Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1927.

II. volební období.

5. zasedání.

Tisk 528-528/8.

Ve dnech 28. září až 1. října t. r. konal se ve Vídni třetí kongres Internacionaly pracovního souručenství válečných poškozenců, který projednával otázky obětí světové války 11 zastoupených států. Na kongresu byli přítomni zástupci organisací válečných poškozenců z Československa, Rakouska, Francie, Italie, Rumunska, Jugoslavie, Polska, Německa, Dánska, Belgie a Bulharska. Kongres po projednání otázek válečných poškozenců se týkajících, přijal řadu resolucí, ve kterých zvláště resoluce věnována byla situaci válečných poškozenců v republice Československé. Přijatá resoluce zní:

>Mezinárodní sjezdy spolků vál. poškozenců a účastníků války konané 18. a 19. září 1925 a 30. září, 1. a 2. října 1926, obracejíce se svým usnesením jak na vládu, tak i veřejnost v republice Československé upozornily na těžké postavení těch jejich státních příslušníků, kteří byli válkou připraveni buď o výdělečnou schopnost nebo o živitele a předpokládali, že vláda republiky Československé bude ochotna uvésti odškodnění obětí války v souzvuk se všeobecnými zásadami, přijatými mezirnárodním sjezdem.

Mezinárodní sjezd, konaný ve dnech 29. září, 30. září a 1. října 1927 ve Vídni konstatuje, že čsl. vláda žádosti bohužel posud nevyhověla a necítila se povinna k pronikavé novelisaci zaopatřovacích zákonů svých válečných poškozenců a přizpůsobení jich mezinárodním zásadám péče o válečné poškozence.

Dále zjišťuje, že zaopatření čsl. váleč. poškozenců jest zcela nedostatečné, takže je nelze označiti za důstojné člověka.

Varuje vládu republiky Československé před záměrem snížiti nynější, nanejvýš nedostatečné zaopatření, neboť by to muselo vésti k strašné katastrofě v řadách vál. poškozenců.

Očekává od Československé vlády a Národního shromáždění, že oba tito činitelé upraví co nejdříve zaopatření svých válečných poškozenců tak, jak se na kulturní stát, kterým přece republika Československá jest, patří.

Dovolujeme si upozorniti na usnesení mezinárodní konference z 18. a 19. září 1925 v Ženevě, které zní:

Vzhledem ke zvláště nepříznivému postavení válečných poškozenců v Rakousku, království S. H. S.a v Československu, usnesli se zástupci přítomní na mezinárodní schůzi jednohlasně:

Po získání přesnějších zpráv zahájiti ve prospěch obětí války zmíněných států energickou obeznamovací činnost pomocí tisku a bezodkladně upozorniti vlády těchto států na postavení válečných obětí.

Toto usnesení, zdá se, pokud je nám známo, nebylo se strany Československa posud provedeno.

III. mezinárodní sjezd ve Vídni se proto usnáší, zahájiti ve všech státech v mezinárodní organisaci sdružených, energickou obeznamovací činnost pomocí tisku, ve prospěch válečných obětí československých a československou vládu bezodkladně upozorniti na postavení svých válečných obětí.

Provedením tohoto usnesení pověřuje se sekretariát >Mezinárodní organisace< v dohodě s Říšským svazem organisací vál. poškozenců republiky Československé<.

Jako odpověď v uvedenou resoluci připravuje vláda republiky Československé zhoršení zákona o požitcích válečných poškozenců. Že tento úmysl vlády republiky Československé musí naraziti na odpor nejen u oběti světové války, ale i u každého sociálně cítícího občana této republiky, je pochopitelné.

Z toho důvodu táží se podepsaní pana ministra sociální péče:

1. Hodlá pan ministr sociální péče předložiti osnovu zákona, která by doplnila a podstatně zlepšila požitky všech válečných poškozenců?

2. Hodlá pan ministr sociální péče předložiti osnovu zákona, podle které bude dodatečně přiznán důchod válečných sirotků, kteří bez své viny byli připraveni o důchod tím, že poručník dětí včas přihlášku nepodal? (Uvedených případů je velký počet na Slovensku a Podkarpatské Rusi).

3. Hodlá pan ministr sociální péče působiti k tomu, aby podle resoluce Národního shromáždění nebyly vymáhány tak zvané přeplatky od válečných poškozenců, které dnes jednotlivé Zemské úřady způsobem bezohledným vymáhají? (Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Brně výnosem ze dne 17. X. t. r. č. j. 138950/27 vyžaduje na Karlu Heidenreichovi v Dolní Studénce na Moravě, zaplacení přeplatku v obnose Kč 3.172.50 do 3 dnů. V případě, že této upomínky nebude dbáno, bude celá záležitost po uplynutí shora uvedené doby předána finanční prokuratuře k soudnímu vymáhání a zabavení služného. Za vládního radu Duchoň). Obdobných případů je celá řada.

V Praze, dne 24. října 1927.

A. Novák, B. Ecksteinová,
dr Soukup, Habrman, Časený, Modráček, Jaroš, Havlena, Zimák, Petřík, Dundr, Pocisk.

Zákonem ze dne 22. prosince 1924, č. 286 Sb. z. a n., o úsporných opatřeních ve veřejné správě, bylo uloženo vládě, aby v zájmu ozdravění státního a národního hospodářství provedla se účelná reforma veřejné správy a aby v souvislosti s tímto opatřením zároveň upraveny byly požitky státních zaměstnanců.

K pronikavé a skutečně účelné reformě veškeré veřejné správy nedošlo, až ovšem na pouhý úsek, jevící se ve splynutí státní politické správy s administrativou samosprávných svazků. Za to však provedeno bylo citelné snížení počtu státních zaměstnanců a provedena byla úprava platů.

K pronikavé a intensivní restrikci počtu státních zaměstnanců došlo proto, aby část našeho dorostu ať studovaného nebo i jiného nebyla odváděna, pokud toho není nezbytně třeba, jiným povoláním a konečně a to nikoliv v neposlední řadě také proto, aby restrikcí docílených úspor mohlo býti použito k vydatnějšímu zlepšení platů.

Úprava platů státních zaměstnanců provedena byla zákonem ze dne 7. července 1926, č. 103 Sb. z. a n. t. zv. platovým zákonem, jehož stěžejným bodem byla úprava platových poměrů zaměstnanců v činné službě jevící se v úplné a naprosté změně dosavadního systému vybudovaném na hodnostních třídách, časovém postupu, alimentačním principu a tím vzniklé relativní depresi platů směrem k vyšším relacím. Úkolem a to základním úkolem platového zákona bylo odstraniti drahotní přídavky, převésti je do základních platů, čili jinak řečeno provésti valorisaci příjmů státních zaměstnanců podle stavu z r. 1914, jakož i provésti denivelisaci vzniklou právě vzpomenutým alimentačním systémem. Konečně dalším úkolem platového zákona bylo omeziti automatický postup pokud byl rozšířen zákonem ze dne 7. října 1919, č. 541 Sb. z, a n. a uvésti jej asi přibližně na míru stanovenou zákonem o služební pragmatice z roku 1914. Omezením časového postupu na předválečnou míru a u některých kategorií dokonce i pod tuto míru, hodlalo se docíliti lepšího a vydatnějšího honorování zodpovědnějších služebních výkonů, krátce řečeno povznésti ambici skutečně schopných a zdatných úředníků, pokleslou prý jednak automatickým postupem podle něhož nejschopnější, schopný i prostředně schopný dosahovali stejných požitků, a jednak také alimentačním systémem, podle něhož zaměstnanec s větším počtem dítek třeba by byl prostředně schopný a v důsledku toho zaujímal sebe podřízenější služební místo, byl nepoměrně lépe placen než zaměstnanec svobodný nebo bezdětný nebo s menším počtem dítek, byť by byl sebe lépe kvalifikován a zastával sebe důležitější a zodpovědnější místo.

Tak je sice pravdou, že platový zákon odstraňuje drahotní přídavky, převáděje je do základních platů, je také pravdou, že zvedá fixní platy a to zejména u svobodných, neodpovídá však již plně skutečnosti, že u všech zaměstnanců prováděl také plnou valorisaci. Neodpovídá plně skutečnosti, že by ve všech relacích zvedal fixní plat v takovém poměru k předválečnému platu, aby průměrný důchod odpovídal násobku valutovému. Odstraněním drahotních přídavků (ne však zúplna, neboť vyrovnávací přídavky poskytované zaměstnancům proto, aby nikdo nebyl na svých bývalých příjmech zkrácen, mají rovněž povahu přechodnou), jakož i pronikavým omezením alimentačního systému došlo sice k denivelisaci, ne však u všech stejně spravedlivé.

Rovněž je pravdou, že byl platovým zákonem omezen časový postup, jehož neúměrnost byla zejména vyšším a středním úřednictvem pociťována, omezení to však nestalo se všude stejně spravedlivě. Kdežto v nižších relacích dosahuje automatika násobek časového postupu z roku 1914 ve vyšších, zejména však v prostředních (II. služební třída) klesá automatika hluboko pod násobek časového postupu zavedeného služební pragmatikou.

Jestliže v právě uvedených bodech platový zákon alespoň částečně vyhověl vytknutému cíli, pak svému kardinálnímu poslání, povznésti ambici placením práce, honorováním vyšších, kvalifikovanějších a zodpovědnějších služebních výkonů, nevyhovuje dosud vůbec. A přece k tomuto posléze uvedenému cíli omezen byl, jak bylo již řečeno, časový postup, největší to vymoženost úřednictva z předválečné doby, na míru nejskrovnější. K tomuto cíli mělo se dojíti systemisací většího počtu služebních míst ve vyšších platových stupnicích a k tomuto cíli byl do základu nově přestaven celý dosavadní platový systém. Systemisace služebních míst měla býti nejpodstatnější součástí platového zákona, systemisace měla vyrovnati celou řadu nesrovnalostí přivoděných u jednotlivých kategorií novou úpravou platových a postupových poměrů, nesrovnalostí, jež nepodařilo se odstraniti nebo zmírniti při projednávání platového zákona jednak vzhledem k chaotickým poměrům, vzniklým poválečnými bezplánovitými úpravami a jednak též neústupností rozhodujících činitelů přespříliš lpící na jednotné, úměrné, řekněme spíše šablonovité úpravě ve všech oborech služby a u všech třeba sebe více různorodých kategorií, krátce systemisace měla býti jakousi korunou a vrcholným dílem platové úpravy. Není proto divu, jestliže státní zaměstnanci s krajní netrpělivostí očekávali vládou ohlášenou systemisaci, jakožto základní součástku platového zákona, jež měla jim učiniti posléze uvedený zákon stravitelnějším a zejména však měla lépe ohodnotiti práci a spravedlivě odstupňovati význam jednotlivých funkcí a služebních výkonů zařaděním jejich do vyšších platových stupnic a to podle stejného měřítka ve všech resortech.

Celý rok po uzákonění platového zákona čekali státní zaměstnanci na provisorní systemisaci, aby konečně dověděli se z elaborátu systemisační komise schváleného ministerskou radou dne 12. července 1927 jak splnily se jejich naděje vkládané do tohoto díla a jakým způsobem bude odměněna práce spojená s vyššími služebními výkony.

Bylo by zbytečno zapírati si fakt nebo jej jakkoliv přikrašlovati, že zklamání je veliké a že je všeobecné. Není prostě ani jediné kategorie, která by vyslovila alespoň jakési uspokojení nad provedenou systemisací.

Tento fakt nebudiž snad vykládán jako nespokojenost za každou cenu, která se konečně dostavuje po každé úpravě, neboť nelze upokojiti vždy všechny a vždy stejně, nýbrž nespokojenost se systemisací je tak všeobecného a tak elementárního rázu, že bylo by nebezpečím pro klid a pořádek v úřadech, pořádek a klid tolik již potřebný a žádoucí, tuto nespokojenost přezírati, nejíti na její kořeny a nezmírniti ji tam, kde se ukáže býti skutečně oprávněnou.

V prvé řadě, že nebylo přihlíženo k základní thesi platového zákona, podle níž mělo dojíti k lepšímu honorování zodpovědnějších a důležitějších míst, tudíž provésti po této stránce t. zv. denivelisaci. Této zásadě bylo systemisací vyhověno pouze v zcela nepatrné míře. Platovým zákonem bylo veškeré úřednictvo i zřízenectvo převedeno do nového platového systému vždy o jednu platovou stupnici níže, než jaká by odpovídala jeho dosavadnímu hodnostnímu postavení a to proto, aby byly odstraněny nebo alespoň omezeny nepříznivé následky časového postupu, jevící se v tom, že zaměstnanci byli často povyšováni do hodnostních tříd v důsledku časového postupu, aniž by jejích služební výkony odpovídaly této hodnostní třídě. Tím se stávalo, že přednosta úřadu nebo jeho náměstek, po případě jiný kontrolní úředník nebo zaměstnanec vykonávající vyšší zodpovědnou a kvalifikovanou práci byl v stejné hodnostní nebo platové třídě nebo stupnici se zaměstnancem subalterním, ano mnohdy byl i níže. Tomu mělo býti odpomoženo systemisací, t. j. systemisováním přiměřeného počtu služebních míst ve vyšších platových stupnicích, aby zaměstnanci, konající svrchu uvedené práce mohli povýšením odpoutati se od zaměstnanců práce tyto nekonajícími. Proto došlo k všeobecnému převedení všech zaměstnanců vždy o platovou stupnici níže, aby zaměstnanci vykonávající svrchu uvedené kvalifikované a kvalifikovanější práce mohli býti povýšením zařaděni o platovou stapnici výše. Podle dosud známých cifer o rozsahu systemisace, této právě uvedené zásadě platového zákona vyhovuje se pouze v nepatrné míře, takže značná část úředníků i podúředníků a i zřízenců obstarávající vyšší služební výkony povýšená do vyšších platových stupnic nebude a zůstane společně v nižších platových stupnicích se zaměstnanci tyto vyšší výkony neobstarávajícími.

V druhé řadě jeví se příčina nespokojeností se systemisací také v přespříliš přísném, ano mnohdy nadbytečně přísném měřítku stanovenému pro zařadění jednotlivých služebních míst a pracovních výkonů do příslušných platových stupnic, čili jinak řečeno odstupňování významu jednotlivých funkcí dělo se příliš rigorosně s ohledem na systemisovaný stav z r. 1914 a nikoliv též s ohledem na stav vzniklý za republiky, tudíž bez zřetele na poměry existující bezmála již devět let i dovolující do jisté míry jakési vystálé právo. Vybudování systemisace podle stavu z r. 1914 bylo by tehdy oprávněno, kdyby byla bývala provedena úplná a naprostá valorisace platů, i když si odmyslíme, že nové státní administrativě vyrostly nové, těžší a nesnadnější úkoly, než tomu bylo před válkou, a že by také zasluhovaly lepší a spravedlivější ocenění.