Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1926.

II. volební období.

2. zasedání.

Tisk 219-219/25.

Novinářské zprávy o tom, že českoslovenští celní úředníci ve Wiesu zabránili hasičům z Chebu přestoupiti hranici po celní cestě při jízdě k požáru v bavorské pohraniční obci Mitterteich, jsou úplně vymyšleny a neodpovídají v nejmenším pravdě.

Chebští hasiči se ani nepokusili přestoupiti hranici, poněvadž jim za daných okolností nebylo možno dopraviti potřebnou parní stříkačku, jak sám prohlásil chebský požární ředitel dr Ströhl.

Vyvrácení nesprávných zpráv novinářských se stalo v >Egerer Zeitung< pod názvem >Gefährliche Berichterstattung<, kde také byla tato nezodpověděna mystifikace po zásluze odsouzena.

O to, aby bylo pohraničním hasičským sborům navzájem dovoleno přestupovati hranici, jest postaráno jednak některými úmluvami o pohraničním styku, jednak autonomními nařízeními, po případě generelními povoleními udělovanými jednotlivým hasičským sborům k jejích žádosti. Pro obvod Čech bylo vynesením ministerstva financí ze dne 4. července 1925, č. 80090/25 všeobecné povoleno hasičským spolkům pohraničního pásma, kteří jedou se stříkačkou a hasičským nářadím na pomoc při požáru vzniklém v některé blízké obci, přestoupiti celní hranicí po vedlejší cestě. Tím méně bylo by bráněno přestupu hranice po celní cestě.

Pokud jde o individuelní žádosti jak domácích tak i cizozemských hasičských sborů, vychází jím ministerstvo financí ochotně vstříc.

V Praze, dne 7. června 1926.

Černý v. r.,
v z. ministra zahraničních věcí.

Dr Engliš v. r.,
ministr financí.

Die Zeitungsnachrichten, dass die čechoslovakischen Zollbeamten in Wies die Feuerwehr aus Eger auf der Zollstrasse bei der Fahrt zum Brande in der bayerischen Grenzgemeinde Mitterteich am Grenzübertritt behindert hätten, sind gänzlich ersonnen und entsprechen nicht im geringsten der Wahrheit.

Die Egerer Feuerwehr hatte es gar nicht versucht, die Grenze zu überschreiten, weil es ihr unter den gegebenen Verhältnissen, wie selbst der Egerer Branddirektor Dr. Ströhl erklärt hat, nicht möglich war, die nötige Dampfsprilze zu befördern.

Die Richtigstellung der unwichtigen Zeitungsnachrichten erfolgte in der >Egerer Zeitung< unter dem Titel >Gefährliche Berichterstattung<, wo diese unverantwortliche Mystifikation auch gebührend verurteilt wurde.

Dafür, dass den Feuerwehren an der Grenze der Grenzübertritt gegenseitig gestattet wurde, erscheint einerseits durch einige Verträge über den Grenzverkehr, andererseits durch autonome Verordnungen bezw. durch generelle, den einzelnen Feuerwehren über deren Ansuchen erteilte Bewilligungen vorgesorgt. Für das Gebiet Böhmens wurde mit dem Erlasse des Finanzministeriums vom 4. Juli 1925, Z.: 80090/25, den Feuerwehrvereinen der Grenzzone, welche mit der Feuerspritze und Feuergeräte zur Hilfeleistung bei einem in einer nahen Gemeinde entstandenen Brande fahren, allgemein die Bewilligung erteilt, die Zollgrenze auf einem Nebenweg zu ü-berschreiten. Umsoweniger würde man den Grenzübertritt am Zollweg behindern.

Sofern es sich um individuelle Ansuchen sowohl der in- als auch der ausländischen Feuerwehren handelt, kommt ihnen das Finanzministerium bereitwillig entgegen.

Prag, am 7. Juni 1926.

Černý m. p.,
i. V. des Ministers des Äussern.

Dr. Engliš m. p.,
Finanzminister.

Tisk 219/1.

Pokud jde o obvinění bývalé vlády, že prý nedostála danému slibu a nepředložila prováděcí nařízení před jeho uveřejněním ústavnímu výboru, poukazuje se na oficielní sdělení, jež učinil o věci té ve schůzi poslanecké sněmovny dne 11. března t. r. tehdejší ministr vnitra (viz stenogr. protokol o 13. schůzi posl. sněm. z uvedeného dne str. 682/3), kterýmžto sdělením byla různá tvrzení o věci té šířená, uvedena na pravou míru. V téže schůzí odpověděla vláda také na různé výtky, jež byly se strany německé proneseny proti vlastnímu obsahu jazykového nařízení a byla ukázána bezpodstatnost tvrzení, že nařízení to jest v rozporu se smlouvou o ochraně menšin, s ústavou a jazykovým zákonem, nebo že zkracuje státní občany v jejich právech (sten. protokol str. 645-51).

Bylo zejména konstatováno, že jazykové nařízení nejen plnou měrou poskytuje příslušníkům jazykových menšin všechna práva, než jim ústavní zákon jazykový zaručuje, nýbrž že nařízení použilo vydatnou měrou všech zmocnění, jež dovolují výkonné moci, aby připustila úlevy, resp. výhody ve prospěch jazykových menšin, a že celá řada předpisů pečuje o to, aby občanům, kteří nejsou příslušníky jazyka státního, byl i tam, kde nemají práva na užívání svého jazyka, styk s úřady usnadněn a aby ochráněni byli před právními újmami, jež by jim z neznalosti jazyka vzniknouti mohly. Dlužno jmenovati čl. 3., 2 odst., čl. 4., odst. 1. a 2., čl. 7., čl. 8. a 9., čl. 12., odst. 3., 4. a 5., čl. 20., čl. 23., 37.-40., čl. 48., čl. 61., 64., odst. 4., čl. 74, odst. 2., čl. 77., čl. 78., odst. 2. poslední věta, čl. 80., 87., odst. 3., čl. 89., odst. 2., zejména pak čl. 95. a j.

Interpelace zvláště uvádí články 48., 66., 73. a 99. jako příklad >úžasných< ustanovení. Pokud jde specielně o ustanovení čl. 48., podle něhož četničtí orgánové v ústním služebním styku s obyvatelstvem mohou užívati jazyka, ve kterém se mohou dorozuměti, jest právě toto ustanovení dokladem liberálností vůči jazykům menšinovým, ježto připouští užívání jazyků menšinových i tam, kde nejsou dány podmínky pro jazyková práva menšin podle hl. III., ukazujíc zároveň, že ustanovení to přihlíží k potřebám služby i obyvatelstva, neboť jest opatřením podle §u 8, odst. 2., jaz. zákona, aby usnadněn byl styk se stranami neznalými jazyka, v němž ten který orgán jinak úřaduje. Že četník povinen jest, tam kde jde o jazykové právo menšinové, práva toho šetřiti, stojí jasně v čl. 47., odst. druhém.

Povinnost úředníků a zřízenců státních, aby uměli československy, byla stanovena už v jazykovém zákoně samém a jest jim tedy známa více než 6 let. Jestliže státní správa po tak dlouhou dobu nechávala zaměstnancům čas k tomu, aby si získali znalost jazyka státního a jestliže i dnes ještě v jazykovém nařízení lhůty jim poskytuje, nelze zajisté tu v čl. 66. spatřovati nějaké zkrácení práv zaměstnanectva, nýbrž pouhé opatření směřující k tomu, aby zabezpečeny byly zájmy služby, které ustanovení hlavy XII. mají na mysli. Jistě bude vždy v moci zaměstnance, aby důsledků těchto se uvaroval. Ostatně pří zevrubném pročtení předpisů hlavy XII. shledati lze zřejmou tendenci, předpisy o znalosti jazyka přizpůsobiti zvláštnímu účelu služby a připustiti všechny ohledy s tím srovnatelné. Rovněž lze v ustanoveních těch shledati splněno nejedno přání, vyslovené z kruhů úřednictva německého.

Předpis čl. 73. je odůvodněn povahou magistrátu jako orgánů republiky. Ten, kdo jest povolán, aby vykonával pravomoc šéfa politického úřadu I. instance, nemůže se obejíti bez znalosti státního jazyka. Ve městech podrobených předpisům o regulovaných magistrátech zavedl povinnost starostů a členů městského předsednictva znáti jazyk státní již zákon z 13./7. 1922, č. 243 Sb. z. a n.

Pokud jde o článek 99., neobsahuje interpelace žádného konkrétního údaje, z něhož by bylo lze souditi, v čem podle náhledu jejího jest nemístný. Ustanovení čl. 99, nesmějí býti vykládána na případy, na něž se podle znění a úmyslu vládního nařízení nevztahují; aby se tak nedělo, o to stará se předpis odst. 2. a 4. téhož článku.

Interpelace dovolává se neprávem ustanovení ústavní listiny o rovnoprávnosti všech státních občanů, neboť pokud jde o práva jazyková, neustanovil zákon jazykový tvořící součást téže ústavní listiny - opíraje se v tom směru o čl. 7. smlouvy St. Germainské (>des facilités appropriées<) - rovnoprávnost jazyků menšinových s jazykem státním, nýbrž stanovil právě jen v duchu smlouvy mírové >přiměřenou< možnost ho užívati; jak známo, šel jazykový zákon dále než mírová smlouva potud, že poskytnul zmíněnou přiměřenou možnost nejen před soudy, nýbrž před úřady všech kategorií.

Vzhledem k tomu všemu nelze shledati v údajích interpelace důvody k ospravedlněním, jež se v závěru interpelace žádají.

V Praze, dne 14. května 1926.

Černý v. r.,
předseda vlády.

Hinsichtlich der Beschuldigung der ehemaligen Regierung, sie hätte das gegebene Versprechen nicht erfüllt und die Durchführungsverordnung vor deren Veröffentlichung dem Verfassungsausschusse nicht vorgelegt, wird auf die offizielle Mitteilung hingewiesen, die der damalige Minister des Innern über diese Angelegenheit in der am 11. März 1. J. stattgefundenen Sitzung des Abgeordnetenhauses gemacht hat (siehe stenogr. Protokoll über die 13. Sitzung des Abgeordnetenhauses vom erwähnten Tage. Seite 682/3), durch welche Mitteilung die verschiedenen, über diese Angelegenheit verbreiteten Behauptungen auf das richtige Mass zurückgeführt wurden. In derselben Sitzung hat die Regierung auch auf verschiedene Vorwürfe geantwortet, welche deutscherseits gegen den eigentlichen Inhalt der Sprachenverordhung vorgebracht wurden und wurde auf die Grundlosigkeit der Behauptung hingewiesen, dass diese Verordnung mit dem Vertrage über den Schutz der Minoritäten, mit der Verfassung und mit dem Sprachengesetze in Widerspruch stehe, oder dass sie die Staatsbürger in ihren Rechten verkürze (stenogr. Protokoll Seite 645-51).

Es wurde namentlich konstatiert, dass die Sprachenverordnung, den Angehörigen der sprachlichen Minoritäten nicht nur alle ihnen durch das Verfassungs-Sprachengesetz gewährleistete Rechte im vollen Masse gewährt, sondern dass die Verordnung im ausgiebigen Masse alle Ermächtigungen angewendet hat, welche der Vollzugsgewalt gestatten, Erleichterungen resp. Begünstigungen zugunsten der sprachlichen Minoritäten zuzulassen, und dass eine ganze Reihe von Vorschriften darum sorgt, dass den Bürgern, welche nicht Angehörige der Staatssprache sind, auch dort, wo sie kein Recht auf Gebrauch ihrer Sprache besitzen, der Verkehr mit den Behörden erleichtert werde und sie vor den ihnen aus Unkenntnis der Sprache etwa entstehenden Rechts-nachteilen geschützt werden. Es ist hinzuweisen auf Art. 3, Abs. 2, Art. 4, Abs. 1 und 2, Art. 7, Art. 8 und 9, Art. 12, Abs. 3, 4 und 5, Art. 20, Art. 23, 37-40, Art. 48, Art. 61, 64, Abs. 4, Art. 74, Abs. 2, Art. 77, Art. 78, Abs. 2, letzter Satz, Art. 80, 87, Abs. 3, Art. 89, Abs. 2, namentlich aber Art. 95 u. A.

Die Interpellation führt besonders die Artikel 48, 66, 73 und 99 als Beispiel >haarsträubender< Bestimmungen an. Sofern es sich speziell um die Bestimmung des Art. 48 handelt, nach welchem Gendarmerieorgane im mündlichen Dienstverkehr mit der Bevölkerung die Sprache gebrauchen können, in welcher sie sich verständigen können, ist gerade diese Bestimmung ein Beweis der Liberalität den sprachlichen Minoritäten gegenüber, da sie den Gebrauch der Minoritätssprachen auch dort zulässt, wo die Bedingungen für die Sprachenrechte der Minoritäten nach dem III. Hauptstücke nicht gegeben sind, indem sie zugleich zeigt, dass diese Bestimmung die Bedürfnisse sowohl des Dienstes als auch der Bevölkerung berücksichtigt, denn sie ist eine Verfügung gemäss § 8, Abs. 2, des Sprachengesetzes, um den Verkehr mit Parteien zu erleichtern, welche der Sprache, in der das betreffende Organ sonst amtiert, unkundig sind, Dass der Gendarm dort, wo es sich um das Sprachenrecht der Minorität handelt, dieses Recht zu beachten verpflichtet ist, steht deutlich in Art. 47, zweiter Absatz,

Die Pflicht der staatlichen Beamten und Angestellten, čechoslovakisch zu können, wurde schon im Sprachengesetze selbst statuirt und ist ihnen also schon mehr als 6 Jahre bekannt. Wenn daher die Staatsverwaltung den Bediensteten so lange Zeit dazu Hess, sich die Kenntnis der Staatssprache anzueignen Und wenn sie ihnen auch heute noch in der Sprachenverordnung Fristen gewährt, so kann man wahrlich im Art. 66 keine Kürzung der Rechte der Bediensteten, sondern lediglich eine zur Sicherung der Dienstesinteressen hinzielende Verfügung erblicken, welche die Bestimmungen des XII. Haupstückes im Sinne haben. Es wird gewiss in der Macht des Bediensteten liegen, diesen Konsequenzen vorzubeugen. Übrigens kann man bei genauer Durchsicht der Vorschriften des XII. Hauptstückes die offenkundige Tendenz wahrnehmen, die Vorschriften über die Sprachenkenntnis dem besonderen Dienstzwecke anzupassen und alle hiemit vereinbarlichen Rücksichten zuzulassen. Desgleichen kann man in diesen Bestimmungen die Erfüllung so mancher in den Kreisen der deutschen Beamten schaft zum Ausdrucke gebrachten Wünsche erblicken.

Die Vorschrift des Art. 73 ist durch das Wesen der Magistrate als Organe der Republik begründet Jemand, der berufen ist, die Befugnisse eines Chefs der politischen Behörde I. Instanz auszuüben, kann ohne Kenntnis der Staatssprache nicht auskommen. In den den Vorschriften über Städte mit geordnetem Magistrat unterworfenen Städten hat schon das Gesetz vom 13./7. 1922, Nr. 243 S. d. G. u. V., die Pflicht der Kenntnis der Staatssprache für den Bürgermeister und die Mitglieder des Stadtpräsidiums eingeführt.

Sofern es sich um Art. 99 handelt, enthält die Interpellation keine konkrete Angabe, aus welcher zu schliessen wäre, worin sie nach ihrer Ansicht unstatthaft wäre. Die Bestimmungen des Art. 99 dürfen nicht auf solche Fälle interpretiert werden, auf welche sich dieselben nach ihrem Wortlaute und nach der Absicht der Regierung nicht beziehen; damit dies nicht geschehe, darum sorgt die Vorschrift des Abs. 2 und 4 desselben Artikels.

Die Interpellation beruft sich mit Unrecht auf die Bestimmung der Verfassungsurkunde über die Gleichberechtigung aller Staatsbürger, denn sofern es sich um Sprachenrechte handelt, hat das einen Bestandteil derselben Verfassungsurkunde bildende Sprachengesetz - in Anlehnung an Art. 7 des Vertrages von St, Germain (>des facilites appropriées<) - nicht die Gleichberechtigung der Minoritätssprachen mit der Staatssprache, sondern eben im Geiste des Friedensvertrages nur die >angemessene< Möglichkeit des Gebrauches derselben festgesetzt; bekanntlich ging das Sprachengesetz weiter als der Friedensvertrag, insofern, als es die erwähnte angemessene Möglichkeit nicht nur vor Gericht, sondern vor den Behörden aller Kategorien bot.

Mit Rücksicht auf dies alles sind in den Angaben der Interpellation keine Gründe für Rechtfertigungen zu finden, welche zum Schluss der Interpellation verlangt werden.

Prag, am 14. Mai 1926.

Černý m. p.,
Vorsitzender der Regierung.

Tisk 219/2.

Důvody, proč se vojenským gážistům v. v., žijícím v cizině dostává menších zaopatřovacích požitků než takovým osobám, sídlícím na území Československé republiky, jsou obsaženy jak v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona ze dne 3. března 1921, č. 99 Sb. z. a n., tak v důvodově zprávě k vládnímu návrhu zákona ze dne 20. prosince 1922, č. 394 Sb. z. a n. a konečně v důvodové zprávě k § 6 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n. Uvedené zákony č. 99/1921 Sb. z. a n. a 287/1924 Sb. z. a n. platí sice pro civilní pensisty, avšak důvody uplatněné ve zmíněných důvodových zprávách jsou tytéž i pro odepření výhod v cizině žijícím vojenským gážistům ve výslužbě.

V důvodové zprávě k zákonu č. 99/1921 Sb. z. a n. byla nižší výměra zaopatřovacích požitků gážistům žijícím v cizině takto odůvodněna:

>Veliký počet pensistů našich zdržuje se mimo území republiky a valutová diference jim vyplacená nejen že jich nenutí k návratu, nýbrž spíše láká k pobytu mimo území republiky. Jest sice možno odepříti povolení k pobytu v cizině a z nedovoleného pobytu tam vyvoditi důsledky odnětím požitků, ale nyní není vhodno tak přísného pravidla častěji užíti, ježto by v mnohých případech bylo nespravedlivé, a proto třeba, aby vláda měla jiný prostředek v ruce, kterým by mohla aspoň účinně omeziti pensijní platy do ciziny úplným nebo částečným krácením výhod poskytovaných tímto zákonem. Není jistě povinností státu, aby podle zdejších poměrů stejnou měrou zlepšoval i hospodářské poměry osob mimo území republiky žijících a k státu kromě požadavku pense nijak nepoutaných. Proto přijato do osnovy navržené ustanovení.<

V důvodové zprávě k zákonu č. 394/1922 Sb. z. a n., jenž platí společně pro civilní a vojenské pensisty, bylo pak ustanovení tohoto zákona, provedené článkem VIII. vládního nařízení ze dne 15. února 1923, č. 34 Sb. z. a n., v němž jest stanoveno, že těm, kdož požívali odpočivných a zaopatřovacích požitků mimo území tohoto státu již před 1. lednem 1923, dlužno dnem 31. prosince 1922 zastaviti drahotní požitky na členy rodiny, těm pak, kdož požívají zmíněných požitků v cizině teprve od 1. ledna 1923, jest zastaviti veškeré drahotní požitky, odůvodněno takto:

>Již v důvodové zprávě k zákonu ze dne 3. března 1921, č. 99 Sb. z. a n. bylo uvedeno, že veliký počet našich pensistů se zdržuje mimo území republiky a že valutový zisk je nenutí k návratu, nýbrž spíše láká k pobytu za hranicemi. Vláda nepoužila nejzazšího prostředku zákazem pobytu v cizině pensistům a jejich pozůstalým, poněvadž by tím byla postihla i případy, kde tento pobyt jest z důvodů rodinných, zdravotních, případně hospodářských nezbytným, nýbrž spokojovala se pouze tím, že jim odepřela výhody plynoucí ze zákona výše zmíněného (čl. I., § 8 nový odstavec zákona ze dne 3. března 1921, č. 99 Sb. z. a n. a § 6 vládního nařízení z 15. července 1921, č. 234 Sb, z. a n.). Přesto však množí se způsobem nápadným případy stěhování se pensistů do ciziny, takže je nutno sáhnouti k prostředku ještě ostřejšímu tím, že může býti pří požívání odpočivných a zaopatřovacích požitků v cizině odepřen jednotný drahotní přídavek zcela nebo z části (§ 15 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n.). To platí i o mimořádné a nouzové výpomoci, pokud se tímto zákonem zachovávají (dosavadní pensisté).

Konečně § 6 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 287 Sb. z. a n. ohledně civilních pensistů stanovil, že požitky plynoucí z úpravy podle tohoto zákona, nepříslušejí osobám po případě na osoby, které se zdržují trvale nebo dočasně v cizině.

Výjimky může zcela nebo z části povoliti ve zvláštních, zřetele hodných případech ústřední úřad v dohodě s ministerstvem financí. Zcela stejné ustanovení je normováno pro vojenské pensisty v § 28 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n.

K § 6 zákona č. 287/1924 Sb. z. a n. bylo v důvodové zprávě k vládnímu návrhu jeho (tisk č. 5010/24) uvedeno toto: >Značný počet pensistů stále se zdržuje mimo naše území a valutové rozdíly lákaly a lákají k přechodnému nebo trvalému pobytu v cizině, i když toho osobní a rodinné poměry nutně nevyžadují. Je proto třeba, aby vláda měla v ruce účinný prostředek omeziti tyto platby do ciziny, aniž by bylo nutno sáhnouti k nejzazšímu opatření, t. j. odepření dovolené k cestě do ciziny a pobytu tam a v případě neuposlechnutí k zastavení pense. Tento prostředek poskytuje ustanovení pojaté do § 6. Při osobách tíhnoucích do ciziny právem nelze žádati od státu, aby zlepšoval v cizině hospodářskou situaci těchto osob podle poměrů u nás. Naopak cílem musí býti, aby výhodnější hospodářská situace zdržovala naše pensisty na našem území. To je dalším důvodem, proč osnova nepřiznává úpravy z ní plynoucí osobám, pokud se týče pro osoby, které trvale či přechodně se zdržují v cizině, připouštějíc pouze výjimky v případech zvláštního zřetele hodných.

V důvodové zprávě ke svému návrhu zákona č. 288/1924 Sb. z. a n., kterým se mění některé předpisy o zaopatřovacích požitcích vojenských osob a pozůstalých po nich, poukázala vláda na to, že tato omezující ustanovení (§ 28) jsou v souladu s ustanovením § 6 vládního návrhu zákona (č. 287 ai 1924 Sb. z. a n.) o úpravě pensijních a zaopatřovacích požitků civilních.

Snížení zaopatřovacích požitků generálům, kteří nemají nároku podle vojenského zaopatřovacího zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n. na zaopatřovací požitky VI. hodnostní třídy, jest odůvodněno ustanoveními §§ 2 a 5 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n. a § 3 zákona ze dne 22. prosince 1924, č. 288 Sb. z. a n.

Ministerstvo národní obrany podalo před časem osnovu zákona, kterou se měly zrovnoprávniti pense těchto osob s pensemi státních zaměstnanců stejných hodnostních tříd. Tato osnova však až do rozpuštění minulého Národního shromáždění nebyla uzákoněna a v tomto Národním shromáždění nebyla dosud obnovena.

Pokud se týče žádosti o výjimečné přiznání zaopatřovacích požitků do ciziny podle § 28 zákona č. 288/1924 Sb. z. a n. uvádím, že ze 173 vyřízených žádostí bylo vyřízeno 132 kladně a jen 41 bylo zamítnuto.

Slevy jízdného na drahách se poskytují z pravomoci ministra železnic, nikoli ministra národní obrany.

Vyrovnati pense čs. státních občanů, kteří žijí v cizině, alespoň pensím rakouských pensistů, jest možno pouze změnou příslušných zákonů.

V Praze, dne 8. června 1926.

Gen. Syrový v. r.,
ministr národní obrany.

Die Gründe, warum die im Auslande lebenden Militärgagisten des Ruhestandes geringere Versorgungsgenüsse erhalten als die im Gebiete der Čechoslovakischen Republik wohnenden Personen, sind sowohl im Motivenberichte zum Regierungsentwurfe des Gesetzes vom 3. März 1921, Nr. 99 S. d. G. u. V., als auch im Motivenberichte zum Regierungsentwurfe des Gesetzes vom 20. Dezember 1922, Nr. 394 S. d. G. u. V., und schliesslich im Motivenberichte zu § 6 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924, Nr. 287 S. d. G. u. V., enthalten. Die angeführten Gesetze Nr. 99/1921 S. d. G. u. V. und 287/1924 S. d. G. u. V. gelten zwar für die Zivilpensionisten, die in den erwähnten Motivenberichten geltend gemachten Gründe sind jedoch identisch auch für die Aberkennung der Begünstigungen den im Auslande lebenden Militärgagisten des Ruhestandes.

Im Motivenberichte zum Gesetze Nro. 99/1921 S. d. G. u. V. wurde das niedrigere Ausmass der Versorgungsgenüsse für die im Auslande lebenden Gagisten begründet wie folgt:

>Eine grosse Anzahl unserer Pensionisten hält sich ausserhalb des Gebietes der Republik auf, und die ihnen zur Auszahlung gelangende Valutadifferenz zwingt sie keineswegs zur Rückkehr, vielmehr lockt dieselbe zum Aufenthalte ausserhalb des Gebietes der Republik. Es ist zwar möglich, die Bewilligung zum Aufenthalte im Auslande zu verweigern und aus dem nicht bewilligten Aufenthalte daselbst die Konsequenzen durch Entziehung der Genüsse zu ziehen, doch erscheint es dermalen nicht angepasst, eine derart strenge Vorschrift öfters anzuwenden, da dies in vielen Fällen ungerecht wäre, und es erscheint daher notwendig, der Regierung ein anderes Mittel zur Verfügung zu stellen, mit dessen Hilfe sie in der Lage wäre, die Pensionszahlungen ins Ausland durch völlige oder teilweise Kürzung der durch dieses Gesetz gewährten Begünstigungen zumindest mit Erfolg einzuschränken. Es ist gewiss keine Pflicht des Staates, nach den hiesigen Verhältnissen im gleichen Masse auch die wirtschaftlichen Verhältnisse der ausserhalb des Gebietes der Republik lebenden und an den Staat ausser der Pensiosforderung durch sonst nichts gebundenen Personen zu verbessern. Aus diesem Grunde wurde die beantragte Bestimmung in den Entwurf aufgenommen.<

Im Motivenberichte zum Gesetze Nr. 394/1922 S. d. G. u. V., welches gemeinsam für die Zivil- und Militärpensionisten gilt, wurde dann die durch Artikel VIII. der Regierungsverordnung vom 15. Feber 1923, Nr. 34 S. d. G. u. V., durchgeführte Bestimmung dieses Gesetzes, welche statuiert, dass denjenigen Personen, welche die Ruhe- und Versorgungsgenüsse schon vor dem 1. Jänner 1923 ausserhalb des Gebietes dieses Staates bezogen haben, die Teuerungszulagen für ihre Familienmitglieder mit 31. Dezember 1922 einzustellen sind, denjenigen Personen sodann, welche die erwähnten Bezüge erst seit 1. Jänner 1923 im Auslande beziehen, sämtliche Teuerungszulagen einzustellen sind, folgcndermassen begründet:

>Schon im Motivenberichte zum Gesetze vom 3. März 1921, Nr. 99 S. d. G. u. V., wurde angeführt, dass sich eine grosse Anzahl unserer Pensionisten ausserhalb des Gebietes der Republik aufhält und dass sie der Valutagewinn nicht zur Rückkehr zwingt, sondern eher zum Aufenthalte im Auslande verleitet. Die Regierung hat nicht das äusserste Mittel durch Verbot des Aufenthaltes im Auslande an die Pensionisten und deren Hinterbliebene angewendet, weil dadurch auch solche Fälle in Mitleidenschaft gezogen würden, wo ein derartiger Aufenthalt aus Familien-, gesundheitlichen- eventuell wirtschaftlichen Gründen unerlässlich erscheint, sie begnügte sich vielmehr damit, ihnen die aus dem oben erwähnten Gesetze sich ergebenden Begünstigungen zu verweigern (Art. I., § 8, neuer Absatz des Gesetzes vom 3. März 1921, Nr. 99 S. d. G. u. V., und § 6 der Regierungsverordnung vom 15. Juli 1921, Nr. 234 S. d. u. V.). Dessenungeachtet mehren sich in auffallender Weise die Fälle der Übersiedlung von Pensionisten ins Ausland, sodass es notwendig erscheint, zu einem noch schärferen Mittel zu greifen, indem beim Bezüge der Ruhe- und Versorgungsgenüsse im Auslande die einheitliche Teuerungszulage zur Gänze oder zum Teile verweigert werden kann (§ 15 des Gesetzes Nro. 394/1922 S. d. G. u. V.). Dies gilt auch von der ausserordentlichen und der Notsstandsaushilfe, sofern sich durch dieses Gesetz erhalten bleiben (bisherige Pensionisten).

Schliesslich bestimmte § 6 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924, Nr. 287 S. d. G. u. V., bezüglich der Zivilpensionisten, dass die aus der Regelung nach diesem Gesetze fliessenden Bezüge solchen Personen resp. für solche Personen nicht gebühren, welche sich dauernd oder vorübergehend im Auslande aufhalten.

Ausnahmen kann zur Gänze oder zum Teile in besonders berücksichtigungswürdigen Fällen die Zentralbehörde im Einvernehmen mit dem Finanzministerium bewilligen. Eine ganz gleiche Bestimmung ist für Militärpensionisten im § 28 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924, Nr. 288 S. d. G. u. V. normiert.

Zu § 6 des Gesetzes Nr. 287/1924 S. d. G. u. V. wurde im Motivenberichte zum Regierungs-entwürfe desselben (Druck Nr. 5010/24) Folgendes angeführt: >Eine bedeutende Anzahl von Pensionisten hält sich fortwährend ausserhalb unseres Gebietes auf und die Valutaunterschiede verleiteten und verleiten zum vorübergehenden oder ständigen Aufenthalt im Auslande, selbst wenn es die Personen- und Familienverhältnisse nicht dringend erfordern. Es erscheint daher notwendig, der Regierung ein wirksames Mittel zur Einschränkung dieser Zahlungen ins Ausland zu bieten, ohne dass es hiebei notwendig wäre, zur äussersten Massnahme, d. i. zur Verweigerung der Bewilligung zur Ausreise ins Ausland und zum Aufenthalte daselbst und im Falle der Nichtbefolgung zur Einstellung der Pension zu greifen. Dieses Mittel bietet die in den § 6 aufgenommene Bestimmung. Bei den ins Ausland gravittierenden Personen kann mit Recht vom Staate nicht verlangt werden, dass derselbe im Auslande die wirtschaftliche Situation solcher Personen nach den bei uns herrschenden Verhältnissen verbessere. Unser Ziel muss im Gegenteil darin bestehen, dass die vorteilhaftere wirtschaftliche Situation unsere Pensionisten auf unserem Gebiete zurückhalte. Dies ist ein weiterer Grund, warum der Entwurf die aus demselben sich ergebenden Begünstigungen solchen Personen bzw. für solche Personen nicht zuerkennt, welche sich dauernd oder vorübergehend im Auslande aufhalten, indem er Ausnahmen nur in besonders berücksichtigungswürdigen Fällen zulässt.