Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

3. zasedání.

Tisk 324-324|7.

Z dopisu poštovního úřadu v Trutnově (č. j.: 3170-III-26 ze dne 23. září t. r.) sepsaného jazykem francouzským, který nám dala k disposici redakce a administrace časopisu >Bundesturnzeitung< ve Vídní, jakož i ze stížností zdejších tělocvičných spolků a svazu >Deutscher Turnverband< seznáváme, že časopisu >Bundesturnzeitung< byla odňata poštovní doprava v území Československé republiky.

Podepsaní zjistili, že ve Věstníku ministerstva pošt ze dne 5. června 1926, č. 32 (zpráva č. 37) tento zákaz doručování jest uveřejněn, avšak bez odvolání na nějaký dotyčný výnos ministerstva vnitra resp. státního zastupitelství. Citovaný § 26 tiskového zákona z roku 1862, č. 6/1863 ř. z. a § 10 zák. čl. XIV/1914 uh. říš. zák. nestačí po našem názoru jakožto odůvodnění zákazu >ve veřejném zájmu<.

V Úředním listě ministerstva pošt ze dne 29. listopadu 1926, č. 59, se dále vyhlašuje, že vídeňská >Bundesturnzeitung< s přílohou >Jugendturnzeitung< vychází nyní pod názvem >Wiener Turnbote< a že zákaz dopravy vztahuje se také na tento časopis.

Vídeňská >Bundesturnzeitung< (resp. >Wiener Turnbote< a v nejnovější době také >Deutscher Turner-Hort<) jest časopis pro záležitosti německého tělocviku a jeho odvětví. Slouží zpravodajství o provozování tělocviku u spolků, které patří k rakouskému svazu >Turnerbund (1919)< a má mimo to za účel pěstovati národní vědomí, ctíti a vážiti si německé práce a německého mravu. Že tento časopis také sudetskoněmečtí turnéři rádi čtou, o tom není pochybnosti. A nepotlačovati německé národní vědomí může býti jen >ve veřejném zájmu< tohoto státu.

Dále bylo zrušeno konto časopisu >Bundesturnzeitung< u pražské poštovní spořitelny bez vyrozumění redakce nebo administrace a pohledávka převedena na konto časopisu >Bundesturnzeitung< u rakouské poštovní spořitelny. Poněvadž poštovní šekový úřad jest obchodním podnikem, byl by měl alespoň vyrozuměti administraci časopisu >Bundesturnzeitung< o tomto převodu.

Podepsaní táží se tudíž pánů ministrů:

1. Na čí popud a rozkaz nařízeno bylo odnětí poštovní dopravy časopisu >Bundesturnzeitung< (>Wiener Turnbote<, >Deutscher Turner-Hort<)?

2. Jaké důvody byly proto směrodatnými?

3. Neshledává to pan ministr pošt směšným, že obchodní podnik resp. jeho filiálka v německém území tohoto státu s poštovním úřadem pro noviny ve Vídni - německým podnikem v německém státě - musí korespondovati francouzsky, a jest ochoten přiznati německému jazyku alespoň v takovýchto případech vážnost, která mu přísluší?

4. Jest pan ministr pošt ochoten vyložiti poštovnímu šekovému úřadu, že jakožto obchodní podnik má vůči svému zákaznictvu plniti také obchodní povinnosti, jako v tomto případě vyrozuměti o provedeném převodu?

V Praze, dne 7. prosince 1926.

K. Friedrich, D. Löw, Beutel, dr Jesser; dr Heller, Reyzl, Jokl, Fahrner, dr Brunar, Hartl, Niessner, Stark.

Einer uns von der Schriftleitung und Verwaltung der >Bundesturnzeitung< in Wien zur Verfügung gestellten, in französischer Sprache abgefassten Zuschrift des Postamtes in Trautenau (Čj.: 3170-III.-26, vom 23. September l. J.) sowie Beschwerden von hiesigen Turnvereinen und des Deutschen Turnverbandes entnehmen wir, dass der >Bundesturnzeilung< der Postversand im Gebiete der Čechoslovakischen Republik eingestellt wurde.

Die Gefertigfen stellten fest, dass im Verordnungsblatt des Postministerium vom 5. Juni 1926, Nr. 32 (Bericht Nr. 37) dieses Zustellungsverbot kundgemacht ist, jedoch ohne Bezugnahme auf einen diesbezüglichen Erlass des Innenministeriums bezw. der Staatsanwaltschaft. Der angezogene § 26 des Pressgesetzes aus dem Jahre 1862, Zahl 6/1863 R. G. Bl. und § 10 des Gesetzesartikels XIV/1914 des ungarischen Reichsgesetzes genügt unseres Erachtens nicht als Begründung des Verbotes >im öffentlichen Interesse<.

Im Amltsblatt des Postministerium vom 29. November 1926, Nr. 59 wid weiters kundgemacht, dass die Wiener >Bundesturnzeitung< mit der Beilage >Jugendturnzeitung< jetzt unter dem Titel >Wiener Turnbote< erscheint und das Vertriebsverbot auch für diese Zeitschrift gilt.

Die Wiener >Bundesturnzeifung< (bezw. der >Wiener Turnbote< und in neuester Zeit auch der >Deutsche Turner-Hort<) ist eine Zeitschrift für Angelegenheiten des deutschen Turners und seiner Zweige. Sie dient der Berichterstattung über den Turnbetrieb der dem österreichischen "Turnerbund (1919)" agehörenden Vereine und bezweckt ausserdem, dass Volksbewusstsein zu heben, deutsche Arbeit und deutsche Art zu ehren und hochzuhalten. Dass diese Zeitsehrift auch von sudetendeutschen Turnern gerne gelesen wird, unterliegt keinem Zweifel, und der Deutschen Volksbewusstsein nicht zu unterdrücken, kann nur >im öffentlichen Interesse< dieses Staates liegen.

Des Weiteren wurde das Prager Postsparkassenkonto der >Bundesturnzeitung< ohne Verständigung der Schriftleitung oder Verwaltung aufgehoben und das Guthaben auf das österreichisahe Postsparkassenkonto der >Bundesturnzeitung< überwiesen. Da das Postscheckamt ein kaufmännisches Unternehmen ist, hätte es wenigstens die Verwaltung der >Bundesturnzeitung< von der Ueberweisung verständigen müssen.

Die Unterzeichneten fragen daher die Herren Minister:

1. Ueber wessen Veranlassung und Auftrag wurde die Entziehung des Postdebits für die >Bundesturnzeitung< (>Wiener Turnbote<, >Deutscher Turnerhort<) angeordnet?

2. Welche Gründe waren hiefür massgebend?

3. Findet es der Herr Postminister nicht lächerlich, dass ein kaufmännisches Unternehmen bezw. deren Filiale im deutschen Gebiet dieses Staates mit dem Postzeitungsamt in Wien - einem deutschen Unternehmen in einem deutschen Staat - französisch korrespondieren muss und ist er bereit, der deutschen Sprache wenigstens in solchen Fällen die ihr gebührende Achtung zuzugestehen?

4. Ist der Herr Postminister bereit, dem Postscheckamte klar zu machen, dass es als kaufmännisches Unternehmen seinem Kundenkreis gegenüber auch kaufmännische Pflichten, wie in diesem Falle Verständigung von der Ueberweisung, zu erfüllen hat?

Prag, am 7. Dezember 1926.

K. Friedrich, D. Löv, Beutel, Dr. Jesser, Dr. Heller, Reyzl, Jokl, Fahrner, Dr. Brunar, Hartl, Niessner, Stark.

Tisk 324/1.

Ačkoli purkmistrovský úřad města Hrádku n. Nisou již dne 16. listopadu 1926 žádal berní správu v Liberci, aby pro vyhlášky za účelem předpisování výdělkové daně použila dvoujazyčných tiskopisů, byly městské radě dne 4. prosince 1926 přípisem č. II-888-56 opětně zaslány jen jednojazyčné české vyhlášky k veřejnému vyložení.

Toto zanedbávání jazykových předpisů ve věci, která se tak bezprostředně týká poplatníků, dlužno tím rozhodněji odmítnouti, ježto Němci v Hrádku n. Nisou tvoří 99% poplatnictva.

Podepsaní se tudíž táží:

Jest pan ministr financí ochoten naříditi bezodkladně berní správě v Liberci, aby své vyhlášky, určené pro německá města, vydávala jen s použitím dvoujazyčných tiskopisů?

V Praze, dne 10. prosince 1926.

dr Heller, Löw, Niessner, Jokl, Oberleithner, Jarolim, Stark, Reyzl, Polach, Beutel.

Trotzdem das Bürgermeisteramt der Stadt Grottau bereits am 16. November 1926 die Steueradministration in Reichenberg ersucht hatte, für die Kundmachungen zur Erwerbssteuerveranlagung doppelsprachige Drucksorfen zu verwenden, wurden dem Stadtrate am 4. Dezember 1926 abermals nur einsprachig-čechische Kundmachungen mittels Zuschrift Z II 888-56 zur öffentlichen Auslegung zugesandt.

Diese Ausserachtlassung der sprachlichen Vorschriften in einer die Steuerträger so unmittelbar berührenden Angelegenheit muss um so entschiedener zurückgewiesen werden, als die Deutschen in Grottau 99% der steuertragenden Einwohnerschaft bilden.

Die Unterzeichneten stellen daher die Anfrage:

Ist der Herr Finanzminister bereit, die Steueradministration in Reichenberg unverzüglich zu beauftragen ihren für deutsche Städte bestimmten Kundmachungen nur unfer Verwendung doppelsprachiger Drucksorten herauszugeben?

Prag, am 10. Dezember 1926.

Dr. Heller, Löw, Niessner, Jokl, Oberleithner, Jarolim, Stark, Reyzl, Polach, Beutel.

Tisk 324|2.

Karolina Helmová, 72 roků stará, churavá vdova po Mat. Helmovi, dozorci ve skladišti býv. Buštěhradské dráhy, který roku 1904 zemřel, přestěhovala se po smrti svého manžela ke svému synovi, který ve Waldsassen v Bavorsku (2 stanice od Chebu) jest správcem spořitelny. Svou vdovskou pensi dostávala od té doby vyplácenu beze všech potíží a bez jakékoli srážky. Teprve při převzetí Buštěhradské dráhy československým státem byly jí drahotní přídavky odňaty i musela, aby si je zase zabezpečila, přesídliti do Chebu, kde se nastěhovala do bytu o jednom pokoji. Od té doby ovšem svého syna opětovně navštívila, mezi jiným také koncem května 1926. Tato návštěva stala se jí, dík tak častému ubezpečování o blahovolném jednání se státními pensisty a jejich vdovami, osudnou. Povážlivé, lékařsky osvědčené onemocnění znemožnilo jí navrátiti se před 1. červnem do Chebu, takže jí toho dne pensijní poukaz nemohl býti doručen. Tento poukaz byl poslán zpět do Prahy s poznámkou poštovního úřadu, že se jmenovaná zdržuje v cizině. Tento stav věci stačil, aby chudé, neduživé ženě pense byla odňata, ačkoli předloženo bylo lékařské vysvědčení o jejím onemocnění ve Waldsassen.

Zbavena jsouc všech prostředků a poukázána jen na podporu svého syna, musela nyní hledati u něho útočiště a přestěhovati se zase do Waldsassen.

Neoprávněným zastavením své pense byla přímo nucena zříci se svého bytu v Chebu a zdržovati se trvale v sousedním Waldsassen. Tím jest nyní ovšem dle skandálního ustanovení §u 6 zákona 287/1924 dán zákonitý podklad pro úplné odnětí vdovské pense, která činila 465 Kč měsíčně.

Její muž sloužil 12 let u vojska, pak 33 let u Buštěhradské dráhy. Své veškeré úspory (20.000 korun) uložila jmenovaná ve válečných půjčkách a tím je ztratila. A nyní hnána jest churavá stařena pro krátký pobyt v cizině, nemocí zaviněný, zastavením požitků do nejkrutější bídy, která jí nutí, aby se uchýlila ke svému synovi a aby se tím provinila proti pověstnému §u 6. >Chuďasa zhřešit necháváte, pak trýzni ponecháte jej!<

Místní spolek německých pensistů v Chebu podal za paní Helmovou dne 3. září t. r. žádost o milost k panu presidentovi republiky, kterou kancelář presidentova ještě v témže měsíci postoupila ministerstvu železnic, aniž dodnes došlo nějaké vyřízení.

Podepsaní se tudíž táží:

Jest pan ministr železnic ochoten naříditi, aby zmíněná žádost o milost byla s přímluvou co nejrychleji dále postoupena?

V Praze, dne 13. prosince 1926.

dr Heller, Jarolim, Löw, Niessner, Jokl, Polach, Beutel, Stark, Oberleithner, Reyzl.

Die 72-jährige, kränkliche Karolíne Helm, Witwe nach dem im Jahre 1904 verstorbenen Magazinsaufsehers Math. Helm der ehemaligen Buschtehrader Eisenbahn, zog nach dem Tode ihres Gatten zu ihrem in Waldsassen in Bayern (zwei Bahnstationen von Eger entfernt) als Sparkassenverwalter angestelltem Sohne. Ihre Witwenpension erhielt sie seither anstandslos und ohne irgend eine Kürzung ausgezahlt. Erst bei Uebernahme der Buschtehrader Eisenbahn durch den čechoslovakischen Staat wurden ihr die Teuerungszulagen entzogen und sie musste, um sich diese wieder zu sichern, nach Eger übersiedeln, wo sie eine Einzimmerwohnung bezog. Seither hat sie selbstverständlich íhren Sohn wiederholt besucht, unter anderem auch Ende Mai 1926. Dieser Besuch wurde ihr, dank der so oft beteuerten benevolenten Behandlung der staatlichen Pensionisten und ihrer Witwen, zum Verhängnis. Eine nicht unbedenkliche, ärztlich bezeugte Erkrankung machte es ihr unmöglich, vor dem 1. Juni nach Eger zurückzukehren, sodass ihr an diesem Tage die Pensionsanweisung nicht zugestellt werden konnte. Diese wurde mit dem postamtlichen Vermerk, dass sich die Genannte im Auslande aufhalte, nach Prag zurückgeleitet. Dieser Sachverhalt genügte, um der armen, gebrechlichen Frau die Pension zu entziehen, obwohl das ärztliche Zeugnis über ihre Erkrankung in Waldsassen beigebracht wurde.

Aller Mittel bar und nur auf die Unterstützung ihres Sohnes angewiesen, musste sie nun bei diesem eine Zufluchtsstätte suchen und wiederum nach Waldsassen übersiedeln.

Durch die ungerechtfertigte Sperrung ihrer Pension wurde sie geradezu gezwungen, ihre Wohnung in Eger aufzugeben und in dem benachbarten Waldsassen dauernden Aufenthalt zu nehmen. Damit ist nun allerdings nach den skandalösen Bestimmungen des § 6 des Gesetzes 287/1924 eine gesetzliche Grundlage zur vollständigen Entziehung der Witwenpension gegeben, die 465 Kč monatlich betrug.

Ihr Mann hatte 12 Jahre beim Militär, dann 33 Jahre bei der Buschtehrader Bahn gedient. Ihre ganzen Ersparnisse (20.000 Kronen) hatte die Genannte in Kriegsanleihe angelegt und dadurch verloren. Und nun treibt man die kränkliche Greisin wegen eines durch Erkrankung bedingten kurzen Auslandsaufenthaltes durch Einstellung der Bezüge in die bitterste Not, die sie zwingt, sich zu ihrem Sohne zu flüchten und sich dadurch gegen den berüchtigten § 6 zu vergehen. >Ihr lasst den Armen schuldig werden, dann überlasst ihr ihn der Pein!<

Der Ortsverein deutscher Ruheständler in Eger hat für Frau Helm am 3. September d. J. ein Gnadengesuch an den Herrn Präsidenten der Republik gerichtet, das von der Kanzlei des Präsidenten noch im selben Monat an das Eisenbahnministerium geleitet wurde, ohne dass bis heute eine Erledigung erfolgt wäre.

Die Unterzeichneten stellen daher die Anfrage:

Ist der Herr Eisenbahnminister bereit, die Befürwortung des besagten Gnadengesuches und dessen schleunigste Weiterleitung anzuordnen?

Prag, am 13. Dezember 1926.

Dr. Heller, Jarolim, Löw, Niessner, Jokl, Polach, Beutel, Stark, Oberleithner, Reyzl.

Tisk 324|3.

Překlad.

Dle §u 3 zákona, č. 159/1926 má zákon o výplatě odpočivných požitků bývalým rakouským pensistům, jež Československo převzalo, nabýti účinnosti, jakmile a pokud úmluvy v §u 1 zákona uvedené, v Římě a ve Vídní sjednané, stanou se účinnými. Poněvadž posléz zmíněná okolnost již nastala, jeví se příkazem spravedlnosti a humanity, aby jmenovaným pensistům, kteří většinou žijí ve stísněných hmotných poměrech a své úspory již zcela nebo z valné části spotřebovali, přiznané jim odpočivné požitky konečně také byly vyplaceny, což se posud nestalo.

Podepsaní se tudíž táží:

Jest pan ministerský předseda ochoten naříditi, aby bývalým rakouským pensistům, kteří dle zákona 159/1926 byli převzati, přiznané jim odpočivné požitky bez dalšího průtahu byly poukázány?

V Praze, dne 13. prosince 1926.

dr Heller, Jarolim, Löw, Niessner, Jokl, Polach, Stark, Beutel, Reyzl, Oberleithner.

Nach dem § 3 des Gesetzes Nr. 159/26 hat das Gesetz betreffend die Auszahlung der Ruhegenüsse an die von der Čechoslovakei übernommenen ehemaligen österreichischen Pensionisten in Wirksamkeit zu treten, sobald und insoweit die im § 1 des Gesetzes angeführfen Uebereinkommen von Rom und Wien wirksam werden. Nachdem letzteres bereits eingefreten ist, erscheint es als ein Gebot der Gerechtigkeit und der Humanität, den genannten Pensionisten, welche zumeist in drückenden materiellen Verhältnissen leben, und ihre Ersparnisse schon ganz oder zum grossen Teile aufgebraucht haben, die ihnen zuerkannten Ruhegenüsse endlich auch auszuzahlen, was bisher nicht erfolgt ist.

Die Unterzeichneten stellen daher folgende Anfrage:

Ist der Herr Ministerpräsident bereit, anzuordnen, dass den nach dem Gesetze 159/26 übernommenen ehemaligen österreichischen Pensionisten die ihnen zuerkannten Ruhegenüsse ohne weitere Verzögerung angewiesen werden?

Prag, am 13. Dezember 1926.

Dr. Heller, Jarolim, Löw, Niessner, Jokl, Polach, Stark, Beutel, Reyzl, Oberleithner.

Tisk 324|4.

V dubnu 1924 odveden byl Edmund Thiel, pocházející z Kronsdorfu ve Slezsku, a nastoupil v říjnu 1924 službu u dělostřeleckého pluku č. 12 v Ružomberoku na Slovensku. Skutečnost, že uznán byl schopným k vojenské službě a že také při presentaci shledán byl schopným nastoupiti vojenskou službu, dokazuje, že jmenovaný nastoupil skutečně jako člověk úplně zdravý. Během vojenské služby onemocněl nervově a nemoc zhoršila se tak, že když byl v prosinci 1925 doma na dovolené, neměl již síly, aby nastoupil ke svému tělesu, nýbrž byl dopraven na poukaz okresního lékaře do posádkové nemocnice v Olomouci. Zde zůstal 4 neděle a byl pak jako nevyléčitelný propuštěn. V lednu 1926 musel se představiti u okresního úřadu pro péči o válečné poškozence v Opavě a byl uznán k výdělku zcela nezpůsobilým. Vyšetřující lékař slíbil mu, že jej umístí v některém léčebném ústavě na útraty státu. V květnu 1926 obdržel od úřadu pro péči o válečné poškozence v Opavě vyrozumění, že byl se všemi svými nároky odmítnut, poněvadž prý si chorobu přivodil již před nastoupením vojenské služby.

Zmíněná již skutečnost, že jmenovaný byl vojenskými lékaři dvakrát uznán schopným k vojenské službě, že také až do vypuknutí choroby vojenskou službu konal, dokazuje s dostatek, že zde máme před sebou křiklavé, neslýchané rozhodnutí okresního úřadu. Buď byl tento muž skutečně již při odvodu nervově nemocný, pak by to byli lékaři museli poznati a nesměli ho prohlásiti schopným vojenské služby, anebo máme před sebou hrubé porušení povinností se strany orgánů úřadu pro péči o válečné poškozence.

Tážeme se pana ministra, je-li ochoten dáti věc vyšetřiti, je-li vzhledem k tomu, že zde beze vší pochybnosti jde o pochybení vojenské správy, které z člověka učinilo pro celý jeho život bezmocného mrzáka, ochoten pečovati o to, aby mu zabezpečena byla možnost existence.

V Praze, dne 14. prosince 1926.

Reyzl, Stark, Löw, Beutel, Niessner, Jarolim, Polach, Havlena, Filipínský, Pocisk.

Im April 1924 wurde der aus Kronsdorf in Sehlesien stammende Edmund Thiel assentiert und rückte im Oktober 1924 zum Artillerieregiment Nr. 12 in Rosenberg, Slovakei ein. Die Tatsache, dass er zum Militärdienst als tauglich erkannt wurde, auch bei der Präsentierung zum Militärdienst geeignet befunden wurde, beweist, dass der Genannte tatsächlich als völlig gesunder Mensch eingerückt ist. Im Laufe der Militärdienstzeit vur de er nervenkrank und nahm diese Krankheit derart zu, dass er, als er im Dezember 1925 zu Hause auf Urlaub war, nicht mehr die Kraft aufbrachte, zu seinem Truppenkörper einzurücken, sondern über Weisung des Bezirksarztes in das Garnisonsspital nach Olmütz transportiert wurde. Hier verblieb er vier Wochen und wurde dann als unheilbar entlassen. Im Jänner 1926 hatte er sich bei dem Bezirksamt für Kriegsbeschädigtenfürsorge in Troppau vorzustellen und wurde als gänzlich erwerbsunfähig erkannt. Der untersuchende Arzt versgrach ihm die Unterbringung in einer Heilanstalt auf Kosten des Staates. Im Mai 1926 erhielt er vom Kriegsbeschädigtenfürsorge amt Troppau die Verständigung, dass er mit allen seinen Ansprüchen abgewiesen wurde, weil er sich angeblich das Leiden sehon vor Antritt der Militärdienstzeit zugezogen habe.

Die bereits erwähnte Tatsache, dass der Genannte zweimal als militärdiensttauglich von Militärarzten erkannt worden ist, dass er auch bis zum Ausbruch des Leidens militärische Dienste leistete, beweist zur Genüge, dass hier eine krasse, unerhörte Entscheidung des Bezirksamtes vorliegt. Entweder war der Mann wirklich bei der Assentierung bereits nervenleidend, dann hätten dies die Ärzte erkennen müssen und ihn nicht als militärdiensttauglich erklären dürfen, oder es liegt eine grobe Pflichtverletzung seitens der Organe der Kriegsbeschädigtenfürsorgestelle vor.

Wir fragen den Herrn Minister ist er geneigt die Angelegenheit klarstellen zu lassen und mit Rücksicht darauf, dass hier unzweifelhaft irgend ein Fehler der Militärverwaltung vorliegt, der einen Menschen für sein ganzes Leben zu einen hilflosen Krüppel gemacht hat, dafür zu sorgen, dass dessen Existenzmöglichkeiten sichergestell werden.

Prag, am 14. Dezember 1926.

Reyzl, Stark, Löw, Beutel, Niessner, Jarolim, Polach, Havlena, Filipínský, Pocisk.

Tisk 324|5.

Podle nařízení ze dne 20. června 1920, č. 366 Sb. z. a n. přihlásili členové svazu >Verband der durch den Krieg am Eigentum Geschädigten< vládě utrpěné škody, aby tyto škody ve smyslu článku 190 a 195 mírové smlouvy St. Germainské mohly býti přihlášeny u reparační komise.

Tyto přihlášky škod vláda přijala, přezkoumala a předložila reparační komisi, která pak tyto nároky na náhradu škod uznala a dotyčné částky připsala Československé republice k dobru.

Dodnes však nebyly tyto peníze vyplaceny obětem války, které přišly o svůj majetek a namnoze žijí v kruté nouzí. Ministerstvo věcí zahraničních zaujalo stanovisko, že reparační komise uznala československé vládě jen škody, které vznikly po 28. říjnu 1918. Z tohoto důvodu dlužno zamítnouti domnělé nároky soukromých poškozenců, které pocházejí výhradně z doby před 28. říjnem 1918.