Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 79.

ze dne ................

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Kolektivní (tarifní) smlouvou pracovní nutno rozuměti písemnou úmluvu, sjednanou v mezích donucovacích předpisů tohoto zákona mezi jedním nebo více zaměstnavateli nebo jejich jednou nebo více odborovými organisacemi se strany jedné a jednou nebo více odborovými organisacemi zaměstnanců se strany druhé, upravující pracovní a mzdové poměry jedné nebo více kategorií zaměstnanců, jakož i jiná z pracovního poměru plynoucí práva a povinnosti smluvních stran, (§ 4).

Smlouvou kolektivní (tarifní) nutno také rozuměli úmluvy učiněné podle § 114 b) živn. řádu ve znění zákona ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z. mezi hromadou společenstevní se strany jedné a hromadou pomocnickou se strany druhé.

Povinnost sjednati kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní ukládá se všem podnikům s nejméně 10 zaměstnanci a všem společenstvům bez ohledu na počet členů.

§ 2.

V smlouvě kolektivní (tarifní) budiž přesně vymezen věcný obsah o osobní, místní a časové působnosti smlouvy, dále pracovní odbor na nějž se vztahuje, jakož i organisace zaměstnanců povinných podle § 7 tohoto zákona ohlásiti smlouvu k rejstříku a konečně ustanovení o zárukách smluvních stran za plnění závazků ujednaných kolektivní (tarifní) smlouvou pracovní.

§ 3.

Odborové organisace zaměstnavatelů i zaměstnanců jsou oprávněny sjednávati kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní pouze za těchto podmínek:

a) odborové organisace musejí se vykázati řádně doloženými a úředně potvrzenými stanovami;

b) členy organisací zaměstnavatelských mohou býti toliko zaměstnavatelé, členy organisací zaměstnaneckých toliko zaměstnanci;

c) odborové organisace zaměstnanců nesmí omezovati členství pouze na zaměstnance jediného podniku.

§ 4.

Smluvními stranami (§ 1, odst. 1) se pokládají a smlouvě kolektivní (tarifní) podléhají:

1. zaměstnavatelé, kteří smlouvu jako strana sjednali a jejich právní zástupci;

2. zaměstmavatelé a zaměstnanci, kteří jsou členy smluvních organisací, nebo kteří se jimi stali, po případě jimi býti přestali za platnosti kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní; smluvními stranami nutno rozuměti také i právní zástupce těchto zaměstnavatelů jakožto jedná ze smluvních stran;

3. Smlouva je závazna i pro nového zaměstnavatele, jestliže se jím v době její účinnosti stane.

§ 5.

Pro sjednávání kolektivních (tarifních) smluv je platnou pouze forma písemná; jiná forma nemá právní závaznosti. Kolektivní (tarifní) smlouvě sjednané organisací zaměstnavatelů musí býti připojen seznam členů této organisace, jenž jest nerozlučnou součástí smlouvy. Prvopis smlouvy zašle se ministerstvu sociální péče, popřípadě jinému orgánu tímto ministerstvem pověřenému; po opisu obdrží každá ze smluvních stran, a jeden opis vyhotoví se k účelům statistickým.

§ 6.

Kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní zapisují se do rejstříku kolektivních (tarifních) smluv a zápis tento veřejně se vyhlásí.

Kromě rejstříku založí se sbírka těchto smluv, v níž uloží se příslušné prvopisy (§ 5, odst. 2.) a jejich doklady a přílohy vyjmenované v § 7.

Rejstřík a sbírku kolektivních (tarifních) smluv spravuje ministerstvo sociální péče nebo jiný tímto ministerstvem pověřený orgán.

Do rejstříku a sbírky koletivních (tarifních) smluv s příslušnými doklady a přílohami má kdokoliv právo v úředních hodinách nahlédnouti a vyžádati si opis za náhradu hotových výloh.

Vládní nařízení určí podrobnosti o způsobu vedení rejstříku a o vyhláškách zápisů.

§ 7.

Za účelem zápisu smlouvy do rejstříku jest smluvní strana zaměstnanců, v kolektivní (tarifní) smlouvě tím pověřená, povinna do 3 dnů po podepsání smlouvy ministerstvu sociální péče nebo jinému tímto ministerstvem pověřenému orgánu předložiti:

1) Prvopis kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní, opatřený pravoplatnými podpisy zástupců smluvních stran a jeden opis její k účelům statistickým (§ 5, odst. 2).

2) Pravoplatný opis stanov smluvních organisací k průkazu způsobilosti smluvní [§ 3,lit. a) - c)].

§ 8

Ministerstvo sociální péče, po případě jiný tímto ministerstvem poměřený orgán zkoumá předložené kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní, jakož i smluvní způsobilost stran (§ 3).

Odporují-li ustanovení smlouvy zákonným předpisům, nebo nemají-li obsahu předepsaného v § 2, anebo zjistí-li se nedostatek smluvní způsobilosti stran, jest ministerstvo sociální péče po případě jiný k tomu cíli pověřený orgán zmocněn, odepříti zápis do rejstříku.

O povolení a případném odepření zápisu do rejstříku, vyrozumí ministerstvo sociální péče, po případě jiný tímto ministerstvem pověřený orgán, obě smluvní strany, zpravidla ve lhůtě 14tidenní od předložení smlouvy k zápisu. Proti odepření zápisu, stane-li se jiným orgánem než ministerstvem sociální péče, možno se smluvním stranám odvolati ve lhůtě 14tidenní ode dne doručení výměru k ministerstvu soiciální péče, jež rozhodne s konečnou platností.

Došlo-li k odepřeni zápisu přímo ministerstvem sociální péče, rozhodne o případné stížnosti té které smluvní strany s konečnou platností ministr sociální péče.

§ 9.

Počínaje dnem zápisu do rejstříku, nejpozději však do 8 dnů po předložení ministerstvu sociální péče, po případě jinému tímto ministerstvem pověřenému orgánu, nabývá kolektvní (tarifní) smlouva právní účinnosti a jest v časových a místních mezích její platnosti (§ 2) pracovní smlouvou mezi jednotlivým podnikatelem a zaměstnancem, jsou-li smluvními stranami po smyslu § 4.

Právně neúčinná jsou ujednání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, pokud jsou podle § 1, odstavec 3 tohoto zákona povinni sjednati kolektivní (tarifní) smlouvy a to bez zřetele na dobu jejich vzniku, jestliže smluveny byly podmínky nepříznivější, než jaké pro dotyčný druh zaměstnanců nebo pro pracovní výkon, stanoví kolektivní (tarifní) smlouva pracovní. Na místo těchto neúčiných ujednání nastupují příslušná ustanovení kolektivní (tarifní) smlouvy pracovní.

§ 10.

Kolektivní (tarifní) smlouva pracovní pomíjí uplynutím času na který byla sjednána. Byla-li smlouva sjednána na dobu časově neomezenou, mohou ji smluvní strany kdykoliv rozvázati po předchozí písemné 3měsíční výpovědi, není-li ve smlouvě jinak stanoveno. Strana smlouvu vypovídající ohlásí výpověď kolektivní (tarifní) smlouvy do 3 dnů ministerstvu sociální péče nebo jinému k tomuto cíli tímto ministerstvem pověřenému orgánu, jenž vyhotoví o tom zápis do rejstříku a veřejně jej vyhlásí.

§ 11.

K urovnání sporů vzniklých mezi smluvními stranami o výklad kolektivních (tarifních) smluv pracovních nebo sjednání nové smlouvy pracovní, pověřují se místně příslušné pracovní soudy. Tyto jsou též povolány, aby stanovily pracovní podmínky, zejména mzdové, pokud se tak nestalo kolektivní (tarifní) smlouvou pracovní. Nálezy těchto soudů platí na dobu jednoho roku. Ustanovení kolektivní (tarifní) smlouvy sjednané v této době, odporující nálezu, nabývají účinnosti teprve po schválení pracovním soudem. Pracovní soudy rozhodují k žádosti odborových organisací zaměstnavatelů i zaměstnanců. Na řízení před pracovními soudy užije se obdobně ustanovení zákona ze dne 5. prosince 1919, č. 655 Sb. z. a n. § 3, odst. 2.; § 4 odst. 1., § 5, 6, 8, 9, 10, odst 2., § 11, 12 a 13.

Pracovní soudy jsou povinny rozhodovati do jednoho měsíce po té, kdy spory byly na ně vzneseny.

§ 12.

Ve sporech o výklad nebo sjednání nové kolektivní (tarifní) smlouvy, s působností pro více soudních okresů, příslušným jest pracovní soud sborového soudu II. stolice nebo na Slovensku soudní tabule.

§ 13.

Veškerá právní jednání, zápisy a listiny týkající se kolektivních (tarifních) smluv jsou prosta kolkovného a poplatků.

§ 14.

Ministerstvo sociální péče, po případě jiný tímto ministerstvem pověřený orgán může doháněti smluvní strany k plnění povinností tímto zákonem uložených z moci úřední pořádkovými pokutami až do částky 1000 Kč.

Pokuty vymáhají se politickou exekucí a připadají státní pokladně pro účely sociální péče.

§ 15.

Agendou po smyslu §§ 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 14, pověří prozatím ministerstvo sociální péče ústřední živnostenské inspektoráty a agendou pracovních soudů po smyslu §§ 11 a 12 pověří ministerstvo sociální péče prozatím rozhodčí komise ustanovené podle zákona ze dne 12. srpna 1920, č. 569 Sb. z. a n. o závodních výborech.

§ 16.

Nejpozději do dvou měsíců po dni početí tohoto zákona musí býti veškeré kolektivní (tarifní) smlouvy při počátku zákona v platnosti jsoucí, opovězeny k zápisu do rejstříku kolektivních (tarifních) pracovních smluv.

§ 17.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provede jej ministr sociální péče v dohodě .se súčastněnými ministry.

Účelem kolektivních smluv jest zabrániti volné soutěži jak mezi zaměstnanci, tak i mezi zaměstnavateli, pokud se jedná o stanovení pracovních podmínek a jsou tudíž tyto smlouvy jakousi analogií trustů a kartelů, jimiž má se zabrániti volné konkurenci při tvoření cen. Organisace výroby v moderní době, vytlačujíc malovýrobu prováděnou na základě individualistického řádu, samovolně dochází k určitému omezování tohoto posléze uvedeného řádu; v důsledku toho stále čím dále tím více roste vědomí zájmové sounáležitosti, jež vede ku tvoření zájmových skupin, vylučujících ze svého středu konkurenci. A právě tak jako velkovýroba hledí vzájemnými smlouvami, pokud možno vyloučiti z toho kterého průmyslového odvětví konkurencí, při tvoření cen svých produktů, také i organisace úředníků, zřízenců a dělníků zaměstnaných v stejném odvětví, hledí dosíci unifikace pracovních podmínek, zejména pokud se týče mzdy a pracovní doby, aby také i mezi nimi, pokud je to vůbec možno, vyloučena byla vzájemná konkurence. Nejsou tudíž kolektivní smlouvy ničím jiným než dalším článkem ve vývoji organisace výroby hospodářských statků a logickým důsledkem nezbytného omezování svobodné smlouvy a volné soutěže.

Samozřejmě, že toto omezování nemůže býti ponecháno pouhé náhodě a že jest povinností veřejné moci, aby zákonodárnou cestou přivodila úpravu těchto do základu zmíněných poměrů v moderním hospodářském životě.

Čím dříve zásahem veřejné moci tato otázka bude vyřešena, tím dříve přiblížíme se v našem státě k sociálnímu míru nezbytnému pro zdárný vývoj naší průmyslové výroby, k sociálnímu míru, jenž by na míru nejmenší omezil sociální zákazy projevujícími se stávkami a výlukami o jejichž hospodářské škodlivosti bylo by zbytečně ztráceti slov. A kolektivní smlouvy jsou dnes nejbezpečnější zbraní proti stávce a výluce, neboť stanovením přesně formulovaných podmínek pracovních zavazujících stejně zaměstnavatele jako zaměstnance k vzájemnému plnění, omezí se přirozeně na míru a počet nejmenší. Toť hlavní podstata a smysl kolektivních smluv. Zaměstnanec je vždy a bude vždy, pokud potrvá dnešní hospodářský řád, slabší stranou ve výrobním procesu a proto nutno pokládati samozřejmým, jestliže se chápe všech prostředků, aby tuto nerovnost zmírnil, třeba i stávky. Proto také v žádné třídě nesetkáváme se s tak vyvinutým smyslem pro solidaritu čili jinými slovy řečeno pro kolektivní postup, jako právě u dělnictva. Ve stávce dělnictvo vystupuje jako jediné těleso a dosáhne-li úspěchu, t. j. dojde-li k vzájemné úmluvě mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, má tato úmluva nesporně ráz kolektivní smlouvy pracovní, která tu nastupuje na místo dosavadní individuelní úmluvy, diktované jednostrannou vůlí strany silnější. Zdar stávky, t. j. docíliti zlepšení pracovních podmínek a to nejen pro skutečně stávkující, nýbrž i pro všechny ty zaměstnance, kteří později do pracovního poměru vstoupí, předpokládá odborovou organisaci, která jménem zaměstnanectva již tu jsoucího nebo i příštího uzavírá nejen smlouvu pracovní na základě kolektivního principu, nýbrž i bdí nad tím, aby výhody z ní plynoucí, byly pokud možno nejdéle zachovány. Tudíž posloupnost je tato: solidarita, stávka, odborová organisace, kolektivní smlouva a nyní máme-li se od stávky ještě více oddáliti a tudíž ještě více přiblížiti k sociálnímu míru, jest nezbytně třeba závaznosti kolektivních smluv, t. j., aby cestou zákonnou byla vyjádřena povinnost za určitých zákonem přesně vymezených podmínek vždy uzavírati pracovní smlouvy a nikdy netrpěti t. zv. bezesmluvní stav.

Vznik kolektivních smluv pracovních nebo jinak řečeno také tarifních, má již svoji historii a je nesporno, že vyvolány byly podobné smlouvy jak zájmem zaměstnavatelů tak i zaměstnanců a to za účelem zmířnění konkurenčního boje a dále je jisto, že nejsou zcela útvarem novým, nýbrž že se s nimi setkáváme již v dobách cechovních, ovšem v jiné formě. Původ moderních smluv soukromoprávních nutno hledati v Anglii a to asi v první polovici minulého století, odtud rozšířily se do všech států; původ zákonité úpravy kolektivních smluv spadá do devadesátých let minulého století a to na Novém Zélandě a v Australii, později v kantonu Ženevském, ve Francii, v Německu a Rakousku. V Československu nemáme posud zákonné závaznosti pro sjednávání kolektivních smluv, až ovšem na § 114 b) novely k živnostenskému řádu ze dne 5. února 1907, č. 26 ř. z., kde se o tarifních smlouvách praví toto: Společenstva jsou oprávněna při živnosti nových členů v mezích zákonných předpisů. vydávati ustanovení o počátku a konci denní pracovní doby pomocných dělníků a o přestávkách, o době placení a výši mzdy a o výpovědní lhůtě. Ustanovení to vydává hromada společenstva v dohodě s hromadou pomocnickou pro jednotlivá odvětví a potvrzuje je zemská vláda, vyslechnuvši dříve obchodní a živnostenskou komoru a svaz společenstev, je-li zřízen. Dohoda ta se musí v dílnách vyvěsiti. V obou hromadách musí býti dotyčné usnesení přijato dvoutřetinovou většinou. Většinou stejně kvalifikovanou může kterákoliv z obou hromad od těchto ustanovení ustoupiti, nebyla-li vydána na určitý čas; o tom se musí vyrozuměti zemská vláda. Ustanovení ta jsou závazná pro živnostníky i dělníky dotyčnému společenstvu náležející, jestliže se tito nedohodli, ať již smlouvou nebo pracovním řádem na podmínkách jiných.