940/6.

Interpelace

senátorů dra Ant. Kloudy, Ant. Šolce a druhů

vládě republiky československé

o přeřazení města Rumburku do skupiny míst B činovného.

Když byl projednáván zákon čís. 103 z r. 1926, chovali státní a veřejní zaměstnanci v Rumburku naději, že na rozhodujících místech bude k tamějším zvláštním poměrům přihlíženo a že postavení státních a veřejných zaměstnanců, kteří jsou odkázáni jen na své služební požitky bude částečně ulehčeno tím, že město Rumburk bude zařazeno do vyšší třídy činovného, než ona, do níž město patří podle počtu obyvatelstva.

Tím větší však bylo jejich překvapení, když musili konstatovati že se při zařazování jednotlivých míst do různých tříd činovného na Rumburk jak v zákoně čís. 103 z. r. 1926, tak i ve vládním nařízení čís. 163 z r. 1928 zapomnělo a že Rumburk zůstal v oné třídě, do níž spadá počtem obyvatelstva.

Již dříve vládly v okrese rumburském a varnsdorfském zcela zvláštní poměry co do cen všech životních potřeb. Příčinou toho jest zeměpisná poloha a tak se tyto poměry nemohou nikdy obrátiti k lepšímu. Nejzazší kout Čech, ve kterém Rumburk leží, hraničí na třech stranách s cizinou; jen na jedné straně souvisí s ostatním státním územím a právě tato strana je vysokým horským hřbetem, který každé spojení ztěžuje a zdražuje.

Jako středisko tohoto území vykazuje Rumburk tak četný přiliv cizinců, že bez tohoto cizineckého ruchu neměla by většina zdejších obchodů možnosti existence. Příliv cizinců stále roste. Jsou to cizozemci, kteří se svým vyšším příjmem a při větší kupní síle své valuty jsou s to, vystupovati zde jako kupci. Následek toho je všeobecná drahota, která začíná u přepychových předmětů a sahá až k nejnutnějším potřebám životním, neboť i ty jsou zde obyvatelstvem s druhé strany hranic kupovány.

Dalším faktorem, který má za následek zdražování všech potřeb, jsou dopravní výlohy způsobené zvláštní polohou města, a tím, že není dostatek zemědělství. Zemědělství tamější zdaleka není s to produkovati ani tolik, kolik potřebuje domácnost samotného majitele; tak vystupují i majitelé pozemků jako kupci na trhu potravin.

Jak zdražuje doprava, resp. vzdálenost výrobního místa od zdejšího spotřebitelského území, budiž ukázáno jen na jediném příkladu: uhlí je v Rumburku dvakráte tak drahé, než na Duchcovsku nebo Ústecku. Při tom nutno přihlížeti k tomu, že otopné období trvá zde nejméně 8 měsíců.

Před válkou byly potraviny, zvláště zelenina, dováženy ze sousedního Saska (Žitavy). Za války změnilo se i to ze základů. Jakýkoliv dovoz je nemožný a zelenina musí býti dovážena z daleka, z krajiny okolo Dubé a Všetat.

Těmito vývody mělo býti jen ukázáno, že vysoké ceny, které v Rumburku panují, nejsou náhodné, nýbrž že jejich příčinou je geografická poloha a klimatické poměry a že tudíž budou trvati vždy.

Zvláště nápadně působí drahota u oněch zaměstnanců, kteří za své služební doby jsou do Rumburku přeloženi; dokonce i ti, kteří jsou sem přeložení z míst, zařazených do třídy B. činovného, jsou překvapeni vysokými cenami oproti svému dřívějšímu služebnímu místu a snaží se jedině o to, aby mohli zase co možná nejdříve opustiti tuto krajinu.

Již za časů dřívější vlády byla uznána svízelná situace státních a veřejných zaměstnanců v Rumburku a následkem toho byl Rumburk zařazen do 2. třídy činovného. Od té doby nezlepšily se poměry ani v nejmenším, naopak pro státní zaměstnance se velmi zhoršily.

Všem, kdo v důsledku svého služebního přidělení jsou nuceni ubytovati se v Rumburku, vtírá se ihned starostlivá otázka: >Jak mohu vyjíti se svými skrovnýmipožitky?<

Že situace nepovzbuzuje nikterak ku práci, je na bíledni.

Možnost, aby státním a veřejným zaměstnancům bylo alespoň trochu ulehčeno, má vláda v daném jí zmocnění, aby mohla přeřaditi místa, která trpí obzvláštními drahotními poměry, do vyšší třídy činovného.

Proto se podepsaní vlády táží:

1. Jsou vládě drahotní poměry v Rumburku známy?

2. Hodlá vláda přeřaditi město Rumburk do skupiny míst B činovného?

V Praze, dne 18. června 1929.

Dr Klouda, Šolc,

Pánek, dr Veselý, Klečák, Wagner, Klofáč, Pichl, Havránek, Hubka, dr Krouský.

 

940/7 (překlad).

Interpelace senátora Bodnára a soudruhů

ministru veřejných prací

o vyvlastnění pozemků od chudých sedláků na Podkarpatské Rusi pro stavbu silnice.

Pane ministře!

Referát ministerstva veřejných prací v Užhorodě ještě v r. 1926 vyvlastnil pro stavbu silnice pozemky, zahrady a sady chudých sedláků v obcích Bočkov, Bílá Církev, Solotvina, Nížní Apša, Tiačevo, Bedevle, Terešva, Hrušovo, čímž chudé obyvatelstvo připravil o poslední kousek země, která mu sloužila k živobytí. Za vyvlastněné pozemky zmíněný referát dal některým sedlákům nepatrný závdavek, ale většina sedláků nedostala ničeho. V poslední době se staví silnice na úseku Terešva-Hrušovo, kde kromě toho, že existence chudých sedláků byla úplně zničena vyvlastněním půdy, požaduje se na základě padělaného zápisu obecního zastupitelstva obce Hrušova ze dne 9. prosince 1926, aby na vyvlastněných pozemcích v sadech, zahradách a dvorech sama obec platila z obecní pokladny za odstranění plotů a stavení, dále za dovoz písku, trubek a jiných stavebních hmot.

Chudí sedláci několikráte protestovali proti takovému postupu zmíněného úřadu dokazujíce, že zápis, jehož se úřad dovolává, je padělaný, neboť obecní zastupitelstvo obce Hrušova nikdy takového zápisu neschválilo a nepodpisovalo. Přes to úřad bez důvodu a práva uvaluje na ně velká břemena, jichž obec nésti nemůže. Abychom charakterisovali způsob vyvlastnění, dovolíme si uvésti toto: V obci Hrušově byla zahájena práce dne 11. června 1929 a chtěli vykáceti les z usedlosti sedláka Havryly Revtiho. Poněvadž Revtij protestoval proti takovému postupu a žádal, aby mu byla škoda přiměřeným penízem nahrazena, než se práce začne, zavedli ho ministerský rada z Užhorodu a inž. Filip z Terešvy do domu, aby se prý s ním dohodli, a zatím na jejich rozkaz dělníci les vykáceli. Takovým neslýchaným způsobem jednají vůbec a ničí bez přiměřené náhrady statky chudých sedláků, získané krvavým potem. Kromě toho vyvlastněné a zabrané pozemky byly odhadnuty neslýchaně nízko, a sedláci do dnešního dne, ačkoliv od té doby uplynula již 3 léta, nedostali zaplaceno za svoje jmění. Odhady provedl referát buď sám nebo za účasti svých přívrženců.

Se zřetelem na takový postup úřadů proti chudému obyvatelstvu a na strašný hmotný stav chudých sedláků, poškozených zmíněným úřadem, tážeme se pana ministra, je-li ochoten:

1. Naříditi, aby byla sedlákům do 2 měsíců vyplacena přiměřená náhrada za vyvlastněná po zemky?

2. Zavésti vyšetřování proti úřadu takto jednajícímu, potrestati vinníky a přeložiti je z Podkarpatské Rusi?

3. Zahájiti vyšetřováni ve věci padělaného zápisu a podati vysvětlení?

V Praze, dne 18. června 1929.

Bodnár,

Toužil, Herlinger, dr Herz, Chlumecký, Průša, Šturc, Kučera, Sochor, Včelička, Polach,
dr Heller.

 

Původní znění ad 940/7

 

 

940/8 (překlad).

Interpelace

sen. Hartla a soudr.

na pana ministra železnic

stran poskytování pomoci při železničních nehodách.

Dne 25. května t. r. došlo na nádraží v Boru u České Lípy k nehodě, která následkem okolností pří tom se vyskytnuvších vzbudila u cestujících všeobecné rozhořčení. Mezi prvou a druhou kolejí nalézá se tam nekrytá výhybka, jejíž vodorovnou železnou tyč, těsně nad povrchem země položenou, v návalu osob z vlaku vystupujících anebo do něho nastupujících velmi snadno lze přehlédnouti a která opětovně byla příčinou, že cestující přes ni klopýtli a upadli. To stalo se také dámě, nastupující tohoto dne do vlaku č. 307, která se při pádu zle poranila na obou kolenech. Obzvláště, na pravém koleně nalézala se hlubší, pískem a olejem znečistěná rána, kterou především bylo třeba vyčistiti. Z této příčiny odebral se jistý cestující k průvodčímu a požádal ho za balíček s obvazem, něco jodové tinktury a pod. Průvodčí se sice ptal německy co se vlastně stalo, prohlásil pak zase německy, že lidé mají dávati lépe pozor (!), odpovídal však na každé další vyzvání jen slovem >nerozumím!<. Když se pak cestující obrátil k dopravnímu úředníku, jenž konal službu, dostal od něho rovněž za odpověď >nerozumím<, provázené pokrčením ramen. Vlak potom odjel a jistý pán a česká dáma z Prahy, kteří se v posuzování příhody shodovali se všemi ostatními spolucestujícími, namáhali se, aby ránu prozatím vymyli kolínskou vodičkou, kterou pražská dáma s největší ochotou dala k disposici. Když průvodčí při procházení vagonem byl ještě jednou požádán za obvaz, bručel jen, že neumí německy a pán neumí česky, a opustil s urážlivým posunkem vůz. Při zdržení v Röhrsdorfu stěžoval si zmíněný spolucestující u vlakvedoucího, který se choval velmi zdvořile, ale s politováním musel sděliti, že vlak neveze s sebou žádných obvazů. Z tohoto případu je zřejmo, že se průvodčí vlaku a službu konající úředník v městě skoro ryze německém s odvoláním na svou domnělou neznalost německého jazyka, chovali naprosto pasivně k nehodě, způsobené beze vší pochybnosti pokáráníhodným zařízením výhybky. Toto odepření pomoci dlužno tím spíše odsouditi, ježto přece všeobecně, nikoli jen s německé strany, při různých velkých železničních katastrofách bylo vždy znovu poukazováno k tomu, že železniční správa nevěnuje náležité pozornosti péči o bezpečnost cestujících. Snaha železniční správy, v zájmu cestujících velice politováníhodná, zatajovati totiž pokud možno větší a menší železniční nehody před veřejností, projevila se také ve výnosech, podle kterých zakázáno bylo pořizovati fotografické snímky srážek vlaků a četnictvu zakázáno podávati jakákoli sdělení o železničních nehodách. Tento ostych před veřejností jde někdy tak daleko, že se odmítají pomocné služby, jež výborně organisované a vypravené záchranné sbory s největší lidumilnosti nabízejí. Budiž proto uveden příklad velice příznačný: Výtečně vycvičený, nejmodernějším nářadím a jinakými pomůckami vyzbrojený dobrovolný záchranný sbor v Liberci, jehož záslužná obětavá činnost těší se všestrannému plnému uznání, uzavřel roku 1903 s ředitelstvími drah, ústících do Liberce, o poskytování pomoci při železničních nehodách smlouvy, ze kterých bylo patrno, jakou váhu dotyčná ředitelství kladla na takovéto poskytování pomoci.

Následkem poměrů, převratem změněných, dotázal se zmíněný záchranný sbor dne 25. října 1922 železničních ředitelství v Hradci Králové a Drážďanech stran obnovy nebo změny stávajících smluv. Během několika týdnů bylo lze s Drážďany (trať Zittau-Liberec podléhá drážďanskému ředitelství) uzavříti novou smlouvu, která jasně ukazuje, jak velice dovedou tam oceniti, rychlou, vydatnou a odbornou pomoc. Od ředitelství státních drah v Hradci Králové nedošla však žádná písemná odpověď, ačkoli vzhledem ke známému hromadění těžkých železničních neštěstí bylo by pokud možno rychlé zabezpečení nabízené pomoci bývalo pouhou povinností.

Ředitelství drah v Hradci Králové spokojilo se s tím, že dne 14. prosince 1928 dalo správci záchranného sboru poslem libereckého dopravního úřadu přečísti služební lístek, obsahující sdělení, že má vlastní organisovanou, sanitním vozem vyzbrojenou záchrannou skupinu, a že proto nezamýšlí uzavříti zvláštní smlouvu s libereckým sborem.

Bylo by lze přes toto, také ve svém nedostatku formy urážející odmítnutí nabídky, vzniklé výhradně z lidumilných pohnutek, přejíti s útrpným úsměvem, kdyby šlo jen o zájmy dotyčných pánů. Se stanoviska veřejného zájmu však musíme projeviti své rozhořčení nad tím, že způsobem tak lehkovážným opomenuto bylo zabezpečiti poskytnutí odborné pomoci.

Tážeme se tudíž pana ministra:

1. Je pan ministr ochoten, smluvně zabezpečiti poskytování pomoci od mimoželezničních povolaných kruhů, obzvláště dobrovolného záchranného sboru v Liberci?

2. Jest ochoten postarati se o to, aby vlaky opatřeny byly ve všech státech obvyklými potřebami pro poskytnutí prvé pomoci?

3. Je pan ministr ochoten ve příčině jednáni železničních orgánů ve stanici Bor u České Lípy, zjištěného na začátku této interpelace na základě mnohostranné spolehlivé informace a nepřístojného v ohledu věcném i jazykovém, učiniti potřebné opatření, aby zabráněno bylo opětování takovýchto případů?

V Praze, dne 19. června 1929.

Hartl,

Jokl, Richter, Stark, Beutel, inž. Oberleithner, Löw, dr Heller, Hütter, dr Brunar, Friedrich.

  

Původní znění ad 940/8

Interpellation

des Senators Hartl und Genossen

an den Herrn Eisenbahnminister

betreffend Hilfeleistuug bei Eisenbahnunfällen.

Am 25. Mai d. J. ereignete sich auf dem Bahnhofe in Haida ein Unfall, der infolge der hiebei zu Tage getretenen Begleiterscheinungen bei den Reisenden allgemeine Empörung erweckte. Zwischen dem ersten und zweiten Geleise befindet sich dort eine ungedeckte Weiche, deren knapp über dem Erdboden liegende horizontale Eisenstange sm Gedränge der die Züge verlassenden oder besteigenden Personen sehr leicht übersehen werden kann und schon wiederholt Anlass war, dass Reisende darüber stolperten und stürzten. Dies passierte auch a in genannten Tage ekler in den Zug Nr. 307 einsteigenden Dame, die sich bei dem Sturze an beiden Knieen arg verletzte. Besonders am rechten Knie befand sich eine tiefere, durch Sand und Oel verschmutzte Wunde, die vor allem eine Reinigung erheischte. Aus diesem Gründe begab sich ein Mitreisender zum Schaffner und ersuchte ihm um eire Verbandspäckchen, etwas Jodtinktur u. dgl. Der Schaffner fragte zwar in deutscher Sprache, was denn los sei, erklärte dann wieder deutsch, die Leute sollen besser acht geben (!), antwortete aber auf jede weitere Aufforderung bloss mit >Nerozumím !< Als sich der Reisende hierauf an den diensthabenden Verkehrsbeamten wandte, bekam er gleichfalls ein von Achselzucken begleitetes >Nerozumím< zur Antwort. Der Zug fuhr sodann ab, und ein Herr und eine čechische Dame aus Prag, welche in der Beurteilung des Vorfalles mit allen anderen Mitreisenden übereinstimmten, bemühten sich, die Wunde vorläufig mit dem von der Prager Dame bereitwilligst zur Verfügung gestellten Kölnisch Wasser auszuwaschen. Als der Schaffner beim Durchschreiten des Wag.ens nochmals um Verbandzeug ersucht wurde, murmelte er nur, er könne nicht deutsch und der Herr nicht čechisch, und verliess reit einer beleidigenden Geste den Wagen. Bei dem Aufenthalte in Röhrsdorf beschwerte sich der besagte Mitteisende beim ZugsLührer. der sich sehr höflich benahm, aber finit Bedauern, mitteilen musste, dass der Zug kein Verbandzeug mit sich führe:

Aus diesem Vorfall ist ersichtlich, dass sich der Schaffner und der dienstführende Beamte in einer fast rein deutschen Stadt unter Berufung auf ihre angebliche Unkenntnis der deutschen Sprache gegenüber einem, unzweifelhaft durch die tadelnswerte Einrichtung der Weiche veranlassten Unfall vollkommen passiv verhielten:. Diese Hilfsverweigerung ist umsomehr zu verurteilen, als ja allgemein, nicht nur von deutscher Seite, artlässlich verschiedener grosser Bahnkatastrophen immer. wieder darauf hingewiesen wurde, dass die Bahnverwaltung der Vorsorge für die Sicherheit der Reisenden nicht die erforderliche Aufmerksamkeit zuwende. Das im Interesse der Reisenden sehr bedauerliche Bestreben der Eisenbahnverwaltung, grössere oder kleinere Bahnunfälle vor der Oeffentlichkeit möglichst geheim zu halten, ist tusch in den Erlässen zu Tage getreten, nach welchen photografische Aufnahmen von Zugszusammenstössen verboten und der Gendarmerie untersagt Wurde, irgendwelche Auskünfte über Bahnunfälle zu erteilen. Diese Scheu vor der Oeffentlichkeit geht mitunter so weit, die von vorzüglich organisierten und ausgemisteten Rettungsgesellschaften menschenfreundlichst angebotenen Hilfsdienste abzulehnen. Es sei hiefür ein sehr bezeichnendes Beispiel angeführt: Die ausgezeichnet ausgebildete, mit den modernsten Geräten und sonstigen Behelfen ausgerüstete, freiwillige Rettungsgesellschaft in Reichenberg, deren verdienstvolle aufopfernde Tätigkeit sich der allseitigen vollsten Anerkennung erfreut, hat irr Jahre 1903 mit den Direktionen der in Reichenberg einmündenden Bahnen über die Hilfeleistung bei Bahnunfällen Verträge abgeschlossen, aus denen ersichtlich war, welcher Wert die betreffenden Direktionen auf' solch Hilfeleistung legten.

Infolge der durch den Umsturz herbeigeführten veränderten Verhältnisse richtete die genannte Rettungsgesellschaft am 25. Oktober 1922 an, die Bahndirektionen in Königgrätz und Dresden Artfragen betreffs Erneuerung oder Abänderung der bestehenden Verträge. Im Verlaufe weniger Wochen konnte mit Dresden (die Strecke ZittauReichenberg untersteht der Dresdner Direktion) eilt neuer Vertrag abgeschlossen werden, der deutlich zeigt, wie sehr man dort eine rasche, ausgiebige und sachgemässe Hilfeleistung zu schätzen weiss. Von der Staatsbahndirektion Königgrätz jedoch ist keinerlei schriftliche Antwort eingelangt, obwohl angesichts der bekannten Häufung schwerer Eisenbahnunglücke eilte möglichst rasche Siehersteltung der artgebotenen Hilfeleistung einfache Pflicht gewesen wäre.

Die Eisenbahndirektion Königgratz begnügte sich damit, am 14. Dezember 1928 denn Leiter der kettungsgesellschaft durch einen Boten des Reichenberger Betriebsamtes einen Dienstzettel vor lesen zu lassen, des Inhaltes, dass säe eine eigene organisierte, mit einem Sanitätswagen ausgerüstete Rettungsgruppe besitze und deshalb nicht gedenke, einen separaten Vertrag mit der Reichenberger Gesellschaft abzuschliessen.

Man könnte über diese, auch in, ihrer Formlosigkeit verletzende Ablehnung eines ausschlisslich aus menschenfreundlichen Beweggründen erfolgtem Anerbietens mit einem mitleidigen Lächeln hinweggehen, wenn es sich bloss um Interessen der betreffenden Herren handelte. Vom Standpunkte des öffentlichen Interesses aber müssen wir unsere Entrüstung darüber ausdrücken, dass in so leichtfertiger Weise die Sicherung sachgemässer Hilfeleistung unterlassen wurde.

Wir stellen daher an den Herrn Minister folgende Anfragen:

 1. Ist der Herr Minister bereit, die Hilfeleistung ausserbahnlicher berufener Kreise, insbesondere

der freiwilligem Rettuntsgesellschaft in Reichenberg, vertragsmässig sicherzustellen ?

2. Ist er bereit, Vorsorge zu treffen, dass die Züge mit der in allen Staaten üblichen Ausstattung für die erste Hilfeleistung versehen werden?

3. Ist der Herr Minister bereit, betreffs des eingans dieser Interpellation auf Grund mehrseitiger, verlässlicher Informationen festgestellten in sachlicher und sprachlicher Beziehung ungebührlichn

Verhaltens der Eisenbahnorgane in der Station Haida das zur Vermeidung der Wiederholung solcher Vorfälle Erforderliche zu veranlassen?

Prag, am 19. Juni 1929.

Hartl,

Jokl, Richter, Stark, Beutel, Ing.Oberleithner, Löw, Dr. Heller, Hütter, Dr.Brunar, Friedrich.