K §u 67.
(§ 71 uh., čl. 67. rak.).
Oba zákony se shodují až na doplněk i. f. býv. uh. zákona, neznámý býv. rak. zákonu "pokud z několikerého přijetí není patrno, že totéž stalo se jen pod podmínkou, že žádný z exemplářů nebyl dosud přijat". Ustanovení toto je neznámé také zákonu švýcarskému (čl. 784.), belgickému (čl. 38.), italskému (čl. 278.), skandinávskému (§ 68) a anglickému (čl. 71, jehož odst. 4. zapovídá vlastně přijetí více exemplářů). Osnovou převzato nebylo.
K §u 68.
(§ 72 uh., čl. 68. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 69.
(§ 73 uh., čl. 69. rak.)
Oba zákony se shodují.
K §u 70.
(§ 74 uh., čl. 70. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 71.
(§ 75 uh., čl. 71. rak.)
Oba zákony se shodují.
K §u 72.
(§ 76 uh., čl. 72. rak.).
Oba zákony se obsahově kryjí.
K §u 73.
(§ 77 uh., čl. 73. odst. 1. a 2. rak.).
Mezi oběma zákony jeví se některé rozdíly.
Odst. 1. §u 77 býv. uh. zákona souhlas s odst. 1. čl. 73. býv. rak. zákona a byl převzat. Vloženo "okresního" a nová věta druhá s všeobecným odkazem, čímž docílen soulad s chystanou osnovou o umořování listin.
Věta 1. odst. 2. §u 77 býv. uh. zákona ustanovuje, že žadatel musí předložiti opis směnky nebo alespoň udati její podstatný obsah, což sice v býv. rak. zákoně není výslovně předepsáno, ale i na území jeho platnosti musí se tak státi, poněvadž jinak by soud v ediktu nemohl uvésti, která směnka se má umořiti. Kromě toho musí žadatel prokázati, že byl v držení směnky, za jejíž umoření žádá, což je jen uznání hodno, poněvadž není vyloučeno, že by někdo žádal za umoření směnky, která mu ani nenáležela. Byla proto ustanovení tato také převzata.
Věta 2. odst. 2. §u 77 býv. uh. zákona obsahuje důležitý předpis, podle něhož se příjemci zakáže placení směnky, takže nemůže býti uveden v omyl a zabrání se, aby směnku předčasně nepravému majiteli zaplatil. Podmínkou je, že soud uznal důvody, ze kterých se o umoření ztracené směnky žádá, za dostačující. I tento předpis v hlavních rysech převzat. Ke konci odst. 2. připojeno na přání slovenské komise pro obor soukromého práva: "jinak že směnka bude prohlášena za umořenou."
Ve zbývající části věty 2. odst. 2. a v odstavci 3. §u 77 shoduje se býv. uh. zákon s býv. rak. zákonem s tou jedinou odchylkou, že výslovně ustanovuje, od kdy počítá se začátek lhůty při dospělých již směnkách, totiž den po tom dni, kterého byl edikt úředním listě uveřejněn. Podle býv. rak. zákona bylo totéž sporno, ježto nebylo výslovného ustanovení; soudní prakse počítala od třetího uveřejnění v úředních novinách. Osnova přejímá i toto zvl. ustanovení býv. uh. zákona, doplňuje pak odst. 3. rozhodnutím otázky, od kterého dne počítá se lhůta 45 dnů při směnkách splatných na viděnou. Provedení amortisace se tím ovšem po případě značně prodlouží, leč zájem amortisanta je zde právě v kolisi se zájmy eventuelních třetích nabyvatelů směnky obíhající, kteří jsou doháněni k uplatňování svých práv jen presentační lhůtou buď ve směnce vyslovenou nebo zákonnou.
K §u 74.
(§ 78 uh., čl. 73. odst. 3. rak.).
Oba zákony jeví opět rozdíly.
§ 78 odst. 1. býv. uh. zákona shoduje se s čl. 73. odst. 3. býv. rak. zákona, tudíž převzat.
§ 78 býv uh. zákona má však ještě druhý odstavec, neznámý vůbec býv. rak. zákonu. Nebyla-li umístěná směnka předložena včas umístěnci (domiciliátovi), ztratí majitel směnky netoliko postihové právo na výstavce a všechny rubopisce (§ 43 býv. uh. zák.), nýbrž i směnečné právo na příjemce. Nečiní se tu výjimka ani při ztracených směnkách. Proto za umoření umístěné směnky, na níž je jmenován jiný umístěnec nežli směnečník, může se žádati jen tehdy, byla-li v předepsaném čase osvědčena pro neplacení a po té ztracena. Chtěl-li by vlastník žádati za umoření směnky ztracené, ale nedospělé, musil by si opatřiti duplikát, na němž se udá tentýž umístěnec, a předložiti jej - třebas již od směnečníka nemůže býti přijat - v čase dospělosti umístěnci, a po odepření placení umístěncem musel by dáti totéž osvědčiti, čímž učinil by zákonu zadost i mohl by žádati za umoření ztracené směnky umístěné. Ustanovení býv. uh. zákona osnova nepřijímá, jelikož postačí úplně amortisační dekret, kterého se pak použije na místě směnky.
K §u 75.
(§ 79 uh.).
Podle §u 79 býv. uh. zákona odkáže soud, předloží-li majitel směnku do 45 dní, žadatele na řádný pořad práva. Kdo pak z obou těchto osob byl po nastavším umoření soudem uznán za vlastníka, může žádati od příjemce zaplacení směnky. Ustanovení §u 79 býv. uh. zákona bylo převzato, ale z jeho dvou vět prvého odstavce učiněny odstavce dva (odst. 1. rovná se větě 2. odst. 1. §u 79 býv. uh. zákona; odst. 2. rovná se větě 1. odst. 1. §u 79 býv. uh. zákona).
K §u 76.
(§ 80 uh., čl. 74. rak.).
Oba dosavadní zákony se shodují. Vloženo "jako remitent", což je již de lege lata přijímáno.
Nadpis oddílu XIII. upraven podle býv. rak. zákona. Slovem "falešné" ovšem rozumí se jak nepravé, tak i sfalšované. Slovo "falešné" (falšování) lze použíti jako výraz vžitý (vyskytuje se i u Veleslavína i na Slovensku), neboť "padělané" značí něco jiného.
K §u 77.
(81 uh., čl. 75. a 76. rak).
Oba zákony se obsahově shodují. Zvoleno stručnější a všeobecnější znění býv. uh. zákona, ježto spíše blíží se osnově světového směnečného zákona, usnesené v Haagu r. 1912 (čl.-68.).
K §u 78.
(§ 82 uh.).
Rovná se §u 82 býv. uh. zákona a je býv. rak. zákonu neznámý. Převzat, jelikož vyplňuje citelnou mezeru býv. rak. zákona. Zná jej i švýc. zákon (čl. 802.) i cit. osnova světového zákona směnečného (čl. 79.).
K §u 79.
(§ 83 uh.).
Rovná se §u 83 býv. uh. zákona. Jinak platí asi, co bylo shora připomenuto k §u 78.
K §u 80.
(§ 84 uh., čl. 77. rak.).
Oba zákony se doslovně kryjí. Předpis doplněn byl dosud postrádaným ustanovením, od kterého dne počítá se tříletá promlčecí lhůta při směnkách na viděnou. Všude pak použito rčení "ode dne" (nikoli "dnem"), aby bylo patrno, že se den dospělosti nezapočítává.
K §u 81.
(§ 85 uh., čl. 75., rak.).
Oba zákony se shodují. Býv. rak. na počátku svého čl. 78. cituje svůj čl. 50., což převzato. Odst. 1. upraven jednodušeji podle vzoru býv. rak. šekového zákona, jelikož hledíc k pokročilé komunikaci nebylo by na místě přejímati dřívější rozlišování na př. co do ostrovů Faröerských a pod. V odst. 2. normováno "ode dne, kdy" (na místě "dnem, kdy"), aby vyřešena byla sporná otázka, počítá-li se den učiněného protestu jako den prvý, v ten smysl, že se den tento nezapočítává do promlčecí lhůty.
K §u 82.
(§ 86 uh., čl. 79. rak.).
Oba zákony se shodují. Nepatrné odchylky jeví se v tom, že býv. rak. zákon uvádí na počátku čl. 79. citaci svého čl,. 51., což převzato, a týž býv. rak. zákon ke konci svého čl. 79. praví ještě "nebo obsílka", což vynecháno. Odst. 1. i 2. upraven konformně s §em 81. Na počátku odst. 1. normováno "postižních dlužníků, kteří směnku vyplatili", aby pomýšleno bylo netoliko na indosanta, nýbrž i na př. na rukojmího.
K §u 83.
(§ 87 odst. 1. a 2. uh., čl. 80. rak.).
Oba zákony se shodují. Odchylka je jen v tom, že podle býv. uh. zákona přetrhuje se promlčení podáním žaloby, podle býv. rak. dodáním žaloby. Zvolena prvá alternativa, aby zjednána byla shoda s platným právem občanským. Převzato znění čl. 71. polského zákona z r. 1924 vyjímajíc jeho lit. d) a jako 2. odstavec ustanovení haagské osnovy z r. 1912. Nepřevzato ustanovení 3. odst. §u 87. býv. uh. zákona. Je neznámé býv. rak. zákonu a bylo by v rozporu s §em 82 odst. 2.
K §u 84.
(§ 89 uh.).
Ustanovení toto vloženo na místě §u 89 býv. uh. zákona. Předpis o stavení promlčení v případě právoplatného zavedení umořovacího řízení shoduje se s osnovou zákona o umořování listin.
K §u 85.
(§ 88 uh.).
Contrarium ustanovení tohoto, známé §u 88 býv. uh. zákona a přemístěné z důvodu spojení předpisů o promlčení, není v býv. rak. zákoně, odpovídá však duchu obou právních řádů (srv. zejména § 1501 býv. rak. zákona). Stylisace stala se stručněji tak, jak navrženo, kterýžto předpis je již znám §u 608 uh. civ. ř. soud. a kterýmžto předpisem bude dána soudům direktiva, aby používaly §u 549 odst. 2. c. ř. s.
K §u 86.
(§ 91 uh., čl. 81 rak.).
Oba zákony se obsahově kryjí. Znění zvoleno převážně podle býv. uh. zákona, který je stručnější tím, že slůvkem "solidární" činí 3. odst. čl. 81. býv. rak. zákona zbytečným. Osnova používá tu rčení "rukou společnou a nerozdílnou".
K §u 87.
(§ 92 uh., čl. 82. rak.).
Oba zákony se doslovně kryjí. V ustanovení tomto nemluví se výslovně o námitkách ex scriptura, jelikož totéž je již obsaženo ve slovech "ze směnečného práva", z nichž to lze zajisté dovoditi.
Ustanovení §u 93 býv. uh. zákona není sice v býv. rak. zákoně, ale shoduje se s nařízením ministerstva spravedlnosti z 6. října 1853, jímž se vykládá čl. 7. a 82. býv. rak. směnečného řádu. Nebylo převzato, jelikož řešení je již v §u 6 osnovy.
K §u 88.
(§ 94 uh.).
Rovná se §u 94 býv. uh. zákona. Ustanovení toto není obsaženo v býv. rak. zákoně, kde zůstavena otázka tato normám obecným.
Ustanovení býv. uh. zákona bylo převzato osnovou. Na místě slova "rozsudku" použito výrazu "rozhodnutí", aby se pomýšlelo i na usnesení. Za účelem odstranění sporů, o jaké soudy se při narovnání jedná, zda na př. i o paritní komise, o mezinárodní rozhodčí soudy a pod., přeneseno těžiště předpisu v otázku, je-li narovnání exekučním titulem.
K §u 89.
(§ 90 uh., čl. 83. rak.).
Oba zákony se shodují. Umístění stalo se podle býv. uh. zákona, jelikož lépe vyhovuje nadpisu hlavy. Z býv. uh. zákona převzato také rčení: "podle práva občanského", čímž odstraní se ve smyslu soudní prakse dosud vládnoucí spor při výkladu býv. rak. zákona. Poukazovalo se totiž jednak k tomu, že ustanovení "pomine-li směnečný závazek... zůstávají zavázáni" bylo by nelogické, kdyby se zde nerozumělo, že zůstávají zavázáni podle občanského (nikoli směnečného) práva, na druhé straně však tvrzeno, že ustanovení o tom je přece ve směnečném řádu a tam se o žádném obecném právu nemluví. V odst. 2. na připomínku slovenské komise pro obor soukromého práva, zda předpis týká se také na př. avalistů, normováno bylo: "Proti ostatním směnečným dlužníkům". Aby se předešlo různým promlčecím lhůtám (i 30 let a různým na Slovensku a v Podk. Rusi), připojen nový 3. odstavec podle znění čl. 75. polského zákona.
K §u 90.
(§ 95 uh., čl. 84. rak.).
Oba zákony se shodují. Zvoleno rčení "právního řádu", aby se pomýšlelo i na právo zvykové.
K §u 91.
(§ 96 uh., čl. 85. rak.).
Oba zákony se shodují. V odst. 1. dodána slova "na směnce" ku přesnějšímu vystižení smyslu.
K §u 92.
(§ 34 uh., čl. 34. rak.).
Oba zákony se shodují. Výrazy "podle starého stylu" a "podle nového stylu" přesněji vyjádřeny "podle starého kalendáře" a "podle nového kalendáře".
K §u 93.
(§ 97 uh., čl. 86. rak.).
Oba zákony se kryjí. Normováno "O náležitostech úkonů" na místě "O formě úkonů", aby se tím zahrnuly také náležitosti místa a času.
K §u 94.
(čl. 87. rak.).
Převzato znění čl. 87. býv. rak. zákona. Použito názvu "veřejný notář", jednak hledíc k Slovensku a Podk. Rusi, kde je více druhů notářů, jednak hledíc k osnově notářského řádu, která rovněž takového názvu užívá.
K §u 95.
(§ 99 uh., čl. 88. rak. ).
Oba zákony se shodují. Čís. 4. a 5. býv. rak. zákona má v býv. uh. zákoně zaměněné pořadí, což nepřevzato, jelikož č. 4. je častější (praktičtější). Ke konci čís. 4. citován § 98 odst. 2., aby tak bylo vyznačeno, že v protestu nutno zmíniti se také o tom, že protest se stal v jiných hodinách a na jiném místě podle konsensu stran. (Srov. § 98 odst. 2.).
K §u 96.
(§ 100 býv. uh., čl. 89. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 97.
(§ 101 uh.,, čl. 90. rak.).
Oba zákony se obsahově shodují. Převzato zevrubnější znění býv. uh. zákona, v němž ustanovena je také povinnost vydati na žádost stran prostý nebo ověřený opis osvědčení za náhradu výloh s tím spojených. Býv. uh. zákon mluví zde o "protokolu", kdežto býv. rak. zákon o "rejstříku". Převzat výraz posléze uvedený jako příléhavější.
K §u 98.
(§ 102 uh., čl. 91. rak.).
Oba zákony se obsahově shodují. Z býv. uh. zákona převzat zároveň chvalitebný dodatek, v kterých hodinách se úkony, o které se jedná, musí provésti, totiž od 9-12 hod. dopol., a od 2-5 hod. odpol. V odst. 2. pomýšlí se také na dohodu stran o jiných hodinách. (Srov. poznámku shora k §u 95 č. 4.): V odst. 3. normováno "u státního úřadu policejního", vynecháno tedy "u představenstva obce" (resp. podle zákona č. 76/1919 Sb. z. a n. "obecní, městská, rada"). Vždyť tam, kde není zvláštní policie, má policii obec. Tam pak, kde je zvláštní policie, bylo by pochybeným dávati na výběr alternativu.
K §u 99.
(§ 103 uh., čl. 92. rak.).
Oba zákony se obsahově shodují. Znění vzato skoro celé z býv. uh. zákona, které je stručnější a výstižnější a upraveno hledíc k zákonu o svátcích.
Dosavadní ustanovení čl. 93. býv. rak. zákona nebylo převzato. Totéž zní: "Jsou-li v některém směnečném místě všeobecné platební dni (výběrní dni), postačí, bude-li směnka, která dospěla během platebních dnů, zaplacena teprve nejbližšího platebního dne, pokud nezní na viděnou. Lhůta, ustanovená v čl. 41. pro osvědčení, nesmí však býti překročena.
Je to ustanovení zbytečné, jelikož v tuzemsku není místa, kde by byly obecné platební dni ustanoveny. Převzato bylo doslovně z něm. směn. řádu, aby s tímto býv. rak. zákon doslovně souhlasil. V býv. uh. zákoně je neznámo.
K §u 100.
Rovná se zákonu z 30. listopadu 1912, č. 215 ř. z., o vlivu vyšší moci na vykonání směnečněprávních úkonů, a zák. čl. LXIV 1912 stejného obsahu, pokud jde o právo směnečné.
K §u 101.
(§ 104 uh., čl. 94. rak.).
Odchylka mezi oběma zákony jeví se v tom, že podle býv. uh. zákona znamení křížku nebo jakékoli jiné znamení učiněné na směnce neplatí. Jen výjimkou se připouští, což podle býv. rak. zákona platí vůbec u osob, které pro tělesnou vadu nemohou se podepsati svým jménem, a tu musí býti znamení ruky soudem nebo notářem ověřeno.
Převzato ustanovení býv. uh. zákona, neboť osoby, které se ani podepsati neumějí, zajisté pramálo o směnkách vědí, i nemohou uvážiti, jak nebezpečné závazky směnkou na se uvalují. Jest na místě je chrániti. Předpis upraven přesněji a doznal rozšíření o odstavec 3. a 4. (odst. 3. je již v §u 24 zák. čl. VII: 1886). Rčení "znamení ruky" v odst. 2. dlužno rozuměti v širším smyslu, i na př. znamení provedené nohou nebo ústy a pod. Odst. 3. upraven shodně s předpisy zákona z 25. července 1871 č. 76. ř. z.
K §u 102.
Zařazen nový § hledíc k platnému ustanovení t. zv. Jasiňského novely. Bylať řečená novela svého času vydána hledíc k nešvarům v Haliči, částečné převzetí se doporučuje hledíc k poměrům na Slovensku a v Podk. Rusi.
K §u 103.
(§ 105 uh., čl. 95. rak.).
Oba zákony se shodují. Osnova používá stručného rčení "je sám směnečně zavázán", čímž odpadnou různé pochybnosti (na př. podepsal-li za osobu, která nemá pasivní směnečné způsobilosti).
Býv. uh. zákon má zvláštní hlavu XXI., nadepsanou "právo zástavní a zadržovací". V ní obsaženo je především pod marginální rubrikou "1. Právo zástavní" ustanovení §u 106 a 107. V býv. rak. zákoně činí se jen krátká zmínka o zástavním právu, totiž v čl. 25. a 29. Ustanovení býv. uh. zákona převzato nebylo, jelikož nezdá se býti nutným. Kromě toho pod řečenou hlavou býv. uh. zákona zařazena jsou ustanovení §§ 108 a 109, nadepsaná in margine. "2. Právo zadržovací". O zadržovacím právu se býv. rak. zákon nezmiňuje. Osnova také tato ustanovení nepřevzala. Vystačíť se s platnými jinými zákony, zejména s obchodním a konkursním.
K §u 104.
(§ 110 uh., čl. 96. rak.).
Oba zákony celkem se shodují, neboť jediná odchylka jeví se v tom, že býv. uh. zákon má pod č. 2. (podobně jako pod č. 2. svého §u 3) dodatek "jsou-li vymířeny také úroky nebo jiné náležitosti, pokládá, se to za neexistující", který převzat z důvodů uvedených již shora, k §u 3 č. 2. osnovy, ovšem opět slovem "nenapsané" jako v §u 3 č. 2. Jako č. 6. přemístěn sem § 111 býv. uh. zákona a čl. 97. býv. rak. zákona, ustanovení pak konformně upravena podle §u 3 č. 7.
K §u 105.
(§ 112 uh., čl. 98. rak.).
Mezi oběma zákony jeví se tyto odchylky. Býv. rak. zákon uvádí ve svém čl. 98. pod č. 7. též čl. 65., kterémužto posléze řečenému článku 65. odpovídá v býv. uh. zákoně § 65 a v osnově je jím § 61. Býv. uh. zákon však ve svém čl. 112. pod č. 7. neuvádí svůj § 65, takže tento paragraf, podle něhož má příjemce pro čest právo žádati 1/3 % provise od toho, kdo směnku místo něho zaplatí, nevztahuje se na vlastní směnky. Osnova převzala stanovisko býv. rak. zákona, ježto nezdá se býti důvodu v tomto směru činiti rozdíl mezi směnkou vydanou a vlastní.
Jinou odchylkou je, že býv. uh. zákon uvádí ve svém čl. 112. pod č. 2. též svůj § 16 o postupu (cessi). Ježto toto ustanovení o cessi nebylo osnovou převzato, odpadá tím otázka jeho citace.
Další odchylka jeví se v tom, že býv. uh. zákon ve svém čl. 112. pod č. 8. cituje též svá zvláštní ustanovení o rukojemství, což bylo nutno učiniti i v osnově, jelikož táž ve svých §§ 62-65 recipovala řečená zvláštní ustanovení býv. uh. zákona, neznámá býv. rak. zákonu.
Konečně odchylka mezi oběma dosud platnými směnečnými zákony jeví se v tom, že býv. uh. zákon ve svém čl. 112. pod č. 11. cituje rovněž své §§ 106-109 o právu zástavním a zadržovacím, kterážto zvláštní ustanovení jsou býv. rak. zákonu neznáma. Jelikož ustanovení tato nebyla osnovou převzata, odpadá otázka jejich citace.
Dodati ještě dlužno, že býv. rak. zákon ve svém čl. 98. pod č. 10. cituje též čl. 96., ač týž není předpisem daným pro směnky cizí. Nedopatření toto není v býv. uh. zákoně a samozřejmě nedostalo se ani do osnovy.
Čís. 11. převzato z §u 114 býv. uh. zákona a z čl. 100. býv. rak. zákona, čímž také dosaženo konformity s §em 80 osnovy.
K §u 106.
(§ 113, odst. 1. a 2. uh., čl. 99. rak.).
Ustanovení §u 113, odst. 1. a 2. býv. uh. zákona shoduje se s čl. 99. býv. rak. zákona, pročež převzato jako § 106, odst. 1. a 2. osnovy. Býv. rak. zákon doplněn byl ve svém čl. 99. ministerským nařízením ze dne 2. listopadu 1858, č. 197. ř. z., kterýžto doplněk shoduje se s prvou částí odst. 3. § u 113 býv. uh. zákona a tudíž převzat. Kromě toho má řečený odst. 3. §u 113 býv. uh. zákona ještě zvláštní ustanovení neznámé býv. rak. zákonu, totiž, že není třeba, aby za účelem zachování směnečného práva na výstavce byla včas osvědčována směnka umístěná, není-li na ní jiná osoba jmenována jako umístěnec nebo je-li umístěnec zároveň jejím vlastníkem. Jelikož ustanovení toto je v těsné souvislosti s §em 44 býv. uh. zákona a jelikož tento § 44 byl osnovou převzat, bylo nutno převzíti i popsané ustanovení odst. 2. §u 113 býv. uh. zákona.
K vynechaným paragrafům.
§ 114 uh., čl. 100. rak.
Oba zákony se shodují. Převzaty do §u 105 pod č. 11., čímž dosaženo konformity s §em 80 osnovy.
K §u 107, odst. 1.
Z býv. rak. právního řádu neuvádí se cís. nařízení z 3. července 1852, č. 138 ř. z., obmezující směnečnou způsobilost osob vojenských, jelikož zrušeno bylo již zákonem republiky ze dne 18. listopadu 1919, č. 620. Sb. z. a n. Rovněž neuvádí se nařízení min. sprav. z 6. října 1853, č. 200. ř. z., vykládající čl. 7. a 82. směnečného řádu, jelikož jde o pouhé ministerské nařízení (nevydané na základě nejvyššího rozhodnutí) a tudíž jeho citace do zákona nepatří. Nařízení min. sprav. z 2. listopadu 1858, č. 197. a 198. ř. z., naproti tomu vydána jsou na základě nejvyššího rozhodnutí, jakž jejich doslov uvádí. Rovněž neuvádí se dvorský dekret z 13. července 1789, č. 1033. sb. z. s., udělující věřiteli, jenž obdržel do ruční zástavy akceptovanou směnku, právo požadovati od akceptanta zaplacení. Neuvádí se proto, že jednak je sporno, zda vůbec dosud-platí, jednak jde o otázku občansko-právní, nikoli směnečně-právní.
K §u 107, odst. 2.
Ustanovení toto svým obsahem odpovídá §u 115 býv. uh. zákona a býv. rak. nařízení z 12. dubna 1850, č. 141. ř. z.
K §u 107, odst. 3.
Tento předpis odpovídá §u 116 býv. uh. zákona.
K §u 108.
Převzato z odst. 3 §u 1 býv. uh. zákona, v němž se ustanovuje: "Ženy, i v případě zletilosti, ustanovené v §u 2 zák. čl. XXIII.:1874, neprovozují-li samostatnou živnost, nabývají pasivní způsobilosti směnečné teprve dokončením 24. roku svého věku." Slova "neprovozují-li samostatnou živnost" odpadla již zrušením býv. uh. živnostenského zákona. Rok 24. nahrazen rokem 21. již zákonem č. 447/1919 Sb. z. a n. Citovaný § 2. zák. čl. XXIII.:1874 ustanovuje: "Každá žena stává se zletilou svým provdáním, nechť jest jakéhokoli stáří, a podrží toto právo i před dosažením věku, určeného v § 1, ovdoví-li, byla-li soudně rozvedena nebo, bylo-li manželství zrušeno."
K §u 109.
Na území mimo Slovensko a Podk. Rus platí čl. 312. obchodního zákona a nařízení č. 110/1865 ř. z., podle kterýchžto norem právních požívají peněžní ústavy zvlášť modifikované právo zástavní. Na území Slovenska a Podkarpatské Rusi nebylo sice dosud takových předpisů, náhradou za ně však platily §§ 106 a 107 býv. uh. zákona směnečného. Jelikož tyto paragrafy osnova sjednoceného zákona směnečného nepřevzala, bylo potřebí §u 109 osnovy.
K §u 110.
Se zřetelem k novotám menším a menšího počtu má býti stanovena vacatio legis nejméně na 3 měsíce. Provedením pověřen ministr spravedlnosti.
Vláda doporučuje, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách přikázán výboru ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.
V Praze, dne 3. února 1927.
Předseda vlády:
Švehla v. r.
Ministr pro sjednocení zákonův a organisace správy:
Dr Gažík v. r.