A tu již náš nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. června 1924 Rv I. 56224 vyslovil se v tom smyslu, že kolektivní smlouvy jsou všeobecně platné a závazné do té míry, že úmluva zaměstnavatele s jednotlivým zaměstnancem, odchylující se v neprospěch tohoto od smlouvy kolektivní, jest nemravná a tudíž neplatná. V důvodech tohoto svého rozhodnutí uvedl nejvyšší soud, že kolektivní smlouvy jsou vývojovou sociální institucí, mající za účel vyrovnávati hospodářské a sociální protivy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, tudíž mezi hospodářsky silnějšími vůči hospodářsky slabším. Porušení úmluvy po této stránce shledal nejvyšší soud nemravným a tudíž příčícím se §u 879 obč. zákona a v důsledku toho neplatným.

Naproti tomu však rozhodl týž soud v konkretní věci dne 24. listopadu 1925, č. pres. 54425, týkající se sporu bankovního úředníka vůči bance, docela opačně. Tato prohlásila totiž, že z finančních důvodů necítí se vázanou kolektivní smlouvou sjednanou mezi Svazem bank a Sdružením československého úřednictva peněžního. V rozhodnutí svém v tomto konkretním případě dochází však nejvyšší soud k docela opačným právním názorům, než jaké vyslovil v předchozím rozhodnutí. V rozhodnutí svém prohlašuje nejvyšší soud úchylku od kolektivní smlouvy za zcela přípustnou a dokonce za oprávněnou. Svůj nový právní názor opírá o literu § 6, odstavce 2. zákona o obchodních pomocnících a § 114, lit b), odst. 4. živnostenského řádu na rozdíl od textu § 21 zákona čís. 29/1919 upravující domáckou práci.

Nejvyšší soud praví:

>Především jest rozhodna právní otázka, zda přes to, když obě strany jsou členy organisací, uzavřevších kolektivní smlouvu, nicméně jim jest volno, učiniti si individuelní. služební úmluvu od kolektivní smlouvy úchylnou.

Tuto otázku dlužno zodpověděti kladně, neboť § 6, odst. 2. zákona o obchodních pomocnících praví sice, že v takovém případě platí kolektivní smlouva jako služební úmluva, ale nejen není tento předpis v § 40 téhož zákona prohlášen za právo nutící, které by služební smlouvou, tož individuelní úmluvou na úkor zaměstnance nemohlo býti zrušeno nebo omezeno, vůbec tak onak změněno, ale ačkoliv by už to samo o sobě stačilo, nad to předpis ten (§ 6, odst 2.) sám výslovně stanoví, že kolektivní smlouva platí za úmluvu jen, pokud odporující jí (kolektivní smlouvě) ujednání učiněno nebylo.

Když zákon sám takto takové ujednání připouští, nemůže už proto na něm shledáváno býti nic nemravného. Ale uvažujeme-li o otázce věcně, dospějeme dokonce k názoru, že připuštění takových ujednání je přímo hospodářsky opportunní, není-li docela nezbytné. Jednak možno jest, že zaměstnanec jest ještě začátečník anebo pro tělesné vady neb jinou značně zmenšenou způsobilost pracovní silou méněcennou, které nelze ani při největší liberálnosti slušně přiznati nárok na stejnou mzdu jako ostatním zaměstnancům, takže, kdyby zákon individuelní ujednání nepřipouštěl, mělo by to za následek, že zaměstnavate1 by takovému zaměstnanci to dobrodiní, které mu přijetím do služby nebo práce za mzdu jeho osobním kvalitám přiměřenou, ač výše mzdy kolektivní nedosahující, prokazuje, nucen byl odepříti, takže taková zaměstnání hledající osoba by zůstala bez zaměstnání a bez výživy, připadajíc na obtíž státu, protože rozmnožujíc řady nezaměstnaných, neb obci, protože spadajíc mezi osoby požívající práva chudinství. Ale i naopak mohlo by nepřipuštění míti neblahé hospodářské následky zase pro zaměstnavatele a ovšem tím opět i pro zaměstnanectvo. Může jíti o mladý podnik, který se hospodářsky teprve ujmouti a zakotviti snaží, postrádaje však potřebných finančních prostředků, musí se zatím ve všem, tedy i ve mzdách, uskrovniti nebo mohou postihnouti podnik třeba již zdárně existující různé rány a pohromy, jež mohly by přivoditi jeho ruinování, kdyby nenapjal všecky síly ku kterémuž napjetí bude pravidelně také náležeti snížení mezd, ale nelze pochybovati, že tak bude lépe i pro samo zaměstnanectvo, když se snížení podrobí. a části mzdy své vzdá, přispěvši takto k udržení závodu a tím pramene své výživy, kdežto příkrou neústupností závod hnán by byl v úpadek, jednostejno, zda neústupnost by měla původ a důvod svůj ve vůli zaměstnanectva nebo ve vůli zákona.

Dokud pro tyto a podobné případy hrozící účastníkům hospodářskou kalamitou není v zákoně opatřena přiměřená předvídaná úprava, do té nelze také do všeobecného předpisu § 6, odst. 2. zák. o obchod. pomoc., jenž zněním svým žádné výjimky nedopouští, výjimky takové ani vinterpretovávati; ani jinak vnášeti. Posud řád práva majetkového jest řádem soukromoprávním, jak se za celá tisíciletí historicky vyvinul, zůstavuje totiž v zásadě stranám právo, upraviti poměr svůj podle vlastní souhlasné vůle, a kde se od této zásady uchyluje, je to právě odchylka, tož vždy předpis contra rationem juris, jenž nemůže býti rozšiřován, neboť pořád platí stará regule Paulova: Dig. kn. 50 tit. 17 de div. reg. jur 141 quod contra rationem juris receptum est non est persequendum ad coaisequentias, třebaže v moderní době tyto výjimky značně se množily a třebaže množení toto dlužno pozdraviti jako sociální pokrok, pokud daná společnost svým mravním uschopněním pro něj již zralá jest. Teprve v řádu kolektivistickém, jenž právě jest protivou řádu individualistického, jest naopak zase zásadou úprava veřejnoprávní, nedopouštějící volné disposice soukromé leč výjimkou, pročež zde zase tato výjimka nedovoluje rozšiřování. Ale i náš majetkový řád jest posud řádem soukromoprávním a individualistickým, jenom že arci reformovaným ve směru novodobých ideí sociálních, římskému právu téměř neznámých, agrární otázku vyjímaje.

Jako § 6, odst. 2. zákona o obchodních. pomocnících, má obdobné ustanovení i § 114 b), odst. 4. živnost. řádu, předpisující, že smlouva sjednaná mezi společenstvem živnostníků a jejich pomocnictvem - to byl prvý v zákoně vzpomenutý případ smlouvy kolektivní - má sice pro strany náležející k společenstvu a pomocnictvu závaznou platnost, to však opět jen potud, pokud pořadem smlouvy nebyly učiněny odchylné úmluvy, při čemž opět se nerozeznává, zdali úchylka jest na prospěch zaměstnanci či zaměstnavateli.

S tímto ustanovením dospěli jsme k výmluvnému potvrzení hořejšího našeho stanoviska. Zákon ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n., upravující poměry domácké práce, stanoví totiž v § 21., že kolektivní smlouvy v oboru domácké práce platí za součást každé smlouvy, která byla ujednána příslušníky organisací, jež kolektivní smlouvu, zvanou tam tarifní, uzavřely (odst. 1.) a praví pak v odst. 3., že >pro obor působnosti tohoto zákona<, to jest tedy pouze zákona o domácké práci, >neplatí ustanovení: odst. 4. § 114 b) živnost. řádu.< Z toho jasně zřejmo, že předpis odst. 4. § 114 b) živnost. řádu všude jinde, vyjma právě obor domácké práce, zůstal úplně v platnosti, zejména platí tedy dále pro všecky živnosti, živnostenskému řádu podrobené, jichž je nekonečná řada, pokud nejsou provozovány domáckou prací, kterou ovšem lišiti dlužno od domácího průmyslu (čl. V. lit. e) úvoz pat. k živnost. řádu § 1, odst. 5. živnost. řádu. Budw. 1919 A) § 78 a) živnost. řádu a § 5, lit. c) zák. o živnost. soud.)

Tím více ale zůsta1 v platnosti i náš § 6, odst. 2. zák. o obchod. pomoc., jenž s domáckou prací vůbec co činiti nemá, z čehož dle paraemie exceptio firmat regulam jde, že dovolávati se hořejšího ustanovení zákona o domácké práci jako nějaké zásady, která by měla všeobecnou platnost a byla prolomila opačnou zásadu zákona o obchodních pomocnících, naprosto nelze.

Z těchto dvou vzájemně si odporujících rozhodnutí nejvyššího soudu je zjevno, jak je naléhavá potřeba vyřešiti otázku závaznosti kolektivních smluv zákonem a zejména vysloviti také povinnost jak zaměstnavatelům, tak i zaměstnancům smlouvy tyto uzavírati, aby t. zv. bezesmluvní stav byl znemožněn a možnost stávek a výluk omezena na míru nejmenší.

Proto přicházejí podepsaní s osnovou zákona vybudovaném na těchto principech:*)

Povinnost uzavírati kolektivní (tarifní) smlouvy, vymeziti ručení smluvních stran, stanoviti formu smlouvy, autonomní soudnictví tarifové a zřízení smírčích orgánů pro řešení hospodářských konfliktů.

K jednotlivým §§ nutno poznamenati:

K § 1.

Vyjadřuje co nutno rozuměti kolektivní (tarifní) smlouvou pracovní. Výraz >kolektivní< je přilehavější než hromadný. Výrazu v závorce >tarifní< použito, poněvadž se v 1. .odstavci mluví též o úpravě mzdových poměrů a konečně také proto, že v § 12 zavádějí se pracovní soudy, jež jsou povolány, aby stanovily také podmínky mzdové. Ujednání učiněná ve smyslu § 114, lit. b), živnost. řádu staví se v odstavci 2. na roveň kolektivním smlouvám pracovním. V odstavci 3. ukládá se povinnost uzavírati kolektivní smlouvy pracovní všem podnikům s nejméně 10 zaměstnanci a všem společenstvům bez ohledu na počet jejich členů. Tím by individuelní smlouvy pracovní byly omezeny na míru nejmenší. Nebýti tohoto odstavce neměl by zákon pro zaměstnance valné ceny, neboť zaměstnavatelé dobrovolně kolektivní smlouvy uzavírati nechtějí, a naopak i dosud stávající smlouvy vypovídají. Při rostoucí hospodářské krisi zjevy vypovídání smluv nejsou ojedinělé, nýbrž stále se množí, takže kolektivní smlouvy pracovní při způsobu dobrovolného uzavírání měly by ráz konjunkturální podle známé zásady: nabídky a poptávky.

K § 2.

Vypočítává neobytné náležitosti obsahu smlouvy.

K § 3.

Není možno ukládati odborovým organisacím povinnost, aby stanovami byly zmocněny k uzavírání smluv, neboť zaměstnavatelské organisace by prostě této podmínky nesplnily a tím by se vyhnuly povinnosti uzavírati smlouvy, uložené jim v § 1, 3. ostavec. Stejně je zbytečno ukládati, že ve stanovách musí býti udáno, které orgány zastupují organisaci na venek, kdo je za ni povolán sjednávati a podpisovati smlouvy a p., neboť jednak podobné náležitosti musí míti stanovy každé organisace a jednak by to mohlo rovněž vésti vypuštěním některé této náležitosti k vyhnutí se povinnosti smlouvu uzavříti.

K § 4.

Kolektivní smlouvy jsou kontrakty mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, tudíž mezi dvěma stranami a proto bylo nutno vložiti do osnovy ustanovení, že smlouva je také závazna pro nového majitele podniku, jenž v době její platnosti závod převezme.

K § 5.

Jedná o formě kolektivních smluv, jakož i povinnosti předložiti seznam členů zaměstnavatelské organisace, aby nikdo nemohl se vymknouti povinnosti uložené mu tímto zákonem.

K § 6.

Pojednává o registraci kolektivních smluv.

K § 7.

Jedná o povinnosti přihlásiti smlouvu k zápisu do rejstříku.

Místo >ověřeného< opisu stanov nebo >ověřených< podpisů budiž řečeno >pravoplatných<, aby předešla se zbytečnému ověřování soudy nebo notářem.

K § 8.

Jedná o zkoumání smluv úřady.

K § 9.

Jelikož se osnovou ukládá povinnost uzavírati kolektivní smlouvy pracovní, bylo nutno zaměniti >smluvní účastníky< za >smluvní strany<.

V odstavci druhém byla vyslovena kromě toho zásada závaznosti smluv, spočívající v tom, že právně neúčinná jsou ujednání mezi zaměstnavateli a zaměstnanci podléhajícími smlouvě, jestliže by ujednání ta obsahovala podmínky nepříznivější.

Příznivější podmínky ovšem tím vyloučeny nejsou.

K § 10.

Pojednává o rozvázání smlouvy kolektivní.

K § 11.

Předloha zavádí v prvé řadě jakožto smírčí orgán pracovní soudy po vzoru rozhodčích soudů mzdových v živnostech stavebních a rozhodčí komise pro kovoprůmysl. Na řízení před pracovním soudem užije se ustanovení, zákona ze dne 5. prosince 1919, č. 655 Sb. z. a n. § 3.

K § 14.

Pojednává o sankci v případě neplnění všech ustanovení tohoto zákona.

K § 15.

V osnově zákona v §§ 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 14 mluví se o ministerstvu sociální péče jakožto o nejvyšší instanci v záležitostech kolektivních smluv, po případě jiném tímto ministerstvem pověřeném orgánu. Není ještě známo, kdo tímto orgánem bude, zda státní úřad práce či komory práce; prozatím pověřují se agendou stanovenou v těchto paragrafech živnostenské inspektoráty a agendou pracovních soudů posud rovněž nezřízených, rozhodčí komise, zřízené podle zákona o závodních výborech.

Návrh není spojen se žádným nákladem pro státní finance.

Po stránce formální budiž návrh přikázán sociálně-politickému výboru.

*) Alois Stangler: >O tarifové smlouvě pracovní<. Dr. Karel Engliš: Tarifní smlouvy pracovní. Vládní návrhministerstva sociální péče z roku 1920. Dr. Emil Kostka: Závaznostkolektivních smluv.