Může se mně ovsem namítnouti, že tento pokles daňové základny nemůže se počítati jen k tíži berní reformy a že na něm participuje snad význačnou měrou snížení výroby, pokles zaměstnanosti a ostatní složky procesu výrobního a odbytového, které vyúsťují v konečnou cifru sníženého výnosu a tím i skutečného daňového předpisu. Nepopírám toho v principu, ale upírám tomu onen význam, jaký se tomu neprávem přisuzuje. Pohlédněme na věci také s druhé strany. Propočítejme, kolik dělnictva propustil těžký průmysl ze svých služeb ne pro úbytek práce, nýbrž v důsledku technické racionalisace, propočítejme, o kolik klesly mzdy dělnictva, připočtěme k tomu ještě řadu jiných úsporných opatření průmyslem prováděných, v sumě tedy značné snížení režijních nákladů, a podívejme se potom na výsledek, to je na zisky tohoto těžkého kapitálového kolosu, a shledáme, že na svůj účet přišel a že tento účet platí dělnictvo svojí nezaměstnaností, bídou a hladem, samosprávné svazky katastrofálním poklesem přirážkových výnosů a stát ohromujícím úbytkem daňovým.

Toho, kdo by chtěl tyto nepochybné skutečnosti popírati, odkazuji na hospodářské rubriky měšťáckých časopisů, kde nalezne výkazy čistých zisků průmyslových podniků a dočte se o vyplácených vysokých dividendách a superdividendách. A to, prosím, jsou čisté bilanční zisky, zisky vykázané, nemluvě o ziscích skrytých a utajených. A nyní se táži těchto nevěřících Tomášů, jak je možno, aby v této za katastrofální prohlášené situaci těžkého průmyslu mohly se vykazovati milionové zisky a vypláceti 6%ní, 8%ní, 10%ní i víceprocentní dividendy a ještě superdividendy? Na čí straně je pak tato katastrofální situace? Na straně těžkého kapitálu a průmyslu? Nikoli. Tato katastrofa je na straně dělnictva, které se ocitá bez práce, bez přístřeší, v nouzi a hladu a které se řítí do propasti zoufalství. Čteme-li a dovídáme-li se, že za těchto poměrů má stát miliardové nedoplatky na daních, což má také přirozený a nutný reflex na příjmy samosprávy, pak úžas je slabé slovo, aby dovedlo vystihnouti pocity, jaké se rodí v duši těch, kdož nepožadují pro sebe více než právo na práci, odevzdávajíce státu plně, poctivě a bezvýhradně, což jeho jest.

Očekával bych zde námitku, že okolnost, že řada průmyslových podniků různých oborů zastavila úplně výrobu nebo, jak se odborně říká, "se položily", je v rozporu s tím, co jsem o dobré prosperitě průmyslu uvedl. Snad by ta námitka do jisté míry mohla býti opodstatněna, kdyby většina takových závodů nebyla obětí jednak dravé konkurence, jednak kořistí bezohledných trustů a koncernů a v neposlední řadě i obětí politických zájmů a vlivů, nejméně však t. zv. všeobecné hospodářské krise.

Nuže, berní reforma i se svým famosním zákonem o stabilisačních bilancích, který dovedl zhodnotiti velkému kapitálu majetek nad pomyslnou míru, aniž by stát úměrně participoval na tomto rozpětí bohatství, je také jednou z oněch příčin soudobého zla u nás a volá naléhavě po novelisaci. Jsem přesvědčen, že se potom objeví prakticky úspěšný obraz toho také ve státním rozpočtu, jenž tak, jak je nám dnes předkládán, je pouze rozpočtem z nouze, aniž by nám mohl zajištěně poskytnouti radostný pohled do budoucnosti.

Tento obraz naší přítomné trudné situace by nebyl úplný, kdybych ještě dodatkem k tomu, čeho jsem se již zde dotkl, totiž daňových nedoplatků, nezmínil se o praxi v jejich vymáhání, o praxi tvrdé, kruté a nelítostné, o praxi, kterou zaplatily svojí existencí řady drobných živnostníků, domkářů a malých podnikatelů, ale zároveň o praxi, která velkým dlužníkům povolovala namnoze záhadným způsobem statisícové, ba i milionové odpisy. Pan ministr financí prohlásil už v rozpočtovém výboru, že orgány finanční správy byly upozorněny, aby postupovaly ve vymáhání daní s mírnou přísností a důvodnými ohledy, a já rád toto jeho prohlášení kvituji. Jen bych si ještě přál, aby jeho prohlášení doplněno bylo také v tom směru, že vydá přísné příkazy, aby při daňových odpisech velkých a notorických daňových dlužníků a daňových defraudantů dbáno bylo více zákona než záhadných intervencí, že případy, které doposud se udály - a jest jich dosti, které byly i novinářsky probírány - dá přísně vyšetřiti a že s vinníky naloží tak, jak nejen zákon sám a právo, nýbrž i pobouřená morálka veřejnosti vyžaduje a zasluhuje.

Z toho, co jsem zde vylíčil nebo čeho jsem se alespoň dotkl, vychází na jevo, že náš veřejný i soukromohospodářský život stůně mnoha bolestnými nemocemi. Nechť jsou nemoci tyto jakkoli zlé a tíživé, jedna z nich, která zasluhuje kapitoly zvláštní, je nejnebezpečnější pro náš státní celek. Je to těžká sociální choroba nezaměstnanosti. Její nebezpečí a její hrozivá osudovost spočívá v tom, že choroba tato doposud den ze dne vzrůstá a že léčba její den ze dne stává se obtížnější. Nemohl bych tu pověděti nic nového ani o jejích příčinách, ani o jejích následcích, byloť o nezaměstnanosti pověděno už zde i kdekoli jinde ve veřejnosti tolik, že nutně by to bylo jen opakováním diagnos a prognos všeobecně známých. A přesto musím se pozastaviti i u tohoto zjevu, abych zdůraznil, že nezaměstnanost jako úkaz a choroba sociální není a nemůže býti jen předmětem zájmu stran socialistických, nýbrž že ve skutečnosti jest a musí býti předmětem zájmu celostátního. Je tragickým omylem stran občanských, domnívají-li se, že nezaměstnanost je nemocí doby a že doba sama ji zase vyléčí bez kardinálního zákroku se strany státu. Nezaměstnanost není jen nedostatek práce, ona je také bezpřístřešnost, zima, hlad, bída a zoufalství; a za zoufalstvím je už temná propast - ale těžko odpověděti, kdo bude v této propasti zoufalství první obětí.

Pracuje-li dělník jen za poněkud snesitelných poměrů sociálních a mzdových, má alespoň střechu nad hlavou, teplo v jizbě a syto v žaludku. To je splnění těch nejprimitivnějších lidských potřeb; a je-li člověku dáno právo na toto splnění, je mu tím dáno právo na práci. Vlastního zisku z práce, mimo úkoj svých prostých životních potřeb, dělník nemá, vše to, co jmenujeme ziskem z práce, jde za dnešních společenských a výrobních řádů na účet a do kapes zaměstnavatelových. A přináší-li dělník svému zaměstnavateli zisk ze své práce v dobách normálních a konjunkturálních, má plný nárok na práci u svého zaměstnavatele i v dobách mimořádných. Není-li tato samozřejmost upravena zákonem a odnímá-li zaměstnavatel svému dělníkovi práci, přechází tato povinnost poskytnouti práci na stát. A nemá-li dočasně stát možnosti obstarati nezaměstnanému práci, musí mu alespoň umožniti žíti. To je tak jasný a samozřejmý logický řetěz, že vylučuje každou debatu. Řekl-li jsem, že dělník má nárok na práci, dedukuji z toho, že nemůže-li mu být dána práce, náleží mu právem podpora v nezaměstnanosti. V této situaci je dnes řada států ve světě a je v ní také náš stát. Je třeba, aby svoji povinnost splnil. Tu netřeba ani hledati momenty psychologické ani oháněti se sentimentálními úvahami - tu stojí na jedné straně holý, brutální fakt a na druhé straně přísná a jasná povinnost.

Je nesporno, že dělnictvo tisíckrát raději sáhne po práci než po podpoře; ale do té doby, pokud nezaměstnanému dělnictvu nebude možno poskytnouti práci, musí mu býti poskytována podpora v nezaměstnanosti. A přes to, že pan ministr soc. péče přichází se zvýšeným sice požadavkem - proti předchozím dobám - na státní rozpočet pro tento účel, ale přece jen s požadavkem proti skutečné potřebě na míru nejnižší už okleštěným, mám vážnou obavu, že preliminovaná částka nebude stačiti ani nejnaléhavější potřebě pro nejnutnější dobu. A tu nezbývá jiné východisko, než všemožně urychliti všecky přípravy a předpoklady pro uskutečnění velké investiční půjčky, která by byla způsobilá ku provádění obsáhlých produktivních investic a tím k opatření práce pro pokud možno největší počet dělnictva. Ale má-li býti tento velkolepý plán produktivní péče splněn účelně a úspěšně, bude podle mého názoru jistě nutno, aby na výnosu této půjčky participovaly také svazky samosprávné, především obce. Vždyť tyto nemají dnes žádných jiných možností k opatření potřebných peněžitých prostředků, aby také samy mohly uskutečniti ona podnikání, která sice jsou v jejich zájmu, ale která znamenají také místní pomoc v obraně proti nezaměstnanosti. Konečně je tu i řada takových podniků státem projektovaných, jichž uskutečnění je podmíněno příspěvkem obce.

Že tu především musejí přicházeti v úvahu ony velké a větší obce a kraje, kde nezaměstnanost je největší, myslím, je mimo veškeren spor. Do této kategorie obcí spadá ovšem na předním místě Mor. Ostrava, kde počet nezaměstnaných v městě samém dosáhl již 10.779 a v celé župě přes 70.000 osob.

Jako starosta tohoto města, jemuž potřeby obce jsou známy, i jako poslanec tohoto Národního shromáždění za župu ostravskou považuji za svoji povinnost, abych právě při této příležitosti přednesl naše nejaktuálnější požadavky, jichž úspěšné vyřešení nejen v zájmu obce, nýbrž i v zájmu péče o zaměstnanost dělnictva je nutné.

Práce, které nutno označiti jako nejaktuelnější, lze rozvrhnouti na několik druhů: především přicházejí tu v úvahu podniky vodohospodářské, z nichž nejdůležitější je urychlené provádění prací regulačních na řece Odře v rámci zřízení dunajsko-oderského průplavu. Práce tyto byly již z části zahájeny a nyní jde o to, aby v nich bylo pokračováno tempem co nejrychlejším jak na řece Odře, tak i na Ostravici a Opavici, zejména také pokud jde o zřizování údolních přehrad v povodí řek Odry, Opavice, Moravice, Ostravice, Olešné, Lučiny, Olše a Lomné. Všechny tyto údolní přehrady byly již bývalými zemskými úřady slezskými podrobně studovány a zvláště údolní přehrada na Moravici u Žimrovic a zejména u Kružberku s příslušným využitím vody pro zemědělství, zásobení vodou pitnou i užitkovou, pro splavnění Odry a pro elektrisaci byly uznány za zvláště důležité. Přehrada u Kružberku postavena byla také v četných poradách, konaných od r. 1921 u ministerstva veř. prací, svým významem na roveň údolním přehradám na Vltavě u Štěchovic a na Dyji u Vranova. Byla-li přes toto úřední ocenění otázka přehrad na Moravici odsunuta na vedlejší kolej, je nezbytně nutno, aby nyní byla oživena a uskutečněna beze všech nemístných odkladů. Neméně nutnou jeví se stavba jezu u Koblova.

V oboru úprav komunikačních je pro Ostravu samou vysoce důležitou realisace projektu přeložky státní silnice z Ostravy údolím řeky Lučiny do Radvanic s vybudováním mostu přes Ostravici a Lučinu. V této příčině upozornil jsme již svým návrhem podaným v tomto Národním shromáždění ministerstvo veř. prací na ožehavost této otázky a 3. srpna 1931 provedena byla revise detailního projektu zemským úřadem na zmocnění ministerstva veř. prací č. 2348-11.890. Stavební náklad odhadnut na 14 mil. Kč, stavba má býti provedena ze silničního fondu. Město Mor. Ostrava zavázalo se 7. října 1931, č. XIII 8890/31, jak ku stanovenému příspěvku, tak k opatření potřebných pozemků, chodníků, rigolů a odvodnění.

Dalším naším požadavkem v tomto oboru komunikačních úprav je vybudování železničního nadjezdu v ulici Marxově, podjezdu v ulici Dalimilově a podchodu v ulici 1. máje, vesměs v Mor. Ostravě. Naše veřejnost již před válkou domáhala se vyřešení těchto úrovňových přejezdů tak, aby frekvence nebyla rušena, a v poslední době naše obec poznovu vešla v jednání s příslušnými činiteli. Přes to, že na popud ředitelství čsl. státních drah, uznávajícího opodstatněnost našich bezpočetných stížností, uzavřena byla již r. 1929 na našem stavebním úřadě za účasti zástupců příslušných úřadů a podniků dohoda o způsobu a době provádění těchto prací, dodnes k realisaci její nedošlo a já používám této příležitosti, abych na neodkladnost těchto staveb poukázal. K nim se přidružuje se stejnou aktuálností rozšíření chodníku na mostě přes frýdlantskou dráhu v Mor. Ostravě, kde sice při povolovací komisi r. 1929 - jejíž předmětem byl projekt našeho města, vypracovaný v dohodě se železniční správou - zástupcové správy státní silnice prohlásili, že stavebníkem této práce bude sám stát za peněžitého příspěvku obce, ale kde od té doby taktéž se strany státu přes naše četné urgence nic nebylo podniknuto, ač celý stavební náklad byl u nás rozpočtově již zajištěn a připraven.

V oboru staveb železničních přednáším náš dávný požadavek přestavby nádraží v Mor. Ostravě-Přívoze pro hlavní trať ostravsko-frýdlantskou dráhu, která má tolik vad a nedostatků, že jejich vypočítávání by mohlo býti celou dlouhou samostatnou kapitolou. Ale nejsou to jen vady v neprospěch a pro nepohodlí obecenstva, daleko závažnější jsou po stránce bezpečnostní a provozní. Je tudíž naléhavě nutno, aby tyto krajně nebezpečné a nepříznivé poměry byly odstraněny vybudováním účelné a tak prostranné nové výpravní budovy, aby sloužila oběma drahám společně, vyhovujíc také potřebám obecenstva, a aby se v ní mohly umístiti železniční úřady a úřadovny, jakož i nádražní pošta. Při vyřešení této budovy budiž pamatováno na dostatečné prostranství pro parkování aut a osobních vozidel a buď zajištěna bezpečnost cestujících při nastupování do vlaku vybudováním krytých peronů, přístupných z vestibulu dostatečně širokými podzemními chodbami.

Pokládám za svou povinnost jako starosta města Mor. Ostravy a místopředseda spolku moravsko-slezského Národního divadla v Mor. Ostravě poukázati na strašný finanční stav, v němž divadlo jest. Vykazuje při obratu 4,471.569 Kč ztrátu 1,964.340 Kč. Tato ztráta je z části uhrazena subvencemi do částky 1,722.100 Kč, avšak neuhrazeno zůstává 242.240 Kč. Musím upozorniti, že mor. ostravské divadlo je ministerstvem nár. osvěty z dotace na podporování divadel podporováno nejhůře. Zatím co Nár. divadlo pražské obdrželo r. 1932 12 mil. Kč, kterážto částka byla ovšem na r. 1933 snížena na 9 mil. Kč, pobírá brněnské divadlo 2 1/2 mil. Kč a mor. ostravské divadlo obdrželo pouze z prostředků zemských 600 tisíc Kč, ačkoliv bylo usneseno, že má obdržeti 750 tisíc Kč. Bratislavské divadlo bylo obdařeno ministerstvem školství z fondu divadelního částkou 2 1/2 mil. Kč, kdežto mor. ostravskému divadlu bylo vyplaceno z téhož fondu pouze 100.000 Kč. Tento nepoměr je nespravedlivý a těžce doléhá na kulturní zájmy tak velikého obvodu, který potřebuje též kulturní zásah dobrého divadla - a mor. ostravské divadlo je jistě dobré, pěstujíc zpěvohru, operetu i umělecké činohry za časté účasti umělců z pražského Národního divadla.

Chci ještě poukázati, jak to vypadá v mor. ostravském obvodu v ohledu hospodářském. Pouze politický okres moravsko-ostravský, jehož obyvatelstvo tvoří necelé 1% obyvatelstva celé republiky, odvádí plná 4% na dani důchodové a obratové, vybrané v celé republice, a to ještě kromě obratové daně z uhlí, a výnos zmíněných daní - kromě obratové daně z uhlí - tvoří v jediném okrese mor. ostravském 1/5 těchto daní vybraných na celé Moravě a 1/3 daní vybraných na Slovensku a jest čtyřikrát tak veliký jako výnos zmíněných daní na Podk. Rusi.

Přednesl jsem tu v hlavních rysech nejaktuálnější potřeby našeho kraje, čímž ovšem není daleko vyčerpáno vše, co by se mělo provésti, ale je alespoň vytyčeno, co musí býti podle mého mínění v nejbližší době vykonáno nejen jako podnikání v zájmu veřejném, nýbrž zejména jako podnikání v zájmu produktivní péče o naše nezaměstnané. Bude to lék, který bude léčiti dvě nemoci zároveň potřebu obyvatelstva a bídu nezaměstnaných.

Budeme ovšem hlasovati pro rozpočet, jak nám byl předložen. (Potlesk.)

Místopředseda Roudnický (zvoní): Uděluji slovo dalšímu přihlášenému řečníku, jímž je p. posl. Janalík.

Posl. Janalík: Slavná sněmovno! Poslanecké sněmovně předložen je ke schválení státní rozpočet na r. 1933. Stanovisko čsl. strany lidové k celkovému státnímu rozpočtu bylo na tomto místě jasně a určitě tlumočeno několika kolegy, členy mého klubu. Rádi dáme republice, což její jest.

Používám této příležitosti, abych jako praktický zemědělec a mluvčí lidových zemědělců promluvil několik slov, jež se dotýkají životních zájmů zemědělského lidu a našeho zemědělství vůbec, a toho, co lidová strana pro jeho ochranu na půdě parlamentu vykonala. Státní rozpočet je dán do rovnováhy i za cenu nejradikálnějších škrtů. Jako občany československého státu nás to těší, ale těšilo by nás to ještě více, kdyby tu nebylo vědomí, že škrty těmito postiženy budou také naše autonomní samosprávné svazky ve svých položkách elektrisačních, melioračních, produktivních atd., které jsou příčinou jejich nesnesitelné finanční situace. Z toho plyne pro nás poučka, že aktivita státního rozpočtu hodně ztrácí na svém významu, domyslíme-li následky hrozivě se stupňující pasivity všech středních vrstev obyvatelstva státu, především však stavu zemědělského. Tuto skutečnost se nesmíme báti říci, neboť tento stav žádá rovněž naší pohotovosti a radikálních opatření v naší hospodářsko-ochranářské politice. Venkov, který tu zastupujeme, na to čeká a čeká již dosti dlouho.

Již několik pánů řečníků zde zdůrazňovalo, že je velmi zle. To jest si třeba uvědomiti neboť nejen zemědělská veřejnost, nýbrž vůbec všichni, kteří dnešním strašným hospodářským stavem trpí, upírají zraky k parlamentu v důvěře, že jejich zástupci, kterým svěřili své osudy hospodářské a existenční, je nezklamou a přikročí k rychlým a vhodným opatřením.

Nynější koalice stojí před státnickou zkouškou. A no, stojíme před jedním z nejtěžších problémů, jak najíti cestu k stabilitě celého našeho hospodářského života. Ale tu se, slavná sněmovno, nemohu zhostiti dojmu, že naše nynější vládní souručenství v této státnické zkoušce neobstojí. Vede mne k tomu smutné poznání, že co bylo pro náš parlament samozřejmou věcí, jsme již ne na 50%, ale na 99% prohráli. Ano, my všechno promeškáváme, tuto skutečnost již nikdo neoddisputuje. Nedovedli jsme až do této chvíle vyřešiti nebo alespoň účelnými ochranářskými opatřeními zmírniti krisi jednu, totiž zemědělskou, jak bychom tedy dovedli dnes vyřešiti krisí několik? To, slavná sněmovno, znamená, že odpovědní činitelé v tom našem různorodém, stranictvím nabitém koaličním souručenství měli by se pozastaviti a zpytovati svědomí, kdo na této strašné ochranářské politice nese vinu. Omluva nebo výmluva, že krisi hospodářskou a zejména zemědělskou prožívají všechny státy evropské, je sice pravdivá, ale pokud máme zprávy ze zahraničí, je také pravda, že všecky tyto státy anebo alespoň většina z nich s velkou svědomitostí podnikají včasně a úspěšně všechno pro ochranu svého zemědělství. Každý stát hájí si své zemědělství, jak dovede. Nesmíme se báti říci, co pro ochranu našeho též těžce postiženého zemědělce bylo u nás vykonáno. A tu se nedovedu zdržeti úsudku, že naše dosavadní ochranářská politika byla plná omylů, nepochopení, kritiky, neupřímnosti, stranickosti a také demagogie. Neměli jsme nikdy věcného a soustavného programu v poměrech normálních, tím méně v poměrech abnormálních. Na poruchu světového hospodářství jsme nebyli připraveni a nedovedli jsme jí doma čeliti. Jednalo se, mluvilo a psalo se až do omrzení, že základní příčina hospodářských nesnází tkví v zemědělské krisi, to je v nadprodukci rostlinné, obilnářské. Ale pak mělo býti pro zákonodárce jednoduchým školským příkladem učiniti ihned opatření, aby obchod se zemědělskými produkty byl vhodně a včasně organisován a regulován. Stalo se tak? Což to není naivností, když zákonodárce svádí vinu na spekulaci - jak to bylo řadou řečníků s tohoto místa opakováno - která prý usiluje o stlačování a ubíjení cen domácích produktů a působí na domácím trhu přímo deroutu?

Kdo nese vinu a zúčastňuje se také této spekulace dovozu zemědělských a cizích produktů a co bylo učiněno se strany zástupců lidu k zamezení této soutěže výdělkářských podniků? Na tuto otázku je třeba si také dáti odpověď. Dále je třeba si dáti odpověď i na to, zdali při obchodu se zahraničím bez porušení obchodně-smluvních závazků zbytečnými spekulačními dovozy nepřivodili a neztížili jsme svoji cenovou situaci a tím i situaci našeho zemědělství a státu vůbec.

Jisto je, že o výživu našeho obyvatelstva není třeba se strachovati. My zemědělci splnili jsme po převratu v nás kladená očekávání o soběstačnosti. Čsl. zemědělec nedá svému národu a státu zahynouti. Co však činí stát pro jeho záchranu? Říká, že zemědělská krise je krisí výroby. Není tomu tak. Vyrábíme, co stát potřebuje. Je třeba postarati se jen o organisaci a regulaci této výroby.

Jak zachráníme u nás zemědělskou výrobu? Nebudu vzpomínati dostatečně již známých opatření, která na pomoc zemědělské výroby byla dělána v letech 1930 a 1931. Lidová strana v tomto období přišla s věcnými a účelnými návrhy - poukazuji na náš návrh ze dne 14. ledna 1930 o zmocňovacím zákonu - kteréžto návrhy nebyly však v koalici, bohužel, pochopeny. Teprve za 3/4 roku přijaly je za své všecky agrární strany, české i německé, jak v této sněmovně, tak i v senátu. Situace v koalici byla však taková, že nedošlo k jejich realisaci, ovšem že opět na účet venkova. Je třeba se také ptáti na výsledek posledního ochranářského zásahu pro zajištění cen ze sklizně 1932.

O maximálních a decimálních cenách této sklizně bylo jednáno ve vládě i mimo vládu ještě v předežňových měsících. Bylo tehdy ještě dosti času po rychlé dohodě přikročiti k realisaci takových opatření, která opravdu znamenala na tehdejší poměry slušné zhodnocení cen, zejména u žita, nepřihlížejíc k opatřením proti spekulaci, včasným odhlasováním zákona o výmelnosti nebo omezení dovozu kukuřice a pokrutin k dobru naší výroby ječmene a ovsa, kterýchžto produktů máme velký nadbytek. A zatím toto jednání tak velkého dosahu, jehož výsledky v prospěch domácí výroby byly závislými, jak jsem naznačil, na rychlé dohodě a realisaci zákonných ustanovení, uvázlo při dohodování o maximálních cenách, především u cen žita. Na maximální ceny při 1 q žita ze sklizně 1932 130 Kč za 1 q, se kterou přišly a hájily ve vládě strany socialistické, nechtěli přistoupiti republikáni, žádajíce ceny vyšší, 145 až 165 Kč za 1 q. Lidová strana s ohledem na očekávanou velkou úrodu sklizně v r. 1932 přišla s kompromisním návrhem, s maximální cenou u žita 135 Kč za 1 q, kteréžto ceně socialistické strany se chtěly přizpůsobiti. Zástupci republikánské strany však tuto cenu odmítli. A důsledek toho byl, že tento nedohodnutý stav protáhl se až do plných žní. Co se stalo dále, je nám všem známo. Vláda ze svého zmocnění ustavila známý obilní syndikát, který ani se svými intervenčními fondy nezajistil maximální ceny 132 Kč u žita, o kterýžto produkt hlavně šlo. Krátce po žních objevily se na obilním trhu ceny 90, 80 a dnes 65 i 60 Kč za 1 q. Pšenice si svou cenu jakž takž uhájila. Z tohoto drastického příkladu plyne poučení, že stranicko-demagogická politika se nevyplácí a že na tuto politiku doplácí velice zejména naši horští zemědělci. Živočišný syndikát nebyl dosud zřízen. Svalování viny na jiného, zejména na lidovou stranu, jak to činí soustavně některý náš koaliční tisk, je sice laciná zbraň, ale málo čestná. Dává se tu satisfakce lidovým politikům, kteří se nikterak nebojí soudu venkova, že maximální cenou 135 Kč za 1 q žita zachráněna by byla velmi situace našich zemědělců. Avšak důsledky nekompromisního gesta přivoděna je cena, kterou jsem uvedl. Ano, my všechno promeškáme. Ale nepromeškala to opět spekulace, která, využivši situace a za těžko vysvětlitelné blahovůle veřejné správy dovážela k nám, ač se čekala velká úroda, tisíce vagonů žita. Statistika zaznamenává, že za období leden až září bylo k nám dovezeno žita 702.460 q, to jest o 13.420 q více než ve stejném období r. 1931, ale vyvezeno za leden až září 1932 pouze 2.637 q žita. Tímto dovozem byl zbytečně zvýšen náš přebytek žita, odhadovaný na 30.000 vagonů, o dalších 7.000 vagonů. I v září bylo k nám ještě dovezeno 76 vagonů žita. Tomu se však neříká ochranářská politika. Ta žádá rychlý a energický zákrok proti jakékoliv spekulaci, kartelům a sdružením velkovýrobců a velkoobchodů, udržujícím a přímo diktujícím ceny pro konsum nepřiměřeně veliké. Z těchto spekulativních obchodů nemá docela nic konsument, nýbrž jen importér. Producentu zemědělci tlačí se ceny do nemožnosti. Důsledky toho stavu vidíme všichni: úplné zhroucení a živoření zemědělského stavu. Tak vypadá naše zemědělská ochranářská politika v produkci obilnářské. Co bylo školáckým úkolem, stává se dnes již národohospodářským problémem. A tak asi dopadne i několik roků nám zemědělcům slibovaná ochrana v naší produkci živočišné. Za to, co se tu dosud stalo, těžko je nám odpovídati před zemědělskou veřejností.

Vážení pánové a dámy, račte si uvědomiti, že přesto, že krise v naší produkci živočišné trvá již déle tří let, a přesto, že řada evropských států učinila již účelná zařízení v tomto směru, jako na př. Rakousko, kde provedena byla zvláštním zákonem stabilisace cen k úplné spokojenosti tamních zemědělců, u nás v Československu jsme se dosud k niče mu nedostali. Řešiti krisi v živočišné produkci novinářskými články, agitačními řečmi a resolucemi, to bohužel situaci venku nezmění, naopak ta se stává čím dále hrozivější. Nevyvstává z této skutečnosti již mravní otázka našeho parlamentarismu? Vždyť to, co se tu dosud stalo nebo nestalo, znamená ponechati venkov jeho osudu. Mluviti o tom, jaká je venku situace, považuji dnes v této slavné sněmovně za zbytečné. Tuto situaci musí znáti především všichni zástupci lidu. Označujeme-li dnešní hospodářskou situaci za vážnou, tím více dlužno označiti za odpovědné ty politické činitele, kteří si činí výsadu mluviti jménem zemědělského lidu. Této odpovědnosti se nesmí vymknouti nikdo a nevymykáme se ani my, lidoví poslanci, složiti každé chvíle účty ze své parlamentní zemědělsko-ochranářské politiky.

Slavná sněmovno! Nemohu přejíti také přes tu zkušenost, že naše koaliční souručenství nemělo ujasněného pracovního programu. Hospodářská deprese začala, trvala a stupňovala se, avšak v názorech na její řešení byl v koalici stálý rozpor. Tento rozpor v názorech, až zarážející, jevil se nejvíce u sloupu této koalice, neboť nepřicházely odtud takové iniciativní návrhy, které by mohly býti předmětem vážného jednání v koalici, zejména co se týkalo ochrany živočišné produkce. A také nemohu přejíti přes druhou smutnou skutečnost, a to v zájmu cti lidových politiků, že odpovědní činitelé republikánské strany zneužili své dočasné moci a z chorobné zaujatosti, co jsem nucen zvláště zdůrazniti, umlčovali a znemožňovali projednání řady věcných, promyšlených a precisně formulovaných ochranářských návrhů, které v tomto parlamentě podal vždy včas klub lidových poslanců, resp. jeho zemědělští poslanci s posl. Šamalíkem v čele.

Dali jsme iniciativu k ochranářskému opatření jak v produkci obilnářské, tak i živočišné a u všech odvětví naší zemědělské prvovýroby včas. Upozorňuji jen na návrh ze dne 14. prosince 1931, podaný posl. Šamalíkem a druhy, na rychlé opatření pro zmírnění a odstranění krise ve výrobě živočišné. Řekli jsme celé veřejnosti, zvlášť parlamentní, co chceme. Byl to také klub lidových poslanců, který písemně urgoval svolání zemědělského výboru, aby o krisi dobytkářské mohlo býti jednáno a potřebné zařízeno. Návrh lidových poslanců ze dne 17. prosince 1931 zní:

"Slavná sněmovno, račiž se usnésti:

Vládě se ukládá: 1. aby cestou nařízení upravila celní sazebník pro dovoz dobytka a masa cizozemského tak, aby clo na dobytek živý a masné výrobky byly poměrně vyrovnány; 2. aby k tomu cíli zvlášť zřízená komise byla pověřena povolováním a regulováním dovozu jen takového počtu cizího dobytka, jehož pro zásobení tuzemska je nevyhnutelně třeba. Při dostatečném dovozu cizího dobytka živého a bezvadného nebudiž dovolován dovoz cizího masa. A dále, aby úřady vybaveny byly pravomocí přezkoušeti výrobu masa, omastků a uzenin a pověřeny byly pravomocí stanoviti přiměřené ceny."

Další odstavec našeho návrhu praví: "Podmínkou stabilisace cen ve výrobě živočišné je jasný přehled o produkci a spotřebě. Bez statistiky výroby a spotřeby je to plané mluvení. Proto žádáme, aby sčítání dobytka provádělo se u nás 4krát za rok. Naši zemědělci nemají důvěry ke statistikám z obavy před berní správou. Proto žádáme, aby úřední tajemství tohoto sčítání bylo důkladně publikováno a sebemenší zneužití k daňovým účelům přísně potrestáno." - Opakuji, touto jasnou formulací našich požadavků a návrhů na ochranu živočišné produkce řekli jsme koalici otevřeně a včasně, co chceme. Teď, pravda, záleželo na ostatních koalovaných stranách, co chtějí také dělat. Že se opět nic nestalo? Kdo nese vinu? Opět lidovci? Prosím. Dne 7. dubna 1932 podal klub lidových poslanců opět pilnou interpelaci vládě, v níž trpce stěžuje se na nesvolávání zemědělského výboru již po několik měsíců, v důsledku čehož nedává se parlamentu možnosti něco pro ochranu zemědělce, bitého poklesem cen dobytka, učinit. V této pilné interpelaci lidoví poslanci žádají: "Zhroucenou výrobou živočišnou a rostlinnou je podlomena nejen hospodářská, nýbrž i sociální existence československého venkova. Proto žádáme, aby se k nám dováželo jen to množství cizího zboží, kterého je nevyhnutelně k nerušenému zásobování třeba. Chceme tedy, aby se především prodávalo naše zboží domácí, a pak teprve cizí. Tímto opatřením žádáme, aby zemědělci alespoň něco utržili, aby mohli konati svou povinnost. Klub lidových poslanců trvá na svém návrhu ze dne 17. prosince 1931 a důrazně se dožaduje splnění požadavků v tomto návrhu obsažených." - Že klub lidových poslanců měl plné pochopení pro přímo katastrofální situaci čsl. zemědělce dosvědčuje to, že za plného vědomí své odpovědnosti podal ještě týž den, t. j. 7. dubna 1932 novou interpelaci vládě o vydání zákona na úpravu obchodu dobytkem jatečním podle vzoru sousedního státu Rakouského, kde byl dne 30. října 1931 pod č. 337 vyhlášen spolkový zákon, jímž se upravuje obchod jatečním masem a výrobky masnými. Tímto zákonem organisuje se účelně obesílání dobytčích trhů jatečních a velkých tržnic dobytkem, masem a výrobky z něho, regulují se dovozy dobytka v Rakousku i z tuzemska na hlavní trhy a upravuje a stabilisuje se i tržba dobytka. Mám po ruce výsledky uveřejněné vídeňským tržním úřadem za prvé pololetí r. 1932, které podávají jasný obraz o překvapujícím příznivém důsledku řádné regulace příhonu domácího dobytka na tuzemské trhy. Tak příhon domácího hovězího dobytka činil za zmíněný půlrok 59.300 kusů proti 24.700 kusů roku předešlého. To znamená vzrůst o 26.000 kusů. Za to však příhon dobytka ze zahraničí byl v prvém pololetí, kdy zákon nebyl ještě v platnosti, 32.500 kusů a po zavedení zákona za tutéž dobu 9.400, tedy pokles importu o 23.100 kusů. Možno říci, že vídeňské trhy byly v r. 1932 již z 80% obeslány jen domácím hovězím dobytkem. Co se týče obchodu vepřovým dobytkem, projevuje se jasně příznivý výsledek zákonné regulace v tom, že loni bylo pouze 102.400 vepřů domácího původu, kterýžto počet stoupl za 1/2 roku na 150.000 kusů. Je tedy zřejmo, že regulací příhonu na rakouské trhy vzrostla spotřeba domácího hovězího dobytka za 1/2 roku o 26.000 kusů a vepřového dobytka o 47.600 kusů. Podle zpráv je v dalším 1/2 roku situace ještě příznivější. To je, prosím, doklad, jak se jiné státy starají o své zemědělství.