Další odchylka je mezi §em 29 odst. 1. č. 1. býv. uh. zákona a čl. 29. odst. 1. č. 1. býv. rak. zákona. V prvém se zcela stručně ustanovuje: "upadl-li příjemce do konkursu", zatím co v druhém je připojeno "nebo zastavil-li příjemce jen své platy". Tu pomýšlí se na případy, kdy dlužník zastaví své platy, ačkoli má více jmění nežli dluhů, kdy totiž nedostává se mu hotových peněz a sám neví, jak by si jich opatřil, aniž tedy by byl prohlášen na jeho jmění konkurs. Ustanovení takové má tu stinnou stránku, že pojem o zastavení platů není dosti určitý, leč osnova je přece přejímá, neboť v praksi - pokud známo - nečinilo obtíže, kromě toho má je i zákon švýcarský (čl. 748), italský (čl. 314), skandinávský (čl. 30), anglický (čl. 51), belgický (čl. 54) a konečně převzala je i osnova světového zákona směnečného, usnesená na konferenci v Haagu v r. 1912 (čl. 42).
Jiná odchylka jeví se mezi §em 29 odst. 2. býv. uh. zákona a čl. 29 odst. 2. býv. rak. zákona. Prvý ustanovuje, že jistotu může požadovati "majitel směnky a každý rubopisce", kdežto druhý praví, že ji žádati může "majitel směnky a každý rubopisník". Uvážíme-li případy, kdy první vlastník (remitent) převedl směnku rubopisem, takže není majitelem směnky ani rubopisníkem, shledáváme, že v nich takový vlastník (remitent) neměl by práva postihu ke zjištění, stal-li by se příjemce nejistým, což zajisté není v duchu zákona. Dlužno proto přijmouti opravu, jakou provedl býv. uh. zákon, nahradiv slovo "rubopisník" slovem "rubopisce", zvláště, je-li na posledního rubopisníka s dostatek pomýšleno slovem "majitel".
Poslední odchylka mezi oběma zákony se jeví v tom, že býv. rak. zákon v čl. 29. odst. 2. i. f. cituje "čl. 25. až 28.", zatím co býv. uh. zákon má zvláštní 3., 4. a 5. odstavec, kde zevrubněji ustanovuje jednak, která ustanovení se o způsobu a účinnosti jistoty obdobně uplatní, a jednak, kdy musí býti jistota navrácena. Osnova přejímá z části popsané jasnější a zevrubnější řešení býv. uh. zákona, pokud se jedná o případy navrácení jistoty, a to pokud je praktické a pokud není s to umožniti různé machinace, zatím co ohledně obdobného použití jiných ustanovení přejímá jako vhodnější všeobecný odkaz citací příslušných §§ů, jaký má býv. rak. zákon.
Jinak oba zákony se shodují a v tom směru nebylo na jejich doslovu osnovou ničeho měněno.
K §u 28.
(§ 30 uh. a čl. 30. rak.).
Oba zákony se shodují co do 1. odstavce, staly se dále shodnými co do 2. odstavce, neboť týž v býv. rak. zákoně doplněn ministerským nařízením z 2. XI. 1858 č. 197 ř. z. slovy "je-li udán platební čas na začátek nebo na konec určitého měsíce, rozumí se tím první nebo poslední den dotyčného měsíce", která jsou v býv. uh. zákoně. Odchylka jeví se v tom, že býv. uh. zákon má ještě 3. odstavec, jejž nezná býv. rak. zákon a který patrně připojen byl z praktické potřeby. Když se totiž platební lhůta udává na určitý den, má býti uveden též měsíc a rok, leč leckdy výstavce směnky zapomene rok připsati, ba neuvede ho ani pomocí zkratek (na př. "t. r."), a na takové případy pomýšlí býv. uh. zákon, neboť ustanovuje, že v takovém případě je míněn rok právě běžící a, uplynul-li onen den v běžícím roce, tedy rok nejblíže příští.
Jest sice pravdou, že směnka je listinou obzvláště formální, pročež s touto povahou nesnáší se dobře popsané ustanovení odst. 3. §u 30 býv. uh. zákona, stanovící pouhou domněnku, leč na váhu více padají důvody praktického života, které žádají, aby v daném případě rigor iuris byl potlačen a aby znemožněn byl podskok vynecháním údaje roku, kterýžto nedostatek při uvedení dne a měsíce velmi lehce se nejen přihodí, ale i přehlédne. Proto osnova přejímá řečený odst. 3. Bude-li se jednati snad o 29. únor, odpomohou ustanovení obč. zákona, podobná ustanovením c. ř. s.
K §u 29.
(§ 31 uh., čl. 31. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 30.
(§ 32 uh., čl. 32. rak.).
Oba zákony se kryjí.
K §ům vynechaným.
(§ 33 uh., čl. 33. rak.).
Oba platné zákony mají různá ustanovení. Tak čl. 33. býv. rak. zákona ustanovuje: "Výhodné dni nemají místa", zatím co § 33 býv. uh. zákona zní: "Placení státi se musí v platební den do 12 hodin v poledne".
Pokud se týče předpisu čl. 33. býv. rak. zákona dlužno jej vysvětliti tím, že podle starého neplatného směnečného řádu musil v býv. rak.-uh. říši majitel směnky po dni dospělosti vyčkati ještě 3 dny (t. zv. výhodné dny, "Respekttage") nežli mohl směnku předložiti ku placení. Tedy den dospělosti a splatnosti byl různý. Totéž však není potřebí výslovně v osnově negovati, neboť ani na Slovensku a v Podkarpatské Rusi neznají se takové výhodné dny a přece zmínka se o tom ve směn. zákoně nečiní. Konečně nedoporučovala by se výslovná negace také z toho důvodu, poněvadž směnka musí býti předložena buď v platební den nebo nejdéle druhého všedního dne po platebním dnu, pročež podle druhé alternativy lze přece mluviti o dvou výhodných dnech (ve prospěch majitele směnky). Proto tedy osnova nepřevzala ustanovení čl. 33. býv. rak. zákona.
Pokud se týče předpisu §u 33 býv. uh. zákona týž není v býv. rak. zákoně, ale vydána jsou pro některá místa zvláštní ministerská nařízení, v nichž se ustanovují hodiny, kdy se směnka má předkládati ku placení a osvědčovati pro neplacení. Tak pro Prahu platí min. nař. z 30. července 1853, že směnky mají se předkládati ku placení a osvědčovati platebního dne od jedné do páté hodiny odpolední, a po oba zbývající dva všední dny od devíti hodin ráno do pěti hodin odpoledne. (Podobně vydáno bylo min. nař. ze dne 28. března 1854 pro Terst: a) od 4. -7., b) 9.-12., 4.-7., a min. nař. ze dne 22. května 1857 pro Lvov: a ) 3.-5., b ) 9.-1., 3.-5. ).
Osnova obsahuje potřebný předpis v §u 98.
Ustanovení odpovídající §u 34 býv. uh. zákona a čl. 34. býv. rak. směn. řádu, přemístěno jako § 92 osnovy.
K §u 31.
(§ 35 uh.; čl. 35. rak.).
Také zde osnova mluví netoliko o trzích, ale i o veletrzích, důsledek to stanoviska zaujatého již shora v jejím §u 16. Doba opět upravena hledíc k osmidennímu trvání veletrhů.
K §u 32.
(§ 36 uh., čl. 36. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 33.
(§ 37 uh., čl. 37. rak.).
Oba zákony se v podstatě shodují.
Býv. uh. zákon má nejprve všeobecné ustanovení v odst. 1., které sice není v býv. rak. zákoně (snad jako superfluum), ale i tam platí. Bylo tudíž převzato.
Jinak býv. uh. zákon je času přiměřenější a určitější ve svém znění, praví-li, že peníze se počítají podle průměrného kursu, jenž před platebním dnem byl znamenán na budapeštské burse, zatím co býv. rak. zákon příliš všeobecně praví "vyplatiti se může směnečná částka v zemské minci podle její hodnoty v čas dospělosti". Osnova přijala proto znění býv. uh. zákona za své a sice ještě přesnějším rčením "podle průměru kursů >penízezboží<.....", což bude také srozumitelnějším tam, kde na burse je kursem hodnota, za kterou byl obchod uskutečněn. Kromě toho dnešní způsob znamenání cizích platidel (průměrným kursem) je přechodným a pomine, jakmile bude zrušeno vázané devisové hospodářství.
Z býv. rak. zákona vypuštěna slova "nebo na účetní číslo" ("oder auf eine Rechnungswährung"), jako dnes bezvýznamná. Rozuměl se tím druh peněz, který se nedává do oběhu ani v ražených mincích ani v jiných platebních známkách (na př. kdysi bankovní marky v Hamburce, t. j. domácí firmy dávaly tamní převodní bance i neražené stříbro a za každou kolínskou hřivnu čistého stříbra zaúčtovalo se jim v knihách 27 a 3/4 marek ve prospěch, a měla-li jedna firma platiti druhé, připsala se poukázaná částka jedné firmě jako dluh, druhé ve prospěch).
K §u 34.
(§ 38 uh., čl. 38. rak.).
Oba zákony se shodují, třebas část tekstu býv. rak. zákona není v býv. uh. zákoně. Převzato znění býv. rak. zákona jako určitější a na možné komplikace vhodněji pomýšlející.
K §u 35.
(§ 39 uh., čl. 39 rak.).
Oba zákony se kryjí.
K §u 36.
(§ 40 uh., čl. 40. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 37.
(§ 41 uh., čl. 41. rak.).
Oba zákony se shodují, jen v odst. 2. býv. uh. zákona je dodatek neznámý býv. rak. zákonu, že osvědčení je přípustno "po 12. hodině polední". Je tu důsledek ustanovení §u 33 býv. uh. zákona, podle něhož má býti placeno v platební den do 12. hodin v poledne. Jelikož ustanovení toto nebylo osnovou převzato, vypouští se zmíněný dodatek a přejímá se tedy znění býv. rak. zákona. Na určení hodin pro osvědčování pomýšleno je v §u 92 osnovy.
Začátek §u 37 upraven stylisticky podle přání slovenské komise pro obor soukromého práva, takže vyjadřuje správně, že tím postih není ještě vykonán.
K §u 38.
(§ 42 uh., čl. 42. rak.)
Oba zákony jsou v odst. 1. sice různě stylisovány, obsahově však se kryjí. Osnova přidržuje se znění býv. uh. zákona, jelikož z něho jasně vysvítá, že ustanovení v něm obsažené týká se jen toho předchůdce, jenž odpustil osvědčení, že tedy neplatí pro ostatní, kdož jsou před nebo za ním. V tomto směru byl býv. rak: zákon nejasný, byl však v praksi stejně vykládán. V odst. 1. použito výrazu "doložkou", což má znamenati "na směnce" (ovšem i na kopii). Tím předchází se volnějším výkladům dopouštějícím prominutí na př. v dopise. Slov "směnečný dlužník" a "právo směnečné" (v odst. 1.) použito hledíc k tomu, že může se jednati také o akceptanta, na nějž by výraz "předchůdce" dobře nedosahoval.
K §u 39.
(§ 43 uh., čl. 43. rak.)
Oba zákony se shodují. V odst. 1. podle přání slovenské komise pro obor soukromého práva použito jednotného čísla ("Domicilovaná směnka"). V odst. 2. jedná se nejen o včasné protestaci, nýbrž i o presentaci, proto tekst doplněn; doplněn též předpisem odst. 2. §u 44 býv. uh. zákona (viz důvody u §u 40 osnovy). Přemístění stalo se jednak proto, aby se předešlo komplikované stavbě výjimek (§ 40 osnovy by stanovil výjimku z §u 39 osnovy a z této výjimky byla by stanovena opět výjimka v §u 40, odst. 2. osnovy), jednak proto, aby příslušná ustanovení o domicilovaných směnkách byla shrnuta v jediném paragrafu.
K §u 40.
(§ 44 uh., čl. 44. rak.).
Mezi oběma zákony jeví se dvě odchylky. Především § 44 býv. uh. zákona v odst. 1. praví toliko "není potřebí osvědčení", zatímco čl. 44. býv. rak. zákona ustanovuje. že "není potřebí ani předložení směnky ku placení ani osvědčení". Osnova přejímá znění býv. rak. zákona a hledíc ke změně §u 39, odst. 2., vkládá "ani presentace".
Druhá odchylka záleží v tom, že § 44 býv. uh. zákona má ještě 2. odstavec. jehož postrádáme v čl. 44. býv. rak. zákona. Jelikož v odstavci tomto obsažena jsou důležitá ustanovení o umístěné směnce, kterými odstraněny jsou pochybnosti pojící se k čl. 43. býv. rak. zákona, jelikož dále se zřejmě vyslovuje, čeho dlužno teprve obtížným výkladem čl. 43. býv. rak. zákona docilovati a jelikož konečně je poskytnuto ustanovení o tom, co hledíc k býv. rak. zákonu se stává pravidlem teprve soudní praksí, přejímá osnova řečený 2. odstavec, přemísťuje jej však ke svému §u 39 do 2. odstavce (viz důvody tamtéž).
K §u 41.
(§ 45 uh., čl. 45. rak.).
Oba zákony se shodují. Na přání slovenské komise pro obor soukromého práva normováno v odst. 3. přesněji "na úroky ode dne dospělosti směnky až do doručení žaloby" a doplněno "a provisi".
K §u 42.
(§ 46 uh., čl. 46. rak.).
Oba zákony se shodují. Stylisace osnovy upravena částečně podle znění býv. rak. zákona, částečně býv. uh. zákona. Nebyla však převzata věta "Rovněž tak poštovní stvrzenkou lze prokázati den, kdy písemná zpráva byla přijata", jelikož neustanovuje nic zvláštního.
K §u 43.
(§ 47 uh., čl. 47. rak.).
Oba zákony se obsahově kryjí. Převzato znění býv. uh. zákona (podle autentického maďarského tekstu, který nevykazuje dvojsmyslnost jako německé jeho překlady), jež pomýšlí na případy několika po sobě jdoucích rubopisů bez označení místa. Býv. rak. zákon normuje "budiž uvědoměn", zatím co býv. uh. zákon předpisuje "může býti uvědoměn". Převzato stanovisko býv. uh.. zákona, jelikož nezdá se býti odůvodněno, proč nestačilo by uvědomiti indosanta, který místo neudal, je-li jinak toto místo známo. Osnova použila na místě "může" jasnějšího výrazu "stačí uvědomiti",
K §u 44.
(§ 48 uh., čl. 48. rak.).
Oba zákony se shodují v odst. 1. Slovy "svůj směnečný dluh" se míní vše, co je dluhováno. Kdežto odst. 2. není vůbec v býv. rak. zákoně a v býv. uh. zákoně, pomýšlí se jím na případy, kdy by chtělo více předchůdců zaplatiti směnku osvědčenou pro. neplacení s úroky a útratami, případy to praktické tehdy, jedná-li se o ušetření návratních útrat. Platí zde totéž, co v býv. rak. čl. 64. i uh. § 64 je ustanoveno pro případy, že více intervenientů se hlásí o placení pro čest, t. j. majitel směnky musí dáti přednost tomu z více směnečných dlužníků, jehož placením osvobodí se nejvíce předchůdců od směnečného závazku. Hledíc k tomu, že ustanovení může býti praktickým i že hodí se do rámce obou zákonů, přejímá osnova odst. 2. §u 48 býv. uh. zákona.
K §u 45.
(§ 49 uh., čl. 49. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 46.
(§ 50 uh., čl. 50. rak.)
Oba zákony se celkem shodují. Rozdíly jsou následující:
Především § 50 býv. uh. zákona obsahuje zvláštní 2. odstavec, který je neznámý býv. rak. zákonu a v němž se ustanovuje; že částky v tomtéž ustanovení (odst. 1.) uvedené může majitel směnky žádati také od příjemce, i když jen tohoto žaluje. V literatuře hájí se totéž pro býv. rak. zákon, z jehož čl. 49. a 81. prý totéž na jevo vychází, leč prakse provisi nepřisuzuje a majitel směnky bývá odkázán domáhati se svého práva na příjemci jen na základě čl. 81. Odst. 2. §u 50 býv. uh. zákona byl převzat, ale s omezením "jsou-li tu podmínky postihu pro neplacení", což bylo i v uherské literatuře sporno.
Další rozdíl mezi oběma zákony spočívá v tom, že býv. uh. zákon mluví o průměrném kursu, zatím co býv. rak. zákon jedná o kursu. Převzato stanovisko býv. uh. zákona, neboť tím odpadá pochybnost, má-li se platit podle toho, jak stojí "peníze" nebo "zboží". Ke stylisaci srov. důvody shora k §u 33.
Konečně třetí rozdíl jeví se v posledních odstavcích předpisů obou zákonů. Podle býv. rak. zákona vysvědčí se kurs ověřeným lístkem kursovním nebo vysvědčením přísežného dohodce, anebo - není-li jednoho ani druhého - vysvědčením dvou kupců. Naproti tomu podle býv. uh. zákona vysvědčí se (průměrný) kurs ověřeným kursovním lístkem nebo vysvědčením dvou kupců; tedy býv. uh. zákon jednak nepřipouští vůbec vysvědčení přísežného dohodce, jednak vysvědčení dvou kupců neobmezuje jen na případ, že by kursovního listu nebylo. Osnova přejímá znění býv. rak. zákona, jelikož nezdá se odůvodněným připouštěti,vysvědčení kupců a nikoli vysvědčení přísežného dohodce, a jelikož zdá se místným dáti přednost vysvědčení tomuto resp. kursovnímu listu před vysvědčením dvou kupců.
K §u 47.
(§ 51 uh., čl. 51. rak.)
Mezi oběma zákony jeví se tyto odchylky:
§ 51 odst. 1. býv. uh. zákona mluví též o příjemci, což převzato.
Naproti tomu čl. 51. odst. 1. býv. rak. zákona zmiňuje se též o rimese, což pro praktický význam těchto slov převzato.
Konečně § 51 býv. uh. zákona mluví o průměrném kursu, což rovněž převzato z důvodů uvedených shora k §u 46 (srov. k tomu shora k §u 33).
K §u 48.
(§ 52 uh., čl. 52. rak.).
Ustanovení čl. 52. býv. rak. zákona kryje se s ustanovením §u 52 býv. uh. zákona. Býv. uh. zákon má však ještě další ustanovení, podle něhož i cizozemský postihovatel má právo, hojí-li se v tuzemsku, postihovanému účtovati vyšší sazby, jestliže sám je musel zaplatiti ("totéž právo přísluší také cizozemskému postihovateli, jenž se hojí v tuzemsku, hledíc k položkám, které sám zaplatiti musel", při čemž sluší poznamenati, že německé překlady autentického maď. tekstu jsou chybné).
Ustanovení býv. uh. zákona bylo převzato, jelikož dává pevný základ ustanovení, jež je v obou zákonech.
K §u 49.
(§ 53 uh., čl. 53. rak.).
Oba zákony se shodují. V odst. 3. převzato znění býv. uh. zákona, vysvětlující běžný výraz "a drittura", který v závorce uveden ze znění býv. rak. zákona. Ke konci odst. 3. na místě slov "na bydliště postižníka" použito jen "na postižníka", čímž vhodně bude pomýšleno netoliko na bydliště, nýbrž i na osobu postižníka.
K §u 50.
(§ 54 uh.. čl. 54. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 51.
(§ 55 uh., čl. 55. rak.).
Oba zákony se obsahově kryjí. Doslovné znění převzato z býv. uh. zákona.
K §u 52.
(§ 56 uh., čl. 56. rak.).
Oba zákony shodují se v odst. 1. V tomto odstavci 1. vložena byla slova "anebo pro neposkytnutí jistoty příjemcem (§§ 23, 27)", jelikož ustanovení tohoto odstavce 1. platí i pro tento případ protestu, nikoli jen pro protest pro nepřijetí. V odst. 2. má býv. uh. zákon ustanovení odchylné od býv. rak. zákona, neboť se v něm praví: "Mezi několika podpůrnými adresáty musí býti směnka napřed předložena tomu, kdo byl jmenován dřívějším předchůdcem, a není-li to patrno, není předložení vázáno žádným pořadím". Odchylka je tedy v posledních slovech: "není-li to patrno......... atd."
Osnova nepřevzala znění býv. uh. zákona, neboť ustanovení to postrádá svého zvláštního významu, uváží-li se, že i podle prakse býv. uherské stejně jako podle býv. rak. zákona je nutno projíti všechny podpůrné adresy.
K §u 53.
(§ 57 uh., čl. 57. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 54.
(§ 58 uh., čl. 58. rak.).
Oba zákony se shodují. Býv. uh. zákon má jen dva odstavce, neboť jeho 2.-odst. obsahuje správně k sobě patřící 2 věty, z nichž v býv. rak. zákoně učiněny samostatné odstavce. Osnova převzala proto úpravu býv. uh. zákona.
V odstavci 1. vynechána byla slova "pro nepřijetí", jelikož jednati se může i o protest pro neposkytnutí jistoty příjemcem podle §u 27, jak již normováno bylo v §u 52 odst. 1. osnovy.
V odstavci 2. nebylo ve větě 1. převzato rčení "na poštu", nýbrž všeobecně normováno "odeslati", jelikož v konkrétním případu nemusí se jednati jen o poštu.
K §u 55.
(§ 59 uh., čl. 59. rak.).
Oba zákony se shodují. V tekstu býv. uh. zákona nalézá se též výraz "v pochybnosti", který však nepřevzat, jelikož jednak nebylo by vhodným připustiti protidůkazy, jednak v daném případě není důvodů pro úlevu přísnosti zákona., jednak předejde se sporům i docílí se rychlost řízení.
K §u 56.
(§ 60 odst. 1. uh., čl. 60. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 57.
(§ 60 odst. 2. uh., čl. 61. rak.).
Oba zákony se shodují.
K §u 58 odst. 1. a 2.
(§ 61 uh., čl. 62. odst. 1. a 2. rak.).
Oba zákony se obsahově shodují, neboť rozdíl je jen slohový, ustanovuje-li býv. uh. zákon, že směnka musí býti předložena ku placení podpůrné adrese, pokud se týče příjemci pro čest, kdežto podle býv. rak. zákona má se předložiti všem p o dpůrným adresám a příjemci pro čest. Osnova přijímá znění býv. rak. zákona, poněvadž totéž shoduje se s osnovou světového zákona směnečného usnesenou v Haagu r. 1912 (čl. 69.-2.). V odst. 1. vložena na počátku slova "pro neplacení protestované" na přání slovenské komise pro obor soukromého práva, neboť tím docílí se větší přesnosti. V odst. 1. rovněž normováno jednotné číslo "čestné přijetí", jelikož v praksi jest i bude velmi řídkým případ několika čestných akceptů.
K §u 58 odst.
(§ 62 uh., čl. 62. odst. 3. rak.).
Oba zákony vykazují rozdíl v tom, že podle býv. rak. zákona ztrácí se postihové právo na nástupce poctěného, kdežto podle býv. uh. zákona netoliko na nástupce, ale i na samého poctěného. Osnova převzala znění býv. rak. zákona.
K §u 59.
(§ 63 uh., čl. 63. rak.).
Oba zákony se shodují. Býv. rak. zákon uvádí kromě toho v 2. větě citaci: ("čl. 50. a 52."), která převzata. Z důvodu logického postupu myšlenek oba odstavce přemístěny. Útratami, o nichž mluví odst. 2., rozumí se netoliko útraty intervenčního protestu, nýbrž i útraty jiné, pročež nebyl výraz "útrat" nijak omezován.
K §u 60.
(§ 64 uh., čl. 64. rak.).
Oba zákony se shodují. Jelikož v odst. 2. ani jeden z obou zákonů není dosti přesným, převzato výstižnější znění čl. 62. osnovy haagské z r. 1912:
K §u 61.
(§ 65 uh., čl. 65. rak.).
Oba zákony se kryjí. Konec upraven konformně s §em 46 odst. 1. č. 3.
K §u 62.
(čl. 81. rak., § 66 uh.).
Jest sice pravda, že v kupeckém životě zvláštního směnečného rukojemství není potřebí, jelikož lze je nahraditi buď rubopisem, buď přijetím pro čest. Leč přece v praktickém životě se vžilo zejména při obyčejných zápůjčkách, při nichž se používá směnek na místě dluhopisů. Proto nalézáme o něm ustanovení takřka ve všech směnečných zákonech, stejně jako v býv. uh. i v býv. rak. zákoně. Má-li však býti rukojemství na směnku připuštěno, nutno zákonem také ustanoviti netoliko o povinnostech, ale i o právech rukojmího. Zatím co býv. rak. zákon má jen malou zmínku v čl. 81., býv. uh. zákon správně věnuje zvláštní stať směnečnému rukojemství (XI., §§ 66-69, k tomu § 91). Stejně jako uh. zákon i anglický (čl. 56.), belgický (čl. 31. a 32.), italský (čl. 273.-275.). Osnova přejímajíc ustanovení býv. uh. zákona blíží se tím zároveň osnově světového zákona směnečného usnesené v Haagu r. 1912, která má rovněž zvláštní stať o směnečném rukojemství (Hlava IV., čl. 29.-31.).
V nadpisu hlavy uveden v závorce obvyklý výraz "aval", jímž sluší rozuměti "rukojmí" na rozdíl od "spolupodpisovatele".
§ 62 osnovy rovná se §u 66 býv. uh. zákona. Shoduje se s čl. 30. cit. osnovy světového směnečného zákona. Odst. 1. převzat; leč s tím, že slova "placení směnky" byla nahražena slovy "plnění směnečné", jelikož výraz "placení" byl by příliš úzkým. Na místě odst. 2. převzato jako odst. 2. a 3. výstižnější znění čl. 30 haagské osnovy z r. 1912 (bez posl. odstavce), čímž bude také vyhověno přání slovenské komise pro obor soukromého práva, aby zákon obsahoval předpis o formě směnečného rukojemství. Jako 4. odst. vložena věta 2. §u 67 býv. uh. zákona, jelikož toto ustanovení je zde spíše na místě. Ačkoliv v býv. rak. zákoně není žádného zvláštního ustanovení, bylo v zájmu poctivého nabyvatele směnky usuzovati stejně, jak činí býv. uh. zákon.
K §u 63.
(§ 67 uh.).
Převzato z § 67 býv. uh. zákona. Věta 2. §u 67 býv. uh. zákona byla přemístěna do §u 62 jako 4. odstavec.
K §u 64.
(§ 68 uh.).
Ustanovení toto rovná se §u 68 býv. uh. zákona. Bylo přestylisováno tak, aby nebudilo zdání, že směnečné úkony nutno vykonati též vůči směnečnému rukojmímu. Slovy,,ztrátu práv" zajisté dostatečně pomýšlí se i na notifikaci, jejíž opomenutí znamená jen částečnou ztrátu práv.
K §u 65.
(§ 69 uh.).
Ustanovení toto rovná se §u 69 býv. uh. zákona a srovnává se s čl. 31. odst. 3. cit. osnovy světového zákona směnečného. Až dosud prakse pohřešovala je mezi články býv. rak. zákona. Věta 2. přesněji stylisována.
K §u 66.
(§ 70 uh., čl. 66. rak.).
Oba zákony se shodují. V odst. 1. nebylo uznáno za nutné připojiti, kdo nese útraty spojené s vydáním stejnopisu. Neřeší otázku tuto ani platné právo psané a vystačí se zajisté s všeobecnou zásadou. Při odchylné stylisaci poslední věty (odst. 3. věta 2.) zvoleno znění §u 70 býv. uh, zákona.