HLAVA VII.

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ.

§ 139.

Vyvlastnění.

(1) Zařízení jmenovaná v § 25, která trvají v době počátku účinnosti tohoto zákona a znesnadňují přehled celní hranice a kontrolu oběhu zboží, mohou býti vyvlastněna ve prospěch státu, pokud jest toho nevyhnutelně zapotřebí k přehledu celní hranice a kontrole oběhu a pokud nelze dosíci převodu jejich vlastnictví na stát dohodou.

(2) Předmětem vyvlastnění může býti zvláště postup vlastnictví nemovitostí, čítajíc v to budovy, zřízení služebností a jiných věcných práv k nemovitým věcem, postup, omezení a zrušení takovýchto práv, i trpění zařízení, která výkon práva vlastnického omezují.

(3) Má-li vyvlastnění býti omezeno na zřízení přiměřené služebnosti nebo má-li býti vyvlastněna pouze část nemovitosti, může vlastník žádati za výkup služebného předmětu, pokud se týče nemovitosti, kdyby mu zamýšleným vyvlastněním bylo znemožněno další účelné užívání služebného předmětu, resp. celé nemovitosti.

(4) Předmět a rozsah vyvlastnění stanoví ministerstvo financí vydáním vyvlastňovacího nálezu, v němž jest zároveň stanoviti výši odškodného, které musí za vyvlastnění býti poskytnuto. Převyšuje-li odškodné, které má býti přiznáno, 10.000 Kč, musí vydání tohoto nálezu předcházeti komisionelní jednání, k němuž jest nejpozději osm dní předem pozvati majitele nemovitosti, která má býti vyvlastněna, i osoby, které mají na ní věcná práva. V ostatních případech stačí dříve pouze vyslechnouti majitele a jmenované osoby. Odškodné se vyměří odhadem přísežných znalců podle zásad stanovených v §§ 4 až 8 zákona ze dne 18. února 1878, č. 30 ř. z., o vyvlastňování k účelům stavby železnic a provozování jízdy po nich, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi v druhém oddílu zákonného článku XLI/1881 o vyvlastňování.

(5) Vyvlastňovací nález ministerstva financí nabývá účinnosti dnem, kterého byl straně doručen, a jest konečný. Strana, která se pokládá za zkrácenu stanovením výše odškodného, může během jednoho roku od doby, kdy vyvlastňovací nález nabyl účinnosti, žádati za stanovení jeho výše u místně příslušného okresního soudu, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi u sborového soudu, příslušného podle § 43 zákonného článku XLI/1881. Výkonu vyvlastňovacího nálezu nemůže však býti zabráněno, bylo-li odškodné, stanovené ministerstvem financí, u soudu složeno. Pro soudní řízení, jímž se vyšetřuje odškodné, pro stanovení odškodného dohodou, i pro zjištění nároků, které mají třetí osoby na uspokojení z odškodného na základě svých věcných práv, platí obdobně předpisy zákona č. 30/1878 ř. z., na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zákonného článku XLI/1881.

§ 140.

Účinnost zákona.

(1) Zákon tento nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1928.

(2) Zároveň pozbývají pro obor celního práva účinnosti zákony a nařízení, jednající o celním právu a celním řízení, zejména §§ 1 až 380 celního a monopolního řádu z roku 1835 a příslušná ustanovení třicátkových řádů z roku 1754 a 1788 a instrukce k nim z roku 1842, zákony o celním sazebníku ze dne 13. února 1906, č. 20 ř. z. a zákonný článek LIII/ 1907 a zákon o celním území a vybírání cla ze dne 20. února 1919, č. 97 Sb. z. a n.

(3) Jediné článek II. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n., a celní sazebník podle něho upravený nepozbývají účinnosti.

§ 141.

Provedení zákona.

Tento zákon provedou ministři financí, průmyslu, obchodu a živností a zemědělství po dohodě se zúčastněnými ministry.

Důvodová zpráva.

A. Všeobecná část.

Zákonem ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n., bylo vyhlášeno zřízení samostatného státu Československého. Tímto zákonem nařídil Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti kromě jiného, že veškeré zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti. Zůstaly tudíž v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v platnosti rakouské celní zákony a nařízení a na Slovensku a v Podkarpatské Rusi zákonná ustanovení uherská.

Celní právo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zakládá se na 90 let starém celním a monopolním řádu ze dne 11. července 1835, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na ještě starším všeobecném celním řádu (třicátkovém řádu) ze dne 2. ledna 1788, pokud se týče na úředním naučení pro třicátkové úřady z roku 1842, jímž bylo celní řízení v říši rakousko-uherské uvedeno v obou státech v jakýs takýs soulad. Tyto celní řády a vůbec celní předpisy byly, jak toho vývoj dopravního styku vyžadoval, pode názorů doby doplňovány, měněny a upravovány nesčetnými nařízeními, naučeními a vyneseními, i všeobecnými ustanoveními úvodních zákonů k celním sazebníkům, aniž však bylo dbáno systematiky základních zákonů. Tak již celní smlouva ze dne 19. února 1853, č. 207 ř. z., mezi Rakouskem a Pruskem přinesla dalekosáhlé úchylky od norem stanovených pro celní řízení celním a monopolním řádem. Podle této smlouvy vypracovala Mezinárodní komise (INC) četné novoty, které zejména byly zavedeny nařízením ze dne 7. června 1853, č. 104 ř. z. Tímto nařízením bylo též stanoveno, že celní prohláška musí býti podávána dvojmo, dále byla převzata do rakouského celního práva ustanovení německého celního práva o řízení s průvodkou a o řízení při přijímání zboží do celního skladiště a konečně bylo zjednodušeno kontrolní řízení a vedení celních zápisů. Nařízením ze dne 27. července 1853, č. 448 ř. z., bylo uvedeno v život - ovšem s přímým porušením zásad celního a monopolního řádu - sumární opovědní řízení pro poštovní zásilky, jímž bylo poukazování podstatně zjednodušeno tím, že došlo k úchylce od přísných formalit stanovených pro řízení s průvodkou. Do této doby spadá vydání dosud platného návodu pro výkonné úřady, který obsahuje nejen celně právní normy celního a monopolního řádu - pokud byly zachovány v platnosti - a dodatečná ustanovení o celním řízení, nýbrž i služební předpis pro výkonnou celní službu.

Rozmach železniční i vodní dopravy vynutil si brzy opět další důkladné změny zásad a forem předepsaných celním a monopolním řádem pro celní řízení a dopravu zboží. Požadavku úlev bylo vyhověno nařízeními ze dne 18. září 1857, č. 175 ř. z., a ze dne 29. ledna 1858, č. 21 a 22 ř. z., jimiž zejména bylo poukazování podstatně zjednodušeno tím, že byla sumární opověď dovolena též v železniční a plavební dopravě.

Rozvoj obchodu potřeboval však další podpory, a té dostalo se mu jednak usnadněním celního úvěru (císařským rozhodnutím ze dne 6. ledna 1862, č. 6 ř. z.), jednak zřizováním svobodných celních skladišť ve veřejných skladištích.

Stále se opakující stesky do ztěžování dopravy zboží přísnými celními formalitami daly podnět k dalším úlevám v železniční dopravě a zejména k vydání nařízení ze dne 24. října 1874, jímž byla opuštěna přísná zásada prohlašovací a s určitými podmínkami dovoleno vyclívání zboží podle výsledku celní prohlídky, pokud se týče na základě železniční loženky.

Důkladný průlom do dosavadních zásad způsoben byl nařízením ze dne 3. ledna 1911, č. 107 ř. z., jímž bylo se zřetelem k neobyčejnému vzrůstu poštovní dopravy a v důsledku změny v názorech o charakteru pošty zrušeno opovědní řízení v poštovním styku a pošta téměř osvobozena od celního dozoru. Pro železniční dopravu připravovaly se pronikavé úlevy již před válkou, které došly výrazu v železničním celním řádu. Tento však nenabyl účinnosti.

Též na území uherské země zaváděny byly stejné změny a dovolovány úlevy analogickými opatřeními uherské vlády, zejména proto, že celní právo a celní řízení bylo společnou věcí, jež musila býti shodně upravována oběma polovinami říše podle stejných zásad.

Jak již z tohoto skrovného výpočtu různých úprav vysvítá, nebyly celní předpisy v říši rakousko-uherské jednotně upravovány a kodifikovány a jsou konglomerátem nesouvislých, namnoze si odporujících norem. Důsledek toho jest, že mnohdy i odborníkovi jest těžko, ba nemožno, s určitostí zjistiti, zdali některá norma dosud platí. Již tato okolnost postačí, aby se mohlo posouditi, jak nutně potřebujeme nového celního zákona.

Celní předpisy však nevyhovují ani požadavkům nynější doby, neboť vznikly v době, kdy nebylo železnic a jiných moderních dopravních prostředků, kdy nebylo velkoprůmyslu a vyvinutého světového hospodářství a kdy nebylo právní techniky správního práva. Jsouce vybudovány podle zastaralých názorů, nestačí potřebám dnešního právního života a nezaručují stranám, aby mohly správním procesem uplatniti své návrhy a opravné prostředky.

Další, jistě podstatnou vadou nynějších celních předpisů jest jejich forma. Obsahují kromě právních norem nesčetné, do podrobnosti propracované manipulační předpisy, kterými se upravuje krůček za krůčkem činnost celních orgánů a tím se jim odnímá samostatnost jednati podle okolností případu. Takové předpisy nepatří do zákona, nýbrž do nařízení, aby mohly býti změněny, jakmile se ukáže toho potřeba.

V obchodních a průmyslových kruzích byla již dávno pociťována potřeba nového celního zákona, jímž by jednotně, srozumitelně a způsobem vyhovujícím potřebám nové doby byly upraveny zásady celního práva i řízení v oboru celní správy, jež jest jedním z nejdůležitějších odvětví státní správy, zejména proto, že co nejtěsněji souvisí s národním hospodářstvím. Avšak nejen kruhy obchodní a průmyslové, nýbrž i orgánové celní správy, a tito snad více než ony, pociťují nedostatek jednotné úpravy.

Aby byly celní předpisy unifikovány a kodifikovány, dále aby byl zastaralý a namnoze nesouvislý systém nahrazen systémem novým, vyhovujícím názorům moderní doby a novým potřebám, aby byl odstraněn právní dualismus a aby byla zjednodušena a jednotně upravena celní správa, vypracovalo ministerstvo financí referentský návrh nového celního zákona, který zaslalo význačným zájmovým korporacím, poradnímu sboru pro otázky hospodářské, ústředním úřadům a podřízeným celním úřadům, aby podaly o něm dobré zdání a sdělily své připomínky a návrhy.

Referentský návrh byl podrobně prozkoumán úřady a zájmovými korporacemi, zejména ústřednou obchodních a živnostenských komor, jež po zevrubném a důkladném šetření podala o něm obsáhlou zprávu, dále zemědělskými radami a průmyslovými svazy, i poradním sborem pro otázky hospodářské, jenž po slyšení praktických i theoretických odborníků sdělil rovněž svůj názor o návrhu a své připomínky k němu. Návrh byl podle došlých připomínek podrobně projednán v četných meziministerských poradách, jejichž výsledkem jest tato osnova, kterou vláda předkládá, k ústavnímu projednání, plníc tím zároveň příkaz daný zákonem ze dne 22, prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n.

Požadavkům zjednodušení celního řízení bude možno ve většině případů vyhověti prováděcím nařízením, ovšem jen potud, pokud to dovolí účel tohoto zákona, ohledy na bezpečnost celního důchodku a na to, co lze při personálním stavu celní správy učiniti, aniž by to bylo na úkor řádnému výkonu celní služby. Odstraniti úplně všechna, po názoru části zájmových kruhů příliš tíživá ustanovení nebude ve všech případech možná, má-li býti zachován pořádek při celním řízení a mají-li úřady celní správy přesně a při tom rychle pracovati. Nelze však souhlasiti s návrhy některých kruhů, aby navržené tresty byly zmírněny, neboť právě zkušenosti a trestní případy objevené v poslední době dokazují, kam až vede snaha po obohacení na úkor státních příjmů, i na újmu poctivých a řádných občanů, jakých záludných prostředků dovedou pachatelé užívati a že by leckdy bylo potřebí i daleko citelnějších trestů, než jsou navrženy. Ostatně navržené tresty jsou poměrně mírné a přiměřené, daleko mírnější, než stanoví na celní přestupky na př. nejnovější celní zákon švýcarský.

Obsahem osnovy jest veškeré autonomní celní právo (kromě ustanovení celního sazebníku) a celní právo trestní. Tato osnova nahrazuje jednak ony částky celního a monopolního řádu z roku 1835, třicátkového řádu z roku 1788 a úředního naučení pro třicátkové úřady z roku 1842, jež jednají o celním právu a upravují celní řízení, jednak ustanovení zákona ze dne 13. února 1906, č. 20 ř. z. (zák. čl. LIII/1907) o celním sazebníku, i všechny pozdější zákony a nařízení, tyto právní prameny pozměňující a doplňující, a konečně upravuje trestní právo celní. Toto shrnutí právní látky dosud roztříštěné v několika zákonech v jeden zákon bude míti velký význam jak pro strany, tak i pro výkon celní a trestní služby a pro nalézání práva.

Okolností velmi důležitou jest, že zákon bude rámcovým zákonem a že bude obsahovati jen základní právní pravidla, ponechávaje jich vybudování vládní moci. Jest to nezbytno, neboť hospodářský život stále se mění, takže se objeví mnohdy za krátkou dobu, že ustanovení, která byla pokládána za nejmodernější, jsou zastaralá a nevyhovují požadavkům doby a pokrokům, učiněným v dopravní technice, a že brzdí bez příčiny vývoj obchodních styků, poněvadž nelze zákon tak rychle změniti a požadavkům doby přizpůsobiti.

Z osnovy zákona byly proto vyloučeny předpisy, upravující formální postup při celním řízení a vnitřní službu celních úřadů. Není to žádné omezení prerogativy zákonodárné moci nebo zasahování do ní, nýbrž nutkavá potřeba, aby zákon vymezoval pouze právní obsah celně správní činnosti a ponechal její podrobnější úpravu moci vládní. Tato zásada byla již uznána v německém celním zákoně z r. 1869, zejména však v rakouském celním zákoně z r. 1920 a ve švýcarském celním zákoně z r. 1925. Jak theorií, tak praksí jest uznáváno, že vládním orgánům přísluší určovati formu úřední činnosti a upravovati vnitřní službu a že zákon sám má obsahovati pouze zásady a směrnice pro nařízení. Nedalo by se ostatně hájiti, aby v novém zákoně byla podrobná ustanovení o formách celního řízení a vnitřní službě, jako jest tomu v nynějším celním a monopolním řádě, ježto by takový zákon jen protahoval, ba docela mařil včasné provedení změn, jež se mohou náhle státi nutkavými při stálém rozvoji hospodářských styků.

Při stanovení pojmů a norem celně právních bylo dbáno co možná moderní právní theorie, pokud se to dalo srovnati s bezpečností celního důchodku a cílem, jehož se má při praktickém používání zákona dosíci, t. j. dosíci hospodářského účele cla.

Předpokládáme-li, že v pravidelných dobách nemá, býti hlavním účelem cla - nehledíme-li ke clu finančnímu - aby státní pokladně zaopatřovalo příjmy, že tedy nemá býti fiskální dávkou, nýbrž že má býti jeho hlavním úkolem, aby bylo státní moci hospodářským nástrojem, jímž stát uplatňuje svůj vliv na tvoření cen na domácím trhu, nelze zachovati v platnosti stanovisko starého celního práva, podle kterého vzniká platební povinnost, jakmile zboží přestoupí celní hranici. Osnovou uskutečňuje se tudíž názor, zastávaný jak theorií, tak praksí, že pouhým přestupem celní hranice nevzniká ještě povinnost platiti clo ze zboží, nýbrž že přestup celní hranice zakládá pouze nárok celní správy, aby zboží, ať podléhá clu podle celního sazebníku či nikoliv, bylo podrobeno celnímu projednání. Při tom jest lhostejno, zda se clo vybere či nikoliv, zda se zboží dováží nebo vyváží nebo prováží, je-li určeno k osobnímu užívání či pro obchod, je-li vyrobeno ve zdejším celním území nebo v celní cizině, zda při jeho uvedení do oběhu byly celní předpisy zachovány nebo porušeny. Toto právo dává státu možnost podrobiti každé zboží převážené přes celní hranici celnímu dozoru tak dlouho, až příslušný úřad, zpravidla celní úřad, zjistí, že jest zde nárok na clo a kolik činí tento nárok nebo že takového nároku není. Toto právo, nazvané v osnově celní závaznost, projevuje svůj účinek též tím, že stát může si je zajistiti zadržením věci, nedbaje práv třetích osob ke zboží, když věc unikne celnímu dozoru nebo jest nebezpečí, že mu unikne. Pokud nezanikne celní závaznost, jest zboží podrobeno různým druhům celního řízení podle toho, k čemu se určí : může býti projednáno do volného oběhu nebo do dovozního styku s celní výhodou nebo zaznamenáno nebo projednáno do vázaného oběhu.

Celní řízení provádí se zásadně na návrh strany, t. j. osoby, která má zboží v moci nebo jest oprávněna celní správě navrhovati, jakému druhu celního řízení má býti zboží podrobeno, a vznikne mezi státem a stranou, t. j. osobou, které celní úřad oznámil částku, kterou vyměřil ze zboží, osobní závazek platiti vyměřenou částku (celní pohledávku). Strana má ovšem právo požadovati, aby, jakmile zaplatí vyměřenou celní pohledávku a splní podmínky předepsané jinými předpisy, jí bylo zboží vydáno. Zaplacením celní pohledávky zaniká celní závaznost.

Tím, že se zavedou pojmy celní závaznosti a platební povinnosti, možno zároveň odstraniti účinek celní prohlášky, t. j. účinek zakládající povinnost platiti clo, který se vine celním a monopolním řádem jako jedna z nejdůležitějších právních zásad. Celní a monopolní řád váže totiž na celní prohlášku povinnost platiti celní pohledávku a ručiti za škodlivé následky nějaké nesprávnosti v prohlášce, aniž přihlíží k právnímu poměru prohlašovatele ke zboží. Tato povinnost prohlašovati zboží nedala se však později udržeti bezvýjimečně, musilo, býti zavedeno v širokém rozsahu projednávání zboží podle celního nálezu a účinek prohlášky musil býti nahrazen právní fikcí.

V osnově byl účinek prohlášky jako účinek povinnost zakládající vůbec odstraněn. Prohláška jest však velice důležitou pomůckou celního řízení, jíž se celní správa nemůže vzdáti, neboť správná prohláška zjednodušuje a urychluje celní řízení. Má-li však strana právo v prohlášce navrhovati, jak má býti zboží projednáno, musí též býti podrženo ustanovení, že nesprávnosti v prohlášce jsou trestny, poněvadž nesprávnými údaji v prohlášce by mohla strana uváděti celní úřad v omyl. Není však ani správno ani odůvodněno pokládati prohlášku za východisko ručení. Ručí-li zboží za celní pohledávku, jest tímto právem zajištěno, že nárok celní správy bude uspokojen uplatněním tohoto práva. Uniklo-li zboží celnímu řízení a nelze-li nárok na clo uplatniti zabavením zboží, vznikla již dříve osobní platební povinnost a jest zajištěno uplatnění nároku ex obligatione proti straně.

Dnešní charakter celního řízení, spočívající v návrhu, vybudovává se ještě dále, takže se straně dává možnost s celním zbožím volně nakládati, ovšem v mezích vytčených osnovou.

Osnova rozděluje se sice na sedm hlav, ale vlastní správní právo celní jest obsaženo jen v prvních pěti hlavách.

V první hlavě, §§ 1 až 8, jsou vymezeny zásady a základní pojmy, jen celnímu právu vlastní (celní důchodek, celní území, svobodné území, celní hranice, celní přípojky a výluky, pohraniční pásmo, pohraniční styk, pohraniční hospodářství, clo, celní sazebník). Tato částka obsahuje též ustanovení, z jakých důvodů může býti dovoz, průvoz nebo vývoz zboží, jinak zásadně volný, zakázán nebo omezen a ve kterých případech mohou býti nařízena hospodářská odvetná opatření proti jinému státu.

V druhé hlavě, §§ 9 až 20, jest navržena nová úprava organisace celní správy a vypočítávají se oprávnění jejích orgánů. Tato částka obsahuje zejména ustanovení, jimiž se v oboru celním provádí ústavní zákon o ochraně svobody osobní a domovní a o tom, kdy jiné veřejné úřady a jejich orgány jsou povinny napomáhati celní správě, i ustanovení, jimiž se upravuje poměr zaměstnanců veřejných dopravních podniků k celní správě.

Třetí hlava, §§ 21 až 83, obsahuje ustanovení o celním řízení a jest rozdělena na tři oddíly. První oddíl, §§ 21 až 37, obsahuje ustanovení o místním a časovém omezení přestupu celní hranice, o povinnosti dodati zboží celnímu úřadu k celnímu řízení, o omezeních a zostřeném dozoru v pohraničním pásmu a v celním vnitrozemí, o povinnosti prohlašovati zboží a navrhovati celní řízení, o celní prohlídce zboží a vydávání průkazů o vykonaném celním řízení. V druhém oddílu, §§ 38 až 69, uvádějí se všechny myslitelné právní formy celního řízení : vyclívání, poukazování, uskladňování, záznamní styk, přepravní styk a dovozní styk s celní výhodou. Třetí oddíl, §§ 70 až 83, obsahuje zvláštní ustanovení pro poštovní, železniční, plavební a cestovní styk:

Čtvrtá hlava, §§ 84 až 109, obsahuje ustanovení o platební povinnosti, o jejím vzniku a o různých vlivech na její vznik, o jejím rozsahu, o splatnosti a poshovění celní pohledávky, o věcném a osobním ručení za celní pohledávku, o zániku platební povinnosti, o upuštění od vybírání cla nebo jeho vrácení a o použití celních předpisů na jiné daně a dávky, které se vybírají ze zboží při jeho celním projednání.

V hlavě páté, §§ 110 až 112, jest v hlavních rysech upraveno správní řízení o stížnostech.

Šestá hlava, §§ 113-138, obsahuje trestní ustanovení.

Sedmá hlava, § § 139 až 141, obsahuje kromě obvyklých ustanovení o účinnosti a provedení zákona a kromě derogační klausule též zmocnění ministra financí, aby mohl vyvlastniti a odstraniti zařízení, jež znesnadňují přehled celní hranice a kontrolu oběhu zboží na ní.

V osnově užívá se zásadně výrazu "nařízení", kterým se rozumí - pokud není jinak v osnově stanoveno - nařízení moci v1ádní.

Zkratky užívané v důvodové zprávě.

c. m. ř. = celní a monopolní řád z roku 1835

tř . ř. = třicátkový řád z roku 1788

ú. tř. ř. = úřední naučení pro třicátkové úřady z roku 1842

z.. c. s. = zákon ze dne 13. února 1906, č. 20 ř. z. (zák. čl. LIII/1907) o celním sazebníku

pr. př. = prováděcí předpis k zákonu o celním sazebníku z roku 1906

r. c. z. ==rakouský celní zákon z roku 1920

ň. c. z. = spolkový celní zákon Německé říše z roku 1869

 

šv. c. z. = švýcarský celní zákon z roku 1925

ň. z. c. s. = německý zákon o celním sazebníku

B. Zvláštní část.

K § 1

Aby mohl stát plniti úkoly, jaké jsou mu uloženy, má zapotřebí hmotných statků, v poměrech nynějších především v podobě peněz, jichž nabývá z rozličných pramenů. Jedním z těchto pramenů jest clo vybírané ze zboží dováženého z ciziny nebo vyváženého do ciziny. V osnově stanoví se právě tak jako v § 1 zákona ze dne 20. února 1919, č. 97 Sb. z. a n., že československému státu náleží výlučné právo vybírati clo ze zboží dováženého z jiných států a ze zboží vyváženého do jiných států, a nazývá se toto právo státu a státní příjem z něho celním důchodkem.

K § 2

V prvém odstavci stanoví se pojem celního území, za něž prohlašuje se území, v němž má československý stát právo vybírati clo.

V druhém odstavci stanoví se zásada, že celní hranice jest zpravidla totožnou s hranicí státní; zároveň navrhují se úchylky z této zásady pro hraniční vody a cesty. Na mezinárodních řekách, které tvoří hranici mezi dvěma státy, musí býti totiž podle mezinárodních úmluv (viz čl. XXIII. dunajského statutu, č. 356/1922 Sb. z. a n.) doprava osob a zboží volna a díti se bez celního dozoru obou pomezních států, takže nemělo by smyslu ponechávati běh celní hranice ve středu splavného řečiště. Pro ostatní hraniční vody a pro hraniční cesty zmocňuje se celní správa, aby si usnadnila dozor na celní hranici, jdoucí středem řeky nebo středem cesty nebo křížem krážem přes cestu, tím, že by ji posunula na tu neb onu stranu a tak zahrnula celé řečiště nebo celou cestu do celního území nebo vyloučila část řečiště nebo cesty z něho. Potřeba takové úpravy, která předpokládá ovšem dohodu celních správ zúčastněných států, bude nutna na četných místech nové celní hranice.

Práva státní správy a povinnosti vlastníků a držitelů hraničních pozemků a břehů vod soukromých nebo veřejných jsou upraveny zákonem ze dne 30. června 1921, č. 245 Sb. z. a n. ; ochrana hraničních mezníků a trigonometrických značek jest upravena zákonem ze dne 30. června 1921, č. 254 Sb. z. a n.

Pojmy celní jednoty, celní přípojky a celní výluky, uvedenými ve třetím odstavci, doplňuje se pojem celního území pro případ, že by byla uzavřena s některým sousedním státem celní jednota nebo že by byla z praktických důvodů smlouvou připojena část cizího území k československému celnímu území nebo vyloučena část československého státního území z celního území.

Ve čtvrtém odstavci stanoví se pojem svobodného území, jehož zvláštností jest, že jest sice vyřazeno z celního území, avšak není přičleněno k cizímu celnímu území, t. j. není výlukou. V takovém celním, území může cizozemské zboží ležeti neomezenou dobu (v celních skladištích jest skladní doba omezena na 2 roky) nebo býti zpracováno bez přímého celního dozoru a nakládá se s ním při vstupu do celního území tak, jako kdyby bylo dovezeno přímo z celní ciziny, a naopak pokládá se výstup vývozního nebo průvozního zboží z celního území do svobodného území za výstup do celní ciziny. Ježto svobodné území není výlukou, nesmí býti v něm cizozemské zboží clu nebo vnitřním dávkám podléhající spotřebováno nebo užíváno, aniž bylo řádně vycleno nebo zdaněno. Úlohou celní správy bude, aby vhodným způsobem zamezila zneužívání úlev, jichž svobodné území požívá. Osnova má na mysli především zřízení svobodných přístavů na mezinárodních hraničních vodách, na nichž lze styk svobodného území s celní cizinou a naopak bez celní kontroly dovoliti, aniž by tím byly ohroženy zájmy celního důchodku. Zříditi taková svobodná území ve vnitrozemí není zapotřebí, ježto zboží přestupující celní hranici musí přijíti pod celní kontrolu, které se nemůže celní správa vzdáti bez ohrožení celního důchodku. Ve vnitrozemí úplně vyhovují potřebám obchodu celní skladiště a záznamní styk. Proto byla již v dřívějším Rakousku všechna svobodná území vnitrozemská zrušena a ponecháno bylo jen svobodné území v přístavu terstském.

Zříditi svobodné území ponechává se vládní moci, která musí zejména přihlížeti k tomu, aby svobodné území bylo celně bezpečně ohraničeno, a zaříditi, čeho bude podle polohy území potřebí k zajištění celního důchodku.

Pojem celního pohraničního pásma, vyjádřený v pátém odstavci, jest obdobný s ustanoveními § 4 c. m. ř. a § 13 ú. tř. ř. Úchylkou jest, že není použito názvu "pohraniční okres (Grenzbezirk)", nýbrž případnějšího "celní pohraniční pásmo (zone limitrophe)", neboť okresem rozumíme zpravidla plochu, uzavřenou nepřetržitou čarou, kdežto zde jde o územní pruh vinoucí se podél celé celní hranice. Pojem celního vnitrozemí souhlasí s pojmem uvedeným v §5 c.m.ř.a§14 ú.tř.ř.

Obce a osady ležící v pohraničním pásmu budou vyhlašovány ve sbírce zákonů a nařízení se všeobecným popisem vnitřní hranice pohraničního pásma, jako se to stalo na př. vyhláškami ministra financí ze dne 26. února 1921, č. 86 Sb. z. a n., 19. července 1921, č. 263 Sb. z. a n., 8. března 1924, č. 91 Sb. z. a n. a 12. května 1924, č. 103 Sb. z. a n. Povinnost vyznačiti na místních. tabulích, že obec nebo osada jest v pohraničním pásmu, byla obcím (osadám) uložena již zákonem ze dne 14. dubna 1920, č. 266 Sb. z. a n., a zařazuje se tímto do systému celního práva.

Ve švýcarském celním zákoně jsou výhrady pohraničního pásma přiznány jen obyvatelům tohoto pásma a to toliko pro surové plodiny.

(Srovn. §§ 1, 76 a 79 r. c. z., § 16 ň. c. z., čl. 2, 28 a 42 šv. c. z.).