Senát Národního shromáždění R. Čs. r.1928.
II. volební období.
6. zasedání.
Tisk 735.
Vládní návrh.
Zákon
ze dne..............................................................
o správním trestním právu a řízení.
Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:
ČÁST PRVÁ.
Všeobecné předpisy správního práva trestního.
§ 1.
Správní přestupky.
Správními přestupky podle tohoto zákona se rozumějí činy (jednání nebo opominutí),
jež podle platných předpisů přísluší stíhati politickým (státním policejním) úřadům.
§ 2.
Časová a místní působnost.
(1) Nikdo nemůže býti trestán za čin, který nebyl trestný v době, kdy byl spáchán.
(2) Trest se řídí podle práva platného v době spáchání činu, leč by právo platné v době vynesení nálezu v prvé stolici bylo pro pachatele příznivější.
(3) Pokud zákon neustanovuje jinak, jsou trestné jen správní přestupky, které byly spáchány v tuzemsku.
(4) Správní přestupek se pokládá za spáchaný v tuzemsku, když pachatel v tuzemsku jednal nebo opominul jednati nebo když výsledek v příslušném právním předpisu uvedený nastal nebo měl nastati v tuzemsku.
(5) Pro správní přestupek nelze nikoho vydati cizímu státu; trest za něj v cizině uložený nelze v tuzemsku vykonati.
Příčetnost.
§ 3.
(1) Trestný není, kdo pro duševní chorobu, slabomyslnost nebo poruchu vědomí v době činu nemůže rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.
(2) Byla-li však z některého z těchto důvodů nebo pro pokročilý věk toliko zmenšena pachatelova způsobilost rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání, buď toho dbáno při výměře trestu jako polehčující okolnosti.
(3) Ustanovení předcházejících odstavců neplatí, byla-li porucha způsobena opojením, které pachatel sám zavinil.
§ 4.
(1) Trestný není, kdo v době spáchání činu nedokonal čtrnáctý rok věku.
(2) Kdo v době činu dokonal sice čtrnáct roků, avšak nedovršil osmnáct roků (mladistvý), není trestný, nemohl-li pro rozumovou nebo značnou mravní zaostalost rozpoznati bezprávnost svého činu nebo říditi své jednání podle správného rozpoznání.
§5.
Bezprávnost činu.
(1) Trestný není čin, který sice zakládá skutkovou podstatu správního přestupku, je však plněním povinnosti úřadu nebo povolání nebo je jinak právním řádem přikázán nebo dovolen.
(2) Trestný není, kdo se dopustil činu za tím účelem, aby odvrátil od sebe nebo od jiného přímo hrozící nebezpečí pro tělo, svobodu, majetek nebo jiný statek, leč by je byl mohl odvrátiti jiným způsobem nebo byl povinen je snášeti.
§ 6.
Vina.
(1) Pokud ze zákona neplyne jinak, stačí k trestnosti správního přestupku zpravidla pouhá nedbalost. Ani této se však nevyžaduje a stačí - pokud neplyne ze zákona jinak k trestnosti pouhé jednání proti zákazu nebo nedbání příkazu (neposlušnost) - tehdy, jestliže k podstatě přestupku nenáleží, aby vznikla škoda nebo vzešlo skutečné ohrožení, ledaže by obviněný dokázal, že mu zachování předpisu nebylo možným bez jeho zavinění.
(2) Neznalost předpisu nebo jeho mylný výklad nezprošťuje trestní odpovědnosti; jsou-li však omluvitelny zvláštními okolnostmi, má k nim úřad vzíti zřetel jako k polehčujícím okolnostem při výměře trestu a může po případě uložiti trest i pod trestní sazbou.
§ 7.
Účastenství.
(1) Kdo návodem, rozkazem, radou, utvrzováním, slibem nebo poskytnutím pomoci nebo jinak úmyslně způsobí nebo usnadní spáchání správního přestupku jinou osobou (pachatelem), trestá se, i když pachatel sám není trestný.
(2) To platí též o tom, kdo opominutím příkazu nebo přiměřeného dohledu, k němuž byl povinen, způsobil nebo usnadnil spáchání správního přestupku jinou osobou.
§ 8.
Pokus.
(1) Pokus správního přestupku se trestá jen, pokud jej zákon prohlašuje výslovně za trestný.
(2) Pro pokus nelze potrestati toho, kdo dobrovolně upustil od trestné činnosti dříve, než ji ukončil, nebo její výsledek dobrovolně zamezil nebo odvrátil.
§9.
Zvláštní případy odpovědnosti.
Jestliže povinnost jednati určitým způsobem nebo něco opominouti postihuje právnické osoby nebo jiné soubory osob a je-li na nesplnění této povinnosti ustanoven trest, lze - pokud zákon jinak nestanoví - uložiti trest orgánům, jež jsou podle právních předpisů povolány je v tom směru zastupovati. Tito orgánové mají právo a na vyzvání úřadu povinnost ustanoviti ze sebe jednu nebo více osob, které jsou pak odpovědny za zachovávání platných předpisů. Za peněžité pokuty a náklady řízení, uložené podle předchozích ustanovení odpovědným orgánům a zástupcům, jakož i za náhradu škody, jestliže úřad je povolán o ní rozhodovati (§ 25, odst. 5), ručí právnické osoby a jiné soubory osob, o něž jde, rukou společnou a nerozdílnou s potrestaným.
§ 10.
Promlčení.
(1) Pro správní přestupek nelze stíhati toho, proti němuž úřad nebo soud nepředsevzal úkon stíhání v promlčecí lhůtě.
(2) Promlčecí lhůta je u správních přestupků, jimiž byly ohroženy nebo zkráceny veřejné dávky, jeden rok, u všech ostatních správních přestupků šest měsíců. Promlčecí lhůta se počítá ode dne, kdy se trestná činnost ukončila nebo trestné chování přestalo. Nastal-li výsledek náležející k skutkové podstatě teprve později, počítá se lhůta až od této doby. U přestupků soukromo-žalobných je kromě toho stíhání vyloučeno také, nepodá-li soukromý žalobce u příslušného úřadu návrh na potrestání do šesti neděl od té doby, co se dověděl o přestupku a o osobě pachatelově.
(3) Uplynuly-li od počátku promlčecí lhůty tři roky, nesmí býti trestní nález vydán ani uložený trest vykonán.
(4) Promlčení stíhání se staví v případě uvedeném v § 24, odst. 1, po dobu soudního řízení, a to ode dne jeho zavedení až do jeho pravoplatného skončení. Promlčení výkonu trestu se staví po dobu, po kterou se odsouzený zdržuje v cizině v úmyslu, aby se vyhnul výkonu trestu, dále po dobu projednávání stížnosti proti pravoplatnému nálezu nejvyšším správním soudem, a to ode dne podání stížnosti do dne vyhlášení nálezu nejvyšším správním soudem, jakož i po dobu, po kterou odsouzený odpykává trest vězení nebo na kterou mu byl povolen odklad trestu nebo splácení pokuty ve lhůtách.
(5) Kde správní předpisy spojují určité následky s odsouzením pro správní přestupky, pomíjejí tyto následky uplynutím tří roků po výkonu trestu, pokud ve správních předpisech se nestanoví lhůta kratší.
§ 11.
Tresty.
(1) Správní přestupky, na něž není trest určen, trestají se trestem na penězích (pokutou) do 5000 Kč nebo trestem na svobodě (vězením) do čtrnácti dnů.
(2) Může-li býti za správní přestupek uložena pokuta nebo trest na svobodě, budiž zpravidla uložena pokuta; vězení budiž ukládáno jen ve vážnějších případech, zejména dopustil-li se vinník opětovně přestupku téhož druhu. V případech zcela výjimečných mohou býti oba tyto tresty uloženy také vedle sebe.
(3) Pokud předpisy vydanými do 28. října 1918 je určena sazba pokut (peněžitých pokut a trestů) na správní přestupky, zvyšuje se tato sazba na pětinásobek. Totéž platí o pokutách uvedených v živnostenském zákoně ze dne 10. října 1924, č. 259 Sb. z. a n.
§ 12.
Propadnutí věci.
(1) Pokud lze prohlásiti věci za propadlé, mohou býti prohlášeny za propadlé jen věci, které náležejí osobám v téže věci trestně odpovědným nebo jim byly přenechány tím, kdo má právo s nimi nakládati. Jiné věci mohou býti prohlášeny za propadlé jen, pokud to zákon připouští nebo je-li držba, užívání nebo rozšiřování jich zakázáno.
(2) Jsou-li tu podmínky uvedené v odstavci 1, může úřad rozhodnouti o propadnutí samostatně, i když pachatel nemůže býti stíhán neb odsouzen.
(3) Propadlé věci buďte zpeněženy, pokud se jinak nestanoví nebo pokud věci ty nemají býti vzhledem k své vlastnosti zničeny.
Výměra trestu.
§ 13.
(1) Trest se vyměřuje v mezích stanovené trestní sazby, pokud zákon nepřipouští, aby byl vyměřen pod trestní sazbou. Při tom se přihlíží k polehčujícím i přitěžujícím okolnostem a k majetkovým a rodinným poměrům obviněného.
(2) Účastník se trestá zpravidla mírněji než pachatel, pokus mírněji než čin dokonaný.
§ 14.
(1) Má-li někdo býti potrestán pro několik správních přestupků, jichž se dopustil jedním nebo více činy, uloží se tresty na všecky tyto přestupky vedle sebe.
(2) Spojí-li však úřad řízení o dvou nebo více správních přestupcích (§ 23), vyměří se trest podle trestní sazby stanovené na nejtěžší z těchto přestupků. K ostatním přestupkům se přihlíží jako k okolnostem přitěžujícím; při tom je dovoleno, vyžadují-li toho zvláštní okolnosti, nejvyšší trestní sazbu na nejtěžší přestupek zvýšiti o nejvyšší trestní sazbu za přestupek po něm nejpřísněji trestný.
§ 15.
Zmírnění trestu a upuštění od něho.
(1) Převládají-li polehčující okolnosti, může úřad místo trestu vězení uložiti pokutu odpovídající poměrům obviněného.
(2) Úřad rozhodující o odvolání může za okolností zvláštního zřetele hodných snížiti trest i pod trestní sazbu nebo jej zcela prominouti; ve výjimečných, zvláště odůvodněných případech může to odvolací úřad učiniti, s konečnou platností, i když trest byl již pravoplatně uložen.
(3) úřad může upustiti od potrestání mladistvé osoby (§ 4, odst. 2) a uděliti jí důtku, jsou-li její zavinění a následky přestupku nepatrné a bylo-li by podle okolností i uložení nejmenšího trestu tvrdé nebo kde to může míti podle okolností výchovný vliv. Při osobách mladistvých, které podléhají disciplinárním předpisům ústavním nebo jiným, může úřad upustiti od potrestání a požádati příslušný orgán o uložení přiměřeného disciplinárního trestu.
§ 16.
Přeměna trestu.
(1) Pro případ nedobytnosti budiž uložená pokuta buď přeměněna na vězení podle míry zavinění v mezích sazby trestu na svobodě na čin stanovené nebo, není-li stanoven na správní přestupek trest na svobodě, na vězení v trvání nejvýše čtrnácti dnů.
(2) Za nedobytné se pokládají pokuty, pokud jich zaplacením by podle uvážení úřadu byla ohrožena nezbytná výživa odsouzeného neb osob, jež podle zákona má živiti, nebo bylo zmařeno splnění povinnosti k náhradě škody poškozenému.
(3) Výkon trestu vězení uloženého pro případ nedobytnosti pokuty může odsouzený kdykoli odvrátiti tím, že zaplatí pokutu nebo, počalo-li se již s výkonem náhradního trestu vězení, poměrnou její část.
ČÁST DRUHÁ.
Trestní řízení správní.
Úvodní ustanovení.
§ 17.
(1) Pro správní přestupek smí býti trest uložen jen po řízení provedeném podle ustanovení tohoto zákona.
(2) Pokud tento zákon neobsahuje ustanovení vůbec nebo ustanovení odchylných, platí pro trestní řízení správní vládní nařízení ze dne 13.ledna 1928, čís. 8 Sb. z. a n., o řízení ve věcech náležejících do působnosti politických úřadů (správním řízení).
§ 18.
Stíhati a trestati správní přestupky náleží v prvé stolici okresním úřadům, v městech se zvláštním statutem, pokud jim nebyla odňata působnost politických úřadů, magistrátům (městským, obecním radám), v městech se zřízeným magistrátem městským notářským úřadům a v oboru jejich působnosti státním policejním úřadům.
§ 19.
(1) Není-li zvláštním předpisem výslovně určeno, že správní přestupek se stíhá jen k návrhu nebo soukromé žalobě, stíhají se správní přestupky z úřední povinnosti.
(2) Úřady jsou povinny se stejnou pečlivostí zjistiti a uvážiti všecky okolnosti, svědčící proti obviněnému i v jeho prospěch.
§ 20.
Orgánem veřejné moci podle tohoto zákona se rozumí ten, komu byl zákonem nebo po zákonu svěřen výkon veřejné moci, i ten, kdo při tom z jeho příkazu pomáhá.
HLAVA I.
Všeobecná ustanovení.
§ 21.
(1) K stíhání správního přestupku je, pokud tento zákon nestanoví výjimku (§ 72, odst. 2) místně příslušným úřad, v jehož obvodě byl trestný čin (§ 1) vykonán, i když výsledek nastal jinde.
(2) Je-li podle toho odůvodněna příslušnost několika úřadů, je příslušným úřad, který nejdříve provedl úkon stíhání (§ 25, odst. 3).
(3) Není-li ani takto příslušnost určena nebo není-li jisto, který úřad je příslušný, je příslušným úřad, který se nejdříve o přestupku dověděl nebo řízení zahájil, a to tak dlouho, dokud se nezjistí okolnosti odůvodňující příslušnost jiného úřadu.
(4) Příslušnost úřadu k řízení proti pachateli odůvodňuje také jeho příslušnost k řízení proti všem v téže věci trestně odpovědným osobám.
§ 22.
Vznikne-li mezi úřady spor o příslušnost, má každý z úřadů, mezi nimiž je příslušnost sporná, zahájiti ve svém úředním obvodu nutná úřední jednání a zároveň zpraviti druhý úřad a učiniti oznámení společně nadřízenému věcně příslušnému úřadu, jenž rozhodne o tom, který úřad je k projednání věci příslušný.
§ 23.
Spáchá-li někdo různými samostatnými činy nebo jedním činem několik přestupků téhož druhu, jež mají býti týmž úřadem trestány, buď řízení o všech těchto přestupcích spojeno.
§ 24.
(1) Má-li býti čin trestán jako správní přestupek jen tehdy, nezakládá-li skutkovou podstatu činu trestného soudem, budiž řízení odloženo až do pravoplatného soudního rozhodnutí.
(2) Byl-li přes to vydán trestní nález (příkaz), budiž jeho výkon odložen, a vyjde-li později najevo, že řízení nemělo býti zavedeno, budiž prohlášen neplatným. Byl-li však trest uložený trestním nálezem (příkazem) již vykonán, přihlédne k němu soud, ukládá-li trest za týž čin.
§ 25.
(1) Stranami jsou: obviněný, poškozený, soukromý žalobce, korporace a jiné soubory osob, jestliže podle § 9 ručí za peněžité pokuty, náklady řízení a náhradu škody.
(2) Obviněným je ten, kdo jest podezřelý ze správního přestupku od okamžiku, kdy byl předsevzat prvý úkon k jeho stíhání, až do konce řízení.
(3) Úkon stíhání je každé úřední jednání namířené proti jisté osobě jako obviněnému (obsílka, předváděcí rozkaz, výslech, žádost za výslech, rozkaz k vypátrání, trestní příkaz a p.), a to také tenkráte, když úřad k tomuto úřednímu úkonu nebyl místně příslušný neb obviněný se o něm nedověděl.
(4) Vyjímaje ustanovení §§ 49 a 50 může obviněného v řízení zastupovati jen zmocněnec jím ustanovený.
(5) Poškozeným jest osoba, o jejíž soukromo-právních nárocích vzešlých ze správního přestupku, jest podle právních předpisů úřad povolán rozhodovati.
(6) Soukromým žalobcem je ten, na jehož soukromou žalobu se správní přestupek stíhá.
§ 26.
Doručení veřejnou vyhláškou je nepřípustno.
HLAVA II.
Zajištění řízení.
§ 27.
Pátrání.
Je-li pachatel nebo pobyt obviněného neznámý, má úřad stav věci objasniti a pátrati po obviněném. Taková šetření buďtěž přerušena, jakmile se ukáže další stíhání marným nebo náklad na to potřebný se nesrovnává s velikostí a významem porušení veřejného zájmu správním přestupkem. O přerušení buď uvědomen soukromý žalobce, případně poškozený.
Zadržení za účelem předvedení.
§ 28.
(1) Orgány veřejné moci smějí kromě případů v zákonech zvláště uvedených, zadržeti a předvésti k úřadu osoby, které:
1. byly jimi při činu přistiženy, jsou-li orgánu, který je zadržel, neznámy a nemůže-li jejich totožnost býti ihned zjištěna, nebo
2. prchly nebo se skrývají s úmyslem, aby se vyhnuly trestnímu řízení, činí přípravy k útěku nebo vzbuzují důvodné podezření útěku, protože nemají v tuzemsku stálého bydliště, řádného zaměstnání, jsou tuláky nebo jsou z místa vykázány, nebo
3. byly jimi při činu přistiženy a, ač byly napomenuty, nepřestávají pokračovati v trestném jednání rušícím veřejný pořádek nebo se snaží takové jednání opakovati.
(2) Jde-li o případ uvedený v odstavci 1, čís. 1 nebo 2, má se od zadržení a předvedení upustiti, dá-li přistižený dostatečnou jistotu, že se trestnímu řízení nebude vyhýbati.
(3) O tom, že byla jistota dána, buď zadržené osobě vydáno ihned potvrzení. Jistota buď obviněnému vrácena nejpozději po pravoplatném skončení řízení, a byl-li odsouzen, po výkonu trestu. Nevyhoví-li obviněný bez důvodu a bez ospravedlnění obsílce doručené do vlastních rukou, jistota propadá.
§ 29.
(1) Každá zadržená osoba buď bez prodlení, nejdéle však do čtyřiceti osmi hodin dopravena příslušným bezpečnostním orgánem k místně příslušnému úřadu, nebo kdyby to podle místní vzdálenosti nebylo možné, k nejbližšímu věcně příslušnému úřadu nebo propuštěna na svobodu. Úřad má předvedenou osobu ihned, nejdéle však do dvaceti čtyř hodin po jejím dodání vyslechnouti. Další zadržení není dovoleno, leč u tuláků a osob, které nemají v tuzemsku stálého bydliště. Avšak ani v tomto případě nesmí zadržení trvati déle než patnáct dnů a má býti zrušeno, jakmile zadržená osoba poskytla dostatečné zajištění. O tomto zajištění platí ustanovení § 28, odst. 3.
(2) Při zadržení a předvedení buď postupováno tak, aby co nejvíce bylo šetřeno osoby a cti zadrženého.
§ 30.
Zabavení.
(1) Úřad může, pokud již platné předpisy zvláště tak neustanovují, k zabezpečení účelu řízení naříditi zabavení nebo jiné zajištění věcí, které podle platných předpisů mají býti prohlášeny za propadlé, mají se zničiti nebo učiniti nepotřebnými, dále věcí, jichž je třeba k vedení důkazu.
(2) Při nebezpečí v prodlení nebo ustanovují-li tak zvláštní předpisy, mohou také orgánové veřejné moci v oboru své působnosti takovéto věci předběžně zabaviti; jsou však povinni tomu, komu věci zabavili, dáti o tom potvrzení a učiniti úřadu oznámení. Úřad může místo zabavení naříditi, aby byla složena peněžitá částka odpovídající ceně předmětů, jež mají býti prohlášeny za propadlé; složená peněžitá částka propadá, byl-li vinou strany zmařen účel; pro který byla složena.
(4) Nelze-li zabavení jinak provésti, mohou býti zatím zabaveny také schránky (obaly) zabavení nepodléhající, v nichž zabavované věci jsou.
(5) Podléhají-li zabavené věci rychlé zkáze nebo dají-li se uschovati jen s nepoměrným nákladem, mohou býti veřejně prodány dražbou nebo za cenu, kterou úřad stanoví. Výtěžek nastupuje na místo prodaných věcí. Prodej pro nepoměrný náklad na uschování se neprovede, byla-li včas složena částka, stačící k uhražení tohoto nákladu.
Domovní a osobní prohlídka.
§ 31.
Prohlídka bytu a jiných místností náležejících k domácnosti nebo určených k provozování živnosti nebo výdělečné činnosti smí se kromě případů, v kterých je takováto prohlídka podle zákona dovolena, vykonati jen, jde-li o správní přestupek, na který lze uložiti trest na svobodě přes čtrnáct dnů a je-li důvodné podezření, že se v uvedených místnostech schovává osoba podezřelá ze správního přestupku nebo osoba, na níž má býti vykonán trest vězení za takový přestupek, nebo že jsou tam věci nebo známky, které mohou míti význam pro řízení.
§ 32.
(1) Prohledání šatstva, které někdo má na sobě, a předmětů, které má při sobě, jakož i těla je dovoleno:
1. u osob, u nichž je velmi pravděpodobné, že se tak naleznou věci nebo známky, které mohou míti význam pro řízení;
2. u osob, které byly zadrženy (§ 28) a jsou důvodně podezřelé, že mají u sebe nebezpečné předměty;
3. u osob, které mají špatnou pověst.
(2) U osob, které jako svědkové nesmějí býti vyslechnuty nebo mohou svědeckou výpověď odepříti, nelze vykonati osobní prohlídku, leč by bylo proti nim důvodné podezření, že jsou z přestupku spáchaného obviněným spolu trestně odpovědné.
§ 33.
(1) Úřední orgány vykonávající domovní prohlídku mají se vykázati oprávněním k tomu a vydati osobě, u které prohlídku vykonaly, na její žádost ihned nebo nejdéle do dvacetičtyř hodin písemné potvrzení o výkonu prohlídky a důvodech pro její provedení a o věcech při ní zabavených.
(2) Bezpečnostní orgány smějí vykonati z vlastní moci domovní prohlídku, jen je-li nebezpečí v prodlení.
(3) Ten, u něhož se koná domovní prohlídka, budiž vyzván, aby se jí zúčastnil. Nemůže-li nebo není-li přítomen, budiž k tomu vyzván dospělý člen jeho rodiny nebo, není-li ho, některý jiný člen domácnosti nebo soused. Má-li se vykonati prohlídka v budově veřejného úřadu, ústavu nebo podniku, nebo v budově vojenské, budiž to ohlášeno přednostovi nebo veliteli; kteří se mohou zúčastniti prohlídky sami nebo svým zástupcem.
(5) V budovách a místnostech cizích zastupitelských úřadů v československé republice působících a jejich členů a v budovách exterritoriálních vůbec lze vykonati prohlídku, jen pokud to mezinárodní smlouvy nebo mezinárodní právo dovolují.
(6) O domovní prohlídce budiž ihned sepsán protokol, v němž nutno uvésti zákonný důvod a důvod podezření; pro který byla prohlídka provedena a jaký byl její výsledek. Nebylo-li nic závadného shledáno, budiž ihned straně vydáno písemné potvrzení.
§ 34.
(1) Domovní a osobní prohlídku lze vykonati zpravidla jen po výslechu toho, u něhož nebo na němž se má vykonati, a jen, když výslechem se nedosáhne ani dobrovolného vydání toho, co se hledá, ani odstranění důvodů, jež vedly k prohlídce.
(2) Od výslechu lze upustiti u osob špatné pověsti, jakož i tehdy, je-li nebezpečí v prodlení nebo má-li se prohledati místnost obecenstvu volně přístupná.
(3) Domovní i osobní prohlídka budiž vykonána se všemožnou šetrností.
(4) Prohledávati papíry jiných osob než obviněného není dovoleno.
HLAVA III.
Řízení.
Oddíl 1.
Trestní příkaz.
§ 35.
(1) V trestních případech, při nichž obviněný není předváděn, a
1. kde oznámení jest učiněno úřadem nebo jiným orgánem veřejné moci v mezích jeho působnosti a na základě přímého služebního pozorování nebo doznání před ním učiněného neb úředních evidenčních záznamů jím vedených, nebo
2. kde v oznámení učiněném od někoho jiného než od úřadů neb orgánů uvedených pod č. 1 se prokazuje spáchání přestupku veřejnou nebo soukromou listinou, může úřad bez dalšího řízení uložiti trest trestním příkazem, jestliže se rozhodne pro pokutu do 1000 Kč.
(2) V trestním příkazu může býti zároveň vysloveno propadnutí zabavených předmětů nebo výtěžku z nich a v případech, kdy náhrada škody se stanoví podle vydané sazby, i povinnost nahraditi škodu.
(3) Trestní příkaz nelze vydati proti osobám mladistvým (§ 4, odst. 2).
§ 36.
(1) V trestním příkazu buď uveden úřad, který jej vydává, jakož i
1. jméno, zaměstnání a bydliště obviněného;
2. úřad, orgán nebo osoba, od níž pochází trestní oznámení;
3. jednání, které zakládá spáchaný přestupek, místo a čas jeho spáchání;
4. průkaz, podle něhož je vina obviněného dokázána;
5. předpis, který byl spácháním činu přestoupen, a předpis, podle něhož se trest ukládá;
6. částka pokuty, jakož i výše trestu vězení, který má nastoupiti, byla-li by pokuta nedobytná, a výrok o prohlášení zabavených věcí nebo jejich výtěžku za propadlé;
7. vyzvání, aby pokuta byla do patnácti dnů zaplacena;
8. rozhodnutí o povinnosti nahraditi škodu, jestliže se náhrada škody stanoví podle vydané sazby, a
9. poučení o právu podati odpor proti trestnímu příkazu.
(2) Trestní příkaz buď doručen do vlastních rukou obviněného.
§ 37.
(1) Proti trestnímu příkazu může obviněný do patnácti dnů po doručení podati písemně nebo ústně odpor a zároveň uvésti průvodní prostředky k svému obhájení. Odpor budiž podán u úřadu, který trestní příkaz vydal.
(2) Stěžuje-li si obviněný odporem výslovně jen do výměry uloženého trestu nebo do výroku o propadnutí věcí neb o náhradě škody, buď odpor považován za odvolání.
(3) Ve všech jiných případech pozbývá trestní příkaz včasným podáním odporu platnosti a zavede se řádné řízení, při čemž obsah odporu může býti považován za ospravedlnění ve smyslu § 40.
(4) V zavedeném řízení nemá úřad přihlížeti k vydanému trestnímu příkazu, který pozbyl platnosti.
§ 38.
(1) Úřady mohou zvláště způsobilé orgány veřejné moci zmocniti, aby pro jisté správní přestupky osobám, které byly při činu přistiženy, vydaly na místě trestní příkazy a ihned vybraly pokuty v nich uložené; pokuty na jednotlivé přestupky nutno napřed stanoviti a nesmějí přesahovati částku 100 Kč.
(2) Není-li úřad zmocňující zároveň úřadem služebním, může býti zmocnění dáno jen se souhlasem služebního místa.
(3) Obsah zmocnění budiž uveden v listině, která se odevzdá úřednímu orgánu. Úřední orgán jest povinen vykázati se touto listinou při úředním jednání k žádosti přistižené osoby.
(4) Trestní příkaz podle odstavce 1 buď vydán trojmo průpisem na tiskopise postupně číslovaném a má obsahovati jen čin shledaný závadným, vybranou pokutu a úřad, jehož jménem bylo zakročeno. Trestní příkaz budiž orgánem podepsán a datován; jeden průpis buď vydán potrestanému, druhý buď předložen úřadu zároveň s vybranou částkou; třetí zůstane v příkazovém bloku.
(5) Zpěčuje-li se potrestaná osoba pokutu zaplatiti, má úřední orgán, nejsou-li tu předpoklady pro zadržení a předvedení, učiniti úřadu oznámení. Trestní příkaz pozbude tím platnosti. K zaplacení pokuty nesmí úřední orgán nutiti.
(6) Po zaplacení pokuty nelze podati opravný prostředek proti trestnímu příkazu vydanému podle předchozích odstavců.
Oddíl 2.
Řádné řízení.
§ 39.
(1) Úřad má kromě případů upravených zvláštními předpisy, upustiti od zavedení řízení nebo zavedené řízení zastaviti, jestliže
1. čin, který se obviněnému klade za vinu, nemůže býti prokázán nebo není správním přestupkem, nebo
2. obviněný přestupku jemu za vinu kladeného se nedopustil nebo jsou-li tu okolnosti, které trestnost vylučují nebo ruší, nebo
3. soukromý žalobce před vydáním nálezu od stíhání upustil nebo nevyhověl v ustanovené lhůtě bez řádného ospravedlnění obsílce nebo jinému úřednímu příkazu týkajícímu se řízení, ač byl na tento následek úřadem výslovně upozorněn.
(2) Nevyžaduje-li veřejný zájem potrestání, může úřad kdykoliv upustiti od zavedení řízení nebo zavedené řízení zastaviti, byla-li správním přestupkem způsobená škoda nahražena a lze-li se důvodně nadíti, že se obviněný budoucně i bez výkonu trestu poklesku vystříhá.
(3) Jestliže úřad řízení nezavede nebo je zastaví, vydá o tom rozhodnutí soukromému žalobci, případně poškozenému. Jinak poznamená to s krátkým odůvodněním ve spise a potvrdí to obviněnému k jeho žádosti.
§ 40.
(1) Neupustí-li úřad od zavedení řízení na základě udání nebo šetření o něm zavedených, nebo není-li potrestání provedeno trestním příkazem, konečně podá-li obviněný proti vydanému trestnímu příkazu odpor, provede úřad řádné řízení, v němž musí dáti obviněnému příležitost, aby se ospravedlnil.
(2) Ospravedlnění se může státi výslechem, a to i u úřadu dožádaného, nebo k vyzvání úřadu písemně.