Im Motivenberichte zu ihrem Entwurfe des Gesetzes Nr. 288/1924 S. d. G. u. V., mit welchem einige Vorschriften über die Versorgungsgenüäse der Militärpersonen und ihrer Hinterbliebenen abgeändert werden, hat die Regierung darauf hingewiesen, dass diese einschränkenden Bestimmungen (§ 28) mit der Bestimmung des § 6 des Regierungsentwurfes zum Gesetze (Nr. 287 ai 1924 S. d. G. u. V.) über die Regelung der Zivil-Pensions- und Versorgungsgenüsse im Einklang stehen.

Die Herabsetzung der Versorgungsgenüsse der Generäle, welche nach dem Militärversorgungsgesetz vom 17. Feber 1922, Nr. 76 S. d. G. u. V., keinen Anspruch auf Versorgungsgenüsse der VI. Rangsklasse haben, ist durch die Bestimmungen der §§ 2 und 5 des Gesetzes vom 19. März 1920, Nro. 194 S. d. G. u. V., und des § 3 des Gesetzes vom 22. Dezember 1924, Nr. 288 S. d. G. u. V., begründet.

Das Ministerium für nationale Verteidigung, hat vor einiger Zeit einen Gesetzesentwurf eingebracht, wonach die Pensionen dieser Personen den Pensionen der Staatsbediensteten der gleichen Rangsklassen gleichgestellt werden sollten. Dieser Entwurf wurde jedoch bis zur Auflösung der vorigen Nationalversammlung nicht zum Gesetz erhoben und in dieser Nationalversammlung wurde er bisher nicht erneuert.

Insofern es sich um Gesuche um ausnahmsweise Zuerkennung der Versorgungsgenüsse ins Ausland gemass § 28 des Gesetzes Nr. 288/1924 S. d. G. u. V. handelt, habe ich zu erwähnen, dass von 173 erledigten Gesuchen 132 Gesuche positiv erledigt und nur 41 abgewiesen wurden.

Fahrpreisermässigungen auf Eisenbahnen werden aus der Machtbefugnis des Eisenbahnministers und nicht des Ministers für nationale Verteidigug bewilligt.

Eine Gleichstellung der Pensionen der im Auslande lebenden čs. Staatsangehörigen zumindest den Pensionen der österreichischen Pensionisten kann bloss durch Abänderung der bezüglichen Gesetze erfolgen.

Prag, am 8. Juni 1926.

Gen. Syrový m. p.,
Minister für nationale Verteidigung.

Tisk 219/3.

Příloha k čl. 203 mírové smlouvy St. Germainské roztřiďuje dluhopisy státního předválečného nezajištěného dluhu (předválečné renty) do dvou kategorií.

Do prvé kategorie patří titry uložené na území nástupnických států. Takové titry byly dotyčným nástupnickým státem výlučně převzaty k jeho vlastní tíží jako jeho dluh.

Do druhé kategorie patří titry uložené mimo území nástupnických států (ve staré cizině). Dlužníky z těchto titrů jsou ony nástupnické státy, které okolkovaly na svém území a tím převzaly ke své tíži méně titrů, než činí podíl na dluzích určený jim Reparační komisí (pasivní státy). Závazek z každého jednotlivého titru této kategorie postihuje tedy více států podle poměru jejich deficitů, kdežto z každého jednotlivého titru prvé kategorie jest vždy dlužníkem jen jeden určitý nástupnický stát.

Pasivní státy byly by podle mírové smlouvy povinny vydati do výše svých schodků t. zv. kompensační titry, které mají míti v podstatě stejný text jako titry původní, a odevzdati je Reparační komisi, jež by je přidělila majitelům původních titrů.

Prosté provedení těchto ustanovení mírových smluv ukázalo se. však z různých důvodů velmi obtížným. Předpokládalo by totiž mimo jiné reální rozdělení původně jednotných titrů na více titrů o naprosto nezvyklých appointech a způsobilo by u papírových rent náklady zcela nepřiměřeně nízké vnitřní hodnotě titrů, vyplývajících z poklesu valuty některých dlužnických států.

Proto již od r. 1922 bylo konáno z podnětu Reparační komise více konferencí mezi dlužnickými státy a věřiteli, aby se dosáhlo uspokojení majitelů titrů uložených ve staré cizině (zahraničních věřitelů) způsobem jednodušším a lépe vyhovujícím praktické potřebě. Konference ty vedly ke smluvní úpravě celé řady otázek, týkajících se předválečných rent ve staré cizině, která došla výrazu v Inšpruckém protokolu z 29. června 1923 a v Pražské dohodě ze 14. listopadu 1925.

Obě tyto úmluvy týkají se, pokud jde o dluh nezajištěný, zlaté renty rakouské i uherské a dluhů znějících na více měn, totiž rakouských pokladničních poukázek z r. 1914 a uherských rent z r. 1913 a 1914. Netýkají se však vůbec rent papírových t. j. rent znějících výlučně na měnu rakouskou, jichž smluvní úprava zůstala vyhrazena budoucí konferenci.

Na základě Inšpruckého protokolu utvořily zahraniční asociace majitelů předválečných rent společnou instituci zvanou Společná pokladna (Caisse Commune des Porteurs Etrangers des Dettes Publiques autrichienne et hongroise émises avant la guerre, Paris 22, Boulevard de Courcelles). Dlužnické státy platí částky je zatěžující z titulu jejich deficitů v předválečných nezajištěných dluzích této Společné pokladně. Platy konají se čtvrtletně zpětmo a byly skutečně zahájeny splatností k 1. lednu 1926. Československo zaplatilo všechny na ně připadající až posud dospělé částky.

Společná pokladna bude z těchto platů dlužnických států platiti úroky předválečných rent uložených ve staré cizině a vydá k nim za tím účelem nové kupónové archy. Ke skutečné výplatě úroků dojde podle ujištění Společné pokladny po skončení všech technických příprav ještě v tomto roce. U Společné pokladny mohou býti uplatňovány všechny předválečné renty uložené ve staré cizině bez ohledu na státní příslušnost majitelovu, tedy i titry v majetku československých státních občanů.

Vylíčená úprava učinila vydání kompensačních titrů podle mírových smluv zbytečným.

Předválečné renty v majetku československých státních příslušníků uložené ve staré cizině byly vzaty na základě rozhodnutí Reparační komise č. 1501 do evidence československými zastupitelskými úřady v cizině a zůstaly větším dílem v rukou majitelů, kteří je budou moci uplatňovati přímo u Společné pokladny. Menším dílem jsou uloženy ve zvláštním depot u ředitelství státního dluhu v Praze a budou rovněž majitelům vráceny, aby je sami uplatnili.

O postupu svých prací informuje Společná pokladna majitele titrů zprávami uveřejňovanými v denních listech, ovšem také v tuzemských.

V interpelaci dotčená ustanovení zákona č. 124/1921 Sb. z. a n. resp. vládního nařízení č. 151/1921 Sb. z. a n. (§ 1, lit. b) o zjištění a seznamenání titrů, které jako majetek příslušníků československých jsou mimo území Československé republiky, nemají podle toho, co až posud řečeno, praktického významu stran titrů uložených ve staré cizině, neboť dluhopisy ty nestávají se výlučně naším dluhem jako dluhopisy původně v tuzemsku uložené. Nejsme z nich dlužníky buď vůbec nebo jen určitým podílem přiměřeným našemu deficitu, takže zjištění a seznamenání takových titrů nemůže již podle povahy věci míli za účel zjednání předpokladů pro konečnou nebo zálohovou výplatu úroků.

Ustanovení ta týkají se pouze titrů uložených v cizích nástupnických státech, proti jichž okolkování určitým státem mohli jejich českoslovenští majitelé podle rozhodnutí Reparační komise č. 1502 protestovati s tím účinkem, že byl-li protest uznán za oprávněný a protestovaný titr československou finanční správou podle rozhodnutí Reparační komise č. 2116 reklamován, byl takový titr cizím státem propuštěn z jeho bloku a po převezení do tuzemska pojat do bloku československého. Takovéto titry byly pak přijaty do úřední úschovy a vyměňují se za prozatimní listy podle zákona č. 250/1922 Sb. z. a n. za stejných podmínek jako titry hned původně v tuzemsku uložené.

Hledě k uvedenému sděluji k jednotlivým bodům interpelace:

Ad 1. Dluhopisy státního předválečného nezajištěného dluhu uložené ve staré cizině zůstaly vzhledem k tomu, že původní ustanovení mírových smluv byla modifikována Inšpruckým protokolem a Pražskou dohodou, v rukou majitelů resp. budou jim finanční správou vráceny a majitelé budou je moci uplatňovati přímo u Společné pokladny.

Ad 2. a 3. V důsledku úpravy provedené Inšpruckým protokolem a Pražskou dohodou odpadlo vydání kompensačních titrů se strany pasivních nástupnických států a tudíž i vydání certifikátů se strany Reparační komise majitelům předválečných rent uložených ve staré cizině.

Ad 4. Opatření provedená na základě zákona č. 124/1921 Sb. z. a n. za účelem zjednání předpokladů pro konečnou nebo zálohovou úpravu výplaty úroků z dluhopisů státního předválečného dluhu mohou se týkati podle povahy věci jen těch dluhopisů, které byly uloženy v tuzemsku anebo československou finanční správou od cizích nástupnických států s úspěchem reklamovány a které v důsledku toho stávají se výlučně naším dluhem. Úroková služba u titrů této kategorie byla z největší části již obnovena jejich výměnou za prozatímní listy na základě zákona č. 250/1922 Sb. z. a n.

Z dluhopisů uložených ve staré cizině neplatí pasivní nástupnické státy úroků přímo jejich majitelům, nýbrž podle Inšpruckého protokolu a Pražské dohody odvádějí částky je zatěžující z titulu jejich deficitu Společné pokladně, která přikročí k výplatě úroků na základě nových jí vydaných kuponových archů ještě během tohoto roku.

V Praze, dne 20. července 1926.

Dr Engliš v. r.,
ministr financí.

Die Beilage zu Art. 203 des Friedensvertragus von St. Germain teilt die Schuldverschreibungen der nicht sichergestellten Vorkriegs-Staatsschuld (Vorkriegsrenten) in zwei Kategorien.

Zur ersten Kategorie gehören die im Gebiete der Nachfolgestaaten deponierten Titres. Solche Titres wurden vom betreffenden Nachfolgestaat ausschliesslich zu seinen eigenen Lasten als dessen Schuld übernommen.

Zur zweiten Kategorie gehören die ausserhalb des Gebietes der Nachfolgestaaten (im alten Auslande) deponierten Titres. Schuldner aus diesen Titres sind jene Nachfolgestaaten, welche auf ihrem Gebiete weniger Titres abgestempelt und somit zu eigenen Lasten übernommen haben, als der ihnen von der Reparaiionskommmission bestimmte Anteil an Schulden beträgt (passive Staaten). Die Verbindlichkeit aus den einzelnen Titres dieser Kategorie trifft also mehrere Staaten nach dem Verhältnisse ihrer Defizite, während aus den einzelnen Titres der ersten Kategorie stets nur ein bestimmter Nachfolgeslaat Schuldner ist.

Passive Staaten wären nach dem Friedensvertrage verpflichtet, bis zur Höhe ihrer Defizite sogenannte Kompensationstitres auszufolgen, welche wesentlich den gleichen Text wie die ursprünglichen Titres haben sollen, und dieselben der Reparationskommission zu übergeben, welche sie den Besitzern der ursprünglichen Titres zuteilen würde.

Die einfache Durchführung dieser Bestimmungen der Friedensverträge erwies sich jedoch aus verschiedenen Gründen sehr beschwerlich.

Sie würde nämlich u. A. die reale Aufteilung der ursprünglich einheitlichen Titres in mehrere Titres mit ganz ungewohnten Appoints voraussetzen, und würde bei Papierrenten dem niedrigen, aus dem Valutasturz einiger Schuldnerstaaten sich ergebenden inneren Werte der Titres ganz unangemessene Kosten verursachen,

Deshalb wurden schon seit 1922 über Anregung der Reparationskommission mehrere Konferenzen zwischen den Schuldnerstaaten und den Gläubigern abgehalten, um die Befriedigung der Besitzer der im alten Auslande deponierten Titres (der ausländischen Gläubiger) auf eine einfachere und dem praktischen Bedürfnisse besser entsprechende Art zu erzielen. Diese Konferenzen führten zu einer vertragsmässigen Regelung einer ganzen Reihe von Fragen, betreffend die Vorkriegsrenten im alten Auslande, welche im Innsbrucker Protokoll vom 29. Juni 1923 und im Prager Übereinkommen vom 14. November 1925 zum Ausdrucke kam.

Diese beiden Übereinkommen betreffen, sofern es sich um die nicht sichergestellte Schuld handelt, die österreichische und die ungarische Goldrente und die auf mehrere Währungen lautenden Schulden, nämlich die österreichischen Kassaanweisungen v. J. 1914 und die ungarischen Renten v. J. 1913 und 1914. Sie beziehen sich jedoch überhaupt nicht auf Papierrenten, d. i. auf die ausschliesslich auf österreichische Währung lautenden Renten, deren vertragsmässige Regelung der künftigen Konferenz vorbehalten blieb.

Auf Grund des Innsbrucker Protokolls haben die ausländischen Assoziationen der Vorkriegsrentenbesitzer eine gemeinsame Institution, genannt Gemeinsame Kassa (Caisse Commune des Porteurs Etrangers des Dettes Publiques autrichienne et hongroise emises avant la guerre, Paris 22, Boulevard de Courcelles) gegründet. Die Schuldnerstaaten zahlen die sie aus den Titeln ihrer Defizite belastenden Beträge an nicht sichergestellten Vorkriegsschulden dieser Gemeinsamen Kassa. Die Zahlungen erfolgen vierteljährlich nachhinein und wurden tatsächlich mit der Fälligkeit zum 1. Jänner 1926 eingeleitet. Die Čechoslovakei hat alle auf sie entfallenden bisher fälligen Beträge entrichtet.

Die Gemeinsame Kassa wird aus diesen Zahlungen der Schuldnerstaaten die Zinsen der im alten Auslande deponierten Vorkriegsrenten zahlen und zu diesem Zwecke zu denselben neue Kuponbögen herausgeben. Die tatsächliche Auszahlung der Zinsen wird laut Versicherung der Gemeinsamen Kassa nach Beendigung sämtlicher technischen Vorbereitungen noch im Laufe dieses Jahres erfolgen. Bei der Gemeisamen Kassa können alle im alten Auslande deponierten Vorkriegsrenten ohne Rücksicht auf die Staatsangehörigkeit des Inhabers, somit auch die im Besitze čechoslovakischer Staatsbürger befindlichen Titres geltend gemacht werden.

Die geschilderte Regelung Hess die Ausfolgung der Kompensationstitres nach den Friedensverträgen überflüssig ercheinen.

Die im Besitze čechoslovakischer Staatsangehöriger befindlichen, im alten Auslande deponierten Vorkriegsrenten wurden auf Grund der Entscheidung der Reparationskommission Z. 1501 von den čechoslovakischen Vertretungsbehörden im Auslande in Evidenz genommen und verblieben grösstenteils in den Händen der Besitzer, weiche sie direkt bei der Gemeisamen Kassa werden geltend machen können. Zum geringeren Teile sind sie in einen besonderen Depot bei der Direktion der Staatsschuld in Prag hinterlegt, und werden gleichfalls den Besitzern zurückgestellt werden, damit sie dieselben geltend machen können.

Über den Fortgang ihrer Arbeiten informiert die Gemeisame Kassa die Besitzer der Titres durch Berichte in den Tagesblättern, selbstredend auch in den inländischen.

Die in der Interpellation erwähnten Bestimmungen des Gesetzes Nr. 124/1921 S. d. G. u. V., resp, der Regierungsverordnung Nr. 151/1921 S. d. G. u. V. (§ 1, lit. b) über die Feststellung und Verzeichnung der Titres, welche sich als Eigentum čechoslovakischer Angehöriger ausserhalb des Gebietes der Čechoslovakischen Republik befinden, haben nach dem bisher Gesagten keine praktische Bedeutung bezüglich der im alten Auslande deponierten Titres, denn diese Schuldverschreibungen werden nicht ausschliesslich unsere Schuld als ursprünglich im Auslande deponierte Schuldverschreibungen, Aus ihnen sind wir entweder überhaupt oder nur mit einem unserem Defizit angemessenen Anteile keine Schuldner, sodass die Feststellung und Verzeichnung solcher Titres schon nach der Natur der Sache die Schaffung von Voraussetzungen für die endgültige oder vorschussweise Zinsenauszahlung nicht bezwecken kann.

Diese Bestimmungen beziehen sich nur auf die in fremden Nachfolgestaaten deponierten Titres, gegen deren Abstempelung durch einen bestimmten Staat deren čechoslovakische Besitzer ge-mäss Entscheidung der Reparationskommission Z: 1502 mit der Wirkung protestieren konnten, dass, wenn der Protest als berechtigt anerkannt und die protestierte Schuldverschreibung seitens der cechoslovakischen Finanzverwaltung sjemäss Entscheidung der Reparatinoskommission Z: 2116 reklamiert wurde, eine solche Schuldverschreibung vom fremden Staate aus seinem Block entlassen und nach Überführung ins Inland in den čechoslovakischen Blok aufgenommen wurde. Solche Titres wurden dann in amtliche Aufbewahrung genommen und werden gegen provisorische Scheine gemäss Ges. Nr. 250/1922 S. d. G. u. V. unter gleichen Bedingungen wie die gleich ursprünglich im Inland deponierten Titres umgetauscht.

Mit Rücksicht auf das Gesagte teile ich zu den einzelnen Punkten der Interpellation Folgendes mit:

ad 1.: Die im alten Auslande deponierten Schuldverschreibungen der nicht sichergestellten Vorkriegs-Staatsschuld verblieben mit Rücksicht darauf, dass die ursprünglichen Bestimmungen der Friedensverträge durch das Innsbrucker Protokoll und das Prager Übereinkommen modifiziert wurden, in den Händen der Besitzer resp. werden ihnen von der Finanzverwaltung zurückgestellt, und werden sie die Besitzer direkt bei der Gemeinsamen Kassa geltend machen können.

ad 2. und 3.: Infolge der Regelung durch das Innsbrucker Protokoll und das Prager Uibereinkommen entfiel die Ausfolgung von Kompensationstitres seitens der passiven Nachfolgestaaten und somit auch die Ausfolgung von Zertifikaten seitens der Reparationskommission an die Besitzer der im alten Auslande deponierten Besitzer der Vorkriegsrenten.

ad 4.: Die Massnahmen, welche auf Grund des Gesetzes Nr. 124/1921 S. d. G. u. V. behufs Schaffung der Voraussetzungen für die endgültige oder vorschussweise Zinsenzahlung von den Schulverschreibungen der Vorkriegs - Staatsschuld durchgeführt wurden, können sich nach der Natur der Sache nur auf solche Schuldverschreibungen beziehen, welche im Inlande deponiert waren oder seitens der čechoslovakischen Finanzverwaltung von fremden Nachfolgestaaten mit Erfolg reklamiert wurden, und welche infolgedessen ausschliesslich unsere Schuld werden. Der Zinsendienst bei Titres dieser Kategorie wurde grösstenteils schon durch deren Austausch gegen provisorische Scheine auf Grund des Gesetzes No. 250/1922 S. d. G. u. V. erneuert.

Von den im alten Auslande deponieren Titres zahlen die passiven Nachfolgestaaten die Zinsen nicht direkt ihren Besitzern, sondern sie führen nach dem Innsbrucker Protokoll und dem Prager Uibereinkommen die sie aus dem Titel ihrer Defizite belastenden Beträge der Gemenisamen Kassa ab, welche noch im Laufe dieses Jahres an die Zinsenauszahlung auf Grund der neuen von ihr ausgegebenen Kuponbögen schreiten wird.

Prag, am 20. Juli 1926.

Dr. Engliš m. p.,
Finanzminister.

Tisk 219/4.

Podle § 1 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n. a podle § 1 nařízení vlády republiky Československé ze dne 3. září 1920, č. 514 Sb. z. a n. přejímá ministerstvo národní obrany bývalé rakousko-uherské, rakouské a uherské vojenské gážisty do československého vojska podle vlastního uvážení.

Toto zákonné ustanovení je právním výrazem názoru, že armádu vzhledem k její závažným úkolům nelze považovati za instituci, která by nevyhnutelně musila poskytovati zaopatření každému, kdo byl důstojníkem rakousko-uherské armády bez ohledu na jeho mravní kvalifikací (§ 4 zákona).

Pokud jde o provádění zmíněných zákonných ustanovení a o způsob řízení o přihláškách, chci jen podotknouti: přihlášky zkoumají se zvláštními poradními sbory, osobní a stížnostní komisi a komisi revisní. Způsob jednání osobní a stížnostní komise, jakož i komise revisní upravují podrobné jednací řády, v nichž je všestranně přihlíženo ke všem individuelním momentům, které mohly přicházeti při vyřizování jednotlivých žádostí v úvahu

Orgány obou poradních sborů postupovaly dosud v každém případě přesně v mezích zákona i jednacího řádu a neshledal jsem v jich postupu i konečném posuzování žádných nesprávností. Rozhodnutí jejich nebyla protiprávní a nemohu a nehodlám tedy je měniti.

V Praze, dne 26. dubna 1926.

Gen. Syrový v. r.,
ministr národní obrany.

Gemäss § 1 des Gesetzes vom 19. März 1920, Nr. 194 S. d. G. u. V., und gemäss § 1 der Verordnung der Regierung der Čechoslovakischen Republik vom 3. September 1920, Nr. 514 S. d. G. u. V., übernimmt das Ministerium für nationale Verteidigung die ehemaligen österreichisch-ungarischen, österreichischen und ungarischen Militärgagästen in das čechoslovakische Heer nach eigenem Ermessen.

Diese Gesetzesbestimmung ist der Rechtsausdruck der Ansicht, dass die Armee mit Rücksicht auf deren schwerwiegende Aufgaben nicht als eine Institution angesehen werden kann, die unumgänglich jedermann, wer Offizier der österreichisch-ungarischen Armee war, ohne Rücksicht auf dessen moralische Qualifikation Versorgung bieten müsste (§ 4 des Gesetzes).

Sofern es sich um die Durchführung der erwähnten Gesetzesbestimmungen und um die Art des Verfahrens bei den Anmeldungen handelt, will ich nur bemerken: die Anmeldungen werden von besonderen Beratungskörpern, von der Personal-und Beschwerdekommission und der Revisionskommission geprüft. Die Verhandlungsart der Personal- und Beschwerdekommission als auch der Revisionskommission ist durch genaue Geschäftsordnungen geregelt, in welchen allseitige Rücksicht auf alle individuellen Momente genommen wird, die bei Erledigung der einzelnen Gesuche in Erwägung kommen könnten.

Die Organe der beiden Beratungskörper sind bisher in jedem Falle genau in den Grenzen des Gesetzes und der Geschäftsordnung vorgegangen und ich habe in der Art ihres Vorganges und der schliesslichen Beurteilung keine Unrichtigkeiten vorgefunden. Ihre Entscheidungen waren nicht rechtswidrig und ich vermag und habe daher nicht die Absicht sie abzuändern.

Prag, am 26. April 1926.

Gen. Syrový m. p.,
Minister für nationale Verteidigung.

Tisk 219/5.

Interpelace domáhá se předem toho, aby zákon ze dne 10. června 1925, č. 148 Sb. z. a n. o pojištění osob sammostatně hospodařících pro případ invalidity a stáří byl novelisován v tom směru, že by státní příspěvek na důchody invalidní a starobní byl zvýšen. Přes to, že vláda má samozřejmě na zřeteli také potřeby stavu živnostenského a obchodního, nelze tomuto přání vyhověti, neboť výše státního příspěvku byla stanovena na 500 Kč ročně po bedlivém uvážení a právě se zřetelem na nynější stav národního hospodářství našeho státu. Při tom nesluší též přehlížeti, že stejnou částkou 500 Kč ročně jest také stanoven státní příspěvek k invalidnímu a starobnímu důchodu podle zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Omezení výplaty státního příspěvku na důchodce, jichž příjem za uplynulý berní rok nepřesahoval částku prostou daně z příjmu, stanovené § 67, odst. 4. zákona č. 148/1925 Sb. z. a n. odpovídá obdobnému omezení dle § 123, odst. 4. zákona č. 221/1924 Sb. z. a n., takže mezi oběma normami není v tom směru rozdílu, Z uvedeného je zjevno, že za dané situace finační a hospodářské zvýšení státního příspěvku k důchodům dle zákona č. 148/1925 Sb. z. a n. není možné.

Pokud interpelace dále požaduje, aby ministr sociální péče učinil všechna opatření za tím účelem, by ve všech oborech správy, zvláště však při ukládání jmění pojišťoven sociálních a při jmenování jejich zaměstnanců bylo plnou měrou dbáno práv menšinových národů a zvláště národa německého, dlužno podotknouti, že ministru sociální péče po zákonu č. 148/1925 Sb. z. a n. nepřísluší přímý vliv na konkrétní akty ukládací (srov. § 97, odst. 5. zákona). Totéž platí o aktech jmenovacích s výjimkou ředitelů pojišťovny samostatných, jež jmenuje výbor pojišťovny se souhlasem ministra sociální péče. Konkrétní ukládací a jmenovací akty provádí komise uvedená v § 18, odst. 3. cit. zákona. Poněvadž pak při zřízení této komise se uplatňuje zásada poměrnosti, poskytuje již tato zásada sama o sobě možnost, aby při jmenování zaměstnanců a ukládání jmění bylo dbáno práv menšin národních.

Podobný stav jest také v oboru působnosti zákona č. 221/1924 Sb. z. a n. o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Pokud jde posléze o požadavek, aby v přípravném sboru, jenž bude jmenován podle § 145 cit. zákona, dostálo se přiměřeného zastoupení zájmům národnosti německé, bude k tomuto přání přihlíženo v mezích vlivu, jenž ministru sociální péče při zřizování přípravného sboru podle zákona přísluší.

V Praze, dne 16. června 1926.

Dr Schieszl v. r.,
ministr sociální péče.

Die Interpellation strebt vor Allein eine Novellierung des Gesetzes vom 10. Juni 1925, Nr. 148 S. d. G. u. V., betreffend die Alters- und Invaliditätsversicherung der Selbstständigen, in der Richtung an, damit der staatliche Zuschuss zu den Invaliditäts- und Altersrenten erhöht werde. Ungeachtet des Umstandes, dass die Regierung selbstredend auch auf die Bedürfnisse des Gewerbe- und Handelsstandes Rücksicht nimmt, kann diesem Wunsche nicht entsprochen werden, denn die Höhe des staatlichen Zuschusses wurde nach reiflicher Erwägung und eben unter Berücksichtigung der gegenwärtigen volkswirtschaftlichen Lage unseres Staates mit dem Betrage von 500 Kč jährlich festgesetzt. Hiebei ist nicht ausser Acht zu lassen, dass mit dem gleichen Betrage von 500 Kč jährlich auch der staatliche Zuschuss zur Invaliditäts- und Altersrente nach dem Gesetze Nr. 221/1924 S. d. G. u. V., über die Kranken-, Invaliditäts- und Altersversicherung der Arbeitnehmer, festgesetzt wurde.

Die im § 67, Abs. 4, des Gesetzes Nr. 148/1925 S. d. G. u. V., festgesetzte Einschränkung der Auszahlung des staatlichen Zuschusses auf solche Rentner, deren Einkommen i m vorigen Steuerjahre nicht das eiakommensteuerfreie Einkommen überschritten hat, entspricht der analogen Einschränkung gemäss § 123, Abs. 4, des Gesetzes Nr. 221/1924 S. d. G. u. V., sodass zwischen den beiden Normen in dieser Hinsicht kein Unterschied besteht. Aus dem Angeführten ist ersichtlich, dass bei der gegebenen finanziellen und wirtschaftlichen Situation eine Erhöhung des staatlichen Zuschusses zu den Renten nach dem Gesetze Nr. 148/1925 S. d. G. u. V. untunlich erscheint.

Sofern die Interpellation ferner verlangt, der Minister für soziale Fürsorge habe alle Vorkehrungen zu treffen, dass in allen Belangen der Verwaltung, besonders aber bei den Vermögensanlagen der Sozialversicherungsanstalten und bei den Ernennungen der Bediensteten derselben in vollstem Masse den Rechten der Minderheitsvölker und besonders des deutschen Volkes Rechnung getragen wird, ist zu erwähnen, dass dem Minister für soziale Fürsorge nach dem Gesetze Nr. 148/1925 S. d. G. u. V. ein direkter Einfluss auf konkrete Anlagenakten nicht zusieht (vergl. § 97, Abs. 5. des Gesetzes). Dasselbe gilt bezüglich der Ernennungsakten mit Ausnahme der Direktoren der Versicherungsanstalt selbst, welche vom Ausschusse der Versicherungsanstalt mit Zustimmung des Ministers für soziale Fürsorge ernannt werden. Konkrete Anlagen- und Ernennungsakte nimmt die im § 18, Abs. 3, des zit. Gesetzes angeführte Kommission vor. Nachdem jedoch bei der Errichtung dieser Kommission der Grundsatz der proportionalen Vertretung geltend gemacht wird, so bietet schon dieser Grundsatz an und für sich die Möglichkeit, bei der Ernennung der Bediensteten und bei Vermögensanlagen auf die Rechte der nationalen Minoritäten Rücksicht zu nehmen.