Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání

Tisk 99-99/5.

Dne 9. ledna 1925 měla se konati v Bušíně, okres Zábřeh na Moravě přednáška z československých dějin se světelnými obrazy pořádaná okresním osvětovým sborem v Šilperku. Řídící učitel v Bušíně A. Spáčil výslovně prohlásil dětem ve třídě (ve škole), že jim nedovoluje té přednášky se zúčastniti. Teprve na zakročení okresního školního výboru v Zábřeze, které se stalo téhož dne, svůj zákaz odvolal. Na to podali členové místní osvětové komise v Bušíně Kesl a Pospíšil proti řídícímu učiteli Spáčilovi stížnost, že brzdí činnost osvětového sboru. V okresním školním výboru v Zábřeze byla mu za to navržena občanem J. Malým důtka a usneseno zahájiti proti němu přípravné řízení disciplinární za to, že ve své třídě pověsil obraz presidenta republiky do kouta nahoru u stropu, tedy způsobem naprosto nevážným, což všecko okresní školní inspektor F. Merta zjistil a dokázal. Tato záležitost vleče se již přes rok, nic se řídícímu učiteli A. Spáčilovi dosud nestalo, naopak členové místní osvětové komise v Bušíně Kesl a Pospíšil byli u soudu odsouzeni k pokutám 100 Kč a 150 Kč za to, že prý neprávem nařkli řídícího učitele A. Spáčila ze sabotáže osvětové práce. Dále byla podána ministerstvu školství a národní osvěty proti inspektorovi F. Mertovi stížnost, aby se mu dostalo důtky za to, že prý snižuje autoritu řídícího učitele před občany a žactvem. Z těchto důvodů táží se podepsaní pana ministra školství a národní osvěty:

1. Je ochoten pan ministr školství a národní osvěty nechati vyšetřiti příčiny, proč řízení proti řídícímu učiteli A. Spáčilovi v Bušíně po 15ti měsících nebylo skončeno.

2. Zda je ochoten postarati se o to, aby řídící učitel A. Spáči1 nemohl beztrestně urážeti presidenta republiky pohoršlivým věšením jeho obrazu před školními dětmi do kouta ke stropu a brzditi činnost osvětovou tím, že zakazuje žákům zúčastniti se přednášky o dějinách našeho národa.

V Praze dne 4. května 1926.

F. Časný, J. Filipínský, dr Witt,
Pocisk, Havlena, Ecksteinová, Habrman, A. Novák, Dundr, Zimák, Petřík, Modráček, Jaroš.

Tisk 99 /1.

Dne 28. března 1926 oznamovalo >Právo Lidu<, že se ministerská rada ve své schůzi v pátek (26. března) usnesla stanoviti velkoobchodní cenu pro cukr v dosavadní výši, t. j. částkou 440 Kč za 100 kg. Zároveň že bylo usneseno vybírati vedle dosavadní cukerní daně 54 h a vedle částky 70 h, kterou >Právo Lidu< označuje jako mimořádnou daň, ještě dalších 40 h za 1 kg cukru. Tato zpráva byla dne 8. dubna 1926 oficielně popřena a konstatováno, že se ministerská rada nezabývala ani prvou ani druhou otázkou.

Oproti tomu poskytl pan ministr financí dne 4. dubna zpravodaji >Lidových Novin< interview a v průběhu jeho sdělil, že za účelem úhrady nákladů pro platový zákon trvá na zavedení nové cukerní daně 60 h na 1 kg, čímž by přes značný pokles výrobních nákladů netoliko nenastalo žádné zlevnění cukru, nýbrž muselo by nastati dokonce další zdražení o 20 h na 1 kg.

V dalším interviewu, k němuž zavdal příčinu dopis pana poslance Stříbrného panu ministerskému předsedovi, prohlásil pan ministr financí dne 8. dubna opětně, že trvá na nové cukerní dani 60 h, že však stanovení ceny cukru nespadá do jeho kompetence.

Celé projednávání této věci vyžaduje jak v ohledu věcném tak také formálním naléhavě vysvětlení. Především stává se tím zase aktuelní otázka, na základě kterého ustanovení ústavy vybírá vláda oněch 40 h za 1 kg, jež >Právo Lidu< nazývá >mimořádnou daní<, pan ministr financí však > dobrovolným příplatkem<, kterýžto poslední výraz > Prager Presse< překládá ne zcela přesně, ale velmi příznačně slovy >freiwillige Nebensteuer<. Právní řád nezná žádné >mimořádné daně< nebo dokonce >dobrovolné daně<, naproti tomu předpisuje ústava v §u 111, že daně lze vybírati jen na základě zákona. Máme tedy před sebou příkré porušení ústavy, jež zařaděním 220 milionů do státního rozpočtu (státní příjmy kap. XIV b, tit. 8) nikterak nebylo odčiněno, ježto státní rozpočet není žádným zákonem, nýbrž jen přílohou k finančnímu zákonu a parlamentní svolení, jehož bylo takovým způsobem dosaženo, naprosto nemůže nahraditi řádného usnesení parlamentu, jehož ústava výslovně vyžaduje. Pro rok 1925 nemáme však ani tohoto zdání nějakého parlamentárního povolení. Poslanci Dietl, Schäfer, Hackenberg a soudr. upozornili již dne 24. června 1925 v interpelaci (poslanecká sněmovna, I. volební období, tisk 5233) na toto porušení ústavy, avšak vláda neuznala v neúctě k parlamentu a k jednacímu řádu za nutné dáti odpověď.

S tímto zanedbáním povinné odpovědi na dotaz v parlamentě kontrastuje zvláštním způsobem skutečnost, že se pan ministr financí cítí nucena na soukromý dopis, jenž prý vůbec nebyl určen k uveřejnění a který jen nediskretností se dostal do veřejnosti, s největším urychlením podati vysvětlení a veřejně vyložiti své stanovisko. Jest zajisté zvláštní demokratickou methodou ujednávati veřejné dávky za zády parlamentu se soukromými zájemníky, vymýtiti parlament netoliko z usnášení, nýbrž i z informace, zabraňovati po celé týdny sestoupení parlamentu a politickou diskusi konati ve formě nediskretností a interviewů.

Ve věci samé dlužno především konstatovati, že otázku cukerní daně nelze projednávati odloučeně od otázky ceny cukru. Že posléz uvedená otázka nespadá do resortu pana ministra financí, jest správné, ale právě proto jest zapotřebí, aby netoliko ministr financí, nýbrž veškerá vláda vyložila své stanovisko a to před forem ústavním. Při tom rozumí se samo sebou, že o nějakém zdražení cukru nesmí býti řeči, že naopak dlužno se snažiti, aby snížení výrobních nákladů přišlo k dobru obyvatelstvu. Poukaz pana ministra financí na to, že i po přičtení požadovaných od něho 60 h daňové zatížení cukru ještě daleko není valorisováno, není pádným důvodem pro zvýšení daně, nýbrž dokazuje nejvýše, že cukerní daň ve starém Rakousku byla příliš vysoká. Za dnešních životních poměrů, oproti předválečné době nesmírně obtížných, nesmí se od spotřebitelů žádným způsobem žádati zvýšení cukerní daně. Cukr není žádným luxusním zbožím, jest nepostradatelnou potravinou, obzvláště pro ony bohužel velmi početné kategorie pracujícího obyvatelstva, které jsou poukázány na kávu jakožto jednu ze svých hlavních potravin. Za těchto okolností dlužno konstatovati, že všemu srovnávání se starým Rakouskem na vzdor jest daňové zatížení cukru nesmírné a že vedlo již k tomu, že v Československu, tedy v zemi co do výroby cukru tak nadmíru bohaté, cena cukru jest značně vyšší nežli v jiných státech, které jsou poukázány na dovoz cukru. Při ceně 440 Kč ve velkoobchodu vypadá již nyní na 1 q cukru 54 Kč zákonité, 70 Kč protizákonné cukerní daně a 25 Kč paušalované daně z obratu, dohromady tedy 149 Kč, tedy více nežli jedna třetina ceny ve velkoobchodě. Zamýšlené zvýšení daně učinilo by tento poměr ještě příkřejším, aniž by finanční správě dalo žádaný výtěžek, poněvadž by zvýšení ceny muselo míti v zápětí zmenšení konsumu.

Tážeme se tudíž vlády:

1. Jak ospravedlní vláda své dosavadní chování v otázce ceny cukru a cukerní daně?

2. Jaké úmysly má vláda stran cukerní daně?

3. Jest vláda ochotna stanoviti cenu cukru tak, aby značné snížení výrobních nákladů přišlo k dobru širokým vrstvám spotřebitelů?

V Praze, dne 22. dubna 1926.

Löw, Polach,
Schubert, Sochor, Chlumecký, Průša, Reyzl, Hlávka, K. Reščuk, Včelička, Herlinger, dr Heller, Beutel, Petor, dr Houser, Niessner.

Am 28. März 1926 hat das >Právo Lidu< gemeldet, dass der Ministerrat in seiner Sitzung am Freitag (26. März) beschlossen hat, den Grosshandelspreis für Zucker in der bisherigen Höhe, das heisst mit 440 Kč für 100 kg festzusetzen, Gleichzeitig sei beschlossen worden, ausser der bisherigen Zuckersteuer von 54 h und dem vom >Právo Lidu< als >ausserordentliche Steuer< bezeichneten Betrag von 70 h noch weitere 40 h vom kg Zucker einzuheben. Diese Nachricht wurde am 8. April 1926 offiziell dementiert und festgestellt, dass sich der Ministerrat weder mit der einen noch mit der anderen Frage beschäftigt hat.

Hingegen hat der Herr Finanzminister am 4. April 1926 dem Berichterstatter der >Lidové Noviny< ein Interview gewährt und im Verlaufe desselben mitgeteilt, dass er zur Bedeckung des Aufwandes für das Gehaltsgesetz auf der Einführung einer neuen Zuckersteuer von 60 h per kg beharrt, wodurch trotz einer namhaften Senkung der Gestehungskosten nicht, nur keine Verbilligung des Zuckers, sondern sogar, eine weitere Verteuerung von 20 h per kg eintreten müsste.

:In einem weiteren Interview, dass durch einen Brief des Herrn Abgeordneten Stříbrný an den Herrn Ministerpräsidenten veranlasst wurde, hat der Herr Finanzminister am 8. April neuerlich erklärt, dass er an der neuen Zuckersteuer von 60 h festhält, dass aber die Festsetzung des Zuckerpreises nicht in seine Kompetenz fällt.

Die ganze Behandlung dieser Angelegenheit verlangt sowohl in sachlicher als auch in formaler Hinsicht dringend nach Aufklärung. Vor allem wird dadurch die Frage wiederum aktuell, auf Grund welcher verfassungsrechtlichen Bestimmung die Regierung jene 40 h per kg einhebt, welche das >Právo Lidu< >ausserordentliche Steuer<, der Herr Finanzminister aber >dobrovolný příplatek< nennt, welch, letzteren Ausdruck die >Prager Presse< nicht ganz exakt aber sehr bezeichnend mit >freiwillige Nebensteuer< übersetzt. Die Rechtsordnung kennt eine >ausserodentliche Steuer< oder gar eine >freiwillige Steuer< nicht, dagegen schreibt die Verfassung im § 111. vor, dass Steuern nur auf Grund eines Gesetzes eingehoben werden können. Es liegt also ein krasser Verfassungsbruch vor, der durch die Einstellung von 220 Millionen in den Staatsvoranschlag (Staatseinnahmen, Kap. XIV b, Tit. 8) keineswegs gut gemacht wurde, da der Staatsvoranschlag kein Gesetz, sondern lediglich eine Beilage zum Finanzgesetz ist und eine derartige Einholung der parlamentarischen Bewilligung, die die von der Verfassung ausdrücklich geforderte ordentliche Beschlussfassung des Parlaments durchaus nicht zu ersetzen vermag. Für das Jahr 1925 besteht aber nicht einmal dieser Schein einer parlamentarischen Bewilligung. Die Abgeordneten Dietl, Schäfer, Hackenberg und Genossen haben bereits am 24. Juni 1925 in einer Interpellation (Abgeordnetenhaus, I. Wahlperiode, Druck 5233) auf diesen Verfassungsbruch aufmerksam gemacht, doch hat die Regierung in Missachtung des Parlaments und der Geschäftsordnung eine Antwort nicht für nötig gefunden.