Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

3. zasedání.

Tisk 331.

Československé celní právo zakládá se na rakouském celním řádě ze dne 11. července 1835 a na ještě starších třicátkových celních řádech z roků 1747 a 1788 platných v územích dříve uherských.

Tyto celní řády a vůbec celní předpisy byly, jak toho vývoj dopravních styků vyžadoval, podle názorů doby doplňovány, měněny a upravovány nesčetnými nařízeními, naučeními a vyneseními, i všeobecnými ustanoveními úvodních zákonů k celním sazebníkům, aniž však bylo dbáno systematiky základních zákonů. Tím, že nebyly celní předpisy jednotně upravovány a kodifikovány, jsou snůškou nesouvislých namnoze si odporujících norem a jest mnohdy těžko s určitostí zjistiti, zdali některá norma dosud platí.

V Rakousku byla již před válkou připravována novelisace celního řádu, díla to na svou dobu nepopíratelně dokonalého, avšak nedošlo k ní. I my musili jsme se po převratu spokojiti tím, že jsme zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 Sb. z. a n., resp. podle zákona ze dne 20. února 1919, čís. 97 Sb. z. a n. o celním území a vybírání cla ponechali dosavadní celní předpisy i nadále v platnosti. Avšak čím dále tím více pociťuje se zastaralost, rozptýlenost a namnoze nejasnost celních předpisů a potřeba toho, aby platné celní řády byly nahrazeny zákonem, který by přizpůsobil správní celní právo hospodářským poměrům doby a moderním názorům.

Aby nynější rozháraný stav zákonodárství ve věcech celních byl odstraněn a celní právo jednotně upraveno, vypracovalo ministerstvo financí návrh nového celního zákona, o němž byla provedena minulého roku rozsáhlá expertisa, jíž byla dána naší veřejnosti, zejména interesovaným kruhům průmyslovým a obchodním, příležitost zaujmouti stanovisko k materii návrhem upravené. Po této expertise byl návrh upraven a projednán v meziministerských poradách, jejichž výsledkem jest předložená osnova celního zákona. Tímto zákonem má býti celní právo nejen unifikováno, aby byl odstraněn v republice dosavadní právní dualismus, nýbrž i kodifikováno tím, že celní právo hmotné, formální a trestní bude jednotně upraveno.

Zákonem mají býti nahrazeny jednak ony části celních řádů, jež jednají o celním právu a celním řízení, jednak ustanovení uváděcích zákonů k celnímu sazebníku (zákon č. 20 ř. z. z r. 1906 a zákonný článek LIII/1907), i všechny pozdější zákony a nařízení, tyto právní prameny pozměňující a doplňující; jeho ustanoveními má býti zjednodušena a jednotně upravena celní správa a konečně zjednodušeno a upraveno trestní právo celní. Osnova nedotýká se, jak jest z ustanovení § 140 zřejmo, článku II. zákona ze dne 12. srpna 1921, č. 349 Sb. z. a n., ani zákona ze dne 22. června 1926, č. 109 Sb. z. a n. (mimo ustanovení druhého odstavce článku III. posledního zákona), ani celního sazebníku podle nich upraveného a zůstanou tyto i celní sazebník v účinnosti až do dne, kterého nabude účinnosti nový celní sazebník.

Osnova zákona jest sice rozdělena na 7 hlav, ale vlastní celní právo jest obsaženo v prvních 5 hlavách.

V hlavě I., §§ 1-8, vytyčuje se především právo československého státu vybírati clo ze zboží dováženého a vyváženého a dále vymezují se zásady a základní pojmy jen celnímu právu vlastní: pojem celního území, svobodného území, celní jednoty, celní výluky, celní přípojky, pohraničního pásma, pohraničního styku a pohraničního hospodářství, dále pojem zboží, cla, celního sazebníku a vysvětlivek k němu, pojem strany, poplatníka cla, celní pohledávky a celního zboží. Clo definuje se jako dávka, která se vybírá podle ustanovení celního sazebníku ze zboží dováženého (dovozní clo) nebo vyváženého (vývozní clo). Pojem cla průvozního odstraňuje se vůbec, a to právem, ježto se jím odvrací transport od průvozních tuzemských drah a vybírání takové dávky bylo by v rozporu s mezinárodní úmluvou barcelonskou o svobodě transitu. Tato hlava obsahuje zásadu, že styk s celní cizinou (dovoz a vývoz zboží) jest volným a stanoví se v ní, z jakých důvodů může býti výjimečně dovoz nebo vývoz omezen nebo zakázán. Tím však nemá býti zasahováno do nynějšího povolovacího režimu vykonávaného z hospodářských důvodů ministerstvem obchodu podle zákona ze dne 19. ledna 1920, čís. 20 Sb. z. a n. Kromě toho obsahuje tato hlava ustanovení, vyskytující se v celních zákonech i jiných států, o odvetných opatřeních, kdyby některý stát ukládal na československé zboží nepříznivější cla než na zboží z jiných států nebo ztěžoval nespravedlivě dovoz nebo průvoz československého zboží nebo vývoz vlastního zboží, respektive průvoz cizího zboží, určeného pro naše území, a konečně klausuli antidumpingovou, obsaženou již v zákoně ze dne 12. října 1925, čís. 215 Sb. z. a n.

V II. hlavě, §§ 9-20, jest navržena nová úprava organisace celní správy a vypočítávají se oprávnění jejích orgánů. Nejvyšším úřadem celní správy má býti i nadále ministerstvo financí, jež spravuje celní důchodek a vykonává nejvyšší dozor v oboru celnictví. Nižšími správními úřady celní správy určují se okrskové celní správy, jejichž počet bude stanoven nařízením, které též upraví jejich obvod a zevrubněji vymezí jejich obor působnosti. Těmto okrskovým celním správám budou přímo podřízeny celní úřady jako vyměřující a výkonné úřady a finanční stráž, zvaná nyní pohraniční finanční stráží, jejíž poměry mají býti po prvé zákonem zevrubněji upraveny.

Tato hlava obsahuje též ustanovení, jimiž se v oboru celním provádí ústavní zákon o ochraně svobody osobní a domovní a ustanovení o tom, kdy jiné veřejné úřady a jejich orgány jsou povinny poskytovati pomoci celní správě při plnění jejich úkolů. V této hlavě upravuje se též poměr zaměstnanců veřejných dopravních podniků k celní službě.

Hlava III., §§ 21-83, jedná o celním řízení a jest rozdělena ve tři oddíly.

První oddíl obsahuje všeobecná ustanovení o přestupování celních hranice, o prohlašování zboží a navrhování celního řízení a o celní prohlídce a průkazu o celním řízení. V prvé části tohoto oddílu definují se pojmy celních a vedlejších cest a určuje se doba, kdy jest dovoleno přestupovati celní hranici, dále stanoví se povinnost dodávati zboží dovážené nebo vyvážené pohraničnímu celnímu úřadu k celnímu řízení a upravuje se dozor v pohraničním pásmu na styk s celní cizinou zostřený dozor na zboží, s nímž se provádí podloudnictví v rozsáhlém měřítku. Ustanovení o zostřeném celním dozoru jsou nová, jimi se nahrazuje kontrolní řízení, upravené obšírně v 8., 9. a 10. hlavě celního řádu. Tato ustanovení navrhují se k ochraně celního důchodku pro případ, kdyby se rozmohlo podloudnictví v některém úseku pohraničního pásma a snad i v některých obcích vnitrozemských s ním sousedících.

V druhé části tohoto oddílu, jednající o prohlašování zboží při různých druzích celního řízení, navrhuje se zásada, že celní řízení může býti vykonáno jen na návrh strany, učiněný prohláškou písemnou nebo ústní. Ústní prohláška připouští se zásadně u všeho zboží, jehož druh, povaha a sazební příslušnost jsou zcela zřejmé. Kromě toho může býti ústní prohláška připuštěna nařízením též v jiných případech. Jest to úleva proti nynějšímu stavu, kdy vlastně rozhoduje o tom, má-li býti podána písemná prohláška nebo může-li zboží býti prohlášeno ústně, pouze výše celní částky. Seznam zboží, které se veze ve vlaku nebo na lodi, pojmenován ve vládním návrhu "manifest", výbor však uznal vhodnějším slovo "seznam".

Třetí část obsahuje ustanovení o vnější a vnitřní celní prohlídce a ukládá se straně povinnost pomáhati při ní a celnímu úřadu potvrditi, že bylo celní řízení vykonáno a vyměřená celní pohledávka zaplacena, poshověna nebo zajištěna.

V druhém oddílu, §§ 38-69, uvádějí se všechny myslitelné právní formy celního řízení, totiž vyclívání, poukazování, uskladňování, záznamní styk, přepravní styk a dovozní styk s celní výhodou.

Ustanovení o vyclívání jsou zcela stručná a obsahují jen základní právní pravidla, jichž vybudování se ponechává vládní moci, poněvadž jde o úpravu formálního postupu.

Při poukazování podržuje se dosavadní rozlišování mezi poukazováním opovědkou a poukazováním průvodkou. Hlavní rozdíl mezi oběma způsoby jest ten, že poukazování opovědkou může býti navrhováno pouze železnicemi a oněmi veřejnými dopravními podniky, jimž celní správa tento způsob poukazování výslovně povolila, kdežto poukázání průvodkou může navrhnouti kdokoliv, dále že v řízení s opovědkou zboží zpravidla se neprohlíží a nepožaduje se jistota za celní pohledávku, kdežto v řízení s průvodkou podrobí se zboží celní prohlídce a celní pohledávka musí býti zajištěna.

Uskladnění zboží doznává úpravy podrobnějšími ustanoveními. Osnova dělí skladiště na veřejná a soukromá a ona opět na úřední a samostatná. Veřejná skladiště jsou ona, ve kterých může ukládati celní zboží každá strana, kdežto do soukromého celního skladiště může ukládati celní zboží jen ten, komu bylo skladiště povoleno nebo osoby, jimž to dovolil, vyžádav si souhlas celního úřadu. Skladiště mohou býti zřizována jen v sídle celních úřadů, a ježto jsou pod celní závěrou, nebude zpravidla od podnikatele požadována jistota. Tato ustanovení znamenají značnou úlevu pro obchod, poněvadž se odsunuje povinnost platiti clo až do doby, kdy je strana určí pro spotřebu v celním území. Při tom jest zachována ukladateli volnost nakládati se zbožím v mezích zákonných ustanovení a rozhodovati o jeho hospodářském určení, t. j. ukladatel může uložené zboží určiti k vyclení, nebo dáti je poukázati do jiného celního skladiště nebo zaznamenati nebo vyvézti zpět do celní ciziny.

Částka jednající o záznamním styku obsahuje jen nejnutnější ustanovení a navrhuje se, aby podrobnosti stanovila vládní moc podle potřeb hospodářských. Jednotlivé druhy záznamního styku jsou sice vyjmenovány, jest však dána možnost stanoviti nařízením též jiné druhy. Aktivní zušlechťovací styk není omezen určitými podmínkami a jest jmenován jako druh záznamního styku, takže bude moci býti upravován nařízením podle národohospodářských poměrů. Pasivní zušlechťovací styk, který dosud byl omezen na případy vžitého pohraničního styku, neváže se na tuto podmínku, takže bude moci býti výjimečně povolován i v jiných případech. Nově se zavádí hlavně z důvodů národohospodářských možnost stanoviti v záznamním styku povinnost platiti snížené clo.

Přepravit styk, který se považoval dosud za jakýsi druh poukazovacího řízení, navrhuje se nyní jako zvláštní druh celně kontrolované dopravy. Z důvodů dopravně-politických nedovoluje se však přepravní styk všeobecně, nýbrž jen na určitých tratích, které budou stanoveny.

Dovozní styk s celní výhodou zařaďuje se do systému celního práva. Dosud byl upraven jen nařízením jako odběr zboží na dovolovací list nebo na zvláštní povolení. Jest to jakýsi druh celní výhody, a proto k těmto ustanovením byla zařazena další výhoda, podle níž bude možno zavésti t. zv. odběrné nebo dovozní listy, t. j. celní výhodu záležející v tom, že bude možno za zboží vyvezené dovézti suroviny nebo polotovary potřebné k jeho výrobě, beze cla nebo za zmírněné clo.

Ve třetím oddílu jest navržena úprava celního řízení v poštovní, železniční, vodní a letecké dopravě, jakož i úprava cestovního styku, takže i tyto druhy styku s celní cizinou budou upraveny zákonem.

Hlava IV., §§ 84-109, jedná o platební povinnosti a jest rozčleněna v 7 oddílů. První oddíl jedná o vzniku platební povinnosti. Platební povinnost zpravidla vznikne, jakmile celní úřad zboží vyclí nebo zaznamená a sdělí straně vyměřenou celní pohledávku. Předpisy v tomto okamžiku platné jsou též směrodatny pro výměru cla. Odchylná ustanovení jsou dána pro případy, když zboží unikne do volného oběhu v celním území nebo do ciziny bez splnění platební povinnosti. Zničí-li se však zboží nebo zanikne-li ve vázaném oběhu, nevznikne platební povinnost. V osnově podržuje se zásada, vyslovená v čl. II. zákona o celním sazebníku, že dovoznímu clu podléhá zboží, jež není v celním sazebníku nebo v obchodní smlouvě výslovně označeno za zboží cla prosté, pokud některé zákonné ustanovení nevylučuje vzniku platební povinnosti, kdežto vývoznímu clu podléhá jen ono zboží, na něž celní sazebník stanoví výslovně clo. Co do osvobození od cla neobsahuje návrh valných úchylek od dosavadních ustanovení.

Druhý oddíl obsahuje ustanovení o rozsahu platební povinnosti. Výše celní pohledávky řídí se zpravidla ustanoveními platnými v okamžiku vzniku platební povinnosti a podle množství zboží, jeho druhu a povahy v tomto okamžiku. Základem pro vyměření celní pohledávky jsou měřítka stanovená celním sazebníkem (váha, míra, počet kusů a cena). Vyměřuje-li se celní pohledávka podle ceny zboží, stanoví se pojem ceny částkou rovnající se součtu obecné nabývací hodnoty zboží v místě výroby a všech výloh, vzniklých do okamžiku přestupu celní hranice. K usnadnění a zjednodušení vyclívání mohou býti stanoveny též průměrné ceny.

Třetí oddíl jedná o splatnosti celní pohledávky. Celní pohledávka má býti placena ihned, nebyl-li povolen odklad platby nebo nebyla-li povolena pozdější platební lhůta, t. j. povolen celní úvěr. Z uvěřené celní pohledávky nutno platiti úroky, a nezaplatí-li strana v den splatnosti, též úroky z prodlení ve výši stanovené pro přímé daně.

Ve čtvrtém oddílu jsou obsažena ustanovení o zástavním právu a osobním ručení za celní pohledávku, v pátém o zániku platební povinnosti a vymáhání celní pohledávky, v šestém o upuštění od vybrání cla nebo vrácení cla, sedmý pak jedná o daních, dávkách a poplatcích, vybíraných při celním řízení a o náhradě výloh vzniklých při určitých úkonech.

V hlavě V., §§ 110-112, jest v hlavních rysech upraveno správní řízení o stížnostech do výměry celní pohledávky stanovené celními úřady a do jiných rozhodnutí úřadů celní správy. Navrhují se jen dvě instance místo dosavadních tří, resp. čtyř, čímž patrně, stejně jako navrženou jinou organisací celní správy, má býti správní řízení celní podstatně zjednodušeno. O zamítavém rozhodnutí celního úřadu jednal § 110, odst. 6. návrhu vlády, výbor však uznal vhodným přeložiti toto ustanovení do § 112 jako odstavec 3., což také provedl a upravil podle toho číslování odstavců v obou paragrafech.

Hlava VI., §§ 113-138, pojednává o trestních ustanoveních. Trestné činy rozlišují se na celní přestupky (podloudnictví, zatajování, nadržování, ztěžování celního dozoru a ohrožení celního důchodku) a celní nepořádnosti. Stanovené tresty (vězení, pokuta, propadnutí) lze uložiti jednotlivě nebo vedle sebe.

Hlava VII., §§ 139-141, obsahuje kromě obvyklých ustanovení o účinnosti a provedení zákona a kromě derogační klausule zmocnění vyvlastňovací pro ona zařízení, která znesnadňují přehled celní hranice a kontrolu oběhu zboží.

Vládní návrh celního zákona byl patrně vypracován před vydáním zákona ze dne 22. června 1926, č. 109 Sb. z. a n., nebyl tedy v § 140 odstavci 3. uveden tento zákon jako platný i po vydání předloženého celního zákona, pročež jej výbor národohospodářský do tohoto odstavce vřadil, aby bylo jasno, že zákon ten zůstane v účinnosti až do doby, kdy nabude účinnosti nový celní sazebník.

Tak, jak jest zákon navržen, má býti zákonem rámcovým. Obsahuje tudíž jen základní právní pravidla a ponechává jejich vybudování moci vládní. Činí se tak z toho důvodu, že hospodářský život stále se mění, takže se objeví mnohdy za krátkou dobu, že ustanovení, která byla pokládána za nejmodernější, jsou zastaralá a nevyhovují požadavkům doby a pokrokům učiněným v dopravní technice, a bez příčiny brzdí vývoj obchodních styků.

Výbor národohospodářský činí návrh: Slavný senáte račiž přiloženou osnovu zákona celního ústavně schváliti.

V Praze, dne 10. listopadu 1926.

Karel Sáblík v. r.,
předseda.

Jan Rozkošný v. r.,
zpravodaj.

Zřízením Československé republiky objevila se naléhavá potřeba jednotné, vývoji dopravních prostředků, rozvoji průmyslu a obchodu jakož i potřebám obecenstva, obchodnictva i celních orgánů a úřadů odpovídající úpravy a to tím více, ježto sice monarchie Rakousko-Uherská tvořila jednotné území celní, ovládána však byla na základě vyrovnání rakousko-uherského jen společnými zásadami, takže v obou polovicích platily zvláštní předpisy celní.

Nepřehledná řada různých, nesrozumitelných, mnohdy sobě odporujících ustanovení, jichž výklad a platnost byla začasté spornou, nejrůznější směsice materielních a formelních i manipulačních předpisů začasté orgány celní zbytečně svírajících vyvolaly jen tím více potřebu vydání zákona, jenž by vyhovoval moderní době a upravil jednotně pro celou oblasť Československé republiky poměry celně-právní.

Po důkladné přípravě a zevrubném prozkoumání zákonného návrhu příslušnými úřady, obchodními i zemědělskými korporacemi, jakož i teoretickými i praktickými odborníky předkládá vláda návrh zákona vyhovujícího všem požadavkům doby moderní, při čemž zejména vyzdvihnouti dlužno jasnost předpisů ve finančních zákonech tak těžce postrádanou.

Při tom nebyla puštěna se zřetele též touha po zjednodušení a zlevnění, požadovaném zákonem ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., jakož i vzat zřetel k cizozemskému zákonodárství, jako k celním zákonům Rakouskému z r. 1920, Německé říše z r. 1869 a Švýcarskému z r. 1925, jichž zásady a předpisy namnoze recipovány.

Výbor ústavně-právní obmezil se sice z počátku na to, prozkoumati osnovu jedině se stanoviska právního, ježto ostatní hmotné její předpisy spadají do oboru výboru národohospodářského, jemuž osnova současně byla přikázána. Poněvadž však tento osnovu projednal dříve, než-li ústavně-právní výbor, a v mezidobí došly referenta připomínky z Ústředny obchodních komor, z kruhů zasílatelů a finanční stráže, bylo nutno zejména též za účelem tím, aby osnova zavčas projednána býti mohla, vzíti na ně zřetel, což došlo výrazu jednak v důvodech osnovy, jednak v připojených resolucích, na kterýchž se výbor usnesl.

Co do formelní stránky dbá osnova toho, aby v text zákona samého pojaty byly jen předpisy zásadní jakož i takové, jež nepodléhají změnám, jak to při celních zákonech souvisejících tak úzce s vývojem hospodářského života a techniky jest přirozeno, kdežto vše měnlivé jakož i podrobnosti co do formálního postupu při řízení celním a co do vnitřní služby celních úřadů zůstaveny cestě nařizovací. Při tom celkem šetřeno správné hranice mezi mocí zákonodárnou a nařizovací, a jen potud, pokud toho nevyhnutelně vyžadovala zvláštní povaha materie celně-právní, hranice tato opuštěna, při čemž vždy dbáno bylo též možnosti náležité kontroly sbory zákonodárnými. Základní práva státních občanů dle ústavní listiny však vždy šetřena i s příslušnými zárukami ústavně ukládanými, což zejména platí o ustanoveních o ochraně svobody osobní i domovní dle ústavního zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 293 Sb. z. a n. Vodítkem pak při všem tom byly zásady moderních zákonů celních jako Švýcarského, Rakouského a Německé Říše.

Co do materielní stránky obsahuje osnova veškeré autonomní celní právo a celní právo trestní, nechávajíc stranou celní sazebník, jenž tvoří samostatný zvláštní celek, a rušíc veškeré dosavadní celní předpisy v celé oblasti Československé republiky, čímž též docílena jednota úpravy.

Rovněž stanovení pojmů a norem odpovídá moderní theorii i praxi celně-právní, hovící zásadě o hospodářské účelnosti cla, a jest to zejména moderní pojem celní závaznosti, spočívající v tom, že překročení hranice celní nezakládá ještě povinnosti celní, nýbrž pouze nárok státu na celní projednání, jakož i pojem platební povinnosti vznikající pro stranu okamžikem vyměření příslušné částky a oznámením její straně.

Pokud se týče řízení celního, provádí se toto nikoliv jako dosud na základě prohlášky, kteráž měla v zápětí bez ohledu na právní poměr prohlašovatele ke zboží, povinnost platiti clo. Nyní nezakládá se tato povinnost již prohláškou, nýbrž návrhem strany na celní projednání, takže tím vniká mezi státem a stranou osobní závazek strany zapraviti pohledávku celní. Tato stanovisko mohla osnova beze všeho zaujmouti, kdyžtě v ní bylo vysloveno, jak tomu v jiných státech jest, že za celní pohledávku ručí mimo to též zboží, a bylo dále vytvořeno v tom smyslu, že poskytuje možnost nakládati se zbožím celním v rámci zákona, čímž současně vyhověno též požadavkům obchodu.

Materie předložené osnovy rozvržena na řadu hlav, kteréž pojednávají o následovních bodech:

I. o zásadách a základních pojmech (§§ 1-8);

II. o organisaci celní správy a zařízení celního dozoru (§§ 9-20);

III. o celním řízení (§§ 21-83);

IV. o povinnosti platiti clo (§§ 84-109);

V. o opravných prostředcích (§§ 110-112);

VI. o trestních ustanoveních (§§ 113-138);

VII. obsahuje závěrečné předpisy (§§ 139-141).

K § 2 odst. 2. Celní správou rozumí se ministerstvo financí, kteréž jedná případně ve shodě se súčastněnými ministerstvy (na př. ministerstvem vnitra k vůli záležitostem pasovním, ministerstvem veřejných prací k vůli pohraničním stavbám a pod.) a ostatní úřady v celních věcech jemu podřízené.

To vychází z § 9 a celého zákona, dle nichž ministerstvo financí rozhoduje ve všech případech, jež nejsou přikázány podřízeným jemu úřadům.

K § 2 odst. 4. poslední věta. Pojmem "nařízení" vyrozumívá se nařízení vládní ve smyslu §§ 81 a 84 zákona ze dne 29. února 1920, č. 121 Sb. z. a n.

V tomže smyslu užívá se pojmu nařízení v §§ 3 odst. 3., 4 odst. 2. a 3., 6 odst. 2., 7 odst. 1., 2. a 3., 10 odst. 2., 11 odst. 1. a 7., 21 odst. 9., 27 odst. 4., 28 odst. 3., 29 odst. 3., 30 odst. 2., 39 odst. 3. a 5., 40 odst. 1., 45 odst. 2., 48 odst. 3., 59 odst. 5., 63 odst. 2., 64 odst. 1., 60 odst. 5., 75 odst. 4., 76 odst. 6., 80 odst. 2., 87 odst. 1., 9. a 25., 89 odst. 2., 90 odst. 1., 92 odst. 2., 93 odst. 1., 3., 4. a 5., 94 a 97 odst. 1., 107 odst. 2., 109, 112 odst. 6.

Z té příčiny nemohl také býti zachován v platnosti zákon ze dne 20. února 1919, č. 97 Sb. z. a n., ježto nařízení v § 3 jen třemi ministry vydané neodpovídá svrchu zmíněným dvěma ustanovením §§ 81 a 84 úst. z.

K § 3 odst. 1. Další rozšíření pohraničního styku mimo "k uspokojení denní potřeby" v zákoně samém se nedoporučuje, ježto styky ty upravují se smlouvami obchodními a širším vymezením pohraničního styku ztratila by se možnost docíliti ve smlouvách kompensací od kontrahujících států.

Odst. 2. poslední věta. Náš stát nemá zájmu, aby obstarávání hospodářství z ciziny v našem pohraničním pásmu dělo se tak jako naopak, z cizího pásma pohraničního. To dlužno ponechati státu sousednímu, s kterýmž též možno v té příčině ujednati smlouvy.

K § 3 odst. 3. "Nařízení", kterýmž vedle výkladu k § 2, odst. 2., rozuměti sluší nařízení vládní, má význam pro případ nedostávající se smlouvy mezinárodní vůbec nebo příslušných jejich ustanovení. (Tak u Maďarska).

K § 4 odst. 2. a 3. Odstavec druhý obmezuje dosavadní právo vládní moci zakázati resp. obmeziti oběh zboží z důvodů veřejných na případy v něm zvláště vyjmenované; odstavec 3. obsahuje podstatné obmezení moci zákonodárné, než ustanovení to jest nezbytné, nemá-li zabráněno býti případným škodám pro národní hospodářství včas, kdyby zákonodárné sbory nemohly ihned zakročiti.

Vláda bude proto povinna v případě, že parlament nebo stálý výbor zasedají, vyžádati sobě každým způsobem souhlas těchto sborů, snese-li opatření zamýšlené nějakého odkladu; nebude-li tomu tak, může zakročiti nařízením. Kautela předložiti takové nařízení do 14 dnů je dostatečná svou poměrně krátkou lhůtou k tomu, aby formy nařízení nebylo zneužíváno. Mimo to slovo "a naléhavých", jež výbor vsunul v 3. odstavci po slově "mimořádných", poskytuje další záruku proti možnému zneužívání. Vsuvka tato odpovídá též zákonu ze dne 26. dubna 1923, č. 96 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje, aby při opatřeních hospodářského nátlaku podle článku 16. úmluvy o Společnosti národů použila cesty nařizovací tehdy, kdyby průtah spojený s předložením věci Národnímu shromáždění byl věci na újmu.

K § 6 odst. 2. Osnova má na zřeteli hlavně vysvětlivky týkající se zboží v celním sazebníku výslovně nejmenovaného.

Rozumí se samo sebou, že příslušné vládní nařízení, pokud doplňuje zákon, nemůže býti vydáno jinak než-li v rámci zákona, takže zavedení nějakého nového cla zůstává vyloučeno, což v důvodové zprávě vládní k tomuto ustanovení výslovně se uznává slovy za odstavci 2. uvedenými "pokud neodporují přímo celnímu sazebníku".

K § 7 odst. 1., 2. a 3. Dobře rozeznávati sluší tu následující zákony zmocňovací:

1. zákon ze dne 26. dubna 1923, č. 96 Sb. z. a n., kterým se vláda zmocňuje, aby při opatřeních hospodářského nátlaku podle čl. 16. úmluvy o Společnosti národů použila cesty nařizovací a který jeví se býti provedením čl. 16. úmluvy o Společnosti národů, zmocňuje vládu v § 1, užíti moci nařizovací tam, kde by bylo zapotřebí zákona, "když by průtah spojený s předložením věci Národnímu shromáždění nebo Stálému výboru podle § 54 úst. list. byl věci na újmu". Poněvadž zmíněný čl. 16. má na očích nejen opatření hospodářského a finančního, ale též vojenského rázu, jest ustanovení zákona ze dne 26. dubna 1923 širší, než-li ustanovení § 7 odst. 1. a 2. osnovy.

Prvý odstavec § 2 zákona z r. 1923, vedle kteréhož vláda jest povinna předložiti opatření do 14 dnů, odpovídá celkem odstavci 3. § 7 osnovy, ve kteréž vynechán jest passus v odstavci 2. § 2 uvedený, jenž zní doslovně: "Vláda je povinna bez průtahu zrušiti opatření hospodářského nátlaku, jakmile pomine důvod k dalšímu provádění hospodářského nátlaku nebo ku provádění jeho tímto opatřením."

2. Zákonem ze dne 22. prosince 1924, č. 305 Sb. z. a n. byla vláda zmocněna, uváděti za souhlasu presidentova v prozatímní platnost obchodní smlouvy s cizími státy v době od 1. února 1924 až do 30. června 1925 sjednané, v nichž se cizím státům za přiměřené vzájemné výhody poskytují též úlevy z cel platného autonomního celního tarifu. Smlouvy takové povinna jest však vláda předložiti bez prodlení Národnímu shromáždění za účelem schválení a nebylo-li toto uděleno, zastaviti platnost její.

Zmocnění uvedené prodlouženo bylo §em 1 zákona ze dne 12. října 1925, čís. 215 Sb. z. a n. s tímže účinkem na smlouvy sjednané až do 30. června 1926 a prodlouženo dále článkem VII. zákona ze dne 22. června 1926, č. 109 na smlouvy uzavřené s cizími státy v době od 1. července 1926 až do dne, kterého nabude účinnosti nový celní sazebník za těchže podmínek.

Poslednějším zákonem z 22. června 1926 a to článkem VIII. byla odvetná opatření v odst. 2. § 7 jmenovaná téměř doslovně ponechána v platnosti s tím rozdílem, že článkem VIII. bylo vládě přímo nařízeno ("buďtež") učiniti vhodná opatření, že má jmenovati poradní sbor a že od nutnosti předložiti opatření Národnímu shromáždění ku schválení jest upuštěno.

Majíce toto ustanovení na zřeteli shledáváme, že odstavce 1. a 3. § 7 pohybují se úplně v rámci čl. 16. úmluvy o Společnosti národů případně prováděcího zákona ze dne 26. dubna 1923 a že druhým odstavcem § 7 mění se částečně čl. VIII. i uvádí sice v soulad s odstavcem 1. tohoto § 7, avšak ne úplně.

Z té příčiny navrhuje výbor jednak jednotnější úpravu odstavce 2. s příslušným dodatkem článku VIII. zák. ze dne 22. června 1926, jednak doplnění jmenováním poradního sboru, takže tento odstavec 2. §u 7 bude nyní zníti tak, jak v novém textování uvedeno. Kontrola tohoto opatření beztak již odstavcem 3. téhož § je zajištěna.

Novou touto textací zrušen současně čl. VIII. zákona zmíněného, jenž téměř doslovně (až na slovo "buďtež", jež nahrazeno slovy "mohou býti") pojat do odstavce 2. tohoto §u. Vzhledem k nutnosti, předložiti opatření parlamentu nemá též slovo "buďtež" smyslu.

Požadavku, vyslovenému v § 1 zákona ze dne 26. dubna 1923, č. 96 Sb. z. a n., aby zmocnění to mělo místa jen v případech, "když by průtah spojený s předložením věci Národnímu shromáždění nebo Stálému výboru podle § 54 úst. list. byl věci na újmu" výbor vyhověl tím, že v osnově obdobně jako v případě § 4 odst. 3. do 1. a 2. odstavce tohoto §u vsunul slovo "za naléhavých okolností."

Ustanovením tím mění se současně § 1 zmíněného zákona v této části, pokud týče se hospodářských resp. finančních opatření.

Ostatně opatření způsobem takto navrženým připuštěná objevují se i v zákonodárství cizím zejména německém. (§ 10 celního něm. řádu).