K § 97.

Ustanoveními o celním úvěru zachovává se celkem dosavadní právní stav (čl. XVIII z. c. s.) a zejména povinnost zúrokovati uvěřenou celní pohledávku, neboť nebylo by ani slušno ani spravedlivo, aby osoba, jíž majetkové poměry dovolují složiti jistotu, dosáhla úvěru bezúročného a byla tudíž na tom lépe než osoba, jež platí celní pohledávku z peněz vypůjčených na úrok.

Kromě toho nutno míti na zřeteli finanční situaci státu, která vedla v roce 1919 k tomu, že celní úvěry byly zastaveny a dosud se nepovolují jediné proto, že jest nemožno uvěřovati na dlouhou dobu clo, když stát sám jest nucen si vypůjčovati na vysoký úrok. Proto též se navrhuje, aby nebyla stanovena úvěrní lhůta zákonem, nýbrž aby byla vládní moc zmocněna stanoviti po zralé úvaze všech okolností délku této lhůty a ostatní podrobnosti.

V druhém odstavci se stanoví, že jest v záznamním styku dovozním nebo vývozním, v dovozním styku s celní výhodou a v přepravním styku platiti úroky od okamžiku vzniku podmíněné platební povinnosti až do zaplacení celní pohledávky, nebude-li podmínka splněna ve stanovené lhůtě. Podle nynějších ustanovení jest platiti úroky pouze v záznamním řízení dovozním, a. to od okamžiku, ve kterém bylo zboží zaznamenáno, a mimo to úroky z prodlení ode dne, kdy zboží mělo býti vyvezeno.

(Srovn. § 91 r. c. z., § 12 ň. z. c. s., čl. 61 šv. c. z.).

K § 98.

V tomto paragrafu ustanovuje se, jako ve všech finančních zákonech, že ze splatných, avšak v den splatnosti nezaplacených celních pohledávek jest platiti úroky z prodlení, a to ode dne splatnosti celní pohledávky. Navrhuje se, aby výše úroků z prodlení byla stejná jako u přímých daní.

K § 99.

Podle §23 osnovy tkví na dovezeném zboží právo státu na clo. Vyměřením celní pohledávky stanoví se rozsah tohoto práva a vzniká povinnost zaplatiti celní pohledávku. Za tuto pohledávku ručí zboží, pokud jest v moci celní správy nebo celního skladiště nebo poplatníka cla nebo osoby, jež proti zákonu nebo omylem, vědomě nebo z hrubé nedbalosti převzala zboží, jež jest předmětem celní pohledávky.

Ustanoveními druhého odstavce stanoví se pořadí zákonného zástavního práva, jež podle navrženého ustanovení třetího odstavce bude vykonávati celní správa.

(Srovn. § 14 ň. c. z.).

K § 100.

V tomto paragrafu jest výpočet osob povinných platiti celní pohledávku rukou společnou a nedílnou s poplatníkem.

Ustanovením druhé věty prvního odstavce, písm. a), umožňuje se straně, která navrhla celní řízení zpravidla jako zástupce příjemce zboží, zavázati příjemce zboží k solidárnímu placení celní pohledávky tím, že jej jmenuje v celní prohlášce. Ve většině případů půjde tu o železnice navrhující projednání zboží za jeho příjemce; v tomto případě bude umožněno celní správě, aby případné doplatky vymáhala přímo na příjemci zboží.

Ustanovení třetího odstavce o převzetí platební povinnosti a o solidárním ručení nejsou novým zařízením, neboť již za bývalého Rakouska byl povolován vysoký celní úvěr velkobankám, které ho používaly nikoliv pro sebe, nýbrž pro své zákazníky tak, že spolupodepisovaly celní prohlášky a tím přejímaly ručení jako společní dlužníci. Po převratu, kdy šlo ministerstvu financí o mobilisaci hotových peněz, bylo toto zařízení zastaveno. Ustanovením o přejímání platební povinnosti a o společném a nedílném ručení má býti umožněno obnoviti takové zařízení ve vhodném okamžiku.

Ručení uložené celním úředníkům § 219 c. m. ř. za nedoplatky nebylo obnoveno v osnově, ježto jde o placení náhrady škody, způsobené úředníkem státu, jež nutno posuzovati podle všeobecných služebních předpisů a nepatří tudíž do systému celního práva.

(Srovn. § 88 r. c. z., čl. 67-71 šv. c. z. ).

K § 101.

V tomto paragrafu vypočítávají se možné způsoby, jakými zaniká vzniklá platební povinnost (zaplacením celní pohledávky, splněním podmínky, zánikem zboží, změnou návrhu na projednání zboží, promlčením a prominutím celní pohledávky).

K § 102.

V prvním odstavci jsou navržena ustanovení o tom, kdy se promlčuje pohledávka celní správy za poplatníkem, v druhém odstavci o promlčení pohledávky poplatníka za celní správou. V obou případech stanoví se promlčecí lhůta jedním rokem.

Poněvadž ustanovení § 1456 všeobecného občanského zákoníka a zákona ze dne 18. března 1878, č. 31 ř. z. neplatí o cle, jest nutno v zájmu slušnosti stanovením promlčecí lhůty odstraniti mezeru v dosavadním právu. Promlčení zjištěné celní pohledávky zná ostatně německé, rakouské i švýcarské celní právo, jež stanoví promlčecí lhůtu jedním rokem.

(Srovn. § 93 r. c. z., § 15 ň. c. z., čl. 64 šv. c. z. ).

K § 103.

Nynější celní právo nezná prominutí cla, z důvodu slušnosti. Příslušná ustanovení jsou však již v německém a rakouském celním právu. V osnově jest navrženo obdobné ustanovení, poněvadž celní správa musila praeter legem promíjeti clo v případech, kdy jeho vybrání bylo by se příčilo požadavkům slušnosti.

Pokud případy, ve kterých lze prominouti clo podle tohoto paragrafu, nebudou vypočteny v prováděcím nařízení, bude k rozhodování o žádostech za prominutí cla příslušným ministerstvo financí, jež ve vážnějších případech vyžádá si dobré zdání ministerstva obchodu, po případě ministerstva zemědělství.

(Srovn. § 95 r. c. z., S 118 ň. c. z. )

K § 104.

Ustanovení o exekučním vymáhání vyskytuj e se ve všech normách o nepřímých daních, není však obsaženo v celním a monopolním řádě. Exekuční vymáhání celní pohledávky může se vyskytnouti jen výjimečně v případě, že se clo předepíše dodatečně, poněvadž podmínkou vydání zboží jest úplné zaplacení celní pohledávky.

(Srovn. § 90 r. c. z.).

K § 105.

Ustanovení navržené v prvním odstavci jest nutné, aby bylo zamezeno obcházení celního důchodku, zejména u zboží zastupitelného. Obdobné ustanovení jest již obsaženo v druhé větě § 220 c. m. ř,

Výjimky z této zásady jsou upraveny v druhém odstavci. Jde tu o případy, kdy se dováží z ciziny zpět zboží, jež strana při vývozu nedala projednati v záznamním styku, poněvadž tehdy nepomýšlela na jeho zpětný dovoz a jest nucena dovézti zboží zpět do celního území, protože se obchod neuskutečnil nebo s něho sešlo. Upuštění od vybrání cla nebo vrácení vybraného cla v těchto případech upravuje se odlišně od nynějšího stavu (čl. XIV. č. 3 a 4 z. c. s.). Jest to odůvodněno praktickými zkušenostmi a hospodářskými ohledy, aby se příště zabránilo zneužívání dosavadní volnosti.

V třetím odstavci jest pamatováno na případy, kdy lze vrátiti dovozní clo vybrané z cizozemského zboží, jež se vrací v nezměněném stavu z celního území do celní ciziny; v takovém případě se nevybírá též vývozní clo.

(Srovn. § 9 r. c. z., § 113 ň. c. z., čl. 16 šv. c. z. ).

K § 106.

Ustanovením tímto rozšiřuje se osvobození, stanovené článkem XI. č. 3 z. c. s. pro poštovní zásilky, na zásilky dopravované veřejnými dopravními podniky.

K §§ 107-109.

V celním řízení vybírají se kromě cla (čl. XIX. z. c. s.) poplatky za vážení zboží a upotřebení úředních vah a za opatrování zboží uloženého v celním skladišti (vážné a skladné).

Výměra skladného byla stanovena původně zákonem (čl. XIX. z. c. s.), avšak v roce 1922 (zákon ze dne 14. června 1922, č. 189 Sb. z. a n.) bylo její stanovení ponecháno moci vládní. Tento právní stav podržuje se v osnově, v níž se též stanoví, že skladné se má vyměřovati z hrubé váhy zboží. Vládní moci ponechává se též určiti, po kterou dobu jest zboží osvobozeno od skladného.

Rovněž tak ponechává se vládní moci § 109) stanoviti, kdy a jakou částkou vybírají se určité poplatky a hradí se výlohy vzniklé v celním řízení. Není však v úmyslu zaváděti v celním řízení nějaké nové poplatky.

Zároveň se clem nebo samostatně vybírají se pří celním projednávání zboží různé daně a dávky, na př. spotřební daně, daň přepychová, paušalovaná daň z obratu, kolek z hracích karet a j. Podle zákona o celním sazebníku (čl. II. z. c. s.) lze vybírati ze zboží, které bylo vyrobeno ze hmot podléhajících vnitřní spotřební dani, náhradní dávku. Tato ustanovení byla převzata do osnovy.

Ustanovení obsažené ve třetím odstavci § 108, že ustanovení III. a V. hlavy osnovy o celním řízení a opravných prostředcích platí zásadně i na daně a dávky vybírané při celním projednávání zboží, jest podrobněji odůvodněno u § 5 této osnovy.

(Srovn. §§ 4, 17 a 94 r . c. z., čl. 25 a 26 šv. c. z.).

K §§ 110-112.

Opravné prostředky dělí se v návrhu na stížnosti do vyměření cla (§ 110) a na ostatní právní stížnosti (§ 111). Jest to nutno z důvodu účelnosti, poněvadž jest podstatný rozdíl mezi oběma druhy stížností, který se jeví v počátku řízení a má svůj původ ve zvláštní povaze stížností prvého druhu. Ustanovení společná oběma druhům stížnostního řízení jsou navržena v § 112.

Stížnostní řízení v oboru celní správy nebylo dosud upraveno zákonem, nýbrž jen nařízením.

§ 17 pr. př. obsahuje stručná ustanovení upravující řízení v prvém stadiu, t. j. vznik t. zv. celního sporu; další úprava byla ponechána zvláštnímu nařízení, jímž jest I. díl min. nař. ze dne 4. prosince 1906, č. 233 ř. z. Toto nařízení však uznával nejvyšší správní soud jen pokud spor se týkal cel specifických, kdežto ve sporech o cla hodnotná dle názoru nejvyššího správního soudu nemělo býti řízení konáno dle tohoto nařízení. Tím ovšem vznikla citelná mezera a nejednotnost řízení, neboť ustanovení § 8 pr. př. nepostačovala.

Má-li býti správní řízení zjednodušeno, jest nutno nejen v I. stolici omeziti formality na míru nejnutnější, nýbrž, i řízení stížnostní upraviti tak, aby právo mohlo býti nalézáno co nejrychleji a aby řízením nevznikly zbytečné výdaje ani stranám ani státu.

Jelikož strana má právo do konečného rozhodnutí úřadu celní správy, cítí-li se býti jím zkrácena ve svých právech, stěžovati si nejvyššímu správnímu soudu, jest zbytečné, aby ve správním řízení se zabývalo věcí více stolic než dvě, jak jest navrženo v osnově.

Zároveň se navrhuje, aby v podstatě byl zachován dosavadní stav v řízení o celních sporech. Jest to nutné proto, aby o zařazování zboží rozhodoval s konečnou účinností jeden a týž úřad, neboť jinak by mohlo dojíti k tomu, že zvláště zboží, jež není výslovně jmenováno ani v celním sazebníku, ani ve vysvětlivkách k němu, by různé úřady různě zařazovaly. Tomu však nutno předejíti nejen v zájmu celního důchodku, nýbrž též v zájmu stran a zvláště proto, aby se dosáhlo vlastního účele cla, totiž jeho národohospodářského významu - ochrany domácí výroby.

Nemůže též býti žádného závažného důvodu k tomu, aby jinak bylo upravena stížnostní řízení, jde-li o cla specifická, a jinak, jde-li o cla hodnotná. Neúčelnost takového řešení by vynikla zejména tehdy, kdyby v příštím celním sazebníku na určité zboží bylo navrženo clo kombinované: specifické s hodnotnou přirážkou.

Řádné a účelné vyřízení těchto stížností, které mohou se týkati sporu buď o to, do kterého čísla případně položky patří zboží, nebo o to, jaká jest jeho cena, nebo o to, jaká, tára zboží přísluší, nebo konečně, má-li zboží nárok na smluvní sazbu či nikoliv, lze totiž zaručiti jen tenkráte, když se hned na počátku celního řízení bezvadně zjistí předmět sporu, na př. zjištěním pravé povahy zboží. Předmět sporu může se však nejsnadněji a přesně zjistiti, když se stížnost ohlásí při projednávání zboží. Jestliže se stížnost neohlásí v tomto stadiu řízení, nýbrž podá teprve později v 30 denní lhůtě, nelze mnohdy zcela bezpečně zjistiti předmět sporu. Pro tyto zhusta se vyskytující případy musí býti postaráno, aby stížnost nemusila býti projednávána úřady.

Právo vyhrazené v druhém odstavci § 110 stěžovateli, že může písemně odůvodniti stížnost ústně ohlášenou, vyplývá z podstaty věcí a je pro stěžovatele velice cenným průvodním prostředkem, neboť mu umožňuje věc uvážiti a prozkoumati a stížnost důkladně odůvodniti.

Ustanovení třetího odstavce § 110, že stížnost nemá odkládacího účinku, jest samozřejmé a nutné, aby nemohlo býti stížnostního práva zneužíváno ke škodě státu. Správné rozhodování zaručuje zejména ustanovení sedmého odstavce § 110, jímž se ukládá úřadům rozhodujícím o stížnostech zkoumati věc i mimo obsah stížnosti a jímž se dává těmto úřadům právo uložiti stěžovateli, aby svoje tvrzení dokázal.

Stížnosti do vyměření cla (t. zv. tarifní) budou předkládány celními úřady přímo ministerstvu financí, které vyslechnuvši znalce rozhodne o nich v dohodě se zúčastněnými ministerstvy.

Znalcem podle osnovy rozumějí se nejen jednotlivci, nýbrž i ústavy (na př. zkušebny). Znalcem (sborem znalců) jest též celní poradní sbor, jenž bude zřízen nařízením.

Stížnostní lhůta stanoví se jako ve všech daňových věcech 30 dny. Nebylo-li však rozhodnutí opatřeno poučením o opravném prostředku, prodlužuje se tato lhůta na 60 dní, t. j. na lhůtu stanovenou dnes pro řízení před nejvyšším správním soudem. Toto ustanovení není nic nového, neboť zákon č. 221/1924 Sb. z. a. n. o pojištění zaměstnanců obsahuje obdobné ustanovení.

Konečně jest v zájmu jak stran, tak i celní správy navržena v osnově zákonná úprava některých otázek, jež jsou dosud sporné ve theorii správního práva, neboť budou tím odstraněny mnohé tísnivé pochybnosti při nalézání práva.

(Srovn. §§ 96, 97 a 99 r. c. z., čl. 109 až 116 šv. c. z.).

K §§ 113 až 138.

Celní trestné činy stíhají se v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle ustanovení důchodkového trestního zákona ze dne 11. července 1835, v němž jsou uvedeny hlavní trestné skutky protizákonného dovozu, vývozu a průvozu zboží v §§ 185-188, 190 až 195, 198, 199, 220-264, trestné nesprávnosti v prohláškách v §§ 277, 279 až 288, 291-308, přestupky předpisů o poukázání zboží v §§ 350-360, přestupky proti opatřením učiněným k dozoru na dopravu v §§ 368 a 369, konečně přestupky zařízení učiněných k zajištění celního důchodku v §§ 452-465. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi stíhají se celní trestné činy podle 6. částky (§§ 86 až 125) třicátkového řádu z roku 1788 pokud se týče podle ustanovení úředního naučení pro třicátkové úřady z roku 1842. Tímto naučením byly celní trestné činy systematicky shrnuty, aby byl dán důchodkovým úřadům přehled, "v čem se zakládá důchodkový přestupek, koho jest pokládati za účastníka a jaký trest se ukládá." Naučení dělí celní trestné činy na těžší důchodkové přestupky (podloudnictví : §§ 478, 485 až 500, nesprávnosti v prohláškách : §§ 479 až 484, jiné druhy těžších důchodkových přestupků: §§ 501 až 506) a prosté důchodkové přestupky (§§ 508-515).

Poněvadž trestní ustanovení jsou v úzké souvislosti s celním a monopolním řádem a třicátkovým řádem a utvoření nového celního práva musilo by míti v zápětí právní stav plný nejasnosti, kdyby trestní ustanovení nyní platná nebyla nahrazena novými trestními ustanoveními, vybudovanými podle zásad nového celního zákona, obsahuje VI. hlava osnovy návrh jednotné úpravy některých ustanovení celního trestního práva, zejména pojmy jednotlivých přestupků spáchaných porušením nebo nedbáním ustanovení nového celního práva a tresty na ně.

V oboru formelního trestního práva jsou navrženy jen nejnutnější změny, vyvolané navrženou modernější úpravou hmotného trestního celního práva, poněvadž důchodkové trestní řízení jest stejné u cla jako u nepřímých daní, takže nelze je upravovati zvlášť jen pro obor celní a nutno ponechati dosavadní stav až do nové úpravy trestního práva důchodkového. Není to ani nutno, ježto o celních přestupcích budou rozhodovati v Čechách, na Moravě a ve Slezsku důchodkové soudy, v nichž jsou vedle finančních úředníků soudci z povolání, kteří mají v druhé instanci dokonce převahu nad prvními, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pak řádné soudy.

Nynější důchodkové trestní právo obsahuje též právní domněnky (na př. § 191 d. tr. z.). Takové právní domněnky nevyskytují se v osnově, ačkoliv se tím zeslabuje trestní ochrana celního důchodku. Do osnovy byly však pojaty zvláštní skutkové podstaty spočívající na subjektivním zavinění, na př. celní zatajování, nadržování podloudnictví, ztěžování celního dozoru, ohrožení celního důchodku.

Nepopíratelnou předností navržené nové zákonné úpravy bude zajisté, že osnova, vyhovujíc novodobému právnímu citu, požaduje - uchylujíc se od nynějšího právního stavu - pro hrubší přestupky (§§ 129-131 a 133-135) úmyslu, kdežto jinak jsou takové skutky trestny jen jako ohrožení celního důchodku (§ 136) nebo jen jako celní nepořádnosti (§ 137).

Osnova dělí v § 113 celní trestné činy na celní přestupky (§ 129-131 a 133-136) a na celní nepořádnosti (§ 137).

Nejtěžším celním přestupkem podle osnovy jest podloudnictví jehož se rozeznávají dva druhy, a to podloudnictví se zbožím, jehož dovoz nebo průvoz nebo vývoz jest zakázán (§ 129), a podloudnictví se zbožím podléhajícím clu (§ 130). Podloudnictví prvého druhu dopustí se osoba, která jednajíc úmyslně proti zákazu dováží z celní ciziny zboží, jehož dovoz nebo průvoz jest zakázán, nebo vyváží do celní ciziny zboží, jehož vývoz jest zakázán, nebo která s týmž úmyslem přivede do volného oběhu zboží, jehož dovoz nebo průvoz jest zakázán, jež však bylo poukázáno, na př. k průvozu, nebo uloženo v celním skladišti nebo zaznamenáno, nebo která s týmž úmyslem nedoveze zpět z celní ciziny zboží, jehož vývod jest zakázán, byl však výjimečně povolen s podmínkou, že zboží musí býti zpět dovezeno. Podloudnictví druhého druhu dopustí se osoba, která úmyslně zkrátí celní důchodek, a to jakýmkoli způsobem. Způsoby, kterými může býti celní důchodek zkrácen, uvádějí se v osnově jen demonstrativně, ježto nedají se vypočítati taxativně, leč bychom se vrátili ke kasuistice, která se tolik vytýká důchodkovému trestnímu zákonu jako jeho podstatná vada. Mezi způsoby, jimiž může býti zkrácen celní důchodek, uvádí se výslovně vyloudění celní výhody a tím vyplňuje se citelná mezera v důchodkovém trestním právu.

Na podloudnictví navrhuje se kromě pokuty též propadnutí zboží. Propadnutí zboží kromě pokuty jest známo i dnešnímu důchodkovému trestnímu právu. V osnově navrhuje se jako zásada při podloudnictví se zbožím, jehož dovoz nebo průvoz nebo vývoz jest zakázán, a podpůrně při podloudnictví se zbožím clu podléhajícím. V tomto. druhém případě však se ponechává volné úvaze soudu, aby přihlížeje k okolnostem skutek provázejícím (okolnostem přitěžujícím nebo polehčujícím) propadnutí vyřkl či od propadnutí upustil. Zatajení zboží clu podléhajícího použitím zvláštního zařízení (dvojitého dna nebo dvojitých stěn sudů, beden atd.) nebo jiných úskoků (obložení zboží vysokému clu podléhajícího vnější vrstvou zboží nízkému clu podléhajícího, ukrytí většího množství zboží podléhajícího velmi vysokému clu v zavazadlech pod šatstvem, prádlem atd.) jest zajisté pro celní důchodek nebezpečnější a zasluhuje daleko přísnějšího potrestání než na příklad úmyslně nesprávná prohláška druhu zboží, jež může býti poměrně snadno zjištěna.

Jako závažnější případy podloudnictví (§ 131) označuje osnova jen takové případy, jež zasluhují plnou měrou, aby byly stíhány trestem na svobodě. Zejména přísnější trestání podloudnictví páchaného úmyslně společně aspoň ještě se dvěma osobami, po živnostensku nebo ze zvyku, použitím zvířat nebo dopravního prostředku poháněného mechanickou silou k úniku nebo se zbraní jest odůvodněno velkým nebezpečím vznikajícím z takového jednání pro celní důchodek a pro orgány celní správy.

Zkušenosti ukázaly též, že majetkové tresty nestačí zabrániti podloudnictví páchanému odvážně ve velkém rozsahu najednou a opětovně. Aby případy, ve kterých hrozí celnímu důchodku značná újma, a případy recidivy mohly býti přísněji stíhány, navrhuje se, aby podle okolností případu mohl býti uložen trest na svobodě kromě majetkového trestu.

Stanovení skutkových podstat pro celní zatajování a nadržování podloudnictví jest odůvodněno zkušenostmi nabytými v praksi, že tu jde o nejčastější a pro celní důchodek nejnebezpečnější formy podporování podloudnictví, jichž trestnost musí býti výslovně stanovena. Též musí býti stanovena skutková podstata přestupku ztěžování celního dozoru a ohrožení celního důchodku, má-li býti trestnost podloudnictví učiněna odvislou od úmyslu spáchati podloudnictví.

Ustanovení § 136 o ohrožení celního důchodku jsou nutna nejen v zájmu celního důchodku, nýbrž i, a to hlavně, k ochraně řádných občanů před nezřízenou konkurencí, jež by byla umožněna nepoctivým dovozcům, kteří by podvedením úřadu celní správy dosáhli projednání zboží za nižší clo.

Trestnost celních nepořádností omezuje se značně ustanovením, že se trestají jen tenkráte, když jimi skutečně byl ztížen výkon celního dozoru. Zaměstnanci veřejných dopravních podniků budou ostatně stíháni svými představenými, čímž budou odstraněny mnohé nepříjemnosti s dopravními podniky.

Ustanoveními o pokusu (§ 114), o stíhání účastníků (§ 115, § 138 pátý odstavec) a o konkurenci trestných činů (§ 116) nemění se celkem dnešní stav.

Trestné činy stíhají se trestem na svobodě, pokutou a propadnutím předmětu celního přestupku podle toho, jak ustanovuje navržený zákon. Proti nejvyšší výměře trestu na svobodě a pokuty nebude snad námitek. Pokud se vyměřuje pokuta podle celní pohledávky, má býti základem výpočtu smluvní sazba, bylo-li uznáno, že zboží pochází ze smluvního státu. Tato zásada byla zachovávána praksí, nebyla však zákonem stanovena; zařazuje se proto toto ustanovení nyní do zákona (§ .119), aby byly odstraněny vyskytující se pochybnosti.

Nejvyšší výměra náhradního trestu na svobodě (§ 120) stanoví se (§ 116) jedním rokem, takže nejvyšší výměra trestu na svobodě vůbec nebude činiti více než dva roky.

Ustanovení o zabavení a propadnutí (§§ 121-123) dávají podstatnou výhodu držebnímu nástupci a omezují nemálo pravidlo, že zabavení a propadnutí stíhá vždy vlastníka.

Ustanoveními o osobním a věcném ručení zlepšuje se nynější právní stav (§ 124 d. tr. z.) zejména ustanovením, že podnikatel ani jeho zástupce neručí za trestné činy svých podřízených, pakliže nemá ani vědomostí o jejich činu, ani prospěchu z něho, nehledíc k tomu, zda jednal obezřele při výběru zaměstnanců nebo při dozoru na ně.

Ustanovením § 127, že trestní řízení nedotýká se závazku platiti celní pohledávku, dává se právní základna správním úřadům, aby vybraly celní pohledávku ve výši jimi uznané za správnou, i když trestní soudce na základě odchylného výkladu celních předpisů vyměřuje trest na základě jiné celní částky.

Ustanoveními o promlčení trestního stíhání zjednodušuje se nynější stav.

Trestní celní dozor (§ 132) podobá se policejnímu dozoru a jest následkem odsouzení; při celním dozoru upouští se však od odiosních značek policejního dozoru (povinnost hlásiti se, právo na domovní prohlídky u trestaného). Tohoto opatření, jež ostatně se omezuje na podloudníky, provozující podloudnictví po živnostensku a ze zvyku, nemůže celní správa postrádati, ježto mnoho úlev zaváděných novým celním zákonem zakládá se na důvěře k obyvatelstvu a celní správa musí míti tudíž možnost co nejpřísněji zakročiti proti podloudníkům jakožto osobám nezasluhujícím této důvěry.

Aby byla udržena souvislost s dosavadním právním stavem, byla do § 138 zařaděna potřebná doplňující a vysvětlující ustanovení.

Ustanovením třetího odstavce posunuje se hranice nepřičítatelnosti trestných činů dětí, která byla dosud stanovena dokonaným desátým, případně dvanáctým rokem, na rok čtrnáctý.

Důchodkový trestní zákon stanoví přesně druh a průkaznost průvodních prostředků, což jest, vzhledem k rozmanitosti a zvláštnosti celních styků na překážku nalézání práva, takže jest v zájmu stran i Státu žádoucno, aby bylo ponecháno volné úvaze soudce oceňovati průkaznost průvodních prostředků v důchodkovém trestním řízení, jako tomu jest v obecném trestním řízení.

Ustanoveními osmého odstavce zachovává se obvyklá zásada, že trestů nového zákona má býti užito i na přestupky spáchané před jeho účinností, pokud ustanovení dříve platného zákona nejsou pachateli příznivější.

§§ 100-126 r.c.z., čl. 73-108 šv.c.z.).

K § 139.

V druhém odstavci § 25 osnovy navrhují se omezení volnosti zřizovati cesty, stavěti budovy atd. u celní hranice. Takovými zařízeními ztěžuje se přehled celní hranice a dohled na ni a usnadňuje se podloudnictví, které poškozuje celní důchodek. Jsou to zejména samoty, vystavěné těsně na nové státní hranici, jež jsou hnízdy a sklady nebezpečných tlup podloudnických. Proto navrhuje se, aby bylo dáno ministru financí zmocnění, aby takových zařízení, která byla zřízena před účinností zákona, vyvlastněním pro stát nabyl a je odstranil.

K § 140.

K provedení zákona bude potřebí obšírného a podrobného prováděcího nařízení, jehož vypracování bude vyžadovati delší přípravné doby. Proto se navrhuje, aby počátek účinnosti byl stanoven 1. lednem 1928.

S účinností navrženého zákona pozbudou pro obor celního práva účinnosti veškeré zákony a nařízení, jimiž bylo dosud upraveno celní právo a celní řízení. Dokud nebude uzákoněn nový všeobecný celní sazebník, jest nutno, aby byla ponechána v účinnosti ustanovení článku II. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n., obsahující zmocnění vlády, aby pomocí součinitelů upravovala cla stanovená celním sazebníkem, jenž rovněž zůstane v účinnosti.

Vláda doporučuje, aby osnova byla přikázána v senátě Národního shromáždění výborům národohospodářskému a ústavně-právnímu, v poslanecké sněmovně pak výborům pro záležitosti průmyslu, obchodu a živností a ústavně-právnímu k podání zprávy v době pokud možná nejkratší.

V Praze, dne 7. května 1926.

Předseda vlády:
Černý v.r.

Ministr financí:
Dr. Engliš v.r.