Též upravena výše stanovených kárných trestů advokátů, veřejných notářů, kandidátů advokacie a veřejného notářství. Zároveň stanovena doba náhradního trestu na svobodě za nedobytný trest peněžitý.
Toto jsou ustanovení hmotného práva trestního, která mají za následek také značné úlevy pro soudy v oboru trestního soudnictví. Úlevy ty spočívají hlavně v těchto okolnostech.
1. Tam, kde státní zastupitelstva při činění návrhů podle §u 9 zákona čís. 471/1921 Sb. z. a n. řídila se dosud menším násobkem než násobkem stanoveným tímto návrhem, bude ulehčeno sborovým soudům I. stolice.
2. Pokud v trestních věcech, v nichž později došlo k návrhu podle §u 9 citovaného zákona, zabývalo se státní zastupitelství věcí dříve, než učinilo návrh na potrestání pro přestupek přečin nebude to v budoucnosti nutné, poněvadž trestní oznámení bude se podávati přímo u příslušného okresního soudu, který zavede řízení na návrh funkcionáře státního zastupitelství; tím se uleví státním zastupitelstvům.
3. Pokud konečně ve věcech, v nichž došlo později k návrhu podle §u 9 citovaného zákona, se konalo před tímto návrhem soudní přípravné řízení, nebude takového řízení budoucně již potřebí, poněvadž bude možno ustanoviti ihned hlavní přelíčení. Tím se uleví okresním soudům a také občanstvu, ježto nebude nutno vyslýchati svědky dvakráte, jednou v přípravném řízení, po druhé v hlavním přelíčení.
Další úlevy pro trestní soudy všeho druhu zavádějí se osnovou rozšířením resp. zavedením instituce trestních příkazů v úlevách při sepsání rozsudků a při ukládání náhrady nákladů trestních výměrkem.
Trestní příkaz lze vydati, učiní-li veřejný úřad, úředník nebo orgán na podkladě vlastního služebního postřehu nebo výslovného doznání, předním učiněného, trestní oznámení.
Dále předpokládá trestní příkaz, že toto trestní oznámení týká se takového přestupku neb přečinu, náležejícího k příslušnosti okresního soudu, na který je stanoven v zákoně trest na svobodě, nejvýše 6 měsíců neb trest peněžitý neb oba tyto tresty.
Okresní soud může tu, nemá-li pochybnosti o pravdivosti oznámení, vydati za souhlasu veřejného žalobce proti obviněnému, který je na svobodě a v době činu již dovršil 18 let, trestní příkaz, který obviněnému uloží trest bez předcházejícího řízení.
Proti platebnímu rozkazu lze podati odpor, kterým zruší se trestní příkaz, načež zavede se řádné řízení, v němž zpravidla nesmí se pak uložiti přísnější trest. Rozšiřuje se tu okruh případů, v nichž lze vydati trestní příkaz a zavádí se jako porta i podmínečné odsouzení na základě trestního příkazu. Od tohoto rozšíření a zlepšení mandátního řízení očekává se nyní velká úleva pro okresní soudy, která u nich má nastati též tím, že za určitých předpokladů nebude potřebí sepsati odůvodnění odsuzujícího rozsudku a že sepsání osvobozujícího rozsudku lze nahraditi pouhým záznamem.
Náhrada nákladů, vzešlých v trestním řízení státní pokladně bude zpravidla ukládána výměrkem paušálem. Výše výměrku bude stanovena vládním nařízením přiměřeně skutečným nákladům a odstupňována podle určitých okolností.
Též nastanou určité úlevy při kumulativním vyhlašování podezřelých věcí a při stanovení nutnosti svědecké přísahy v přestupkovém řízení tím, že zvýšeny na desetinásobek peněžité částky, na jichž výši jsou závislými, učiněna uvedená opatření. Ustanovení o trestních pří kazech a úlevách při sepisování rozsudku platí za určitých modifikací i pro brigádní soudy vojenské.
Zároveň prodlužuje se do 31. prosince 1931 účinnost některých ustanovení zákonů, jimiž stanoveny byly určité úlevy pro soudy, a to: zákona ze dne 18. prosince 1919, č. 1 Sb. z. a n. z r. 1920, co do usnášení se sborových soudu I. a II. stolice v senátech tří soudců, pak zákonů č. 471/1921 a č. 259/23 Sb. z. a n., pokud při zločinech krádeže, zpronevěry, podvodu a padělání kolků lze použíti nižší sazby trestní těžkého žaláře od 1 roku do 5 let, místo vyšší sazby trestní, jakož i pokud veřejnému žalobci přísluší volba sborového soudu I. stolice místo soudu porotního, jakož i co do ustanovení o přikázání trestného činu k rozsouzení samosoudci u sborového soudu. Při tom ovšem již nemá býti přihlíženo ke znehodnocení peněz. Zákon nabývá účinnosti 1. dubnem 1929. Ustanovení jeho o úlevách v sepisování rozsudku pozbudou však účinnosti dne 31. prosince 1931, do které doby bude lze nabýti dostatečných zkušeností o jejich účelnosti. Co do ustanovení o trestních příkazech, bude stanoveno vládním nařízením, v kterých obvodech na Slovensku a v Podkarpatské Rusi hledíc k místním poměrům bude lze užíti ustanovení tohoto zákona.
Novelu tuto nutno vítati, neboť znamená jednak spravedlivé posuzování trestných činů vzhledem na rozhodné peněžité částky jednak podstatné úlevy pro soudy v řízení ve věcech trestních.
Bylo ovšem nutno uvésti, že osnova zákona dodána byla senátu teprve v době krátce před tím, než má nabýti účinnosti, a že tudíž výboru senátu bylo nutno projednati tuto důležitou a mnoha různých zákonů se dotýkající osnovu způsobem co nejrychlejším a pod tlakem terminovanosti zákona.
Ústavněprávní výbor doporučuje také, aby senát schválil též resoluci:
Vládě se ukládá, aby osnovy zákonů překládala senátu vždy v době takové, aby umožněno bylo tyto ve výborech náležitě a včas projednati, jakož i aby při přídělu osnov komorám brala na senát rovnocenný zřetel.
Jinak navrhuje ústavněprávní výbor přijetí osnovy zákona ve znění, jak se na něm usnesla poslanecká sněmovna.
Předseda (zvoní): Nikdo není ke slovu přihlášen, budeme proto hlasovati. Račte se, prosím, posaditi. (Děje se.)
O osnově zákona, jeho nadpise, nadpisu jednotlivých oddílů a paragrafů, jakož i úvodní formuli hodlám dáti hlasovati najednou, nebude-li námitek. (Námitky nebyly.)
Námitek není, budeme proto hlasovati, jak jsem uvedl.
Kdo souhlasí, aby osnova zákona, jeho nadpis, nadpisy jednotlivých oddílů, případně částí, jakož i úvodní formule zněly podle zprávy výborové, ve čtení prvém, račte zvednouti ruku. (Děje se.)
To je většina. Uvedená osnova zákona, její nadpis, nadpisy jednotlivých oddílů, případně částí, jakož i úvodní formule přijímají se podle zprávy výborové ve čtení prvém.
Dalším předmětem pořadu jednání je:
5. Zpráva I. výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění, II. výboru rozpočtového k usnesení poslanecké sněmovny (tisk 841) o vládním návrhu zákona o státních starobních podporách. Tisk 850.
Zpravodaji jsou: za výbor pro otázky sociálního a starobního pojištění pan sen. Hrejsa, za výbor rozpočtový pan sen. Thoř.
Dávám slovo panu sen. Hrejsovi, jako zpravodaji výboru pro otázky sociálního a starobního pojištění.
Zpravodaj sen. Hrejsa: Slavný senáte! Počet chudých příslušníků naší republiky je podle sčítání lidu z r. 1921 v 15.473 obcích 181.071 osob, a to takových, které byly obcemi podporovány pravidelně nebo také jen přechodně. Pokud se týká osob starších přes 60 let, podporovaných pravidelně nebo přechodně, bylo jich r. 1921 76.999. Osoby t. zv. přestárlé, které 1. července 1926 podle §u 6 odst. b) zákona č. 221 z r. 1924 byly vyloučeny z povinného pojištění invalidního a starobního, neměly nároku na důchod v případě stáří nebo invalidity. Proto již dříve bylo pamatováno na tyto osoby přestárlé, a v zákonech č. 663 z r. 1920 bylo určeno, aby pro podporu těchto přestárlých osob bylo věnováno 30 milionů Kč, později pak zákonem z r. 1921 č. 483 bylo stanoveno, že se určuje pro tyto přestárlé osoby částka 130 milionů Kč. Tento peníz měl býti opatřen tak, že 30 milionů Kč měl přispěti fond pro umělá hnojiva, který také tímto obnosem skutečně přispěl, a 100 mil. Kč mělo se přiděliti z přebytků z daně z obratu a přepychu, což se však nestalo.
Aby tyto osoby přestárlé byly zaopatřeny, podala vláda v r. 1926 návrh zákona, podle něhož osoby přestárlé, pokud byly podporovány od obcí, měly obdržeti státní příspěvek do výše 500 Kč ročně. Jelikož udílení státního příspěvku bylo vázáno na podmínku, aby tyto osoby používaly chudinského zaopatření, byly vysloveny četné námitky proti tomu. Proto vláda vzala tuto předlohu zpět a podala vládní návrh o státních starobních podporách, který právě projednáváme.
Podle tohoto zákona československým státním příslušníkům, kteří 1. července 1926 dosáhli, nebo překročili 60. rok a kteří by povahou svého povolání byli podléhali sociálnímu pojištění, nesamostatně nebo také samostatně výdělečně činných, může stát poskytovati podporu starobní ve výši 500 Kč ročně.
Poskytne-li se podpora dvěma žadatelům žijícím ve společné domácnosti, snižuje se na ročních 300 Kč pro každého z nich; jsou-li však oba tito žadatelé trvale tak bezmocní, že stále potřebují pomoci, ošetření a obsluhy jiné osoby, obdrží každý z nich 500 Kč.
Z pobírání podpor jsou vyloučeny osoby oddané opilství, tuláci, osoby práce se štítící, potom osoby, které byly právoplatně odsouzeny trestním soudem pro trestné činy, pro které podle platných ustanovení byla vyslovena ztráta volebního práva do obcí, nebo které byly zbaveny čestných práv občanských, pokud nepominula ztráta práva volebního nebo ztráta čestných práv.
Na tuto státní podporu 500 Kč mají přispívati obce, a to obce do 2.000 obyvatel 10 %, tedy 50 Kč. Takových je 14.405. Obce od 2.000 do 50.000 obyvatel mají přispívati 15 %, t. j. 75 Kč. Takových obcí je 994. Pak jsou obce, které mají přes 50.000 obyvatel, je jich 6 a mají přispívati 20 % z 500 Kč, tedy 100 Kč ročně. Žádosti za starobní podporu mají se podávati u obce úřadu bydliště, která se dotáže domovské obce, načež předloží žádost okresnímu úřadu, který o ní rozhodne.
Podpory spolu s příslušným příplatkem obecním poukazují se zásadně v měsíčních lhůtách napřed. Podpory za dobu od 1. ledna 1929 do posledního dne měsíce, v němž tento zákon bude vyhlášen, lze přiznávati pouze těm žadatelům, kteří podají doloženou žádost nejpozději do 3 měsíců od posledního dne měsíce vyhlášení tohoto zákona. Na doložené žádosti podané později lze přiznati podporu toliko s účinkem od prvního dne měsíce nejblíže následujícího po dni podání žádosti.
Všechna právní jednání, úřední spisy a úkony, jichž je potřebí k řízení o státních podporách, jsou prosty kolků a poplatků. Postup, zastavení a zabavení státní starobní podpory a obecního příplatku jsou nepřípustny a nemají právního účinku. Požívání starobní podpory podle tohoto zákona nemá samo o sobě následků požívání podpory chudinské. Tyto starobní podpory, které budou podle tohoto zákona poskytovány, nejsou ovšem vysoké je to 500 Kč pro jednu osobu a pro dvě osoby ve společné domácnosti žijící 600 Kč, případně jsou-li bezmocni; 1.000 Kč ale přece jen přispějí značně k zmírnění nedostatku osob přestárlých, které jsou nemajetny a výdělku neschopny. Má tedy tento zákon přece jen značný sociální význam. Také pro obce není bez významu, neboť částečně snímá s ramen obcí břímě chudinského zaopatření. Co bychom mohli vytýkati, je to, že osoby, které nepodléhaly dělnickému pojištění, invalidnímu a starobnímu 1. července 1926, a dosáhly 60. roku věku po 1. červenci 1926, nebudou míti nároku na tuto podporu. Tyto podpory jsou vázány čistě na lhůtu 1. července 1926, kdy vstoupilo v účinnost sociální pojištění dělnické. Osoby, které onoho data 60 roků nedosáhly nebo nepřekročily a osoby samostatně výdělečně činné, nemají bohužel nároku na další podporu.
Počet podporovaných osob v prvém a druhém roce od účinnosti tohoto zákona bude podle propočtů ministerstva sociál ní péče činiti 95.300 a v 35. roce od počátku účinnosti tohoto zákona jen 20. Částka vyplácená státem na podporách bude činiti v prvém a druhém roce od účinnosti zákona 42,300.000 Kč, v 35. roce jen 8.000 Kč. Obce budou přispívati ročně podle §u 4 5,513.400 Kč.
Proti této předloze byly vyslovovány ve výboru mnohé námitky, tak na př. že výměra podpory je velmi nízká. Je sice pravda, že podpora zákonem stanovená není vysoká, ale je to přece pokrok proti dosavadnímu stavu, kdy tak zvaní přestárlí nebrali žádných podpor. Je proto lépe uzákoniti co možno rychle zákon o státních starobních podporách, aby přestárlí se vůbec této podpory dočkali a ji v posledních letech svého života mohli pobírati. (Sen. Hampl: Mělo by se to nazývat almužnou!) Lepší něco, nežli nic.
Proti námitkám, jež byly uváděny ve výboru, bylo zástupcem ministerstva sociální péče prohlášeno, že proti rozhodnutím okresních úřadů, jež budou vyřizovati žádosti o podporu, jsou přípustny obranné prostředky, jako odvolání k zemskému úřadu a případně i stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jedná-li se o formální vady. (Sen. Plamínková: Ale nikdo nemá právního.o nároku na podporu!) Právního nároku nemá, ale podle zákona má ten přestárlý právo podati stížnost k vyššímu úřadu, (Sen. Dundr: Ale to mu není nic platno!) bude mu to platno případně i žalobu k Nejvyššímu správnímu soudu, jednáli se o nějaké právní vady. (Sen. Hampl: Ale to musí býti kolkováno!) Všechny stížnosti jsou kolku prosty, to jsem již říkal. (Sen. Dundr: Jakýkoli právní nárok na podporu tam není!) Bohužel ne. (Sen. Šturc: Nepřál bych Vám, abyste musel zbytek svého života tráviti při takové >podpoře.<) Jsem povděčen za vaše mínění, ale já Vám to také nepřeji. (Sen. Dundr: Ale vaše přesvědčení je poněkud jiné!) Kde ten stát má pořád brát? (Výkřiky.)
Výbor pro otázky sociálního a starobního pojištění usnesl se prohlásiti zde v plenu senátu, že žádá ministerstvo sociální péče, aby uložilo úřadům tento zákon provádějícím, aby s největší blahovolností postupovaly. Dále se usnesl doporučiti plenu senátu, aby tato předloha zákona o vládním návrhu zákona o poskytování státních starobních podporo byla přijata ve znění, jak byla přijata poslaneckou sněmovnou. (Souhlas.)
Předseda (zvoní): Dávám slovo zpravodaji výboru rozpočtového, panu sen. Thořovi.
Zpravodaj sen. Thoř: Vážený senáte! Rozpočtový výbor senátu ve své schůzi dne 14. března 1929 projednal osnovu zákona o státních podporách starobních a doporučuje tuto přijati tak, jak se na ni usnesla poslanecká sněmovna, spolu s resolucí, navrženou sociálněpolitickým výborem poslanecké sněmovny, která zní:
> Vláda se vyzývá, aby s ohledem na novelisaci zákona o sociálním pojištění zaměstnanců předložila návrh na novelisaci zákona ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n., o pojištění osob samostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří, a to jednak vzhledem ke zkušenostem nabytým při provádění dělnického pojištění, jednak vzhledem k výsledkům studia této otázky v jiných státech.<
Předseda (zvoní): Zahajuji rozpravu.
Ke slovu jsou přihlášeni pp. sen. Šťastný, Plamínková, Šturc, Beutel, Dundr, Hartl, Jaroš, Pocisk, Fritscher.
Nežli dám prvému řečníku slovo, navrhuji, nebude-li námitky, řečnickou lhůtu v trvání půl hodiny. (Námitky nebylo.)
Námitky není. Lhůta řečnická je stanovena na půl hodiny.
Dávám slovo panu sen.Šťastnému.
Sen. Šťastný: Slavný senáte! Revoluční Národní shromáždění projevilo svou povinnost k dělnictvu a jeho zákonnému zaopatření pro případy nemohoucnosti tak důrazně, že nezůstavilo žádné pochybnosti o povaze této záležitosti. Byla to záležitost prostě revoluční a je prostě odkazem revoluce. Že nevolené Národní shromáždění podzimu r. 1918 až jara 1920 toto zákonné opatření neprovedlo, mělo své závažné příčiny. Myslím, že tomuto slavnému shromáždění není potřebí podrobněji tyto příčiny uváděti. Ono nevolené Národní shromáždění mělo co dělati s žádoucím vyřízením vlastní revoluce. Loyální výklad k jistým námitkám nevyhne se tomuto konstatování.
Považuji však za velikou úhonu pro veřejnou morálku, že tolik loyality není vždycky na všech stranách. Otázka přestárlých je přece tak stará, jako diskuse o starobním pojištění dělnictva. Jestliže však zákon z 9. října 1924, čís. 221 Sb. z. a n., sotvaže vstoupil v účinnost, ihned byl napaden a ve své konstrukci ohrožen, a to právě těmi, kdož dva roky před tím okázale pro něj hlasovali, pak ovšem už nevyvolá podivu, když se ruší i jiné závazky. Právem považujeme za závazek vládnoucích, ať majorita už náleží kterékoliv ideové orientaci, všecko, co navazovalo na zákon čís. 221 o pojištění zaměstnanců. Za takovýto mravní závazek měla současná vládní koalice považovati také záležitost odškodnění těch, které věk vyloučil z dobrodiní zákona.
Národní shromáždění konečně přistupuje k vyřízení svého dluhu. Vládní většina tak činí, bohužel, opět způsobem nevážným. Rozumí se, že mezi 70letými dědečky a babičkami se už neagituje. A tak vidíme, jak nízko jsou ceněni tito veteráni práce, kteří svůj plodný život mají už za sebou, ale zapomněli umříti. Za to jsou trestáni. Ukáži hned, že tomu je tak.
Naše předloha stane-li se zákonem, tedy zákon má tolik kautel proti nárokům obšťastněných, že méně hodný se jimi neprotlačí. A přece stanoví podpory částkami tak nízkými, že se jejich hospodářský význam téměř ztrácí. Podporovaný jednotlivec dostane denně 1,37 Kč a jsou-li ve společné domácnosti dva, patrně manželé dostane každý 82 hal. na den! Ještě že naše vládnoucí majorita nehodila na to také daň z důchodu! Jsme ji za to velmi vděčni, že byla aspoň tak ohleduplná.
Je to věru těžký požadavek na milost boží, má-li býti důvodové zprávě odpuštěn tento odstavec:
>Státní starobní podpory, jež budou podle tohoto zákona poskytovány, nejsou vysoké, ale přispějí přece značně k zmírnění nedostatku osob přestárlých, které jsou nemajetné a výdělku neschopné.< Tak to je doslovně v důvodové zprávě.
Zákon předpisuje také příplatky obcí. Nejen tu dává laskavě z cizí kapsy, ale což pak zákonodárce smí nevidět nouzi obecních pokladen, které za platnosti zákona čís. 77/27 zastavily i mnohé ze svých běžných povinností? To málo, k němuž je zákon zavazuje, stane se v mnohých obcích velikou otázkou.
Nuže, chce někdo považovati za demagogii, domáháme-li se alespoň 100%ního zvýšení těchto nemožných číslic? Vždyť je to opravdu trest pro ty chudáky, kteří se provinili tím, jak jsem již řekl před tím, že zapomněli umříti. Žebrat nesmějí, § 2 zákona má své ustanovení o tulácích. Stačí četnická relace o přistiženém při žebrotě zrovna tak, jako se může státi >oddanému opilství<, jestliže ze snadno pochopitelné resignace vypije číšku kořalky, na níž mu tak skrovně >akorát< tato podpora vystačí. K této podpůrné bídě pak chce ještě § 1. zákona stanovit, že >na tyto podpory není právního nároku.<
Slavný senáte, při vší úctě k branným a bezpečnostním institucím věc svědomitosti není vždycky obstarávána bezvadně. Četnická relace také může vycházet z nálady. Ani obecní úřad není vždycky v rukou tak dokonalých, aby, odpovídaje na příležitostný dotaz, ubránil se každé předpojatosti. Z toho všeho plyne evidentní nebezpečí, odhlasuje-li senát poslední větu §u 1 předlohy, a odhlasuje-li prvé dva odstavce §u 2, k nimž po nejsvědomitějším uvážení předkládám naše opravné návrhy.
>Nechte maličkých přijíti ke mně<. Starci a děti, tyto dvě krajní věkové hranice, představují přibližně stejné povahy a sejmou nemohoucnost. Ministerstvo sociální péče representuje katolický kněz Vznáším k němu důtklivý apel, aby pod dojmem citované věty zakladatele křesťanství postavil se za věc lidskosti. Slavný senát pak prosím jménem svých klubovních kolegů, aby nepřijímal tuto osnovu zákona, nedá-li zároveň místa našim oportunním návrhům.
Předseda (zvoní): Dalším řečníkem je pan sen. Šturc. Dávám mu slovo.
Sen. Šturc: Slavný senáte! Projednávaný vládní návrh zákona o státních starobních podporách je podle tvrzení tisku koalovaných stran velikým úspěchem této měšťácké koalice. Zákon sám bude prý znamenati nový veliký krok na poli sociální politiky a budou jím splněny sliby, které dány byly dřívějšími stranami osobám přestárlým. Je toto tvrzení pravdivé? Splní projednávaný zákon sliby dané různými vládami těm ubohým starcům a stařenkám? Nesplní, ač by se dalo očekávati od panstva, které ve státě vládne, že mělo by býti jejich snahou splniti dané sliby v plné míře, prostě proto, že mají neustále plná ústa vlastenectví.
Och, jak krásná je vlast, ve které takový člověk, který po celý svůj život dřel, aby rozmnožil nejen bohatství jednotlivců, ale i celého národa, na stará kolena dostane tolik, že smí hladem zmírati. O koho jde v tomto zákoně? O osoby, muže i ženy, kteří 40 až 50 roků pracovali. Pro koho pracovali, pro sebe? Jistě ne proto, že dnes nemají než zedřené ruce a shrbená záda od těžké práce pro jiného, který z jejich práce žil a jemuž dopomohli k bohatství. A za to, že tito ubožáci se na vás, na fabrikanty a agrární zemany dřeli, za to jim dáváte mizernou almužnu, z níž nebudou moci býti ani živi, ani zemříti. Lze nazvati skutečně podporou těch bídných 500 Kč na rok pro jednotlivce, či 600 Kč pro dva zedřelé manžele? Pro jednoho vojenského psa je určeno 5 Kč denně, čili 1.825 Kč ročně. Pro lidi ovšem tolik určeno není. Nemohli jste ani lépe demonstrovati svůj třídní charakter, než jak jste učinili tímto návrhem zákona o podporách pro přestárlé. Předloha je výrazem cynismu kapitalistických vydřiduchů. Pro panpátery, kteří jistě nestrhají si svaly tou jejich dřinou ani za 50 roků a kterých je, přihlížíme-li k tvrzení důvodové zprávy, asi 1/7 co přestárlých, našli jste kongruovým zákonem 45 mil. Kč, ač vedle toho dáváte na účely církevní ještě asi 150 mil. Kč ročně. Pro vysoce zasloužilé staré rakouské generály a vdovy po generálech našlo se prostředků v tak dostatečné míře, že budou za svou dřinu pro národ a vlast dostávati až 48.000 Kč roční pense. Chápeme! Podle vašich názorů, ovšem i podle našich, je velký rozdíl mezi životní prací těchto pánů generálů či vdov po generálech a prací těch chudých dělníků a dělnic. Chudý dělník, ten podle vašich názorů a platných řádů vaší kapitalistické společnosti byl povinen a musil také dáti všechny své síly pro vaše zájmy a pro zájmy kapitalistického státu, on byl jen kusem inventáře ve vašem kapitalistickém hospodářství. Práce generálů ve vašem kapitalistickém státě je jiného druhu. Na jejich rozkaz musili jíti synové těchto chudáků na válečná jatka, vražditi, či dáti se vražditi. Na rozkaz rakouských generálů vražděni byli, kdož svým odbojem pomohli vám k dnešní moci, k vašemu zbohatnutí. Proto ten velký rozdíl v ocenění práce jedněch či druhých. Proto dáváte starci dělníku 500 Kč na rok a generálům téměř 1.000 Kč na týden.