A nyní přicházím k velmi důležitému a také velmi delikátnímu paragrafu 84, kde se skutečně jedná o národnostní roztržení Čech a Moravy. Předem se však ohražuji, že bych snad byl proti menšinám nějak zaujat, že bych snad jim nepřál, aby nebyly zastoupeny. Jsou zde ve státě, mají právo jako každý jiný občan, aby byly ve všech institucích zastoupeny, ale mám za to, že vždycky se u nás mluvilo o tom, že se pojištění nemá tříštit, že má býti administrativa co nejjednodušší, aby co nejméně stála, abych tomu pojištěnci co nejvíce mohl poskytnouti. A nyní se, prosím, ponechává zase to rozštěpení těch úřadoven na české a německé v Čechách i na Moravě.
Divím se, jak k tomu ustanovení mohl dáti svůj souhlas na př. pan dr Kramář. Opravdu toho nechápu. Vím, jak to vzešlo. O tu věc byl sveden zápas v politické Osmičce, protože se přece na to přišlo, a pan dr Kramář se ptal Jak to je, pánové, nyní? Řeklo se: Jsou dvě úřadovny, česká a německá. >Tak to necháme při starém< - a tím se tam dostaly zase dvě úřadovny. Když jsme musili i za Rakouska korigovat různé věci a nemohli jsme připustiti, aby zůstalo to při starém, pak - není-liž pravda - nemusili jsme rozbíjet Rakousko, to mohlo zůstati také při starém. (Sen. dr Veselý: Prosím Tě!) Ovšem, když zase trháme Čechy a Moravu národnostně (Sen. Hubka: Neříkej to, nebo budou o tobě tvrditi, že jsi Rakušák!) Račte mně prominouti, ale já tomu přece nemohu rozumět. (Sen. dr Procházka: A maiori ad minus!) Myslím, když takto budeme pokračovati dále, že budeme míti také čistě německé obchodní komory, dvě zemědělské rady, dvě školní rady, ale potom zde bude opora pro školskou autonomii. O tom nemůže býti sporu, poněvadž to znamená petrifikaci starého stavu, toho nespravedlivého stavu, jaký tu byl za Rakouska. Tuto věc mně nikdo nemůže vymluviti. Tedy zde je to tak výslovně řečeno, ale Němci ještě nejsou spokojeni s tímto zněním. Zde je výslovně řečeno, že pro >přímý styk se členy k nim příslušnými opatří v Praze pro zemi Českou, v Brně pro zemi Moravskoslezskou, v Bratislavě pro zemi Slovenskou atd. dosavadní zemské úřadovny Všeobecného pensijního ústavu.< To znamená dvě úřadovny zde i na Moravě atd. Jaký byl, anebo jaký vlastně stav je dodnes. V Čechách bylo rozdělení teritoriální. Pojištěnci ze 75 českých okresů byli přikázáni úřadovně č. 1., tedy české úřadovně, z 55 německých okresů zase německé úřadovně. Tak se stalo rozdělení těch pojištěnců nyní a tak tomu bude i v budoucnosti. Ale na Moravě je to trochu jiné. Tam totiž není žádné kompaktní menšiny, jako je tomu v Čechách, tam tvoří Němci pouhé ostrůvky, tam se rozdělení těch pojištěnců stalo podle známého národnostního paktu moravského, tedy podle katastru národnostního. To znamená, řekněme, že v takovém Brně třebas česká firma, která zaměstnávala české i německé zaměstnance, musila ty české přihlásiti u české úřadovny a německé u německé úřadovny. To byla přece kurosita, jestliže jedna firma musila přihlašovati své pojištěnce ke dvěma úřadovnám. To je přece znamenité zjednodušení agendy, jestliže firma musí míti pojištěnce u dvou úřadoven! Jak se to teď vyřeší, nevím, a není to také v zákoně řečeno. Ze znění odst. 2, kde se praví: >Obvody působnosti jednotlivých úřadoven zemí České a Moravskoslezské stanoví vládní nařízení< nevyplývá, zdali ty obvody budou rozděleny podle teritorií nebo podle katastru. Právě proto je to velmi delikátní otázka, a myslím, že vládní nařízení tak hned světlo světa nespatří, neboť o to bude sveden jistě ještě veliký zápas.
A teď přicházím k jedné věci, kterou nalézáme v odst. 2 a kterou bych byl koncedoval, kdyby se byla opravila aspoň jako tisková chyba, ač by to byl nonsens, opravovati smysl zákona jako tiskovou chybu. Zde se totiž praví: >Vládní nařízení stanoví také, které části z obvodu působnosti dosavadní zemské úřadovny pro Slezsko v Opavě, která se ruší, se přikazují jednotlivým úřadovnám země Moravskoslezské<. V tom okamžiku, kdy tento zákon nabude platnosti - řekněme 1. března - ruší se přirozeně podle výslovného znění odst. 2 §u 84 úřadovna pro Slezsko v Opavě. (Sen. Hubka: A konec!) Konec! Komu podléhají pojištěnci nyní? Nebudou podléhati nikomu, poněvadž teprve dodatečně vládní nařízení přidělí dosavadní pojištěnce jednotlivým úřadovnám téže země, ne ovšem Slezské, poněvadž ta už nebude existovati, podle stavu ke dni 31. prosince 1928. Totiž země bude, ale nebude tam úřadovna. To se přece mohlo snadno opraviti a navrhoval jsem: řekněte místo >která se ruší < - >která se zruší<. To se mohlo opraviti jako tisková chyba a byla věc vyřízena. Ale takto je fakt, že nastala nejasnost a povede to ke sporům, poněvadž pojištěnci nebudou od toho okamžiku, jakmile zákon nabude platnosti, u nikoho pojištěni. (Hlas: Už jsou tady obavy!) Je to úplně správné.
V §u 86 nalézáme ustanovení: >Výbor úřadovny se skládá z předsedy a 14 členů< atd. >Ve skupině zaměstnavatelů musí se dostati zaměstnavatelům z oboru živností netovárních alespoň dvou členů<. Zde se už na zaměstnavatele ze zemědělství nedostalo. Patrně si to asi neřekli. Je viděti, že pravděpodobně v tom výboru snad náhodou nebyl ten, kdo měl zájem, aby se tam podle §u 77 vložili zástupci jednotlivých kategorií. Tedy zde se na zemědělce nedostalo. Já to pro ně urguji a beze všeho bych jim to tam připustil.
Mluvil jsem o kuratele ministerstva soc. péče nad Všeobecným pensijním ústavem. Doklad: § 87, odst. 1. >Předsedu úřadovny a oba jeho náměstky, po jednom ze skupiny zaměstnanců a ze skupiny zaměstnavatelů, jmenuje ministr soc. péče na dobu 6 roků<. Proč také tyto náměstky? V sociálním pojištění dělnickém byl jmenován ministrem soc. péče pouze předseda a ne jeho náměstkové. Proč tohleto? Proč tu má takovým způsobem zasahovati ministerstvo soc. péče? Copak ten Všeobecný pensijní ústav potřebuje větší kurately, než to sociální pojištění dělnické? To je zase krok dozadu.
V §u 92 mluví se o zaměstnancích Všeobecného pensijního ústavu. Ve 2. odst. dočítáme se, že >Právní postavení zaměstnanců, podmínky jejich přijetí a propouštění a jejich služební a zaopatřovací požitky, jsou upraveny služebním a disciplinárním řádem, na němž se usnáší představenstvo.< atd.
V poslední větě téhož odstavce dočítáme se: >Služební požitky, jichž zaměstnanci nabyli až do dne účinnosti tohoto zákona, zůstávají jim nadále neztenčeně zachovány<. Jen až do dne účinnosti tohoto zákona zůstanou jim zachovány původní jejich požitky. A co dále? Mají býti snad zaměstnanci Všeobecného pensijního ústavu vřaděni do zákona č. 103, nebo se pomýšlí upraviti jejich požitky, jejich právní nároky, jejich postavení zvláštním služebním řádem? To všechno je zde nejasné. Býval bych si přál, aby bylo řečeno hezky jasně, jakým způsobem jejich požitky a právní nároky mají býti upraveny.
V §u 95 - o té věci bylo zde také hovořeno - vidíme také jistý nedostatek. Při písmeně j) dočítáme se, že >počet voličů, jichž podpisu je potřebí ku platnosti kandidátní listiny (počet ten musí činiti ve skupině zaměstnanců aspoň 200, ve skupině zaměstnavatelů aspoň 50);< V původním znění bylo 2.000. Myslím, že to znamená zase tříštění, že se zde chce prospěti malým kategoriím nebo organisacím, a soudím, že mělo zůstati rozhodně při těch dvou tisících, že by to bývalo bylo správnější.
O pojištění novinářů nebudu hovořiti, poněvadž to za mě vykoná kol. Pichl jako syndik. Já jim ze srdce přeji zlepšení, jichž se jim dostává. Ovšem že bych si velmi přál, kdyby bývala byla vláda také štědřejší vůči ostatním zaměstnancům a stejně, jako poskytla novinářům určitou subvenci na zákup let předchozích, byla tak učinila také u staropensistů a věnovala i jim větší částku na zákup těchto let. Nestalo se tak. Stane se tak jistě později.
V §u 158 zase takový >Schönheitsfehler<. V prvém odstavci dočítáme se: >V řízení před pojišťovacími soudy a vrchním soudem pojišťovacím nelze účtovati proti žalobci útrat<. To by bylo jistě správné ustanovení, kdybychom měli na mysli snad toho chudého nemajetného důchodce, ale co když přijde do sporu Všeobecný pensijní ústav s některým bohatým náhradním ústavem a náhradní ústav spor prohraje. Všeobecný pensijní ústav musí i v tomto případě hraditi útraty, poněvadž proti žádnému žalobci nelze účtovati útrat. Tohle jistě neměl nikdo na mysli, zákonodárce tím méně. Zde mělo být řečeno: >Proti nemajetnému žalobci.<, nebo jiným způsobem se to mělo opsati. Jistě že byli míněni jen důchodci, vdovy, ale ne náhradní ústavy anebo jiné, majetné osoby, které budou míti pohledávky vůči všeobecnému pensijnímu ústavu. (Zpravodaj sen. dr Procházka: To se vyřeší administrativní ce stou!) To se nemůže vyřešiti administrativní cestou. Tady je >proti žalobci<, t. j. proti každému žalobci. Je vyloučeno, aby se to mohlo administrativní cestou vyřešiti, když v zákoně je výslovně, že proti žalobci není možno účtovati útraty. To by se potom mohlo vyřešiti tímto způsobem všechno. Je viděti, že je to nedostatek, který se mohl při dobré vůli opraviti i jako tisková chyba tím, že by se vložilo slovo >nemajetnému<, tedy proti nemajetnému žalobci.
V §u 162, odst. 2 mluví se o tom, že >ze jmění trvale uložitelného musí býti uloženo aspoň 20% v československých státních papírech a 10 % v jiných papírech, požívajících.< atd. Poslední věta praví: >Vláda může tuto mez změniti<. Co znamená >změnitizměniti<, ale bylo opraveno na slůvko >snížiti<. Zde bude moci vláda, když bude potřebovati eventuelně peníze, uložiti pensijnímu ústavu, aby uložil v čsl. státních papírech více než 20 %. To je jistá věc. I to se mělo upraviti, poněvadž nenahlížím, proč má býti jiná prakse v soc. pojištění dělnickém a proč má býti jiná prakse v pensijním pojištění úřednickém než v soc. pojištění dělnickém.
V §u 176 se jedná o státní příspěvek zaměstnancům z titulu vojenské služby. Zde bych byl rád viděl, kdyby se bylo pamatovalo pro případ mobilisace i jiných opatření podobného rázu na zaměstnance, kteří nebudou sice mobilisováni přímo, ale nepřímo v továrně, kteří musejí vykonávati práce v továrnách muničních a pod. a kteří jsou stejně exponováni jako ti, kteří jsou mobilisováni přímo. Tito mají nárok na započtení a ti druzí by neměli? Zde se mělo o této věci mluviti. Uznávám dobrou snahu vlády, poněvadž započítává vojenskou službu, ale zákon mohl býti zcela jinak stravitelný, kdyby se bylo počítalo také na staropensisty aspoň tak, jako se na ně počítalo v soc. pojištění, když šlo o dělnictvo. (Sen. Havlena: Ti měli sliby jen v novinách!) Bohužel se hodně slibovalo, a uvidíme, jak se věc rozřeší. Resolucí se to těžko dá asi vyřešiti. My podáváme také podobnou resoluci a uvidíme, budeli zde blahovůle, chce-li se tato otázka vyřešiti. To bude jistě tmavá skvrna v jinak dobrém zákonu. Musím konstatovati, že tento zákon je značným pokrokem proti dřívějšímu stavu, ale jsou zde skvrny, které tu nemusily býti. To již ani nenavrhuji, poněvadž je to věc materielního rázu a řeklo by se: děláš demagogii, chceš jim přidati.
V §u 177, odst. 8, nalézáme opět takovou chybu, mezeru, nedostatek, který se přece mohl jinou stylisací změniti. Zde se praví: >pokud byla provedena o majetkových podstatách těchto nositelů pojištění úprava podle článku 275 mírové smlouvy Saint-Germainské. Majetek, jenž připadne z těchto úprav na československý podíl, přejde do vlastnictví Všeobecného pensijního ústavu, který s účinností od 1. ledna 1919 přejímá pojistné břímě, vyplývající z tohoto započtení<. Zde mělo, rozhodně býti řečeno >nositel pojištění<, poněvadž se zapomnělo na náhradní ústavy. Zde se stává dědicem všeho převedeného majetku z ciziny Všeobecný pensijní ústav, ale také náhradní ústavy přenášejí prémie a reservy sem a ty budou viseti ve vzduchu, takže náhradní ústavy budou musiti uplatňovati nárok vůči všeobecnému pensijnímu ústavu.
V §u 185 se mluví o pojištěnkách, které se provdaly před platností tohoto zákona. Až dosud dostávaly prémie zpět. Pojištěnky po případě si vyhradily dvouletou čekací dobu. Nyní nebudou dostávati prémie zpět, nýbrž dostanou výbavné. V poslední větě v druhém odstavci se nyní dočítáme, >jestliže se provdaly v posledních dvou letech před účinností tohoto zákona<. Tedy ty pojištěnky, které se provdaly, řekněme, v prosinci roku 1926, nebudou míti nárok na nic, nedostanou ani výbavné, ani prémie, poněvadž tímto zákonem tyto prémie padají; tedy ty jsme připravili o všechno. Proto jsem navrhoval - třeba zase jako opravu tiskové chyby - aby se zde řeklo: v posledních 3 letech před účinností tohoto zákona - a byly by zachyceny i ty pojištěnky, které se provdaly r. 1926 a které použily ustanovení dosavadních předpisů o čekací době dvouleté. To jsou přece chyby, které se mohly při dobré vůli opraviti!
To jsou asi tak všechny ty nedostatky, na které jsem chtěl upozorniti a na které bylo v poslanecké sněmovně zapomenuto. Ovšem je zde celá řada mezer a nedostatků, o nichž jsem nemluvil. Řekl jsem, že tento zákon znamená přece jen pokrok proti dnešnímu stavu a že, kdyby se bylo vzpomenulo nějakým způsobem na ty staropojištěnce, zákon mohl býti dobrým zákonem. Ale i tak, musím říci, přijímáme jej jako první splátku ve prospěch soukromých zaměstnanců a čekáme, že přijdou i ty další splátky, to nemocenské pojištění, aby ti důchodci neviseli ve vzduchu se svými nároky, jak jsem to zde dokázal a jak sám referent to musil uznati, poněvadž přichází s určitou resolucí, a že se konečně přijde i s novým zákonem o úpravě právních poměrů zaměstnanců ve vyšších službách.
Mám čest prohlásiti jménem svého klubu, že podáme opravné návrhy, ovšem takové, o kterých jsem zde mluvil, jež jsou nezbytné. Uvidíme, jak se koalice zachová, zdali chce nedostatky opraviti, nebo nechce, chce-li aby zákon nebyl příčinou sporů vzhledem k určitým nejasným ustanovením, nebo ne. Jinak budeme pro zákon hlasovati. Tím končím. (Potlesk senátorů československé strany nár. socialistické.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. Jarolim.
Sen, Jarolim (německy): Slavný senáte! Výbor slavného senátu pro otázky sociálního pojištění přijal zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách, na kterém se usnesla poslanecká sněmovna, beze všech změn. Vzhledem k tomu zamítl také výbor všechny zlepšovací návrhy oposice. Pan zpravodaj většiny ve výboru prohlásil, ze nelze přistoupiti na vrácení tohoto zákona poslanecké sněmovně, poněvadž by tím účinnost jeho byla odsunuta.
Není pochybnosti o tom, že vyřízení pensijního zákona je velmi nutné; ale senát mohl by zajisté provésti podstatné změny na zákoně, aniž by ohrožena byla jeho účinnost od 1. ledna t. r.
Poslanecká sněmovna usnesla se o pensijním zákoně již dne 20. prosince minulého roku. Oproti tomu byl tento zákon v senátě vyložen a výboru přikázán teprve 30. ledna t. r. Když došlo k přikázání výboru, měla Osmička velmi špatné politické počasí; považovala tudíž za účelné pečovati o to, aby výbor senátu zákon o pensijním pojištění nevzal hned v projednávání. (Předsednictví převzal místopředseda dr Soukup.)
Konečně byl přece výbor svolán na den 7. února. Tedy ode dne, kdy zákon byl vyřízen v poslanecké sněmovně až do jeho projednání ve výboru pro otázky sociálního pojištění uplynulo 49 dní, tedy plných 7 neděl. Těchto 7 neděl bylo skutečně beze všeho užitku promarněno.
Kdyby většina tohoto senátu byla měla dobrou vůli prováděti zlepšení na pensijním zákoně ve prospěch zaměstnanců, pak měla k tomu času nazbyt. Tento zákon mohl býti vyřízen v senátě již v polovici ledna. A kdyby poslanecká sněmovna byla na usnesení senátu přistoupila teprve o 3 týdny později, pak mohl býti zákon již vyhlášen.
Jde-li o vyřízení t. zv. státních nezbytností, dovede vláda a také většina velmi rychle pracovati. Otázky ochrany zaměstnanců a dělníků považuje vláda ovšem za otázky posledního řádu, které nemají naspěch.
Příčiny, proč tak dlouho nedošlo k tomuto zákonu, sahají ovšem již velmi daleko zpět. Za to, že musilo uplynouti mnoho let, nežli došlo k parlamentnímu vyřízení pensiního pojištění soukromých zaměstnanců, za to nese odpovědnost ministerstvo sociální péče.
Že poklesem měny sníženy byly předválečné důchody na obnos směšně nepatrný, to musil již konstatovati pan zpravodaj. Rovněž tak přiznal pan zpravodaj, že zákony z roku 1920 a 1921 myšleny byly jen jako prozatímní řešení. Toto nepostačitelné, prozatímní řešení mělo podle tehdejších slibů vlády ustoupiti brzké dalekosáhlé úpravě pensijního pojištění.
Za tím účelem dosadila vláda v říjnu 1923 ministerskou komisi, která byla pověřena úlohou vypracovati předběžný návrh pensijního pojištění soukromých zaměstnanců. Teprve koncem března 1928 byla ministerská komise hotova s osnovou, pokud se tato vztahuje na pensijní pojištění. Naproti tomu čeká druhá část, která jedná a nemocenském pojištění, ještě na dokončení, a dnes neví ještě nikdo, kdy to bude.
Přesto zamýšlel ministr sociální péče sloučiti počátek působnosti pensijního pojištění s nemocenským pojištěním. Teprve, když vládní strany narazily u parlamentní oposice a soukromých zaměstnanců na nejprudší odpor, upustil ministr sociální péče i většinové strany od sloučení pensijního a nemocenského pojištění.
Tyto skutečnosti dávají velmi jasně poznati, že nebylo úmyslem německo - českého měšťáckého bloku, aby pensijní pojištění soukromých zaměstnanců bylo co nejdříve uskutečněno. Vzhledem k tomuto stavu věcí nemůže také nikoho překvapiti, jestliže ministerská komise k dohotovení svého návrhu potřebovala 4,5 roku.
I když také přiznáme, že při vyjednávání se zaměstnanci - i se zástupci podnikatelů - bylo dlužno překonati mnohé obtíže, tož přece nelze přiznati, že k vypracování předběžného návrhu pro pensijní pojištění bylo potřebí 4,5 roku.
Nejsem tedy naprosto ochoten považovati elaborát ministerské komise za tak dobrý, aby zaměstnance plně uspokojil. Především jest osnova ministerské komise v mnohém ohledu kompromisem, o kterém se dohodli zástupcové zaměstnanců a podnikatelů. Nalézají se tam také kompromisy, k nimž se zaměstnanci jen těžce mohli odhodlati; ale učinili tak přece, očekávajíce, že to, co v návrhu ministerské komise nese pečeť kompromisu, nemůže býti zhoršeno, nýbrž zlepšeno. Místo toho zhoršil ministr sociální péče ve velmi důležitých ustanoveních návrh, v poslanecké sněmovně podaný v neprospěch zaměstnanců.
Již při pojmenování zákona to začalo. Bývalí členové ministerské komise, která se skládala z odborníků, zástupců zaměstnanců a podnikatelů, vyslovili se jednomyslně pro to, aby zákon měl název >pensijní pojištění soukromých zaměstnanců<. Místo toho zvolil ministr sociální péče název > Zákon o pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách<.
Všichni zúčastnění, tedy odborníci, zaměstnanci a zástupcové podnikatelů poukázali v pamětním spise opětně k tomu, že označení >ve vyšších službách< bude ohledně pojistné povinnosti míti za následek největší právní nejistotu.
Jen dva příklady pro to: šafář, který s holí v ruce pobízí na řepném poli dva tucty žen ku práci, je ve smyslu zákona činným >ve vyšších službách< a podléhá tudíž nepopíratelně pojistné povinnosti v pensijním pojištění. Oproti tomu není zde pojistné povinnosti, když některý vrchní montér s několika pomocnými dělníky montuje ve Škodovce, u Ringhoffera anebo někde jinde složitý stroj. Tomuto vrchnímu montérovi upírá se atribut vyšších služeb, poněvadž při montování stroje spoluúčinkuje svýma rukama. Pro tohoto vrchního montéra je tedy příslušným jen sociální pojištění.
Upouštím od uvažování o tom, zdali v uvedeném případě označení >ve vyšších službách< se hodí lépe na šafáře, nebo na montéra. Po mém názoru je na bíle dni, že definice >ve vyšších službách< se hodí mnohem více na montéra, nežli na šafáře.
Aby se předešlo takovým nesrovnalostem, žádali právě pensijní ústavy a zaměstnanci, aby jako známka pojistné povinnosti byl směrodatným jen smluvní poměr služební. Stejně jako poslaneckou sněmovnu, nebylo možno přiměti ani výbor senátu k tomu, aby oněm požadavkům zaměstnanců vyhověl.
Jest jisto, že při známé úzkoprsosti našich podnikatelů můžeme se připraviti na to, že označení >ve vyšších službách< použijí k tomu, aby mnohým osobám upírali pojistnou povinnost v pensijním pojištění.
Jinak vylučují se mladistvé osoby až do dokonaného 16. roku věku svého z pensijního pojištění právě tak, jak se to stalo v sociálním pojištění. Ohledně vylučování mladistvých osob pod 16 roků vyslovili jsme své stanovisko již při poradách o sociálním pojištění. Pro vyloučení těchto mladistvých osob není naprosto žádného pádného důvodu nežli ten, že podnikatelé chtějí uspořiti na příspěvcích.
Co pak se týče dávek, odstranila poslanecká sněmovna několik tvrdostí vládní osnovy oproti osnově ministerské komise, Ale několik jich zůstalo přece. Nesplněn zůstal požadavek zaměstnanců, aby se pojištěncům, kteří se nalézají v několika služebních poměrech, jež podléhají povinnému pojištění, při zařazení do platových tříd započítal úhrn všech požitků.
Tento požadavek považují dokonce odborníci a podnikatelé v bývalé ministerské komisi za proveditelný. Tato otázka má zcela zvláštní význam pro obchodní cestující a jednatele, kteří cestují pro několik firem. Toto sociálně - politické opatření nebylo by stálo stát ani jediného haléře. Přesto zůstal ministr sociální péče i většina poslanecké sněmovny neúprosnými. Ve výboru senátu prohlásili zástupcové ministerstva sociální péče, že by zjišťování příjmů od několika podnikatelů za účelem pensijního pojištění naráželo na přímo nepřekonatelné potíže.
Po našem názoru není zjišťování příjmů z různých služebních poměrů za účelem pojištění zajisté mnohem těžší, anebo vůbec není těžší, nežli zjišťování služebních požitků za účelem zdanění.
Na základě daňových předpisů postaral se německo-český vládní blok vydatně o to, aby u dělníků a zaměstnanců zachyceny byly sebe menší příjmy, i když pocházejí z několika pramenů. A nyní to, co je proveditelno a možno, jde-li o naplnění státní daňové pokladny, má byti nemožno, jde-li o plnění sociálního úkolu?
Toto zamítavé chování stává se srozumitelným jen tím, máme-li na mysli, že podle vládní osnovy zákona měli obchodní cestující a jednatelé býti z pojištění vyloučeni vůbec. Tedy to, že obchodní cestující a jednatelé byli pojati do pojištění, bylo nutno od vládní většiny přímo vybojovati. Tím, že u pojištěnců v úvahu přicházejících započítává pensijní ústav jen požitky, pocházející z jednoho služebního poměru, snižuje se velmi značně cena pensijního pojištění pro mnohé cestující a jednatele.
Hrannice stáří pro nabytí starobního důchodu je stejně jako u sociálního pojištění příliš vysoká. Při dnešním způsobu práce, s jejími překotnými novotami udrží se jen velmi málo zaměstnanců do dokonaného 65. roku v některé kanceláři. Vzhledem k tomu spočívá hlavní váha na důchodu invalidním. Ale § 17, ve kterém je definován pojem invalidity, je čirým kaučukovým ustanovením. Neboť pojem invalidity je přímo zaobalen do samých >když < a >ale<.
Při této definici stane se bohužel velmi často, že zaměstnanci, kteří se ve své poslední službě, kterou často zastávali po celá desetiletí, stali se k práci neschopnými, přece neobdrží žádné pense, poněvadž t. zv. přezkoumací komise shledá, že uchazeč o pensi v tom neb onom povolání může ještě konati službu, která se zřením k jeho předběžnému vzdělání odpovídá jeho tělesným a duševním silám.
V takovýchto případech skončí věc právě tím, že soukromý zaměstnanec, který ze svého starého místa byl vyřazen pro nastalou invalidlitu, bude zde státi bez důchodu a bez zaměstnání. Neboť dnes je zajisté všeobecně známo, že zaměstnanci ve stáří přes 40 roků jen v nejřidších případech mohou nalézti nové zaměstnání. Takoví zaměstnanci nalézají právě všude zavřené dvéře, i tehdy, když jim pensijní ústav na místě důchodu potvrdil další způsobilost k práci. Proto bude se opětovně stávati, že invalidní zaměstnanci budou podvedeni o důchod, který jim náleží.
Na základě pensijního zákona z roku 1906 byl pojem invalidity definován takto:
>Za neschopného k práci dlužno považovati toho, kdo následkem duševní anebo tělesné vady nemůže dále plniti povinnosti svého dosavadního povolání.<
Tato definice byla však také převzata do československého zákona z roku 1920. Byla jasná a srozumitelná. Ve výboru pro otázky sociálního pojištění hájil zpravodaj nejdříve názor, že v předloženém zákoně je pojem invalidity konstruován liberálněji nežli v dosavadním zákoně.
Konečně musili však během debaty zástupcové ministerstva sociální péče přiznati, že podmínky pro nápad důchodu invalidního byly zostřeny.
Toto zostření, pravili zástupcové ministerstva dále, je nutné, poněvadž se na tom zakládá mathematický podklad zákona, který vytvořil dr Schönbaum. Obnovení dřívějších ustanovení o nápadu invalidního důchodu že prý by úplně zničio tyto mathematické podklady. Konečně dozvěděli jsme se také od zástupců ministerstva sociální péče, že definice pojmu invalidity byla zostřena proto, aby pojištění bylo trochu zlevněno a dále aby bylo čeleno nabytí důchodu simulováním.
Vládní strany libují si v tom, že vyličují věci právě tak, jakoby výměra důchodu byla proti době předválečné tak velice zvýšena. Ušetřte přece zaměstnance takovéhoto dryáčnického líčení věci. Tak poukazuje se k tomu, že po účinnosti nového zákona za předpokladu, že pojištěnec ztráví svou služební dobu po 40 let v téže třídě služného, obdrží po této době důchod 100 % vyměřovací základny. Tedy zaměstnanci, kteří 1. ledna t. r. nastoupili svůj služební poměr, obdrží po 40 letech, t. j. roku 1968, 100 % vyměřovací základny jako důchod.
To je, mírně řečeno, theoretická hra s číslicemi. Především je tu právě skutečnost, že každý pojištěnec musí proběhnouti různými platovými třídami, a hledíc k těmto okolnostem, bude činiti důchod nikoli 100 %, nýbrž zpravidla asi 70 % poslední vyměřovací základny, t. j. posledního služného. To se schválně přehlíží.
Jak vysoký je však důchod zaměstnance, který je pojištěn od roku 1909 a který se dne 1. ledna t. r. stal invalidním? Ve svém příkladě předpokládám tento průběh pojištění. Předpokládejme, že onen zaměstnanec byl pojištěn: od r. 1909 do 1917 ve IV. třídě, od roku 1918 do poloviny roku 1920 v VI. třídě, a od té doby až do konce v XVI. třídě. V tomto případě obdrží tento zaměstnanec po 20tileté služební době 8.376 Kč ročně. To je 39,9 % poslední vyměřovací základny v částce 21,000 Kč. Vezměme jiný případ: zaměstnanec vstoupil dne 1. ledna t. r. do pojištění a stane se po 20 letech nezpůsobilým k práci, v tomto případě budiž předpokladem tento průběh pojištění: 2 roky ve IV. třídě, 3 roky v V. třídě, 5 let v VI. třídě a 10 roků v VII. třídě. Tento zaměstnanec má tedy po 20 služebních letech nárok na důchod Kč 9.780 ročně. To je tudíž 46,6 % poslední vyměřovací základny 21.000 Kč.