O polních a viničních hajných příslušná ustanovení obsažena jsou v hlavě IX. zák. čl. XII/1894, v téže hlavě prováděcího nařízení ze dne 17. října 1894, č. 48.000/F. M. a v jeho příloze D, v níž obsažena byla pravidla služební i disciplinární pro tyto hajné, jakož i pravidla o nošení a používání zbraní jimi. Otázku opatření polních (viničních) hajných střelnými zbraněmi řešilo nařízení ministra orby ze dne 4. července 1894, č. 23.806.

Podle § 178 zák. čl. XXIII/1885, hlídači vod a vodních děl berou se do služby podle týchž norem jako polní hajní. Ustanovení toto platí podle § 119 téhož zákona i o hlídačích ustanovených družstvy k ochraně proti povodním. § 5 zák. čl. XL/1914 bylo ustanoveno, že úřadem do přísahy vzatí polní a viniční hlídači, lesní hajní, hlídači zvěře, vod a vodních staveb mají se považovati se stanoviska užívání trestních zákonů za orgány vrchnosti.

Ze srovnání zmíněných předpisů, jakož i z vývoje právního řádu rakouského se podává, že poměry veřejné stráže zemědělské v některých vztazích lze upraviti jednotným zákonem. Jest to předem otázka, které osoby mají způsobilost nabýti práv veřejné stráže zemědělské, jakým způsobem jich mohou nabýti, jak osoby právy těmi nadané jsou zevně označeny a konečně jaká práva všeobecná veřejné stráži zemědělské náleží. Řešení těchto otázek jednotným zákonem jest nejen možné, ale v zájmu sjednocení dnešního práva jeví se potřebným. Bude-li tato věc upravena jednotným zákonem, odpadne řešení těchto otázek při sdělávání zákonů týkajících se specielních otázek zemědělských jako při novém zákonu o ochraně polního majetku, při novém zákonu honebním atd. Z důvodů naznačených předkládá vláda připojenou osnovu zákona, jímž mají býti jednotným způsobem upraveny ony otázky, týkající se všech druhů veřejné stráže zemědělské, jež jsou řešitelny všeobecným předpisem. Pokud některé otázky řešení takového nepřipouštějí, bude poukázáno ve zvláštní části.

§ 1.

Definuje jednak všeobecně pojem veřejné stráže zemědělské, jednak uvádí, pro které služby ochranné lze veřejnou stráž zemědělskou zříditi. Definice tato odpovídá celkem tomu, co ustanoveno jest v § 1 zákona č. 84/1872 ř. z. Osnova na rozdíl od citovaného zákona nepokládá za nutné zde zdůrazniti, že nečiní rozdílu, zda jde o osoby ve službách soukromých či veřejných Ustanovení takové bylo by nadbytečné, když do definice není pojat předpoklad, že jde o osobu ve službách veřejných. Bylo by se při této příležitosti zmíniti o otázce, bude-li moci na př. pán honitby podle osnovy nabýti práv veřejné stráže zemědělské. Osnova sice výslovně této otázky neřeší, přece však z definice § 1 plyne, že veřejnou stráží zemědělskou pán honitby by se nemohl státi, neboť u něho nebyl by dán základní předpoklad této definice, to jest, že byl ke službě ustanoven. Opačné ustanovení obsaženo jest v § 41 mor. honebního zákona a v § 36 slez. honebního zákona. Osnova nemohla přikloniti se ke stanovisku cit. zákonů, neboť osobní zájem osoby střežící vlastní práva jest neslučitelný s právy a povinnostmi veřejné stráže zemědělské. Dlužno tu uvážiti, že na př. trestní příkaz vydává se na základě oznámení přísežné stráže zemědělské o tom, co ve službě své zpozorovala (srovnej 460 rak. tr. ř. a § 532 zák. čl. XXXIII/ 1896, dále § 17 zák. čl. XX/1901, a § 62 nař. č. 65.000/1909 B. M.). S právy veřejné stráže zemědělské jsou spojeny i povinnosti, jež snadno mohou přijíti v rozpor s osobním zájmem osoby střežící vlastní právo. Vzhledem k tomu, že § 101 tr. z. rak. má užší rozsah, než § 68 cit. zákona, nebylo by lze ovšem ustanovení jeho použíti na všechny osoby náležející k přísežné stráži zemědělské, zejména ne na osoby, jež jsou ve službách soukromých. Právo uherské však mělo poněkud odchylná ustanovení, jež připouštěla použití předpisů o tak zvaných deliktech úředních i na činy přísežné stráže zemědělské (srov. na př. rozhodnutí C 11.789/97, podle něhož polní hajný, ublíží-li ve službě někomu tělesně, nespáchá urážku na cti, nýbrž zneužívá úřední moci).

§ 2.

Ustanovení prvé věty shoduje se věcně s ustanovením § 20 českého, § 19 moravského a § 18 slezského zákona o ochraně polního majetku. Věcně jest odůvodněno tím, že v mnohých případech zůstaveno jest zaměstnavateli na vůli, chce-li míti hlídače nadaného právy stráže veřejné, čili nic. Druhou větou tohoto odstavce mají býti zachovány v platnosti předpisy, které neponechávají zmíněné volnosti zaměstnavateli, nýbrž nutí jej, aby zaměstnance svého pro ochrannou službu dal úřadem potvrditi a vzíti do přísahy. Příkladem buď zde uvedeno ustanovení § 52 les. zákona rakouského, podle něhož ochranný personál lesní ustanovený obcemi a státem byl obligatorně brán do přísahy, kdežto personál soukromých majitelů toliko fakultativně. O podobném ustanovení zák. čl. XXXI/1879 byla již učiněna zmínka (srov. § 38 cit. zákona). Další ustanovení tohoto §u nevyžadují bližšího vysvětlení. Podotýká se toliko, že i na Moravě podle § 2 zák. č. 75/1887 mor. z. z. odznaky přísežné stráži zemědělské vydával politický úřad I. stolice za náhradu výrobních nákladů.

§ 3.

V prvé větě určují se všeobecné náležitosti osoby, jíž má se dostati práv veřejné stráže zemědělské. Ustanovení toto jest obdobou ustanovení §§ 2, 3 a 5 zák. č. 53/1896 mor. z. z. I tam, kde dosavadní právní předpisy podmínku státního občanství nepožadovaly výslovně, činila tak prakse. Podmínka svéprávnosti se v dosavadních předpisech sice nevyskytá, ale místo ní jest stanovena nejnižší hranice věková (tak v cit. zákonu mor. 24 léta, v čes. zákonu o ochraně polního majetku 20 let, stejně ve slezském). Spolehlivost výslovně žádal citovaný zákon mor. v § 5, odst. 2, tělesnou a duševní způsobilost v odst. 1 cit. §u. Osnova tu zdů- razňuje, že náležitosti tyto dlužno posuzovati právě s hlediska práv a povinností, které má veřejná stráž zemědělská. Třebas zákon v tom směru výslovného ustanovení neobsahuje, nebude moci zajisté úřad, zkoumaje osobní náležitosti požadované § 3 u osob, které řádně vykonaly povinnost brannou, nepřihlédnouti ke zvláštní jejich vhodnosti pro službu veřejné stráže zemědělské, neboť u osob takových zpravidla bude lze předpokládati vyšší ukázněnost a znalost zacházení se zbraní.

Ustanovení odst. 2. má na zřeteli taková ustanovení, jaká obsažena jsou na př. v § 26, písmeno d) rak. tr. z. Již prakse rakouská pokládala za nesporno, že služba přísežné stráže zemědělské, jest službou veřejnou (srov. vynesení min. orby ze dne 14. října 1898, č. 20.126). Podle cit. ustanovení rak. tr. zák. s odsouzením pro zločin ze zákona spojena byla ztráta služby veřejné a nezpůsobilost jí zase znovu nabýti bez výslovného povolení. Toto ustanovení ovšem bylo modifikováno zákonem z 15. listopadu 1867, č. 131 ř. z. Nezpůsobilost nabýti služby veřejné přestávala podle cit. zákona odpykáním trestu uloženého za zločiny zvlášť tam uvedené, kdežto při odsouzeních pro jiné zločiny po 10 resp. 5 letech, podle délky uloženého trestu.

Dále sem náleží § 32 zákona č. 50/1923 Sb. z. a n., podle něhož vysloví soud jako vedlejší trest ztrátu čestných práv, jež zahrnuje v sobě i ztrátu veřejných služeb a způsobilosti jich nabytí a opětného nabytí, sezná-li pro zločin v zákoně tom uvedený na trest nejméně 1 roku nebo uzná-li na trest sice kratší, ale byl-li zločin spáchán z pohnutek nízkých a nečestných. Dobu, po kterou trvá nezpůsobilost nabytí služby veřejné, určí tu soud od 3-10 let.

Rovněž recipované právo uherské zná jako trest vedlejší ztrátu úřadu, jež mimo jiné zahrnuje v sobě ztrátu veřejného úřadu nebo služby dosažených jmenováním nebo volbou, dále úředního, služebního nebo jiného postavení, zastávaného podle úředního potvrzení, a ztrátu způsobilosti dosáhnouti uvedených úřadů, služeb a postavení po dobu stanovenou soudem. (Při přečinech až 3 roky, při zločinech 3-10 let). Po čas trestu na svobodě podle tohoto práva pozbývá odsouzený po zákonu úřadu, postavení a služeb uvedených, i když to v rozsudku výslovně vyřčeno nebylo (srov. §§ 54-59 zák. čl. V/1878). Osnova nového trestního zákona má ustanovení obdobné onomu § 59 zák. čl. V/1878, označuje to však jako zákaz výkonu čestných práv občanských (srov. § 52, odst. 3. této osnovy).

Zmíněný zákon moravský č. 53/1896 mor. z. z. v § 4 výslovně citoval delikty, při nichž s odsouzením spojena byla po dobu stanovenou v zákoně čís. 131/1867 ř. z. nezpůsobilost státi se veřejnou stráží zemědělskou. S tím souviselo i ustanovení § 6 cit. zákona, podle něhož ze zákona nastávala ztráta práv veřejné stráže a nezpůsobilost nabýti znovu práv těch po dobu uvedenou v § 4 cit. zákona, vyskytly-li se u osoby do přísahy vzaté později důvody vylučující, uvedené v § 4. Osnova, aby se vyhnula výpočtu deliktů, při nichž podle platného práva buď již ze zákona nebo následkem zvláštního výroku soudního stíhá odsouzeného ztráta práv veřejné stráže, nebo nezpůsobilost jich nabýti, volí všeobecné znění (§ 3, odst. 2. a § 5, odst. 1.). Ježto v případech těch ztráta zmíněná nastává ze zákona nebo následkem výroku soudního, nebude ji úřad vyslovovati, nýbrž vyvodí pouze z ní nutné důsledky (srov. § 5, odst. 1. osnovy).

§ 4.

Podle dosavadního práva personál pro ochrannou službu lesní mohl býti vzat do přísahy i pro službu mysliveckou (§ 1 nař. č. 4/1854 ř. z.); rovněž mohl býti ochranný lesní a myslivecký personál zároveň ustanoven a do přísahy vzat pro ochranu polního majetku (srov. § 22, odst. 2. čes. zák. o ochraně polního majetku, § 21 zák. mor. a § 20 slez. zák.). Osnova zásadně připouští spojení různých služeb v téže osobě, ovšem s výhradou, je-li osoba ta způsobilá (§ 3) a skutečně schopna, aby služby ty zároveň zastávala. Touto výhradou chce osnova vyjádřiti jednak, že tu musí býti právní možnost takového sloučení různých funkcí, tedy zejména, je-li pro některou ze služeb předepsána zvláštní způsobilost, že ji osoba dotčená musí míti, jednak že sloučení musí býti i fakticky uskutečnitelné, tedy, že musí tu býti možnost zastávati funkce sloučené bez újmy pro výkon některé z nich. Osnova nevylučuje ani, aby táž osoba službu strážní s právy veřejné stráže vykonávala pro několik zaměstnavatelů.

§ 5.

Ustanovení odst. 2. jest obdobou ustanovení § 6, odst. 2. zák. č. 53/1896 mor. z. z. Ustanovení § 6, odst. 1. cit. zákona, které stanovilo ztrátu práv veřejné stráže a nezpůsobilost jich nabytí pro případy odsouzení pro některé delikty soudní, o čemž již byla učiněna zmínka, netřeba tu přejímati, neboť osnova věc tu řeší jiným způsobem v § 3, odst. 2. a v § 5, odst. 1, s výsledkem věcně stejným. Osnova na rozdíl od § 10 cit. zák. mor. nepokládá za nutné řešiti tu otázku opravných prostředků, jmenovitě otázku legitimace k jich podání a počtu instancí, neboť tu rozhodovati budou předpisy a zásady pro správní řízení vůbec platné.

§ 6.

Odstavec 1. odpovídá § 13 zák. č. 53/1896 mor. z. z. Odstavec 2. jest obdobou § 12 cit. zákona. Odstavec 3. naznačuje různé možné způsoby vyřízení těchto oznámení. Osnova nežádá opakování slibu, jde-li o pouhou změnu strážního obvodu nebo o pověření osoby v téže službě již do slibu vzaté ochranou jiného odvětví zemědělství, ježto znění slibu bude určeno jednotně pro všechny druhy strážní služby zemědělské, a posléze v případu, který na zřeteli má ustanovení poslední věty § 4 osnovy. V případu, že různé osoby dohodnou se o tom, že společně ustanoví si touž osobu pro službu ochrannou a společně o její potvrzení a vzetí do slibu požádají, jest samozřejmé, že osoba ustanovená vykoná jediný slib. Pochybno bylo by to, kdyby osnova neměla výslovného ustanovení, v případu, kdy k dohodě takové dojde teprve po tom, když již osoba taková pro jednoho zaměstnavatele byla potvrzena a do slibu vzata. Podle cit. zákona mor. rovněž byla jednotná přísaha. Práv nabytých vzetím do přísahy nedotýkala se nejen změna strážních obvodů, ale dokonce ani změna v osobě zaměstnavatelově, a nebylo třeba nové přísahy, jestliže osoba dříve do přísahy vzatá, později však ze služby vystoupivší, znovu pro službu takovou byla ustanovena. Moravský zákon ovšem připouštěl, aby úřad o způsobilosti osoby znovu ustanovené se přesvědčila výkon služby strážní prozatím jí zakázal (§ 8, odst. 3). Zákon moravský chtěl tu uspořiti zkoumání osobních náležitostí přísežné stráže zemědělské, avšak učinil sám zmíněnou výjimku; kromě toho ustanovení jeho §§ 7 a 8 nevylučovala, aby osobní náležitosti přísežné stráže byly úřadem kdykoliv přezkoumány, neboť úřad podle § 6, odst. 2, měl povinnost dbáti toho, zda přísežná stráž způsobilosti své nepozbyla. Znění osnovy tedy není podstatnou odchylkou od zákona moravského.