Mluva tohoto zákonného předpisu jest jasná a vyplývá z ní trojí důsledek:
a) pokud nesouhlas obou sněmoven není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny, může býti věc přikázána Stálému výboru k podání zprávy. To znamená, že způsob vytčený v §u 44 úst. listiny není jediným způsobem, kterým se odklizuje nesouhlas obou sněmoven o určité osnově zákona;
b) přikázání věci Stálému výboru k podání zprávy znamená, že se o věci jedná dále a to, poněvadž citovaný § 4 nijakého ustanovení o tom nemá, zajisté, aniž by bylo třeba vyčkati uplynutí nějaké předem stanovené lhůty; z toho plyne, že nesouhlas obou sněmoven o určité věci neznamená již také odsunutí její na dobu nejméně jednoho roku. Jest to další potvrzení názoru výše vysloveného, že předpis §u 44 odstavec 3. úst. listiny jest výjimečného rázu a platí jen pro způsob projednávání osnov vytčený v §u 44 úst. listiny, nikoli však také pro jiné případy nesouhlasu obou sněmoven;
c) jak v jednacím řádě obou sněmoven, tak i v jednacím řádu Stálého výboru není odevzdání věci Stálému výboru v případě, že usnesení obou sněmoven spolu nesouhlasí, obligatorní, nýbrž jen fakultativní: věc může býti odevzdána Stálému výboru k podání zprávy, ale nemusí; jinými slovy řečeno: je-li tu nesouhlas obou sněmoven o určité osnově, a pokud nesouhlas ten není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny, není odevzdání věci Stálému výboru k podání zprávy jediným východiskem k řešení resp. jediným způsobem, který vede k odklizení tohoto nesouhlasu. To znamená, že se sněmovny, aniž by se usnášely o tom, že věc bude odevzdána Stálému výboru k podání zprávy, nebo dříve, než takovéto usnesení učiní, samy mohou pokusiti o to, aby nesouhlas v usnesení byl odklizen bez intervence Stálého výboru, a, jak z věty "pokud nesouhlas tento není odklizen způsobem vytčeným v §u 44 úst. listiny" plyne, aniž by každá z obou sněmoven na svém původním usnesení trvala. Způsoby, jakými se pokus takový učiní nebo provede, mohou býti různé; zákon je všechny nemůže ani vypočítávati, ani zapovídati. Mohou se na př. zpravodajové příslušných výborů obou sněmoven spolu dohodnouti a takto se o odklizení nesouhlasu pokusiti a podobně. Zákon v tomto směru nechává zajisté dosti volné pole. Pravidlem bude pokus ten učiněn tak, že se sněmovna, která první učinila usnesení, usnese na novém znění osnovy, o kterém, ať již z toho nebo z onoho důvodu, bude moci předpokládati, že bude sněmovnou druhou přijato.
Ze všeho, co tuto bylo uvedeno, plyne, že podle právního řádu republiky Československé jest přípustné, aby táž sněmovna jednala a se usnášela o téže osnově ve znění odlišném, než v jakém se na ní usnesla poprvé.
Důvody proto svědčící nepodávají se však jen z právního řádu republiky Československé, nýbrž jsou dány nad to ještě celkovou skladbou Národního shromáždění a veškerým způsobem zákonodárného postupu.
1. Mluví proto důvody zákonodárné techniky. Každý zákon zavazuje, pokud nic jiného zvláště není stanoveno, všechny občany státní stejnou měrou a platí důsledkem t. zv. formální moci zákona na tak dlouho, pokud novým zákonem není změněn nebo zrušen, tedy zajisté na dobu poměrně dlouhou. Odtud jest nutno, aby postup zákonodárný nebyl ukvapený, nýbrž spíše volnější a aby o zákonu nebylo uvažováno s hlediska jen jednoho, nýbrž s hledisek více. Jiné hledisko může míti sněmovna poslanecká a jiné opět senát; to věci nebude na škodu, nýbrž spíše na prospěch. Sněmovna jedna se usnese na určité osnově, sněmovna druhá posuzuje věc s odchylného hlediska a důsledkem toho osnovu změní a takto změněnou vrátí sněmovně první. Tato sněmovna přijde k názoru, že v určitých směrech, nikoli však ve všech, jest hledisko sněmovny druhé správné - není stinnou, nýbrž dobrou stránkou lidské povahy uznati, že náhled druhého může býti správný - a chce se jemu přizpůsobiti tím, že v určitém směru svoje původní usnesení ve smyslu usnesení sněmovny druhé změní a v ostatním na prvotním svém usnesení setrvá. Kdyby však tato možnost dána nebyla, nezbývalo by této sněmovně, než buď setrvati beze změny na svém původním usnesení nebo osnovu vůbec zmařiti; prvé učiní přes to, že sama uznává, že by osnova změny potřebovala a že by ta změna byla věci na prospěch, druhé učiní přes to, že uznává, že by osnova v celku byla dobrá a potřebovala by jen nějakých změn. Byl by takovýto postup zákonodárné techniky správný? Zajisté nikoli. S tohoto hlediska jest, když to právní řád Československé republiky dovoluje, mnohem správnější, projedná-li se osnova v téže sněmovně i podruhé ve změněném znění, neboť takovýmto způsobem lze osnovu vytříbiti a zdokonaliti.
2. Mluví proto také důvody politické ekvity. Mezi oběma sněmovnami Národního shromáždění může zajisté dosti často dojíti k nesouhlasu v nazírání na určitou osnovu zákona. A tu zajisté jest si mnohem více přáti, jestliže se nesouhlas ten odklidí cestou vzájemného dohodnutí resp. dorozumění, než když jedna sněmovna chce sněmovně druhé svou vůli prostě vnutiti; to stalo by se, kdyby nesouhlas bylo lze odkliditi výlučně jen tím, že by jedna sněmovna druhou prostě přehlasovala. Že by takovýto způsob nevedl k dobrému poměru mezi oběma sněmovnami, který jest přec základem spořádanosti politických poměrů a shody nejdůležitějších ústavních činitelů, jest samozřejmé.
3. Mluví proto konečně podstata dvoukomorové soustavy sama. Pokud ústava sama nestanoví výjimek, jsou si v demokratickém státě, kde obě komory jsou stejně zastupitelskými sbory národa, obě sněmovny postaveny v podstatě sobě na roveň. Tato rovnost byla by porušena tím, kdyby v případě nesouhlasu o určité osnově mělo, ačli by se osnova mohla resp. měla státi zákonem, rozhodovati vždy jen mínění jedné sněmovny t. j. přehlasováním jedné druhou, a nikoli oboustranná dohoda t. j. vzájemným dorozuměním se. Neboť tu by pak šlo vlastně již o zakrytou soustavu jednokomorovou, nikoli však o skutečnou soustavu dvoukomorovou.
Námitka, že by se v takovýchto případech mohla s osnovami zákona prováděti t. zv. míčová hra, není oprávněna. Nesluší přece přehlížeti, že všechny zákony z oboru veřejného práva jsou, pokud platnost jejich nelze nijakým forem vynutiti, t. zv. leges imperfectae. Povinnost těmito zákony daná není ani tak povinností právní, totiž v tom smyslu, že by jí bylo lze nějak vynutiti, jako spíše mravní, t. j. jest diktována smyslem pro povinnost a pro odpovědnost, který jest bezpodmínečným základem veškerého demokratického zřízení. Pokud bychom tudíž tohoto smyslu nepředpokládali u členů nejen našeho Národního shromáždění, nýbrž parlamentů vůbec - parlamenty jsou neodpovědné a činnost jejich vůbec vynutiti nelze - bylo by všechno odvolávání se na zákony marné a život veřejný, byl by naprosto ochromen. Ale právě proto, že tento smysl nutno předpokládati u obou našich sněmoven a u všech jejich členů, není se obávati, že by se s osnovami zákona prováděla nějaká t. zv. míčová hra, neboť smysl pro povinnost a pro odpovědnost bude zajisté nutiti obě sněmovny, aby nesouhlas způsobem takým či onakým odstranily a v čase pokud možno nejkratším k dohodě dospěly.
Na základě všech důvodů zde přednesených předkládá ústavně-právní výbor tuto změněnou osnovu senátu k přijetí.
V Praze, dne 15. ledna 1928.
Dr Luděk Krupka v. r.,
předseda.
Dr Bohumil Baxa v. r.,
zpravodaj.
Zákon
ze dne............................................................................
o zahlazení odsouzení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
§1.
(1) Soud povolí zahlazení soudního odsouzení nebo jiného odsouzení, jež se zapisuje do rejstříku trestů a nezní na přísnější trest než na trest na svobodě jednoho roku, napravil-li odsouzený podle možnosti škodu trestným činem způsobenou a nebyl-li v době uvedené v § 3 znovu odsouzen.
(2) Soud však může za podmínek uvedených v odst. 1. povoliti zahlazení odsouzení, nezní-li rozsudek na přísnější trest než na trest na svobodě pěti roků, jsou-li tu zcela mimořádné okolnosti, jež činí odsouzeného zahlazení jeho odsouzení hodným, jak co do povahy a pohnutky trestného činu, tak co do chování odsouzeného od doby, kdy trest odpykal.
(3) Do doby trestu na svobodě se včítá i náhradní trest uložený pro případ nedobytnosti vedlejšího peněžitého trestu.
§ 2.
(1) Výše trestu nerozhoduje při zahlazení:
a) jde-li o odsouzení jen za čin trestný spáchaný výlučně z politické pohnutky nebo jen za čin trestný podle druhého dílu vojenského zákona trestního,
b) jde-li o odsouzení za čin trestný spáchaný ve věku do dvaceti roků.
(2) Zahlazení odsouzení jest vyloučeno, byl-li za trestný čin uvedený v odst. 1. lit. a) uložen trest smrti nebo doživotní ztráty svobody.
§ 3.
(1) Doba zkušebná (§ 1, odst. 1. ) činí:
a) patnáct roků, jde-li o odsouzení k trestu na svobodě delšímu tří měsíců (§ 1, odst. 3.) za jiný zločin, než který uveden v § 2, odst. 1. lit. a),
b) deset roků, jde-li o odsouzení za zločin k trestu na svobodě tří měsíců nebo kratšímu (§ 1, odst. 3. ) nebo, jde-li o odsouzení za zločin uvedený v § 2, odst. 1. lit. a), nebo o odsouzení za přečin k trestu na svobodě přes tři měsíce (§ 1, odst. 3.),
c) pět roků ve všech ostatních případech.
(2) Byl-li čin spáchán ve věku do dvaceti roků a nezněl-li rozsudek na trest na svobodě delší jednoho roku, zkracuje se doba v odst. (1) uvedená na polovinu, činí však nejméně tři roky.
(3) Doba zkušebná se počíná, jakmile byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen. Do ní nebudiž vpočten čas, po který byl odsouzenec zadržen v uzavřeném ústavě.
§ 4.
(1) Byl-li kdo odsouzen více než jednou, povolí soud zahlazení všech odsouzení zároveň, jsou-li tu podmínky pro zahlazení každého jednotlivého z nich (§ 1, odst. 1. ) a je-li z chování odsouzeného po výkonu posledního trestu patrno, že se úplně polepšil.
(2) Stalo-li se však poslední odsouzení jen pro přestupek nebo pro přečin nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení předcházejících odsouzení i bez zahlazení tohoto posledního odsouzení.
(3) Jde-li nejvýše o tři odsouzení jen pro přestupky nebo přečiny nepatrného významu a nespočívající na nízké nebo nečestné pohnutce, povolí soud zahlazení všech těchto odsouzení, když uplynula aspoň od posledního z nich zkušebná doba.
§ 5.
Je-li odsouzení zahlazeno, pokládá se odsouzený nadále za osobu soudně bezúhonnou, pokud tomu nepřekáží jiné ještě nezahlazené odsouzení. Odsouzený jest sproštěn povinnosti vyjeviti odsouzení na dotaz před soudem nebo před jiným úřadem. Práva třetích osob, jež se zakládají na odsouzení, zůstávají nedotčena.
§ 6.
Že odsouzení bylo zahlazeno, buď poznamenáno v trestním spise, na trestním listě úřadu rejstříku trestů, v záznamech správních úřadů a ve všech jiných záznamech, které se vedou o odsouzení. Zahlazené odsouzení nesmí býti pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv podávaných úřadem rejstříku trestů nebo do vysvědčení bezúhonnosti, ani jakýmkoliv jiným způsobem v nich vyznačeno.
§ 7.
Je-li v rejstříku trestů zapsáno jen jediné odsouzení a nezní-li rozsudek na přísnější trest než trest na svobodě jednoho roku (§ 1, odst. 3.), nebudiž toto odsouzení, i nebylo-li zahlazeno, pojato do výpisu z rejstříku trestů, zpráv nebo vysvědčení bezúhonnosti, uplynula-li od doby, kdy byl trest na svobodě a na penězích vykonán, prominut nebo promlčen, doba patnácti let, a jde-li o odsouzení pro čin spáchaný ve věku do dvaceti roků, doba desíti let.
§ 8.
(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje sborový soud I. stolice (divisní soud), v jehož obvodě jest úřad vedoucí rejstřík trestů o odsouzeném.
(2) Jde-li o zahlazení odsouzení vyslovených soudem občanským nebo současně s nimi o zahlazení odsouzení vyslovených soudem vojenským, jest příslušný soud občanský. Jen tehdy, jde-li výhradně o zahlazení odsouzení vyslovených československými soudy vojenskými nebo vojenskými soudy bývalého mocnářství rakousko-uherského, jest příslušný soud vojenský.
§ 9.
(1) Zahlazení odsouzení se povoluje jen k návrhu.
(2) Návrh (žádost) mohou podati mimo odsouzeného jeho manžel, zákonný zástupce a příbuzní v linii vzestupné a sestupné.
(3) Také státní zástupce (vojenský prokurátor), nabude-li z jiného podnětu vědomost o skutečnostech, které mohou bez dalšího šetření odůvodniti, aby odsouzení bylo zahlazeno, navrhne sám zahlazení odsouzení.
(4) V případě odst. 2. postoupí soud věc státnímu zástupci (vojenskému prokurátorovi), který vykoná potřebná šetření o žádosti. Potřebná šetření jest všemi orgány provésti s veškerou šetrností pro odsouzeného.
(5) Jde-li o současné zahlazení odsouzení vysloveného soudem vojenským, vyžádá si státní zástupce dobré zdání vojenského prokurátora.
§ 10.
(1) Soud rozhodne usnesením v neveřejném sedění tří soudců (tří důstojníků justiční služby, z nichž pořadím nejstarší předsedá), vyslechna dříve státního zástupce (vojenského prokurátora).
(2) Má-li soud za to, že škoda nebyla ještě podle možnosti napravena, oznámí odsouzenému před rozhodnutím částku, kterou má ještě nahraditi, a stanoví mu k tomu konci přiměřenou lhůtu.
(3) Vyjdou-li po rozhodnutí soudu na jevo taková odsouzení, pro která by zahlazení odsouzení nebylo bývalo možno povoliti, zruší soud (odst. 1.) na návrh státního zástupce (vojenského prokurátora) usnesení o zahlazení odsouzení.
(4) Proti rozhodnutím. odst. (1)-(3) přísluší oběma stranám stížnost (rekurs) na sborový soud II. stolice (nejvyšší vojenský soud) do osmi dnů s účinkem odkladným.
(5) Jinak, pokud není v tomto zákoně nic jiného ustanoveno, platí o řízení předpisy trestních řádů.
§ 11.
V případě úhrnného nebo sjednoceného trestu (§ 517 býv. uh. trestního řádu) nebo v případě trestu dodatečného (§ 265 býv. rak. trestního řádu a § 311 vojenského trestního řádu) buďtež veškery rozsudky považovány za rozsudek jediný. Zahlazovací doba se počíná, jakmile byly ony tresty vykonány (§ 3, odst. 3.); do doby té včítá se i čas mezi výkony všech trestů.
§ 12.
(1) Není-li podmínek tímto zákonem stanovených pro zahlazení odsouzení, může je naříditi jen president republiky (§ 103 ústavní listiny).
(2) Řízení při žádostech za takové zahlazení koná se podle ustanovení trestních řádů pro řízení o žádostech za milost. Žádá-li se však jen o zahlazení odsouzení, přísluší konati řízení soudu uvedenému v § 8.
§ 13.
(1) Zrušuje se:
1. Zákon ze dne 21. března 1918, č. 108 ř. z. o odčinění odsouzení,
2. čl. I. zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 208 Sb. z. a n., kterým se mění odst. 1. § 5 zákona z 21. března 1918, č. 108 ř. z., a doplňuje § 411 tr. ř.
(2) Nárok na zahlazení odsouzení, který již někdo měl podle zákonů uvedených v odst. 1. v den, kdy tento zákon nabude účinnosti, zůstává zachován.
§ 14.
Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti, národní obrany a vnitra v dohodě se zúčastněnými ministry.