Nyní přejdu k specielním poměrům a požadavkům veškerého členstva Národního divadla v Praze.
Všechna umělecká tělesa činohry i opery požadují po stránce umělecké, aby k reprodukci ve státním Národním divadle byly vybírány věci opravdu jen hodnotné, což by mělo ovšem za následek zmenšení dosavadního nadbytečného repertoiru, který spotřebuje hodně vzácného času a sil ve zbytečném honu a pospěchu, aniž by uvedených děl bylo potom náležitě využito k uměleckému, výchovnému a finančnímu prospěchu.
Tvrdíme: méně bude více. Vidíme u jiných zahraničních divadel, že všude jde spíše o kvalitu než o kvantitu. Jde nám při tom také o ten důležitý fakt, aby naši umělci nebyli nadmíru vyčerpáváni a dána jim tak delší možnost k hlubšímu a pro náš kulturní život cennějšímu studiu. Pokud se týče organisace umělecké správy, žádáme, aby demokratické zásady platily i pro volbu divadelních funkcionářů - ředitelů a šéfů.
Po stránce existenční a sociální je na místě, aby všem uměleckým tělesům, jakož i personálu technickému, řemeslnému a pomocnému byly v prvé řadě přiznány dokonalé smlouvy pro solisty i smlouvy kolektivní, zavazující obě strany rovnocenně. Smlouvy buďtež s umělci i s ostatním personálem uzavírány na delší dobu - několik let - a po 10 letech ztrávených u tohoto divadla budiž udělena definitiva. Musím upozorniti také na tu okolnost, že v divadle se hraje každý den, v neděli i ve svátek, a také někdy dvakráte a není poskytnut za to náhradní den odpočinku. Je sice pravdou, že v Národním divadle je dovolená 6tinedělní - divadlo se zavírá - nicméně je nutno dovolené řádně upraviti.
K otázce pensí nutno vytknouti, že pense v Národním divadle před převratem byly velmi chudé, ubohé; teprve po státním převratu byly jakž takž upraveny, i vdovám přidáno, ale stále neodpovídají záslužné práci umělců a umělkyň odcházejících na pensi.
Proto nyní při postátnění Národního divadla se doporučuje, aby výše pensí odpovídala pensím státních zaměstnanců a vyměřování její výše percentuelně počtu roků ztrávených u Národního divadla.
Bylo by skutečně dobře, aby umělec, který poctivě slouží našemu národnímu umění, mohl odejíti, když toho jeho zdravotní stav vyžaduje, aspoň po 25 letech své umělecké tvořivosti do zasloužené pense s plnými svými nároky.
Jest jistě nesporno, že i pro Národní divadlo platí zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 330, o závodních výborech a že také podle tohoto zákona budou všechny věci v tomto divadle upraveny.
Na konec zdůrazňuji požadavek, aby členům Národního divadla byly přiznány všechny výhody státních zaměstnanců, kterých požívají.
Z ohledu na zestátnění Národního divadla v Praze a v očekávání, že i krajským divadlům dostane se potřebné po moci, bude naše strana hlasovati pro vládní návrh, který posl. sněmovna schválila ve 193. schůzi dne 29. března 1929. (Souhlas.)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má pan sen. Dyk.
Sen. Dyk: Vážený senáte! Zřídka se mluví v této zasedací síni o umění. A přece kdyby tohoto nebylo, neseděli bychom, možná, zde jako senátoři republiky Československé. V nejtěžších situacích národních umění udržovalo sebe vědomí národní a víru v lepší budoucnost. Stala se funkce umění bezvýznamnou v době dnešní, či nastává pro Evropu, pro celý svět, konečně a neúprosně stav římské světovlády v konečné epoše se svým >panem et circenses
Žijeme ve společnosti, která dává užitečnému přednost před krásným. Básník stěžoval si kdysi trpce: nemají rádi nádherně rozkvetlou sloku. Umění neznamená počet a genius rozmnožení politické državy. Ti z nás, kteří hodnotí správně roli, kterou hrála literatura, hudba a divadlo v znovuzrození národa, v znovudobytí samostatnosti, mohou bolestně opakovati přiléhavou diagnosu historika francouzského: Lidé, kteří těží z revolucí, vždy opovrhují těmi, kteří je dělali.
Ale může býti kterýkoli národ trvale bez ducha a beze smyslu pro krásu? Může trvale užitečné zapuzovati touhu po krásném a mohou vzrušující circenses trvale býti surogátem umění, aniž by zasáhly celý národní organismus těžká pohroma?
Tuto otázku musí řešiti každý světový národ i náš samostatně. Přál bych si, aby u nás byla řešena správně.
Umění není ovšem celý život, ale jest jeho nepostradatelnou součástí, a národ, neschopný nadchnouti se pro krásu, bývá trvale ochuzen. Divadlo ovšem je také jen kus umění. Není umění všecko, ale právě v oblasti divadelní nejokatěji jeví se stav kultury národní, její růst nebo její pokles. Chyby a přednosti jsou na jevišti názornější, vyloženější. Znamená-li rozvoj umění s hlediska jednotlivých národů boj o místo na slunci, jsou v divadle více než jinde kontrolovatelny výsledky tohoto usilování. Každý národ světa má přirozenou touhu uplatniti své schopnosti, aby se uchopil intelektuálního a uměleckého vedení a zaujal pozornost jdoucí daleko za hranice. V tomto směru také umělecké dílo a především umělecké dílo stává se aktivem nebo pasivem národ ním, a tato bilance, třebas ji není možno číselně zjistiti, měla by býti sledována se stejnou pozorností, jako bilance hospodářská a konečně - řekněme si to přímo - tato duchovní bilance do týká se bilance hospodářské také ve značné míře. Vždyť nemůže býti lhostejno, je-li po stránce duchovní národ aktivní či pasivní, má-li plus v tom, co dává, či v tom, co přejímá, a u nás musíme doznati, že dosud poplatnost k cizině vyjadřuje se pozoruhodnými ciframi. Vedlo by daleko, kdybych rozváděl toto thema. Uvažme jen zběžně, jak veliké sumy činí dosud import do ciziny k nám v divadle, literatuře, ve filmu! A položme si otázky další, důležité pro naši kulturu a celou budoucnost: je nutno, aby bylo tomu tak, a je nutno, aby bylo tomu tak trvale?
Spisovatelé naši nikdy se nehájili proti soutěži ciziny, nikdy nechtěli stavěti proti cizím kulturám a cizím literaturám čínskou zeď. Nejgeniálnější náš básník Jaroslav Vrchlický věnoval velikou část svého životního díla činnosti překladatelské, ale právě u něho jeví se také rys národní povahy, rys dosti nebezpečný pro básníka samého, poněvadž překládal básníky, nesahající mu ani po kotník, u písemnictví celého, poněvadž pomíjelo vlastního básníka, ctíc při tom efermní bůžky zahraniční. Není snad národa, který by byl tak přísným ke svým a tak ochotným otevírati dveře všemu cizímu. Jiné národy, i národy s velikou tradicí, kteří dosud udržují primát, snaží se pojistiti si tento primát tím, že ztěžují a dokonce snad znemožňují soutěž ciziny. Naproti tomu náš domov spíše znemožnil soutěž naši domácí na foru mezinárodním, bera jí podmínky k její činnosti. Ovšem neohraničené cizomilství proniká i literaturu samu na škodu našeho kulturního vývoje.
U nás se silně podceňuje, zvláště v dnešní době, veliký význam tradice. Mluví se v motivech osnovy a mluvilo se také v debatě samé o futuristických pokusech. Kladu si otázku, je-li skutečně nutno, aby i oficielní scéna přejímala z ciziny něco, pro co nejsou podmínky doma? Já dovedu velmi oceniti důvody, ze kterých v Italii rostl futurismus. Pro Itala jest útěk z minulosti vysvětlitelný, poněvadž v Italii museální ovzduší, veliká minulost skutečně může sahati až na sám pramen inspirace, a tradice je rozvinuta tak velice, že lze mluviti o její hypertrofii. Avšak možno mluviti o hypertrofii tradice u nás? Je tradice něčím, co by bylo vhodno a účelno dusiti?
Vážený senáte! Tragickým způsobem byla u nás kultura přerušena v 17. století, ve stadiu vývojovém, které později musili jsme doháněti, a doháněti nikoli bez obtíží. Tato přerušená tradice měla pro celou budoucnost určité důsledky, jevíc se v chvatu hesla dohánění Evropy, jak byla ražena v případě jmenovaného již velikého našeho básníka Vrchlického. Avšak v této rychlosti bylo určité nebezpečí. Šlo se příliš rychle vpřed, aby tu byla možnost naprosto souvislé a nepřerušené linie vývojové, a přece bez této souvislosti vývoje začíná národ vždycky znova. A ten, kdo vždy znova začíná, nemůže nikam dojíti.
Umění bez minulosti je ve velmi nebezpečném stavu. Hrozí mu totiž to, že bude také uměním bez budoucnosti. Tradice znamená kořeny a bez kořenů všechno hyne, a národ, který si nehledí těchto kořenů, který nehájí souvislost vývojovou, u něhož nejsou minulost a přítomnost i budoucnost pouze články jednoho řetězu, ten národ je vydán invasi všech možných hesel, invasi všech možných mód, je vydán tomu, že bez obrany se podléhá cizině a nepřejímá od této ciziny pouze to, co tato cizina má lepšího, bohužel v našem případě přejímá mnohdy i to, co v cizině lepší není.
Je k tomu velmi nebezpečným bludem domnívati se, že zvítězíme v mezinárodní soutěži duchové, když ukážeme, že dovedeme to či ono, co dovedou jinde. Vzbudíme vždycky dojem reprodukce a reprodukce nikdy nenahradí originál. Originalita a mohoucnost národů se však neměří tím, co přejaly, ale tím, co svého přinesly. A proto zde s tohoto místa vyslovuji tu tužbu, aby naše divadelnictví, naše umění vůbec v tomto směru bylo tvůrčím a nikoli reproduktivním, jak jsme bohužel při mnoha a mnoha věcech viděli.
Kol. sen. Hubka dotkl se ve své řeči onoho pokusnictví, o kterém mluví také motivy dnešní předlohy ve zprávě referenta rozpočtového výboru, tuším. A já zde upozorňuji na jednu věc. Pokusnictví je něco, co musí býti, ale stejně jako je důležité, aby bylo zde určité divadlo, které má dosti pružnosti a volnosti, aby experimentovalo. Jest nebezpečný stav, ve kterém experimentují všechna divadla, i ta, která podle svého funkčního poslání tradici mají udržovati. A tu, bohužel, musím konstatovati, že u nás byla hypertrofie toho experimentálního a že při tom dosti jsme netěžili, což musí činiti každý národ, z toho, co naše kultura a umění již přineslo, že tedy rovnováha mezi experimentálním a dobrou tradicí u nás byla porušena na škodu a ohrožení našeho vývoje.
Stejně musím podotknouti několik po známek k obhajobě, kterou zde před nesl kol. sen. Hubka, pokud se týká výtky zprávy rozpočtové, že u nás se příliš plýtvalo v režii, a pronésti toto mínění: Jistě by toto plýtvání bylo omluvitelné, kdyby bylo těch prostředků dosti, aby to, co se věnuje na pochybné, na škodlivé, mohlo býti věnováno i těm věcem, které jsou nepochybné a které každý národ má mravní povinnost držeti a hájiti. Přece však se mi zdá obhajoba kol. sen. Hubky poněkud povážlivou, jestliže se týká také pokusů, které byly očividně i s hlediska znaleckého předem naprosto ztraceny. A já se táži vás, vážení kolegové, není-li to přece jen poněkud veliký nepoměr, jestliže lehkomyslně na věci předem již k neúspěchu odsouzené se věnují peníze desetitisícové, opakuji, na díla podprůměrná, když ve stejné době díla, která kritika, jury státních cen považuje za nadprůměrná, jsou honorována, poctívána státní cenou pětitisícovou, která, jestliže se přenese do valuty předválečné, znamená naprosto nedostatečný a přímo absurdní peníz, běží-li o státní cenu? Tu říkám, že každé plýtvání je na pováženou, poněvadž, dává-li se tam, kde je zbytečno dávati, nemůže se dávati tam, kde je dávati nutno. A v tom směru jistě bych oceňoval i stránku režijní ve vývoji divadla. Ale naopak považuji za svou povinnost zdůrazniti, že i tato režie u nás trpí hypertrofií a že jsme dospěli do takových poměrů, že tvůrčím elementem u nás chce byti režisér na újmu spisovatelovu i hercovu a že neváhá komoliti i obsah díla i individualitu hercovu, jen aby ukázal své pojetí režijní.
Ještě zde musím přidati otazník k tomu >své pojetí<, poněvadž i po stránce režijní pokusnictví, o kterém mluvilo se včera, bohužel se opíralo ve značné míře o jiné zase originály a mnohdy způsobem až drastickým. Režie jest jistě významnou a nepominutelnou složkou moderního divadla, ale přál bych si, aby nedusila také individualitu hereckou, aby byla něčím, co stmeluje, ale ne něčím, co přetváří vlastně obsah díla a láme je v samé jeho podstatě, aby režisér nebyl tím, který dílo klade na Prokrustovo lože, aby podle své záliby buďto natahoval nebo zkracoval jeho údy. Tedy důsledkem systému, který nadcenil režiséra nad všechny ostatní faktory divadelní, je prostě citelná ochablost dnešní produkce dramatické, a myslím, že na této cestě bychom se ne dostali tam, kam bychom si přáli se dostati, aby totiž ne pouze režisér, nýbrž i obsah kusu a dílo předváděné a režírované mohlo nás důstojně representovati v soutěži světové.
Zde bych ještě podotknul jednu věc. Snad je trochu abdikace v dnešní literatuře, v dnešním dramatu a v poslání spisovatele vůbec. My zde cítíme, že písemnictví zříká se v mnohých případech svého přirozeného poslání a že se dává nésti a že dávajíc se vésti i vkusem publika, tomuto vkusu hovíc, počíná svá děti. A zde, myslím, že zase umění, jak si je přejeme, míjí se s posláním. Má-li umění býti kulturní legitimací našeho národa v celém světě, má-li se znalost o jméně našeho národa a o našem státu se ctí šířiti, musí býti obsah díla takového rázu, aby zrovna v dnešní době nehověl přítomnosti, nehověl dennímu vkusu, nýbrž tento denní vkus určoval a vedl. Pochodeň umění může vésti ve tmách, ale může také zapalovati střechu nad hlavou pro rozrušení nervů a pro okamžitý úspěch. A tu bych si přál, aby toto umění skutečně vedlo, aby posilovalo to, co je věčného v člověku, co je v člověku lepšího, a nehovělo tomu, co je v člověku nízkého, vydupávajíc si úspěch špatnými a nebezpečnými prostředky. Vždyť i dosažení tohoto úspěchu nemůže býti pravou satisfakcí, poněvadž divák podléhá sice svodu, ale svůdce si neváží, a kdo nemůže státi před publikem jako někdo, kdo má odvahu vésti boj o světlo s pudy nízkými, ten podléhá zaslouženému osudu, že totiž po chvilkovém úspěchu dostává se mu dokonalého zapomenutí.
Myslím, že je potřebí, aby divadlo naše, pokud bude ve správě státní, bylo vedeno těmito hledisky, aby nesloužilo potřebě váleti se v blátě, ale potřebě vzletu. Je potřebí, aby toto divadlo zachycovalo náš život po svém originálním způsobu a aby dnes hovělo té potřebě, která se, čím větší je rmut a materialismus doby, tím více ozývá, potřebě lidské po něčem lepším, po něčem světlejším, po něčem ideálnějším. V tomto směru bych si přál, aby zestátnění našeho divadla mělo obrodný vliv. Chce-li naše divadelnictví, aby očistilo divadlo ode všeho rmutu, ode všeho denně konjunkturálního a aby bylo vedeno sub specie aeternitatis. Jedině tehdy jsou oprávněny oběti, které stát do divadelnictví vkládá, poněvadž oběti přinášené k tomu, aby bylo publikum korumpováno, jsou oběti zhola zbytečně přinášené, a nemohli bychom je ani jakožto zákonodárci dobře před svým svědomím obhájiti.
Vzpomínám na to, že heslem Stavovského divadla bylo >patriae et musis<. Je smutné, jsou-li musy bez vlasti, jako je smutné, je-li vlast bez mus. Přál bych si, aby naše divadelnictví trvale bylo vedeno myšlenkou spojovati národní minulost s narodní budoucností.
Dovolte, abych se zde zmínil o několika věcech, které jsem do linie zásadních úvah nechtěl přičleniti. Zestátnění našeho Národního divadla ukládá státu různé povinnosti. Přál bych si společně se zásadami, které byly uvedeny již v motivech osnovy zákona, aby při přejímání a vyřizování různých otázek povahy sociální, stát vůči všem zaměstnancům, ať jde o solisty, členy sboru, nebo o zaměstnance jiné, snažil se všem spravedlivým požadavkům v mezích možnosti vyhověti. Přál bych si dále aby stát, zestátniv divadlo, nedopustil, aby se u nás umění zbyrokratisovalo, poněvadž zbyrokratisování divadla bych považoval za něco naprosto nezdravého. Myslím, že i výkonní orgánové umělečtí musí si býti vědomi toho, že zestátněním našeho divadla není situace taková, aby prostě oni postupovali ve svých služebních hodnostech nehledě k výkonům, ale že i v zestátněném divadle jsou především umělci, kteří mají povinnost sloužiti jen a jen umění.
V tom směru byly vyslovovány z různých stran určité obavy, že každé ze státnění divadelnictví vede k určité pohromě. Byl to německý spisovatel Karl von Holtai, který ještě dříve mluvil o nebezpečí oficielních scén a který ve svém románě >Der alte Komödiant< rozvádí detailně tuto myšlenku, vida úpadek německého dramatického umění. V té době se počínaly objevovati dvorní scény - a kdy skutečně to, co se nazývalo volným uměním, do jisté míry přestalo volným býti. Přál bych si, aby v naší republice volným býti nepřestalo, aby se naopak neudály již dnes takové případy, jako se svého času odehrávaly s prací jednoho z našich vynikajících dramatiků, Rudolfa Krupičky, s jeho >Novým majestátem<, který se nemohl dostati na scénu Národního divadla, poněvadž byl z politických důvodů nepohodlný.
Musím se dotknouti ještě jiné věci, která je velmi závažná. Čtu ve zprávě otištěné včera, že zemský výbor se usnesl, aby presidia sněmovny a senátu, jakož i vlády byla požádána, aby předloha na převzetí divadla do správy, provozování a užívání státem nebyla uzákoněna dříve, než bude slyšeno zemské zastupitelstvo. Musí býti přece tomuto sboru dána možnost hájiti majetková práva země České a míti vliv na uspořádání příslušných právních poměrů.
Tedy tento požadavek zemského zastupitelstva je po jedné stránce poněkud opožděný, poněvadž my tu máme co činiti s určitou reformou správy, která byla jako zákon odhlasována, a už tehdy by bylo nutno rozhodovati otázku, která pro mne jako starého autonomistu není zcela jasná, nebylo-li by lépe eventuelně, aby trval systém zezemštění divadla, ovšem za reformy správy, poněvadž tak, jak vypadala poslední léta správa Národního divadla, není možno býti s minulým stavem valně nadšen. Přece však myslím, že by bylo lépe, kdy by se předešlo takovýmto veřejným polemikám jedněch orgánů proti druhým, zemského zastupitelstva proti parlament ním sborům, kdyby se tato věc vyřídila po přátelsku a kdyby skutečně se dala možnost, aby určité jednání se tu dálo, při čemž přirozeně toto jednání by ne smělo opouštěti půdu zákona.
Považuji ještě za svoji povinnost, abych zde korigoval některé cifry, které zde byly včera předneseny kol. Hubkou. Kol. Hubka zde uváděl na př., že pense zpěváka Benoniho činí 300 Kč měsíčně, není-li pravda? (Obrácen k sen. Hubkovi. - Sen. Hubka: Ano!) Tedy ročně 3.600 Kč. Je správné, že jedna z těchto složek této pense tolik činí, ale se všemi přídavky pense Benonia činí 20.400 Kč, jak sděluje správa Národního divadla. (Sen. Hubka: Já jsem to dostal od správy, tak jsem to pokládal za autentickou věc!) Týž případ jest u Krösinga, tam byla uváděna cifra 300 Kč měsíčně a ročně 3.600 zase. Ale skutečná cifra pense je 24.170 Kč. (Sen. Hubka: To je Všeobecný ústav pensijní!)
Tedy prosím, ty věci vypadají potom poněkud jinak. (Sen. Hubka: Pane kolego, to jest jenom příspěvek Národního divadla z pensijního fondu!) Pane kolego, nechci říkati, že by stát neměl povinnost i řekněme za dnešního stavu k určité úpravě, nechci tím říci, že to, co dostávají tito pensisté, je nějak skvělé, a budu se přimlouvati za to, aby to bylo korigováno, avšak včera skutečně při uvádění cifer, které jsme slyšeli z úst kol. Hubky, jistě jsme všichni měli trapný pocit hanby, že skutečně byli by odkázáni pensisté jenom na takovéto nepatrné prameny příjmů. Tedy v tomto směru musíme býti poněkud uklidněni, že přece jen to není tak zlé, třebaže bychom neříkali, že není to dobré.
Přimlouvám se tedy také za to, aby rozumným způsobem se vyřídila otázka divadel ostatních a aby, pokud se týká divadelního zákona, v zájmu ochotnictva i konečně spisovatelstva i všech činitelů jednou tato věc byla vyřízena a skoncována. A přál bych si, aby dnešní rokování o zestátnění Národního divadla přineslo v budoucnosti plod ve zdárném vývoji našeho umění a aby naše divadelnictví bylo něčím, čím bychom se mohli honositi ne pouze před cizinou, ale čím bychom mohli býti také vnitřně uspokojeni. Přál bych si, by funkce divadla u nás neklesala, ale stávala se významnější a čestnější. (Výborně!)
Místopředseda Böhr (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr Hilgenreiner.
Sen. dr Hilgenreiner(německy): Senátoři, senátorky! Předložený zákon ponechává nedotčenu spletitou otázku vlastnictví Národního divadla a Stavovského divadla, které s ním od několika let je spojeno, a přikazuje jen správu a náklad s tím spojený státu. To znamená především dar zemi České, která dosud pověřena byla tímto vydržováním a, pokud vím, ročně na to musila sehnati přes 20 milionů. Ale především znamená to dar českému dramatickému umění, jehož rozvoj tímto způsobem má býti za bezpečen. A právem spojují s tím naši čeští kolegové naději, že české Národní divadlo, spojeno se Stavovským divadlem, za státního vedení bude ještě mnohem lépe zkvétati, něžli dosud.
Německé vládní strany hlasovaly v poslanecké sněmovně pro tento zákon a budou proň hlasovati také v senátě. Vycházíme při tom z přesvědčení, že divadlo, je-li dobře vedeno, skutečně znamená vzdělávací a výchovný prostředek, jehož vliv den ze dne vzrůstá. Vycházíme dále z přesvědčení, že, má-li divadlo dobře spravované býti učiněno přístupným širokým vrstvám obyvatelstva, nemůže býti poukázáno výhradně na své návštěvníky, nýbrž že nutně musí činiti nárok na veřejné příspěvky. Jinak bylo by vstupné příliš vysoké a na ten způsob vzata možnost, aby také nemajetným vrstvám tento vzdělávací prostředek učiněn byl přístupným. Oceňujeme při tom také vysoký význam, jaký české Národní divadlo mělo a má pro celý český národ. Hrdé slovo napsal český národ nad jeviště svého divadla: >Národ sobě<, a to z vlastních prostředků! Neboť z vlastních prostředků vybudoval a zařídil si český národ dvakrát toto své divadlo jako ústav, který ne toliko v zemi, nýbrž také za hranicemi požívá vážnosti. Zde byla kolébka děl, která šla celým světem a nesla jméno českého národa do ciziny, dříve ještě nežli český národ svůj stát nazval svým vlastním státem. Bohu díky, kultura jednoho národa není škodou, není lupem na kultuře jiného národa, naopak, z kultury jednoho národa živí se všichni druzí národové a nejkrásnější zápolení, jaké si můžeme mysliti, je zápolení národů, také v tomto státě, v oboru kulturním. Při tom mohou všichni jen získati. Poněvadž si ceníme vysokého významu divadla pro český národ, pro to hlasujeme také pro tuto předlohu. Uznáváme, že český národ má právo vyžíti se kulturně v tomto státě, ovšem pod podmínkou, že také jiným národům, které jsou zde sloučeny, zabezpečeno je stejné právo a stejná možnost.
Velevážení! Považujeme-li tuto osnovu zákona za samozřejmou, pak je nám právě tak samozřejmé, že stejnou měrou, kterou se měří českému dramatickému umění, měřeno bude také dramatickému umění ostatních národů a že oprávněné snahy ostatních národů, obzvláště německého národa, v tomto státě, v tomto oboru dojdou přiměřené podpory z veřejných prostředků. My Němci v tomto státě nejsme tak šťastni, abychom měli hlavní město, všeobecně uznané kulturní hlavní město, nejsme tak štastni, abychom mohli dramatické umění soustřediti a z Národního divadla nésti je do celého světa. Opírajíc se o starou uměleckou tradici a pomocí obětavosti majetných kruhů dosáhlo dnes >Nové německé divadlo< v Praze vysokého uměleckého stupně a trvá na něm dosud. Ale nemůže přece býti pokládáno za národní divadlo všech Němců v republice. Naše německá divadla na venkově se snažila jíti ve stopách Nového německého divadla v Praze, pokud prostředky stačí, a dosáhla také krásných výsledků. Ale také zde musíme konstatovati: je nemožno, ačkoli mnohé německé kruhy těší se jistému blahobytu, učiniti německé divadlo v Praze a německá divadla na venkově přístupnými širokým vrstvám lidu, nedostane-li se jim také z veřejných pro středků značných příspěvků, aby přiměřeným způsobem mohla své brány otevříti také nemajetným vrstvám. (Sen. Hubka: Přimlouvali jsme se za to, za všechna divadla, také pro vaše! Zaslouží si toho!) Vím a děkuji vám také za to, pánové.
Je známo, že německá divadla jsou všeobecně dražší než česká. Přes to nemohou se německá divadla uchrániti před nevyléčitelným schodkem, nebude-li na ně vzat dostatečný zřetel při veřejné pomoci. Tu chtěl bych přece upozorniti na pamětní spis spolku >Deutscher Theaterverein< v Praze, se kterým se v posledních dnech obrátil k ministerstvu školství. V pamětním spise se praví: >Státní rozpočet na rok 1929 vykazuje pro divadla v Československé republice subvence v úhrnném obnosu 4,500.000 Kč. Z tohoto obnosu bylo dosud německým divadlům věnováno jen 40.000 Kč, tedy zcela mizivý zlomek. Nesmíme se odvolávati k tomu, že německé divadlo v Praze požívá přes 2 mil. subvence z veřejných, zejména zemských prostředků, neboť tato subvence jest, jak pamětní spis také praví, slavnostním způsobem zabezpečenou subvencí, která byla povolena při násilném odnětí Stavovského divadla, jež pro německé divadlo znamenalo také značnou materielní škodu. Tato subvence je náhradou škody a nelze se odvolávati na to, mluví-li se o státní subvenci. Podíl Němců obnosem 40.000 Kč ze subvence na divadla, která činí vice nežli 4 mil. Kč, není zajisté obnosem, který by od povídal článku 9 mírové smlouvy, jenž praví, že na menšiny při institucích, jež věnovány jsou výchově - divadla přece jsou zajisté veřejnými výchovnými ústavy - má se bráti >přiměřený< zřetel. Tento podíl na divadelní subvenci neodpovídá zajisté ani počtu obyvatel ani významu německého národa v tomto státě. Shledáváme tudíž pochopitelným, žádá-li >Deutscher Theaterverein< ve svém podání ministerstvu školství značné zvýšení této subvence ze státních prostředků. Žádost tuto naléhavě podporujeme.