Při volbě prostředků, kterými mají býti dosavadní nedostatky odstraněny, nutno však přihlížeti také ke konečným cílům, jež cílevědomé trestní zákonodárství hodlá uskutečniti. Nebude tudíž bez významu, seznámiti se se způsobem, jakým chce bojovati proti zpětilým zločincům osnova trestního zákona. Tato osnova navrhuje vedle jiných účinných zbraní toto řešení:

a) osoby, odsouzené k trestu na svobodě pro zločin nebo přečin, spáchaný ze zahálčivosti, z ničemnosti nebo z hrubé zištnosti, které si před tím, t. j. v době pěti let, a je-li předchozích odsouzení více, v době osmi let od vykonání posledního trestu již dvakráte skutečně odbyly trest na svobodě pro zločin nebo přečin, spáchaný z některé takové pohnutky, a jsou k práci způsobilé, mohou býti soudem odkázány do robotárny. V tomto případě vykoná se v robotárně také trest. Odkázání do robotáren má býti vyloučeno, byl-li uložen trest žaláře delší dvou let. Odsouzený zůstane v robotárně tak dlouho, dokud soustavným odborným výcvikem nenavykne si práci přiměřené jeho tělesným a duševním vlastnostem, kterou by se na svobodě poctivě obživil, ne však méně než nok a nejvýše pět let. Po uplynutí jednoho roku může býti podmínečně propuštěn. Do robotárny mohou býti také odkázány osoby, které v době shora uvedené odpykaly si již dvakráte trest za přestupky tuláctví, žebroty nebo zahálčivosti. Nejkratší pobyt těchto osob v robotárně činí šest měsíců, nejdelší tři teta. Po uplynutí šesti měsíců může býti chovanec podmínečné propuštěn.

b) Osoby, u kterých jsou podmínky odkázání do robotáren, které však nemohou pro tělesnou nebo duševní vadu nebo pro pokročilý věk býti s úspěchem podřízeny kázni, jakou je třeba zachovávati v robotárně, mají býti odkázány do zvláštního ústavu pro choré vězně.

c) Osoby, které za posledních pět let spáchaly tři zločiny, mohou býti odkázáni do zvláštního ústavu, přechovatelny, má-li soud hledě na jejich povahu, způsob života, ráz zločinu a na ostatní okolnosti za to, že jsou obecně nebezpečné pro trvalý sklon ke zločinu. Do přechovatelny odevzdá se odsouzený zpravidla až po výkonu trestu. Zůstane v ní tak dlouho, dokud si nenavykne práci přiměřené svým tělesným a duševním vlastnostem, nejméně však pět let. Podmínečně může býti propuštěn až po uplynutí pěti let.

Takovým způsobem má býti podle osnovy trestního zákona potírán nebezpečný živel zahalečů a zpětilých zločinců. Osnova při tom rozlišuje jednotlivé jejich skupiny podle míry nebezpečnosti a účelu zabezpečovacího opatření. V podrobnostech třeba poukázati na ustanovení § 53, 55, 58 osnovy trestního zákona a § 46 osnovy přestupkového zákona a jejich odůvodnění.

Osoby mladistvé mají býti podle osnovy zákona, o trestním soudnictví nad mládeží odkazovány jen do ústavů výchovných.

Jest samozřejmé, že tuto konečnou úpravu nutno vyhraditi novému trestnímu zákonu. Zatím je potřebí odstraniti aspoň nejnaléhavější nedostatky, avšak pokud možno v duchu osnovy trestního zákona a osnovy zákona o trestním soudnictví nad mládeží tak, aby přechod k novému právnímu stavu dál se v budoucnosti co možno hladce a bylo využito všech dosavadních zařízení. Vedle toho je ovšem nutno vyřešiti poměr navrhovaného zákona i k jiným již platným zákonům a zařízením, obírajícím se týmž problémem.

S tohoto stanoviska jeví se nejúčelnějším přimknouti se k iniciativnímu návrhu posl. R. Berana a soudruhů, při čemž ovšem je vzíti náležitý zřetel k ústavům již zřízeným, aby byly plně a cílevědomě využity a jejích vedení se podstatně nezdražilo.

Nedostatku ústavů má býti čeleno čl. I. navrhovaného zákona, který přejal myšlenku §.1 návrhu Beranova, zároveň však uvádí pracovní kolonie v souvislost s ústavy již zřízenými, prohlašuje pracovní kolonie prostě za donucovací pracovny ve smyslu zák. č. 90/1885, ř. z. Tím se docílí především zjednodušení legislativně technického, poněvadž není potřebí opakovati pro tyto pracovní kolonie četná ustanovení, která pro ně nabudou automatické platnosti (zák. č. 90/1885 ř. z.). Zároveň docílí se tím hospodárného a kriminálně politicky správného využití těchto dvou paralelních typů ústavů - totiž ústavů uzavřených a pracovních kolonií.

Zde třeba totiž na vysvětlenou uvésti, že živly, které podle čl. II. navrhovaného zákona a podle zák. č1. XXI/1913 mají býti v donucovacích pracovnách umístěny, jsou příliš různorodé, než aby mohly býti umístěny v témž ústavě neb kolonii. Dosavadní zkušenosti, potvrzené zejména umístěním odbočky trestnice pro muže v Praze v donucovací pracovně pardubické, potvrdily totiž, že ústavní zařízení, dozor, střežení a vůbec celá úprava výkonu zabezpečovacího opatření musí býti různá u obou těchto kategorií káranců. Kdežto žebráci, tuláci a zahaleči podrobují se kázni donucovací pracovny, budou káranci druhé kategorie, nebezpeční zpětilí zločinci, vyžadovati daleko tužší kázně, přísnějšího dozoru, pečlivějšího a nákladnějšího střežení a jiného zařízení ústavu vůbec. Nebylo by také na výhodu, kdyby káranci první kategorie, zpravidla méně nebezpeční lidé slabé vůle, školili se stykem se zkaženými a zpětilými zločinci v témž ústavě. Bylo by proto účelným, kdyby méně nebezpečné živly byly umístěny v koloniích, kdežto nebezpečnější v uzavřených ústavech, již zřízených, při čemž na dosavadním zařízení těchto zemských ústavů není potřeba mnoho měniti.

Aby tato souvislost mezi oběma typy ústavů byla v zájmu hospodárného jich využití a cílevědomé kriminální politiky zachována, je nutno soustřediti přikazování káranců do jednotlivých ústavů v jedněch rukou. To se děje v čl. III. č. 2 návrhu. Komisi u politického úřadu II. stolice má příslušeti přikazování káranců do ústavů podle jejich povahy a nebezpečnosti. Rozlišení těchto dvou kategorií káranců jeví se dále i v č1. III., č. 4 v různé nejnižší a nejvyšší hranici jejich přípustného zadržení v ústavě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi docílí se téhož výsledku ustanovením čl. V., č. 6. V jednotlivostech budiž ještě uvedeno:

Článek I. nepotřebuje bližšího odůvodnění. Myšlenka zaměstnati kárance prací zemědělskou jest zdravá. Vedle jiných důvodů mluví pro to zejména důvody hospodářské, neboť po svém propuštění z kolonie mohou se káranci ještě nejsnáze uchytiti při práci zemědělské. Přirozeně bude zejména první zřízení těchto kolonií vyžadovati určitého nákladu, i když snad náklad pozdější bude aspoň částečně kryt z výtěžku práce káranců. Než nesmí býti přehlédnuto, jakých úspor bylo při výkonu trestu docíleno zákonem o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění z trestu, a nelze se tudíž rozpakovati aspoň část těchto úspor věnovati k zabezpečení společnosti proti živlům nebezpečným, působícím nezměrné hospodářské škody.

Za účelem co nejracionálnějšího hospodaření, přiměřené dělby práce a rozdělování produktů v jednotlivých ústavech vyrobených mezi sebou navzájem jeví se ovšem nejúčelnějším svěřiti správu těchto nucených pracovních kolonií - jako pouhého zvláštního typu donucovacích pracoven - zemím. Toto řešení působí ovšem obtíže na Slovensku a Podkarpatské Rusi, jednak proto, že donucovací pracovny podle zák. čl. XXI/1913 mají býti ústavy státními, jednak proto, že Slovensko a Podkarpatská Rus nejsou dosud jako samosprávné územní celky organisovány. Hledíc ke zvláštní konstrukci zák. č1. XXI/1913, nutno trvati na tom, aby donucovací pracovny v užším slova smyslu zůstaly na Slovensku a v Podkarpatské Rusi ústavy státními, poněvadž v nich může býti vykonáván také vlastní trest. Naproti tomu není námitek, aby nucené pracovní kolonie byly i tam svěřeny do správy zemí, ovšem s vyloučením výkonu trestu v nich. Této úpravy chce docíliti vládní návrh ustanovením čl. I, odst., 4. a čl. V, č. 6. Samozřejmě bude nutno vydati i na Slovensku a v Podkarpatské Rusi pro nucené pracovní kolonie podrobné předpisy, které na ostatním území republiky jsou již obsaženy v zák. čís. 90/1885 ř. z, a nabývají automaticky platnosti podle čl. I, odst. 3. i pro nucené pracovní kolonie. Poněvadž však jde vlastně den o publikaci těchto předpisů na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, vyhrazuje se tato úprava vládnímu nařízení. Den, kdy tato zákonná ustanovení o nucených pracovních koloniích nabudou na Slovensku a v Podkarpatské Rusi účinností, má býti ustanoven vládním nařízením. Stane se tak, jakmile nabude účinnosti zákon o organisaci politické správy.

V článku II. je novou toliko litera b). Toto ustanovení hledí se přiblížiti v mezích platného zákona osnově trestního zákona a bylo již dostatečně odůvodněno.

K článku III, č. 1. Změna je tu odůvodněna zkušenostmi praxe. Do donucovacích pracoven byly pro nedostatek místa přijímány jen osoby způsobilé k těžké práci, třeba že zákon vylučoval jen osoby, které nejsou ani k lehčím pracím způsobilé. Zejména cikáni jsou stiženi z valné části tuberkulosou nebo jinými tělesnými vadami a nebyli uznáváni způsobilými k dodání do donucovací pracovny, ačkoliv tisíce jiných lidí, stižených neduhem stejného stupně, se na svobodě živí poctivou prací a Cikánům samým tyto jejich vady nebránily v páchání nejtěžších krádeží. Nelze dále nahlédnouti, proč by osoby, stižené nakažlivými chorobami, na př. pohlavními, měly býti privilegovány, mohou-li býti podrobeny léčení v ústavě. Osnova pamatuje ovšem na to, že při tomto rozšířeni okruhu osob nutno pro osoby choré a způsobilé jen k lehčím pracím určiti nějaké zvláštní oddělení některého ústavu (čl. III. č. 2).

Rozšířením okruhu osob, které mohou býti do donucovací pracovny dodány, na zpětilé zločince je ovšem nutno vyřešiti také poměr tohoto zákona k zákon o podmíněném propuštění z trestu. Při trestech delšího trvání není totiž vyloučeno, že vinník se již za trestu tak dalece polepší, že jeho další zadržení v pracovně se může jeviti zbytečným, někdy i škodlivým; nebylo by však také účelným, aby komise, rozhodující o podmíněném propuštění z trestu, rozhodovaly úplně samostatně. Jinak mohlo by se státi, že osoba podmínečně propuštěná z trestu by byla ihned po propuštění zase zadržena v donucovací pracovně. Návrh zákona hodlá proto docíliti souladu tím, že podmíněné propuštění má býti v takových případech závislé na souhlasu úřadu, povolaného rozhodnouti o zadržení v donucovací pracovně nebo v nucené pracovní kolonii. Svolí-li tento úřad k podmíněnému propuštění, odpadá samozřejmě zadržení v donucovací pracovně. Dojde-li však pro odvolání podmíněného propuštění z trestu k výkonu zbytku trestu, body možno opět naříditi i zadržení v donucovací pracovně.

Článek V. má platiti jen pro Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde instituce policejního dohledu není dosud trestnímu právu známa. Její zavedení jeví se však býti vhodným proto, aby nebylo nutno sahati vždy k odkázání do donucovací pracovny; je-li naděje, že se vystačí s přísnějším dozorem na svobodě. Návrh přejímá tu v č. 1 až 5 ustanovení zákona č. 108/1873 ř. z. a § 6 zákona č. 89/1885 ř. z.

V č. 6 uvádí se odkazování do nucených pracovních kolonií v soulad se zák. čl. XXI/ 1913.

Při této příležitosti doporučuje se též zrušiti § 4 zákona č. 43/1872 ř. z., jak se děje v článku IV, návrhu zákona.

Podle citovaného zákona počítá se totiž trestanci, který ztrávil aspoň tři měsíce v samovazbě, doba po těchto třech měsících v samovazbě úplně ztrávená takže každými dvěma dny v samovazbě úplně ztrávenými odpykávají se tři dny trestu, tedy trest se zkracuje. Toto zkrácení platí však jen podle zákona platného v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Podle uherského trestního zákona výkonem trestu v samovazbě se trest nezkracuje. Tato různost předpisů o zkracování trestu samovazbou nebyla odstraněna ani zákonem č. 284/1920 Sb. z. a n., naopak podle § 2, č. 7 tohoto zákona zůstávají trestanci, na němž má býti vykonán trest uložený některým soudem v Čechách, na Moravě nebo ve Slezsku, výhody zkracování trestu samovazbou zachovány i tehdy, vykonává-li se trest na něm v některé trestnici nebo věznici na Slovensku nebo Podkarpatské Rusi. Při přidělování trestanců z Čech, Moravy a Slezska do trestnice ilavské nebo leopoldovské, jež je nutným, má-li býti zachována možnost využití nynějších trestnic a účelného třídění trestanců, nastává tudíž nesrovnalost, že v těchto trestnicích odpykávají si trestanci stejný trest v nestejnou dobu, aniž by si zkrácení trestu zasloužili svým chováním, pouze proto, že jednomu byl uložen trest soudem českým, jinému soudem slovenským. Tato nesrovnalost, která působí velmi rušivým způsobem na kázeň v trestnicích má býti podle článku IV. návrhu odstraněna tím že zkracování trestu samovazbou se zruší. Mluví pro to různé důvody. Zkrácení trestu bylo by možno všeobecně přiznati jen tehdy, kdyby ho mohli býti účastni všichni ti, kdož splní zákonné podmínky. Ve skutečnosti tomu tak není. Naše trestnice jsou zřízeny pro 4426 trestanců, z nichž toliko 797 muže býti umístěno v samovazbě. Trestnice mírovská a ženské trestnice nejsou vůbec pro výkon trestu v samovazbě zařízeny. Ve věznicích sborových soudů I. stolice, zařízených celkem pro 6154 vězně, může býti umístěno v samovazbě toliko 1013 osob. U 13 sborových soudů není věznice vůbec pro výkon trestu v samovazbě zařízena. Kromě toho třeba v samovazbě umístiti především vyšetřovance a vězně, kteří jsou odkázáni do samovazby jako trestu disciplinárního. Záleží tudíž úplně na náhodě, zda trestanec podle zařízení ústavu a počtu volných cel bude v samovazbě umístěn a zkrátí si tím trest. I v nejpříznivějším případě, že ústav je zařízen pro výkon trestu v samovazbě a že jsou to v době výkonu trestu volné cely, dochází k nesrovnalostem tím, že zdravý trestanec dostane se do samovazby, jiný však nikoliv, poněvadž by působila neblaze na jeho tělesný nebo duševní stav. Při tom však může býti zdravý trestanec právě trestancem mravně zkaženým, jenž zkrácení trestu nezasluhuje, kdežto onen, který je ze samovazby vyloučen, může býti polepšitelným a zkrácení trestu by tudíž zasluhoval. Je-li tato nesrovnalost již sama o sobě dostatečným důvodem, aby bylo odstraněno zkracování trestu samovazbou, přistupují k tomu ještě důvody jiné.

Domněnka, že výkon trestu v samovazbě sám o sobě již je těžší a přísnější způsob výkonu trestu, nebyla praxí potvrzena. Jsou polepšitelní, kteří považují za pravé dobrodiní, dostanou-li se do samovazby a jsou zbaveni společnosti zvrhlých zpětilých zločinců, jsou však též mnozí nepolepšitelní, kteří se domáhají samovazby jen proto, aby dosáhli zkrácení trestu samovazbou a vrátili se co nejdříve ke své zločinné činnosti na svobodě.

Neodůvodněným je však zkracování trestu samovazbou zvláště proto, že naše trestní právo zná jiný způsob zkrácení trestu na svobodě, totiž podmíněné propuštění z trestu, které béře skutečně zřetel k tomu, zda trestanec svým dosavadním životem a dobrým chováním v trestu si jeho zkrácení zasloužil. Dvojí zkracování trestu, samovazbou a podmíněným propuštěním, někdy ještě i započtením vyšetřovací vazby do trestu, je rozhodně neodůvodněno a přispívá jen k tomu, že těžší zločinci vracejí se příliš brzo na svobodu. Nové zákony a návrhy trestních zákonů také již vesměs od zkracování trestu samovazbou upustily.

Použití zbraně ozbroj mými dozorčími orgány v trestnicích, soudních věznicích, donucovacích pracovnách a polepšovnách bylo dosud upraveno jen předpisy interními. Tak u vězeňských dozorců § 25 nař. ministerstva spravedlnosti ze 7. března 1914, č. 23 Věstníku ministerstva spravedlnosti. Hledíc k pochybnostem, lze-li tuto výjimku z účinnosti trestních zákonů vůbec upraviti jen předpisy interními, a také vzhledem k závažnosti této otázky se doporučuje, aby úprava této otázky byla postavena na zákonný podklad. To se děje čl. VI. návrhu, podle něhož má býti těmto orgánům přiznáno totéž právo užití zbraně jako příslušníkům četnictva.

Pokud jde o náklad na provedení tohoto zákona, bude nutno příslušné položky na zřízení pracovních kolonií zařaditi do rozpočtu na příští rok.

Vláda doporučuje, aby tento návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru ústavně právnímu a rozpočtovému k podání zprávy ve lhůtě co nejkratší.

V Praze, dne 10. června 1927.

Předseda vlády:

Švehla v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr Mayr-Harting v. r.