Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.
II. volební období.
5. zasedání.
Tisk 566.
Zpráva
ústavně-právního výboru
o usnesení poslanecké sněmovny (tisk 435, 487)
k usnesení senátu o vládním návrhu zákona o zahlazení odsouzení.
Vládní návrh zákona o zahlazení odsouzení dostává se podruhé do senátu. Prvotní usnesení senátu (tisk 107) zasláno bylo poslanecké sněmovně. Tato v 84. schůzi konané dne 9. června 1927 změnila usnesení senátu a toto své usnesení zaslala senátu k přijetí.
I.
Usnesení poslanecké sněmovny (tisk 435) odchyluje se od usnesení senátu (tisk 107):
1. V textaci osnovy,
2. ve věci samé.
Ad 1. Změna záleží v tom, že z odstavce 4. §u 1 byl učiněn zvláštní paragraf jako § 2 osnovy, čímž osnova vzrůstá ze třinácti paragrafů na čtrnáct. Dále, že v §u 1, odstavec 4., lit. a) osnovy senátu, resp. v §u 2, odstavci 1., lit. a) osnovy poslanecké sněmovny byla vyňata jedna věta a učiněn z ní samostatný odstavec (2).
Změny tyto ústavně-právní výbor uznává a také je přijal.
Ad 2. Ve věci samé bylo učiněno několik změn a nutno o každé z nich zvláště pojednati.
a) V odstavci 4., lit. a) §u 1 usnesení senátu, resp. v §u 2, odstavec 1., lit. a) usnesení, poslanecké sněmovny jest změna tato: usnesení senátu zní, že výše trestu nerozhoduje při zahlazení, jde-li o odsouzení jen za čin trestný spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského trestního zákona; k tomu poslanecká sněmovna přičinila dodatek "nebo o odsouzení za nějaký takový trestný čin a s ním se sbíhající přestupek nebo přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké a nečestné pohnutce".
Podle zprávy ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny byl přičiněn tento dodatek proto, že se ustanovení osnovy senátu zdála tomuto výboru poněkud přísnými, a že bylo při tom pomýšleno hlavně na ten případ, že se s takovým trestným činem může sbíhati nějaký přestupek nebo přečin nepatrného významu (na př. urážka na cti) a v takovém případě odsouzenec byl by již zbaven výhody, kterou zákon chtěl poskytnouti.
S dodatkem tímto ústavně-právní výbor nesouhlasí, neboť se tím jak smysl, tak i sám účel tohoto ustanovení v podstatě maří. Jak vládní návrh (tisk senátu 45), tak i usnesení senátu (tisk sen. 107) stanovily zvláštní výhody pro činy trestné spáchané výlučně z politické pohnutky a jim na roveň postavily i čistě vojenské činy trestné, t. j. činy trestné, uvedené v druhém dílu trestního zákona vojenského, neboť i tyto mohou býti spáchány také výlučně z politické pohnutky nebo jen z pouhé nedbalosti. Z toho důvodu bylo stanoveno, že výše trestu při nich nerozhoduje - pokud ovšem nejde v obou případech o trestné činy, na které zákon stanoví trest smrti nebo doživotní ztráty svobody. Ponechává-li usnesení poslanecké sněmovny tuto výhodu i tehdy, když se s nějakým takovým činem trestným sbíhá přestupek nebo přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké a nečestné pohnutce, maří se účel celého tohoto ustanovení a není to vůbec logické, poněvadž se výhoda poskytuje i pro činy trestné, které vůbec nespočívají na politické pohnutce a nejsou činy trestnými podle druhého oddělení trestního zákona vojenského. Ostatně i exemplifikace uvedená v důvodové zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny není bez závady. Jako příklad takovýchto přestupků nebo přečinů nepatrného významu se uvádí urážka na cti. Jest však veliký omyl domnívati se, že urážky na cti jsou vždy přestupkem nebo přečinem nepatrného významu; naopak mohou to býti činy trestné velmi vážné a jejich důsledky podle zásady: "semper aliquid haeret" mohou býti přímo nedozírné. Kombinaci těchto přestupků a přečinů "nepatrného významu" s trestnými činy výlučně politické povahy nepokládá ústavně-právní výbor za šťastnou a nevidí ani, proč by ustanovení, že se výhoda svrchu uvedená vztahuje jen na činy trestné výlučně politické povahy, bylo poněkud přísné. Setrval tudíž ústavně-právní výbor v tomto směru na svém prvotním usnesení.
d) Usnesení poslanecké sněmovny odchyluje se dále v tom že nemá rozhodovati kvalifikace činu trestného podle zákona, nýbrž skutečnost, na jaký trest zní rozsudek, tudíž kvalifikace činu trestného podle rozsudku. Ústavně-právní výbor se s tím srovnává a projevil souhlas usnesením.
e) Usnesení poslanecké sněmovny stanovilo při době zkušební místo doby trestu jednoho měsíce dobu tříměsíční. S odůvodněním této změny uvedeným ve zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny lze souhlasiti, a ústavně-právní výbor se s touto změnou rovněž srovnává a v tomto smyslu přijal usnesení poslanecké sněmovny za své.
d) Proti usnesení senátu, které dovoluje, je-li tu několik odsouzení, jako pravidlo zahlazení jen všech odsouzení zároveň, a jen výjimečně připouští zahlazení částečné, připouští usnesení poslanecké sněmovny, je-li tu více odsouzení, zahlazení kteréhokoliv z nich, jsou-li ovšem splněny všechny podmínky, bez zahlazení odsouzení ostatních. Co usnesení senátu dovoluje jako výjimku, z toho usnesení poslanecké sněmovny činí pravidlo. Jako důvod toho uvádí zpráva ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny, že odsouzenci může záležeti na tom, aby zahlazeno bylo jen jedno odsouzení, nikoli také odsouzení ostatní, resp. všechna. S tímto ustanovením ústavně-právní výbor nesouhlasí a setrvává na svém původním usnesení. Každý čin trestný jest přece útokem na právní řád státu, tudíž v podstatě na stát sám a na jeho společenství. Stát, resp. jeho společenství má nejen právo, nýbrž zajisté i povinnost se proti tomuto útoku hájiti; činí tak tím, že každého, kdo se provinil proti jeho právnímu řádu, trestá nejen uloženým a odpykaným trestem, nýbrž i následky odsouzení. Zahlazením odsouzení dostává se pak odsouzenci velikého dobrodiní, neboť jím vrací se odsouzený do lidské společnosti a dovoluje se jemu, když se stává opět soudně zachovalým, nabýti dřívějšího postavění jakožto rovnoprávný člen státního společenství. Toto dobrodiní poskytuje stát svému provinilému členu a má zajisté plné právo poskytnouti je jen tehdy, když provinilý člen jest toho v plné míře hoden; tím spíše, že důsledkem instituce podmíněného odsouzení jest stát ve svém právu trestati velmi shovívavý a netrestá skutečným trestem a následky odsouzení zpravidla hned první prohřešení se proti právnímu řádu, nýbrž teprve druhé, když vinník se osvědčil býti nehodným shovívavosti státu. Z toho důvodu sluší otázku zahlazení odsouzení posuzovati ani ne tak s hlediska odsouzeného, t. j. co v daném případě jest pro odsouzeného příznivější, jako spíše s hlediska státu, resp. společenství státního, t. j. zda jsou tu skutečné podmínky toho, aby stát dobrodiní zahlazení odsouzenému udělil. Podmínky ty jsou jednak, že odsouzený svým chováním po odpykaném trestu podal zřejmý důkaz toho, že se skutečně polepšil, jednak, že odsouzený jest si dobrodiní, kterého se mu zahlazením odsouzení dostává, také vědom. Ale není si vědom odsouzený tohoto dobrodiní, záleželo-li by mu, jak praví zpráva ústavněprávního výboru poslanecké sněmovny, z různých důvodů na tom, aby bylo zahlazeno jen jedno odsouzení, a, zažádal-li by o zahlazení jen jednoho odsouzení a druhých nikoli. Neboť tím dává najevo, že mu nezáleží tolik na tom, aby se mohl vrátiti nyní jako soudně zachovalý do společnosti lidské a býti jejím členem rovnoprávným, jako spíše na tom, aby zvláště stanovená újma, která mu odsouzením pro určitý čin trestný jako následek odsouzení hrozí, byla odstraněna. Ale tím by se hlavní účel celé instituce zahlazení odsouzení silně zatemňoval. Z toho důvodu ústavně-právní výbor setrvává na původním usnesení senátu.
e) Usnesení poslanecké sněmovny vsunuje přechodné ustanovení jako odstavec druhý v §u 13. S tímto ustanovením se ústavně-právní výbor srovnává.
II.
Jak z výše uvedeného vidino, nesetrvává ústavně-právní výbor na původním usnesení senátu v jeho celku, nýbrž mění toto původní usnesení potud, že z části přijímá za své usnesení poslanecké sněmovny, z části setrvává na původním usnesení senátu. Tím navrhuje v podstatě nové usnesení senátu.
O to vzešel v ústavně-právním výboru rozpor, zda s hlediska ústavního jest to vůbec přípustné, t. j. zda jest podle ústavy, resp. právního řádu republiky Československé možno, aby sněmovna jedna, když osnova zákona z jejích řad vyšedší byla druhou sněmovnou změněna, resp. zamítnuta, mohla o téže osnově učiniti usnesení nové od původního usnesení odlišné, tedy v tomto případě, zda senát, když poslanecká sněmovna jeho usnesení změnila, resp. zamítla, může změniti svoje původní usnesení a usnésti se na novém znění osnovy, a toto nové znění osnovy jako své usnesení zaslati sněmovně poslanecké k přijetí.
Menšina ústavně-právního výboru opírajíc se o § 44 úst. listiny hájila názor, že senát může jen buď setrvati na svém původním usnesení (k čemuž by ovšem bylo třeba nadpoloviční většiny všech členů senátu), anebo přijati znění osnovy tak, jak se na něm usnesla sněmovna poslanecká. Nemůže však prý senát učiniti usnesení nové odchylné od původního svého usnesení, neboť toto nové usnesení, poněvadž jím senát ani nesetrvává na svém původním usnesení, ani nepřijímá usnesení poslanecké sněmovny znamená změnu usnesení poslanecké sněmovny, resp. podle §u 44, odstavce 4. úst. listiny jeho zamítnutí; podle §u 44, odstavec 3. ústavní listiny nelze pak tuto osnovu znovu podati před uplynutím jednoho roku: Úmysl ústavního zákonodárce v §u 44 jest prý, aby byla znemožněna t. zv. míčová hra s osnovami zákona, t. j. aby sněmovny nemohly si podávati tutéž osnovu několikráte, čímž by konečné vyřízení její mohlo býti na neurčitou dobu oddalováno.
Naproti tomu zpravodaj hájil názor, že vzájemný styk obou sněmoven není upraven jen §em 44 úst. listiny, nýbrž že tento § 44 obsahuje jen výjimečné ustanovení o tom, kdy výhradním zákonodárcem proti všeobecnému předpisu, že k platnosti zákona jest třeba souhlasného usnesení obou sněmoven (§ 42 úst. listiny), jest sněmovna jedna přes odlišné usnesení sněmovny druhé. K tomu jest ovšem třeba určitých náležitostí, zejména určité kvalifikované většiny ve sněmovně, ze které osnova vychází. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, jest osnova zamítnuta a nelze ji podle odstavce 3. téhož §u 44 před uplynutím jednoho roku v žádné sněmovně znovu podati, k čemuž poznamenává odstavec 4. téhož paragrafu, že, změní li některá sněmovna usnesení sněmovny druhé, rovná se to zamítnutí. Všechna tato ustanovení §u 44 úst. listiny tvoří jeden souvislý celek a nelze je se zřetelem na výjimečný ráz tohoto paragrafu uplatňovati také na případy jiné. To platí zvláště o ustanovení odstavce 3. §u 44 úst. listiny: "Osnovy takto zamítnuté nemohou býti v žádné sněmovně před uplynutím jednoho roku znovu podány". Důraz jest zde na slově takto, t. j. setrvá-li sněmovna, ze které vyšla osnova, přes zamítavé usnesení sněmovny druhé, na svém původním usnesení, nikoli však předepsanou většinou, nebo setrvá-li sice předepsanou většinou senát, ale poslanecká sněmovna to předepsanou většinou znovu zvrátí, nelze osnovu tu před uplynutím jednoho roku v žádné sněmovně znovu podati. Slovo "takto" nutno tudíž vykládati restriktivně, t. j. jen na případy obsažené v §u 44 úst. listiny - mluva ústavní listiny jest stručná a přesná a každé slovo má zde svoje místo a svůj význam -, nikoli však na případ, kdy sněmovna, ze které osnova vzešla, sice nepřistoupí na odlišné usnesení sněmovny druhé, ale sama na svém původním usnesení nesetrvá, nýbrž je změní a činí takto usnesení nové.
Mínění menšiny, že by úmysl ústavního zákonodárce v §u 44 úst. listiny byl znemožniti t. zv. míčovou hru s osnovami zákona, nelze pokládati za správné. Naopak; kdyby názor menšiny měl býti správný, znamenalo by to, že by vždy v nevýhodě byla ta sněmovna, která určitou osnovu zákona projednává prvá. Neboť, když by druhá sněmovna usnesení její změnila, nezbylo by jí, pokud ovšem by nemohla předepsanou kvalifikovanou většinou na svém usnesení setrvati - a kvalifikovanou většinu sehnati, nebylo by se zřetelem na politické rozvrstvení vždy tak snadné - než buď přistoupiti prostě na usnesení sněmovny druhé, nebo odmítnutím způsobiti odklad osnovy na celý rok; a tato druhá možnost mohla by býti, šlo-li by o nějakou naléhavou nebo populární osnovu, této sněmovně dosti nepříjemná.
Hlavní váha celé této otázky spočívá na 2 bodech:
A. Jest podle právního řádu republiky Československé možné, aby táž sněmovna jednala o téže osnově v odlišném znění?
B. Jest způsob naznačený v §u 44 úst. listiny jediný, kterým lze odkliditi nesouhlas obou sněmoven o téže osnově?
Ad A. Podle §u 81 jedn. ř. poslanecké sněmovny souhlasně s §em 80 jedn. ř. senátu může býti souhlasným usnesením poslanecké sněmovny a senátu Stálému výboru N. S. uloženo, aby o naléhavé osnově vládní anebo v oněch případech, kdy usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, podal oběma sněmovnám o věci zprávu. Tato zpráva má povahu zprávy výborové podle §u 33 jedn. ř. obou sněmoven. Nás přirozeně zajímá druhý případ, kdy lze věc odkázati Stálému výboru k podání zprávy, neboť ten dopadá na otázku zde projednávanou.
Jaký obsah může míti zpráva Stálého výboru, když usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí? Rozřeší Stálý výbor tento nesouhlas tím, že prostě přijme za svou zprávu usnesení jedné z obou sněmoven, či zaujme jakési kompromisní stanovisko potud, že vypracuje zprávu, do které pojme něco z usnesení jedné a něco z usnesení druhé sněmovny?
Lze vším právem míti za to, že pravděpodobnější bude možnost druhá t. j. že zpráva Stálého výboru zaujme jakési stanovisko kompromisní: Nesluší přece přehlížeti, že Stálý výbor jest výborem obou sněmoven a že každý z jeho členů bude pravděpodobně hájiti usnesení té sněmovny, kterou zastupuje, a nemělo by to se zřetelem na celkovou skladbu sněmoven (předsednictvo, kluby atd.)zdravého smyslu, aby věc, kdyby Stálý výbor chtěl prostě přijati usnesení jedné z obou sněmoven za své, byla odevzdána Stálému výboru k vypracování zprávy a takto prodlužována. Neboť, kdyby chtěla jedna z obou sněmoven odkliditi nesouhlas tím, že přijme prostě usnesení sněmovny druhé, mohla tak učiniti ihned a neusnášeti se na tom, že věc má býti odevzdána Stálému výboru k podání zprávy. Dlužno tudíž důvodně počítati s tím, že zpráva Stálého výboru bude resp. aspoň může míti obsah, který není přímočárně usnesením ani jedné, ani druhé sněmovny, nýbrž směsí z usnesení obou sněmoven. Zpráva Stálého výboru předloží takto osnovu zákona nikoli ve znění, které by bylo usnesením jedné nebo druhé sněmovny, nýbrž ve znění od usnesení obou sněmoven odlišném resp. zcela novém. Tato zpráva bude tvořiti podklad jednání v obou sněmovnách a takto každá sněmovna, tudíž i ta, která první učinila usnesení, bude jednati o téže osnově ve znění odlišném.
Podle právního řádu Československé republiky jest tudíž možné, aby táž sněmovna jednala a usnášela se o téže osnově ve znění odlišném.
Ad D. Odpověď na tento bod se podává v podstatě už z toho, co výše ad A bylo uvedeno. Nesouhlas obou sněmoven se podle §u 44 úst. listiny odklidí, jak již výše bylo o tom mluveno, jen v tom případě, že obě sněmovny setrvají na svém původním usnesení a to jen dvěma způsoby: buď že usnesení jedné sněmovny se stane přes nesouhlas druhé sněmovny zákonem, aneb že osnova vůbec padne; v tomto druhém případě nelze dotčenou osnovu před uplynutím jednoho roku znovu podati. Ale jest to jediný způsob, jakým se nesouhlas obou sněmoven odklidí?
Jednací řád Stálého výboru v §u 4 stanoví: "Souhlasným usnesením sněmovny poslanecké a senátu může Stálému výboru Národního shromáždění býti uloženo, aby o naléhavé osnově vládní nebo v oněch případech, kdy usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, pokud nesouhlas tento není odklizen způsobem-vytčeným v §u 44 úst. listiny, podal oběma sněmovnám o věci společnou zprávu podle §u 33 jednacích řádů obou sněmoven".