Proti nebezpečenstvím z činnosti lidské jest ovšem zemědělská výroba chráněna již předpisy soukromého práva na př. ochranou vlastnictví, služebností, držby, ustanoveními o náhradě škody a pod., a proti útokům hrubší povahy i předpisy trestních zákonů (srovnej na př. ustanovení o krádeži v § 174, bod II, písm. d)-f), a § 175, bod II, písm. a)-c) tr. zák. z r. 1852,
§ 421 zák. čl. V/1878, podle něhož jest při škodě nad 10 Kč přečinem, zmocní-li se kdo nemovitého majetku nebo jej poškodí nebo spotřebuje neoddělené plody, a § 127, odst. 2. zák. čl. XL/1879, podle něhož jest přestupkem zúmyslné bezprávné poškození cizího nemovitého majetku nebo spotřebování neoddělených plodin při škodě do 10 Kč).
Ochrana, kterou skýtá soukromé právo, není však vždy dostačující, zejména pak nepodává záruky dosti rychlé a snadné pomoci. Ani ochrana, kterou skýtají obecné zákony trestní, nepostihuje všech nebezpečí, jež jsou možná. Rozšiřovati ustanovení trestních zákonů na činy, jež výrobu zemědělskou poškozují nebo ohrožují poměrně nepatrně a jež ani po stránce subjektivní nemívají povahy kriminální, nebylo by zajisté účelné, a přece nelze ani proti takovým poměrně nepatrným škodám a ohrožením ponechati výrobu zemědělskou bez ochrany, ježto by množstvím takovýchto nepatrných škod a nebezpečenství pro celek mohla vzniknouti značná škoda. Proto systém ochrany zemědělské výroby v tomto směru doplňován bývá v zákonodárství policejními předpisy, omezujícími v zájmu ochrany výroby zemědělské individuální svobodu rozmanitými příkazy a zákazy, jichž nešetření stíháno jest pak tresty administrativními (srovnej na př. ve Francii code rurale, v Prusku zákon z 1. dubna 1880). V Rakousku a Uhrách tato policejní ochrana zemědělské výroby byla upravena zvláště pro jednotlivá odvětví její v zákonech honebních, rybářských, a pro nejdůležitější obory, t. j. polní hospodářství a lesnictví, v zákonech o ochraně polního majetku (v Uhrách v zák. čl. XII/1894, o polním hospodářství a polní policii) a v zákonech lesních. Ježto v býv. Rakousku zákonodárství v oboru zemědělství náleželo do pravomoci zemských sněmů, byly vydány v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zvláštní zemské zákony o ochraně polního majetku v r. 1875 (na Moravě novela v r. 1894), kteréž zákony, třebas v podstatě se shodují, přece v některých podrobnostech obsahují ustanovení odchylná. Zákony ty převzaty byly do československého právního řádu spolu se zmíněným již zák. čl. XII/1894, platícím na Slovensku a Podk. Rusi, takže pro policejní ochranu polního majetku v právním řádu československém jsou čtvery různé základní právní předpisy. Jest žádoucno aby tyto předpisy nahrazeny byly jednotným zákonem, který by platil pro celé státní území.
V zájmu právní kontinuity doporučuje se novou ochranu polního majetku vybudovati na základě předpisů dosavadních, jež ovšem dlužno podrobiti revisi. Jsou v nich totiž ustanovení, jež se celkem osvědčila, a proto nebylo by důvodů, aby do nového zákona nebyla převzata, a naopak opět ustanovení, jež nesplnila očekávání v ně kladená, nebo, třebas v době jejich vydání tehdejším poměrům vyhovovala, dnešním poměrům by nebyla přiměřená. Ustanovení tato bude ovšem nahraditi novými, lépe vyhovujícími. S těchto hledisek vypracována jest připojená osnova, jež v celku sice přimyká se k dosavadním zákonům o ochraně polního majetku, odchyluje se však od nich zejména v zásadních otázkách níže uvedených:
1. Dosavadní zákony ve věcech polního pychu přiznávají zásadně trestní pravomoc obecním trestním senátům. Ustanovení ta zajisté vycházela z předpokladu, že rychlosti, které vyžaduje stíhání polního pychu, aby totiž za činem následoval co nejdříve trest, lze docíliti jedině zákrokem úřadu v místě, jenž má vedle možnosti okamžitého bezprostředního styku se stranami ještě výhodu důkladné znalosti místní. Přes to však nepotkávalo se toto řízení trestní vždy s očekávaným výsledkem, neboť nebylo tu namnoze potřebné autority, nebo nebylo dbáno podstatných forem řízení, takže odvolací řízení vedlo pak ve většině případů k průtahům a ke zrušení prvoinstančních nálezů. Tyto nedostatky vystihlo již ministerské nařízení z 11. července 1918, č. 255 ř, z., přikázavši pravomoc trestní v případech poškozování nebo ohrožování výtěžku nebo provozování zemědělství okresním politickým úřadům. Praxe dosvědčila, že tento způsob řízení přes to, že je koná úřad vzdálenější a jinými pracemi přetížený, jest spolehlivější, účinnější a ani co do rychlosti že nezůstává pozadu, není-li někdy i rychlejší. I zkušenosti s lesním zákonem, kde rovněž kompetenci trestní vykonávají politické úřady, ukazují, že není po této stránce nijakých stesků.
Uváží-li se, jaké přátelské a příbuzenské poměry často v obci panují, jakož i, že členově obecního trestního senátu mohou býti různě závislí na pachateli, že v určitých dobách (na př. o žních) jsou na mnoze přetíženi prací a že je pro ně často úlohou odiosní trestati lidi, s nimiž jsou v denním styku, jakož i skutečnost, že výkon této agendy předpokládá důkladnou znalost zásad řízení trestního, lze usuzovati, že bude jen prospěšno, přenese-li se trestní pravomoc na politické úřady. Konečně i dosavadní zákonná úprava na Slovensku a Podk. Rusi, a to jak před vydáním zák. čl. XX/1901, tak i po něm, mluví pro přikázání trestní kompetence úřadům politickým, které na tomto území mají širší pravomoc, než v ostatních částech republiky. Ostatně i podle § 30, odst. 4. moravského zákona o ochraně polního majetku jsou politické úřady příslušny projednati věci pychové, které jim přímo byly oznámeny.
2. Ani organisace strážní služby v dosavadních zákonech není řešena způsobem vyhovujícím. Ustanovení dosavadních zákonů dovolující, aby jednotliví majitelé pozemků větší výměry ustanovili si vlastní polní hlídače a v důsledku toho byli osvobozeni od povinnosti přispívati na polního hlídače obecního, činila strážní službu pro drobné zemědělce, kteří byli pak povinni uhraditi veškeré výdaje spojené s ustanovením obecního polního hlídače, příliš nákladnou. Na výběr osoby polního hlídače, který byl obcí ustanovován, neměli ti, kdož ho vlastně platili, uhražujíce obci náklad, žádného vlivu. Stejně i o výkonu služby a propuštění ze služby obecního hlídače rozhodovati příslušelo výhradně orgánům obce a dosavadní zákony interesentům nedávaly dostatečné záruky, že obec při tom vždy bude náležitě dbáti zájmů ochrany polního majetku. Naznačeným nedostatkům chce osnova čeliti. Stejně jako dosavadní zákony vyslovuje povinnost obcí, aby postaraly se o střežení polního majetku v době, kdy jest toho třeba, připouštějíc, aby několik obcí dohromady ustanovilo si polního hlídače společného, i osvobození obce od této povinnosti. Výdaje spojené s ustanovením obecního polního hlídače ponesou v souladu s dosavadním právem účastníci. Odchylkou od dosavadního práva neosvobozuje však osnova od příspěvkové povinnosti ani ty účastníky, kteří by si snad ustanovili vlastního polního hlídače. Tím chce osnova docíliti zlevnění strážní služby, neboť čím větší bude plocha střežená, tím menší bude zpravidla poměrný náklad. Vydání na polního hlídače obecního uhraditi jest podle ustanovení § 25, zák. č. 329/1921 Sb. z. a n., ve znění § 15, zák. č. 77/1927 Sb. z. a n. Bude tedy obec povinna, dříve než toto výdajové opatření učiní, dáti zájemníkům příležitost, aby se o něm vyjádřili (zpravidla veřejnou vyhláškou a způsobem jinak v obci obvyklým s přiměřenou lhůtou k podání námitek). Ježto osnova nestanoví, že střežení polního majetku bezpodmínečně musí býti uskutečněno jen ustanovením polního hlídače obcí (srov. § 4, odst. 4. osnovy), nebude vyloučeno, aby zájemci mezi sebou a s obcí dohodl se o jiném způsobu střežení polního majetku, na př., že střežení to sami obstarají nebo že sami najmou polního hlídače (srov. prov. nař. č. 143/1922 Sb. z. a n. k § 25, zák. č. 329/1921 Sb. z. a n.). Ježto ten, kdo má vlastního polního hlídače, bude podle osnovy přes to povinen přispěti k úhradě výdajů spojených s ustanovením polního hlídače obecního, bude v jeho zájmu, aby střežení polního majetku v obci bylo nejméně nákladné. Snad tedy v mnohých případech dá svého polního hlídače k disposici i ostatním zájemníkům nebo obci, aby střežil veškerý polní majetek v obci, a učiní tak buď bezplatně nebo za úplatu menší, než byl by náklad na zvláštního obecního polního hlídače. Jak již řečeno, proti rozhodnutí obce, že polní hlídač má býti ustanoven a s jakými požitky, budou moci zájemci podati námitky. Rozhodnutí takové bude vyžadovati schválení okresního výboru, jestliže by proti němu vyslovili se zájemci, kteří by měli dohromady zaplatiti více než polovinu nákladu spojeného s ustanovením polního hlídače (§ 15, zák. č. 77/1927 Sb. z. a n.). Ježto zájemníci budou hraditi náklad na polního hlídače, bude se rozhodnutí obce, že polní hlídač má býti ustanoven a s jakými požitky, týkati jejich subjektivních práv, a proto bude jim přiznati i právo stížnosti do takovýchto rozhodnutí; o stížnosti rozhodovati bude okresní úřad a v dalším pořadu stolic úřad zemský (§§ 4, 5 a 99, zák. č. 125/1927 Sb. z. a n.). Předpisy osnovy budou tedy dostatečně chráněny oprávněné zájmy účastníků, aby snad jim nebyly způsobeny zbytečné výdaje ustanovením polního hlídače nebo jeho požitků. Účastníci nemají však zájmu jen na tom, aby střežení jejich majetku bylo obstaráno co nejhospodárněji, ale i na tom, aby polní majetek jejich střežen byl co nejlépe a tedy, bude-li k tomu ustanoven obcí polní hlídač, aby vybrána byla osoba nejzpůsobilejší. Z důvodu toho osnova nařizuje, aby zájemníkům byla dána příležitost, aby se vyjádřili též o osobě, která má býti za polního hlídače ustanovena. Řízení o této otázce bude lze vhodně spojiti s řízením předepsaným podle § 25 zák. č. 329/1921 Sb. z. a n. a prováděcího nařízení čís. 143/ 1922 Sb. z. a n., opatří-li si obec předem nabídky uchazečů o místo polního hlídače. Osnova k tomuto procesnímu nároku zájemníků připojuje další nárok, totiž aby byl za polního hlídače ustanoven obcí ten, pro kterého se vysloví většina účastníků počítaná podle § 15 zák. č. 77/1927 Sb. z. a n., jestliže má náležitosti potřebné k tomu, aby mohl býti úřadem potvrzen a vzat do slibu (§ 8 osnovy). Tím bude poskytnut zájemníkům dostatečný vliv i na výběr osoby obecního polního hlídače. Ovšem toto ustanovení samo o sobě nedostačovalo by vždy k zajištění cíle sledovaného, kdyby obci jako zaměstnavatelce obecního polního hlídače ponechána byla volnost kdykoli a z jakýchkoli důvodů polního hlídače, kterého určí vůle zájemníků, propustiti. Proto osnova vyžaduje pro taková rozhodnutí obce schválení okresního úřadu, jež ovšem bude moci býti odepřeno jen v případech, kde rozhodnutím obce mařen byl by účel sledovaný osnovou. Schválení může býti uděleno dodatečně. Bude-li míti obec závažné důvody pro propuštění polního hlídače, bude jej moci propustiti, šetříc ustanovení soukromého práva, aniž předem opatří si potřebné schválení úřadu. Opatření její v takovém případu stane se definitivním ovšem teprve schválením úřadu, resp. uplynutím lhůty, po níž má se za to, že opatření úřadem bylo schváleno. Účinky schválení nebo neschválení bude vztahovati k době, kdy obec opatření učinila. Dojde-li tedy ke schválení opatření obce se strany úřadu, ať výslovně nebo mlčky, bude opatření obce od počátku platné, nebude-li však opatření schváleno, bude věc posuzovati, jakoby obec žádného opatření neučinila (§ 7 osnovy). Přiznala-li osnova většině účastníků nárok, aby za polního hlídače byla ustanovena vhodná osoba většinou tou označená, jest jen důsledné, přiznává li v § 7 téže většině i právo žádati, aby obec ustanoveného polního hlídače propustila ze služby. V tomto případě ovšem netřeba žádati, aby akt obce, jímž přání většiny účastníků bylo vyhověno, byl ještě podroben schválení úřadu.
3. Další zásadní otázkou jest hranice mezi kompetencí politických úřadů a soudů. Kdežto v oboru práva dříve uherského je to hodnota věci přes 60 Kč, která určuje hranici kompetence soudní, není podle zákonů v ostatních částech republiky taková mez vůbec stanovena, a dala by se nejvýše hledati v judikátech nejvyššího soudu (v judikátu č. 1364/1923 sbírky Vážného je mez tato stanovena 1 K předválečnou, čemuž na roveň klade se nyní 5 Kč). Nepoměr, který jest mezi trestním zákonem platným v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, podle kterého krádež na polních plodinách kvalifikuje se za zločin již při hodnotě přesahující 50 Kč, a trestním zákonem platným v ostatních částech státního území, který rozlišuje jen mezi zločinem krádeže a přečinem, při čemž hranicí je částka 200 Kč, nelze ovšem touto osnovou odstraniti. Jistého vyrovnání bylo tu ostatně dosaženo zák. č. 471/1921 Sb. z. a n. Vládní návrh buduje hranici mezi řečenou kompetencí do té doby, než budou uzákoněny předpisy nového trestního zákona. Při tom sice je si vědom toho, že polní majetek, který se nalézá ve volné přírodě, potřebuje nutně zvláštní ochrany, ale nezavírá oči ani před skutečností, že život na některé delikty nedívá se vždy jako na delikty kriminální, ač jimi podle dnešního právního řádu jsou. Jest myslitelno, že jedinou činností uskuteční pachatel skutkovou podstatu několika trestních činů. Při široké definici polního pychu, obsažené v osnově, není vyloučeno, že uskutečněna bude je- dnou činností nejen skutková podstata polního pychu, jak jest určena osnovou, ale že zároveň uskutečněna bude i skutková podstata jiného deliktu správního, nebo deliktu, který podle dosud platného práva stíhají soudy. Případy na prvém místě zmíněné netřeba v osnově zvláště řešiti, neboť i kdyby došlo tu k ideální konkurenci polního pychu s jiným správním přestupkem, konkurence taková ve správních předpisech zpravidla se nevylučuje, a bude úkolem příští úpravy správního práva trestního vyřešiti, jaké právní účinky takováto ideální konkurence dvou správních přestupků má míti. Připravovaná osnova příslušného zákona otázkou touto se zabývá a řeší ji pravidlem podle zásady konsumpce. Jinak věc se má v případech druhé kategorie. Tu v úvahu mohou přijíti zejména činnosti, které lze označiti jako odcizení nebo zlomyslné poškození. Pokud jde o odcizení, dlužno na zřeteli míti ustanovení trestních zákonů o krádeži. Ustanovení ta jsou tak široká, že každé úmyslné odcizení polního majetku zároveň by zakládalo skutkovou podstatu krádeže podle trestních zákonů. Uváží-li se všechny důsledky, jež odsouzení soudem má za následek, jest otázkou, má-li býti ponecháno soudům, aby každé odcizení polního majetku stíhaly. Ani lid všechny tyto případy vždy jako krádež nehodnotí (na př. utržení ovoce se stromu). Některé ze skutků těch, ač pokládány jsou obecně za činy bezprávné, přece v očích lidu nejsou tak difamující, jako krádež. Vystihnouti případy takové ovšem skýtá určité potíže. Snad nesporně lze tvrditi, že není důvodů, aby za krádež nebylo považováno odcizení věcí, jež sice podle osnovy dlužno pokládati za polní majetek, jež však s půdou nejsou nijak spojeny, jako na př. na poli zanechané stroje, nářadí a náčiní. Posuzovati odcizení těchto věcí mírněji než krádež, nebylo by odůvodněno. Okolnost, že jsou na pozemcích, jež dlužno pokládati za polní majetek, nemůže býti důvodem pro mírnější posuzování. Zanechání jich bez dozoru vlastníka jest hospodářskou nutností, neboť zemědělec nemůže vždy, když práci svojí opouští, vzíti s sebou i všechny stroje, nářadí a náčiní. Právě okolnost, že věci ty nutno zanechati bez dozoru vlastníka ve volné přírodě, jest důvodem pro přísnější posuzování deliktů na těchto věcech spáchaných. Poněkud jinak věc se má, pokud jde o plodiny nesklizené. Tu někdy není ani jisto, zda vlastník by si je přisvojil. Jest myslitelno, že na přisvojení některých buď nebude míti valného hospodářského zájmu, nebo že přisvojení jich bude mu znemožněno (na př. živelní pohromou). Některé z případů těchto kromě toho liší se od případů dříve zmíněných tím, že pachatel dříve, než si plodiny takové přívlastní, musí je odděliti a tím zpravidla vytvoří část hodnoty, kterou tyto plodiny pak představují. Pokud jde tedy o plodiny nesklizené, bylo by snad odůvodněno mírnější posuzování deliktů na nich spáchaných odcizením. Ovšem i toto mírnější posuzování má svoji mez. Poseká-li někdo na př. druhému celé pole jetele, aby si jej přivlastnil, nezaslouží jistě zvláštního zřetele. Z tohoto jediného příkladu již se podává, že nutno vzíti zřetel i k hodnotě odcizených plodin, a že lze mírnějšího hlediska použíti jen při nižší hodnotě. Posléze dlužno uvážiti, že trestní zákon uvádí některé případy krádeže, jež jsou zločinem beze zřetele na cenu odcizené věci. Jsou to na př. případy uvedené v § 174, bod I. písm. a)-c) a v § 176, bod I. tr. zák. z r. 1852 (§§ 337, 345, 336, bod 5., 338 zák. čl. V/1878), tedy případy, kdy přísnější posuzování věci odůvodněno jest okolnostmi, jež poukazují na větší nebezpečnost pachatele. Tu tedy nemůže rozhodovati okolnost, že delikt spáchán byl na polním majetku, a nebylo by odůvodněno čin snad proto mírněji posuzovati.
Jak již řečeno, může býti činností uskutečňující skutkovou podstatu polního pychu zároveň uskutečněna i skutková podstata deliktu dnes soudy stíhaného i v těch případech, kdy jde o činnost, kterou lze označiti jako zlomyslné poškození cizího majetku. Dosavadní judikatura žádá při těchto deliktech soudních, jednak aby byl u pachatele úmysl poškoditi cizí majetek, jednak aby byl si vědom protiprávnosti jednání. Dlužno rozhodnouti, jak jest posuzovati takovéto případy konkurence. Bylo by možno trojí řešení. Předem bylo by možno zlomyslné poškození polního majetku prohlásiti za polní pych a nedotčeny ponechati i předpisy trestních zákonů. Stíhání pak provedly by jednak úřady správní, jednak soudy. I takovéto řešení vyskytá se ve správních předpisech (srov. na př. čl. 3, odst. 2. zák. č. 125/1927 Sb. z. a n., nebo 22, zák. č. 87/1926 Sb. z. a n.). Při řešení takovém touže věcí zabývají se dvojí orgánové státní a toto dvoj í stíhání téhož činu ovšem těžce doléhá na pachatele. Proto řešení takové volí se jen ve zvláštních případech. Nepříznivé důsledky dvojího stíhání téhož činu doporučují, aby stíhání takové osnova vyloučila. To státi se může jedině tím, že správní předpisy o polním pychu uvedou se v poměr subsidiarity k předpisům o deliktech soudních, takže kdykoliv nějakou činností uskuteční se skutková podstata činu soudně stíhatelného, bude vyloučeno použití správních předpisů o polním pychu. Vyloučiti naopak platnost předpisů o deliktech soudních, bylo by totiž nijak neodůvodněným privilegováním zlomyslného poškození v případech, kdy týká se polního majetku.
Vycházejíc z úvah uvedených, osnova zásadně uvedla správní předpisy o polním pychu v poměru subsidiarity k předpisům o deliktech soudních. Důsledek toho bude, že jen tou činností bude lze spáchati polní pych, kterou neuskuteční se žádná ze skutkových podstat deliktů soudně stíhatelných. Při bezprávném přivlastnění plodin nesklizených v ceně nepřesahující 30 Kč učinila osnova výjimku ve prospěch kompetence správních úřadů, vyloučivši kompetenci soudů. Ovšem bylo dlužno i tuto výjimku omeziti v případech, ve kterých podle platných trestních zákonů o těžší kvalifikaci činu nerozhoduje cena, nýbrž jiné okolnosti. Tu osnova přiznává výlučnou kompetenci soudům. Mezi okolnostmi, které krádež bez zřetele k ceně činí zločinem, náleží však podle § 336, bod 3. zák. čl. V/1878 také okolnost, že krádež spáchána byla na místě ohraženém, kam se zloděj vlámal nebo vlezl. Ustanovení toto bylo modifikováno ustanovením § 93 písm. a) zák. čl. XII/1894, podle něhož, šlo-li o krádež hospodářských plodin v ceně do 60 Kč, byla krádež přestupkem, i když spáchána byla na místě ohraženém, kam pachatel vlezl. Aby osnova zachovala tuto výjimku, která má význam zejména pro drobné krádeže v zahradách, stanoví výslovně, že nemá se přihlížeti k tomu, že šlo o místo ohražené, jako k okolnosti, která skutek činí zločinem.
Tím tedy osnova věcně přejímá zmíněné ustanovení § 93 písm. a). zák. čl. XII/1894, ovšem se změnou, že hranici, do které takovéto drobné krádeže na místech ohražených bude lze považovati za polní pych, snižuje na 30 Kč.
Nelze zatajiti, že i řešení osnovou přijaté vykazuje některé nedostatky. Předem mez stanovená určitou částkou nemůže vystihnouti všechny možné případy a nutně vede k nesrovnalostem, kde jde o krajní případy nepatrného překročení této meze. Dále osnovou přijaté řešení vytvoří ochranu polního majetku odlišně od ochrany, kterou skýtá dosavadní právo lesům na Slovensku a Podk. Rusi. Tam totiž lesní krádeže do částky 60 Kč jsou administrativní přestupky. Dojde-li k valorisaci této sumy, bude rozdíl ještě nápadnější. Tento rozpor bude lze odstraniti ovšem jen v novém lesním zákonu, o němž se pracuje.
Podle dosavadních zákonů o ochraně polního majetku předpisy o polním pychu byly rovněž v poměru subsidiarity k ustanovením trestních zákonů. Podle zák. čl. XII/ 1894 jest dána kompetence úřadů správních k trestání deliktů obdobných oněm, jež označovány jsou dosavadními zákony za polní pych, tehdy, nečiní-li hodnota odcizeného nebo požadovaná náhrada více než 60 Kč. V případech odcizení byla však i tu učiněna výjimka ve prospěch kompetence soudní, jestliže čin beze zřetele na cenu věci odcizené kvalifikován byl za zločin krádeže podle § 338 zák. čl. V/1878 [§ 93 písm. a) zák. č. XII/1894]. O omezení této výjimky byla již učiněna zmínka.
4. Dále jest řešiti v osnově otázku výpočtu náhrady škod. V tomto směru navrhuje se za účelem zjednodušení a zlevnění celého řízení, a jak je také přiměřeno povaze věci, analogicky podle dosavadního stavu, odhad jednak polním hlídačem, nepřesahuje-li škoda 50 Kč, nebo jde-li o jednotné odškodné podle pevných sazeb, jednak v ostatních případech, zejména i když škoda nečiní sice více než 50 Kč, ale některá ze stran o to žádá - odhad komisí, při čemž je v § 21, odst. 8. a § 22, odst. 2. pamatováno na to, aby úřad měl pro stanovení náhrady škody základ i v případě, neshoduje-li se mínění členů komise. Pro případy, kdy učiněna škoda dobytkem nebo drůbeží, navrhují se tarify. Přímo v zákoně stanoviti tarify se nedoporučuje pro kolísání cen a pro přílišnou kasuistiku, jaká by tu byla nutna. Proto svěřuje se určení sazeb zemským úřadům, které také mohou nejlépe přihlížeti k poměrům v jednotlivých oblastech, jež nutno míti na zřeteli.