Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1928.

II. volební období.

6. zasedání.

Tisk 632-632/9.

Tajemník František Novotný nebyl odsouzen pro citát ze Schillerava >Viléma Tella<, nýbrž pro ostatní obsah své řeči, v němž soudy shledaly skutkovou podstatu zločinu dle § 15, čís. 3 a přečinu dle § 14, čís. 5 zákona na ochranu republiky. Výrok potvrzen byl nálezem nejvyššího soudu z 8. června 1927. Není tedy nijakého podkladu k podání zmateční stížnosti pro zachování zákona. Ostatně byl Františku Novotnému trest mu přisouzený rozhodnutím presidenta republiky z 2. prosince 1927 podmínečně prominut.

V Praze, dne 21. března 1928.

Dr Mayr-Harting v. r.,
ministr spravedlnosti.

Sekretär Franz Nowotny wurde nicht wegen des Zitates aus Schillers >Wilhelm Tell<, sondern wegen des übrigen Inhaltes seiner Rede verurteilt, in welchem die Gerichte den Tatbestand des Verbrechens nach § 15, al 3 und des Vergehens nach § 14, al. 5 des Gesetzes zum Schutze der Republik erblickten. Der Ausspruch wurde mit dem Erkenntnisse des Obersten Gerichtes vom 8. Juni 1927 bestätigt. Es liegt somit kein Grund für die Einbringung der Nichtigkeitsbeschwerde zur Wahrung des Gesetzes vor. Uebrigens wurde dem Franz Nowotny die über ihn verhängte Strafe mit der Entscheidung des Präsidenten der Republik vom 2. Dezember 1927 bedingungsweise nachgesehen.

Prag, am 21. März 1928.

Dr. Mayr-Harting m. p.,
Justizminister.

Tisk 632/1.

Placení zvláštních příplatků pojištěnci podle zákona čís. 221/1925 Sb. z. a n. o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců za návštěvu u lékaře a za lékařskou návštěvu v bytě pojištěncově opírá se o ustanovení § 25, č. 8 cit. zákona a bylo zavedeno z toho důvodu, aby do jisté míry bylo brzděno nadbytečné domáhání se pomoci lékařské. Zkušenosti z dosavadního působení zákona ukázaly, že tato oběť se strany pojištěnců je nezbytnou ochranou finanční rovnováhy Léčebného fondu. Teprve budoucí finanční stav Léčebného fondu může ukázati, do jaké míry může býti toto břímě zmírněno a zda bude možno přikročiti k jeho úplnému zrušení. Do té doby jest nutno přihlížeti k tomu, že finanční prospěch Léčebného fondu jest i prospěchem pojištěnců a že ohrožení prvého znamená nutně i ohrožení druhého.

Vynesením ministerstva sociální péče ze dne 10. listopadu 1926, č. j. 12453/IV-2-1926, bylo všem úřadům, které přicházejí v úvahu při srážení pojistného ze služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích požitků, sděleno, že dostává-li vdova kromě svých zaopatřovacích požitků ještě příspěvky na výchovu dětí nebo přídavky na děti, je nutno sečísti při vyměřování pojistného částky obou likvidačních listů a teprve ze součtu vyměřiti stanovené pojistné. Neřídí-li se snad některý likvidující úřad přesně podle této instrukce, může si postižená strana proti nesprávnému postupu stěžovati a ministerstvo sociální péče učiní pak opatření, aby byla zjednána náprava.

Postup podle zmíněného vynesení ministerstva sociální péče odpovídá jak ustanovení § 30 zákona č. 221 z r. 1925, podle něhož se pojistné vyměřuje ze stálých požitků služebních, odpočivných nebo zaopatřovacích, tak i ustanovení § 140, odst. 2., resp. § 212 zákona č. 103/1926, i § 21, odst. 2. zákona č. 104 z r. 1926.

Nelze tedy vzhledem k těmto zákonným předpisům vyhověti požadavku interpelace, aby pojistné bylo vyměřováno jenom z požitků pojištěncových, nikoli však z případných vychovávacích příspěvků pro jeho děti.

Stanovení nejnižší výměry pojistného částkou 16 Kč stalo se v té úvaze, že všichni pojištěnci, tedy i pojištěnci s nejmenšími požitky služebními, odpočivnými nebo zaopatřovacími mají stejný nárok na dávky nemocenské. Kromě toho bylo s minimální výší pojistného 16 Kč počítáno i při stanovení pojistně - matematického základu nemocenského pojištění veřejných zaměstnanců. Teprve bilance Léčebného fondu za rok 1927 ukáže, zda je možno, aby minimální sazba pojistného byla snížena bez současného omezení úkolů Léčebného fondu. Jest třeba uvážiti, že Léčebný fond je teprve v počátcích své činnosti a že nelze přistoupiti k radikálnímu omezení jeho příjmů, nemají-li vzniknouti odůvodněné obavy, že by jeho finanční nosnost byla ohrožena.

Provádění zákona o nemocenském pojištění veřejných zaměstnanců přísluší do pravomoci ministerstva sociální péče a převzal jsem tudíž sám zodpovědění interpelace.

V Praze, dne 28. ledna 1928.

Šrámek v. r.,
ministr sociální péče.

Die Entrichtung besonderer Zuzahlungen durch die Versicherten nach dem Gesetze Nr. 221/1925 S. d. G. u. V., betreffend die Krankenversicherung der öffentlichen Bediensteten, für die Besuche beim Arzte und für ärztliche Visiten in der Wohnung des Versicherten stützt sich auf die Bestimmung des § 25, al. 8 des zitierten Gesetzes und wurde aus dem Grunde eingeführt, um bis zu einem gewissen Grade der überflüssigen Inanspruchnahme der, ärztlichen Hilfe zu steuern. Die aus der bisherigen Auswirkung des Gesetzes gewonnenen Erfahrungen haben erwiesen, dass dieses Opfer seitens der Versicherten einen unerlässlichen Schutz für das finanzielle Gleichgewicht des Heilfonds bildet. Erst die künftige finanzielle Situation des Heilfonds kann zu erkennen geben, bis zu welochem Masse diese Belastung vermindert werden und ob zur gänzlichen Aufhebung derselben geschritten werden kann. Bis zu diesem Zeitpunkte ist darauf Bedacht zu nehmen, dass der finanzielle Vorteil des Heilfonds auch den Vorteil der Versicherten bildet und dass eine Bedrohung des ersteren notwendiger Weise auch die Bedrohung des letzteren bedeutet.

Mit dem Erlasse des Ministeriums für soziale Fürsorge vom 10. November 1926, G. Z. 12.453/IV2-1926, wurde sämtlichen beim Abzug des Versicherungsbeitrages von den DienstRuhe- und Versorgungsgenüssen in Betracht kommenden Behörden mitgeteilt, dass in dem Falle, wenn eine Witwe ausser ihren Versorgungsgenüssen noch andere Beiträge für die Erziehung der Kinder oder Kinderzulagen bezieht, bei der Bernessung des Versicherungsbeitrages die Beträge beider Liquidationsblätter zu addieren sind und erst aus der Summa die Bemessung des festgesetzten Versicherungsbeitrages zu erfolgen hat. Sollte sich vielleicht die oder jene liquidierende Behörde nicht genau an diese Instruktion halten, so kann sich die betroffene Partei gegen den unrichtigen Vorgang beschweren und das Ministerium für soziale Fürsorge trifft sodann Vorkehrungen, um Abhilfe zu verschaffen.

Der Vorgang nach dem erwähnten Erlasse des Ministeriums für soziale Fürsorge entspricht sowohl der Bestimmung des § 30 des Gesetzes Nr. 221 v. J. 1925, nach welcher der Versicherungsbeitrag von den ständigen Dienst-, Ruhe- oder Versorgungsgenüssen bemessen wird, als auch den Bestimmungen des § 140, Abs. 2, resp. § 212 des Gesetzes Nr. 103/1926 sowie § 21, Abs. 2 des Gesetzes Nr. 104 v. J. 1926.

Es kann somit mit Rücksicht auf diese gesetzlichen Vorschriften der Forderung der Interpellation, den Versicherungsbeitrag nur von den Genüssen des Versicherten, keineswegs jedoch von den eventuellen Erziehungsbeiträgen für seine Kinder zu bemessen, nicht entsprochen werden.

Die Festsetzung des Minimalausmasses des Ver- sicherungsbeitrages mit dem Betrage von 16 Kč. erfolgte in der Erwägung, dass alle Versicherten, somit auch die Versicherten mit den kleinsten Dienst-, Ruhe- oder Versorgungsgenüssen., den gleichen Anspruch auf Krankenversicherungsleistungen haben. Ausserdem wurde mit der Minimalhöhe des Versicherungsbeitrages von 16 Kč auch bei der Festsetzung der versicherungsmatematischen Grundlage der Krankenversicherung der öffentlichen Bediensteten gerechnet. Erst die Bilanz des Heilfonds für das Jahr 1927 wird zeigen, ob es möglich ist, den Minimalsatz des Versicherungsbeitrages ohne gleichzeitige Einschränkung der Aufgaben des Heilfonds herabzusetzen. Man muss in Betracht ziehen, dass sich der Heilfond erst in den Anfängen seiner Tätigkeit befiadet und dass an eine radikale Einschränkung seiner Einnahmen nicht geschritten werden kann, falls nicht begründete Befürchtungen entstehen sollen, dass seine finanzielle Tragfähigkeit bedroht würde.

Die Durchführung des Gesetzes betreffend die Krankenversicherung der öffentlichen Bediensteten gehört in den Wirkungskreis des Ministeriums für soziale Fürsorge und habe daher ich selbst die Beantwortung der Interpellation übernommen.

Prag, am 28. Jänner 1928.

Šrámek m. p.,
Minister für soziale Fürsorge.

Tisk 632/2.

Samosprávné korporace jsou podle § 212 platového zákona čís. 103/1926 Sb. z. a n. povinnypouze učiniti opatření, aby služební požitky a právní nároky jejich zaměstnanců nepřesahovaly míru jednotlivých druhů platových a služebních práv a nároků státních zaměstnanců stejné nebo rovnocenné kategorie a stejných služebních jakož i rodinných poměrů, není však možno nutiti je k tomu, aby pro své zaměstnance zavedly platový systém zákona čís. 103/1926 Sb. z. a n.

Zemské samosprávné korporace tento platový systém pro své zaměstnance přijaly a byla příslušná jejich usnesení podle § 212, odst. 4. platového zákona vládou již zásadně schválena. Převod zemských zaměstnanců do nových platů byl, pokud je ministerstvu vnitra známo, zemskými samosprávnými korporacemi z valné části proveden ještě dříve, než vláda zásadní recepci platového zákona pro obor zemské samosprávy schválila. Otázkou systemisace služebních míst v zemské samosprávě se bude možno zabývati, až všecky zemské samosprávné korporace podají v té příčině své návrhy.

Pokud jde o zaměstnance obecní, schvalují opatření podle § 212, odst. 1.- 3. platového zákona samosprávné úřady dohlédací, t. j. okresní, pokud se týče zemské správní výbory. Ministerstvu vnitra není proto známo, zda, které obce a v jakém rozsahu přijaly pro své zaměstnance platový systém zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. a zásady, na nichž jest tento zákon vybudován, zejména též zásady převodových ustanovení uvedeného zákona, a zdali, resp. v jaké míře jest v důsledku toho převod obecních zaměstnanců do nových platů podle obdoby těchto ustanovení vůbec možný. Již z tohoto důvodu nepokládalo ministerstvo vnitra za vhodné, aby z vlastního podnětu vydalo zvláštní směrnice pro převod obecních zaměstnanců. Teprve když moravský zemský výbor si vyžádal vyjádření ministerstva vnitra o svých vlastních směrnicích, podle nichž hodlá postupovati při schvalování opatření podle § 212 platového zákona v oboru samosprávy obecní, sdělilo ministerstvo vnitra svoje stanovisko ve věci jak zemskému výboru moravskému, tak i ostatním zemským samosprávným korporacím. Dále jdoucí opatření v této záležitosti mohla by vzbuditi pochybnosti, zda by je bylo lze uvésti v soulad s působností, kterou vymezuje ustanovení § 212, odst. 4. platového zákona příslušným dohlédacím úřadům samosprávným.