Senát Národního shromáždění R. Čs. r.1929.

II. volební období.

8. zasedání.

Tisk 919.

ze dne..................................................................19.........

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

§ 1.

Kdo věda, že ztíží nebo zmaří určení nebo vymožení výživného, dobrovolně poskytuje výživu jinému, který jest povinen někomu výživou, nebo ho jinak podporuje, tak že si nehledí výdělečné činnosti potřebné k plnění vyživovací povinnosti, odpovídá oprávněné osobě společnou a nerozdílnou rukou za výživné splatné za dobu, po kterou takto dlužníka podporoval.

§ 2.

(1) Koná-li někdo, kdo jest povinen někomu jinému poskytovati výživu nebo výživné a jest schopen výdělečné činnosti, pravidelně práce nebo služby osobě sobě blízké, platí vůči osobám, které jsou oprávněny od něho požadovati výživu, že byla za tuto činnost smluvena mzda v místě obvyklá, splatná v obvyklých obdobích, neprokáže-li se, že byla smluvena vyšší mzda.

(2) Za osoby blízké povinnému pokládají se manžel a osoby, které jsou s dlužníkem anebo s jeho manželem v přímém pokolení vůbec a v pobočném pokolení do čtvrtého stupně spřízněny nebo sešvakřeny nebo žijí s dlužníkem v životním společenství nebo jsou v poměru osvojitelů a osvojenců nebo pěstounů a schovanců. Stupně se počítají v pobočném pokolení podle počtu zplození, kterými obě osoby pocházejí od svého nejbližšího společného kmene; v kterém stupni jest tu někdo spřízněn s jedním manželem, v témž stupni jest sešvakřen s druhým manželem. Mimomanželské příbuzenství se má za rovné manželskému.

(3) Tato domněnka platí ode dne, kdy zaměstnavatel zvěděl o dlužníkově vyživovací povinnosti, nejpozději ode dne, kdy mu byla v exekuci proti dlužníku doručena platební zápověď.

(4) Právní jednání odporující těmto ustanovením jsou naproti osobě oprávněné požadovati výživu nebo výživné bezúčinná. Zaměstnavatel nemůže zejména jako poddlužník namítati, že vyplatil dlužníku předem mzdu, ani, že má vzájemnou pohledávku za dlužníkem, leda že pohledávka vznikla dříve, než zvěděl o dlužníkově vyživovací povinnosti. Za částky převyšující smluvenou mzdu jest však zavázán jen potud, pokud není ohroženo jeho vlastní hospodářské postavení.

§ 3.

Kdo soudně se domáhá uznání povinnosti k výživě nebo výživného, může navrhnouti k zajištění výživného na dobu do jednoho roku zatímní opatření podle §§ 379 a násl. zákona ze dne 27. května 1896, č. 79 ř. z. o řízení exekučním a zajišťovacím (exekučního řádu ) anebo podle §§ 223 a násl. zák. čl. LX/1881 (exekučního zákona) ve znění § 50 zák. čl. LIV/1912 a čl. V, č. 20 a 21 zákona ze dne 19. ledna 1928; č. 23 Sb. z. a n., aniž jest třeba osvědčiti, že by se jinak dobytí výživného zmařilo nebo značně ztížilo, ani prokázati pohledávku listinou.

§ 4.

(1) K zajištění nároků na poskytování výživy může býti na návrh povolen výkon exekučních úkonů (zajišťovací exekuce), jakmile se zahajuje nebo již zahájila proti dlužníku exekuce k dobytí některé dospělé splátky výživného. Zajištění smí býti pokaždé povoleno jen pro tolik výživného, kolik ho dospívá v jednom roce.

(2) Zajišťovací exekuci pro výživné lze povoliti podle kteréhokoliv exekučního titulu a není třeba, aby byla prokázána pravděpodobnost ohrožení (§ 3).

(3) Nastalou dospělostí jednotlivých splátek přeměňuje se zajišťovací exekuce sama sebou v uhražovací exekuci.

§ 5.

(1) Kdo úmyslně nebo z hrubé nedbalosti

1. poruší svou povinnost pečovati o nezletilého tak, že je vydán v nebezpečí zpustnutí,

2. poruší svou povinnost vyživovati nebo podporovati nezletilého nebo jinou osobu tak, že je vydána nouzi nebo že musí, aby nebyla vydána nouzi, býti podporována odjinud,

budiž potrestán pro přečin tuhým vězením od jednoho týdne do šesti měsíců. Není trestný, kdo mohl důvodně spoléhati na to, že nouze bude odvrácena podporou jiné osoby, podle ustanovení soukromého práva k tomu aspoň podpůrně povinné.

(2) Úmyslným nebo hrubě nedbalým porušením některé z uvedených povinností je i takové porušení; které pachatel zavinil tím, že úmyslně nebo hrubě nedbale zanedbal výdělečnou činnost k jejímu splnění potřebnou.

(3) Byl-li čin spáchán z pohnutky nízké a nečestné, budiž vyslovena ztráta volebního práva do obcí.

(4) Pokus tohoto přečinu je trestný.

§ 6.

(1) Trestný čin uvedený v § 5 stíhá se veřejnou obžalobou, ale jen na návrh oprávněného. K návrhu je oprávněn, byla-li činem ohrožena osoba nepožívající svéprávnosti, poručenský (opatrovnický) soud (úřad), jinak osoba, která byla trestným činem ohrožena.

(2) Dokud oprávněný neučinil návrhu na stíhání, je jakékoli stíhání vyloučeno. Návrh může býti odvolán, dokud soud první stolice nepočal prohlašovati rozsudek. Zřekl-li se oprávněný svého práva k návrhu neb odvolal-li jej, nemůže pak již návrh platně učiniti.

(3) Trestnost činu pomíjí, jestliže čin neměl trvale nepříznivých následků a pachatel napravil veškerou škodu z něho vzešlou dříve, než oprávněný učinil návrh na stíhání.

§ 7.

Provésti tento zákon ukládá se ministrům spravedlnosti a národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry.

Různé sociální organisace a spolky domáhají se po nějakou dobu úpravy vyživovací povinnosti k manželským i nemanželským dětem, po případě i k manželkám zvláštním zákonem poukazujíce k tomu, že pokles mravnosti ve válečné a poválečné době, krise manželství a rodinného života a šířící se neodpovědnost rodičů jak dětí manželských, tak zvláště nemanželských k jejich výživě a výchově mají v zápětí, že osoby povinné výživou se často i úmyslně vyhýbají plnění svých povinností a vydávají děti nouzi a nebezpečenství zpustnutí. Prostředky k nápravě byly různě navrhovány. Tak "Republikánská liga pro mravní obrodu národa" navrhla, aby vypracován byl zákon, který by stanovil tresty vězení na liknavé otce a manžely, kteří úmyslně se vyhýbají plnění vyživovacích povinností vůči svým dětem a manželkám. K návrhu připojil se "Spolek rozvedených žen". Česká zemská peče o mládež na Moravě v Brně uvedla podle stížností hlavně z řad poručenských soudů a generálních poručníků a zpráv okresních péčí o mládež, že nemanželští otcové, aby se vyhnuli své vyživovací povinnosti a nemohli býti soudně k ní donuceni: 1. zbavují se formálně svého movitého i nemovitého majetku, 2. při zaměstnání v soukromých službách buď přecházejí od zaměstnavatele k zaměstnavateli nebo jsou jimi při úředním vyšetřování chráněni a 3. promarní svůj majetek, aby nebylo předmětů vhodných k zabavení, a navrhla původně, aby zákonné předpisy byly rozšířeny a po případě doplněn přesnějšími opatřeními. Jako dva způsoby, které by podle mínění praktiků mohly vésti k cíli, navrhla: 1. ztrátu volebního práva nemanželských otců, u nichž se zjistí úmyslné obcházení zákona, je-li naděje, že tento prostředek povede k cíli a 2. opatření nuceného zaměstnání, kde by bylo po odečtení existenčního minima užíváno přebytků k výživě nemanželského dítěte. Oba tyto způsoby nezdají se vhodnými přispěti k řádnému plnění vyživovací povinnosti.

Pozdějším podáním učinila tato zemská péče podrobné návrhy, souhlasné s návrhy spolku "Reichsverband für Jugendfürsorge in der Čechoslovakischen Republik", které se opakují v iniciativním návrhu poslanců L. Pechmanové a druhů, č. tisku 1657 posl. sněn. N. S. R. Č. 1928.

Kromě těchto byly činěny i některé jiné návrhy, jako: 1. aby bylo zákonem stanoveno: a) že okresní soudy jsou povinny vésti v patrnosti nemanželské otce a matky, jimž se ukládá povinnost se přihlašovati a aby trestáno bylo opominutí přihlášky a byly stíhány zatykačem osoby, které se této povinnosti vyhýbají; b) že výživa nemanželských dětí se obstarává prostřednictvím okresních soudů neb okresních péčí o mládež, c) že se odpírá vydání pasu do ciziny osobám, které mají povinnost živiti nemanželské děti. - Nehledíc ke značnému nemožnému zatížení soudů nelze ani tyto prostředky uznati za vhodné.

Přípravná osnova trestního zákona o zločinech a přečinech a zákona přestupkového z r. 1926 navrhuje v § 249 ustanovení, aby trestán byl, kdo svou povinnost pečovati o nezletilého poruší tak, že je vydán v nebezpečí zpustnutí, kdo svou povinnost vyživovati nebo podporovati jiného poruší tak, že je vydán nouzi nebo že musí, aby nebyl vydán nouzi, býti podporován odjinud a kdo odloží neb opustí dítě, aby se ho zbavil.

Rovněž super revisní komise pro občanský zákoník usnesla se na některých ustanoveních, kterými má býti příznivěji upraven poměr nemanželských dětí.

Ježto však nelze určiti nyní přesně, zda a kdy budou projednány a nabudou účinnosti obě osnovy s těmito ustanoveními na ochranu a zlepšení stavu nemanželských dětí, po případě oprávněných požadovati výživu, naléháno bylo na vydání zvláštního zákona na jejich ochranu a poukazováno, že již podobné zákony jsou v Rakousku, (zákon ze 4. února 1925, BGBl. 69), v Německu, Norsku, Francii a Jugoslavii a osnovy zákonů i v jiných zemích (Italii). Za vydání zatímního zákona přimlouvala se i ministerstva sociální péče a veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy právě hledíce k nepříznivým poměrům nastalým po válce pro děti liknavostí otců v plnění vyživovacích povinností aneb i úmyslným vyhýbáním se, je plniti. Skoro všechny návrhy omezují se buď výslovně nebo svými úvodními ustanoveními buď na ochranu pouze nemanželských dětí nebo některé i na ochranu manželských, ale zanedbávaných dětí, a nanejvýše ještě na manželky, hlavně rozvedené. Ale stejné ochrany, jsouce stejně vydány nebezpečenství nouze, zasluhují vůbec osoby, které jsou jiní povinni vyživovati. Při tom pokládá se za spravedlivé, aby nebyl činěn rozdíl mezi povinností spočívající v samém zákoně, na smlouvě, na posledním pořízení nebo z nedovolených činů. Zákony, jimiž bylo v exekuci upraveno dlužníkovo existenční minimum, poslední zákon z 15. dubna 1920, č. 314 Sb. z. a n. (§§ 1 a 2) stanoví při exekuci na služební platy výhody jen pro pohledávky výživného příslušející věřiteli ze zákona. Ale § 372 ex. ř. poskytující zajišťovací exekuci pro nároky na poskytování výživy volil všeobecné znění; výborový návrh (§ 36 c) omezoval toto ustanovení rovněž "na poskytování výživy ze zákona náležející", kdežto společná konference upravila § 372 ex. ř. ve všeobecném znění. Nečiní tudíž rozdílu v tom, na čem spočívá povinnost k výživě. Podle zákona náleží sem hlavně výživné manželky (§ 91) dětí (§§ 139, 141, 142, 143, 166 až 171) rodičů (§ 154), pozůstalého manžela (§ 796) pro poškození na těle, zabití nebo odnětí svobody (§§ 1325-1329 ob. z. obč. a obdobná ustanovení občanského práva na Slovensku a Podkarpatské Rusi). Není však důvodu, aby z ochrany vyloučeny byly osoby, jimž se dostává výživy z jiného právního důvodu, na př. ze smluv - rozvedeným aneb i rozloučeným manželkám zaručuje se často notářskými spisy, výměnkářům postupní smlouvou, - anebo z posledních pořízení na př. odkazovníkům, z dědických dohod sourozencům a pod.

Co se týče soukromoprávních ustanovení (§ 1 a 2) jsou ustanovení návrhu tisku č. 1657 čl. II al. 1 a 2 napodobena ustanovením § 2 a 3 rak. zákona ze 4. února 1925, BGBl. č. 69, ale proti nim zevšeobecněna, ježto uvedený rakouský zákon obmezuje ochranu tu poskytnutou jen na výživu ze zákona a v § 3 jen proti osobám, které jsou zaměstnány v domácnosti nebo podniku svých rodičů, dětí, sourozenců nebo manžela.

Proti dlužníkovým právním jednáním, kterými se zkracují věřitelé, poskytuje ochranu odpůrčí řád (cís. nař. z 10. prosince 1914, č. 337 ř. z.); i jednání, kterými se hledí vyhnouti své povinnosti na př. tím, že se vzdává výdělečné činnosti nebo bezplatně nebo za nepřiměřenou mzdu, stravu a pod. koná služby, bylo by lze postihnouti podle ustanovení tohoto zákona, zejména § 7. Ale vymáhati takto nároky jest přece jen obtížné a složité a kromě toho ustanovení odpůrčího řádu neplatí dosud na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Proto navrhují se touto osnovou ustanovení §§ 1 a 2, odpovídající v podstatě §§ 2 a 3 rakouského zákona (BGBl. č. 69/1925) a shora uvedeným návrhům, ale přiměřeně upravená. Jimi má býti umožněno vymáhati výživné přímo - bez provedení odpůrčího sporu - proti osobám, které podporují dlužníka v jeho snaze vyhnouti se vyživovací povinnosti. Podle hořejších úvah byla ochrana rozšířena pro výživu z kteréhokoliv právního důvodu, a v § 2 omezena naproti osobám, které § 4 odp. ř. označuje za blízké příslušníky. Iniciativní návrh tisk č. 1657 zahrnuje i služby u cizích osob. Kdežto u osob, které jsou dlužníku blízké, lze stanoviti domněnku, že jsou srozuměny neb alespoň vědí o úmyslu dlužníkovu, zkrátiti věřitele, nelze to beze všeho u osob zcela cizích. Bylo by také jen výjimkou, že by dlužník vstoupil do služeb k cizímu zaměstnavateli za nepřiměřeně nízký plat aneb odměnu jen proto, aby zkrátil ty, kdož mají nárok na výživu. Ustanovení § 1 bylo omezeno na dobrovolné poskytování výživy nebo podporování, neboť nemůže býti činěn odpovědným ten, kdo ze zákona jest povinen jiného živiti nebo podporovati, vedle svého prvotního závazku.

Iniciativní návrh a souhlasné s ním dřívější návrhy navrhují i novou úpravu §§ 166, 168, 178, 181 ob. z. obč. Ale jednak úpravu některých ustanovení nutno vyhraditi osnově ob. zákona občanského a nelze beze všeho do předpisů nyní platných vsunouti nová ustanovení, která neodpovídají jeho systému a duchu v celku a dotýkají se různých jeho ustanovení, k nimž ony návrhy nepřihlížejí. Jednak nepokládají se tato ustanovení nyní za tak účelná a nutná, aby byla provedena zvláštním zákonem, zvláště když uvedené paragrafy neplatí pro Slovensko a Podkarpatskou Rus. Jde přece především o to, zabezpečiti výživu dětem. Uzná-li pak otec otcovství k nemanželskému dítěti a žádá-li, aby mělo právní postavení manželského, nebude na snadě nebezpečenství, že se hledí vyhnouti plnění povinnosti. Návrh na změnu § 166 ob. z. obč. přesahuje i návrhy superrevisní komise a znamenal by vlastně, že nemanželské dítě se staví úplně na roveň manželskému. Odůvodnění návrhu poukazuje však samo na pokračující krisi manželství a rodinného života, kdežto navrhované ustanovení by mohlo vésti k dalšímu uvolnění těchto rodinných poměrů.

Ustanovení § 168 ob. z. obč. ve znění novely neukázalo se v praxi příliš účelným. Ale vysloviti se dlužno proti, jeho rozšíření i na dobu po narození dítěte, zvláště když se navrhuje v § 3 této osnovy ustanovení, které může snáze a účelněji vyhověti. Neboť po narození dítěte lze domáhati se ihned uznání otcovství a plnění povinností, odpírá-li domnělý otec. Aby bylo mu uloženo skládati částky k úhradě výživného, bylo by třeba podle platného § 168 osvědčiti, že jest otcem, tedy provésti celý důkaz jako ve sporu o otcovství, a když by pak žalováno bylo na uznání otcovství, opětně. Kdyby však dobrovolně neskládal příspěvky, muselo by býti usnesení exekvováno a výsledek toho by byl, že by i vymožené částky zůstaly složeny u soudu, až by bylo pravoplatně rozhodnuto ve sporu o otcovství. Jednodušeji řeší tuto otázku navržený § 3 osnovy, který nezatíží ani soudy nad míru, jak by to bylo u návrhu na doplnění § 168 ob. z. obč. Slovy "soudně domáhati se uznání povinnosti k výživě nebo výživného" zahrnuje osnova jak žalobu, tak i návrh na určení výživného ze- jména podle § 16 nov. I. Voleno bylo rčení "uznání povinnosti k výživě nebo výživného", aby bylo postiženo jak poskytování výživy in natura, tak i náhrady za ni v penězích, výživné. Uznal-li však udánlivý otec otcovství, zajišťují dítěti urychlenou ochranu již § 16 nov. I. ob. z. obč., podle něhož může soud v nesporném řízení z úřední moci vyměřiti výživné, a § 171, odst. 2. ob. z. obč.

Doplniti § 178 a) ob. z. obč. (návrh tisk č. 1657 pod II al. 5) není třeba, ježto již § 178 ob. z. obč. opravňuje soud po vyšetření stížnosti učiniti opatření přiměřená okolnostem v zájmu dítěte, tedy i je odebrati rodičům a dáti do výchovy jinam.

§ 181 ob. z. obč. pozbyl platnosti zákonem z 28. března 1928, č. 56 Sb. z. a n., o osvojení (§ 13), jehož § 2, odst. 3., opravňuje příslušný soud anebo poručenský úřad, dáti místo nich svolení k osvojení, odpírají-li je rodiče nebo jeden z nich.