Co pak se týče čl. III. iniciativního návrhu tisku č. 1657, byly pod al. 1. spory o otcovství již čl. II., č. 2. (§ 224 c. ř. s.) zákona z 19. ledna 1928, č. 23 Sb. z. a n. prohlášeny za feriální věci, pod al. 2. bylo přehlédnuto platné ustanovení § 372 ex, ř. podle něhož lze povoliti pro výživné exekuci k zajištění za roční částky, musela-li již jednou vedena býti exekuce k jeho dobytí. Pro nedoplatky jest pak možno vésti uhražovací exekuci. Ustanovení to neplatí však na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Přesto, že praxe povoluje zajišťovací exekuci pro výživné také zároveň s prvním povolením uhražovací exekuce pro nedoplatek, mohlo by znění připustiti i výklad, že teprve po povolení uhražovací exekuce lze navrhnouti exekuci k zajištění dalších splátek. Prakse nejvyššího soudu v Brně ustálila se ve výkladu § 372 ex. ř. na tom, že za zajišťovací exekuci pro výživné dosud nesplatné lze žádati teprve, podává-li se aspoň druhý návrh na uhražovací exekuci. Proto bylo ustanovení § 4 osnovy nově stylisováno a upraveno hledíc k ustanovení § 223, odst. 2. zák. čl. LX/1881 pro stejnou platnost na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Hledíc pak k ustanovení § 370 ex. ř. byla v odst. 2 § 4 osnovy odstraněna pochybnost, podle jakých titulů lze v tomto případě exekuci povoliti, i hledíc k § 223, odst. 2. zák. čl. LX/1881 ustanovením, že k zajištění výživného lze povoliti exekuci podle kteréhokoliv exekučního titulu. Tím umožněna bude i podle smíru nebo (veřejno) notářského spisu. Nejvyšší soud navrhuje sice, aby zajišťovací exekuce byla povolena jen podle soudních rozhodnutí, jež nejsou vykonatelna a nevešla v právní moc, ježto prý podle smíru nebo notářského spisu lze povoliti ihned uhražovací exekuci. Ale povoliti lze podle těchto exekučních titulů uhražovací exekuci vždy jen pro výživné již splatné, nikoliv pro budoucí splátky, které se zavázal dlužník platiti. Jako na př. v rozsudku nebo v usnesení se stanoví, že otec jest povinen platiti na výživném vždy 1. každého měsíce předem určitou částku, může stejný závazek založen býti smírem aneb notářským spisem označeným jako vykonatelný. Hledíc k § 370 a 371 ex. ř. mohla, by povolena býti zajišťovací exekuce pro budoucí roční splátky podle rozsudku (usnesení), nikoliv však pro stejné splátky i podle smíru (vykonatelného notářského spisu), jak i stále vyslovuje judikatura. Proto pro výživné rozšiřuje se toto opatření i na ostatní exekuční tituly ve příčině částek dosud nevykonatelných.
Jak zkušenosti ukázaly, nebude ani při sebe dokonalejší úpravě ustanovení civilněprávních možné obejíti se bez toho, aby povinný byl k řádnému plnění svých povinností k péči a výživě donucován prostředky práva trestního. Nové zákony v cizině nerozpakovaly se užíti k uvedenému účelu i těchto prostředků. Budiž tu poukázáno jen na § 1, cit. již zákona rakouského, na čl. 36 jug. zákona z 23. června 1922, č. 12 Služb. Nov. z r. 1924 a na francouzský zákon ze 7. února 1924 J. O, str. 1435, zostřený ještě zákonem z 3. dubna 1928 J. O. str. 3870.
Proto rozhodla se vláda v souhlase s iniciativním návrhem posl. L. Pechmanové a druhů (č. t. 1657 posl. sněm. II. vol. obd.) nevyčkávati celkové reformy trestního zákona a doplniti platné trestní zákony již před touto reformou trestními ustanoveními, o jichž naléhavé nutnosti nemůže býti ani u nás pochybností. Při formulaci těchto choulostivých ustanovení trestního práva uznala však osnova za vhodné odchylovati se co nejméně od přípravné osnovy trestního zákona, která obsahuje o tom ustanovení v § 249, jako něm již byla řeč. To tím spíše, že dva z autorů této osnovy, univ. prof. Dr. Miřička a Dr. Kallab jsou zároveň vynikajícím způsobem činni v ústředních organisacích dobrovolné sociální péče o mládež, v české a moravské zemské komisi pro péči o mládež, a jsou tudíž po stránce účelné formulace těchto ustanovení znalci po výtce povolanými.
Trestní ustanovení obsahuje vládní návrh v §§5 a 6.
Srovnáním § 5 vlád. návrhu a § 249 přípravné osnovy trestního zákona, na jehož podrobné odůvodnění možno tu odkázati, vychází najevo, že vládní návrh odchyluje se od uvedené osnovy jen v několika bodech, k jejichž odůvodnění budiž uvedeno toto:
Osnova trestního zákona žádá k trestnosti tohoto činu po stránce subjektivní, aby čin byl spáchán vědomě, t. j. aby pachatel jednal věda, že jsou to skutečnosti zakládající trestnost jeho činu nebo že svým jednáním způsobí výsledek v zákoně uvedený (§§ 15, 249). Vládní návrh nemohl užíti tohoto vymezení subjektivního zavinění proto, že forma vědomé viny, jak ji vymezuje přípravná osnova trestního zákona, není platnému právnímu řádu dosud známa. Také nemohl vládní návrh užíti tu pojmu "vědomosti", jak jej užívají některé platné vedlejší trestní zákony, neboť náplň. jakou tomuto pojmu dává judikatura nejvyššího soudu, nevystihla by ještě všechny ty případy, jež vládní návrh v souhlase s iniciativním návrhem posl. L. Pechmanové a druhů považuje za nutné a účelné postihnouti. Proto užila osnova k vymezení subjektivní skutkové podstaty trestného činu pojmů "úmysl" a "hrubá nedbalost", pojmů to platnému právu již známých.
Vyžadovati podle vzoru rakouského zákona k trestnosti, aby porušení povinnosti bylo i po stránce objektivní h r u b é, ne považoval vládní návrh za potřebné. Z výsledku porušení, t. j. vydání nebezpečí zpustnutí, vydání nouzi atd., jaký má býti předpokladem trestnosti činu, je zjevno, že trestné může býti jen skutečně vážné porušení povinnosti, nikoli snad jen na př. nepatrné prodlení v plnění povinností, ačli ovšem podle okolností případu nebyla osoba oprávněná i takovým opominutím uvedena v kritický stav. Možné tvrdosti zákona budou odstraněny tím, že trestný čin, jak o tom bude ještě dále řeč, má býti stíhán jen k návrhu oprávněné osoby.
Naproti tomu nemohl se vládní návrh přenésti přes ono ustanovení rakouského zákona, podle něhož je trestnost vyloučena tehdy, když povinný mohl počítati s tím, že potřebná výživa bude poskytnuta jinou osobou, podle ustanovení soukromého práva k tomu aspoň podpůrně také povinnou. Jinak mohl by býti podle § 249 osnovy trestního zákona stíhán i nemanželský otec, žijící ve stísněných poměrech a neplnící proto řádně svou povinnost alimentační, ačkoliv matka může bez jakékoli újmy pro sebe poskytnouti dítěti, čeho potřebuje, ze svého. Při stylisaci příslušného ustanovení je však potřebí největší opatrnosti, aby opět vyloučením trestnosti, neunikly potrestání i takové případy, kdy zámožný nemanželský otec neplní vůbec své povinnosti, spoléhaje na to, že matka z lásky k dítěti se o ně postará, třeba bude musiti dříti do úpadu, aby dítě nebylo vydáno nouzi. Proto navrhuje vládní návrh, aby trestnost v takových případech byla vyloučena jen tehdy, když pachatel mohl důvodně spoléhati na to, že nouze bude odvrácena podporou. jiné osoby podle ustanovení soukromého práva k tomu aspoň podpůrně povinné. Trestným by tudíž nebyl na př. syn, který opomine podporovati své staré rodiče, spoléhaje na to, že dostane se jim podpory od jiného, velmi zámožného syna, k tomu rovněž povinného. Trestati i v takovém případě by se jevilo zcela neodůvodněným.
Rovněž tak nebylo možné uzavříti se pochybnostem, projeveným nejvyšším soudem, zda by totiž bez výslovného ustanovení zákona mohl býti stíhán i ten, kdo zanedbává výdělečnou činnost potřebnou k tomu, aby mohl splniti svou povinnost k péči nebo výchově. Právě tyto často se opakující případy nutno však také trestně postihnouti. Pochybnosti ty nelze zcela odmítnouti, poněvadž trestný čin bude tu zpravidla spáchán nikoli positivním jednáním, nýbrž úmyslným nebo hrubě nedbalým opominutím úplného a včasného plnění povinností. Zanedbání výdělečné činnosti, potřebné ke splnění takových povinností, není však ještě samo o sobě porušením povinností, nýbrž jen jednou z typických příčin, vedoucích k tomu, že pachatel nemůže později svou povinnost splniti. Jiné takové příčiny neschopnosti plnění těchto povinností jsou již postiženy trestními ustanoveními proti maření exekuce. Je proto zcela na místě, když vládní návrh, aby odstranil veškeré pochybnosti o trestnosti uvedených případů, podobně jak to činí rakouský zákon, vytýká tyto případy výslovně ještě zvláště.
Na rozdíl od iniciativního návrhu posl. Pechmanové a druhů a na rozdíl od rakouského zákona kvalifikuje osnova tento čin vždy jako přečin. Tím chce docíliti hlavně toho, aby touto kvalifikací byla založena příslušnost sborových soudů I. stolice a tím aspoň v prvních dobách také přímá judikatura nejvyššího soudu v choulostivých otázkách trestnosti tohoto činu.
Trestnost pokusu musila tu býti stanovena hledíc k § 65, odst. 2., slov. tr. z. Nepříznivé důsledky, které toto ustanovení může míti hledíc k § 6, odst. 3., potud, že trestnost dokonaného činu může býti účinnou lítostí odvrácena, nikoli však trestnost pokusu (jak je tomu ostatně již podle platného práva při účinné lítosti podle § 187 tr. zák.), mohou tu býti odvráceny tím, že v případech méně významných pokusů (při čemž pokus je tu pojmově možný jen u deliktu spáchaného úmyslně), nebude učiněn návrh na stíhání. Při významných pokusech úmyslného porušení povinnosti bude naopak možné stíhati i tehdy, když výsledek v zákoně uvedený sice nenastal, byl však pachatelem zamýšlen; to je zcela na místě, neboť pokus v daném případě je zajisté neméně trestuhodný, než dokonaný čin, spáchaný z pouhé hrubé nedbalosti.
Vyhovujíc požadavku, aby při tomto trestném činu, svědčícím o naprostém nedostatku nejprimitivnějšího vědomí občanské a mravní povinnosti bylo možné vysloviti ztrátu volebního práva, umožňuje to osnova v případech o takovém mravním nedostatku svědčících. Po této stránce může vládní návrh poukázati na Francii, která také v r. 1928 zostřila zákon z r. 1924 tím, že umožnila, aby odsouzený byl zbaven občanských práv.
Naproti tomu nepovažoval vládní návrh ostatní trestní prostředky, které obsahuje návrh posl. Pechmanové, za vhodné. Nelze si zastírati, že hlavním účelem tohoto zákona bude donutiti povinného k řádnému plnění jeho povinností i prostředky trestního práva, nikoli však plniti věznice nebo dokonce donucovací pracovny lidmi, kteří své povinnosti neplní. Z takového potrestání by osoby oprávněné neměly toho nejmenšího prospěchu, naopak jejich naděje, že dojdou uspokojení svých nároků, by se tím ještě ztenčila. Docílí-li se proto ustanoveními trestního práva většího úspěchu než dosud možnými donucovacími prostředky práva civilního, bude to zajisté ve většině případů přičítati jen účinnosti trestní hrozby nebo podmíněnému odsouzení, nikoliv však skutečnému výkonu trestu. U vědomí tohoto hlavního účelu trestní hrozby a okolnosti, že podmíněné odsouzení bude mnohdy vyloučeno, považoval vládní návrh za vhodné, aby pachateli bylo umožněno zajistiti si beztrestnost činu účinnou lítostí, totiž náhradou plné škody, ještě v době, kdy návrh na jeho trestní stíhání nebyl učiněn. Toliko jeden případ má býti podle osnovy vyloučen, totiž když čin byl tak hrubým porušením povinnosti, že zanechal trvale nepříznivé následky. V tomto případě byly již porušeny nejen soukromé, nýbrž i veřejné zájmy do té míry, že nelze pachateli beztrestnost přiznati. Vládní návrh nepovažoval též za vhodné umožniti pachateli, aby ještě později, totiž za trestního řízení mohl odvrátiti sám účinnou lítostí potrestání. Návrh na trestní stíhání bude zajisté učiněn teprve tehdy, když byly vyčerpány všechny prostředky práva civilního a vinníku byla tak poskytnuta příležitost, aby svoje průvody napravil. Bylo-li přes to uznáno za nutné trestně stíhati, jest zcela na místě, když beztrestnost vinníka nebude již záviseti toliko na jeho vůli, nýbrž také na souhlasu osoby k návrhu oprávněné.
Odůvodněním ustanovení o účinné lítosti, jak je obsahuje § 6, odst. 3. vlád. návrhu, bylo nutno poněkud předběhnouti odůvodnění oněch ustanovení osnovy, které činí stíhání závislým na návrhu.
Osnova trestního zákona nečiní trestní stíhání tohoto deliktu závislým na návrhu. Z jejího odůvodnění jest však patrné, že o tom bylo uvažováno, a že bylo od takového ustanovení upuštěno proto, že proti možnému soukromému zájmu na nestíhání stojí tu silnější zájem veřejný na tom, aby mládež nebyla vydávána nebezpečí zpustnutí a tím zároveň nebezpečí, že jednou připadne veřejnosti na obtíž. Nelze neuznati, že toto odůvodnění je velmi případné. Než vládní návrh nemohl se přece přikloniti k tomuto stanovisku a to z těchto důvodů:
Jak již shora bylo řečeno, považuje vládní návrh za hlavní účel trestních ustanovení tohoto zákona nikoliv skutečné potrestání, jímž by oprávněným osobám nebylo nijak pomoženo, nýbrž to, aby trestní hrozbou bylo vynuceno řádné plnění povinnosti k výchově a výživě. Je proto zcela na místě, když po řádném splnění nebo zajištění takového plnění bude možno ještě za trestního řízení se souhlasem oprávněné osoby od potrestání upustiti. Nelze též neuznati, že oprávněné osoby mohou míti velmi důležitý zájem na tom, aby věci jejich rodinného života nebyly před trestním soudem veřejně projednávány, dokud si samy toho nebudou přáti. Mnohdy by mohlo také potrestání vinníka zničiti poslední naděje v to, že povinnosti ty budou po přechodném nedorozumění opět řádně plněny, a prohloubiti ještě propast mezi vinníkem a oprávněným. Nemůže však býti účelem tohoto zákona, aby rozvrácené poměry rodinné byly potrestáním vinníka snad ještě více rozvráceny. Všechny tyto okolnosti mluví pro to, aby čin byl sice stíhán pro převážný veřejný zájem žalobou veřejnou, aby však zákon přihlížel náležitou měrou také k zájmům oprávněných samých a aby státní zástupce nezasahoval rušivě tam, kde by jeho zákrok mohl způsobiti více zla než dobra. Proto rozhodl se vládní návrh pro formu deliktu návrhového.
V důsledku toho bylo nutné upraviti některé další podrobnosti, což se stalo podle vzoru osnovy nového trestního řádu. Důležitou je zejména otázka, komu má příslušeti právo návrhu. Vládní návrh tu rozeznává jde-li o osobu nepožívající svéprávnosti, má toto práva příslušeti poručenskému (opatrovnickému) soudu (úřadu), jinak osobě, která činem byla ohrožena. Dopustil-li se trestného činu zákonný zástupce sám, na př. manželský otec, není ani myslitelné, aby právo návrhu bylo svěřeno někomu jinému než poručenskému soudu. Avšak i v jiných případech by bylo jistě nejlepší, kdyby vládní návrh mohl právo návrhu svěřiti osobě nebo orgánu, rozdílnému od toho, kdo byl činem ohrožen. Nelze totiž odmítnouti obavu, že oprávněný v prvním návalu zlosti nebo msty učiní návrh na potrestání, aniž vyčerpal veškeré mírnější prostředky, zaručující do budoucnosti lépe možnost opětného smírného soužití. Toho se však dlužno za každou cenu vyvarovati. Trestní pravomoc státu nesmí se státi nástrojem okamžitého rozmaru nebo msty, nýbrž musí zůstati nejkrajnějším prostředkem k vynucení oprávněných nároků. U osob nesvéprávných lze toho dosíci nejlépe tím, když právo návrhu bude svěřeno poručenskému (opatrovnickému) soudu, jehož povinností bude zajisté i tu, aby přihlížel více k budoucímu dobru a zájmům svého chráněnce, než k okamžitému snad vzplanutí hněvu zákonného zástupce. U osob svéprávných zákon takového omezení nečiní, ježto lze očekávati; že samy uváží svědomitě svoje budoucí dobro, než-li přikročí k trestnímu stíhání. Ostatně veřejný žalobce bude i tu moci v případech neodůvodněných stíhání odepříti.
Možností odvolati návrh až do okamžiku, kdy se začal prohlašovati rozsudek I. stolice, docílí se konečně toho, aby i za trestního řízení nebylo smírné narovnání věci vyloučeno.
Po stránce formální doporučuje vláda aby tento návrh zákona byl přikázán v obou sněmovnách Národního shromáždění výboru ústavně-právnímu k podání zprávy.
V Praze dne 6. června 1929.
Předseda vlády:
Udržal v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr Mayr-Harting v. r.