Platnost zákona o pozemkové dani začíná až v r. 1928, takže přirážky v roce 1927 vybírají se k dosavadní dani, ale za to státní 200-400 % přirážka k dani pozemkové zůstává v platnosti pro rok 1927.

Hlava V.

Domovní daň.

(Zpravodajem v rozpočtovém výboru byl sen. dr Otakar Havelka.)

Cennou výhodou po stránce formální proti dosavadnímu stavu jest to, že v návrhu zákona nastává jednotnost předpisu upravujících, daň domovní.

Nyní upravují domovní daň v historických zemích ne méně než 544 zákonů, patentů, dekretů, císařských nařízení a instrukcí uveřejněných, kdežto neuveřejněných jest ještě více.

To je takový chaos, že se v něm málokdo vyzná a také máme skutečné u nás jen 3 až 4 odborníky, kteří celou tuto právní látku úplně ovládají, důsledkem čehož je právní nejistota v tomto směru, zmechanisované ukládání této daně a pravidelně újma ať již pro poplatníka nebo pro stát, totiž skutečnosti a tím spravedlnosti neodpovídající předpis daně.

Po stránce věcné je tu skutečně ulehčení poplatníkům snížením daně.

Ostatně daň státní nebyla tak tíživou, jako enormně vysoké dávky a přirážky samosprávných svazků a bez omezení těchto limitováním, byla by úleva snížením státní daně více než nejistou.

Nelze k tomu nepoukázati, že daň domovní, zvláště daň činžovní je daní živou, pro příjmy státní jednou z nejvýnosnějších a stoupání schopnou, čehož předpokladem jest ovšem odstranění vázaného hospodářství s majetkem domovním, hlavně úplným uvolněním činží, neboť jmenovaným vázaným hospodářstvím je tento vydatný daňový pramen příjmů státních zahražen.

Ve věci samé dlužno všeobecně uvésti, že daň i podle nového zákona zůstává daní přímou a výnosovou.

Rovněž forma zdaňovací zůstává dvojí, totiž forma daně činžovní, kde se budovy zdaňují podle činžovního výtěžku, anebo forma daně třídní, kde budovy zdaňují se podle počtu obytných místností. (§ 120.)

Reformní tendence návrhu zákona záležejí obzvláště:

1. v úpravě trvalého osvobození podle věcných hledisk;

2. ve vynětí z daně nepronajatých provozoven včetně hospodářských budov;

3. v rozšíření povinnosti platiti daň činžovní;

4. v přejetí skutečného hrubého výtěžku z budovy (nájemné; nájemní hodnota), docíleného v berním roce;

5. v ukládání daně činžovní po uplynutí berního roku;

6. ve snížení sazeb daně činžovní;

7. ve snížení sazeb daně třídní z chatrných obytných budov a ve zvýšení sazeb této daně přirážkou z budov přepychových.

Trvalé osvobození je proti dosavadnímu stavu omezeno jenom v tom směru, že rozhoduj e tu účel budovy, jemuž budova slouží, a nikoli poměry poplatníkovy (§ 26).

Naproti tomu je zase trvalé osvobození v tom směru rozšířeno, že ministerstvo financí může trvalé osvobození poskytnouti mimo budovám sloužícím účelům dobročinným také budovám sloužícím účelům všeužitečným, to jest takovým, které slouží lidskému dobru (§ 28).

Povinnost platiti daň činžovní je rozšířena na místa, v nichž jest pronajato více než 1/3 obytných místností, a podléhají jí budovy částečně pronajaté v místech zcela dani činžovní nepodrobených bez ohledu na počet obytných místností (§ 143).

Naproti tomu nebudou dani činžovní podléhati nepronajaté provozovny sloužící výrobě: budovy tovární, samostatné dílny a hospodářské budovy (§ 126).

Základem daně činžovní je hrubé nájemné, to jest skutečný hrubý výnos z budovy (nájemné, nájemní hodnota), docílený v ber ním roce po srážce odpočitatelných položek (§ 149).

Odpočitatelnými položkami jsou však jenom dávky obecní a jim podobné platy, jež postihují uživatele budovy (nájemníka), odvádějí se však majitelem domu obci, jako: dávka z nájemného, vodné, vodní činže, poplatek za vodoměr, za užívání obecních stok, za čištění ulic, odvážení popelu a smetí, za noční hlídku a pod., zkrátka dávky a poplatky, na něž obce dodávají platební příkazy (§ 151).

Zvýšení nájemného podle zákona o ochraně nájemníků nepočítají se však do základu daně.

Neodráží se tedy více náklady osvětlovací a t. zv. přirážková srážka, o kteréžto obnosy se tedy základ daně činžovní zvýší, také nebude lze odpočítati režijní náklady na ústřední topení, zdviž, domovní telegraf a telefon, částky za používání koberců na schodech a chodbách, za používání zařízení ve společně prádelně (mandl) a také nikoliv užitkovou hodnotu bezplatného bytu domovníkova, která je výdajem správním, neboť se zdaňuje hrubé nájemné, tedy bez odpočtení správních (režijních) nákladů.

Příznivou novotou jest, že nájemní hodnota bytu užívaného vlastníkem domu a domovníkem ocení se pro základ daně o 25 % níže než dosažitelné z nich nájemné (§ 154), což ostatně odpovídá celkové dosavadní praksi.

Pokud sazeb daně činžovní se týče, jsou tyto o 1/3 nižší než sazby dosavadní, totiž pro Prahu, Brno a Bratislavu 12 %, pro ostatní obce 8 % (§ 156).

Obcím připojeným ku Praze a Brnu snižuje se tato sazba pro rok 1927 na 9 %, pro rok 1928 na 10 %, rok 1929 na 11 % a teprve v roce 1930 vyrovnají se sazbou 12 %ní mateřským městům, k nimž byly připojeny.

Jinak sleva 1/3 sazby, t. j. 12 % se jich netýkala.

Za účelem podpory stavebního ruchu obsahuje návrh zákona pro doby normální dočasné osvobození na dobu 6 let, pro domy s malými byty a s malými provozovnami na dobu 12 let.

Mimo to jsou ponechána v platnosti dočasná osvobození mnohem delší, poskytnutá zvláštním zákonem, tak zvláště zákonem o stavebním ruchu, který poskytuje osvobození od daně činžovní a třídní na 25 a 35 let, dále osvobození 25leté pro budovy celé neb části jich upravené z neobytných k účelům obývacím (čl. III., odst. 1. uváděcích ustanovení).

Osvobození od daně nese sebou osvobození jakýchkoliv přirážek (§ 134).

Rovněž zachován v platnosti zákon ze dne 26. března 1919, č. 170 Sb. z. a n. o nezvýšitelnosti samosprávných přirážek; má však podle návrhu zákona o nové úpravě finančního hospodářství svazků územní samosprávy, současně projednávaného, pozbýti platnosti od 1. ledna 1932.

Předmětem daně třídní jsou výlučně jen budovy v místech zcela dani činžovní nepodrobených, tedy budovy venkovské, obývané jenom vlastníky (§ 161).

Daň bude ukládána podle sazebníku daně třídní, podle počtu obytných místností, a to pevnými sazbami.

Sazebník obsahuje 10 tříd a od IV. třídy je progrese. Nejnižší třída má roční sazbu 5 Kč, nejvyšší třída pak 170 Kč; v I. třídě jsou budovy s 1 obytnou místností, v X. třídě budovy se 16 místnostmi obytnými. Při budovách s více než 16 obytnými místnostmi připočítá se na každou takovou místnost 20 Kč.

U budov přepychových (zámky, vily) zvyšují se sazby o 30 %, neboť vlastníci jsou pravidelně daňově schopnější; u chatrných obytných budov, nejvíce o 2 obytných místnostech, je snížení sazeb o 50 % (§ 162).

Zřídí se nový katastr, do kterého veškeré dosavadní zakatastrované budovy budou znovu zatříděny, aby nesrovnalosti, vzniklé během doby, byly odstraněny v zájmu daňové spravedlnosti, neboť katastr má býti podkladem každoročního předpisu daně.

Vyměření daně třídní bude se díti tím způsobem, že se budova zařadí do náležité třídy sazebníku, přikáže se jí podle něho sazba, načež se zapíše do katastru daně třídní, načež vyměř ovací úřad oznámí poplatníkovi zařadění budovy výměrem (§ 163); platební rozkazy vydávány nebudou, stejně jako dosud (§ 164).

Hlava VI.

Rentová daň.

(Zpravodajem rozpočtového výboru. byl sen. dr Vladimír Fáček.)

Sazba i způsob vybírání zůstává beze změny.

§ 172 podrobuje dani rentové toliko požitky z majetkových předmětů a práv. Nepodléhají tedy ani vyšší služné, podrobené dani z vyššího služného, aniž jí podléhají tantiemy podrobené dani z tantiem, přesto, že ve výpočtu dani výnosových, jejichž placení vylučuje daň rentovou, nejsou obě zmíněné daně uvedeny výslovně.

Hlava VlI.

Daň z tantiem a z vyššího služného.

(Referentem v rozpočtovém výboru byl sen. dr Vladimír Fáček.)

Daň z tandem zůstává omezena na členy představenstev společností akciových a komanditních společností na akcie, neplatíc pro správní orgány jiných útvarů společenských, jako společností s omezeným ručením, výdělkových a hospodářských společenstev a jiných. Sazba daně je 10%ní. Vybírá se srážkou a není podkladem přirážek.

Daň z vyššího služného, zrušena r. 1920, zavádí se znova, však jen z částek, o které služební (i odpočivné) požitky po odečtení srážek přípustných podle §u 15 převyšují ročních 100.000 Kč. Daň činí 3 % a podléhá přirážkám. Odůvodňuje se vyšší únosností dotyčných poplatníků a potřebou finanční samosprávných svazků.

Hlava VIII.

Trestní ustanovení.

(Referentem v rozpočtovém výboru byl sen. dr. A. Procházka.)

Trestní ustanovení pro obor daní přímých obsahují jednak normy hmotného práva trestního

(§ § 185 a 209), jednak předpisy formálního práva trestního (§§ 210-230).

Ustanovení materielního práva trestního rozlišují se opět na finanční delikty, jež trestají finanční vyměřovací úřady (případně finanční nalézací senáty), a na trestní činy související sice s daňovým řízením, avšak podle své zvláštní povahy podléhající pravomoci řádných soudů občanských.

Čistě finanční delikty daňové dělí se jednak na trestní činy povahy dolosní, jednak na delikty pouze kulposní; jednak jsou to pouhá nedopatření pořádková a disciplinární přestupky.

Pro dolosní i kulposní delikty vyžaduje se společná objektivní skutková povaha podle §u 185, totiž, aby pachatel ve věci daňové byl positivně činný, tedy něco nesprávné uvedl nebo potvrdil, anebo aby zachoval se negativně, tedy něco zatajil, anebo aby nepodal přiznání nebo oznámení zákonem nařízených, ve všech těchto případech v předpokladu, že takové jednání neb opominutí je způsobilé vyměření zákonné daně zmařiti nebo přivoditi vyměření menší než zákonné daně.

Pokud se týká dolosních deliktů, rozeznává zákon trestní činy podle subjektivní povahy své mírněji anebo přísněji stihatelné.

Je-li zde úmysl, vztahující se jen na skutkovou povahu §u 185, vyjadřuje se tu vůle, dopustiti se jednání nebo opominutí v §u 185 vyznačeného. Tu vztahuje se úmysl k faktu nesprávného přiznání neb potvrzení, ku zatajení neb nepodání přiznání neb oznámení.

K tomuto úmyslu přistupuje ještě prosté vědomí, že jest toto jednání neb opomenutí způsobilé vyměření zákonné daně zmařiti nebo přivoditi vyměření menší než zákonné daně.

Za těchto předpokladů je zde dána skutková povaha trestního činu podle §u 186, trestného pouze peněžitou pokutou ve výši jednoho až desetinásobku částky, o kterou byla zákonná daň zkrácena nebo nebezpečí zkrácení vydána.

Směřuje-li však úmysl přímo k výsledku činů, resp. opominutí v §u 185 uvedených, totiž, aby zákonná daň byla zkrácena(dolus quo ad metodam), jest zde dána skutková povaha §u 187.

Pro finanční trestní právo jest tu konstruován vyšší stupeň zlého úmyslu, gradace úmyslu v §u 186 uvedeného.

Toto rozlišování jest odůvodněno povahou spáchaného finančního bezpráví. Neb u deliktů v oboru přímých daní lze dokázati zlý úmysl, dolus, jen v případech výjimečných, uváží-li se, že trestní právo daňové operuje většinou s interními a nepřístupnými zjevy soukromého života poplatníkova, o nichž nebývá zpravidla žádných zevních indicií ani možnosti důkazu (na př. důkazů o nevědění vůbec, nevzpomenutí, přehlédnutí, omylu a pod. ).

Těžšími tresty v §u 187 uvedenými trestá se však buď trestný čin spáchaný v přímém úmyslu zákonnou daň zkrátiti anebo použití prostředků k oklamání úřadu zvláště způsobilých.

Tato druhá alternativa, druhá skutková povaha trestného činu dle §u 187, má pro trestní právo finanční ten účel, že nemusí se zvláště dokazovati úmysl "zákonnou daň zkrátiti", při použití prostředků k oklamání zvláště způsobilých, když jest přece právě z tohoto "použití" zřejmo, že tu musel býti jasný úmysl daň zkrátiti.

Když tedy tento úmysl byl proveden způsobem zvláště rafinovaným, tu jedná zákon důsledně, že při takovém zvláště kvalifikovaném činu ukládá trest těžší, totiž vedle vyšší peněžité pokuty fakultativně též trest vězení.

Trest na delikty v §u 187 uvedené je zásadně peněžitá pokuta ve výši troj- až dvacetinásobku částky, o kterou byla daň zkrácena nebo nebezpečí zkrácení vydána.

Vedle peněžité pokuty může býti uložen trest vězení: když částka, o níž byla daň zkrácena nebo nebezpečí zkrácení vydána převyšuje 5.000 Kč a současně 15 % zákonné daně, anebo když vinník byl již jednou pro úmyslné zkrácení daně pravoplatně od souzen. Oba případy tyto vztahují se k oboum skutkovým povahám §u 187 (při úmyslu zkrátiti daň anebo při použití zvláště způsobilých prostředků).

V §u 187 jest však v odst. 2. lit. a) pro trest vězení ještě normována skutková náležitost "použití prostředků k oklamání úřadů zvláště způsobilých".

Tato náležitost vztahuje se ovšem ku první skutkové povaze §u 187, totiž ku spáchání trestního činu v úmyslu zákonnou daň zkrátiti, takže v případě takovém obě skutkové povahy spolu se scházejí za účelem vyměření těžšího trestu, případně i vězení.

Zákon nerozlišuje v §u 188 stupeň nedbalosti, takže každá nedbalost i ta nejmenší

jest tu opomenutím zákonné povinnosti, uložené všem společné.

Ale nelze všem přičítati i při stejném jednání neb opomenutí stejnou míru zodpovědnosti, protože se tato řídí individuelními poměry jednotlivců. Proto stanoví § 188 pouze nejvyšší hranici trestu pro případy tak nedbalého jednání, že toto hraničí již s "vědomím" podle §u 186, neb že bylo spácháno osobou, které lze přičítati zvláštní míru zodpovědnosti nebo že bylo při tom zvýšené nebezpečí, že bude zákonná daň ve velmi značné míře zkrácena.

Stanovením maximální, číselně vyjádřené pokuty, by po případě nebylo možno podobné trestné činy náležitě. a spravedlivě trestně hodnotiti.

Podle §u 191 stačí ku potrestání návodce nebo plnomocníka průkaz vědomosti o tom, že jde o vědomý nebo úmyslný trestný čin (§§ 186 a 187). Ale právě pojem této "vědomosti" logicky vylučuje možnost trestání skutečného právního omylu, při němž přece nemůže býti řeči o vědomosti.

V §u 191 není potřebí citovati § 185, jelikož týž jest už citován v §u 186 a 187, na něž se odvolává § 191.

Tresty na návod a pomoc jsou mírnější než tresty u přímých pachatelů. Návod a pomoc při daňových deliktech dlužno totiž jinak posuzovati, mírněji, než v obecném právu trestním. Stanoví se na návod a pomoc již v dosavadním finančním právu trestním mírnější tresty a také nutno uvážiti, že poplatník jedná ve svůj prospěch při daňových deliktech, kdežto u návodce a pomocníka zpravidla tomu tak není. Pořádkové pokuty vypraženy jsou v §u 201 na neuposlechnutí příkazů neb vyzvání. Zákon obsahuje v četných jiných paragrafech výhrůžku pořádkových pokut na jednání a opomenutí rázu pořádkového.

Rázu disciplinárního jsou přestupky zakládající se na porušení povinností členů daňových komisí a trestních senátů, týkající se převzetí funkcí nebo neúčasti při zasedání neb odepření spolupůsobení (§ 195).

Řádnými soudy obecními trestají se nepravdivé výpovědi svědků, znalců, přezvědných osob a odhadců (§ 198), dále překážení místní prohlídce (§ 200), pak porušení povinnosti mlčenlivosti a zneužití daňových zápisů (§ 199) a to zpravidla jako přestupek a při zneužití daňových zápisů obsahem tiskopisu, jako přečin.

Zákon stanoví případy zániku trestnosti deliktů daňových, zejména promlčením, účinnou lítostí, upuštěním od trestního řízení a mimořádným prominutím.

Trestnost činu zaniká, jestliže vinník, dříve než bylo proti němu zavedeno trestní řízení, opraví neb doplní své údaje neb učiní dodatečně podání. U návodce a pomahače stačí oznámení, že se dopustil trestního činu.

Pokud nebyl vydán trestný nález, může na žádost obviněného býti upuštěno od řízení trestního, jestliže obviněný kromě zkrácené daně zaplatí přiměřenou upouštěcí částku.

Ve výjimečných případech může ministr financí z důvodů zvláštního ohledu hodných naříditi, aby trestní řízení nebylo zavedeno, nebo bylo zastaveno, aneb trest uložený (pokuta, útraty atd.) byl zcela neb z části prominut, neb trest vězení proměněn v peněžitou pokutu (§ 209).

Tímto ustanovením rozhodnuta zákonem sporná dosud otázka, kdo jest příslušný k těmto aktům milosti.

Pokud se týká formelní stránky práva trestního, upravuje zákon řízení trestní v trestních věcech přímých daní a stanoví příslušné úřady ku provádění trestního řízení. Těmito úřady jsou pro finanční delikty úřady vyměřovací příslušné k předpisům daně, jichž se trestný čin týká. Jde-li o trestní věci, pro které vedle peněžité pokuty může býti uložen též trest vězení, vydá v prvé stolici trestní nález vyměřovací úřad v tříčlenném nalézacím senátu.

Tento nalézací senát tvoří soudce jako předseda, pak jako přísedící finanční úředník a soudce laik, tento jmenovaný z kruhů poplatníků fínančním úřadem druhé stolice.

Proti obyčejným nálezům trestným lze se odvolati k II. stolici (k finančnímu úřadu II. stolice neb ministerstvu financí).

O odvoláních z trestních nálezů, pokud se tyto zakládají na usnesení nalézacího senátu, rozhoduje s konečnou platností finanční úřad druhé stolice v pětičlenném senátě. Tento odvolací senát skládá se ze 2 soudců, z nichž jeden předsedá, pak 2 finančních úředníků a jednoho soudce laika, jehož jmenuje z kruhů poplatníků ministerstvo financí. Do rozhodnutí odvolacího senátu lze si ještě stěžovati k nejvyššímu správnímu soudu.

Jako novota normována zákonem obnova trestního řízení.

Hlava IX.

Společná ustanovení.

(Referentem v rozpočtovém výboru byl sen. dr A. Procházka.)

Kodifikace a unifikace daní přímých vyžaduje, aby též soustavně v přehledném celku soustředěny a moderně upraveny byly normy materielně i formálně-právního rázu, vztahující se na kompetenci orgánů vyměřovacích, na obligaci daňovou, na administrativní řízení daňové na vymáhání daňové atd.

Právní poměry tyto nebyly namnoze vůbec zákonem upraveny nebo vyřešovaly se pouhou praksí; jinak předpisy na ně se vztahující byly roztroušeny na různých místech.

Příslušnost úřadů finančních, agenda účetní a manipulační, účtování přímých daní upraveny jsou namnoze pouhými výnosy interními.

Vymáhání a zajišťování daní, upravené jen částečně zákonem, jinak pouhými nařízeními, vyhláškami a výnosy, vyžaduje nutně zákonného podkladu a sjednocení, při čemž nutno vzíti zřetele vzhledem na úzkou spojitost správní a soudní exekuce na normy platného soudního exekučního řádu (resp. na návrh sjednoceného řádu exekučního).

Návrhem vládním předložena velmi pečlivě vypracovaná úprava "společných ustanovení", zabírajících z celé osnovy skoro polovici. Poslanecká sněmovna provedla pak ještě na osnově mnohé podstatné změny v zájmu stran, zejména k zabezpečení snažší obrany poplatníkovy proti případným přehmatům (viz důvodová zpráva č. t. 1000 str. 448).

Všeobecná ustanovení obsahují normy ohledně úřadů, správou přímých daní pověřených, pak ohledně daňových komisí vyměřujících daň důchodovou a všeobecnou daň výdělkovou.

Předsedou daňové komise jest přednosta vyměřovacího úřadu. Členy její jmenuje finanční úřad II. stolice z kruhů poplatníků, jednak na návrh zemědělských rad a obchodních a živnostenských komor, jed.nok bez návrhu toho. Členy odvolací komise daňové jmenuje ministr financí.

Místní příslušnost úřadů a komisí, pak místo předpisu daně, řídí se zásadně podle bydliště poplatníkova neb sídla podnikatele, případně podle místa nemovitosti.

Lhůty pro určité úkony stanoveny jsou zákonem; pokud tomu tak není, stanoví lhůty ty finanční úřady.

Podle §u 253, odst. 6. a 7. má se vždy uvésti ve výzvách a příkazech úřad, u kterého úkon má neb může býti proveden, a lhůta, do které se má tak státi. V úředním sdělení má vždy výslovně býti uvedeno, jaké jsou následky nedodrží-li se stanovená lhůta. Zákon neobsahuje ustanovení, jaký vliv má na úřední rozhodnutí formální vada, neobsahují-li totiž uvedené výzvy, příkazy neb sdělení, shora jmenované údaje o úřadu, lhůtách, resp. následcích. Tyto formální vady týkaly by se pak podstatných náležitostí ustanovení zákona a zakládaly by podle svého dosahu vadnost řízení.

Zákon obsahuje dále normy ohledně bydliště, počítání času, zaokrouhlování vyměřovacího základu nebo daně, ohledně úředních rozhodnutí i opatření (příkazu, výzev) finančních úřadů, pak ohledně doručování písemných sdělení.

Daňová povinnost u poplatníka a daňový nárok u státu jsou zde, jakmile vznikly skutečnosti tuto povinnost neb nárok podle zákona zakládající.

Jakmile jest však výše daně určitá, je zde u poplatníka daňový dluh a na straně státu daňová pohledávka.

Jednati o daňových věcech jsou způsobilými svéprávní poplatníci. Zákon obsahuje pak bližší ustanovení o zastoupení a plných mocí, dále o ručení osobním i věcném.

Daňová obligace zaniká placením, plněním na místě placení odpočtem, výrokem úředním, promlčením.

Co do splatnosti daně stanoví se (§ 269), že daně s přirážkami jsou splatny, - pokud nevybírala se daň srážkou anebo pokud zákon jinak neustanovuje, - ve čtyřech rovných částkách napřed, a to 1. ledna, 1. dubna, 1. července a 1. října každého roku.

Počátkem každého roku má se vyhlásiti v každé obci, do kterých lhůt se mají přímé

daně s přirážkami platiti a jaké nastanou následky, nebudou-li platební lhůty dodrženy. K tomuto ustanovení (§ 269 ) lze podotknouti, že za r. 1926 daně zásadně se nefatují (ovšem se platí podle jednotlivých zákonných ustanovení).

Ohledně placení (§ 273 ) stanoveno, že vládní nařízení určí, kdy a jak bude poplatník uvědoměn o tom, mnoho-li měl na dani, přirážkách a příslušenství platiti a mnoho-li skutečně platil. Toto uvědomění stane se buď půlročními výpisy z konta poplatníkova aneb ve způsobu daňových knížek, o čemž bude rozhodnuto uvedeným vládním nařízením.

Daň pravoplatně předepsaná bude výrokem úředním odepsána, je-li předpis daně neodůvodněn. Daň může býti odepsána výrokem úředním, je-li nedobytna, nebo je-li její vymáhání spojeno se zvláštními a nepoměrnými obtížemi. To znamená upuštění od vybrání daně, čistě vnitřní akt úřední, o němž poplatník se nedozví, při čemž, změní-li se poměry a daň stane se dobytnou, může býti ještě vybrána.

Daň může býti výrokem úředním na žádost zcela neb částečně prominuta, byla-li jejím vymáháním vážně ohrožena výživa neb přivoděna hospodářská zkáza dlužníkova. Toto prominutí daně znamená pak zřeknutí se daňové pohledávky.

Odpis nebo prominutí daně má v zápětí i odpis nebo prominutí přirážek (§ 276 ).

Promlčení dotýká se jednak práva vyměřovacího, jednak práva vymáhacího a podléhá podle toho době 4 let nebo 6 let. Promlčení může býti přetrženo.

Na žádost poplatníkovu může úřad zaplacení daně posečkati (příročí).

Je-li vybrání daně s přirážkami, dosud nepředepsané nebo nesplatné, ohroženo, může úřad vyměřovací provésti zajištění daně s přirážkami (§ 284). Samozřejmě mohou býti zajištěny jenom daně připadající na běžný rok nebo na minulá léta, nikoliv však na léta budoucí.

Předpokladem zajištění jest, že nastaly skutečnosti dle §u 259 zakládající daňovou povinnost a musí býti uvedeny tyto skutečnosti v zajišťovacím příkazu.

Částky přímé daně s přirážkami a s příslušenstvím, které byly neprávem zaplaceny, vrátí se straně hotově, případně i s náhradními úroky.

V řízení vyměřovacím zjišťují se a oceňují z úřední povinnosti veškeré okolnosti odůvodňující daňovou povinnost a její rozsah.

Při tomto oficiosním řízení vyžaduje se však i spolupůsobení poplatníka, osob třetích jako svědků, znalců, neb osob přezvědných. Všechny veřejné úřady jsou povinny poskytovati právní pomoc.

Základem vyměřovacím jest zpravidla poplatníkovo přiznání. Vzorec pro přiznání vydá ministerstvo financí. Vzorec přiznání má býti tak upraven, aby jedno přiznání zahrnovalo pokud možno několik daní.

Nepodá-li poplatník přiznání ve lhůtě zákonné neb povolené, nepodá-li dokladů potřebných ku přezkoumání přiznání, neb neopraví-li včas přiznání formálně vadné, vyměří se daň bez dalšího jeho spolupůsobení (t. zv. kontumace) (§ 309).

Když provedeno bylo vyměřovací řízení, za něhož může býti též provedeno nahlížení do knih, místní prohlídka a místní šetření, zkoumá a oceňuje vyměřovací úřad vyšetřovací materiál, stanoví vyměřovací základ a vydá platební rozkaz (§ 328).

Proti vyměření daně lze podati odvolání ku finančnímu úřadu II. stolice.

Do rozhodnutí finančních úřadů, jež, jsouce konečnými, nedopouštějí dalšího odvolání, může poplatník podati stížnost u nejvyššího správního soudu (§ 337).

Poplatník může žádati též navrácení do předešlého stavu při nezaviněném, v zákoně blíže uvedeném, zmeškání lhůt, jakož i tehdá, - což jest novotou -, když vyšly na jevo nové, posud neznámé okolnosti, jež nemohly býti včas uplatněny (§ 340).

Přesouvání daně dohodou stran zásadně nemá místa a prohlašují se dohody sjednané, aby přímou daň nesla místo poplatníka jiná osoba, za právně bezúčinné (§ 341). Přechodná ustanovení obsahuje čl. XVI. uváděcích ustanovení.

Vymáhání daní správní exekucí jest upraveno obdobně jako v exekučním řízení soudním.

Vymáhajícím úřadem jest úřad, který daň vyměřil. Exekučním úřadem jest úřad, u kterého daň jest předepsána, případně. berní úřad, v jehož obvodu nacházejí se předměty, na něž lze vésti berní exekuci.

Berní exekuce vykonává se buď přímo exekučními úřady nebo výkonnými orgány (berními vykonavateli neb zvláště určenými orgány).

O odvolání v exekučním řízení rozhodují s konečnou platností finanční úřady II. stolice.

Proti upomínce a opatřením při výkonu berní exekuce může dlužník podati námitky. Třetí osoby mohou podati odpor proti berní exekuci.

Berní exekuce podléhá zrušení, omezení a odkladu. Jako u soudní exekuce jest i berní exekuce ohledně určitých věcí, pohledávek a práv nepřípustnou a platí pro berní exekuci zákonná omezení soudní exekuce z dlužníkovy osoby (§ 362).

Berní exekuce koná se pouze:

a) zabavením a prodejem hmotných věcí movitých,

b)zabavením a vybráním peněžitých pohledávek, vyjímajíc pohledávky knihovní,

c) zabavením a provedením nároků na vydání neb dodání hmotných věcí movitých.

Platí zde ustanovení analogická, jako v exekučním řádu soudním.

Lze též vésti berní exekuci k zajištění daní.

Náklady na upomínku a exekuci hradí dlužník, leda by upomínka neb exekuce byla provedena neprávem.

Tím stručně vyložena celá osnova zákona o přímých daních.

Výbor rozpočtový navrhuje senátu, aby zákon přijal ve znění usneseném poslaneckou sněmovnou a obsaženém v tisku č. 403.

V Praze, dne 24. května 1927.

Dr. J. Karas v. r.,

předseda.

Dr. Adolf Procházka v. r.,

zpravodaj.