Senát Národního shromáždění R. Čs. r.1929.

II. volební období.

7. zasedání.

Tisk 833.

Národní shromáždění republiky Československé souhlasí s

Úmluvou mezi republikou Československou a královstvím Maďarským o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakouských a uherských, podepsanou v Budapešti dne 26. května 1928, a závěrečným zápisem k této úmluvě.

Právě tak jako mírová smlouva St. Germainská ve čl. 248, lit. d), odst. 4. vůči Rakousku, stanoví i mírová smlouva Trianonská vůči Maďarsku ve shodném čl. 231, lit. d), odst. 4., že měna a kurs vzájemných dluhů mají býti upraveny komisí reparační, nedojde-li k dohodě obou států.

Rozpětí mezi hodnotou koruny československé a maďarské stalo se časem příliš veliké, takže přímé soukromé vyrovnání starokorunových závazků mezi oběma stranami, ať již korunami maďarskými nebo československými nebylo prostě beze značných hospodářských ztrát na té či oné straně možno. Také nezdálo se z těchže důvodů jako vůči Rakousku býti účelné ponechati rozhodnutí reparační komisi, neboť sotva dalo se očekávati rozhodnutí pro naše věřitele a dlužníky výhodné.

Zbývalo tedy vyrovnání mezistátní smlouvou způsobem obdobným jako s Rakouskem; právní základ pro tento způsob řešení dán byl zákonem ze dne 30. června 1922, č. 207 Sb. z. a n., o způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakouskouherských mezi věřiteli a dlužníky československými a cizími a vládním nařízením ze dne 7. srpna 1922, č. 264 Sb. z. a n., o Československém zúčtovacím ústavu.

Předkládaná smlouva jest výsledkem několikaletých, velmi obtížných jednání.

První schůzka obou delegací konala se v březnu 1921 v Mostě nad Litavou a měla připraviti půdu pro příští jednání rozhovorem o otázkách, jež by podle své povahy a mírové smlouvy měly býti předmětem jednání.

Po této schůzce připravilo ministerstvo financí návrhy, zvláště na úpravu vzájemných pohledávek a závazků vzniklých v korunách rakousko-uherských a na vydání deposit a úhradu závazků z cenných papírů a jich kuponů. Návrhy tyto byly maďarské delegaci odevzdány při jednání v Praze v červnu téhož roku ke studiu. Ku vlastnímu jednání o těchto návrzích a o ostatních souvislých s tím otázkách došlo však teprve 17. října 1922 v Praze. Jednání to potrvalo s kratšími i delšími přestávkami do 13. července 1923 a výsledky jeho shrnuty jsou v úmluvách a zápisech, jež uveřejněny byly s čís. 223 až 230 Sbírky zákonů a nařízení z r. 1924.

Pokud jde o vzájemné pohledávky a závazky vzniklé ve starých korunách rakouských a uherských, sjednána byla při tomto jednání nejprve jako příprava konečného řešení, obdobně jako tomu bylo s Rakouskem (viz vl. nař. č. 265/1922 Sb. z. a n.), úmluva o soupisu těchto právních poměrů, obsažená v zápise č. 223/1924 Sb. z. a n. Toliko co do závazků z cenných papírů smluveno bylo konečné ustanovení článku V. úmluvy č. 225/24 Sb. z. a n. o vydání deposit a způsobu úhrady závazků z cenných papírů a jich kuponů, podle něhož závazky tyto platí se ve měně státu vydatelova. K těmto úmluvám druží se v té příčině ovšem i úmluvy zvláštní, zejména o pojišťovnách (č. 228/1924 Sb. z. a n.) a o sirotčích pokladnách (č. 229/1924 Sb. z. a n.), které jednají o těchto zvláštních předmětech samostatně.]

Soupis podle ujednání obsaženého ve shora zmíněném zápise č. 223/1924 Sb. z. a n. proveden byl v Československu podle vládního nařízení ze dne 27. června 1924, č. 224 Sb. z. a n., v Maďarsku podle nařízení král. uherského ministerstva č. 3600/24 ze dne 1. listopadu 1924.

Zároveň byl těmito nařízeními stanoven zákaz soukromého vyrovnání poměrů soupisem povinných a nařízeno bylo přerušení sporů o ně i exekucí.

Soupis konal se u nás podle vzoru obdobného soupisu vůči Rakousku (vl. nař. č. 266/ 1922 Sb. z. a n.) u Československého zúčtovacího ústavu v Praze, v Maďarsku u Ústředny peněžních ústavů v Budapešti (Pézintézeti Kötizpont).

Původní dvouměsíční lhůta k podání přihlášek do 31. prosince 1924 prodloužena byla v dohodě s vládou maďarskou dvakrát, a to naposledy do 30. dubna 1925.

Když vykonány byly takto všecky přípravy ku věcnému dojednání této spletité otázky, započala dne 7. května 1928 v Budapešti jednání konečná, jichž výsledkem jest předkládaná úmluva ze dne 26. května 1928 o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakouských a uherských se závěrečným zápisem z téhož dne.

Základní myšlenkou jest úmluva tato obdobná úmluvě s Rakouskem ze dne 18. června 1924, č. 60/1926 Sb. z. a n., o úpravě závazků v rakouskouherských korunách.

Právě tak jako úmluva s Rakouskem spočívá i tato úmluva na t. zv. vnitřním clearingu, t. j. věřitelé českoslovenští mají dojíti úhrady svých pohledávek za dlužníky maďarskými z platů československých dlužníků, kteří jsou dlužni do Maďarska.

Avšak některá ustanoveni smlouvy s Rakouskem jsou ve smlouvě s Maďarskem modifikována v důsledku zkušeností získaných praktickým prováděním smlouvy s Rakouskem. Jde tu zejména o způsob clearingu.

Kdežto totiž podle smlouvy s Rakouskem veškeré platy a výplaty (čsl. i rak. dlužníků a věřitelů) konají se prostřednictvím československého zúčtovacího ústavu, kde se vlastně celá činnost zúčtovací soustřeďuje, a rozhodnutí o tom, patří-li pohledávka nebo závazek do řízení zúčtovacího, musí se státi jen v souhlase obou zúčtovacích míst, bylo snahou ve smlouvě s Maďarskem, aby obě zúčtovací místa československá i maďarská provedla clearing samostatně, neboť zvláště podmínka souhlasného rozhodování obou míst zúčtovacích způsobuje při provádění úmluvy přílišné potíže a provedení nad míru zdržuje.

Vyrovnaní provede se proto v zásadě tak, že Československý zúčtovací ústav vybéře platy od dlužníků československých, (a to v poměru 1 K = 1 Kč) a z nich uhradí poměrně pohledávky československých věřitelů, kdežto maďarský zúčtovací ústav vybéře platy od maďarských dlužníků (v poměru nejvýše 1 K = 010 Kč) a z nich uspokojí maďarské věřitele.

Ježto maďarských dluhů do Československa jest, jak soupisem zjištěno, více než maďarských pohledávek, zaplatí kromě toho maďarské zúčtovací místo Československému zúčtovacímu ústavu rozdíl mezi sumami skutečně zaplacených maďarských dluhů a pohledávek, a to v poměru 1 K = 007 Kč.

Součinnost zúčtovacích míst obmezí se toliko na zjištění přihlášek pohledávek a dluhů, načež nastane úplné osamostatnění obou míst.

Podíl, který ze zúčtování obdrží věřitelé, stanoven bude v obou státech předpisy vnitrostátními.

Tento způsob clearingu smlouvu jednak zjednodušil, ježto četná, ustanovení smlouvy rakouské stala se tím zbytečnými, byvše takto zůstavena vnitrostátní úpravě každého ze smluvních států, jednak usnadnil její provádění.

O tom stane se zmínka v podrobném rozboru úmluvy.

Úmluva sestává z 8 oddílů:

1. Oddíl I. obsahuje vymezení dluhů a pohledávek úmluvou dotčených, a to po stránce věcné i osobní. (Čl. 1 až 6.)

2. Oddíl II. vypočítává pohledávky a dluhy z úpravy vyloučené. (Čl. 7.)

3. Oddíl III. obsahuje ustanovení, které dluhy a pohledávky považovati jest za splněné. (Čl. 8, 9.)

4. Oddíl IV. jedná o peněžních platech smluvně se opakujících a o dluzích a pohledávkách závislých na splnění výjimky. (Čl. 10.)

5. Oddíl V. obsahuje věcné i formální zásady řízení vyrovnávacího a jest nejpodstatnější částí úmluvy. (Čl. 11 až 19.)

6. Oddíl VI. jedná o hypotečních pohledávkách a lombardních pohledávkách Rakouskouherské banky postoupených za likvidace Rakousko-uherské banky Československu a Maďarsku. (Čl. 20 a 21.)

7. Oddíl VII. jedná o zákazu přímého vyrovnání pohledávek a dluhů řízení zúčtovacímu podrobených, o nepřípustnosti soudního jich uplatňování a o souvislé s tím otázce promlčecích a propadných lhůt. (Čl. 22 a 23.)

8. Oddíl VIII. (čl. 24) obsahuje ustanovení o pohledávkách přešlých podle mírové smlouvy na stát československý nebo osobu jím určenou.

Pokud úmluva neodchyluje se od úmluvy s Rakouskem z 18. června 1924 (č. 60/1926 Sb. z. a n.), upouští se od zvláštního odůvodnění dotyčných shodných ustanovení.

Právě tak jako ve smlouvě s Rakouskem, jsou i tu zásadně předmětem úmluvy soukromoprávní pohledávky i závazky vzniklé před 26. únorem 1919 (den měnové rozluky československé) mezi stranami, z nichž jedna měla v tento den řádné bydliště (sídlo) na území jednoho a druhá na území druhého státu.

K samostatným věřitelům a dlužníkům čítají se tu také "zájmová sdružení" (communautés), srov. něm. Interessenbemeinschaften), obdobná osobám právnickým. Nahrazen byl tímto výrazem pojem "obdobné samostatné jednotky hospodářské " v soupisových nařízeních (č. 265/22 Sb. z. a n. a 675/22 Bund. Ges. Bl.), která byla přípravou a podkladem smlouvy rakouské a jsou tím míněna družstva a podobná sdružení, ježto se svrchu zmíněný výraz, volený v řečených nařízeních, nezdál dosti přiléhavý na maďarské právní poměry.

Na rozdíl od smlouvy rakouské nejsou však v čl. 1 zahrnuty pohledávky a závazky smluvních států mezi sebou anebo vůči osobám fysickým nebo právnickým. (Mohly by to ovšem býti jen pohledávky a závazky soukromoprávní, vzniklé teprve po převratu v době od 28. října 1918 do 26. února 1919.) Pohledávky i závazky tyto jsou naopak vyloučeny z úmluvy výslovně bodem a) čl. 7, ježto v otázce této nebylo možno dospěti k jednotnému nazírání. Úprava všech těchto poměrů byla s naší strany vyhrazena v závěrečném zápise.

Odst. 2. článku 1 řeší (v rakouské smlouvě z 18. června 1924 nevyřešenou) otázku dluhů a pohledávek úmluvou vůbec nedotčených, t. j. takových, které smlouvou ani upraveny, ani z ní výslovně vyňaty nebyly. Platiti budou pro takové dluhy a pohledávky předpisy soukromého práva toho nebo onoho z obou států podle všeobecných zásad právních, jak je vytvořila literatur a právnická o t. zv. mezinárodním právu soukromém. Zpravidla bude tedy rozhodovati místo splatnosti.

Články 2. a 3. odpovídají zásadně článkům 2. a 3. úmluvy s Rakouskem. Odchylná úprava čl. 3. vyplynula ze skutečnosti, že podle maďarského dědického práva přechází zásadně dědictví do vlastnictví dědicova již úmrtím zůstavitelovým, takže zde není zpravidla řízení pozůstalostního podle pojmu práva rakouského.

Ve článku 4. vynechán byl pro různost názorů odst. 2. téhož článku úmluvy rakouské, podle něhož nostrifikované podniky byly postaveny na roveň podnikům domácím potud, že se na ně hledí tak, jakoby již 26. února, 1919 měly sídlo ve státě, kde byly nostrifikovány.

Stalo se tak po bedlivém vyšetření, když bylo zjištěno, že podnikům u nás nostrifikovaným nehrozí z toho újma.

Článek 5. a 6. neliší se věcně od smlouvy rakouské.

Oddíl tento neuvádí na rozdíl od úmluvy s Rakouskem pohledávek a závazků Rakouskouherské banky; ty jsou upraveny v oddílu VI., a to ve čl. 20 (hypoteční pohledávky) a čl. 21 (půjčky lombardní).

Odchylkou od smlouvy s Rakouskem platí složení dluhu k soudu, za splnění, když věřitel dlužníka žalovala ve sporu zvítězil, a když dlužník podle zákona povinen byl neprodleně dluh k soudu složiti (na př. v řízení konkursním).

Ke dluhům a pohledávkám zmíněným ve čl. 8., odst. 3., na něž se zákaz soukromého vyrovnání nevztahoval, patří zejména maďarské pohledávky a dluhy vůči filiálkám maďarských peněžních a pojišťovacích ústavů na území československém, o nichž jedná čl. VII. zápisu č. 223/1924 Sb. z. a n. a par. 8., odst. 4. přílohy A k tomuto zápisu.

Článek 9. shoduje se s čl. 9. smlouvy rakouské.

Oproti smlouvě rakouské novým jest pouze ustanovení o pohledávkách a dluzích závislých na výmince. Důvodem jeho jest, že v rakouském clearingu jsou někdy případy tyto těžko řešitelny.

Jak již v úvodu zmíněno, budou českoslovenští věřitelé uspokojeni Československým zúčtovacím ústavem z podstaty zúčtovací, kterou tvoří jednak platy československých dlužníků, jednak saldo, které Československému zúčtovacímu ústavu vyplatí zúčtovací místo maďarské, kdežto pohledávky maďarských věřitelů budou maďarským zúčtovacím místem uhrazeny z platů maďarských dlužníků.

Aby toto vyrovnání mohlo býti provedeno, přejdou pohledávky československých věřitelů za dlužníky maďarskými na zúčtovací místo maďarské a pohledávky maďarských věřitelů za dlužníky československými na zúčtovací místo československé.

Není tím ovšem myšlen úplný převod ze zákona (cessio ex lege), nýbrž pouze převod práva vybrati pohledávku od dlužníka s ostatními právními důsledky tohoto úkonu, jak uvedeny jsou v odst. 5. článku 11. úmluvy.

Důsledky tyto jsou, že dluh dlužníkův zanikne zaplacením zúčtovacímu místu, které vydá dlužníku kvitanci, resp. výmaznou listinu, a věřitel jest povinen, jakmile dlužník dluh zúčtovacímu místu zaplatil, vydati mu zástavu a splniti všecky závazky podmíněné splacením pohledávky. Ovšem zúčtovací místo dlužníkovo ručí věřiteli, že učiní, co jest povinno, aby obdržel pohledávku zaplacenu od svého místa zúčtovacího.

Československý dlužník platiti bude svému zúčtovacímu místu 1 Kč za 1 K starou. Kolik bude platiti maďarský dlužník svému zúčtovacímu místu, určí - v rámci stanoveného maxima 10 h čs. za 1 K - vnitřní zákonodárství maďarské.

Československý věřitel obdrží za každou starou korunu podíl z podstaty zúčtovací, který bude určen vnitřním zákonodárstvím československým. Rovněž podíl maďarského věřitele určí vnitřní zákonodárství maďarské. Zachována tu však zásada parity pro dlužníky a věřitele téhož druhu potud, že sice peníz, který jsou povinni platiti dlužníci maďarští, a podíl, jejž mají obdržeti věřitelé českoslovenští a věřitelé maďarští, mohou býti různé pro různé druhy dlužníků a věřitelů, avšak všichni dlužníci téhož druhu musí v Maďarsku platiti do zúčtovací podstaty stejně (v Československu platí 1 Kč za 1 K starou) a věřitelé téhož druhu musí ve svém státě obdržeti podíly stejné.

Zásada parity sledována jest i v ustanovení dalším o největším přípustném podílu 10 h čsl., který platiti mají maďarští dlužníci a který obdrží maďarští věřitelé; ustanovení toto pojato bylo do smlouvy na návrh čsl. delegace a má zameziti, aby některé kategorie maďarských věřitelů neobdržely nápadně více, než bude činiti pravděpodobný podíl československého věřitele. Maďarské zúčtovací místo může však vybírati od kteréhokoliv druhu dlužníků nebo platiti věřitelům pouze 1 K maď. za 1 K starou, tedy 1 pengö za 12.500 K starých; ustanovení toto míněno je zvláště na lombardní zápůjčky učiněné při úpisu válečných půjček, které v Maďarsku nejsou valorisovány.

Saldo, o němž je svrchu zmínka, vypočte se takto:

Přihlíženo bude pouze k dlužníkům, kteří zúčtovacímu místu maďarskému předepsaný peníz, tedy jakkoli veliký, skutečně zaplatili. Nepřihlíží se tedy ku dlužníkům, jejichž dluh buď, jak se snad v řízení ukáže, vůbec neexistuje anebo nebyl zaplacen. Při věřitelích bude přihlíženo jen k oněm věřitelům, kteří skutečně od maďarského zúčtovacího místa výplatu svého podílu obdrží, tedy jen k oněm pohledávkám, které-pojaty budou do clearingu a jen v té výši, v jaké budou pojaty do clearingu. Aktivní saldo vyplývající ze srovnání takto zjištěných pohledávek a dluhů v korunách rak.-uh. zaplatí zúčtovací místo maďarské Československému zúčtovacímu ústavu, a to za každou korunu rak.-uh. 7 hal. čsl. Při vypočtení salda nebude však přihlíženo:

1. K pohledávkám maďarských nedělených sirotčích pokladen za dlužníky československými, a

2. k závazkům těchže sirotčích pokladen vůči poručencům a opatrovancům československým; pohledávky tyto, jež podrobeny byly soupisu podle čl. V. úmluvy o sirotčích pokladnách, č. 229/24 Sb. z. a n., vyrovnají se však clearingem [viz. čl. 7., lit. c), věta 2. úmluvy];

3. k dluhům a pohledávkám z lombardu vál. půjček, které byly učiněny při úpisu vál. půjček. Lombardu vál. půjček postaveny jsou na roveň lombardy jiných cenných papírů pevně zúročitelných v maď. korunách. [Sr. čl. 11., lit. a) úmluvy s Rakouskem č. 60/26 Sb. z. a n.]

Tyto výjimky pro zvláštní povahu dotyčných pohledávek a závazků jsou výsledkem oboustranného kompromisu při jednání.

Řízení zúčtovací sestává z pěti období:

1. převzetí soupisové látky (čl. 13., odst. 1. úmluvy),

2. prozkoumání soupisové látky (čl. 13., odst. 2., věta 1.),

3. vyřízení rozporů v přihláškách korespondencí (čl. 13., odst. 2., věta 2. a odst. 3.),

4. vymáhání závazku na dlužníku platebním rozkazem; který vydán bude:

buď

a) podle přihlášky dlužníkovy, nebo

b) podle rozhodnutí rozhodčí komise (čl. 13., odst. 4. a 5.),

5. rozhodčí soud v případech, kdy nebude moci býti rozhodnuto jednohlasně u rozhodčí komise.

Spory, které vzejdou v řízení zúčtovacím, ať mezi stranami, ať mezi zúčtovacími místy, ať mezi stranami a zúčtovacím místem, rozhodují tedy nejprve rozhodčí komise o 2 členech, do nichž každé zúčtovací místo vysílá po jednom členu. Zamýšlí se v Maďarsku i u nás členy tyto vyslati z řad soudcovských úředníků, kteří jsou mimo zúčtovací ústavy. Řízení bude tu v zásadě písemné; strany mohou se ho však osobně zúčastniti.

Teprve kdyby rozhodčí komise spor nerozhodla proto, že se členové její nedohodli, bude spor předložen rozhodčímu soudu tříčlennému.

Toto řízení jest jednodušší, kratší a levnější než řízení podle smlouvy s Rakouskem. Ovšem vůči Rakousku byly poměry poněkud odchylné, ježto jiný způsob clearingu činil v poměru k Rakousku nutným také jiný způsob řízení?

Základem řízení zúčtovacího jsou soupisové přihlášky. Obsah jejich je prejudicielní potud, že jakékoliv výhrady a námitky, které by strana neuplatnila v přihlášce, nebo aspoň neoznámila svému zúčtovacímu místu do 7. května 1928 (den, kdy počala jednání o úmluvu), může uplatniti jen se svolením zúčtovacího místa dlužníkova.

Smlouva rakouská má sice ve čl. 26., odst. 3. ustanovení podobné, ale ne tak přesně vyjádřené, takže vznikly spory o výklad tohoto článku.

Zvláště zmíniti se nutno o posledním odstavci čl. 13., jehož ve smlouvě s Rakouskem není a který zavazuje obě zúčtovací místa k dohodě o opatřeních, jež budou nutna, až řízení zúčtovací se skončí. Půjde tu zejména o závazky, které by byly měly býti vyrovnány podle úmluvy, ale při nichž k tomu nedošlo proto, že nebyly včas nebo řádně přihlášeny.

Ustanovení toto a způsob clearingu, který odchylkou od smlouvy s Rakouskem ponechává oběma státům samostatně upraviti způsob placení dluhů svých dlužníků i způsob úhrady pohledávky svých věřitelů, činí zbytečným, aby pojata byla do úmluvy ustanovení článků 22. a 23. úmluvy s Rakouskem (o nepřihlášených věřitelích pohledávek z vkladních knížek a o úrocích z prodlení). Stejně je tomu i co do ustanovení v rakouské úmluvě o právním postavení pohledávek náležejících do clearingu jakož i zúčtovacích míst v konkursu a vyrovnání (čl. 30. úmluvy rakouské).

Ostatní články tohoto oddílu jsou v podstatě shodné s příslušnými ustanoveními smlouvy rakouské o stejných předmětech.

Pohledávky z lombardu válečných půjček podrobeny jsou na rozdíl od čl. 41. úmluvy s Rakouskem všeobecnému řízení zúčtovacímu dle oddílu V.

obsahuje kromě již zmíněné československé výhrady co do dluhů a pohledávek státu a státních podniků zvláště výklad pojmu řádného bydliště při osobách uvedených v § 86 jur. normy (býv. rakouské) a v § 26 zákona uherského čl. I/1911. Obdobný výklad smluven byl též v poměru k Rakousku, kde však dotyčná ustanovení nebyla pojata do úmluvy, ani do závěrečného zápisu, nýbrž do zvláštních ujednání obou zúčtovacích míst.

Po stránce formální projevuje vláda přání, aby byl návrh projednán a schválen současně s osnovou zákona o provedení této úmluvy a aby byl přikázán v poslanecké sněmovně i v senátě výboru ústavně-právnímu, zahraničnímu a rozpočtovému s tím, aby tyto výbory o něm podaly zprávu vždy ve lhůtě osmi dnů.

V Praze, dne 29. prosince 1928.

Náměstek předsedy vlády:
Šrámek v. r.

Úmluva

mezi Československou republikou a královstvím Maďarským o úpravě dluhů a pohledávek ve starých korunách rakouských a uherských.

Protože přípravy k úpravě dluhů a pohledávek [článek 231, lit. d), poslední odstavec a článek 254 mírové smlouvy Trianonské] byly podle dohody obsažené v zápisu ze dne 13. července 1923 provedeny, rozhodli se:

President republiky Československé

a

sjednati úmluvu, aby stanovili podmínky, podle nichž provede se úprava svrchu zmíněných dluhů a pohledávek, a jmenovali k tomu cíli svými zmocněnci:

President republiky Československé

Dra Bohumila Vlasáka,
zplnomocněného ministra a odborového přednostu ministerstva financí,

Jeho nejjasnější Výsost vladař království Maďarského

hraběte Alexandra Khuen-Héderváryho,

mimořádného vyslance a zplnomocněného ministra,

kteří vyměnivše své plné moci, jež shledány v dobré a řádné formě, dohodli se na těchto ustanoveních:

(1) Soukromoprávní dluhy a pohledávky ve starých korunách rakouských a uherských, pokud trvaly ještě dne 1. listopadu 1924 a spočívají na soukromoprávním titulu z doby před 26. únorem 1919 nebo jsou založeny na smlouvě nebo jakémkoliv jiném právním jednání soukromoprávním z doby před 26. únorem 1919, vyrovnají se s výhradou opačných ustanovení této úmluvy a s výjimkami v úmluvě výslovně uvedenými, nehledíc k jich splatnosti, podle ustanovení oddílu V., jde-li o dluhy a pohledávky mezi osobami fysickými nebo právnickými, společnostmi podle práva soukromého nebo jinými obdobnými zájmovými sdruženími, z nichž dne 26. února 1919 měla jedna strana své bydliště (sídlo) na území republiky Československé, druhá na území království Maďarského.

(2) O všech ostatních dluzích a pohledávkách uvedených v článcích 231, lit. d), poslední odstavec a 254 mírové smlouvy Trianonské, které nejsou upraveny ustanoveními oddílu V. ani nejsou zahrnuty do výjimek článku 7. této úmluvy, platí předpisy soukromého práva onoho z obou států, jehož soukromého práva bude v tomto případě použíti podle všeobecných zásad. Tímto ustanovením kutno považovati otázku měny a přepočítací sazby za upravenu bodle článku 231, lit. d), poslední odstavec mírové smlouvy Trianonské.

(3) Nadále budou se nazývati osoby, které dne 26. února 1919 měly své bydliště (sídlo) na území republiky Československé, "věřiteli československými" nebo "dlužníky československými", osoby, které dne 26. února 1919 měly bydliště (sídlo) na území Království Maďarského, budou označovány názvem,,věřitelé maďarští" a "dlužníci maďarští".

(1) Dluhy a pohledávky osob, které dne 26. února 1919 měly dvoje bydliště - jedno v republice Československé, druhé v království Maďarském -, nebudou vyrovnány řízením podle oddílu V., nýbrž bude s nimi nakládáno vůči věřitelům (dlužníkům) československým jako s dluhy mezi věřitelem a dlužníkem československým a vůči věřitelům (dlužníkům) maďarským jako s dluhy mezi dlužníkem a věřitelem maďarským.

(2) Rovněž vyňaty jsou z řízení podle oddílu V. dluhy a pohledávky osob, z nichž jedna nebo druhá (dlužník nebo věřitel) přeložila v době mezi 26. únorem 1919 a 1. listopadem 1924 své bydliště na území třetího státu, aniž se před 1. listopadem 1924 znovu usadila na území jedné nebo druhé smluvní strany.