(2) Námitku nepříslušnosti soudu, která učiněna nebyla před pracovním soudem v první stolici, před soudem odvolacím již uplatniti nelze. Vyhoví-li odvolací soud některé z námitek v § 25, odst. 1. jmenovaných, rozhodne o odvolání usnesením, ve všech ostatních případech však rozsudkem.
(3) O nových nárocích a protinárocích nelze jednati.
§ 34.
(1) Rozsudku odvolacího soudu lze odporovati dovoláním (revisí), byla-li věc odvolacím soudem nesprávně posouzena po stránce právní. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jest dovolání nepřípustno, nepřesahuje-li hodnota předmětu sporu částku 2000 Kč.
(2) Dovolání nemá účinku odkládacího. Podáno budiž u pracovního soudu přípravným spisem podepsaným od advokáta do patnácti dnů od doručení rozsudku odvolacího soudu.
(3) Bylo-li dovolání podáno včas, doručí pracovní soud jeden jeho stejnopis odpůrci, který může podati do patnácti dnů u téhož soudu odpověď, rovněž podepsanou advokátem.
(4) Uváděti v řízení dovolacím nová tvrzení o skutcích nebo nové důkazy není dovoleno.
§ 35.
(1) O dovolání rozhodne nejvyšší soud v neveřejném. zasedání bez ústního přelíčení na základě spisů v mezích návrhů v dovolacím spise obsažených.
(2) Dovolací soud rozhodne zpravidla ve věci samé. Není-li to možno, zruší rozsudek sudu odvolacího usnesením a vrátí mu věc, aby o ní znovu rozhodl. V dalším řízení jest pak odvolací soud vázán právním posouzením věci, o které se rozhodnutí soudu dovolacího opírá.
§ 36.
(1) Usnesením pracovního soudu nebo jeho předsedy o výroku rozsudku o útratách, pokud strana neodparuje zároveň rozhodnutí o věci hlavní, lze odporovati rekursem. Rekurs padati jest do patnácti dnů od doručení usnesení pracovního soudu písemně nebo ústně do protokolu u soudu pracovního anebo u okresního soudu bydliště strany, pakli v obvodu pracovního soudu nebydlí; podpisu advokátova na rekursu není potřebí.
(2) O rekursech rozhoduje s konečnou platností sborový soud první stolice, v jehož obvodu jest pracovní soud. O rekursním řízení platí ostatně ustanovení civilního řádu soudního.
§ 37.
(1) Podle pravoplatných rozhodnutí pracovních soudů, jakož i smírů před nimi uzavřených, lze vésti exekuci; pracovní soud k cíli tomu na žádost strany potvrdí, že rozhodnutí jest pravoplatné.
(2) Za exekuci žádati jest u soudu, kterému v tom kterém případu podle exekučního řádu náleží výkon exekuce. O povolení a výkonu exekuce platí v ostatním ustanovení exekučního řádu.
III.
O jiné působnosti pracovních soudů.
§ 38.
Rozhodnutím rozhodčích výborů živnostenských společenstev ve sporech, které náležejí ku předmětné příslušnosti pracovních soudů, lze odporovati žalobou podanou u soudu pracovního, v jehož obvodu má společenstvo sídlo, do 15 dnů od prohlášení a, nebyla-li prohlášena v přítomnosti obou stran, od doručení písemného vyhotovení. K rozhodnutí rozhodčího výboru společenstva dojíti však může jen, když obě strany písemně se jeho rozhodnutí podrobily, jinak jen když se odpůrce na obeslání dostavil před rozhodčí výbor a uznal jeho příslušnost.
§ 39.
(1) Hromadné spory mezi jedním nebo několika zaměstnavateli nebo jejich jednou nebo několika odborovými organisacemi a jednou nebo několika odborovými organisacemi zaměstnanců. mohou býti na souhlasnou žádost obou stran předloženy pracovnímu soudu, v jehož obvodu spor vznikl, aby se pokusil o smírné odklizení sporu.
(2) Smír ve sporech takových před pracovním soudem uzavřený jest pro obě strany závazný po dobu šesti měsíců, pokud ovšem nebyla ve smíru samém ustanovena lhůta jiná. V době té posuzovati jest pracovní (služební) poměry členů organisací, které smír uzavřely, podle jeho ustanovení.
(3) Neohlásí-li jedna ze stran nejméně jeden měsíc před skončením lhůty v odst. 2. ustanovené pracovnímu soudu, že nadále smírem vázána býti nechce, jest smír závazným pro obě strany na dalších šest měsíců anebo na další lhůtu, která byla ve smíru ujednána. O prohlášení takovém budiž druhá strana pracovním soudem neprodleně zpravena.
(4) Ustanovení tohoto paragrafu nevztahují se na námezdní spory zaměstnanců zemědělské a lesní výroby a jejich vedlejších živností, pokud nepodléhají živnostenskému řádu.
§ 40.
(1) Pracovní soud jest povinen na žádost ústředních úřadů podati dobré zdání o otázkách týkajících se poměru pracovního, služebního a učebního. Ku přípravě takovýchto posudků může předseda pracovního soudu zříditi zvláštní výbory.
(2) Výbory tyto buďtež sestaveny stejným dílem z přísedících ze stavu zaměstnavatele a zaměstnanců; jejich jednání řídí předseda pracovního soudu.
(3) Pracovní soud jest oprávněn činiti ústředním úřadům návrhy o otázkách, které se týkají poměrů soudnictví jeho podrobených.
IV.
Ustanovení poplatková.
§ 41.
O poplatcích, které jest platiti v řízení před pracovními soudy, platí ustanovení vydaná o poplatcích ve sporném řízení před řádnými soudy civilními.
V.
O příslušnosti řádných soudů ve sporech z poměru
pracovního, služebního a učebního.
§ 42.
Spory z poměru pracovního, služebního a učebního mezi zaměstnavateli a zaměstnanci kteréhokoliv druhu, který byl založen soukromoprávní smlouvou; jakož i mezi zaměstnanci téhož závodu navzájem (§ 1), pokud není pro ně příslušný některý soud pracovní nebo zvláštní oddělení okresního soudu zřízené dle § 4, odst. 2. nebo rozhodčí soud hornický, náležejí ku předmětné příslušnosti soudů okresních, ať byla žaloba podána za trvání pracovního, služebního nebo učebního poměru anebo po jeho skončení, a ať jest hodnota předmětu sporu jakákoliv.
VI.
Ustanovení přechodná a prováděcí.
§ 43.
(1) Zákon tento nabude účinnosti prvním dnem pátého měsíce po vyhlášení. Spory, které toho dne budou zahájeny u soudů nebo úřadů příslušných podle práva dosavadního, budou vyřízeny podle předpisů dosud platných.
(2) O řízení ve sporech zahájených u soudů živnostenských, které byly zřízeny podle zákona ze dne 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z., platí ode dne účinnosti tohoto zákona jeho nová ustanovení; živnostenské soudy v den účinnosti tohoto zákona zřízené budou nadále působiti jako soudy pracovní.
§ 44.
Dnem, kdy nabude tento zákon účinnosti, pozbudou platnosti veškerá jiná ustanovení o předmětech tímto zákonem upravených; zejména pozbudou platnosti: zákon o živnostenských soudech ze dne 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z., § 39 č. 2 uv. zák. k obch. zákonu ze dne 17. prosince 1862, č. 1 ř. z. z r. 1863, § 16 zákona o úpravě právních poměrů domovníků ze dne 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., pak ustanovení o příslušnosti a o řízení ve sporech mezi zaměstnavateli a zaměstnanci obsažená v řádech čeledních ze dne 21. srpna 1857, č. 42 čes. z. z., ze dne 7. dubna 1866, č. 11 čes. z. z., ze dne 2. května 1886, č. 53 mor. z. z. ze dne 22. září 1899, č. 59 slez. z. z., dále v min. nař. ze dne 7. prosince 1856, č. 224 ř. z., v §u 24 zákona o úpravě pracovních a námezdních poměrů práce domácké ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920, v min. nař. ze dne 15. března 1860, č. 73 ř. z., v zák. čl. XIII/1876, XVII/1884, II/1898, XLII/1899, XXVII/1900, XXVIII/ 1900, XLV/1907, v živnostenském zákonu pro území Slovenska a Podkarpatské Rusi ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., nař. ministr. s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 3. března 1920, č. 19 ú. N., ze dne 14. října 1920, č. 64 Ú. N:, ze dne 24. listopadu 1920, č. 75 ú. N. a ze dne 28. září 1923, č. 3/23 Ú. N.
§ 45.
Zákon tento provede ministr spravedlnosti v dohodě se zúčastněnými ministry.
Odůvodnění.
Rozhodování o soukromoprávních sporech z poměrů pracovních, služebních a učebních upraveno jest v Československé republice způsobem velmi rozmanitým. Především padá i tu, jako ve všem ostatním československém právu, na váhu dualita vzniklá tím, že zákonem z 28. října 1918, č.11 Sb. z. a n., zachováno bylo v platnosti právo dosavadní - tedy na území práva dříve rakouského právo toto, na území ostatním pak právo dříve uherské. Ale i na obou těchto územích jsou různosti ve příčině rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních pro jednotlivé sbory práce a služby velmi značné. Ve většině případů náleží rozhodování tu i tam soudům, ale v některých oborech dosud jest vyhrazeno rozhodování o sporech z poměrů námezdních úřadům administrativním, ač se to vlastně příčí duchu ustanovení §§ 94 - 96 ústavní listiny.
Na území práva rakouského, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, přikazuje § 49 č. 6 jurisdikční normy spory ze služebních a námezdních poměrů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řádným soudům okresním; ustanovení toto ovšem platí jen potud, pokud pro jednotlivé obory pracovní není jinak ustanoveno v předpisech, které byly při zavedení nových procesních zákonů v platnosti zachovány anebo později byly vydány. Ze sporů pravomoci řádných soudů odňatých nutno zmíniti se především o oněch, které přikázány jsou soudům živnostenským zřízeným podle zákona z 27. listopadu 1896, č. 218 ř. z.; jsou to zejména námezdní spory mezi zaměstnavateli a zaměstnanci v podnicích podléhajících řádu živnostenskému a mezi zaměstnanci téhož podniku navzájem. Značně rozšířena byla působnost živnostenských soudů zákonem o obchodních pomocnících, ze l6.ledna 1910, č.20 ř. z., jehož §em 41 změněn byl užší předpis §u 5 písm. d) zákona o soudech živnostenských z r. 1896 a ustanovení §u 39 uv. z. k obchodnímu zákonu ve spojení s § 51, č. 2, jurisdikční normy o příslušnosti obchodních soudů k rozhodování o sporech mezi principály a prokuristy, obchodními zmocněnci a pomocníky, stalo se tím téměř bezvýznamným. Vedle toho upravují příslušnost k řešení sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli po různé zákony a nařízení s platností zákonnou, jako zejména: zákony o závodních radách v hornictví a o rozhodčím soudu hornickém z 25. února 1920, č. 144 Sb. z. a n. a z 3. července 1924, č. 170 Sb. z. a n., pak zákon o úpravě pracovních a mzdových poměrů domácké práce z 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z. a n. z r. 1920 (§ 24 a násl.), zákon o závodních výborech z 12. srpna 1921, č. 330 Sb. z. a n. (§ 3), zákon o právních poměrech domovníků z 30. ledna 1920, č. 82 Sb. z. a n., zákon z 28. července 1902 č. 156 ř. z. upravující řešení sporů mezi správami železnic a dělníky pomocnými (§ 45), nařízení ze dne 7. října 1856, č. 224 ř. z. o sporech mezi zaměstnavateli a čeledí a nařízení z 15. března 1860, č. 75 ř. z. o sporech mezi polními a lesními hospodáři a jejich dělníky a nádeníky.
Na Slovensku a Podkarpatské Rusi patří spory mezi zaměstnanci a zaměstnavateli zásadně před okresní soudy [§ 1, čís. 2 e) zák. čl. I/191]. Řada zvláštních ustanovení však přikazuje i tam spory tohoto druhu orgánům jiným. Tak zák. čl. XIII z r. 1876 o úpravě poměrů služebních osob v domácností, zák. čl. XVII z r. 1884, (zákon živnostenský §. 176), zák. čl. XLV z r. 1907 o právních poměrech mezi hospodáři a jejich čeledí (§ 62). Všecky tyto zákony přikazují rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli z poměrů jimi upravených před úřady administrativní resp. smírčí komise. Zák. čl. XVII z r. 1884 připouští, aby výroku úřadu administrativního resp. smírčí komise bylo odporováno žalobou u okresního soudu, ostatní dva jmenované zákony pak připouštějí opravné prostředky k administrativním úřadům druhé stolice a dále k ministerstvu. Pokud jde o zák. čl. XVII/1884 nastala nyní podle živnostenského zákona pro Slovensko a Podkarpatskou Rus z 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n., změna v tom, že rozhodovati o sporech z poměru jím upravených mají na místě úřadů administrativních přímo soudy. Vedle ustanovení těchto však platí na Slovensku a v Podkarpatské Rusi o příslušnosti a rozhodování ve sporech mezi zaměstnanci a zaměstnavateli řada předpisů dalších uvedených příkladno v § 44.
Účelem předložené osnovy jest všecky tyto rozmanité předpisy sjednotiti ustanovením, že zásadně patří rozhodování veškerých sporů z poměru pracovního, služebního a učebního před soudy pracovní, po př. zvláštní oddělení soudů okresních a, kde jich není, řádným soudům okresním. Výjimka stanovena pro spory v hornictví vzhledem k tomu, že zákony spory horníků upravující jsou data nejnovějšího, dále pro spory zaměstnanců železničních a poštovních a zaměstnanců vojenské správy pro zvláštní, od všech ostatních oborů odlišnou povahu všech těchto odvětví.
Pokud možno jednotná ustanovení o příslušnosti k rozhodování sporů z poměrů pracovních, služebních a učebních a jednotná úprava řízení ve sporech těchto jsou v zájmu obou stran, zaměstnanců, i zaměstnavatelů. Oběma stranám jde a musí jíti o to, aby spory mezi nimi vznikající rozhodovány byly rychle, spolehlivě a s náklady pokud možno nejmenšími. Všem těmto požadavkům vyhovuje osnova v plné míře.
Není účelno, aby ustanovením dalších výjimek jednotné zásady o úpravě sporů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli prolamovány byly v míře větší, nežli navrženo jest v § 1, odst. 2. Zejména nedoporučuje se stanoviti další vyjímky pro podniky státní, již vzhledem k tomu, že podle dosavadního práva, náleží rozhodování sporů mezi zaměstnanci státních podniků a jejich správami soudům (také živnostenských, srv. § 8, odst. 3.).
Důsledkem rozšíření působnosti na veškeré pracovní, služební a učební poměry, pro něž vyslovila se valná většina slyšených interesentů, bylo nutno změniti dosavadní název soudů živnostenských; jichž působnost dosud vztahovala se toliko na podniky podléhající živnostenskému řádu. Název "soudy pracovní" pokládán za nejširší a proto nejpřiléhavější.
Pokud jde o včasnost osnovy o zavedení soudů živnostenských (resp. nyní pracovních) i na Slovensko a Podkarpatskou Rus, mínění se rozcházela. S jedné strany bylo navrhováno, aby od zavedení soudů civilních, v nichž by zúčastněn byl element laický, bylo tam upuštěno vůbec, po př., aby změna zákona o živnostenských soudech odložena byla až do jednotné úpravy civilního řízení soudního v celém státu, s jiné strany navrhováno, aby sice i na Slovensku a Podkarpatské Rusi, bylo zásadně soudnictví živnostenské zavedeno, ale by působnost zákona byla tam odložena až do roku 1927. Převážná většina slyšených korporací vyslovila se však pro to, aby živnostenské soudnictví (nyní pracovní) bylo zavedeno i na Slovensku a Podkarpatské Rusi a sice ihned. Odkládati novou úpravu živnostenského soudnictví na území mimoslovenském nelze zejména z toho důvodu, že nutno jest v nejbližší době vydati nové předpisy o dosazování přísedících živnostenských soudů. Téměř jednomyslni jsou všichni interesenti v tom, že dosavadní způsob volby přísedících jest neudržitelný a že nutno ustanovení o volbách přísedících nahraditi jinými, odpovídajícími změněným poměrům. A poněvadž přísedících u některých soudů se již nedostává a provésti volby podle dosavadních předpisů pokládáno jest za nemožné, nezbývá, nežli přikročiti k vydání ustanovení nových, která by nové obsazení přísedících živnostenských soudů co nejdříve umožnila.
O otázce dosazování přísedících vyslovila se pak jen malá menšina slyšených korporací (organisací zaměstnanců i zaměstnavatelů) pro zachování voleb, všechny ostatní souhlasí v tom, že volba přísedících živnostenských (pracovních) soudů vhodna není. Jmenování na návrh organisací zaměstnanců i zaměstnavatelů vyhovuje praktické potřebě mnohem lépe nežli volba, zejména z toho důvodu, že jest při něm možný lepší výběr osob, a pak padá na váhu i to, že tento způsob dosazování přísedících jest nepoměrně snáze proveditelný a levnější, nežli volby, jež zpravidla spojeny jsou s rozruchem veřejnosti, který při dosazování přísedících soudů jistě není žádoucí. Vliv zaměstnanců a zaměstnavatelů na jmenování přísedících zůstává zachován tím, že děje se jmenování na návrh příslušných organisací. V zákoně samém není možno ovšem ustanoviti, které organisace mají býti o návrhu na jmenování přísedících slyšeny; poměry organisační podléhají častým změnám, změna zákona spojena jest vždy se značnými potížemi a nezbývá proto, nežli vyhraditi řešení otázky této provádění zákona.
Původně zamýšleno bylo svěřiti jmenování přísedících ministerstvu sociální péče a ministerstvu obchodu; nutno ale uznati, že ústřední úřady k funkci této dobře se nehodí a že zejména by tomu tak bylo, kdyby se ukázalo nutným živnostenské (pracovní) soudnictví zavésti ve značnějším počtu soudních okresů. Nehodí se k tomu ústřední úřady již pro značnou vzdálenost od sídel jednotlivých soudů a doporučuje se pověřiti jmenováním přísedících úřady, které jsou v užším styku s obyvatelstvem, jeho poměry a potřebami, nežli jsou úřady ústřední. Nepokládáno ale za vhodné, aby - jak bylo také navrhováno, byly přísedící jmenováni politickými úřady první stolice, poněvadž obvody některých živnostenských (pracovních) soudů zahrnují v sobě několik obvodů politických úřadů první stolice (na př. Praha); nejvhodnějšími proto ze správních úřadů jsou politické úřady stolice druhé (zemské správy politické, úřady župní).
Obdobným způsobem, jako navrhuje se v osnově, řešena byla otázka dosazování přísedících živnostenských soudů v Rakousku; tam podle zákona z 5. dubna 1922, č. 229/BGBL, - jímž byla působnost živnostenských soudů rovněž velmi podstatně rozšířena, takže jim nyní náleží rozhodovati téměř veškeré spory z poměru pracovního, služebního a námezdního,-rovněž dána přednost jmenování přísedících před dosavadní jejich volbou. Jmenovací právo přísluší tam ministrům obchodu a sociální péče na návrh komor obchodních a komor dělnických, pokud pak jde o obory v komorách těchto nezastoupené, po slyšení důležitějších odborových organisací.
Další závažná změna dosavadního práva v osnově navržená týká se - zastupování stran v řízení před pracovními soudy. Kdežto podle zákona z r. 1896 jest zastupování advokáty úplně vyloučeno, ponechává osnova stranám při volbě zástupce větší volnost. Strany mohou se dáti zastupovati podle návrhů (§ 23) kteroukoli svéprávnou osobou, která jest schopna před soudem jednati a není pokoutníkem. Obmezeny jsou strany ve směru tomto jedině potud, že ve sporech o nejmenší hodnoty jest vyloučeno zastoupení advokáty; tímto ustanovením má býti čeleno tomu, aby spory o nejmenší částky nebyly zdražovány. Pro změnu dosavadních ustanovení o zastupování stran vyslovila se valná většina interesentů z řady zaměstnanců i zaměstnavatelů a nelze snahám jejich vzhledem na značné rozšíření kompetence soudů pracovních proti soudům živnostenským upříti oprávnění. I v tomto směru bylo změněno také právo rakouské, kde zastoupení advokáty připuštěno ve sporech přes 10.000 K rak.