Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 445.

ze dne...............................................1927

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

Čl. I.

(1) Zemím se ukládá, aby zřídily nucené pracovní kolonie.

(2) Stát nahradí zemím nutné a účelné náklady na zřízení nucených pracovních kolonií a bude podle potřeby a účelnosti přispívati na ostatní náklady, avšak jen potud, pokud přes hospodárné vedení tyto náklady na nucené pracovní kolonie téže země trvale převyšují příjem z nich plynoucí.

(3) Nucené pracovní kolonie jsou donucovacími pracovnami ve smyslu zákona ze dne 24. května 1885, č. 90 ř. z. o donucovacích pracovnách a ústavech polepšovacích, jehož sluší na ně i jinak užíti, pokud se v tomto zákoně neustanovuje nic jiného.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi budou bližší ustanovení o nucených pracovních koloniích a o zadržení v nich vydána vládním nařízením podle obdoby zákona č. 90/1885 ř. z.

Čl. II.

§ 7, odst. 2 zákona ze dne 24. května 1885, č. 89 ř. z. o tom, kdo může býti držen v donucovacích pracovnách a polepšovacích ústavech, bude zníti takto:

Soud může v rozsudku vysloviti, že odsouzený smí býti držen v donucovací pracovně,

a) odsuzuje-li vinníka pro některý z přestupků uvedených v §§ 1 až 6 tohoto zákona, nebo

b) odsuzuje-li pro zločin spáchaný ze zahálčivosti, z ničemnosti nebo z hrubé zištnosti vinníka, který v posledních pěti letech před spácháním zločinu, o nějž jde, si odbyl již dvakráte trest na svobodě za zločin nebo přestupek spáchaný z nějaké takové pohnutky.

Čl. III.

Zák. č. 90/1885 ř. z. mění a doplňuje se takto:

1. § 6, odst. 2 zní:

Do donucovací pracovny nesmějí býti přijímány osoby:

1. k jakékoliv práci nezpůsobilé,

2. duševně choré (blbé, pomatené),

3. stižené nakažlivým neduhem nebo nemocí, pokud nemohou býti léčeny v ústavě,

4. těhotné a kojící.

2. § 7, odst. 1 zní:

Vysloví-li trestní soud o někom, že smí býti držen v donucovací pracovně, přísluší politickému úřadu II. stolice rozhodnouti o tom, má-li býti zadržení uloženo, a naříditi jeho výkon. Přikazuje kárance do jednotlivých ústavů má politický úřad II. stolice přihlížeti k tomu, aby do téhož ústavu byli přijímáni káranci pokud možno stejné povahy a nebezpečnosti. Káranci choří nebo jen k lehčím pracem způsobilí buďtež přikazováni do zvláštního oddělení některého ústavu.

3. K § 8 dodává se tento třetí odstavec:

Odsouzení, kteří podle výroku soudu smějí býti zadrženi v donucovací pracovně, smějí býti z trestu podmínečně propuštěni jen se souhlasem politického úřadu II. stolice příslušného rozhodnouti o udržení v donucovací pracovně. Byl-li odsouzený se souhlasem politického úřadu II. stolice podmínečně z trestu propuštěn, lze dodatečně naříditi jeho zadržení v donucovací pracovně jen tehdy, když podmíněné propuštění z trestu bylo odvoláno.

4. § 9 bude zníti:

Káranci přikázaní do donucovací pracovny jen podle § 7. odst. 2. lit. a) zák, č. 89/1885

ř. z. zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky; ostatní zůstanou tam nejméně jeden rok, nejdéle pět let.

Po uplynutí nejkratší doby, pro kterou musí v ústavě pobýti, mohou býti káranci, kteří svým chováním poskytují jistotu, že se polepší, podmíněně propuštěni na zkušebnou dobu dvou až pěti let. Podmíněné propuštění budiž odvoláno, vyjde-li za zkušebné doby najevo, že se propuštěný nepolepšil. Bylo-li podmíněné propuštění odvoláno, pokračuje se v zavření v ústavě, při čemž doba ztrávená na svobodě se nevčítá do doby, po kterou káranec může býti ještě v ústavě zadržen.

Rozhodnouti o podmíněném propuštění a jeho odvolání přísluší komisi uvedené v § 7.

Čl. IV.

Zrušuje se § 4 zákona ze dne 1. dubna 1872, č. 43 ř. z. o výkonu trestu na svobodě v samovazbě a zřízení komisí pro výkon trestu.

Čl. V.

1. V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 o veřejně nebezpečných zahalečích, odkázati vinníka do donucovací pracovny, má vysloviti v rozsudku vždy, že odsouzený může býti dán pod policejní dohled.

2. Naříditi policejní dohled, jehož přípustnost byla soudem podle čís. 1. vyslovena, přísluší politickým (státním policejním) úřadům I. stolice. Starostové obcí jsou povinni spolu dohlížeti na osoby pod dohled dané a vykonávati nařízení úřadů k tomu se vztahující.

3. Nikdo nesmí býti dán pod policejní dohled na delší dobu než na tři roky, počínajíc ode dne, kdy byl z trestu propuštěn. Je-li osoba jsoucí pod policejním dohledem znovu odsouzena pro trestný čin, za který lze vysloviti přípustnost dání pod policejní dohled, může býti policejní dohled prodloužen na tři roky, počínajíc ode dne propuštění z posledního trestu.

4. Ten, kdo byl dán pod policejní dohled, smí býti v osobní svobodě omezován jen potud, pokud to dopouštějí následující ustanovení:

a) Úřad, který nařídil policejní dohled podle čís. 2., může mu zakázati pobyt v určitém okrsku nebo místě vůbec, nebo mu vykázati určité místo pobytu a uložiti mu za povinnost, aby se z tohoto místa nebo z místa, které si sám za pobyt zvolil, bez dovolení nevzdalovat, pobyt v domovské obci nesmí se mu však nikdy zakázati.

b) Kdo byl dán pod policejní dohled, je povinen každou změnu svého obydlí ještě téhož dne oznámiti bezpečnostnímu úřadu, na každé vyzvání se k tomuto úřadu dostaviti a dáti zprávu o svém zaměstnání, o své výživě a výdělku, jakož i o svém styku s jinými lidmi.

c) Bezpečnostní úřad může mu uložiti, aby se v určitých lhůtách u něho osobně hlásil, může mu zakázati, aby se zúčastnil určitých shromáždění, aby navštěvoval určité místnosti a v noci nebo tehdy, když se neobyčejně mnoho lidí sejde, svoje obydlí bez nutné příčiny opustil.

d) Z příčiny policejního dohledu smí býti u něho kdykoliv provedena prohlídka domu nebo jeho osoby.

Kdo, byv dán pod policejní dohled, jedná proti povinnostem neb omezením uloženým mu podle lit. a) až c), potrestá se soudem za přestupek vězením od osmi dnů do tří měsíců.

5. Opatření pod čís. 4. uvedených budiž užito jen potud, pokud jich okolnosti vyžadují, a vždy tak, aby se co nejvíce šetřilo pověstí a výdělku osoby dané pod policejní dohled. Tato opatření buďtež zrušena ihned, jakmile jich není již potřebí.

6. V týchž případech, ve kterých soud může nebo má podle zák. čl. XXI/1913 odkázati vinníka do donucovací pracovny, může místo toho vysloviti, jeví-li se to hledíc k menší nebezpečnosti vinníka účelným, přípustnost jeho zadržení v nucené pracovní kolonii. V takovém případě nemůže však naříditi, aby v nucené pracovní kolonii byl také vykonán trest vězení. Osoby, odkázané do nucené pracovní kolonie, zůstanou v ní nejméně šest měsíců, nejdéle tři roky.

Čl. VI.

Ozbrojené dozorčí orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách, nucených pracovních koloniích a polepšovnách smějí při výkonu své služby užíti zbraně, šetříce předepsané opatrnosti, jen v těch případech, ve kterých smějí jí podle zákonných ustanovení použíti příslušníci četnictva.

Čl. VII.

(1) Tento zákon nabude účinnosti osmého dne po vyhlášení. Budiž ho užito i při odsouzení za činy, které byly spáchány před tímto dnem, a na tresty v samovazbě již vykonávané.

(2) Den, kdy nabudou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi účinnosti ustanovení čl. I. odst. 1. a 2. a čl. V. č. 6 tohoto zákona, bude ustanoven vládním nařízením.

(3) Provésti tento zákon ukládá se všem členům vlády.

“Přepadávání nejen jednotlivců, nýbrž i samot a celých obcí na našem venkově organisovanými lupičskými bandami, jak se již tolikráte přihodilo v poslední době, vyžaduje naléhavě řešení otázky bezpečnosti obyvatelstva před nenapravitelnými zločinci" - praví odůvodnění iniciativního návrhu posl. Rud. Berana a soudruhů na vydání zákona na zřízení pracovních kolonií za účelem omezení zločinnosti (č. t. 631 posl. sněm. II. vol. obd.) a četné interpelace a dotazy domáhají se přísných zákroků proti potulným cikánům a jiným obecně nebezpečným živlům.

Bohužel třeba přiznati, že bezpečnost života a majetku nejen na našem venkově, ale i ve městech jest stále více ohrožována. Obyvatelstvo jest den ze dne uváděno ve strach a nepokoj řáděním zahálčivých elementů, nevybíravých ve volbě oběti, jimž páchání zločinů stalo se přímo pramenem výživy, a sloupce našich listů svědčí o stále rostoucí smělosti a zvrhlosti těchto živlů. Má-li pokojné obyvatelstvo požívati opět bezpečně plodů své práce, je nezbytně nutno, aby proti těmto živlům bylo postupováno nejen se vší přísností podle platných zákonů, nýbrž také, aby platné zákony a zařízení sloužící k jích provádění byly doplněny, a poskytovaly státní správě dosti účinných zbraní k boji proti vzmáhající se těžké zločinnosti.

Denní zkušenost sama již dostatek učí, že se u nás poměry v tomto směru po válce značně zhoršily a že zejména z dorůstající generace, která za války nepožívala v dětských a mladistvých letech dostatečného dozoru a výchovy, vycházejí mladiství zločinci, kteří svou smělostí a surovostí hrozí se státi metlou obyvatelstva. To vše jest zjev tak známý a tak často přetřásaný, že by nebylo potřebí ho zvláště dokazovati. Přes to budiž tu uvedeno několik čísel na doklad toho, jak u nás vzrostla po válce zločinnost, zejména však nejtěžší kriminalita recidivních (zpětilých) zločinců, kteří jsou právě oním kádrem, proti němuž se musí soustřediti veškerý boj.

Jak známo, tvoří osoby odsouzené pro zločiny proti majetku, především tedy pro zločiny krádeže, zpronevěry, účastenství na krádeži a zpronevěře a podvodu, téměř 80 % všech osob, odsouzených pro zločiny. Právem lze proto omeziti pozorování na tuto typickou skupinu zločinců. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ze Slovenska a Podkarpatské Rusi nemáme dosud zpracované kriminální statistiky) bylo v roce 1914 pro uvedené zločiny odsouzeno 2159 mužů a 380 žen ve stáří přes 20 let. V roce 1922 (poslední rok, pro který je kriminální statistika zpracována) bylo však odsouzeno již pro tyto zločiny 12.457 mužů a 3750 žen téhož věku. Vykazují tedy čísla u mužů vzestup téměř šestinásobný, u žen u kterých kriminalita i v jiných směrech stoupla rychlejší a větší měrou než u mužů - vzestup desetinásobný. Nutno sice hned uvésti, že tento vzestup nutno z valné části přičísti také na vrub vlivu poklesnuvší hodnoty peněz, neboť hodnota předmětu trestného činu je podle naší zákonné úpravy rozhodnou pro kvalifikaci trestného činu proti majetku jako zločinu, nebo přestupku, a tento vliv poklesu hodnoty peněz nebyl ani zákonem č. 471/1921 Sb. z, a n. úplně paralysován. Než i přes to je vzestup velmi značný a pokles od roku 1922 není čitelný. Z těchto osob odsouzených v roce 1914 pro uvedené zločiny bylo u mužů 203 %, u žen 105 % již dvakráte nebo vícekráte trestáno pro zločin (recidivní, zpětilí zločinci) a v roce 1922 stoupl tento poměr u mužů na 214 %, u žen na 123 %. O rostoucím kádru zpětilých zločinců svědčí však i další čísla z roku 1922. Ze 16.207 osob starších 20 let, odsouzených pro zločiny proti majetku, bylo 5437 aspoň jednou pro zločin již trestáno. Přes polovici (57 % ) bylo již trestáno dvakráte nebo vícekráte a 56 % se dopustilo nového zločinu nejpozději do pěti let po odpykání trestu za předchozí zločin. Zpětilí zločinci tvoří tudíž téměř třetinu všech zločinců vůbec, a více než polovina zpětilých zločinců dopustila se nového zločinu do pěti let po odpykání předcházejícího trestu za zločin. Je tudíž patrno, že trest na ně dostatečně nepůsobil a nevedl k nápravě.

Boj proti zpětilým zločincům je proto a byl již po celá desítiletí jedním z nejpalčivějších problémů kriminální politiky. Věda i zákonodárství pokoušely se jej řešiti. Poválečné poměry uspíšily toliko jeho řešení a učinily je naprosto nutným. Jinak bylo by třeba sáhnouti k opatřením zcela mimořádným, jak to učinily některé sousední státy, na př. Polsko zavedením náhlých soudů nebo Maďarsko přechodným zavedením tělesného trestu na určité zločiny, spáchané se zatvrzelostí, surovou násilností, bezmeznou zištností nebo bezcitností.

Také naše zákonodárství musí se tímto problémem zabývati, a to tím spíše, když jedna část reformního programu, totiž zmírnění trestních sankcí proti příležitostným pachatelům trestných činů a proti polepšitelným, byla zákonem o podmíněném odsouzení a podmíněném. propuštění z trestu uskutečněna., za to však druhá část reformního programu, totiž zpřísnění trestních sankcí proti zločincům zpětilým, na uskutečnění teprve čeká.

Dosavadní prostředky a zařízení nejsou s to, jak zkušenost učí, zpětilé a nebezpečné zločince ani přivésti na řádnou cestu, ani společnost před nimi dostatečně ochrániti. Ukládáním delších trestů lze dosíci nápravy jen částečné. Trest musí býti vyměřen vždy v mezích zákonné trestní sazby, která se řídí větší měrou objektivní tíhou činu a připouští přihlížeti k nebezpečné osobnosti pachatelově jen v menší míře. Rozhoduje, krátce řečeno, čin a nikoliv nebezpečná osobnost pachatele. Ostatně i kdyby byly ukládány delší tresty, nestačily by brzo naše trestnice a věznice a ve výkonu trestu by nastaly citelné průtahy. Jedinou cestou jeví se proto užití přiměřených zabezpečovacích opatření, při nichž právě nerozhoduje tak spáchaný čin, jako spíše vinníkova osoba.

Tuto cestu nastoupilo naše zákonodárství již v minulém století, ovšem prostředky skromnými a omezenými. Zákonem z 10. května 1873, čís. 108 ř. z., bylo umožněno osoby odsouzené pro falšování peněz a veřejných úvěrních papírů, osoby odsouzené pro trestné činy proti cizímu majetku k trestu šestiměsíčnímu neb opětovně k trestům kratším, a konečně tuláky nebezpečné cizímu majetku dáti pod policejní dohled, usnadňující různými prostředky stálý a účinný dozor na taková individua. Pozdějším zákonem z 24. května 1885, č. 89 ř. z., měly býti zachyceny ony antisociální živly, z nichž obyčejně vycházeli pozdější zločinci, totiž tuláci, žebráci, zahaleči a příživníci. Zákon připustil jejich zadržení v donucovacích pracovnách, a pokud šlo o osoby mladistvé, v polepšovně. Od těch dob nebylo k potírání zpětilých zločinců podniknuto nic významnějšího; byli jen vylučováni z výhod, které zákon přiznával jiným pachatelům (tak při zahlazení odsouzení, nebo při podmíněném odsouzení).

Pokročilejší bylo zákonodárství uherské. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi platný zákonný článek XXI/1913 proti obecně nebezpečným zahalečům poskytuje státní správě daleko účinnější prostředky k boji nejen proti tulákům, zahalečům, příživníkům, hazardním živnostenským hráčům a vůbec osobám kořistícím z cizí vášně, lehkomyslnosti nebo nezkušenosti, nýbrž vůbec proti zločincům, kteří pro zločin nebo přečin proti životu, tělesné bezpečnosti, mravnosti nebo majetku byli odsouzeni do káznice, žaláře nebo aspoň na tři měsíce do vězení, jestliže jejich zločin nebo přečin souvisí se zahálčivým způsobem života. Všechny tyto osoby mohou býti soudem odkázány do donucovací pracovny. Odkázání zní na dobu neurčitou, nemůže však trvati méně než rok a více než pět let. Po uplynutí roku je možné podmíněné propuštění, jsou-li splněny zákonné podmínky.

Dosavadní zákonná úprava i skutečný stav jeví se nedostatečnými ve dvojím směru:

1. V zákoně platném v Čechách, na Moravě a ve Slezsku je citelná, mezera. Donucovací pracovny jsou určeny jen pro pachatele přestupků uvedených v §§ 1-6 zák. čís. 89/1885 ř. z., tedy pro tuláky, žebráky, zahaleče a příživníky, nikoli však pro daleko nebezpečnější živel zpětilých zločinců. Kdežto tulák po odpykání poměrně krátkého trestu je dodán do donucovací pracovny, ve které může býti zadržen až do svého polepšení, nejdéle však tři léta, vychází zpětilý zločinec po odbytí zpravidla několikaměsíčního trestu na svobodě opět z trestnice, i když v nebezpečnosti jeho osoby se nic nezměnilo. Jak již shora bylo statisticky dokázáno, vrací se však více než polovina zpětilých zločinců v nejbližších pěti letech opět do věznice s největší nadějí státi se nenapravitelnými zločinci z povolání.

2. Daleko větší vadou je však nedostatek ústavů, v nichž by bylo možno takové živly umístiti. Jak ukazuje stav na Slovensku a Podkarpatské Rusi, nemá ani nejlepší zákon ceny bez takových zařízení. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku bylo v roce 1913 souzeno okresními soudy pro přestupky §§ 1-5 zákona č. 89/1885 ř. z., tedy pro tuláctví, žebrání, zahálčivost a příživnictví 45.970 osob a odsouzeno 35.613. Po válce stíhání značně ochablo. V roce 1919 bylo pro tyto přestupky souzeno 11.710 osob a odsouzeno 8673. V letech následujících jeví se však opět stálý vzestup: v roce 1920 souzeno 14.227 (odsouzeno 10.751), v roce 1921 20.749 (15.447), 1922 29.578 (22.667), 1923 - 37.021 (28.449). U všech těchto osob bylo podle zákona možno vysloviti přípustnost dodání do donucovací pracovny (u mladistvých do polepšoven). Ve skutečnosti byla tato přípustnost vyslovena okresními soudy v roce 1913 u 5139 osob, v letech 1919 až 1922 okresními i sborovými soudy u 663, 660, 873, 1029 osob. Jak patrno, jeví se i tu stálý vzestup, třeba oproti roku 1913 jsou číslice ještě značné nižší. Příčina toho tkví prostě v tom, že dnešní zemské ústavy, donucovací pracovny, nejsou s to pojmouti tak značný počet osob a zadržeti je po dobu, která by stačila k jejich polepšení. Zemská donucovací pracovna v Praze jest zřízena pro 280 káranců, v Kostomlatech pro 100 káranek a v pracovně pardubické bývá průměrně umístěno 440 káranců. V ústavech moravských (v Zrně, Šumperku a Znojmě) bylo koncem roku 1925 umístěno 302 káranců a káranek. Kdyby tedy již padle platného zákona měly býti v donucovacích pracovnách umístěny všechny osoby, u nichž to soud uzná za přípustné, nemohly by tam zůstati déle než rok, což jest u velké většiny doba příliš krátká ke skutečnému polepšení a přivyknutí k práci. Tím méně ovšem mohli by býti v ústavech umístěni zpětilí zločinci. Ještě hůře je na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zákon z roku 1913 byl proveden teprve nařízením ministra spravedlnosti z 10. prosince 1916, č. 62.000, a je přirozené, že v době války nebyl jako mnohé jiné zákony plně uskutečněn. Ani po převratu nebylo ho příliš užíváno. Hlavní příčinou bylo, že sice byl zákon o donucovacích pracovnách, ale nebylo ani jediné donucovací pracovny. Ministr spravedlnosti byl ovšem zákonem zmocněn, aby zatímně, dokud nebudou zřízeny zvláštní ústavy, určil některou trestnici nebo soudní věznici nebo jinou vhodnou budovu, věnovanou tomu účelu municipiem nebo obcí, za donucovací pracovnu. Než trestnice a věznice byly plně obsazeny a také župy nebo obce nevěnovaly k tomu účelu budov. Nezbývalo tedy, než zjednati provisorní dohodu s moravským zemským výborem, podle níž jsou osoby odkázané do donucovací pracovny, dodávány do moravských zemských robotáren. Teprve letos bylo možno zříditi v mužské trestnici v Ilavě zvláštní oddělení j oko donucovací pracovnu pro muže a v sedriální věznici v Nitře zvláštní oddělení jako donucovací pracovnu pro ženy. Nedostatek ústavů na Slovensku a Podkarpatské Rusi působil však přes to tak, že zákona se v praxi velmi zřídka užívá.