Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

II. volební období.

7. zasedání.

Tisk 822-822/7.

Rozdělením mezi Maďarskem a Československou republikou byly rozděleny také církevní statky ostřihomského arcibiskupství; část jich zůstala v Maďarsku, část byla na novém území československém. Na statky ty byla uvalena vnucená státní správa a spravovala je nejdříve t. zv. >centrální komise<, později t. zv. likvidační komise, která byla podřízena ministerstvu školství a národní osvěty. Slovenský episkopát domáhal se toho, aby správa církevních statků byla odevzdána do jeho rukou, a za tím účelem důvěrník slovenského biskupského sboru, biskup Vojtašák, zřídil zvláštní církevní komisi. Když byl uzavřen >modus vivendi<, slovenští biskupové znovu žádali, aby jim byly odevzdány církevní statky do správy podle článku II. této dohody, který stanoví, že >správa církevních statků nemovitých a movitých v Československu... je zatímní... a že je svěřena komisí za předsednictví episkopátu příslušného území<. Když však těmto žádostem nebylo vyhověno, poslanec Macháček počal v lednu t. r. obviňovati ministra dr Hodžu, jemuž - jako ministru školství - podléhá likvidační komise, spravující dosud církevní statky, že dal vyplatiti ostřihomskému arcibiskupovi a kapitule 22 milionů Kč ze slovenských církevních statků. Do roku 1925 platila prý zásada, že církevní majetky byly dány do vnucené správy proto, aby jejich důchodů neužívali maďarští beneficiáti. Ale najednou počaly se těmto ostřihomským hodnostářům vypláceti peníze, a to prý s odůvodněním, že majitelem statků ostřihomské diecése je ostřihomský arcibiskup, že kardinál Czernoch měl prý zcela nepochybný nárok na >fundus instructus<. K výplatě tak velkých obnosů byla kompetentní ministerská rada. Ministr Hodža nebyl prý oprávněn, aby něco vyplácel do Maďarska na svou pěst, bez dotázání vlády a slovenského biskupského sboru, který proti tomuto poukazováni peněz protestoval. Výplata mohla se prý státi jen z důchodů těchto majetků, ale zasvěcení prý dobře vědí, že církevní majetky nevynesly to, co se vyplatilo do Maďarska.

Po tomto obvinění dr Gyuriss, bratislavský advokát, zastupující ostřihomského arcibiskupa a kapitulu, poslal 9. t. m. slovenským listům zajímavé prohlášení, které tvrdí, že >dôchodky arcibiskupských majetkov patrily neodškriepitelným právom dru Jánovi Černochovi a dôchodky kapitulských majetkov patria kapitulníkom ostrihomským<, a že jak vlastnictvo polnohospodárského zariadenia, tak i dôchodky týchto majetkov sú otázkou súkromnoprávnou, úplne neodvislou od všetkých verejno a církevnoprávných otázok<, že se tedy jedna o soukromý majetek dra Černocha a ostřihomských kapitulníků. Gyuriss dále sděluje, že když byl v prosinci r. 1926 pověřen drem Černochem a ostřihomskou kapitulou, aby vymáhal jejich movitý majetek, žádal nejdříve československou vládu, aby vyplatila nějakou zálohu. Jeho mandanti prý prohlásili, že vyhoví-li se jejich požadavkům. zastaví spor, který vedli s republikou před haagským smírčím soudem. Tak prý na důchody a movitosti byla likvidační komisí poukázána záloha 7 mil. Kč zesnulému Černochovi a 16 mil. Kč ostřihomské kapitule, a to >na neodškriepitelnú, dokázanú, pravú a súdobne vymáhatelnú požiadavku, ktorá silne prevyšuje poukázaný preddavok<. Z toho - uzavírá Gyuriss - je vidno, že československá vláda postupovala správně a právně, aby se vyhnula nepotřebným, ba zbytečným sporům mezinárodního rázu.

V nápadné shodě s argumentací právního zástupce Ostřihomu jest úřední vysvětlení, které 8. t. m. rozeslala československá tisková kancelář. Zní: >(ČTK.) Z Bratislavy 8. února. Ve věci výplaty zálohy arcibiskupství a kapitole ostřihomské z jejich nemovitého majetku, který leží na Slovensku a je spravován státní likvidační komisi v Bratislavě, se sděluje toto: Rozdělením ostřihomské arcidiecése státními hranicemi mezi Československou republiku a Maďarsko nenastala předběžně u církevního majetku tímto rozhraničením dotčeného po stránce soukromoprávní žádná změna. Arcibiskupství i kapitola vznesly u československomaďarského rozhodčího soudu v Haagu žalobu na vrácení majetku a na náhradu způsobené škody. Svoji pohledávku z titulu podstaty statkové ocenili si v tomto sporu na 100 mih zlatých korun, t. j. 700 milionů korun čsl. a svoji pohledávku z titulu výtěžků za uplynulou dobu a z titulu soukromého inventáře na 163 miliony Kč. O jejich požadavku z titulu podstaty statkové nemohlo přirozeně býti vůbec uvažováno z důvodů zásadních a z důvodu vedení sporu. Protože však byly uplatňovány též nároky z titulu výtěžků za uplynulé roky a z inventáře, a nárokům těmto nebylo možno odepříti do jisté míry důvodnosti, poskytla likvidační komise arcibiskupství a kapitole zálohu v celkové výši 23 mil. Kč, t. j. asi 14% požadované náhrady. Stalo se tak se zřetelem ke konečnému vyúčtování, při němž nebude možno nároků majitelů resp. držitelů nechati bez povšimnutí. Že se vyhovělo jen částečně, je odůvodňováno se strany státní správy tím, že bylo třeba vyvarovati se všeho, co by mohlo ve sporu prejudikovat a že bylo nutno míti zřetel k daňovým a dávkovým závazkům. Tak se tím jednak neprejudikovalo a jednak utvořena byla pro republiku Československou příznivější situace pří posuzování zásadního stanoviska státní správy k vzneseným nárokům uživatelů. Se zřetelem ke kritice, která se objevila v tisku slovenské strany ludové, konstatuje se, že výplaty zálohy byly částečně zástupcem slovenského episkopátu vzaty na vědomí a částečně potom odpovědnými činiteli slovenské strany ludové dokonce i urgovány.<

Vysvětlení toto nic nevysvětluje, naopak vyvolává nové otázky. K některým výtkám pak vůbec mlčí; tak na př. neodpovídá na dotaz, zda ministr Hodža předložil věc ministerské radě, zdi o ní rozhodoval sám, nebo ve srozumění s vládou.

Po tomto >vysvětlení< československá tisková kancelář rozeslala novinám nikým nepodepsaný projev, který navazuje na zprávy maďarských listů.

Zpráva ČTK zní:

V Praze, 12. února. Hospodářská kancelář ostřihomského arcibiskupství prohlašuje podle časopiseckých zpráv, že není nic známo o vyplacených zálohách ze slovenské části ostřihomského arcibiskupského majetku. Prohlášení souhlasí se skutečností, pokud jde o nynějšího arcibiskupa Serediho, neboť tomu nebyly dány žádné zálohy od doby jeho nastoupení. Naproti tomu vyplaceny byly dvakráte po sobě, naposledy v polovici července 1927 - zálohy jeho předchůdci kardinálu Czernochovi, zemřelému koncem července 1927, a to ve skutečnosti na jeho požadavek z titulu vrácení inventáře na tomto majetku, týmž arcibiskupem a jemu tudíž vlastnicky náležejícím. Stvrzenky o vyplacených obnosech, podepsané vlastnoručně arcibiskupem Czernochem resp. velkoproboštem dr Walterem, nalézají se ve spisech ministerstva školství. Arcibiskup Seredi nedostal žádné zálohy, ač se o ně ucházel, neboť jednak nebylo u něho možno mluviti o nároku z titulu vlastního inventáře, když neměl v rukou majetek na Slovensku ležící a proto do něho nic neinvestoval, jednak spadá den jeho nastoupení v dobu uzavření modu vivendi mezi naší vládou a Vatikánem. Touto úmluvou změnil se podstatně poměr jak našeho státu tak i tohoto církevního hodnostáře k arcibiskupskému majetku na Slovensku ležícímu a vyslovil zásadně ať úplně nebo částečně jeho určení jako budoucí mensální jmění nové diecése, která vznikne z tuzemské části ostřihomské arcidiecése, případně jako zlepšení mensálního jmění jiných slovenských diecésí, takže od této chvíle nebylo již možno jednati o žádosti arcibiskupa Serediho, pokud nebude proveden modus vivendi.

V souvislosti se sdělením, že neví o žádných zálohách, uvádí hospodářská kancelář, že vede se spor u rozhodčího soudu v Haagu. K tomu se podotýká, že tento spor, v němž po dobu vyplácení záloh arcibiskupu Czernochovi nebylo pokračováno, měl by odpočívati také v důsledku modus vivendi, podobně jako jiné spory toho druhu, až do vyřešení příslušné otázky touto úmluvou dotčené. O výsledku zakročeni ministerstva školství v tomto směru není prozatím nic známo.<

Ministerstvo školství nemělo, podle našeho soudu, práva povolovati peníze ani kardinálu Czernochovi, protože nároky Czernochovy byly neoprávněné, na panství církevní na Slovensku nároků soukromých neměl a dokud, nebyl ujednán modus vivendi s Vatikánem, nesměl se nikdo pouštěti do vydáváni peněz, které prejudikovaly jednání soudnímu, tím méně, že se stanoviska státu soud haagský pro naši pozemkovou reformu za příslušný neuznáváme. A před ujednáním modu vivendi byla otázka církevních statků na Slovensku jen otázkou pozemkové reformy a jako taková jen vnitřní naši záležitostí.

Výplaty tyto vyžadují v zájmu veřejném oficielního vysvětlení.

Proto se podepsaní pana ministra školství a národní osvěty táží:

1. Jsou panu ministru školství a národní osvěty známa obvinění, která proti němu v této záležitosti jsou vznášena?

2. Je pan ministr ochoten svou účast v ní vysvětliti?

V Praze, dne 14. února 1929.

Tisk 822/1.

Senát Národního shromáždění přijal ve své schůzi konané dne 17. prosince 1927 jednohlasně na návrh zpravodajů sociálně-politického výboru resoluci, která zní s

Vláda se vybízí, aby vrácení vyplacených podpor válečným poškozencům nebylo od nich vymáháno, když jejich jmění do konce roku 1925 právoplatně zdaněné nepřesahuje 13.000 Kč.

Je pravda, že ministerstvo sociální péče v určitých případech přeplatky na účet důchodu válečným poškozencům vyplacené, zpět nepožaduje. V poslední době však ve velkém počtu případů jsou váleční poškozenci, kteří ani zdaleka nevlastní majetek - podle resoluce ze dne 17. prosince 1927, donucováni i cestou soudní ku vrácení přeplatků, které jim příslušné zemské úřady před tím poukazovaly. Jako doklad uvádíme několik případů z poslední doby:

1. František Hřídel, válečný poškozenec, Slavkovice, p. Pohoří u Mírovic. Jmenovaný invalida Hřídel, z důvodů, že berní úřad odhaduje jeho příjem naprosto nesprávně a falešně, byl pro nevrácení přeplatků již exekvován. Na osobní intervenci senátora Antonína Nováka ministerstvo sociální péče dalo podnět ku zrušení exekuce, ale přeplatek v částce 2.227,50 Kč na jmenovaném invalidovi vymáhá i nadále.

2. František Štix, 100% invalida v Rabšachu č. 88. Vitorazsko. Jmenovaný invalida jest bezmocný a sám potřebuje ošetření. 19. prosince 1927 byl přidělen za společníka do trafiky v Ústí n./L. Jeho celý měsíční příjem obnáší Kč 800,-. Tento ubožák má vrátiti přeplatek 1920 Kč.

3. Invalida trafikant Antonín Neuwirth z Polné pod pohrůžkou odebrání trafiky byl donucen podepsati revers, kterým se zavazuje k přesnému dodržování splátek na 50 Kč měsíčně ku splácení přeplatku 2.250 Kč.

4. Anežka Bláhová v Mikovicích u Uher. Hradiště, Morava, domkářka, má vraceti celý důchod vdovský po léta jí vyplácený v obnosu Kč 6.262.

5. František Tichý, invalida ve Šlapánově u Něm. Brodu, zaměstnanec státních drah, jehož celý příjem v roce 1927 činil 8.927,79 Kč, má vraceti přeplatek v obnosu 7.249 Kč a Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách výnosem ze dne 3. I. 1929, invalidovi Tichému nařizuje splátky po 50 Kč měsíčně.

6. Invalida trafikant Karel Fuka, bytem Horní Ves u Chomutova, má vraceti 5.017 Kč a Zemský úřad pro péči o válečné poškozence v Čechách nařizuje jmenovanému vracení přeplatků po 200 Kč měsíčně.

7. Invalida Václav Vokřál, dělník v tabákové továrně v Kutné Hoře, otec dvou malých dítek, manželka delší dobu nemocná, má vraceti obnos 1.100 Kč. Podle potvrzení státní tabákové továrny v Sedlci u Kutné Hory, činil příjem jmenovaného za celý rok 1927 11.936 Kč.

8. Šemebera Čeněk, dělník tabákové továrny v Lanškrouně, ženatý, otec jednoho dítka, má vraceti přeplatek 1.500 Kč. Výdělek jmenovaného obnáší 150 Kč týdně.

9. Rolník invalida, František Minářík v Bilovicích, Morava, otec 7 dítek, který má celou svoji usedlost prodluženou, jest soudně doháněn ke vrácení přeplatků.

10. František Hladík, Horní Hradec č. 21., má vraceti přeplatek 2.160 Kč po 50 Kč měsíčně. 11. Václav Šaroch, Smíchov, Holečkova ul. 48., má vraceti přeplatek 8.168.60 Kč.

12. Kadlčíková Josefa, trafikantka v Mistřicích u Uherského Hradiště. Zemský úřad pro péči o vál. poškozence v Brně sám o své újmě zamítl jmenované žádost a odpis přeplatku důchodu jejího zemřelého manžela. Vdova Kadlčíková je držitelkou trafiky, jejíž hrubý výnos obnáší ročně 5.000 Kč. Z toho má nyní vraceti 1.150 Kč.

13. Václav Houška, kanc. oficiant zemského vojenského vel. v Bratislavi, má vraceti 2.100 Kč. 14. Alois Seguens, invalida a skladník tabáku v Chotěboři, má vraceti obnos 11.550 Kč.

15. Anna Lachmanová, válečná vdova, matka 3 nezaopatřených dětí v Daliměřicích, má vraceti obnos 8.045 Kč. Její trafika vynáší ročně čistého zisku necelých 6.000 Kč.

16. Viktor Masák, dělník městské vodárny v Čes. Budějovicích č. 245, má vraceti přeplatek 1.665 Kč. Týdenní výdělek jmenovaného je 132 Kč.

17. Vdova po invalidovi Otilie Králová, bytem v Račicích u Vyškova, která má povinnost pečovati o 3 nezaopatřené dítky po svém zemřelém manželovi, má vraceti přeplatek 1.067 Kč.

18. Václav Červinka, zřízenec na městských jatkách v Praze, bytem v Břevnově, ženatý, otec 2 dítek, má vraceti 2.129.18 Kč. Přeplatek je na invalidovi vymáhán finanční prokuraturou, která mu exekučně zabavila část finančních požitků a městská účtárna hlavního města Prahy sráží invalidovi 106 Kč měsíčně.

19. Válečný invalida Jiří Kratochvíl z Mlazic, okres Mělník, má vrátiti 1900 Kč. Byl mu již zabaven kůň, kterého používá k uhájení své existence. Bude-li mu kůň ve veřejné dražbě prodán, bude existence invalidy Kratochvíla úplně zničena.

20. Marie Nečasová z Petrovic u Sloupů je držitelkou trafiky, z které měla za rok 1928 1746 Kč příjmů. Zemský úřad pro péči o vál. poškozence v Brně nepřiznal jí v důsledku toho důchod vdovský. Vznikl přeplatek na důchodu a tento se bude vdově srážeti podle výměru zemského úřadu v Brně ze dne 7. ledna 1929 částkou 50 Kč měsíčně na účet důchodu sirotčího.

21. Invalida Jindra Václav, Čekanice u Tábora, je zaměstnán v tabákové továrně v Táboře. Zemskému úřadu v Praze ohlásil, že v továrně je zaměstnán. Když, přesto měsíční důchod jemu byl doručen, vrátil jej invalida zpět s poznámkou nepřijímám. Přesto byl důchod jmenovanému zasílán a na dopis, který Zemskému úřadu poslal, odpovědi neobdržel. Domníval se tudíž oprávněně, že mu důchod patří. Nyní na něm Zemský úřad vymáhá přeplatky finanční prokuraturou a dal mu již zabaviti část platu v továrně.

To je několik případů nynější prakse ministerstva sociální péče naproti obětem světové války. V době, kdy stát kapitalistickým firmám odpisuje milionové obnosy na daních, v době, kdy miliardové nedoplatky na daních vznikají státu od vrstev nejzámožnějších, postupuje se proti obětem světové války neobyčejně briskně a tvrdě.

Podepsaní činí dotaz na pana ministra sociální péče, zda hodlá podle resoluce senátu ze dne 17. prosince 1927 odepsati tak zv. přeplatky obětem světové války tam, když jejich jmění do konce roku 1925 pravoplatně zdaněné nepřesahuje 13.000 Kč.

V Praze, dne 14. února 1929.

A. Novák, V. Dundr, B. Ecksteinová,
Modráček, Frant. Zimák, Felix Časný, Havlena, Filipínský, J. Petřík, Pocisk, Jaroš,
Habrman, dr Witt.

Tisk 822/2.

Zaměstnanci všech státních a jiných veřejných úřadů a podniků, zaměstnanci vojenských úřadů a ústavů, jakož i samosprávní zaměstnanci v Litoměřicích dožadovali se hned po vydání zákona ze dne 24. června 1926, čís. 103. Sb. z. a n., aby město Litoměřice bylo zařazeno - s ohledem na ustanovení odstavce 7. § 12 cit. zákona - do skupiny míst B činovného, poněvadž drahotní poměry v Litoměřicích jsou tak neblahé, že nelze je srovnávati s místy, majícími 2.000 obyvatelů.

V městě samotném jest velká vojenská posádka, která je sloučena s velkou vojenskou posádkou města Terezína, čítajícího téměř 7.000 obyvatelů a odděleného od Litoměřic jen řekou Labem. Jako v okresním městě jest v Litoměřicích řada českých a německých škol, státních úřadů a ústavů. V místě sídli značný počet jednak zaměstnanců železničních, jednak státních, vojenských a samosprávných, z nichž mnozí dojíždějí za svým povoláním i do vzdálených míst, jako Ústí n. Lab. Střekova, Podmokel, Děčína n. Lab. atd.

Ohromný vliv na neblahé drahotní poměry v mír. stě má také severočeský průmysl, s rozvětvenou sítí železniční a dopravou po Labi, čímž je podporován vývoz potravin a ovoce do nedalekých míst průmyslových a lázeňských, zvláště pak do Německa. Následkem toho jsou ceny životních potřeb v Litoměřicích mnohem vyšší, než v místech, jež byla zařazena podle počtu obyvatelů do skupiny A, případně B činovného.

Již skutečnost, že v době předválečné byly Litoměřice zařazeny do II. třídy místního přídavku (příbytečného), svědčí dostatečně o výjimečném postavení města Litoměric ve zvýšených drahotních poměrech, které se až dosud nezlepšily, ba naopak jsou stále svízelnější.

Počet obyvatelstva v Litoměřicích v posledních letech se značně zvětšil, takže město čítá nyní 19.000 obyvatelů, nehledě k tomu, že obec Pokratice, mající 1.147 obyvatelů, splývá těsně již s městem (byla vlád, nařízením č. 163 z r. 1928 zařazena do skupiny míst C činovného).

Naproti tomu bytové poměry v Litoměřicích jsou právě s ohledem na velký počet státních, železničních, vojenských a samosprávných zaměstnanců přímo kritické a také nájemné v soukromých bytech je vystupňováno do horentní výše.

Vládním nařízením ze dne 14. září 1928, čís. 163 Sb. z. a n. vláda republiky Československé zařadila celou řadu míst do skupiny B činovného, ačkoliv drahotní a bytové poměry v těchto místech nejsou o nic horší než v Litoměřicích, ale Litoměrice byly při této příležitosti opomenuty.

Z uvedených důvodů táží se podepsaní vlády:

1. Jest ochotna přeřaditi město, Litoměřice podle zmocnění § 12, odst. 7. platového zákona ze dne 24. června 2926, č. 103 Sb. z. a n., do skupiny B činovného?

2. Jest ochotna sděliti podepsaným, co v této věci podnikla nebo zaříditi hodlá?

V Praze, dne 14. února 1929.

Dr A. Klouda, A. Šolc,
Klečák, Hubka, Pánek, Wagner, Jiří Pichl, dr Veselý, F. Šťastný, F. F. Plamínková, Havránek, dr Krouský.

Tisk 822/3.

Ještě je v živé paměti rozruch, vyvolaný zprávou o udělení velké medaile za zásluhy a vítězství v oboru tělesné výchovy ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy.

Československá Obec Sokolská, představitelka nejstarší a nejmohutnější organisace tělovýchovné v Československé republice, předložila vládě republiky Československé s datem 7. listopadu 1928 písemný >protest proti porušení vážnosti velké medaile za zásluhy a za vítězství v oboru tělesné výchovy při prvním udílení velké medaile na oslavu desítiletého trvání republiky Československé.<

V protestu >Československé Obce Sokolské< kromě jiného se praví:

>Nemůžeme zůstati lhostejni k tomu, že seznam těch, jimž po prvé, a dokonce k desátému výročí republiky byla udělena velká medaile, jasně ukazuje, že ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy vykládá řád, pokud jde o pojem nejvyšších zásluh a vítězství, tak široce, že nastává přímo nebezpečí, že se hodnota jeho uznání stane, ne-li již pří velké medailí, tedy jistě v dalších stupních, bezcennou a tím se i podlomí autorita ministerstva.

Zaráží nás ještě více, že působily při výběru vedle zřetelů věcných, patrně touže měrou, ne-li větší, zřetele na politickou stranu, ke které náleží osoby a tělocvičné korporace, jimž se medaile dostalo, jejich seznam dokonce budí odůvodněné podezření, že zvláště rozhodovala politická orientace ve směru blízkém té politické straně, ke které patří osoba, stojící v čele ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, a to i při zahraničních korporacích. Nejvíce však pobuřuje nás i celou nezaujatou veřejnost, že na prospěch korporací a osob takto orientovaných byly porušeny jak duch tak i litera řádu, daného vládou a tudíž naprosto závazného pro činitele rozhodující.

Má-li se na příklad dostati podle řádu jednotlivci velké medaile >Vítězství< jen za vítězství olympijské, pak zajisté byla jen porušením řádu udělena velká medaile panu Bedřichu Kostelkovi, členu Československého Orla, který se nikdy takového závodu ani nezúčastnil, neřku-li v něm zvítězil. Nebo: Má-li se dostati podle řádu velké medaile >Zásluze< jen >velkým domácím ústředím tělovýchovným<, pak zase jen porušením řádu byla udělena velká medaile Krajinské radě, Orla slovenského v Trnavě, pouhému orgánu korporace sdružené v Československém Orlu. Toto porušení řádu jest tím závažnější, že se téhož vysokého uznání dostalo i ústředí Orla Československého i jeho představitelům: starostovi a náčelníkovi.

Tak zavedlo ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o své újmě mimo kategorie schválené řádem: >Zásluze< a >Vítězství< kategorii novou >Politické orientaci ministrově

Opírajíce se o tato pouhá fakta, odmítáme a priori výtku stranického zaujetí a tvrdíme, že ani zření na osobu páně ministrovu nemůže a nesmí nás odvésti od povinnosti hledati nápravu.

Vláda republiky však na, tento protest naší největší a nejzasloužilejší národní a tělovýchovné korporace dosud ani jediným slovem neodpověděla.

Zato se ozvalo ministerstvo zdravotnictví a tělesné výchovy. Presidium tohoto ministerstva zaslalo >československé Obci Sokolské< s datem 19. prosince 1928 dotaz tohoto znění:

>Československé Obci Sokolské<

v Praze.

V přípravném jednáni o prvním udělení medaile ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pro zásluhy o tělesnou výchovu, která byla propůjčena také Vám, nebyli jste dotázáni o laskavé vyjádření, zda byste přijali tento výraz uznání.

Dovolujeme si tedy dotázati se Vás dodatečně, zdali Vám zdejším přípisem ze dne 26. října 1928, čís. 6848 pres. udělenou medailí přijímáte.

Neobdržíme-li odpovědi do 3 dnů ode dne doručení, budeme míti za to, že uznání toto přijímáte.

V zastoupení:

Dr. Ant. Veselý, v. r,.
ministerský rada.

Na tento dotaz odpověděla >Československá Obec Sokolská< 22. prosince 1928 takto:

>Presidiu ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy

v Praze.

Odpovídajíce na přípis presidia ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy ze dne 19. prosince 1928. pokládáme si za čest sděliti jménem Československé Obce Sokolské i družstva Československé Obce Sokolské, že podáním svým ze dne 7. listopadu 1928 učinili jsme protest proti postupu pří udělování medailí ministerstvem zdravotnictví a tělesné výchovy k vládě republiky Československé, v kterémžto protestu uvedli jsme přesně svoje podmínky, za jakých medaile přijmeme.

Vzhledem k tomu, že protest tento dosud nebyl vyřízen, nemáme možnosti až do vyřízení učiniti vyjádření, zda medaile přijmeme či nikoliv, poněvadž rozhodnutí naše záleží od vyřízení našeho protestu vládou.

Z toho důvodu odpovídáme tímto způsobem na učiněný dotaz, ohrožujíce se proti tomu, aby z tohoto našeho stanoviska bylo dovozováno jakékoliv rozhodnutí ať positivní či negativní.<

Ačkoliv od podání protestu >Československé Obce Sokolské< uplynuly více než 3 měsíce, vláda Československé republiky dosud neuznala za vhodné, protestem jejím se zabývati a celou tuto trapnou záležitost skoncovati způsobem, jenž by uklidnil pobouřenou hladinu nejen sokolské, nýbrž i celé uvědomělé československé veřejnosti a dával záruku, že podobný případ se napříště nebude opakovati.

Proto >Československá Obec Sokolská< urgovala odpověď na svůj protest. Učinila tak dopisem čj. 4234/28 z 16. ledna 1929. Urgence zní:

>Vládě republiky Československé!

Dne 7. listopadu m. r. dovolili jsme si předložiti protest proti způsobu, jakým byly rozděleny velké medaile ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy. Tento svůj protest předložili jsme v opise i miniterstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy současně se svým podáním vládě republiky Československé. Aniž bychom dostali odpovědi k tomuto svému protestu, obdrželi jsme dne 22. prosince m. r. od ministerstva veř. zdravotnictví a tělesné výchovy dopis bez čísla jednacího, který dovolujeme si připojiti v příloze A.

K tomuto dopisu nemohli jsme přirozeně odpověděti jinak, než poukazem k výše uvedenému protestu a učinili jsme tak ještě téhož dne pod svým čís. jednacím 4234, jehož opis dovolujeme si předložiti v příloze B.

Máme za svoji povinnost informovati vládu republiky Československé o tomto dalším nečekaném obratu, který ve věci nastal a upozorniti ji co nejzdvořileji, že také tento počin ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy způsobil v řadách sokolských veliký rozruch, který se přenesl i do širší veřejnosti. Nemůžeme proto jinak, nežli požádati vládu republiky Československé, aby laskavě urychlila svoji odpověď k našemu protestu ze dne 7. listopadu a tím ukončila tuto trapnou záležitost.<

Od podání této urgence uplynul zase bezmála měsíc, ale >Československá Obec Sokolská< dosud marně čeká na odpověď.

Je pochopitelno, že tato lhostejnost vlády k protestu celonárodní sokolské organisace, jejíž velký význam pro fysické i mravní povznesení československého národa a jejíž ohromné zásluhy o naše národní osvobození jsou mimo veškeren spor, vyvolala pobouření nejen v řadách Sokolstva, nýbrž i v řadách národně cítící československé veřejnosti.

Proto se táží podepsaní vlády:

1. Ví vláda o protestu >Československé Obce Sokolské< proti porušení vážnosti velké medaile za zásluhy a za vítězství v oboru tělesné výchovy při prvním udílení velké medaile na oslavu desitiletého trvání republiky Československé?

2. Hodlá vláda odpověděti na tento protest >Československé Obce Sokolské

3. Hodlá vláda učiniti opatřeni, aby napříště podobný přehmat ministerstva zdravotnictví a tělesné výchovy při udíleni velké medaile za zásluhy a za vítězství v oboru tělesné výchovy byl naprosto vyloučen?

V Praze, dne 14. února 1929.

Jiří Pichl, dr A. Klouda, R. Wagner, F. F. Plamínková,
Klečák, F. Šťastný, dr Veselý, Pánek, Havránek, Hubka, A. Šolc, dr Krouský.