu jen opatření, která dovedou ukojiti lichvářské choutky na té i oné straně.

Místopředseda Böhr (zvoní): Volám pana řečníka k pořádku!

Sen. Löw (pokračuje): Nerozumím, co mi říkáte. Je někdy dobře, když někdo neovládá státní jazyk. Muž v kněžském rouchu musil by konečně vzíti důtky, aby, jako kdysi učinil jeho mistr Kristus, vyhnal z chrámu všechny ty, kdož se prohřešují proti lidu. Ale toho od něho žádati nemůžeme po všem tom, co jsme viděli u něho a co jsme viděli, když se stalo strašlivé neštěstí na stavbě v Praze.

Nyní k zákonu samému. Bylo by potřebí delší řečnické lhůty ke kritice tohoto zákona. Co přináší zákon nového? Pro malé lidi, kteří provádějí nějakou stavbu, nepřináší vůbec ničeho, poněvadž se ministerstvo sociální péče postaralo o to, aby žádosti, které byly ministerstvu podány na jaře k přezkoušení stavebních plánů za účelem dosažení státní podpory, nebyly dodnes vyřízeny. Zdá se tedy, že ministerstvo sociální péče vůbec nemá žádného zájmu na podpoře stavebního ruchu. Pro ministerstvo jsou směrodatnými jen velké stavby, které se provádějí, malým stavbám nevěnuje vůbec žádné pozornosti. Tak nepřinesla novelisace nic jiného, nežli že započatým stavbám poskytnuta byla možnost státní záruky a osvobození od daní. Při tom zůstalo bez povšimnutí, že dnes nemůže nikdo stavěti, kdo by mohl dosáhnouti státní záruky nebo osvobození od daní, neboť byl by musil začíti se stavbou před 1. zářím 1928. Na tom mělo vinu z části ministerstvo sociální péče, poněvadž si nechalo k přezkoumání plánů tolik času, až již nebylo možno začíti se stavbou. To jest, se stavbou lze sice začíti, ale není možno nabýti nároku na státní záruku, anebo dostati druhou hypotéku. Shrnujíce můžeme říci, že novelisace nepřinesla pro malé stavby na prosto ničeho, nýbrž jen pro ty, kteří se stavbou započali včas a neměli naděje, že stavbu do konce roku skončí. Právě to bylo příčinou, že se stavělo příliš rychle, poněvadž se každý bál, že nebude včas hotov a že tudíž pozbude slíbených výhod. Tak jsme viděli, jak se všechno dalo na útraty pracujícího obyvatelstva. Na jejich život a na jejich zdraví nebralo se zřetele. Víme dnes, že se v Praze staví ve dne v noci. Kontrola není možná, poněvadž pražský stavební úřad nemůže prováděti přiměřený dozor, a tak vidíme, že se touto novelou zákona o podpoře stavebního ruchu poměry ještě zhoršují. Za takovýchto okolností je nám těžko hlasovati pro novelu zákona, o které víme, že pro veškerenstvo ničeho nepřináší a ničeho neznamená. Místo toho, aby se přikročilo k vytvoření dlouhodobého stavebního zákona, jako v jiných státech, na příklad v Rakousku, Německu, Anglii a Francii, dělá se stavební zákon jen pro zcela krátkou lhůtu. To má přirozeně za následek, že nutno stavební práce uspíšiti a že se různá odvětví, která patří ke stavebním živnostem, jimž náleží výroba různých surovin, kartelují, což zase má za následek nesmírné zdražení všech surovin, takže nám dnes není možno míti skutečný užitek ze stavebního zákona, který vláda vytvořila.

Vláda stojí stále na stanovisku, že pro tyto věci nemá peněz. To konečně může býti. My však slyšíme od ministra financí resp. od. zpravodaje ministerstva financí, že daňové nedoplatky činí přes 6 miliard. Pak ovšem není divu, že pro takovéto účely zde není peněz. Ve skutečnosti by tu již peníze byly, poněvadž přece přebytky, větší příjmy z minulých let jsou dosti velké, ale těch se používá k jiným účelům.

Ze všech těchto důvodů můžeme jen říci, že vůči tomuto zákonu stojíme velice skepticky a že je nám za těžko hlasovati pro tento zákon, poněvadž vidíme, že se minul účelem. Podali jsme 4 návrhy, které se vlastně redukují na dva. Žádáme, aby počátek stavby nebyl stanoven dnem 1. září 1928, nýbrž aby počátek stavby posunut byl o 1 rok. Jen potom měla by novelisace tohoto zákona skutečnou cenu. Žádáme dále, aby lhůta ukončení stavby rovněž byla posunuta o 2 až 3 roky. Jen za takovýchto okolností bylo by možno míti z novely zákona skutečný prospěch. Jinak nemá celý zákon pro všechny zúčastněné nejmenší ceny. (Potlesk senátorů něm. soc. dem. strany.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Modráček.

Sen. Modráček: Slavný senáte! Nebyl bych se přihlásil ke slovu, k této nepatrné předloze zákona, kdybych neviděl v ní opětně, pohříchu stále se opakující fušování našeho zákonodárství, a to právě v oboru, který je neobyčejně důležitý, jako je stavební ruch.

Touto předlohou se prodlužuje možnost pro stavebníky, počali-li se stavbou do 1. září letošního roku, že mohou žádati za osvobození od daně na 5 resp. 25 let, i když budou hotovi třebas až do konce příštího roku. Neobyčejně se divím, proč, když se podává takovýto zákon, nepodá se už zákon poněkud obšírnější, pro delší dobu platnější, vždyť by to dalo stejnou práci. Proč se nemůže podati předloha zákona, kterým má př. by se státní záruka povolovala neomezeně? Když i stát rakouský povoloval neomezeně, jak víte, v zákoně o stavebním ruchu, může to také učiniti naše zákonodárství. Proč se nepodá zákon, ve kterém by zároveň také bylo stanoveno daňové osvobození na 3-4 roky? Vždyť to nedá žádnou práci. Tento nepatrný zákon dal stejně tolik práce, jakoby dal takovýto zákon. Tento zákon, jak pravím, je jenom důkazem, jak se naše zákonodárství za této koalice fušuje. Ale ovšem, on má také jisté pozadí, na které musím také upozornit. Možná, že by byli pánové předložili poněkud dlouhodobější předlohu zákona a snad lépe propracovanou, než je tato, ale jim běží o něco jiného a to je to, proti čemu se musíme co nejrozhodněji vysloviti. Oni chtějí opět řešení stavebního ruchu svázati nerozlučně s t. zv. odbouráním ochrany nájemníků. Oni totiž chtějí pomoci velice snadným způsobem pánům domácím k t. zv. restituci vlastnictví tím, že je svezou zároveň se stavebním ruchem. A to je to, co musíme co nejrozhodněji odsouditi. Předně proto, poněvadž tím se zákon o stavebním ruchu, takový zákon, jaký by byl záhodný, na dlouhou dobu stanovený, opět oddálí do nekonečna. Víte, že zákon nyní platný vyprší 30. března příštího roku a do té doby se po mém soudu nemůže udělati - alespoň koalice se na něm nedohodla - zákon, který by obsáhl celou otázku stavebního ruchu i ochranu nájemníků. To je nemožné. Ta materie je tak komplikovaná, že se nic neudělalo, ačkoli se mělo na ní pracovati už dva roky. Teprve teď svolávají se ankety, a než to ministerstvo zpracuje, než se na tom dohodne koalice, bude to trvati hodně dlouho. Jsou tam různé interesy. Páni domácí dnes neobyčejně bojovně vystupují, na druhé straně mají tam vliv také úřednické vrstvy, budou jisté konflikty, pánové se jistě těžko shodnou a tak se asi objeví, že z tohoto slibovaného dlouhodobého zákona o stavebním ruchu nebudeme míti nic jiného, než takovýto kousek papíru. (Ukazuje tisk č. 779). Tedy zde běží o to, pánové, má-li se řešiti otázka stavebního ruchu dlouhodobě, že musí se řešiti nezávisle na ochraně nájemníků. (Sen. dr Heller [německy]: Zcela správně!) Jen v tom případě dostaneme řádný zákon a včas. Jakmile se to skupluje, jako se to chce udělati s ochranou nájemníků, budeme míti znovu příštího roku jednoroční zákon a důsledky budou zase tak povážlivé, jako byly důsledky dosavadních jednoročních zákonů. Pánové, tímto nepatrným zákonem už neodčiníte ty strašné katastrofy, které krátkodobý zákon zde způsobil. Tímto zákonem nevrátíte životy těm lidem, kteří padli pod sutinami chvatných staveb, neodčiníte to, co zavinily dosavadní jednoroční zákony a neodstraníte jím neobyčejné stoupnutí pozemkové spekulace, která vyhnala ceny pozemků do nemožné výše, která do budoucna na dlouhou dobu ochromila stavební ruch, i přes výhody, kterých se mu snad dostane, tímto zákonem neodstraníte ani stoupnutí cen novostaveb následkem zdražení cen materiálu. To všechno už je dnes ve stavbách, to všech no už je petrifikováno v cenách pozemků, a rozumí se samo sebou, že už to prostě bude do budoucna zatěžovati hotové stavby a také stavby začínané následkem vysokých cen pozemků, na nichž stavby tyto budou prováděny. (Předsednictví převzal místopředseda Donát.)

Oč nám zde jde? Nám jde o to, aby osnova zákona o stavebním ruchu byla vzata poctivě do ruky, aby skutečně byl zde úmysl, řešiti stavební ruch plánovitě, na dlouhou dobu, jak je to záhodno ve prospěch rozřešení, ve prospěch produkce bytů, aby se nedělala s novelou zákona o stavebním ruchu žádná spekulace, aby se nespojovala se zájmy majitelů domů starých. O to nám tu musí jíti. Ale spojí-li se, jak pravím, se zájmy majitelů starých domů, nedostaneme opět žádný řádný zákon o stavebním ruchu, dostaneme opět zákon krátkodobý, nedostatečný, který může způsobiti ještě více škod, než zákon dosavadní.

My budeme pro tento zákon hlasovati, poněvadž je lepší než nic, o tom není pochyby, ale to neznamená, že bychom souhlasili s tím zákonodárstvím, z něhož tento malý zákon vyšel. (Potlesk stoupenců řečníkových.)

Místopředseda Donát (zvoní): Byly mně podány dostatečně podporované návrhy sen. Löwa a soudr.

Prosím pana tajemníka, aby je přečetl.

Tajemník senátu dr Šafařovič (čte):

Návrhy sen. Löwa a soudr.:

V čl. I zaměněno budiž datum >1. zářím 1928< datem >1. zářím 1929< a letopočet >1929< letopočtem >1932<.

Slova >může býti prodloužena< nahrazena buďtež slovy >prodlužuje se<.

Eventuelní návrh pro případ zamítnutí návrhu k čl. I.

V čl. I zaměněno budiž datum >1. zářím 1928< datem >1. červencem 1929< a letopočet >1929< letopočtem >1930.<

V čl. II nahrazen budiž letopočet >1929< letopočtem >1932<.

Eventuální návrh pro případ zamítnutí návrhu ke čl. II.

V čl. II nahrazen budiž letopočet >1929< letopočtem >1930<.

Místopředseda Donát (zvoní): Uděluji slovo k doslovu panu zpravodaji výboru sociálně-politického, sen. dr Havelkovi.

Zpravodaj sen. dr Havelka: Slavný senáte! Považuji za svou povinnost, stručně reagovati na některá tvrzení.

Pan dr Macků i pan kol. Modráček apostrofovali koalici, aby hleděla, aby se dobře řešila otázka bytová a stavební. To je zcela správné. Byla tu řeč také o těch nešťastných domácích pánech, správně řečeno majitelích domů a domků. Ti to také chápou, a v přesvědčení, že podkladem řešení i této ožehavé bytové otázky je také konsolidace našich veřejných poměrů, sloučila se, aby byly politické poměry zjednodušeny, strana československého domova, posud samostatná, se stranou republikánskou. To by bylo v pořádku, ale co máme říci, mají-li se všichni činitelé, na řešení těchto skutečně důležitých otázek zúčastniti, když jsme včera slyšeli pana sen. Petříka, který vylučuje celou jednu stranu, naši stranu, z řešení těchto otázek?

Byla pronesena slova o řešení otázky bytové, a ta přímo úzce souvisí s otázkou stavební. Pan kol. Petřík řekl, že republikánskou stranu ochrana nájemníků netlačí, protože nemá nájemníků. To je pravda potud, pokud republikánská strana není výlučně stranou nájemnickou jako snad strana, ke které pan kol. Petřík nalézá. Ovšem připomínám, že i strana, ke které patří pan sen. Petřík, má mezi sebou kolegy veliké domácí pány, a že jim bude patrně popřáno, aby se se stavebním ruchem a odbouráváním ochrany nájemníků také svezli, neboť se svezou jistě, rychle, lacino a snadno.

Pan sen. Petřík včera vylučoval republikánskou stranu z řešení těchto otázek také tvrzením, že republikánská strana nemá s ochranou nájemníků co dělati. Při tom ovšem zapomíná, že strana republikánská není stranou čistě stavovskou, že je stranou celostátní, a že tedy má právo i do otázky stavební i do otázky bytové mluviti, ať je komu libo či ne. Užil ještě výrazu, aby odradil stranu republikánskou, že majitelům domů má sloužiti za berana. Mohu prozraditi tajemství, že my už toho berana máme, ovšem jsme tak šťastni, že je to pan posl. Beran, generální tajemník republikánské strany.

Je pravda, co řekl pan sen. Petřík včera, že je poškozováním státu, že je tolik nebydlících u nás. To je skutečně poškozování státu i občanstva. Ale co to zavinilo? To zavinilo to, že otázka stavební i otázka bytová počaly se u nás řešiti způsobem a ve smyslu doktriny, která se neosvědčila ani jinde, tedy ani zde.

Nakonec varoval pan. kol. Petřík republikánskou stranu: ať prý já činím, co chci u majitelů domů, aby si nenechala poplésti hlavu. Tu musím říci panu sen. Petřikovi, že jest už pozdě, že už je to spleteno a že to na světě už nikdo ne rozplete, ať si dělá, co chce, kdo chce, i pan sen. Petřík. Tolik k jeho vývodům.