Velice stydlivě - pozorujeme téměř zardění - zní konec: >Všechno, co vláda by si přála provésti, nelze podrobně uváděti. Jsou mnohé věci, které se v zájmu státu připravují<. To je skutečně dojemné! Toto zdánlivě tak bezvýznamné místo je po mém názoru nejvýmluvnějším v celém vládním prohlášení. Proč to nelze podrobně uváděti? Odpověď je velmi jednoduchá: poněvadž vláda, která v předcházející části tolik slibuje a která si vykračuje na chůdách zvučných frází, ani neví, co skutečně provede, poněvadž mezi stranami, jež tvoří vládu, není ještě jednoty o pracech nejbližší přítomnosti. Hrozící strašidlo nových voleb, jež jedni malují na zeď a jehož se druzí obávají, vrhá své stíny a brání tomu, aby vyjednávání v koaličních stranách pokročilo. Strany lze následkem toho jen těžce získati, anebo nelze je vůbec získati pro ústupky svým spojencům. Každá předkládá, jak jsme to v poslední době četli v tisku, seznam svých přání, jejichž splnění potřebují obzvláště pro příští volby. Zájem státu, o kterém se tolik mluví ve vládním prohlášení, dobro a blaho lidu jako veškerenstva, o kterém se tu a tam, ovšem na druhém místě, děje zmínka, ustupuje stále více do pozadí, zájem stran do popředí. Tak zvaná konsolidace vlády, o které se mluví, jest jen čistě vnější.

Odmítnutí nových voleb přes výsledek voleb do zemských a okresních zastupitelstev, jež jasně ukázaly, že za vládou nestojí již většina obyvatelstva, znamená jen křečovitý pokus udržeti se při moci, není ničím jiným nežli kafrovou injekcí, která má prodloužiti život umírající koalice, která však přece nemůže zachrániti před smrtí a která jí obzvláště nemůže vdechnouti životní síly potřebné k tomu, aby bylo lze prováděti pevnou, přímočarou politiku na základě programu, vypočítaného na větší řadu let. S demokracií nemá strach před novými volbami naprosto nic společného. Jak si ve vládních kruzích představují demokracii, to viděli jsme v minulosti, i nedivil bych se, kdyby nám pan ministerský předseda a nynější vláda jednoho krásného dne předložili osnovu zákona, že se budoucí parlament bude ze dvou třetin voliti a z jedné třetiny jmenovati, aby bylo lze tímto jmenováním zlepšiti poněkud vnitřní situaci strany. Mimochodem řečeno, je věta ve vládním prohlášení, která se obrací proti novým volbám, velmi nejasná a v rozporu se souvislostí, ve které jí bylo užito. Vládní prohlášení praví: >Při tvoření vládní většiny je ve všech demokratických státech vedle výsledků voleb směrodatnou také vnitřní situace stran. Na tom nemůžeme a nechceme nic měniti. Odvolávati se bez závažných důvodů k nejvyššímu tribunálu lidu znamenalo by obzvláště u nás, kde není volících analfabetů, profanaci pravé demokracie.<

Proč tam, kde není analfabetů, nesmí se odvolávati k nejvyššímu tribunálu lidu, to jest nemají se prováděti nové volby, jest jedním z mnohých tajemství, do kterých se halí vládní prohlášení a připomíná slova básníkova: >Kde nedostává se pojmů, tam dostavuje se v pravý čas slovo<. Byl bych se domníval, že právě ve státě, kde většina obyvatelstva jsou analfabeti, nové volby byly mnohem nebezpečnějším pokusem nežli ve státech, ve kterých není analfabetů. Ale to jen mimochodem.

Co však míní pan ministerský předseda vnitřní situací strany? Rozlišuje tím, jak se také ve svých pozdějších větách vyjadřuje, takové strany, které mají dobrou vůli státu prospívati, a takové, které označuje jako škůdce státu. Že neřadí německou národní stranu mezi bílé ovečky, je mně beze všeho jasné a musím již přiznati, že mně tato známka pana ministerského předsedy nepřipravuje žádný zvláštní žal, poněvadž v této příčině patřím k nenapravitelným hříšníkům. Mně a mé straně nestojí stát nad lidem, nýbrž lid nad státem. Volby do zemských zastupitelstev nepřinesly přece silného vzrůstu hlasů těchto škůdců státu, naopak. Jak komunistická strana, tak také německá národní strana zaznamenávají ztráty hlasů. Veliké ztráty vládních stran, kterými jste byli zatlačeni do menšiny mezi obyvatelstvem, připadly přece t. zv. loyální oposici. Postup myšlenek, jež pan ministerský předseda projevuje pro odmítnutí nových voleb přes zjevnou porážku při volbách do zemských zastupitelstev nemá nic společného s demokratickým smýšlením, nýbrž přání je zde otcem myšlenky, vládnouti nadále s nynější t. zv. měšťáckou koalicí, až projednány budou zákony, při nichž spolupráce socialistických stran by byla agrárníkům velice nevítanou, aby se tím uvolnila cesta pro přijetí také českých socialistických stran do vlády a aby tím spolupráce německých občanských stran učiněna byla ještě méně nutnou, nežli jí jest již v době přítomné. Mezitím však, dříve nežli se připraví veliký obrat v koalici, učiněn, byl pokus o - neřekl bych - omlazení ministerstva tím, že provedena výměnu osob.

Ministr dr Gažík padl následkem vnitřní situace ve straně Hlinkově. Této vnitřní situaci zdá se, že také padl za oběť ministr vyučování Hodža a s ním oplakávají německé vládní strany slib kulturní samosprávy. Mluví se o tom, že ministr Najman opustí ministerstvo železnic, muž to, jenž s sebou přinesl tak obrovský průkaz způsobilosti právě pro věci železniční a který po dobu svého úřadování opětovně prokázal tuto způsobilost mnohými železničními nehodami a obrovským, úplným selháním veškeré železniční dopravy během posledních dnů, jež vyvoláno bojem proti mrazu a sněhu, kterýž vláda zajisté vítězně ukončí, až slunce zase teple vysvitne a sníh zase zmizí. (Veselost.) Na jeho místě má pan kolega Horák převzíti ministerstvo železnic, který jako výrobce toiletního mýdla zajisté bude míti větší porozumění pro tento obor, nežli dřívější ministr, který se zabýval jen výrobou francovky. (Veselost.) Mluví se také o tom, že jeden německý ministr má býti vystřídán. (Výkřiky sen. Löwa.) To bylo ovšem ihned odvoláno a myslím, že právem. Neboť nevěřím tomu, že by křesťansko-sociální strana pomýšlela na to, aby svého ministra vytáhla z ministerstva a na jiného uvalila nevděčný úkol, zastupovati a blamovati stranu v ministerské radě. Výměna osobností v ministerstvu zůstává bez jakéhokoli vlivu na správu resortu. Neboť, jak víme, nejsou rozhodnými odborné znalosti, zda ten neb onen bude podělen ministerským křeslem, nýbrž jen ohledy ke stranám, u německých stran ovšem ještě znalost českého státního jazyka. Následkem tohoto způsobu rozdílení ministerských křesel zakořenilo se panství byrokracie a není možno je zlomiti. Neboť páni ministři, kteří ve mnohých a ve většině případů nemají o svém oboru ani zdání, jsou poukázáni na tyto vysoké úředníky a nemohou následkem toho, i kdyby chtěli, ničeho podniknouti, musí se jako funkcionáři stran v ministerstvech omeziti na to, že tam zastupují a hájí zájmy stran. (Místopředseda dr Soukup převzal předsednictví.)

Vládní prohlášení mluví ovšem stále jen o státě, státě, státě. Na každé stránce je několikrát, skoro v každém odstavci několikrát, ve skutečnosti však míní strany strany, strany. Všechno, co dřívější a nynější vlády činily a příště budou činiti, neděje se přece ke blahu státu, neděje se ke blahu všech občanů bez rozdílu jejich národnostního, sociálního nebo hospodářského postavení, všechna práce děje se v zájmu strany a ze strachu o ztrátu některého straníka při nejbližších volbách. Postaví-li někdy některý ministr zájem státu, zájem všeobecný nad zájem strany, nezůstane dlouho, jak jsme to přece viděli v případě ministra Engliše. Čestnou výjimku z tohoto zastupování zájmu stran ve vládě tvoří vzorně německé vládní strany. Německé strany jsou věrnými služebníky českého národního státu, kterému povolují vše, čeho potřebuje, dokonce více, nežli potřebuje, a které se živí jen nadějemi a sliby. Naděje na školskou a kulturní samosprávu, vzbuzená známými výroky odstouplého mezitím ministra Hodži, kam se poděla? Asi s panem ministrem do Vysokých Tater, ze kterých se tak brzo nenavrátí. Ale jakým úspěchem byl onen výrok Hodžův, který v mlhavých frázích jenom náznakem mluvil o možnosti a nutnosti kulturní samosprávy? Sliby českých ministrů jsou přece velmi laciné a stojí velmi hluboko v kursu. Slyšeli jsme v těch deseti letech, ve kterých spoluprožíváme dějiny tohoto státu, již mnohý slib některého ministra a dožili jsme se také toho, jak byl porušen. Odváží-li se ministr říci, že daný slib více neplatí proto, poněvadž sedí v jiné vládě, pak již z tohoto macchiavellistického odůvod nění porušení slova vysvítá, co si máme mysleti o slibech. Jednou z nejsmutnějších kapitol v oboru slibů je však zajisté skandál se jmenováním do zemských a okresních zastupitelstev. Musím připamatovati, jak nesmírně těžký boj vedly německé vládní strany ve výborech a před tím v Osmičce atd. při poradách o reformě správy, aby rozptýlily pochybnosti, že jmenovaná třetina dopadne v neprospěch Němců a ve prospěch Čechů. A když se jim potom po dlouhých, těžkých zápasech v zákopech vyjednávání podařila dosíci toho, že do § 12 zákona přišlo ustanovení, že se dvě třetiny členů volí podle § 13 a ostatní členové se jmenují vládou se zřením na hospodářské, kulturní, národnostní a sociální poměry z odborníků, když se, jak řečeno, podařilo vpašovati toto ustanovení do zákona, tu byl zákon najednou přijatelný, tu najednou nebyly více směrodatnými národnostní pochybnosti, které přednesla oposice; stojí přece v zákoně, že jedna třetina má býti jmenována se zřením na národnostní poměry. Historie této vložky přece znamená, že se vládním stranám tehdy při jednání ve výboru řeklo, že zření k národnostním poměrům znamená tolik, že vláda při jmenování bude postupovati podle klíče národnostních mandátů, že tudíž na dva mandáty zvolené bude vždy jmenován jeden zástupce, na dva zvolené Němce jeden Němec, na dva zvolené Čechy jeden Čech. Ano, pánové, to byl nesmírný úspěch německých vládních stran, že české zvůli položili mez, a v době voleb slyšeli jsme velice často, že to je ta positivní práce, kterou ve vládě vykonali. A co se stalo potom po volbách s jmenováním? Z naléhavé interpelace, kterou si pak dovolím podati, chtěl bych vám předložiti několik dat. Do zemského zastupitelstva v Čechách bylo 47 Čechů zvoleno a 29 jmenováno, to jest o 6 Čechů více, do zemského zastupitelstva moravskoslezského 25 Čechů zvoleno a 15 jmenováno, tedy o 3 více, do okresního zastupitelstva a v Ústí 3 Češi zvoleni, 3 Češi jmenováni, Cheb nemá zvoleného Čecha, 1 jmenovaného, který se myslím jako skladatel dal zapsati jako odborník, do okresního zastupitelstva v Mostě zvoleno 5 Čechů, 7 Čechů jmenováno, t. j. o 4 více než jim náleží, Falknov nemá zvoleného Čecha, 1 Čecha jmenovaného, v Chomutově 1 Čech zvolen, 2 Češi jmenováni, v České Lípě nebyl zvolen žádný Čech, jmenováni, v Žatci 2 Češi zvoleni a 3 jmenováni, v Teplicích 3 Češi zvoleni a 5 jmenováno, v Děčíně nebyl zvolen žádný Čech a 2 Češi jmenováni, v Trutnově 4 Češi zvoleni, 4 Češi jmenováni, v Karlových Varech nebyl zvolen žádný Čech, 1 jmenován, ve Varnsdorfu nebyl zvolen žádný Čech, 1 jmenován, v Jablonci 2 Češi zvoleni, 4 jmenováni, v Duchcově 5 Čechů zvoleno, 6 jmenováno, v Opavě 8 Čechů zvoleno, 6 jmenováno, v Zábřehu 8 Čechů zvoleno, 6 jmenováno, v Novém Jičíně 10 Čechů zvoleno, 7 jmenováno, v Mikulově 2 Češi zvoleni, 2 jmenováni, ve Znojmě 7 Čechů zvoleno, 5 jmenováno atd., atd.

Dámy a pánové, v těchto 16 okresech samotných obdrželi Češi o 29 mandátů jmenováním více, nežli jim podle klíče obyvatelstva náleží, a to pan ministr a vláda nazývají zřetelem k národnostním poměrům. Předvídali jsme to. A proč mohli jsme to oprávněně předvídati? Německé vládní strany to byly, které nás na to přivedly tím, že hájily třetinu jmenováním, poukazujíce k tomu, že se tímto jmenováním budou volby trochu korigovati, že nebude do okresních a zemských zastupitelstev jmenováno tolik socialistů, kolik jim náleží, aby tím posíleny byly občanské strany. Touto demokratickou formulí měla býti ospravedlněna třetina jmenováním, tato demokratická formule obrátila se však potom proti vám samým. Právě tak, jako použito bylo třetiny jmenováním k tomu, aby výsledek voleb byl opraven proti socialistům, právě tak použito bylo třetiny jmenováním k tomu, aby výsledek voleb byl opraven proti Němcům. A tím, že vládní strany prodělávaly s sebou a schvalovaly tento podvod jmenováním staly se spoluvinnými toho, že se vláda, ve které zasedají tři německé strany, směla odvážiti toho, aby takovýmto způsobem postupovala při jmenování, proti jasnému znění zákona, ačkoli při poradách ve výboru byl dán bezpodmínečně slib, že jmenování bude provedeno podle národnostního klíče obyvatelstva. Co pak se tedy ještě slibovalo? Slibovalo se, že okresní zastupitelstva nebudou rozpuštěna. Když pak byla rozpuštěna a sloučena s jinými okresními zastupitelstvy, byla tu výmluva, že příslušný zástupce v Osmičce nebyl dostatečně mocen českého jazyka, aby ministrovi porozuměl. Slibovalo se, že tato okresní zastupitelstva budou jakýmsi druhem samosprávy, strpělo se zase, že okresním zastupitelstvům vnucen byl jazykový a jednací řád, který znamená nejtěžší zasažení do oprávnění autonomní korporace, a který odporuje jazykovému zákonu a jazykovému nařízení, jež samy o sobě jsou pro nás neupotřebitelnými. Předvídali jsme, že reformou správy zavedeno bude panování okresních hejtmanů, okresních pašů, stržili jsme výsměch a řeklo se: >Jsme u moci, nestrpíme toho.< Chomutovský případ to dokazuje a naznačuje, jakým dobám jdeme vstříc, jakou úlohu budou tato okresní zastupitelstva hráti v budoucnosti, kdy se libovůle okresního hejtmana bude moci vyžíti v libovolné formě. Říkalo se že tato okresní zastupitelstva, zemská zastupitelstva a zemské výbory budou přece jen loutkami a jakýmsi druhem zástěny pro vládu byrokracie. Řeklo se: >Nikoli, to není pravda< A nyní, již po jednom měsíci, musil zemský výbor moravskoslezský, a to také vládní strany protestovati, že byrokracie a pan zemský president s ním takovýmto způsobem zacházejí a že jest úplně odstrčen stranou při obstarávání věcí. Co tedy zbývá ze slibů, jež dány byly s české strany, jimiž se chtělo Němcům umožniti, aby hlasovali pro tento zákon, jejž oposice od prvého do posledního dne zatracuje a odsuzuje? Co zbývá jiného nežli rozbitá samospráva, nežli silněji a pevněji ještě vybudovaná centralisace a nekontrolovatelná vláda úředníků? Touto formou, kterou se projevují reforma správy a okresní zastupitelstva, stává se také bezcenným dar, kterého se německým vládním stranám od Čechů dostalo za to, že mohli jmenovati tolik Čechů, aniž by německé vládní strany byly proti tomu ostře protestovaly, dar, jenž záleží v tom, že v 16 okresních zastupitelstvech, která jsem přečetl, obdržely německé vládní strany o 25 zástupců více, nežli by jim podle klíče voleb náleželo.

Velevážené dámy a pánové! Dbáti nějak slibů s české strany, bylo pro nás již ode dávna bláznovstvím. Doufáme, že německé vládní strany, které přece již několikráte se daly skutečně oklamati takovýmito sliby, vyvodí důsledeh z těchto zkušeností a že se v budoucnosti nedají více oslniti sliby, že se zákon bude vykládati blahovolným způsobem, nýbrž že tam, kde kladou požadavky, považovati budou tyto požadavky za splněny teprve tehdy, bude-li jejich splnění v zákoně zaručeno takovým způsobem, aby ani pan ministr Černý nesměl tyto sliby porušiti. Sliby se přece vždy vyličují jako úspěch, a nedojde-li ke splnění, obyvatelstvo často již zapomnělo, že bylo kdysi něco slíbeno. Ba vykládá se dokonce řeč poslance kolegy dr Kramáře jako úspěch německých vládních stran a německé politiky. Tu jsme to my Němci dotáhli přece již velmi daleko, jestliže každý z nás, ať již ve vládě, nebo v oposici, nepociťuje, jak zahanbujícími jsou slova pana dr Kramáře pro nás Němce, jestliže existují němečtí lidé s německým cítěním, kteří ve slovech dr Kramáře spatřují pokrok, zlepšení atmosféry, úspěch německé spolupráce ve vládě. Toho věru dlužno nesmírně litovali. Neboť pan dr Kramář praví, že dlužno přece sem tam Němcům něco dáti, poněvadž jsou ve vládě tak hodní. Mluví tedy o jakémsi druhu zpropitného, které se jim dává za jejich loyální spolupráci na vybudování českého národního státu. To po mém názoru není žádným úspěchem, nýbrž nejhlubším úpadkem národnostního smýšlení v tomto státě, nepociťuje-li se to u Němců jako potupa němectví ve státě. Ale německé vládní strany toho patrně nepociťují. Nikoli okolnost, jak jsme již často řekli, že jsou ve vládě, nýbrž jak se tam chovají a jak se tam s nimi bez jejich odporu jedná, je tak nesmírně smutná. Česká politika od založení státu, od 28. října 1918, až do dnešního dne jde zcela důsledně přímo vstříc svému cíli: vybudování českého národního státu i nedá se od tohoto cíle odvrátiti, ať již jsou Němci spolu ve vládě, anebo mimo vládu, nebudou-li donuceni buď vnějšími silami, anebo vnitřními úvahami změniti svůj směr. Proto nebylo nutno se domnívati, že tento český protiněmecký kurs, tento neustálý nátlak, který na nás spočívá, auto politiku zbavování práv že bude možno prováděti na věčné časy. Neboť za normálních poměrů tlak vzbuzuje protitlak, za normálních poměrů, u normálního lidu musila by takováto politika, jakou Češi prováděli od založení státu až do dnešního dne, vehnati veškeré obyvatelstvo do řad iredenty. Ale nic není pro tento stát nebezpečnější nežli vzrůstající iredenta při vzrůstající moci německého souseda. Pro německé sousedství a pro zcela zřejmý a již nepopíratelný rozkvět německé říše, která sice nikoli dnes, ale snad za desetiletí zaujme ve světě zase postavení, které jí umožní zabrániti tomu, aby se v některém státě zacházelo špatně s německými soukmenovci, pro tuto situaci československého státu v německé střední Evropě byl by musil, anebo byl by měl tento stát odchýliti se od své linie, kdyby tato linie byla měla úspěch, který za normálních poměrů měla míti. Loyální německé obyvatelstvo bylo by pro tento stát jistě bývalo životní otázkou. Proto praví také Masaryk ve svém poselství k desetiletí, že jest úkolem demokracie získati obyvatelstvo státu pro stát, poněvadž president přece ví a také to vyslovil, že jedinou zbraní potlačovaného národa je zrada; jedinou zbraní, jedinou národnostní državou potlačovaného lidu je jeho smýšlení. Nebudeme-li míti své národnostní smýšlení, pak nemáme již vůbec ničeho. Tuto zbraň byli by Češi měli, nebo museli otupiti politikou, která odpovídá podstatě demokracie, jak praví Masaryk, která občany státu získává pro stát. Ale tlak vzbuzuje protitlak. A přijde na materiál, zdali údery ztvrdne, nebo změkne. Byli jsme tvrdým materiálem v roce 1918. Nyní se však mezi nás a Čechy vsunuly německé vládní strany. Způsobem své účasti na této dalekosáhlé protiněmecké politice působí jako nárazníky, oslabují tlak a způsobují svojí politikou to, čeho by Češi byli musili dosáhnouti ochotou vůči Němcům spravedlivým jednáním a poskytnutím práv. Všechno, co se ve státě děje, se schvaluje, a zmíráme v loyalitě před tímto státem. Zapomíná se, že nad státem stojí lid, že nad státem státi musí vlastní lid, jeho práva, jeho blaho. Tímto způsobem německé účasti ve vládě nikoli účastenstvím jako takovým přestává ovšem na české straně jakýkoli ohled na následky potlačovací politiky, pro stát v budoucnosti snad nepříjemné. Stává se bezpečnou a projevuje se jen jednostranně ve prospěch českého národa, podkopává tím možnosti naší budoucnosti, i pokud tyto možnosti leží uvnitř hranic tohoto státu.

Proto musíme jako strážci a obránci sudetskoněmecké budoucnosti tím ostřeji pracovati ve smyslu opačném; i přes nebezpečí, že od pana ministerského předsedy obdržíme špatnou známku z mravů, musíme pracovati ve smyslu opačném, abychom ve svém lidu udrželi ono smýšlení, které je naší jedinou zbnaní a naší jedinou národnostní državou. (Potlesk senátorů něm. strany narodí.)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Další slovo má pan sem. dr Jesser.

Sen. dr Jesser (německy): Slavný senáte! Koalice zase jednou přestála krisi. Také tentokrát nebyl to žádný zápas o problém, žádný zápas o zásady, byla to konečně jen domácí válka o vedení. Vtipný volič srovnával poslední události s manévry. Řekl, že bylo vystříleno mnoho prázdných patron, že se také útočilo s >hurá< a pak že se odtroubilo a za zvuku pochodu jednoty šlo se zase zpět do útulných koaličních kasáren. Zdá se mi, jakoby toto srovnání nebylo špatné. V každém případě jsme dosud neměli nejvyšší kritiku. Ale osobní změny jsme vzali k vědomosti. A jiné zněny se patrně ještě připravují.

Nyní se nám představil nový předseda vlády a podal vládní prohlášení. Mám potěšení znáti pana ministerského předsedu Udržala ještě z rakouského parlamentu a vzpomínám si velmi rád, s jakou horlivostí se tehdy jako zpravodaj branného výboru zastával nutnosti zbrojení ve starém Rakousku. Jistý tehdejší rakouský poslanec nazýval ho nikoli neprávem záložním důstojníkem tělem i duší, neboť pan ministerský předseda se již tehdy skutečně ze záliby zabýval nevšedně intensivně vojenskými otázkami. Toto intensivní zaměstnání přichází mu ovšem v jeho nynějším postavení ministra národní obrany velmi vhod. Ctíme a vážíme si ho osobně velice a doufáme od jeho přímosti a otevřenosti, že nám alespoň nedá pocítiti onu zlomyslnou politiku popichování, která byla vlastností jeho předchůdce Šrámka, že vůči nám vystupovati bude přímo a otevřeně.

Prohlášeni, které podal pan ministerský předseda, obsahuje stereotypní řečnické obraty, jaké se v takovýchto prohlášeních objevují, totiž o spravedlnosti, všeobecném blahu, o nestrannosti správy a obsahuje také dosti hubený sociální a hospodářský program. Politicky důležitý však jsou jen 4 body: předně odvolání na vzor Švehlův, za druhé ohlášení urychleného provádění pozemkové reformy, za třetí podporování silné armády a konečně setrvání na liniích zahraniční politiky vlády. Něco však vyjímá se v tomto prohlášení sympaticky, a ta je šetření krásnými slovy, sliby a politickými doktrinami. Hlavnímu problému, národnostnímu problému vyhýbá se vládní prohlášení. Stejně se mu vyhýbá prohlášeni, které poslanec Bradáč podal jménem koaličních stran v parlamentě, a které se rovněž spokojuje odvoláním na Švehlu. >Bund der Landwirte< považoval za nutné, žádati v resoluci klubu takřka poloparlamentárně školskou autonomii, patrně proto, aby se naznačilo, že jeho svolení k této zdrženlivosti pana ministerského předsedy pocházelo jen z důvodů koaliční taktiky, nikterak ale neznamenalo zřeknutí se školské autonomie, zajisté velice skrovné, kterou ostatně jak známo předešlý ministr školství Hodža přislíbil. Jsme ostatně přesvědčeni, že také ostatní německé vládní strany hájí tutéž zásadu. Jestliže tedy dnes připouštím dobrou vůli německých vládních stran, musím v tomto odřeknutí, v tomto přiznání, v této zdrženlivosti ministerského předsedy spatřovati přece nic jiného, nežli že se v českých koaličních stranách považuje zřeknutí se oficielního požadavku autonomie za předpoklad koalice. Dějiny parlamentarismu učí, že se velmi často stává takovéto zřeknutí, jež má povahu okamžité taktiky. Ale, pánové, takováto zřeknutí spočívají vždy na vzájemnosti. Ale čeho zřekly se české oposiční strany? Zcela ničeho. Pan ministerský předseda ohlašuje urychlenou pozemkovou reformu, žádá silnou armádu jako nástroj vaší zahraniční politiky, jejíž linii chce zachovávati a kterou známe jako vysloveně protiněmeckou zahraniční politiku. Ohled na mentalitu, který se tak často žádá, je tedy jednostranný, je zde jen na německé straně.

Čeho neřekl pan ministerský předseda Udržal ve svém prohlášení, řekl pan dr Kramář ve své předmluvě k vládnímu prohlášení, tam kde Němcům zkrátka odepírá splnění jejich přání stran teritoriální samosprávy. Ba odmítl dokonce výslovně t. zv. personální školskou autonomii. Velevážení pánové! Jestliže pan dr Kramář mohl bez obalu projeviti český názor o státu a o postavení Němců ve státě, jestliže nevzal žádného ohledu k německým vládním stranám, pak mají po mém názoru německé vládní strany právo stejně bez obalu polemisovati proti dr Kramářovi a stejně bez obalu projeviti své požadavky a své názory. Úvodní článek v některém hlavním listě některé strany stačí pro naši domácí informaci. Jemu však se nedostává účinnosti za hranicemi, což je úmyslem řeči Kramářovy. Zcela obzvláště pro cizinu vypočítána, takřka střeleckou pomocí pro dr Beneše proti akci Stresemannově jsou ona místa v řeči, která německým vládním stranám projevují uznání za jejich bezpodmínečnou loyalitu, Dr Kramář praví: Německé vládní strany nejsou v pochybách o tom, že by se jim neprojevila nějaká ochota, která by porušila národnostní povahu státu, a že se musí smířiti s tím, co nelze změniti. Zdali tento výrok má pro německé vládní strany zvláštní cenu při volbách, není zde předmětem zkoumání. Ale velevážení pánové, význam tohoto výroku pro zahraniční politiku je zájmem všech sudetských Němců. Pan dr Kramář dělá již nyní náladu pro thesi, kterou dr Beneš zastával v Ženevě ve Společnosti národů, a která zní: >Většina Němců v Československu nemá zájmu na úmyslu Stresemannově. Uznává prakticky československý národní stát a je v podstatě spokojena s ochranou menšin, kterou poskytuje stát. Požadují-li v klubovních usneseních, v řečech a schůzích národnostní autonomii, činí tak z politických důvodů, resp. z důvodů volební taktiky.< A proto, velevážení, opětuji, že mohu pochopiti, že německé vládní strany své zásadní požadavky občas z jistých taktických důvodů staví stranou, ale litoval bych velice, kdyby bezprostředně před akcí, jak přece všude byla ohlašována, jako akce Stresemannova ve Společnosti národů, výslovně a to s parlamentní tribuny neopětovaly požadavek národnostní autonomie, poněvadž by tím dr Benešovi nedobrovolně poskytovaly také svou pomoc. V každém případě však je tím více povinností německých oposičních stran konstatovati, že požadavek, národnostní autonomie je požadavkem veškerého německého lidu v tomto státě, také německých vládních stran.

Můžeme dnes jako oposiční strana poukázati k tomu, že se všechny německé strany více nebo méně oficielně vyslovily pro národnostní autonomii jakožto vnitropolitický cíl. Nuže, velevážení pánové, se stanoviska nás všech je po mém názoru vysloveno jasněji v následující větě: my sudetští Němci jsme ochotni převzíti odpovědnost vůči státu jako Češi. Tuto úlohu však můžeme splniti jen tehdy, nemusíme-li na stát pohlížeti jako na stát, který nás hostí, nýbrž jako na vlastní stát. Jako od hostů nemůže se od nás žádati více nežli němá poslušnost. Jako od státního národa lze od nás žádati spoluodpovědnost, a tato bude spočívati na bezpečnějším základě, jestliže sudetskoněmecký národ tento stát také niterně bude chtíti a uznávati, než je-li loyálním jen z poslušnosti a ze strachu před trestním zákonem. To je tajemstvím, silou malého Švýcarska, vědomí odpovědnosti tři svobodmých státních národů. Nechceme národní svobodu a samosprávu proto, poněvadž to žádá humanita, nechceme ji míti z důvodů humanity, chceme ji jako samozřejmé právo naší národní svéráznosti.

V přítomné době lámou si učenci hlavu nad tím, co vlastně je národní svérázností. Leží zde přede mnou dosti objemná kniha, ze které potom budu citovati několik vět. Není pochybnosti o tom, že nelze zde podati positivní definici o tom, co je národní svérázností. Jisto je po mém názoru, že lze podati negativní definici v tom smyslu, že se zjistí, co není svérázností národa, co jeden národ ve velkých rysech rozlišuje od druhého. Ale to je spor mezi učenci. Důležitějším a významnějším je, že se dnes vůle urdržeti vrozenou a vychováním nabytou svéráznost stala samozřejmostí pro nejširší vrstvy lidu, a z tohoto důvodu je národní asimilace ve větším rozsahu téměř vyloučena. To dnes vidí Francie v Elsasku a Bretagni, tatáž Francie, jež svého času Brazilce Mello Francose ve Společnosti národů vyslavla do popředí s thesí, že mezinárodní ochrana menšin jest jen přechodem k příští asimilaci. Také u nás počítaly široké kruhy českého národa s tím, že strašná zkáza roku 1918, zničení Rakouska, schudnutí německého obyvatelstva vzbudí jisté asimilační hnutí v německém lidu v Československu. Tomuto hnutí mělo se pak napomáhati více nebo méně jemným násilím. Dnes poznává zajisté každý Čech, že tyto naděje byly marné. Zcela totéž platí pro ostatní Evropu. Tak zvané státní národy mají na vůli buď pokusiti se o to, aby násilím, šikánami a svody urychlily asimilaci, aneibo aby se smířily se skutečnostmi ve svých státech. Veliký význam akce Stresemannovy nezáleží naprosto tolik v eventuelních praktických úspěších, jako v morálním nátlaku na t. zv. vítězné státy, aby se rozhodly pro tu neb onu možnost, aby buďto sebe samy jako původce mírových smluv, jako zastánce sebeurčení, udeřily do obličeje, anebo aby vyvodily důsledky z vlastních theorií nejen pro sebe jako vítěze, nýbrž také pro t. zv. poražené.