Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

4. zasedání.

Tisk 490.

Občané každého státu chtějí žíti svým vlastním životem státním, který odpovídá jejich historii, jich potřebám a názorům. Proto bylo prvým úkolem zákonodárných činitelů republiky československé po obnovení samostatnosti dáti jí dobrou vlastní ústavu a soustavu veřejné správy, odpovídající duchu doby. Vzhledem na různý historický vývoj zemí koruny české, Slovenska a Podkarpatské Rusi, na různorodé zákonodárství, odchylnou veřejnou správu, početné národnostní menšiny a mentalitu občanstva jednotlivých území, nestejného hospodářského a kulturního vývoje, byl to úkol velmi obtížný, právně i politicky.

V první době rozhodla se naše republika vyřešiti otázku organisace politické správy po vzoru francouzském (guvernemetálním) rozdělením státního území na větší počet departementů - 21 žup, jež neměly společných zájmů ani vnitřní spojitosti, bez ohledu na historické hranice zemí. Účelem toho mělo býti větší zajištění myšlenky státní jednoty, zmenšení vžitého provinciálního patriotismu, dále zamezení nebo aspoň zmenšení vlivů odstředivých na nejmenší míru snah provinciálních, jež též delší dobu nemálo ztěžovaly sjednoceni sousední říše Německé. S tímto řešením souhlasili též Slováci, kladouce již v zájmu vlastní bezpečnosti nade vše ideu československého státu, v němž nejlépe spatřovali zabezpečenu svou svobodu. Z těchto důvodů byl přijat zákon župní, jímž se politická správa upravovala a moment historický byl zachován, toliko v jistém ústupku obráncům zemní individuality, že župy neměly zemských hranic s výjimkou Slezska, jehož severní část byla spojena se župou olomouckou, střední s východní Moravou a Těšínsko, ovšem nedělené, státi se mělo vlastní župou, přesahovati, a když již konstrukce zákona byla hotova, připuštěním ještě ustanovení o zemských župních svazech. A právě toto ustanovení stalo se provedení župního zákona osudným, neboť jím jednak zdražovala se podstatně politická správa, že umožněním zvýšení počtu instancí až na čtyři a jednak mařil se tímto dodatečným ustanovením nebo aspoň podstatně znesnadňoval účel, pro který župy se zřizovaly. To bylo hlavní příčinou, že župní zákon nebyl dosud ani na Slovensku, kde nejprve byl zaveden v život, ani za více let úplně proveden a že měla vláda z uvedených důvodů vážné obavy zavésti jej též na ostatním území československé republiky. To též proto, že za krátkou dobu působnosti župního zákona na Slovensku projevily se již některé stinné stránky župního zákona. Nové župy nebyly ani přibližně finančně stejně silné, následkem čehož zejména, župy chudší, které právě znají nejvíce potřeb, nestačily finančně na splnění úkolů hospodářských, sociálních a kulturních, jež jsou povinny obstarávati. Proto projevila se snaha převalovati nákladné úkoly na vyšší celky, země nebo stát. Byl to následek jisté sociální nespravedlnosti mezi župami chudšími a zámožnějšími, čemuž se nelze vyvarovati při stanovení menších žup. Dále bylo zřejmo, že zřízení všech žup vyžádalo by si mimořádného nákladu jak věcného (stavby úředních budov 19 - mimo Prahu a Brno - jich udržování, stavby obytných budov pro zaměstnance, případně nových školních budov pro jich dítky), avšak též osobního, neboť čím by bylo více nových úřadů, tím by musilo býti více úředníků a zřízenců, zejména vedoucích a manipulačních. Kolik by přibližně zaměstnanců župní úřad takové prostředně veliké župy zaměstnával, ukazuje země Slezská se 645.786 obyvateli, kde obstarává zemskou správu politickou a autonomní, jež přešla by na župní úřad, 334 úředníků (mezi nimi 43 právníků, 48 inženýrů, 3 lékaři, 6 zvěrolékařů, 58 účtárenských úředníků, 28 technických úředníků, 80 kancelářských úředníků) a 57 zřízenců ve 230 kancelářských místnostech. Pro takový počet zaměstnanců bylo by v sídle každé župy zříditi potřebné úřední místnosti a zaopatřiti byty. Nelze též přehlédnouti, že by celé tisíce zaměstnanců a jich rodin byli se museli stěhovati do sídel nových župních úřadů z míst, kde měli pro výchovu svých dítek všechny školy a často s velkými obětmi postavené své domy a že by delší dobou byli nuceni žíti rozděleně od svých rodin, poněvadž by jim sídla nových župních úřadů nebyla v dosti brzké době poskytla náležitých bytů. Jest samozřejmo, že i hlavní města Praha a Brno by byla velmi citelně nesla ztrátu tolika tisíc rodin a že měla na tom zájem, aby k takovému jejich hospodářskému poškozeni nedošlo.

Ježto župy ve svém velkém počtu nemohly býti poslední instancí, též již v zájmu jednotného rozhodování, bylo by zapotřebí udržeti jako poslední úřední instanci ministerstva a v nich počet úřednictva rozmnožiti. To by mělo určitě za následek zvýšení centralisace, jež v demokracii nemůže býti žádoucí. Konečně nelze přehlédnouti, že území žup a sídla župních úřadů byla stanovena v župním zákoně bez ohledu na to, jak se vyvinula dosavadní komunikace, sítě drah, silnic a telefonů, jež byly budovány s hlediska dnešních zemí a nikoliv žup. Proto bylo rozdělení Francie na velký počet departementů před půldruhým stoletím v tomto směru mnohem snažší, neboť nebylo vůbec žádných drah a silnic jen málo.

To vše nutilo vládu a zákonodárné činitele uvažovati o takové novelisaci župního zákona, aby při unifikaci politické správy nenastalo zhoršení nebo ztížení vnitřní správy, zejména pokud se týče jejího účelu a po stránce úsporné, která čím dále tím více nutí k tomu, aby občanstvo bylo ušetřeno ne nezbytných výdajů.

Jak již uvedeno, byla jedna z hlavních důvodů pro zavedení župního zřízení snaha zameziti odstředivým snahám, které hlavně vlivem irredenty vnášené ze zahraničí do našeho státu, zejména u jisté části obyvatelstva na Slovensku a Podkarpatské Rusi se projevovaly. V tom směru však nastala podstatná změna, Slovensko v celku dělá politiku reelní, nepodléhá více cizím protistátním vlivům a když se činně zúčastnilo na státní správě a projevilo též požadavek, aby vnitřní správa na Slovensku byla upravena obdobně jako jest v zemích koruny České na podkladě jednotícím zemním, nebylo příčiny nevyhověti jejich požadavkům a řešiti otázku úpravy vnitřní správy tak, že sice byla podržena struktura župního zákona, avšak pokud se administrativních jednotek historických týče, zůstalo při historických jednotkách, zemích, místo většího počtu žup (21) a takovou správní a právní jednotkou stane se podle tohoto zákona území Slovenska vedle Podkarpatské Rusi, jejíž území jako jednotný veřejnoprávní celek utvořen byl již mírovými smlouvami.

Tím vyhovělo se též slovenským snahám samosprávným, samosprávnímu jich životu poskytnout širší rámec, ve kterém sami lépe se mohou sjednotiti než v župách, je po staletí na menší kraje bez jakéhokoliv pojítka rozdělujících. Potřebujeme slovenský patriotismus a s ním poroste též československý. Slovensko přestane býti pouhým pojmem, stává se veřejnoprávní jednotkou s určitou pravomocí hospodářskou, kulturní a sociální a jeho zemský president, vybavený značnou mocí, zejména pokud se týká jmenování a překládání zaměstnanců politické správy, bude skutečným representantem Slovenska. Jedině tímto řešením bylo možno pomoci chudším a zanedbávaným krajům, jichž prostředky nestačily, aby i nejnutnější zařízení, ústavy a podniky, regulace, stavby silnic a jiné provedly. Lze tedy očekávati, že tím Slovensku v mnohém směru pomůžeme, jemu vyhovíme a přispějeme tak k dalšímu jeho uklidnění a povznesení národnímu, kulturnímu a hospodářskému.

Výstřelkům jakéhokoliv separatismu i jiným snahám odstředivým může se Československá republika vždy ubrániti, ale nejlepším tmelícím prostředkem jest vždy smírné, klidné a pokojné spolužití, zaručené rovným právem, spravedlností, shodou a loyalitou. Třeba jen, aby občané státu si vždy uvědomili společné zájmy a dovedli podřizovati své zájmy vyšším, k dobru celku i svému vlastnímu.

Zákon tvoří v Československé republice čtyři správní zemské celky: Čechy, Moravu a Slezsko, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Spojení Slezska s Moravou jest jen administrativní a nedotýká se jeho historické individuality. Proto jest název nové této správní jednotky Morava a Slezsko, zemská pečeť moravskoslezská bude obsahovati historické znaky obou zemí a pro slezské instituce, které si Slezsko vybudovalo, zemskou nemocnici s prosekturou, zem. ústav choromyslných, zemské dráhy, zemské museum, hospodářské školy v Horních Heřmanicích, Čes.Těšíně, hospodyňskou školu v Bruntále, odbornou rodinou školu v Opavě, kamenickou školu v Chotěbuzi, vychovatelnu v Albrechticích a Chotěbuzi, chorobinec v Hlučíně; pokud budou trvati nebo nepřejdou do jiného vlastnictví a jiné, zřídí se podle § 28 zákona zvláštní zemská komise, složená ze členů zem. zastupitelstva valených neb jmenovaných ze Slezska, aby kontinuita vlastní správy byla zachována.

Zrušeny mají býti podle § 9 zák. toliko úřady a orgány vnitřní a školské správy a nikoliv též jiné úřady, na př. zem. finanční a poštovní ředitelství. Otázka slezského zemského komunálního a pozemkového ústavu v Opavě (který obstarává agendu obdobnou jako hypoteční a zemská banka v Čechách), bude vyřešena ve smyslu Hlavy druhé zvláštním zákonem.

Spojení Slezska s Moravou jest odůvodňováno jednak ohledy finančními, že nestačí svými prostředky na veliké úkoly, které nové veřejnoprávní celky budou povinny konati a dále, že by bylo poměrně malou jednotkou správní v poměru k Čechám, Moravě a Slovensku. Jest však jisto, že Slezsko obstarávalo svou správu dobře a že v některém směru předčilo i jiné země. Když nebylo lze té doby zvětšiti Slezsko připojením vklíněného mezi Opavsko a Těšínsko lidnatého Ostravska a tím vyhověti kladeným na ně požadavkům, tedy přece jest toto vyřešení pro Slezsko a jeho obyvatelstvo velmi bolestné, spojené s jistými obtížemi vzhledem ke značné vzdálenosti k sídlu zemského úřadu v Brně, a zejména hlavní město Opava, jedno z nejpěknějších měst československé republiky, nejen že pozbude na svém významu přeložením ústředních i správních úřadů, zemské vlády (správy politické) a zemského výboru (správní komise) do Brna, ale bude též velmi poškozeno hospodářsky, když s těmito úřady přeložena by bylo též asi 391 zemských zaměstnanců s jejich rodinami a uvolněno 9 úředních budov a veliký počet bytů. V tom směru jest nutno, aby se Slezsku vyšlo vstříc jak pokud se týče obstarávání jeho správní agendy u zem. úřadů v Brně, kde bude agenda rozdělena podle území na více referentů, aby záležitosti ze Slezska se soustředily na určité osoby, by též v presidiu slezské záležitosti účelně byly soustředěny a konečně, aby též v rozpočtu bylo na potřeby Slezska náležitě pamatována. Pokud se města Opavy týče, aby neutrpěla katastrofální hospodářské škody, jeví se nutným umístiti tam jiné úřady stejného významu s přibližně stejným počtem zaměstnanců, jaký bude přeložen, a to současně, by se plně využily jak výstavné a vzorně zařízené úřední budovy, tak uvolněné byty.

Práva sněmu Podkarpatské Rusi nejsou zákonem tímto nijak dotčena, neboť tato úprava organisace politické správy v Podkarpatské Rusi jest toliko provisorní, než si ji sněm vyřeší sám. Dosud nemohly tam býti provedeny volby na sněm proto, že hranice mezi Podkarpatskou Rusí a Slovenskem, která musí býti stanovena ústavou, dosud není stanovena. Té doby jest tam pouze demarkační linie z roku 1919. Vyřešení správné hranice jest obtížné, poněvadž se nedá snadno zjistiti, jako v každém pohraničním území, na němž se prolíná více národností, kde začínají a přestávají Slováci a kde Rusi případně Rusíni, kdy může býti mimo řeči ještě více známek, jimiž lze na tu neb onu národnost souditi.

Mimo unifikace vnitřní správy v celém státě vyřešuje zákon tento stejně jako župní zákon otázku odstranění tak zvané dvojí koleje veřejné správy, jež v žádných jiných státech není zavedena a kterou po převratě jak republika Rakouská, tak Polská na území býv. Rakouska ihned odstranila. Vytýká se zákonu, že takto zabíjí samosprávu, avšak výtka není správna. Samospráva, jež jest nejdůležitější v obcích, zůstává nedotčena. Autonomie v okresích se rozšiřuje na Moravu, Slezsko, kde ač tam byla okresní zastupitelstva zákonitě zřízena, nebyla následkem odporu Němců dosud uvedena v život. Tamní okresní silniční výbory měly působnost velmi obmezenou a nemohly okresních zastupitelstev nahraditi. Rovněž se zavede autonomie v Podkarpatské Rusi a zůstane na Slovensku, kde byla teprve zavedena.

Jisté formální obmezení samosprávy okresní v Čechách, kde tolik dobrého v ohledu hospodářském, sociálním a kulturním vykonala, sice nastane tím, že připojena bude k okresnímu úřadu a, že jejím čele nebude volený starosta, nýbrž okresní hejtman, avšak za toto určité obmezení na, bude zase více možnosti uplatniti se v okresním úřadě, ve správním senátě. Užší osobní styk členů okresního zastupitelstva s úřadem a s ostatními členy okresního zastupitelstva a výboru přispěje zase k zmírnění různých protiv i národnostních často v zájmu věci.

Pokud se týče autonomie zemské, byla již bývalým Rakouskem značně okleštěna, význam sněmů stále byl snižován a častějšímu a delšímu svoláváni sněmu činily se stále větší obtíže.

Ježto té doby není již volených představitelů samosprávy a rovněž pokud se týče sestavování rozpočtů a zjednání úhrady nemohou jmenovaní členové samosprávných úřadů samostatně rozhodovati, dalo by se nyní mluviti jen o neplnoprávné autonomii. Samospráva měla pro nás dříve úplně jiný význam, když jsme se jí opírali proti centralistické Vídni, chránili svou národnost a na ní budovali obnovení své samostatnosti. Dnes nepotřebujeme ani nesmíme v ní hledati oporu proti státu, který jest náš a takový, jak jsme si jej sami vybudovali a zařídili. Proto bylo nutno spojiti dvě správní tělesa v jeden organický celek, v němž každé správě se ponechává její samostatná existence, kdy však jest možno, pro jisté úkoly spojiti se k společnému rozhodování.

Budou sice obě správy zastoupeny v zemském a okresním úřadě, ale zastupitelstvo zemské a okresní nebude zemskému a okresnímu úřadu podřaděno, nýbrž koordinováno, bude míti každé svou působnost a poměry služební a platové, jakož i jmenování zaměstnanců zemských a okresních zařízení, podniků a ústavů přináleží podle zákona zemskému zastupitelstvu a výboru a nikoliv státnímu úřadu. Nejobsáhlejší působnost zemského a.okresního zastupitelstva má býti v oboru hospodářském, mimo to (v jurisdikčních) ve správních senátech a poradní, pokud se týče zem. zastupitelstev též normotvorná. Zemským a okresním výborům bude obstarávati obsáhlou agendu. Zařízení, podniky, ústavy, silnice a j., pokud jsou majetkem samosprávy, bude tato nadále spravovati a též nové zřizovati. Předsednictvím ve schůzích zemského i okresního zastupitelstva může býti pověřen též člen těchto zastupitelstev.

Není proto správnou námitka, že tímto zákonem samospráva se zrušuje a že práva občanů se přenášejí na vládu a úředníky.

Předsednictví presidenta zemského v úřadě zemském a okr. hejtmana v úřadě okresním bylo nutným důsledkem spojení politického úřadu.se samosprávným, neboť v tom případě jen státní úředník může býti z činnosti úřadu zodpovědným vůči vládě, jíž služebně a disciplinárně jest podřízen a nikoliv člen zemského nebo okr. zastupitelstva, který zodpovědným jest jedině svým voličům a svému svědomí.

Státní účast v činnosti zem. a okr. zastupitelstva a výboru jest garantována jen tím, že předsedá zem. president nebo okr. hejtman.

Kdyby bylo předsednictvo rozděleno a zemská a okresní zastupitelstva byla volila své předsedy, byl by tím dán základ pro nové rozdělení správy na státní a samosprávnou, což právě chceme odstraniti z důvodů věcných a úsporných a k tomu ještě podnět k rivalitě mezi oběma předsedy, uplatňovaly by nemálo politické vlivy jednotlivých polit. stran jak při jmenování předsedů (N. S.), tak ku případnému zvýšení významu voleného předsedy na úkor státního předsedy.

Podle tohoto zákona bude jedna třetina členů zastupitelstva zemského a okresního jmenována. Ustanovení to zdá se býti nedemokratickým, bylo však pojato již do župního zákona a uplatňuje se též bez námitky v jiných zákonech; pokud se finančních komisí týče, tedy se zařízení to též osvědčilo. Důvodem pro jmenování odborníků jest, aby se získali pro spolupráci v převážně hospodářských zemských a okr. zastupitelstvech vynikající odborníci, kteří jinak volebnímu boji a čilejší politické práci se vyhýbají. Zákon má na mysli skutečné odborníky s vyšším vzděláním a bohatou praksí. V § 12 zákona výslovně se stanoví; že při jmenování má vládá přihlížeti k poměrům kulturním, národnostním, hospodářským a sociálním. Až budou míti jednotlivé stavy na př. úřednický, dělnický a jiné své stavovské organisace vybudovány a až stávající již odborné organisace čí komory budou na demokratických řádech vybudovány, bude pak lépe, když bude jmenovací právo na ně přeneseno. Té doby nebylo tak ještě možno. Byla snaha v našem státě, aby též do senátu Národního shromáždění určitý počet odborníků byl jmenován za účelem odbornějšího projednání zákonů. Podle nového volebního řádu do parlamentu v Rumunsku jsou 3/5 poslanců voleni a 2/5 jmenováni. Ježto zemské a okr. zastupitelstva nemá činnosti politické a nesmí podávati ani politických návrhů ani se o nich usnášeti, tedy nelze v ustanovení zákona o jmenování 1/3 členů zemského a okr. zastupitelstva spatřovati porušení demokracie nebo politických práv, ani není správné tvrzení, že si tím chce republikánská a lidová strana zajistiti majoritu v zemských zastupitelstvech v Čechách a na Moravě, neboť v Čechách získaly tyto strany společně něco více než 1/5 a na Moravě asi 1/3 všech platných odevzdaných hlasů.

Předloha není nedemokratickou proto, že do prvé části zákona pojala ustanovení o pravomoci a kompetenci politických úřadů, pokud se týče policejní působnosti. Bylo nutno shrnouti, recipovati a upraviti předpisy té doby platné, aby se působnost a kompetence politických úřadů v celém státě unifikovala a vymezila. Dotčená ustanovení dávají úřadům jen právní podklad pro výkon oné působnosti, jež jest té doby nevyhnutelna.

Zákon znamená decentralisaci, neboť nebudou ministerstva povinna rozhodovati jako dosud o tak velikém počtě stížností v II. a III. instanci, o věcech často též podřadných a budou se moci více věnovati záležitostem větší státní důležitosti, úkolům vládním a iniciativě zákonodárné. Konečnou instancí budou podle tohoto zákona zpravidla zemské úřady.

Zákon nezužuje politických práv, nesměřuje proti žádné třídě ani proti žádné národnosti, zejména ne proti Němcům, kteří jsou s námi spiati již po staletí v našich zemích hospodářsky a sociálně a jsou nám též kulturou blízcí. Naopak zákon sleduje ještě zlepšení toho poměru součinností v úřadech a v zem. a okr. zastupitelstvech a výborech.

Občanstvo žádá, aby správa byla dobrá, rychlá a úsporná; v tom směru zákon vyhovuje a jde nyní jen o to, aby byl též prakticky dobře prováděn, aby správa politická skutečně sloužila lidu a státu

Články 1. až 13. (hlava prvá, část prvá) jsou vlastně rozvedením zásad vyslovených již v §u 1 župního zákona, který je v tomto zákoně nahrazen článkem prvým. Moji za účel recipovati a upraviti navě roztroušené předpisy z dřívější doby a přizpůsobiti je dnešním poměrům a potřebám. V prvé řadě jest jejich účel unifikační, umožniti politickým úřadům v celém území republiky československé stejnou pravomoc a kompetenci Proto bylo účelno pojati ustanovení ta do zákona o organisaci politické správy.

Článek 1. jest jak výše uvedeno též opakováním § 1 župního zákona, který doplňuje v tom směru, že vedle úřadů politických uvádí výslovně jako úřad politický též ministerstvo vnitra, neboť i ono obstarává některé záležitosti vnitřní správy, na př. dohled nad spořitelnami a soukromými pojišťovnami v prvé instanci. Nový jest odstavec 2., který obsahuje podpůrné ustanovení o příslušnosti politických úřadů pro ten případ, že není všeobecného nebo zvláštního předpisu, podle kterého by určitá věc spadala do kompetence jiných úřadů, tedy zejména také úřadů obecních. Na dosavadním stavu právním se tímto ničeho nemění, zejména se nezasahuje do kompetence jiných ministerstev. Běží zde hlavně o předpisy ze starší doby, ve kterých někde schází nebo může scházeti ustanovení o tom, který úřad má předpis onen prováděti.

Vnitřní správa a politická správa jsou synonyma a znamenají totéž. Ministerstvo vnitra (vnitřní) mělo v dřívějších dobách velmi širokou působnost, byla to koncem století 18. v našich zemích česká dvorská kancelář a teprve během doby se značná část státní agendy postupně od ministerstva vnitra odloučila (zdravotnictví, zemědělství, sociální věci a jiné). Náleží tedy této doby do působnosti vnitřní správy vše to, co na jiné státní úřady během doby nepřešlo nebo jim nebylo přímo jako nově zřízeným úřadům přiděleno. Ministerstvu vnitra podřízeny jsou jako politické úřady: zemská a okresní správa politická, okresní policejní úřady, pokud se jich agendy týče, města statutární (v Čechách 2, na Moravě 6 a ve Slezsku 2) a města se zřízeným magistrátem (na Slovensku 2 a v Podkarpatské Rusi rovněž 2). Obcí s právem municipálním, která měla pravomoc žup, již v naší republice není.

Článek 2. vymezuje všeobecnou policejní pravomoc státních úřadů politických ve smyslu dosavadního platného práva u nás i v cizině a vytyčuje zároveň meze této působnosti tím, že jim ukrádá za úkol bdíti nad veřejným pořádkem, veřejným klidem, veřejnou bezpečností a veřejnou mravností. Tak dlužno rozuměti tomuto ustanovení v souhlase s dosavadním zákonodárstvím i s ustálenou judikaturou nejvyššího správního soudu. Odstavec 2. téhož článku pak výslovně zachovává v platnosti zvláštní předpisy pro jednotlivé otázky ze širokého oboru policie, čímž rozuměti dlužno především zákony o právu spolkovém, shromažďovacím a tiskovém. Toliko ten obor policie, jehož kompetence není vyřešena jinak zvláštními předpisy, náleží do působnosti politických úřadů. Jde tedy též v tamto případě o kompetenci podpůrnou. V zásadě recipuje a upravuje článek 2. ustanovení §u 22 a 35 přílohy A a §u 13 přílohy C nařízení číslo 10 z roku 1853 říšského zákona, pokud se jevily pro naši státní správu ještě účelny a nutny.

Článek 3. stanoví, že v mezích vytčených článkem 2, mohou politické úřady vydávati jednak nařízení, jednak individuální příkazy a zákazy a stanoviti i ukládati tresty. Ani zde nejde v podstatě o nic nového, ledaže pravomoc vydávati nařízení s trestní sankcí propůjčuje se též okresním úřadům na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, jež dosud takové pravomoci neměly. Podle vsuvky vložené do vládní osnovy v poslanecké sněmovně jest však třeba, aby taková nařízení okresního úřadu - vyjma případy nutné a neodkladné na př. při živelních pohromách - byla schválena zemským úřadem. Článek tento zdůrazňuje dále ve smyslu ustálených rozhodnutí nejvyššího správního soudu, že policie smí zakazovati a přikazovati jen to, co jest v zájmu veřejném nutno. V tom je zároveň obsažen zákaz nezasahovati do sféry života soukromého, zejména rodinného. Odstavec 2 tohoto článku obsahuje stanovení zvláštního trestného činu, t. j. nepřístojného chování na veřejných místech. Stanoví se zde výjimečně že takové jednání se trestá politickými (policejními) úřady bez újmy soudního stíhání, jak tomu bylo již dosud podle §u 11 nařízení ze dne 20. dubna 1854, čís. 96 ř. z., a jak jest to podrobněji odůvodněno v nálezu konflikčního senátu (Sbírka Bohuslavova, příloha čís. 15). že policejní zákrok konkuruje zde se soudním stíháním, není žádné novum a shledáváme se s tím též v jiných zákonech. Jest přivozeno, že soud případně politický úřad, který by teprve v druhé řadě trestal, by vzal při výměře trestu zřetel na trest první. Též sjezd československých právníků, konaný r. 1925 v Brně, vyslovil požadavek, aby politickým úřadům výslovně byla propůjčen pravomoc vydávati obecné a individuální příkazy a zákazy za účelem veřejného pořádku a pravomoc zde stanovená nepřesahuje v podstatě nijak hranice pravomoci policejní u nás obvyklé a též v jiných státech zavedené. Konečně jest její okruh, jak již výše uvedeno, vymezen judikaturou nejvyššího správního soudu. Každý klidný občan si přeje, aby stát v zájmu veřejného pořádku, bezpečnosti a mravnosti měl právo zakročovati a aby též skutečně zakročil proti rušitelům, aby takto potřebný klid byl zaručen. Příkaz a zákaz vyplývá vlastně jeden z druhého. Třeba zdůrazniti, že pravomoc vydávati nařízení nepřísluší obecním nebo veřejným notářům (na Slovensku) ani obcím, pokud nejsou zároveň politickými úřady (statutární města a města se zřízeným magistrátem).