A tím, pánové, přicházíme zajisté ke kardinální otázce v diskusi mezi Němci a Čechy, k otázce českého národního státu. Nechci vás obtěžovati zkoumáním pojmu národního státu, chci se omeziti na to, abych konstatoval: ethnografické poměry v Německu, Italii a Francii liší se samozřejmě od základu od poměrů v Československu. Názor, že stát má býti takřka kolektivním majetkem určitého národa, je ve Francii, Německu a Italii případným zcela, anebo skoro úplně. Pojem státního občana kryje se tam s pojmem soukmenovce. V československém státě však tomu tak není. Přes samozřejmou rovnoprávnost před zákonem existuje ve skutečnosti pořadí státních občanů. Státní občané státního národa, státní občané t. zv. menšinových národů, státní občané a jazykovými výsadami a státní občané s jazykovými menšími právy, a ruku v ruce s tím jde snaha, zříditi toto pořadí také v oboru hospodářské a veřejné správy, ba dokonce v oboru kulturním. Máme tudíž před sebou nikoli národní stát ve smyslu Německa nebo Italie, nýbrž národní stát zcela zvláštního rázu, s myšlenkou přednostního postavení jedné národnosti, avšak na území, které se skládá z několika uzavřených území několika národností; žádná z neslovanských národností nezůstala vězeti ve stavu nepovědomé svéráznosti. Všechny jsou si vědomy své svéráznosti, všechny chtějí tuto svéráznost zachovati, cítí společný svůj osud, staly se politickými národnostmi. Neboť Němci a Maďaři nejsou něčím jiným, nežli částmi národů v ryze národních státech, jež sahají za hranice, všichni mají staré národně politické tradice a všichni jsou ve stálém duševním kulturním styku s hlavním národem. Jejich povaha se úplně liší od povahy jiných, t. zv. pravých menšin, jako jsou na příklad Němci v Rumunsku nebo v Jugoslavii; tam je nemožno vésti podél jazykových hranic hranici národa. U nás však je tato možnost dána, zůstávají pak v uzavřených územích německé a slovanské pravé menšiny. Před těmito skutečnostmi zavírají mnozí Češi naschvál oči. Tyto skutečnosti však zde jsou, uplatňují se vždy znovu svou přirozenou mocí. Byli bychom ihned ochotni prohlásiti, že nemáme zájmu na akci Stresemannově, byli bychom ihned ochotni zříci se také mezinárodní ochrany svých práv, kdyby Češi uznali, že se státní území skládá z uzavřených území několika národů, kteří se cítí jako politické národnosti, a kdyby se tato skutečnost projevila také v ústavě a ve správě. Nyní vyslovuji zcela osobní názor, nikoli názor strany: poněvadž se po mém osobním názoru státní území mimo to dělí na tři zeměpisně a dějepisně význačné země, historické země a Slovensko, považuji také přeměnu centralistického státu na federativní stát za posílení celého státu. Je však přirozeně potom logické, že toto rozdělení musím uznati také pro německá území. Zákonem musil by německý národ býti vedle českého národa uznán za státní národ, v jednotlivostech byla by pak úprava podrobností přenechána po mém osobním názoru, zemím. Podle mého pevného přesvědčení stojíme vůbec v celé Evropě ve znamení počátku kampaně proti uniformující nadvládě státního centralismu a byrokracie. Neboť tato uniformovanost není ničím jiným, nežli že svéráznost jedné části má býti vnucena ostatním částem, a proti tomu brání se tyto ostatní části, a poněvadž právě jen centralismus chce svéráznost určité části vnutiti ostatním, zvrhá se pak snadno v diktaturu a fašismus. (Předsednictví převzal místopředseda Böhr.) Ať se tento odpor projevuje v požadavku národní autonomie, jako u nás, sudetských Němců, anebo v požadavku po federalismu podle krajin, jako v Chorvatsku anebo v moderním hnutí stavů, vždy vyvěrá z duševního pramene, přirozené různosti chtějí se vyžíti, nechtějí se podrobiti způsobu právě panujícímu, nýbrž přičleniti se vyšší všeobecnosti. Dovolte, abych vám citoval místo jistého Holanďana z jeho knihy >Národ a národnost<, jenž tu praví: >Národnost je požadavek po odlišnosti a zvláštnosti, po možnosti plně se vyžíti a proniknouti. Nivelisace je zmenšení intensity spolužití. Národnost staví se proti tomu, aby se ztratila a zanikla ve větším cizím celku.< Končí slovy: >Pokud možno největší bohatství volných, co nejintensivněji sloučených jednotek je politickým ideálem, jedinou sociologickou oprávněností. Více nežli bezpodmínečně nutná jednotvárnost, centralisace, je monotonií, chudobou a smrtí.< Slabost dnešní české politiky je slabost bezprogramovosti. Národ po převratu dosáhl více, nežli očekával ve svých nejsmělejších senech, plné státní neodvislosti, hranic historických zemí Slovenska, dokonce daleko za slovenské území s dunajskou hranicí a k tomu konečně ochrany největší evropské vojenské moci. Nyní je česká logika tato: co máme činiti? Nic jiného, nežli domáhati se jednoduše za všech okolností udržení tohoto stavu a zadržovati všechen vývoj, který by tomuto stavu byl nepříznivý. Z revolucionářů, jakými jste byli počínaje před rokem 1914, stali jste se největšími konservativci, vychvalovateli přítomnosti, z národa, jenž svůj ideál hledal v budoucnosti, jenž si uložil úkoly lidskosti, stal se národ, jehož ideál v přítomné době leží ještě v přítomnsti, za několik let však již bude ležeti daleko nazpět v minulosti. Z národa snaživě se deroucího vpřed stal se saturovaný národ, národ, jenž nechce nic jiného, nežli v klidu tráviti bezpečný důchod ze svého nového národního majetku. Proto se tato politika rovná boji proti vývoji a proti novým ideám, jež jsou mu základem. Co Čechové kdysi ve starém Rakousku Němcům právem vytýkali, to činí dnes sami. Zavírají oči před neodvratnou budoucností a namlouvají si, že věčným opětováním ideologie národního státu zažehnají nebezpečí, jež spočívá ve vývoji. Dějiny jsou pro ně právě tak málo učitelkou, jako jí nebyly kdysi pro Němce v Rakousku. Stejně nezaměnitelnou, ještě ve vyšší míře, je zahraniční politika, za kterou stále ještě odpovídá pan dr Beneš. Pan dr Beneš má také jen jeden program: udržení evropských mocenských poměrů z roku 1918. Poněvadž však tlak nových problémů stává se stále účinnějším, činí to, co před ním činilo tolik politiků a co činiti budou jiní po něm, utíká před odpovědností za přítomné problémy do daleké budoucnosti, do ještě vyššího, většího problému, jejž snad rozřeší také daleká budoucnost. Mluví dnes o tom, že vybuduje Společnost Národů ve svaz suverénních států, a pak že také zdejší problémy budou rozřešeny. Dostává se však denně do konfliktu se skutečnostmi hospodářskými, zeměpisnými a dějinného vývoje. Pracoval od prvého dne na tom, aby co možno nejrychleji a nejradikálněji zmenšil staré vžité spojení kapitálové, dopravní a hospodářské s Rakousko-Uherskem. S veškerou rozhodností odmítnul všecky plány západních velkých spojenců na vytvoření dunajské konfederace, poněvadž se vším právem obával, že by pak Vídeň a Budapešť nabyly zase svého přirozeného vedoucího a zprostředkujícího postavení a síly. Když se však ukázalo, že československé hospodářství nemohlo dobýti kýžené hospodářské diktatury v Podunají, že naopak bylo vytlačeno ze svých starých trhů, a když hnutí pro připojení ze stadia krásné ideologie se dostalo do stadia hospodářské spolupráce mezi Německem a Rakouskem a Maďarsko navázalo užší styky s Italií, přistoupil ke všeobecnému překvapení k Rakousku a Maďarsku s návrhem semknouti se státy Malé Dohody, se sukcesorními státy, v hospodářskou konfederaci. Víte, že tehdy Rakousko a Maďarsko přímo odřekly, a obzvláště cenná jest, jak se ještě později zmíním, odpověď Seipelova, poněvadž jasně ukazuje příští linii evropské politiky.

Nyní pokouší se pan Beneš za zprostředkování Rumunska a Jugoslavie tuto věc znovu propagovati tím, že prozatím mluví nyní o hospodářské unii Československa, Rumunska a Jugoslavie. Představíme-li si, že tyto tři smluvní strany, totiž Československo, Rumunsko a Jugoslavie, odděleny jsou od sebe Maďarskem a Rakouskem, jasně se projevuje demonstrativní úmysl tohoto vyjednávání, které se dole koná. Maďarsko a německé Rakousko mají býti výhrůžkou hospodářského obklíčení donuceny přistoupiti k tomuto federativnímu systému, tím má se čeliti vzmáhající se říšskoněmecké hospodářské expansi na jihovýchod, jakož i připojení. Je to pokračováním nikdy neopuštěného plánu dr Beneše. Přes všechny zlé zkušenosti posledních deseti let drží se tvrdošijně myšlenky hospodářského obklíčení Německa jakožto doplňku a posílení politického obklíčení, s tvrdošíjností, která by byla hodna lepší a státu samému prospěšnější věci.

Třetím důležitým bodem vládního prohlášení jest ohlášení urychlené pozemkové reformy. Moje strana zaujímá k pozemkové reformě ve smyslu rozmnožení selských statků, samozřejmě podle národního hlediska, stanovisko velmi sympatické. Ale proč odmítá tuto pozemkovou reformu, nepotřebuji s tohoto místa dále rozváděti. Pozemková reforma stává se vždy více trapnou záležitostí zahraniční politiky. Uškodila nesmírně mezinárodní vážnosti státu. Největší škodu však způsobilo nejnovější zamítnutí rozhodčího výroku mezinárodního rozhodčího soudu. Toto odmítnutí vycházelo od státu, jehož založení prý bylo nutné pro rozmnožení přátel mezinárodní spolupráce a řešení problémů rozhodčími soudy. Není řeči pana ministra věcí zahraničních, ve které se nezdůrazňuje mezinárodní solidarita a ve které se vysokými tóny nepěje chvála evropanství. Jakmile však hrozí nebezpečí, že přiznání k mezinárodnosti učiniti dlužno nikoli již slovy, nýbrž skutky, nelze-li více provozovati hru se solidaritou člověčenstva na oklamání politických odpůrců, pak projevuje se pravá podstata panujícího systému: kašle se na humanitu, kašle se na rozhodčí soud, jak jistý český list s tak osvěžující upřímností doznal. Prosím za prominutí - pan předseda mne přece nepokárá - tvrdím-li, že toto jednání činí někdy dětinský dojem, tak jako děti říkají: nebudu si více hráti s tebou, nemohu-li prosaditi svoji vůli.

Pan ministerský předseda učinil svého času jako ministr národní obrany výrok, se kterým bych se chtěl zcela krátce zabývati; odůvodnil nutnost zbrojení v tomto státě nebezpečím, které přichází z Německa; zajímavo je, že výslovně řekl, že nehrozí snad z válečné pohotovosti nebo z touhy po válce nebo z nějakého politického systému, nýbrž - to je to velice zajímavé - z kvality německého národa, z početnosti německého národa, z německé vědy, z německé organisační schopnosti. Kam spějeme, jestliže výkony některého národa, jeho zdatnost, mají býti válečným nebezpečenstvím? Tu musili bychom přímo říci, že zbídačení, úpadek, lenost některého národa jsou zabezpečením míru. To jsou psychologické hádanky, před kterými stojíme. Ale hlubší příčina těchto útoků a těchto názorů je ta, že pánové cítí, že vlastně hájí věc, kterou nutno udržovati uměle. Nepochybuji asi na okamžik o mírumilovnosti vlády a ministra národní obrany, jsou však přece proti svému lepšímu cítění a proti své lepší vůli nuceni obrovsky zbrojiti a příležitostně řinčeti šavlí. Slyšíme stále znovu: jsme kolem dokola obklopeni nepřáteli. To je zase jedna ze zvláštností poválečné doby. V této větě se nepřiznává nic více a nic méně, nežli že se odpovědným politikům šťastně podařilo ze všech sousedů kolem dokola učiniti si nepřátele. A poněvadž česká politika pohlíží na 4,5 milionu Němců a Maďarů v tomto státě a k tomu na značné procento Slováků, asi na třetinu státních občanů, alespoň jako na lidi, kterým nelze důvěřovati, ne-li jako na nepřátele, stojíme před podivnou skutečností, že národní a politické zájmy asi 8 milionů lidí odporuji zájmům 70 milionů lidí v jejich sousedství, že tudíž vůle jediné desetiny má býti vnucena ostatním devíti desetinám. Poznání slabosti tohoto stavu je důvodem nervosity, která se projevuje ve výroku pana ministerského předsedy.

Myslím, že pro československý stát jest jen jediná trvalá záruka jeho existence: uznání všech politických, národních, kulturních a hospodářských skutečností, které vyplývají z posunuté polohy českého národa do německého území, z dějinné tisícileté spojitosti, z rovnosti kulturních poměrů a všech z toho vyplývajících dalších důsledků. A střední Evropa nezačíná, jak pan dr Beneš myslí, v Podmoklech, střední Evropa naopak začíná v Hamburku.

A proto myslím, že výrok Seipelův ukazuje směr, kterým by se měla bráti také česká politika, chce-li skutečně hájiti také státních zájmů, a tato formule Seipelova zní: My Rakušané jsme ihned ochotni s ostatními sukcesorními státy vstoupiti do užšího hospodářského a také politického poměru, ale nikoli bez Německa! Pánové, to je také po mém soukromém názoru cílem, na kterém se budeme konečně jednou musit shodnouti. Suverenita Československa zůstane nejlépe zachována, bude-li žíti v nejužším přátelství, v nejužších spojeneckých stycích se svými německými sousedy. (Potlesk u stoupenců řečníkových.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Udílím slovo dalšímu řečníku, panu sen. Chlumeckému.

Sen. Chlumecký: Slávny senát! Koncom minulého roku podal nám svoje vládne prehlásenie pán páter Šrámek a teraz sme vypočuli vládne prehlásenie nového predsedu vlády pána Udržala. Z obidvoch prehlásení sme sa dozvedeli toľko, že sa nič na režimu, ktorý dnes v tomto našom štáte panuje, nezmenilo a nezmení. Pán páter Šrámek predčítal prehlásenie o stanovisku terajšej koaličnej vlády k volebným výsledkom. A tak sme sa dozvedeli, že hlasovacie lístky nemajú žiadnu veľkú cenu, nielen v našich očiach, ale aj v očiach štátotvorných pánov. Pán páter Šrámek pravil: >Vláda verná svojmu prísne ústavnému stanovisku, nevidí žiadneho dôvodu ku zmene parlamentnej a tým ani politickej situácie, dokiaľ sa nezmení parlamentná väčšinová základňa, na ktorej stojí.< A táto základňa, na ktorej koaličná vláda stojí, sa nezmení nikdy, poneváč panstvo, majúce štátny aparát vo svojich rukách, má tu možnosť voľby si pripraviť a rôznymi spôsobami korigovať tak, ako sa mu teraz podarilo jednu tretinu zástupcov do zemských a okrasných zastupiteľstiev odobrať voličom a prideliť ich vládnym stranám. To je odbúravanie demokracie meštiackej, s ktorou sa toľko naša buržoázia honosila pred celým svetom. Je to zavádzanie fašizmu na sucho. Pán ministerský predseda Udržal taktiež prehlásil, že nič sa nezmení, že bude pracovať pre blaho vlasti ďalej v tom smere, ako ho naznačil jeho predchodca a že je ochotný vypočuť aj i kritiku opozície, je-li táto dobrá, štátotvorná, to je sociálpatriotická, ale že vláda sa rozhodne postaví proti každému, kto by chcel privilegie buržoázie oklieštiť. My sme nič iného neočakávali, poneváč vieme, že nič nemení na situácii, je-li predsedom vlády Švehla, Šrámek alebo Udržal, dokiaľ rozhodné slovo vo štáte majú veľkostatkári, bankári a veľký kapitál vôbec. Práve posledné voľby ukázali nám, čo všetko je možné za vlády agrárníkov. Na Podkarpatsku prinútil Rozsypal okresných náčelníkov, úradníkov a rabínov, aby oni zase nátlak robili na notárov, obecných starostov, židovských maloobchodníkov a títo ďalej na chudobných občanov tiež, aby čo možná najviac hlasov nahnali argalášom. Ale aj na Slovensku niektorí okresaní náčelníci vysúkali si rukávy a pracovali v prospech strany agrárnej. Tak na modrokameňskom okrese pracoval okresný náčelník Maliarik, ako to >Slovák< popisuje, úplne podľa maďarského receptu. Boli tu pripustené a odoberané kandidátky s falšovanými podpismi a kandidáti nemuseli byť ani štátnymi občanmi, len keď boli argaláši. Darmo bol okresný náčelník upozornený na tieto nezákonitosti. On s plným vedomím ich trpel. V mnohých dedinách obyvateľstvo muselo sa direktne písomne zaviazať, že bude voliť len agrárníkov. Zkrátka pracovalo sa s najhnusnejšími prostriedkami v prospech agrárneho panstva. Samozrejme po voľbách si vypočítali argaláši hlasy a mandáty sami a nepripustili nikoho k tomu, aby ich kontroloval. To je podľa ich názoru čistota a dôstojnosť volieb. Čistota a dôstojnosť je vôbec vlastnosť, ktorá práve u agrárníkov tak krásne vyniká a preto celý politický život v našej republike je tak báječne pekne usporiadaný, že vôľa ľudu je najvyšší zákon.

Teraz bola jedna tretina členov do zemských a okresných zastupiteľstiev menovaná a samozrejme k vôli čistote a dôstojnosti sú menovaní len spoľahliví štátotvorní občania, ktorí nebudú politizovať a schvália všetko, čo vláda, respektíve buržoázia bude žiadať. A keby to bolo raz tak ďaleko dôjsť, že by jedna tretina menovaných nedostačila pre zaistenie väčšiny buržoasie, no v parlamente si páni chytro môžu novelizovať zákon o zemskej a okresnej samospráve a z jednej tretiny urobia si polovicu alebo dve tretiny a zase sa väčšinová základňa, na ktorej vláda stojí, nepremení.

Je veľmi poučné pre pracujúci ľud Slovenska a Podkarpatskej Rusi, ako sa štátotvorní páni rozdelili o mandáty pre menovaných členov zemských zastupiteľstiev. Na Slovensku z 18 menovaných dostali českí agrárníci sedem svojich odborníkov do zemského snemu, ľuďáci 6 a po jednom sa dostalo českým živnostníkom, národ, demokratom, českým klerikálom, českým soc. demokratom a českoslov. národným socialistom. Komunisti samozrejme nedostali vládou menovaného člena do snemu. Ale ani žiadny Maďar a žiadny Nemec nebol menovaný. Nemajú medzi sebou žiadnych odborníkov, ale za to sa našlo na Slovensku 7 českých odborníkov agrárníkov.

My komunisti sa vám, pánovia, nechceme vmiešavať do toho, ako sa v národnostnej otázke medzi sebou vyrovnáte. Nám je madarský agrárník práve tak milý ako český. Na Podkartpatsku ste si štátotvorní páni rozdelili medzi sebou mandáty menovaných odborníkov takto: zo šiesti menovaných sú traja českí agrárníci, jeden nár. demokrat, jeden klerikál a jeden český sociáldemokrat. Z toho dľa možnosti sú tri Česi, tri tak zvaní Rusíni, ani jeden Rumun, ani Maďar, ani Žid. Tak vyzerá vaša demokracia. Najviac odborníkov majú českí agrárníci. To je ta najmúdrejšia strana. Naproti tomu pracujúci ľud nemá žiadneho odborníka.

Komunistická strana samozrejme nedostala odborníka do zemského snemu, ale za to hneď po prvom zasadaní podal štátny zástupca trestné oznámenie proti dvom voleným zástupcom ľudu pre ich ostré vystúpenie. Dľa paragrafov zákona na ochranu republiky majú byť títo dvaja volení zástupci posadení za mreže. Sú to Vasil Borkányuk z Jasiny a Armin Gyözö z Užhorodu. Pre pracujúci ľud na Podkarpatsku je to názorné poučovanie, čo je vlastne tá meštiacka >čistá< demokracia, je-li mu vôbec nejakého poučenia treba po tom, čo za desať rokov pod vaším režimom vytrpel. Že s vašou pomocou stane sa tento štát socialistickým, ako jste to po prevrate sľubovali, to už iste v Podkarpatskej Rusi nikto neverí a na tú cestu vývojovú tiež tam už nikoho sociálpatrioti nenachytajú. Prosím, aby mi niektorý zo štátotvorných pánov kolegov, ktorý je hlásateľom čistej demokracie a cestou vývojovou chce dosiahnuť, aby tento náš štát stal sa socialistickým - aby mi laskave vysvetlil, prečo, keď už jedna tretina členov zemských zastupiteľstiev je menovaná, není žiadny z nich komunista, ačkoľvek je komunistická strana pres všetok nedemokratický teror pri voľbách jedny z najsilnejších strán na Podkarpatsku? Na to má panstvo len jednu odpoveď: komunistická strana je protištátna. K takejto odpovedi není treba veľa rozumu. Kto je proti hospodárskemu a politickému utlačovaniu pracujúcich vrstiev, je vlastizradca, kto chce všetkými prostriedkami pracovať k tomu, aby životná úroveň pracujúcich bola zvýšena na účet tých, ktorí nepracujú, ale ohromné zisky, dôchodky majú, je vlastizradca, (Sen. dr Krouský: Jak je to s Bodnárem?) je protištátny, poneváč ohrozuje záujmy vykorisťovateľov, majúcich štátny aparát v rukách. (Sen. dr Krouský: O Bodnarovi nechce slyšet!) Protištátny je tiež každý, kto by chcel protive cestu vývojovú k dosadeniu socialistického spravodlivého režimu chrániť pred zabarikádovaním reakcionárskym volebným systémom, pred menovaním zástupcov ľudu vládou, to je zástupkyňou veľkostatkárov, veľkopriemyselníkov, uhľobaronov a bankárov. Vláda samozrejme vymenovala do zemských zastupiteľstiev len také osoby, kto- ré jej dávajú záruku, že ju budú podporovať, že budú štátotvorní v jej smysle a tým dobre označila politické strany, pred ktorými pracujúci ľud sa musí chrániť, a nemá ich posielať do parlamentu. Dvom pánom nedá sa slúžiť. Kto slúži buržoázii, nemôže slúžiť ľudu. Som presvedčený o tom, že v mnohých štátotvorných hlavách rodí sa už myšlienka zaviesť podobný volebný systém, ako je teraz pre zemský snem zavedený, aj pre senát a poslaneckú snemovňu, aby sa pracujúci ľud poznenáhlu odnaučil politizovať a prenechal starosť o svoje záležitosti pánom, ktorí sú složení zo samej šľachetnosti, dôstojnosti, čistoty a humanity. (Sen. Hampl: A korupce! - Sen. dr Krouský: To pripouští právě dnešní řád politbura!) Teraz mi daj pokoj!

Panstvo odnaučilo vojakov politizovať a teraz postupne odnaučuje aj proletárov v civile miešať sa do politických záležitostí. Za nedľho budú politicky zralí len agrárníci, národní demokrati, ľudáci, sociálpatrioti, pokiaľ majú dajaký majetok. Tak dľho budú sa politické práva chudobného ľudu okliešťovať, kým sa tento nezbúri proti nehanblivým, otrokárom a nevezme si všetko, čo mu patrí, sám. Dokiaľ ľud verí, že sú nepracujúce vrstvy plné šľachetnosti a humanity, dotial mu bude vždy horšie a horšie. Poneváč sa stanovisko vlády nezmení a zmeniť nemôže, nemôže na tiež zmeniť stanovisko komunistickej strany k buržoaznej vláde, lebo my predsa nemôžeme za správné uznať prenásledovanie robotníctva, nemôžeme loyálne odhlasovávať štátne rozpočty na výdavky pre armádu, policiu atď., na celý aparát k potlačovaniu pracujúcej triedy, ako to robia štátotvorní opozíčníci.

Na Slovensku a v Podkarpatsku trpí ľud strašne pod knutou agrárnického a klerikálného panstva. Najmä komunistická strana ako avantgarda.. (Sen. Dundr: Ježíšmarjá, avantgarda, čeho?) za svoje práva pracujúceho proletariátu je vystavena najväčším šikanám (Výkřik sen. Dundra.) - No, vám sa nestane nič, vy štátotvorní hrdinovia. (Sen. Dundr: Jak nebudeš takhle mluvit, tak poletíš ze strany! - Sen. dr Krouský: Jako Bodnár! - Sen. Hampl: Z toho vy byste měli jen radost! - Kontroverse mezi senátory komunistickým. a čsl. nár. sacialistickými.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Prosím o klid! Prosím, aby pan řečník pokračoval.

Sen. Chlumecký (pokračuje): Tak prepadli četnící 14. januára komunistický sekretariát v Bratislave a previedli prehliadku, vylomili stôl poslanca Šafranka, zhabali všetku korešpondenciu a celý administrativný materiál kraja, známky a administrativné spisy Rudej pomoci, odniesli odznaky a predplatné známky na časopis, pobrali aj obžalobné spisy, u viacej prítomných vykonali osobnú prehliadku, zhabali knihy a časopisy, ktoré prešly cenzúrou, a materiál k Leninovmu týždňu taktiež odniesli.

A za ten čas, kým táto procedúra nebola ukončená, zakázali páni četníci prítomnému poslancovi Steinerovi a senátorovi Fijalovi vzdialiť sa z miestnosti. Tak hlboko klesla cena imunity v Čsl. demokratickej republike, že každý policajt sa môže na ňu vyfúkať. Krčméry a Gajda sú skôr nedotknuteľní, ako komunistický poslanec alebo senátor.

V poslednom čase perzekúcia komunistickej strany na Slovensku povážlive sa zostruje. Domovné prehliadky v sekretariátoch našej strany a v bytoch našich súdruhov sú na dennom poriadku. Četníctvo hľadá akýsi tajný materiál s veľkou horlivosťou a to patrne na vyšší rozkaz. Panstvo potrebuje proti nám materiál a četníci ho nemôžu zaopatriť. Je to pre nich fatálne, ale my im nemôžeme pomôcť. My sme tak rafinovaní, že robime všetko otvorene, otvorene prehlašujeme, že sme protikapitalistickému vykorisťovaniu pracujúceho ľudu nepracujúcimi jedincami. (Různé výkřiky.)

Místopředseda Böhr ((zvoní): Prosím o klid.

Sen. Chlumecký (pokračuje): Páni reformisti sú celí preč, nevedia, čo sa to v našej strane robí, majú veľkú starosť o nás. (Sen. Dundr. Ty to také nevíš, ani na sjezd nesmíš!) - To je naša starost, ako si vec zariadíme, k vám o poradu sa neprídeme pýtať. (Sen. Dundr: Nám stačí číst Rudé Právo a víme na čem jsme!) Vy ste revolucionári, vy by ste mali radrosť, keby komunistická strana zmizla, aby ste sa s buržoáziou spojovali a mohli sa rozťahovať a sadnúť si ku korytám. (Sen. Dundr: Vy jste revolucionář v bačkorách!) V bačkorách si ty revolucionár, to si dokázal, beháš vždy za pendrekami... (Různé výkřiky.)

Místopředseda Böhr (zvoní): Prosím o klid, pánové!

Sen. Chlumecký (pokračuje):... My robíme všetko otvorene, otvorene prehlašujeme, že sme proti kapitalistickému vykorisťovaniu pracujúceho ľudu nepracujúcími jedincami a proti vládnemu režimu, ktorý týchto zastupuje a otvorene prehlašujeme, že chceme stoj čo stoj presadiť, aby sa stala náprava v prospech pracujúceho ľudu.

Četníci nám ale neveria, oni sú tej mienky, že my nosíme vo vačkoch bomby a dynamit. V posledných dňoch boly teda prehliadky v sekretariátoch komunistickej strany v Bratislave, vo Zvoleni, Lučenci, Banskej Bystrici, v Žiline, v Brezne a taktiež v bytoch našich súdruhov v menovaných mestách a okolitých dedinách. Četníci prechádzajú všetko v bytoch, poberú brožúry a časopisy, ktoré prešly cenzúrou, a vyvolávajú svojím vystúpením poplach celého obyvateľstva v susedstve domu prehliadky alebo na dedine. Ja som bol svedkom dvoch takých prehliadok dňa 10. a 12. januára v Robotnickom dome v Banskej Bystrici. Strana svolala konferenciu do Banskej Bystrice, na ktorej sa prejednávaly otázky vnútrostranníckej situácie, poneváč sme stáli pred sjazdom strany, a všeobecná, politická a hospodárska situácia. Delegáti, ponajviac mladší súdruhovia, zišli sa z rôznych miest Slovenska. Každý delegát obdržal odo mňa podpísanú pozvánku, ale četníci, akonáhle sa dovedeli, že je akási schôdza v Robotníckom dome, hneď vetrili niečo strašného a museli sa presvedčiť, či nie je vážne ohrožená vlasť ich chlebodárcov stranou, ktorú všetky štátotvorné orgány prehlásily za mrtvú, i p. Dundr.

Dňa 10. január a obsadili četníci v počte asi 10 mužov Robotnícky dom, vtrhli do miestnosti, kde zasedala konferencia pod mojím predsednictvom, sobrali všetkým pritomným zo stola zápisky, vybrali jednomu po druhom všetko z vačkov a kedže ani bomby, ani dynamit, ani revolvery, ani petrolej u nikoho nenašli a taktiež žiadnu proklamáciu revolúcie nemohli objaviť, odišli po zistení identity všetkých prítomných. Bolo to neprijemné vyrušenie, ktoré trvalo niekoľko hodín. Po tejto neočakávanej, dlhotrvajúcej prestávke, musela konferencia pokračovať na druhý deň 11. januára a trvala až do večera. V sobotu 12. januára prišiel som do Robotníckeho domu až po poludní a tam som našiel četníkov zase v plnej práci.

Delegáti sišli sa totiž na rozlúčku a četníci ich tam prepadli. Zase prehliedka vačkov a miestnosti, pozberanie všetkých odhodených papierkov, zistenie identity a koniec koncov zatknutie 8 delegátov, pomedzi ktorými bola jedna súdružka, ktorá bola po niekoľko hodinách, ztrávených na mestkom dome, prepustená, delegátovi ale dodali četníci do vyšetrovacej väzby na sedriu, kde sú držaní dodnes.

A z čoho sú obvinení títo naši súdruhovia? Četníci tvrdia, že to nebola konferencia, ale komunistická škola, kde mali byť vychovávaní mladí funkcionári strany. To je niečo strašného! Strana, která sa, vládnucím stranám neľúbi..;(Sen.. Dundr: Vy máte tajný sjezd a nikdo si vás nevšimne!) - Ale ukľudni sa, bačkorár. Strana, ktorá sa vládnucím stranám neľúbí, chcela by asnáď vychovávať mladých funkcionárov. To musí byť zamedzené!