K § 3.
Pohraniční obyvatelstvo požívá ode dávna ve styku se sousedním celním územím různých úlev a místních výhod, jimiž se usnadňují osobní a hospodářské styky obyvatelstva na obou stranách celní hranice. Takové úlevy a výhody stanoví se zpravidla obchodními smlouvami. Stanovením pojmů pohraničního styku a pohraničního hospodářství má býti dána směrnice pro obchodní smlouvy a zmocněním k poskytnutí úlev zákonitý podklad pro povolení úlev a výhod i mimo rámec obchodních smluv.
Pro zvláštní celně právní povahu pohraničních hospodářství a stanovení jejich rozsahu jest směrodatno jednotné hospodářské vedení, obstarávání a obdělávání zemědělského podniku, nikoli však vlastnické právo k němu, pak příslušnost k hospodářským budovám.
Výhody pohraničního styku v rozsahu navrženém osnovou nemohou býti přiznány podnikům průmyslovým, poněvadž u nich nejde o prvotní výrobu. Také celní zákonodárství jiných států nedává takovým podnikům žádných výhod. Pokud snad bude zapotřebí povoliti určité úlevy podnikům rozděleným novou státní hranicí, bude možná vyhověti jejich potřebám v mezích zákona (na př. povolením záznamního styku) .
(Srov. § 1 r. c. z., § 116 ň. c. z., čl. 8, 14, 28 a 58 šv. c. z. ) .
K § 4.
V dosavadním celním zákonodárství nebyl stanoven pojem zboží, nýbrž bylo na různých místech užíváno různého pojmenování, na př. věci, předměty, zboží, výrobky a pod. V osnově rozumí se zbožím všechny hmotné věci movité v jakémkoli stavu (suroviny, polotovary, tovary), ať jsou předmětem právního obchodu či nikoliv, ať podléhají clu či jsou beze cla.
Styk s celní cizinou prohlašuje se zásadně za volný a stanoví se, z jakých důvodů může býti výjimečně omezen.
Dosud byla vládní moc oprávněna zakázati nebo omeziti oběh některého zboží v celním území - nehledíme-li k předmětům státního monopolu - z veřejných důvodů, zejména zdravotních a bezpečnostních (čl. VII. z. c. s.); nyní se toto oprávnění omezuje na důvody monopolní, vojenské a policejní a na závazek převzatý některou smlouvou mezinárodní (viz na př. úmluvu opiovou č. 159/1922 Sb. z. a n.). Výraz "policejní" nutno vykládati v nejširším slova smyslu, tudíž na př. státně policejní, bezpečnostně policejní, zdravotně policejní k ochraně jak lidí, tak i zvířat a rostlinstva. K jiným opatřením musí si vládní moc vyžádati usnesení zákonodárného sboru, a kdyby mimořádné poměry vyžadovaly neodkladného opatření, může vydati zákaz neb omezení s dočasnou platností, musí si však ihned vyžádati dodatečné schválení svého opatření zákonodárným sborem.
Takové mimořádné okolnosti mohou se vyskytnouti nejen všeobecně v celém hospodářství, nýbrž i v jednotlivých oborech. Máme na př. důležité suroviny (kosti, klihovku a podobné cenné suroviny), jež snad bude nutno zachovati domácímu hospodářství zvláštními opatřeními, t. j. bude nutno vývoz těchto surovin po dlouhou dobu, pravděpodobně trvale, omezovati, nemá-li býti znemožňován zastaralým a dnešním názorům se příčícím prostředkem vývozních cel. Takováto opatření mohou býti učiněna též z důvodů sociálně politických.
Pokud jde o průvoz, bude při stanovení zákazů neb omezení přihlíženo k ustanovením barcelonské úmluvy o svobodě transitu (č. 22/1924 Sb. z. a n. ).
Navrženými ustanoveními, omezujícími volnost dovozu nebo vývozu nemá býti zasahováno do nynějšího povolovacího režimu, který z hospodářských důvodů vykonává ministerstvo obchodu podle zákona ze dne 19. ledna 1922, č. 25 Sb. z. a n.
Pokud v osnově jsou navržena ustanovení o zboží, jehož dovoz nebo vývoz jest zakázán, vztahují se taková ustanovení i na zboží, jehož dovoz nebo vývoz jest dovolen jen na povolení, neboť bez povolení jest dovoz nebo vývoz takového zboží nepřípustný.
(Srov. § 2 r. c. z., §§ 1 a 2 ň. c. z., čl. 3 šv. c. z. ) .
K § 5.
Podle § 198 c. m. ř. patří ke clu nejen vlastní clo, nýbrž i zvláštní přirážky k němu a vůbec dávky, které se pod rozličnými jmény vybírají při dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, pak veškeré vedlejší poplatky, které se platí při celním řízení. Podle tohoto ustanovení patří ke clu na př. veškeré spotřební daně, monopolní dávky, daň přepychová a paušalovaná daň z obratu, všeobecná daň nápojová, vážné, statistický poplatek atd. Tento široký a vědecky nesprávný pojem cla nebyl převzat do osnovy, nýbrž omezen jen na clo dovozní a vývozní v theoretickém slova smyslu, aby tím bylo vyhověno dávnému názoru, že se clo nemá směšovati s rozmanitými druhy daní, dávek a poplatků, jež nemají žádné souvislosti s povinností platiti clo a vyměřují se jen nahodile se clem podle zásad zcela odlišných a na zcela různých zákonitých podkladech.
Není ovšem nikterak zamýšleno odděliti vyměřování a vybírání daní a jiných dávek od celního řízení, pokud není jinak stanoveno. Tyto daně a jiné dávky budou splatny zároveň se clem, vyměřují-li se kromě něho, nebo samostatně, je-li zboží beze cla, a budou výmáhány stejným správním postupem jako clo. Navrhuje se proto z praktických důvodů v § 108, aby ustanovení zákona o celním řízení a opravných prostředcích platila i na daně a jiné dávky vybírané ze zboží při jeho celním projednávání
V osnově uvádí se pouze clo dovozní a vývozní, nikoli však clo průvozní. Jest to úchylka od ustanovení čl. II. z. c. s., jež se navrhuje z toho důvodu, že by nebylo příznivým úkazem v novém zákoně uváděti dávku, která byla zrušena před mnoha desítiletími (v Rakousku v roce 1862) a zvláště když úmluva barcelonská (č. 22/ 1924 Sb. z. a n.) o svobodě transitu vylučuje její vybírání.
Moderní stát uzavírá zpravidla celní smlouvy, jimiž snižuje nebo zrušuje autonomní celní sazby na zboží přicházející a pocházející ze státu, s nímž smlouvu uzavírá, aby si zajistil výhodnější sazby na ony druhy zboží, na jejichž vývozu ze svého území do území druhého státu má zvláštní zájem. Zmocnění k ujednávání celních smluv na podkladě celního sazebníku bylo obsaženo již ve čl. XXII. z. c.s.
V pojmu snížení jest samozřejmě zahrnuto i t. zv. vázání celních sazeb, jímž si smluvní stát zajišťuje dosavadní cla prostý dovoz zboží určitého druhu nebo se chrání proti následkům autonomního zvýšení celní sazby.
Ustanoveními čtvrtého odstavce zajišťují se výrobkům států požívajících nejvyšších výhod výhodné smluvní sazby, pokud v některé celní smlouvě není vyhrazena nižší smluvní sazba jen určitému výrobku některého smluvního státu, takže jiný stát, požívající jinak nejvyšších výhod, nemá v takovém případě nároku na smluvní sazbu.
(Srovn. §§ 3-5 r. c. z., §§ 3-6 ň. c. z., čl. 21 šv. c. z.).
K § 6.
V prvním odstavci stanoví se pojem celního sazebníku.
Ustanovení druhého a třetího odstavce jest odůvodněno zřetelem na stálý vývoj výrobní techniky, která přivádí do oběhu neustále nové výrobky, takže jest přirozeno, že v celním sazebníku nemohou býti uvedeny všechny druhy zboží výslovně a že podrobné vyjmenování určitých druhů zboží, zejména těch, které jsou uvedeny v celním sazebníku souhrnným pojmenováním "zboží výslovně nejmenované", musí býti svěřeno vládní moci. Toto zařadění nutno posuzovati tak, jakoby bylo provedeno celním sazebníkem. Z toho plyne, že vysvětlivkám, pokud neodporují přímo celnímu sazebníku, nýbrž jej doplňují a vykládají, přísluší stejná platnost, jako celnímu sazebníku. Jest to nezbytně nutno v zájmu jednotného zařaďování zboží, neboť jinak by vznikl stav právní nejistoty, sotva vítaný průmyslu a obchodu. Slovo "doplňují" ve druhém odstavci tohoto paragrafu neznamená tudíž, že by nařízením mohla býti zaváděna nová cla na některé zboží.
Ustanovení třetího odstavce mimo to odpovídá platnému právu (čl. V z. c. s.).
(Srovn. § 3 r. c. z., § 12 ň. c. z., čl. 21 a 22 šv. c. z.).
K § 7.
Ustanovení prvého odstavce o odvetných opatřeních vyskytují se i v celních zákonech jiných států. Jimi dává se vládě možnost, brániti se ihned vhodnými opatřeními proti ukládání nepřiměřeně vysokého cla nebo proti ztěžování obchodu nebo proti nepříznivému nakládání s československými loďmi jiným státem. Podle platných ustanovení (čl, IV z. c. s.) může býti uvaleno na zboží odvetné clo ve výši 200%ní přirážky nebo do plné hodnoty zboží. Toto opatření nebylo převzato do osnovy, nýbrž navrhuje se, aby byla vláda zmocněna, aby podle povahy a tíže opatření cizího státu použila takových prostředků, jež uzná za vhodné a účinné. (Viz též zákon ze dne 26. dubna 1923, č. 96 Sb. z. a n.).
Ustanovení druhého odstavce jsou jen reprodukcí ustanovení § 2 zákona ze dne 12. října 1925, č. 215 Sb. z. a n., jež se tímto zařazují do systému celního práva.
Při použití ustanovení v tomto paragrafu obsažených nenechává se vláda bez další kontroly, nýbrž vyhrazuje se zákonodárnému sboru právo zaujmouti stanovisko k učiněným opatřením a buď je schváliti nebo zrušiti.
(Srovn. § 6 r. c. z., § 10 ň. z. c. s.).
K § 8.
V tomto paragrafu stanoví se základní pojmy strany, poplatníka, celní pohledávky a celního zboží podle tohoto zákona. Důležitý jest pojem strany pro celní úřady, neboť tyto v každém stadiu celního řízení musí věděti, která osoba jest oprávněna navrhovati, jakému celnímu řízení má býti zboží podrobeno.
V prvé řadě bude stranou ten, kdo dodá zásilku celnímu úřadu, na př. dopravovatel podle dopravní smlouvy, později pak ten, kdo se vykáže celnímu úřadu vyplacenou dopravní listinou (nákladním listem, nákladovým listem, konosementem nebo skladním listem) nebo právně závaznou postupní listinou. Postupní listiny vyskytují se velice zhusta u sběrných zásilek, ježto valnou část kusového zboží dovážejí zasilatelé jako sběrné náklady a postupují pak oprávnění nakládati jednotlivými kusy příjemcům.
Za nositele platební povinnosti - poplatníka - prohlašuje se osoba, jíž celní úřad vydá zboží do volného oběhu nebo k vývozu do celní ciziny nebo osoba, jež dovezla zboží z celní ciziny, pokud se týče vyvezla zboží do ní proti ustanovením zákona. Toto ustanovení jest nezbytně nutné, protože celní správa musí přesně věděti, proti komu má vznésti svůj nárok na placení celní pohledávky, původní nebo dodatečné. Této jistoty by zde nebylo, kdyby za poplatníka byla prohlášena osoba, na jejíž účet se zboží dováží nebo vyváží, protože mnoho zásilek jest vyclíváno osobami zprostředkujícími dopravu a mnohdy ani těmto osobám není znám skutečný příjemce zboží.
I rakouské a německé celní právo ukládá povinnost platiti celní pohledávku osobám, jež mají zboží v moci, nazývajíc tyto osoby "Verfügungsberechtigte".
švýcarský celní zákon ukládá platební povinnost "dem Zollmeldepflichtigen", jímž rozumí dopravovatele zboží, a teprve v druhé řadě osobě, na jejíž účet se zboží dováží nebo vyváží. Švýcarsko však nemá podobného ustanovení, jako se navrhuje v § 100 osnovy, v němž jsou vyjmenovány osoby, jež mimo poplatníka jsou povinny rukou společnou a nedílnou platiti clo.
(Srovn. § 32 r. c. z., § 13 ň. c. z.čl. 9, 13 a 50 šv. c. z. ) .
K §§ 9 a 10.
Ve většině zemí evropských tvoří úřady celní správy samostatnou, od ostatní finanční správy oddělenou organisaci, v jejímž čele stojí ústřední celní ředitelství, podřízené přímo ministru financí (ve Švýcarsku celnímu odboru spolkové rady) . Rakousko uchýlilo se částečně od tohoto způsobu organisace tím, že nezřídilo ústřední celní ředitelství, nýbrž vyhradilo celní agendu, obstarávanou jinde ústředním celním ředitelstvím, spolkovému ministerstvu financí, jemuž podřídilo přímo celní úřady v zemských hlavních městech, pověřivši je správní agendou a nazvavši je Zolloberämter.
Důvodem k tomu, aby byla uvedena v život zvláštní organisace úřadů celní správy, bylo zajisté poznání, že k obstarávání a vyřizování celních věcí jest potřebí zvláštních odborných znalostí a že celní služba se zřetelem ke svým zcela zvláštním formám řízení nemá žádné podobnosti se službou v jiných odvětvích finanční správy. Tytéž důvody, i roztříštěnost působnosti v celních věcech a pramalý obor působnosti celních úřadů dávaly již dávno i u nás podnět k přání obchodních a průmyslových kruhů, aby celní věci byly vyloučeny z působnosti finančních úřadů první a druhé stolice a přiděleny samostatným úřadům celní správy. Tomuto požadavku vyhovuje osnova tím, že dává základ k vybudování zvláštních úřadů celní správy.
Osnova stanoví v § 9, že nejvyšším úřadem celní správy jest ministerstvo financí, a určuje obor jeho působnosti v celních věcech demonstrativním výpočtem jeho hlavních úkolů.
V § 10 vypočítávají se další články celní správy a její orgány a dává se vládní moci zmocnění, aby vybudovala okrskové celní správy a aby nařízením podrobněji vymezila jejich obor působnosti. Tohoto zmocnění jest nezbytně zapotřebí, ježto celní agenda jest příliš rozmanitá a organisace státní správy není dosud definitivně tak upravena, aby již nyní v zákoně mohla býti podrobně a přesně stanovena působnost jak ministerstva financí, tak i okrskových celních správ. Vláda musí míti též možnost zříditi prozatím okrskové celní správy tam, kde již jsou vyšší úřady finanční správy s celým pomocným aparátem, aby pokud možno nejméně bylo předbíháno budoucí organisaci.
Obvody působnosti okrskových celních správ budou značně větší než jsou dnešní finanční okresy, neboť zamýšlí se zříditi nejvýše 9 okrskových celních správ. Též obor působnosti těchto správ, v jichž čele musí býti vzhledem k agendě, již budou vykonávati, konceptní úředník s právnickým vzděláním, bude značně rozšířen a bude v mnohém směru širší, než mají dnes zemské finanční správy. Tím se zjednoduší úřadování v celních věcech a zkrátí dnešní dlouhá instanční cesta. Rozhodovati celní spory bude vyhrazeno i nadále ministerstvu financí (§ 110 osnovy), a to jednak v zájmu jednotného rozhodování, jednak z toho důvodu, že rozhodování vyžaduje stálého a snadného styku se zúčastněnými ministerstvy obchodu a zemědělství a že jen v sídle ústředních úřadů nebo nedaleko nich jest více znalců pro rozmanité výrobní obory, jež přicházejí v úvahu při posuzování zboží.
(Srovn. § 18 r. c. z., čl. 128-133 šv. c. z.).
K § 11.
Osnova stanoví v prvním odstavci úkoly celních úřadů všeobecně.
Avšak celní úřady nepůsobí jen jako orgány celní správy, nýbrž obstarávají různé úkoly pro finanční správu vůbec a též pro jiné resorty zvláště, pokud se opatření těchto stýkají s celním projednáváním zboží nebo s přestupem státní hranice.
V oboru finanční správy náleží celním úřadům kromě vyměřování a vybírání dovozního a vývozního cla, kterážto agenda vyžaduje zvláštních technických a jiných odborných znalostí, též vyměřování a vybírání daní a dávek, které se vybírají při celním projednávání zboží. Jsou to zejména:
monopolní dávky (licenční poplatky) z tabáku a tabákových tovarů, ze soli, umělých sladidel a výbušných látek;
spotřební daň z cukru, lihu a minerálních olejů ;
všeobecná daň nápojová z piva, vína, minerálních a umělých vod;
daň z masa a potravní daň na čáře ; náhradní daň z uhlí ;
náhradní dávka za daň z cukru a lihu ze zboží obsahujícího cukr nebo líh;
daň ze zápalek;daň z obratu a daň přepychová; spotřební daň z hracích karet.
Tímto výpočtem není však vyčerpána činnost celních úřadů v oboru finančním, nýbrž jest jim též svěřena kontrola veškerého zboží, jehož výstup musí býti prokázán, aby zanikla povinnost platiti daň, na př. při vývozu cukru, lihu, lihovin, minerálních olejů, piva atd., nebo aby byl potvrzen nárok strany na vrácení daně již zaplacené.
Jak již nahoře bylo uvedeno, obstarávají celní úřady při celním řízení i agendu patřící do působnosti jiných odvětví státní správy, na př.
pro státní úřad statistický dodávají veškeré doklady (ohlášky) potřebné pro statistiku zahraničního obchodu, vybírají statistický poplatek a trestají přestupky statistických předpisů ;
za ministerstvo obchodu obstarávají kontrolu dovozu a vývozu zboží pro účely povolovacího režimu a vybírají dovozní poplatky z minerálních olejů a z motorových vozidel v cestovním styku;
za ministerstvo veřejných prací dozírají, aby byly puncovní předpisy zachovávány;
za ministerstvo vnitra obstarávají pasovou kontrolu osob přestupujících celní hranici a kontrolu tiskovin;
za ministerstvo zemědělství a zdravotnictví dozírají, aby byly zachovávány předpisy veterinárně a zdravotně policejní, vydané k ochraně lidí, zvířat a rostlin.
Z tohoto výpočtu jest jasno, jak rozmanitá jest činnost celních úřadů a jakých rozsáhlých znalostí jest potřebí k obstarávání celní agendy, neboť nejsou jen úřady výkonnými, nýbrž i úřady vyměřovacími a kontrolujícími.
Pokud jde o úkony vykonávané celními úřady za jiná správní odvětví, řídí se a budou se celní úřady říditi předpisy vydanými příslušným ústředním úřadem. Jest samozřejmo, že tyto úkony mohou býti celním úřadům uloženy buď vládním nařízením nebo ministerstvem financí, a to v tamto případě jen na přání nebo se souhlasem příslušného ministerstva.
Oprávnění celních úřadů a všechny údaje důležité pro občanstvo budou vyhlášeny v seznamu, který bude uveřejňován ve sbírce zákonů a nařízení a podle potřeby doplňován a opravován právě tak, jak se to stalo seznamem vyhlášeným pod č. 130/1923 Sb. z. a n.
Ustanoveními o celních hlídkách (v platných předpisech zvaných opovědními a dodacími stanicemi), o celništi (nyní městiště) a o projednávání zboží mimo celniště nemění se valně nynější stav. Celništěm železničních celních úřadů bude příště zpravidla celé nádraží - jen skladiště najmutá soukromníky budou z něho vyloučena - leč by zúžení rozsahu celniště bylo odůvodněno velkým rozsahem nádraží nebo jinými poměry.
Celní hlídky, celní úřady a jejich celniště budou označeny tabulemi a nápisy atd. právě tak, jak jest tomu nyní. Naléhavé úkony budou - pokud to bude dovolovati stav úřednictva - vykonávány též mimo úřední hodiny.
Z důvodů celně technických musí býti projednávání zboží, jehož prohlídka jest obtížná a k jehož správnému posouzení jest zapotřebí zvláštních odborných znalostí nebo zkoušek nebo zařízení, soustředěno u oněch úřadů, jež jsou náležitě vybaveny školenými odbornými silami a potřebnými přístroji U jiných celních úřadů může býti takové zboží projednáno do volného oběhu jen podle příslušné nejvyšší sazby stanovené na druh zboží, nebo když bylo zboží nebo jeho vzorek vzatý ze zásilky celním úřadem dříve prozkoumán příslušným celním úřadem, není-li zboží vzhledem ke své povaze vůbec vyloučeno z vyclívání u těchto úřadů.
(Srovn. §Š 19 a.21 r. c. z., čl. 33, 59, 134 a 135 šv. c. z., § § 18, 128 a 133 ň. c. z. ).
K § 12.
Zákonem ze dne 12. prosince 1919, č. 28 Sb. z. a n., byla rozdělena dřívější finanční stráž na dva sbory, a to na důchodkovou kontrolu jako úřednický sbor, určený pro výkonnou službu v rozmanitých oborech finanční správy, kromě služby strážní, a na pohraniční finanční stráž, uniformovaný a ozbrojený sbor, určený k dozoru na styk přes celní hranici, k výpomoci u celních úřadů a ke strážní službě na čáře potravní daně v uzavřených městech a v cukrovarech. Dosavadní pojmenování pohraniční finanční stráž mění se tímto zákonem na název finanční stráž.
Úkoly finanční stráže vypočítávají se v osnově jen povšechně. Finanční stráž koná službu právě tak jako celní úřady též v zájmu jiných oborů státní správy a musí se v tomto ohledu říditi předpisy platnými pro orgány příslušného odvětví.
Služba finanční stráže bude podrobněji upravena služebním předpisem vydaným ministrem financí, v němž bude vzat zřetel na úkony vykonávané v přeneseném oboru působnosti.
(Srovn. § 20 r. c. z., čl. 137 šv. c. z., § 19 ň. c. z.).
K § 13.
Oprávnění finanční stráže, stanovená již v platném právu, zůstávají, pokud možno nezměněna, jedině se přesněji vyjadřují.
Dozorčí oprávnění stanovená k ochraně celního důchodku má v celním pohraničním pásmu výhradně finanční stráž. V celním vnitrozemí může finanční stráž podle povahy věci vykonávati jen oprávnění vyjmenovaná v druhém odstavci, a to se zřetelem k ustanovení šestého odstavce pouze na nádražích, v přístavech, v překladištích, ve kterých se zboží celně projednává, a v podnicích podrobených celnímu dozoru.
Pokud jde o použití zbraně, dává osnova všeobecně finanční stráži stejná práva, jaká příslušejí četnictvu a policejním orgánům podle zákonů ze dne 14. dubna 1920, č. 299 Sb. z. a n., a ze dne 13. července 1922, č. 230 Sb. z. a n., ježto není rozumného důvodu, aby finanční stráž byla na tom hůře, než ony sbory. Případy, ve kterých smí finanční stráž užíti zbraně, určuje osnova, pokud možná jednoduše a přesně. Má to býti předností před nynější úpravou, při které předpoklady pro užití zbraně nebyly stanoveny s potřebnou jasností.
Služebním předpisem budou podrobně vypočítány případy, ve kterých smí finanční stráž použíti zbraně.
Ačkoliv jest to snad zbytečno, výslovně se zdůrazňuje, že finanční stráž koná službu v celní cizině jen, jako pomocný orgán celních úřadů beze zbraně, a že tudíž nemůže použíti střelné zbraně v celní cizině.
(Srovn. § $0 r. c. z., čl. 138 šv. c. z., §§ 19 a 129 ň. c. z.).
K §§ 14 a 15.
Oprávnění v § 14 vyjmenovaná vyskytují se již v platném právu a jsou nutna k zajištění celního důchodku a trestního řízení. Oprávnění přísluší nejen finanční stráži, nýbrž i úředníkům a čekatelům celní správy.
V osnově činí se rozdíl mezi převzetím zboží a jiných věcí do dočasné úschovy a mezi zabavením. Dočasnou úschovu jako prozatímní opatření může zaříditi jednotlivý orgán celní správy, zabavení může však vysloviti teprve celní úřad nebo úřad celnímu úřadu nadřízený nebo úřad povolaný vyšetřovati celní přestupky, když uzná, přezkoumav případ, zabavení podle ustanovení zákona důvodným.
Ustanoveními čtvrtého a pátého odstavce § 14 a ustanoveními § 15 provádí se ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 293 Sb. z. a n.
Případy, ve kterých smí býti obviněný vzat do vazby, vypočítávají se taxativně. jsou proti platnému právu omezeny, přesně stanoveny a tak pádné a k ochraně celního důchodku nezbytně nutné, že není potřebí zvláště je odůvodňovati.
Ustanovení o propuštění na svobodu na jistotu znamená podstatné zmírnění platných ustanovení, která nedovolují takového opatření.
(Srovn. § 21 r. c: z., čl. 88 a 89 šv. c. z).
K § 16.
Ustanovení o domovní a tělesné prohlídce odpovídají ustanovením zákona o ochraně svobody osobní a domovní ze dne 9. dubna 1920, č. 293 Sb. z. a n., a platnému právu.
(Srovn. čl. 88 a 89 šv. c. z., §§ 126 a 127 ň. c. z. ).
K § 17.
Ustanovení o zvláštním celním dozoru při celních výhodách vyskytují se téměř ve všech zákonech o spotřebních daních a byla zařazena do osnovy, aby byl dán zákonitý podklad k dozorčím opatřením, jež celní správa nařizuje k ochraně celního důchodku, jestliže povolí nějakou celní výhodu, na př. v zušlechťovacím styku nebo v dovozním styku s celní výhodou. Dohlédací opatření byla dosud předepisována buď od případu k případu nebo všeobecně nařízeními, jimiž se upravovaly zvláštní druhy výhod. V druhém odstavci vypočítávají se oprávnění ,dozorčích osob pouze demonstrativně, jak naznačuje slovo zejména, aby bylo možno podle potřeby zaříditi i jiná nutná opatření.
Navrhované oprávnění celní správy, aby povolujíc celní výhodu mohla smluviti zvláštní pokutu na nedodržení podmínek, jest odůvodněno nutností chrániti celní zájmy. Toto mírnější opatření osvědčilo se v Německu i v Rakousku v daňových věcech a jest ho i u nás potřebí, aby celní správa nemusila porušování podmínek trestati jen odnětím povolení, jímž by trpěla nejen strana, nýbrž i její zaměstnanci, mající zájem na nerušeném provozu podniku.
(Srovn. § 28 r, c. z.).
K § 18.
Oprávnění orgánů celní správy dohlížeti na dopravu železniční, plavební a poštovní omezuje se na úředníky celních úřadů ve službě a úředníky nadřízených úřadů, kteří jsou trvale pověřeni dozorem na dopravu a služebním dohledem na celní úřady nebo obdrží k tomu zvláštní příkaz. Ve vzdušné dopravě přísluší práva uvedená ve čtvrtém odstavci všem orgánům celní správy, pokud vykonávají službu.
Přesné a podrobné vypočtení oprávnění jest nutným, aby se předešlo třenicím mezi orgány celní správy a zaměstnanci dopravních podniků. Prováděcím nařízením bude výslovně stanoveno, že doprava nesmí býti výkonem oprávnění zdržována a rušena ve větší míře, než jest nevyhnutelně nutno.
(Srovn. § 73 r. c. z., § 60ň. c. z.).
K § 19.
Ježto finanční stráž koná službu v celním vnitrozemí jen výjimečně, jest nutno uložiti důchodkové kontrole povinnost objevovati celní přestupky v území, v němž dozor nepatří podle tohoto zákona všeobecné finanční stráži. Stejná povinnost ukládá se finanční stráži, pokud koná službu mimo celní pohraniční pásmo.
Ustanoveními o povinnostech soudů, veřejných úřadů a veřejných orgánů zachovává se nynější stav (§§ 14 a 15 c. m. ř., 85 tř. ř.), jenže se povinnosti podrobněji uvádějí.
(Srovn. § 23 r. c. z., č2. 139 a 140 šv. c. z., § 20 ň. c, z. ).
K § 20.
V prvním odstavci stanoví se výslovně povinnost zaměstnanců veřejných dopravních podniků dodávati dovozní, vývozní a průvozní zboží celním úřadům k celnímu řízení, aby nebylo v tomto směru žádných pochybností. Tuto povinnost měli již podle předpisů nyní platných. Nová povinnost ukládá se jim tím, že jsou povinni oznamovati celní přestupky, o nichž se dovědí při výkonu služby. Tímto příkazem má se dostati účinnější ochrany celnímu důchodku. Nemusí býti snad výslovně podotýkáno, že nesmí býti poštovní a listovní tajemství porušováno, nýbrž že ho musí býti plně dbáno.
Hospodárná organisace veřejné služby vyžaduje, aby byly zmenšeny provozní výlohy. Ustanovení třetího odstavce dávají tudíž možnost, přenésti některé úkony, které obstarává finační stráž, na personál dopravních podniků, pokud tím bude služba bez újmy celnímu důchodku zjednodušena a celní projednávání zboží urychleno. Takováto součinnost jest již zavedena poštovními celními předpisy a rozšiřuje se na zaměstnance železničních a plavebních podniků. Nařízením bude stanoveno, kteří zaměstnanci jsou povinni vypomáhati, a bude též stanoven rozsah jejich povinností.
Ve čtvrtém odstavci stanoví se, že zaměstnanci, kteří se dopustili podloudnictví nebo opětovně jiného celního přestupku a nejsou tudíž spolehlivými, nesmějí býti zaměstnáváni v celním pohraničním pásmu a při celním řízení vůbec, jestliže celní správa požádá za jejich odstranění. Toto ustanovení jest nezbytné, aby jejich odstranění mohlo býti podle potřeby vynuceno.
(Srovn.. § 22 r. c. z., čl. 139 šv. c. z.).
K §§ 21 a 22.
Jest v podstatě celnictví, že nelze uvolniti vstup a výstup zboží přes celní hranici kdekoliv a kdykoliv, jak by to bylo možno, kdyby stát neupravoval styk s celní cizinou. Jest také základní zásadou celních zákonů všech států, že zboží, ať již podléhá clu či nikoliv, musí býti podrobeno celnímu řízení při dovozu, vývozu nebo průvozu. Též jest ve všech státech zařízeno, že celní úřady úřadují zpravidla jen v určitých hodinách a pouze výjimečně mimo úřední hodiny.
Ustanovení §§ 21 a 22 osnovy o místě a době přestupu celní hranice souhlasí celkem s platným právem (§ § 20-26 c. m. ř., § 13 tř. ř., §§ 17-20 a 89 ú. tř. ř.). Těchto omezení pohybu přes celní hranici nemůže se celní správa vzdáti, ježto by jinak musila zříditi zcela zbytečně velký počet úřadů a zaměstnávati nesčíslné množství úředníků a strážců. Takové zařízení vyžadovalo by též nepoměrného nákladu osobního, jenž by nebyl úměrný výsledku, jehož se má dosíci. Proto dovoluje se přestup celní hranice všeobecně jen po celních cestách.
Celní cesty vedoucí z celní ciziny a důležité cesty vedoucí z celního vnitrozemí k silničním celním úřadům budou označovány dosavadním způsobem (tabulemi s příslušným nápisem).
Přechody, jež nutno pokládati za vedlejší cesty, nejsou v osnově vypočteny taxativně, nýbrž pouze demonstrativně. Podzemní cesty byly uvedeny v osnově výslovně jako cesty vedlejší, aby nebylo pochybností o jejich rázu. Toto ustanovení souhlasí s dosavadní praksí.
Důvody kontrolní vyžadují, aby cesta mezi celní hranicí a pohraničním celním úřadem byla vykonána bez zastávek a změn a aby z vodních plavidel bylo zboží vykládáno a na ně nakládáno jen na určených přístavištích. V pohraničním styku jest však nutno usnadniti osobám, jimž živelní pohroma nebo jiná nehoda překazí říditi se přesně předpisem o dopravě po celní cestě a o přistávání na určeném místě, dosíci beztrestnosti tím, že oznámí co nejdříve překážku nejbližšímu celnímu úřadu nebo oddělení finanční stráže.
Převážeti rybářský úlovek a věci zachráněné při živelních pohromách nebo nehodách po vedlejších cestách dovoluje se všeobecně. Přechod celní hranice v pohraničním styku (s dobytkem na pastvu nebo na práci, s hospodářským nářadím a náčiním pohraničních hospodářství a pod.) bude upraven nařízením podle ustanovení devátého odstavce § 21.
Cestujícím osobám, které mají jen svou obyčejnou výstroj, může býti podle ustanovení § 82 dovoleno přestupovati celní hranici po vedlejších cestách. Tato úleva nebyla zařaděna do osnovy jako všeobecně zákonem dovolená, protože povinnost cestujících ubírati se po celní cestě a podrobiti se řízení u celního úřadu jest odůvodněna nejen ohledy na celní důchodek, nýbrž i nutna z jiných veřejných důvodů.
Ustanovení prvého odstavce § 22, že doprava zboží jest dovolena veřejným podnikům dopravním ve dne i v noci, jest odůvodněno jednak potřebou rychlé dopravy a pravidelností její, jednak jejím rozsahem. Pro jinou dopravu, zejména silniční, nelze z důvodů nahoře uvedených dovoliti takovou volnost a stanoví se tudíž v druhém odstavci, že doba přestupu celní hranice se zbožím musí býti tak volena, aby se strana dostavila k celnímu úřadu ještě v úředních hodinách. Nebylo by ani v zájmu celního důchodku ani v zájmu stran, kdyby zboží přestoupilo hranici před večerem a došlo teprve po úředních hodinách k pohraničnímu celnímu úřadu, jímž by nebylo projednáno, nýbrž musilo by býti přes noc střeženo.
(Srovn. §§ 26 a 27 r. c. z., čl. 4, 5, 30 a 48 šv. c. z., §§ 17, 21, 36 a 133 ň. c. z.).