Pokud jde o řízení před pracovními soudy byl osnově vzorem zákon o soudech živnostenských z r. 1896. Poněvadž však nový zákon platiti má i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde nejsou známa ustanovení o řízení ve věcech nepatrných, podle nichž se koná řízení před soudy živnostenskými, nezbylo, nežli ustanovení, na něž se dosavadní zákon prostě odvolává, pojati přímo do zákona a přihlížeti při tom ke zvláštnostem procesního práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi platného.
Proti dosavadnímu právu navržena změna, pokud jde o řízení opravné. Kdežto totiž podle zákona o soudech živnostenských rozhoduje o odvoláních z rozsudků soudu první stolice s konečnou platností sborový soud první stolice, připouští §§ 34 a 35 osnovy proti rozhodnutí sborového soudu první stolice ještě další opravný prostředek, dovolání (revisi) na nejvyšší soud. Stalo se tak na návrhy vyšlé z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a na podnět samotného nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že příslušnost soudů pracovních oproti soudům živnostenským velmi podstatně se rozšiřuje, za kteréhožto stavu jest nutno, aby pro jednotnost judikatury soustředěno bylo v nejvyšší stolici rozhodování v rukou jediných. Oproti řízení před soudy řádnými jest však dovolací právo značně obmezeno; připuštěn toliko jediný důvod dovolací - nesprávné posouzení věci po stránce právní. Tím, že rozhodování v první i druhé stolici děje se za součinnosti živlu laického, vyšlého právě z kruhů, jimž náležejí obě sporné strany, poskytnuta jest stranám dostatečná záruka správnosti postupu soudů ve směrech ostatních, a nebylo proto nutno ani účelno, aby dovolání ke třetí stolici možno bylo i z ostatních důvodů připuštěných v řízení před soudy řádnými. Pro jednotnost judikatury není pak zapotřebí ani, aby právo vznésti dovolání náleželo stranám ve všech sporech u pracovních soudů zahájených, nebo alespoň ve všech sporech, jichž hodnota předmětu částku 300 Kč přesahuje. Stačí, když připuštěno dovolání i v obmezeném počtu případů, stejně jako jest tomu v řízení před soudy řádnými. Jako hranice přípustnosti dovolání stanovena částka 2000 Kč v případě, že rozhodnutím soudu odvolacího byl rozsudek I. stolice potvrzen. Poněvadž pak za okolností těchto jest opravný prostředek dovolání rázu výjimečného, pojato do osnovy na podnět vyšlý z kruhů, které se přípustnosti revise domáhaly, i ustanovení, že dovolání nemá účinků odkládacích.
Pokud jde o opravné prostředky, navržena proti zákonu o soudech živnostenských změna i potud, že nebylo přejato dosavadní ustanovení § 32, podle kterého nelze rozhodnutí živnostenského soudu odporovati žalobou o zmatečnost a žalobou o obnovu řízení. Obmezení toto věcně odůvodniti nelze a vzhledem na rozšíření kompetence pracovních soudů jest neudržitelné.
Novým jest v osnově i ustanovení § 39 o smírčí činnosti pracovních soudů. Ustanovení toto pojato bylo do osnovy na podnět vyšlý z řad zaměstnaneckých. Původně zamýšleno bylo jíti ve směru tomto ještě dále a přiznati pracovním soudům i právo hromadný spor, vedený na obou stranách odborovými organisacemi, rozhodnouti rozhodčím nálezem, pakli by ke smíru nedošlo. Proti tomuto ustanovení vysloveny byly však ze řad zaměstnavatelských závažné námitky a žádáno, aby celé ustanovení o smírčí i rozhodčí činnosti pracovních soudů v hromadných sporech bylo vypuštěno. Námitkám těmto vyhověno bylo potud, že vypuštěno ustanovení prvního návrhu zákona o rozhodčí činnosti pracovních soudů, ponecháno však ustanovení o jejich činnosti smírčí, že by tím zájmy kterékoliv skupiny mohly býti poškozeny i jen měrou sebe menší, jest vyloučeno proto, že k pokusu o vyrovnání hromadného sporu pracovním soudem může dojíti jen, když obě strany s tím budou souhlasiti: Aby pak vyrovnání sporu mělo vůbec nějaký praktický význam, nezbývá nežli dodati mu váhy ustanovením, že po určitou dobu posuzují se právní poměry mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, kteří jsou příslušníky organisací hromadný spor pracovnímu soudu předloživších, podle ustanovení uzavřeného smíru. Ze smírčí funkce pracovních soudů vyňaty jsou jedině podniky zemědělské na podnět vyšlý z kruhů zemědělských vzhledem k tomu, že pracovní poměry v tomto oboru jsou zpravidla upravovány pro obvod celých zemí na základě směrnic celozemských a že by úpravy parcielní mohly na zemědělskou výrobu působiti rušivě.
K jednotlivým ustanovením osnovy budiž ještě připomenuto:
K §§ 1 až 4: Pracovní soudy nebo zvláštní oddělení okresních soudů pro spory z poměru pracovního, služebního a učebního zřízená podle § 4 odst. 2. jsou výlučně příslušny k rozhodování veškerých sporů z poměrů právě jmenovaných vzniklých, pokud nejde o spory z poměrů uvedených v § 1 odst. 2. Zejména mají býti pracovní soudy příslušny k rozhodování sporů vzniklých se zaměstnanci podniků veřejnoprávních korporací, i státu. Stanoviti pro státní podniky v § 1, odst. 2. neuvedené další výjimečná ustanovení nedoporučuje se také vzhledem na předpis zákona z 18. prosince 1922, č. 404 Sb. z. a n. provedený nařízením z 25. září 1924, č. 206 Sb. z. a n., podle něhož se hospodaření státních podniků má spravovati zásadami hospodářství obchodního, v důsledku čehož i poměry jejich k zaměstnancům nutno postaviti na roveň poměrům zaměstnanců v podnicích soukromých.
Podle dosavadního ustanovení §u 6 zákona o živnostenských soudech jsou povinny obce, pro něž zřízen jest živnostenský soud, opatřiti místnosti, otop, osvětlení a ostatní věcné náklady živnostenských soudů a vedle toho obstarávati pro ně i doručování; toliko ostatní náklady, tedy náklady osobní, nese stát. V osnově navrhuje se naproti tomu, aby stát převzal veškeré náklady pracovního soudnictví v úvaze, že jde tu o funkci, náležející podle ústavní listiny státu (§§ 94, 95 úst. list.) a že nelze proto rozumně požadovati, aby náklad na výkon funkce ústavou republiky státu přikázané nesly obce, pro které náhodou pracovní soud byl zřízen. V praxi nedalo by se ostatně ani dobře rozeznávati mezi náklady, které hraditi má obec a náklady, které nese stát, při zvláštních odděleních okresních soudů zřízených podle § 2, odst. 2. Zvláštní oddělení okresních soudů bude nutno vždy umístiti v soudní budově, jejíž některé místnosti budou jak od okresního soudu, tak o zvláštního oddělení pro pracovní soudnictví používány společně (podatelna a zejména jednací síně) . Měla-li by se zásada v § 6 zákona o živnostenských soudech ustanovená uplatniti i v takových případech, takže by na př. při líčeních pracovního oddělení nesla náklady otopu a osvětlení obec, kdežto při líčeních ostatních by vytápěl a osvětloval jednací síň stát, vedlo by to ke komplikacím nemožným, oddělené účtování obojích nákladů při ostatních věcných potřebách (potřeby psací, nábytek atd.) by agendu ztěžovalo a tím i zdražovalo. Ostatně věcné náklady obcemi dosud pro živnostenské soudy hrazené jsou poměrně nízké; v roku 1922 činily u všech živnostenských soudů celkem 127.617 Kč 09 h.
Rozšířením soudnictví živnostenského (pracovního) se sice náklady tyto zvýší, v žádném případě nebudou ale celkem činiti více, nežli částku dvojnásobnou; to tím spíše, když vývoj jistě půjde tou cestou, že zřizována; budou především zvláštní oddělení soudů okresních a ke zřízení pracovních soudů samostatných dojde jen v případech nejřidších tam, kde by agenda zvláštních oddělení okresních soudů pro pracovní soudnictví byla tak rozsáhlá, že by bylo zřízení samostatného soudu nezbytně nutno.
A co platí o věcných nákladech, platí i o doručování, které mnohem lépe a hospodárněji prováděti možno státní poštou, která za ně bude vybírati při zásilkách určených stranám v občanském soudnictví předepsané poplatky, nežli při doručování orgány obecními, které se v praxi neosvědčuje.
Výpočet rozepří obsažený v § 2 jest toliko demonstrativní; nebylo by ho proto v zákoně vůbec nutno uváděti. Přes to. ale do osnovy byl pojat ve znění téměř shodném s §em 4 zákona o živnostenských soudech; praktickou cenu má potud, že jest vodítkem pro strany právo hledající i pro soudy samy.
Ustanovení §u 3 liší se od dosavadního §u 23 zák. o živn. soudech v tom, že připouští, aby podle volby žalobcovy mohl býti spor zahájen i u obecného sudiště žalovaného. Má tím býti čeleno nesnázím, které se při podávání žalob v praxi vyskytují za platnosti předpisů dosavadních. Poslední odstavec §u 23 zák. o živnostenských soudech zařazen do osnovy jako 1. odst. §u 22.
§ 5 obsahuje ustanovení obdobná předpisům §u.7 zákona o živnostenských soudech až na ustanovení třetího odstavce §u 7 zákona o živnostenských soudech o volbě přísedících, která nahrazena ustanovením § 6 osnovy o jmenování přísedících politickými úřady druhé stolice, o němž byla již svrchu řeč.
Ustanovení §§ 7 a 8 osnovy převzata jsou v celku z §§ 8 a 9 zákona o živnostenských soudech až na to, že rozhodování o odmítnutí úřadu přísedícího přeneseno na předsedu pracovního soudu na místě sborového soudu první stolice, v uvážení, že není účelno, aby otázkami tak jednoduchými vedle předsedy pracovního soudu, který by v každém případě musil potřebná šetření provésti, zabýval se ještě sborový soud. Aby však zaručeno bylo, že předseda soudu pracovního bude rozhodovati správně, vyhrazena učastníkům všeobecným ustanovením §u 18 stížnost k soudu sborovému.
§9 a10 odpovídají v celku osvědčeným ustanovením §u 11 zákona o živnostenských soudech. Také ustanovení §u 11 jest v souhlasu se stavem dosavadním (§ 13 zákona o živnostenských soudech.). Třetí a čtvrtý odstavec §u 11 převzaty jsou v podstatě z §u 14 zák. č. 170/1924 Sb.z. a n., o rozhodčích soudech hornických. Nemohlo býti vyhověno požadavku kladenému se strany zaměstnavatelů, aby nárok na náhradu ušlého výdělku přiznán byl všem zaměstnavatelům bez rozdílu; náklad na pracovní soudy by se tím zvýšil velmi podstatně. Zaměstnavatelé nenáležející do skupiny zaměstnavatelů drobných, jimž nárok na náhradu ušlého výdělku nepřiznán, ponesou břímě zákonem jim uložené snáze, nežli by tomu bylo u přísedících ostatních; ostatně obdobné postavení mají tytéž kruhy, pokud jsou povoláváni jejich příslušníci za přísedící řádných soudů kausálních (obchodních, horních), a není proti němu žádných stížností.
§ 12. Funkční období přísedících ustanoveno jako dosud na čtyři roky. Bylo navrhováno, aby zkráceno bylo na tři i jen dva. roky; dvouleté funkční období však bylo by příliš krátké a mělo by v zápětí velmi časté střídání, které není žádoucí.
Ustanovení §u 13 odpovídá v celku předpisu §u 16 zákona o živnostenských soudech s tou změnou, že vypuštěno ustanovení o přeměně trestu peněžitého ve vazbu. I tu přísluší učastníkům stížnost podle §u 18. Také § 14 shoduje se v ostatním celkem se zákonem o soudech živnostenských (§§ 17 a 18); při recepci však bylo nutno přihlížeti ke změně způsobu dosazování přísedících v úřad; stejně jest tomu i v ustanoveních §§ 15 a 16, kteráž odpovídají obdobným ustanovením §§ 19 a 20 zákona o živnostenských soudech.
V § 17 vyhověno bylo přáním projeveným z kruhů zemědělských, aby i pro spory zaměstnanců zemědělských, stejně jako je tomu již dnes při obchodních zaměstnancích, byla zřízena zvláštní oddělení.
V § 18 obsažena jsou všeobecná ustanovení o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným podle ustanovení oddílu I. Lhůta k podání stížnosti jest tu kratší, nežli v § 36, poněvadž jde vesměs o rozhodnutí, která netýkají se věci hlavní, a není účelno, aby delší lhůtou.k opravným prostředkům proti takovým rozhodnutím bylo řízení protahováno.
Pokud jde o řízení, ustanoveno v § 19, že platí o něm v zásadě předpisy civilního řádu soudního o řízení před soudy okresními. Samozřejmě používati se bude na uzemí Slovenska a Podkarpatské Rusi předpisů civilního řádu soudního vydaného zák. čl, I z r. 1911, na území mimoslovenském pak civilního řádu soudního z r. 1895. Ustanovení toto liší se od dosavadního §u 22 zákona o živn. soudech potud, že dle něho platí o řízení před soudy živnostenskými s některými úchylkami předpisy civilního řádu soudního o řízení ve věcech nepatrných. Stav tento má zůstati zachován i pro budoucnost; poněvadž však - jak již bylo naznačeno v poznámkách všeobecných - civilnímu řádu soudnímu na Slovensku a Podkarpatské Rusi platnému jest řízení ve věcech nepatrných neznámo, bylo nutno, má-li býti zjednodušena forma řízení zachována a zavedena i na území Slovenska a Podkarpatské Rusi, ustanoviti, že platí zásady o řízení před soudy okresními a doplniti ustanovení toto výslovným uvedením oněch zvláštností, kterými. se právě řízení ve věcech nepatrných liší od řádného řízení před okresními soudy. Platí to zejména o ustanoveních §§ 20, 21 a 28. Proti ustanovení §u 19 bylo namítáno, že civilní řád soudní na Slovensku a Podkarpatské Rusi platný nezná ani žádného zvláštního řízení před soudy okresními. To jest ale pravda jen, potud, že nejsou ustanovení ta shrnuta ve zvláštním oddílu, jako jest tomu v civilním řádu soudním platném pro území mimoslovenské; civilní řád soudní slovenský však obsahuje na různých místech řadu ustanovení, která řízení před okresními soudy upravují v celku způsobem obdobným, jako jest tomu v civilním řádě soudním rakouském, ano sám se také ustanovení o řízení před soudy okresními dovolává, způsobem zcela stejným, jako se stalo v § 19 osnovy (srv. § 661 odst. 4. c. ř. s. uh.). Lze proto právem použíti stejného ustanovení i zde.
V §u 21 bylo vyhověno požadavkům kruhu zaměstnaneckých i zaměstnavatelských, aby rozsudek pracovního soudu doručován byl stranám z povinnosti úřední, i když strany byly přítomny při jeho vyhlášení, ovšem jen v té míře, jako jest tomu u soudů řádných podle civilního řádu soudního rakouského, kde se také rozsudek doručuje zpravidla jen v řízení o sporech, jichž hodnota přesahuje 300 Kč, kteréžto ustanovení se plně osvědčilo.
V § 28, odst. 1 přijaty důvody odvolací ve věcech, kde hodnota předmětu nepřesahuje částku 300 Kč z ustanovení civilního řádu soudního z r. 1895 o odvolání ve věcech. nepatrných (§ 477 č. 1-7). Bylo navrhováno, aby důvody tyto rozšířeny byly i o důvod uvedený v §u 477 č. 9 c. ř. s., čemuž však vyhověti lze nebylo z toho důvodu, že zmatečnost druhu tam vytčeného předpokládá, že rozsudek doručuje se stranám a stává účinným teprve doručením písemného vyhotovení ve všech případech; tomu ale zde tak není (§ 21). Ustanovení toto i další k nim se vztahující §u 31 recipováno bylo z § 30 zákona o živnostenských soudech, pokud pak jde o hranici 300 Kč vzat zřetel na ustanovení zákona z 8. června; 1923, č. 123 Sb. z., a n.
Lhůta odvolací v § 29, dovolací v § 34 i lhůta ku stížnosti v § 36 navržena, patnáctidenní, proti dosud v řízení ve věcech občanských na území práva dříve rakouského obvyklé lhůtě k opravným prostředkům čtrnáctidenní. Stalo se to vzhledem na poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde zavedeny byly jednotné patnáctidenní lhůty k opravným prostředkům v řízení soudním (civilní řád soudní) i administrativním (zák. čl. XX z r. 1901). Zaváděti tam pro jediný případ, řízení ve sporech z poměru pracovního, služebního a učebního kratší lhůty nežli jsou všude jinde obvykly, se nedoporučuje; vedlo by to jistě ke zmatkům a v četných případech ku ztrátě opravného prostředku. Naproti tomu ale prodloužení lhůty o jeden den na území ostatním stranám ku škodě býti nemůže. Navržené ustanovení odpovídá ve směru tomto vládou schváleným směrnicím pro techniku legislativní. Pokud jde o řízení opravné samo, souhlasí ustanovení §§ 30 až 36 v celku s předpisy zákona o soudech živnostenských (§§ 30, 31), která se v praxí osvědčila, až na to, že v §§ 34 a 35 připuštěno v obmezené míře i dovolání, o němž již svrchu byla řeč.
Předpisy o exekuci (§ 37) přejaty z práva dosavadního (§ 33 zák. o soudech živn. a čl. IX, novely z 1. června 1914, č. 118 ř. z.). Rovněž ustanovení §u 38 (§ 35 zák. o živn. s.) doplněno tu vzhledem k ustanovení §u 1, dle něhož pracovní soudy mají býti zásadně výlučně příslušny k rozhodování sporů z poměrů pracovních atd., že k rozhodnutí rozhodčího výboru společenstva dojíti může jen, když se obě strany písemně rozhodnutí jeho podrobily (srv. § 122, odst. 2., věta 2. jedn. ř. rak. a § 208, odst. 2. ž. zák. pro Slovensko a Podkarpatskou Rus.).
Ustanovením § 41 o poplatcích v řízení před soudy pracovními nastává proti dosavadnímu stavu upravenému poplatkovou novelou z 15. září 1915, č. 279 ř. z. změna potud, že osvobození poplatkové dosud ve skrovné ovšem míře přiznané soudům živnostenským má odpadnouti a zavádí se, pokud jde o poplatky, mezi řízením před soudy pracovními a řádnými soudy úplná parita. Poplatky soudní podle ustanovení těchto jsou poměrně nízké. V případech pak, kde by strany poplatků platiti nemohly, lze zjednati odpomoci povolením práva chudých za všeobecných podmínek platných podle civilního řádu soudního (§ 19).
Ustanovení § 42 odpovídá dosavadnímu § 37 zákona o živnostenských soudech modifikovanému ovšem vzhledem na novou úpravu kompetence pracovních soudů v § 1.
K §u 44. Výpočet ustanovení, která vydáním nového zákona pozbudou účinnosti, jest demonstrativní. Nový zákon nastoupí na místo veškerých ustanovení, která upravují příslušnost ku rozhodování sporů z poměrů v § 1 jmenovaných, i řízení o nich. Nebude jím však dotčena smírčí funkce komisí zřízených v některých odvětvích výrobních pro vyrovnávání sporů z poměrů pracovních atd. vznikajících. Pokus o smírné odklizení sporu může býti ostatně proveden vždy i u soudu pracovního (§ 19 osnovy ve spojení s § 433 c. ř. s. rak. a § 139 c. ř. s. uh. a § 39 osnovy).
Náklad na soudnictví z pracovního poměru bude hrazen v rámci rozpočtu ministerstva spravedlnosti. Pro první rok po případě jeho část vzhledem k rozšíření kompetence oproti soudům živnostenským a zavedením pracovního soudnictví i na Slovensku a Podkarpatské Rusi lze očekávati stoupnutí osobních i věcných nákladů asi o 50%. Vyšší náklad tento hrazen bude zvýšením výnosu poplatků podle ustanovení § 41.
Doporučuje se, aby osnova tato byla přikázána v obou sněmovnách výboru ústavně-právnímu a rozpočtovému.
V Praze dne 23. dubna 1926.
Předseda vlády:
Černý v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr Hausmann v. r.