V zemědělství nemá buržoasie těchto obtíží, poněvadž neútočí na proletariát, nýbrž nepřímo pod rouškou záchrany zemědělců, pomoci vesnici, podniká záchranná opatření na zachránění jediné vrstvy, velkostatkářské skupiny a agrární buržoasie na účet drobných zemědělců, domkářů, malorolníků a středních rolníků. Zbídačuje tedy agrární buržoasie drobné zemědělce, žene je touto cestou do katastrofy, k vyvlastnění, k ožebračení a zachraňuje při tom velkostatkáře, zbytkaře a sama se obohacuje.

Každé zákonné opatření je prohlašováno za pomoc vesnici. My jsme již před rokem vytyčili řadu dílčích požadavků na vesnici, které skutečně měly aspoň dočasně poskytnouti pomoc a částečnou záchranu chudým, ožebračeným drobným zemědělcům; volali jsme po zastavení exekucí zejména u drobných zemědělců, domkářů, malorolníků a středních rolníků a u drobných živnostníků. Že toto heslo vyvolalo odezvu a mohutné hnutí zdola, toho dokladem je, že agrární buržoasie musela přijíti s určitým opatřením, chopila se tohoto požadavku a provedla zákon o dočasném zastavení exekucí, který však nezachraňuje od zkázy a ožebračení drobné zemědělce, nýbrž zachraňuje jen střední zemědělce a zejména velké statkáře a zbytkaře. Více než 1 milion drobných zemědělců, domkářů a malorolníků jest vyňato z výhod uvedeného zákona, protože jsou vázáni tím, že musí si přivydělávat, že nejsou plně zúčastněni na výrobě zemědělské, musí hledati dodatečnou výživu ještě výdělkem v jiném oboru, nejsou označováni za zemědělce a tudíž se tento návrh na ně nevztahuje.

Dále je otázka dluhů. Již v rozpočtovém výboru jsem mluvil o nesmírném zadlužení a uvedl jsem tam cifry, které jsou katastrofální. Vytyčili jsme požadavek škrtnutí dluhů a na tomto požadavku trváme, poněvadž pánové se dosud nemohli rozhodnout k radikálnímu opatření v tomto směru. Mluví se jenom, nebo jak pan ministr říká, připravují se v ministerstvu zatím podmínky, dělají se přípravy k oddlužení, a proto voláme: Jestliže vláda očekává snížení zahraničního a reparačního dluhu o celou jednu desetinu a nabízí proto na příští rok jenom 10% povinné splátky, proto tím více budeme volati a věsti akce drobných zemědělců do boje za škrtnutí dluhů, poněvadž drobní zemědělci byli právě politikou agrární buržoasie společně s ostatními sociál-fašistickými spoluvládci přivedeni do úpadku, k ožebračení a k úplnému zadlužení svých hospodářství.

Žádáme rovněž škrtnutí úroků. Jestliže vláda škrtla položku na amortisaci vnitřního dluhu, žádáme plným právem totéž právo pro drobné zemědělce a živnostníky, aby byli v době hospodářské krise zbaveni těžkých a vysokých úroků, aby jim úroky byly škrtnuty.

Jednou z podstatných příčin nesmírného zadlužení zemědělských hospodářství jsou daňová břemena, která za období 15 let od převratu stoupla 5násobně. Žádáme škrtnutí daní u všech zemědělců a drobných živnostníků, jejichž důchod nepřesahuje 16.000 Kč ročně. Žádáme to tím spíše, poněvadž když mohly být desítky milionů odpisovány velkostatkářským šlechticům, Koburgovi, Pálffymu a řadě šlechtických cizáků, desítky milionů daní velkoprůmyslníkům a bankám, tím větším právem dožaduje se toho drobný zemědělec a malorolník, protože mu hrozí zničení existence, jestliže jeho hlas bude oslyšán.

Dalším důvodem rychlého zchudnutí, ožebračení drobného zemědělce je vysoké pachtovné, a také jediné pod tlakem drobných pachtýřů byl odhlasován pachtovní zákon, který však poskytl určité úlevy v pachtovném jen polovině pachtýřů, kdežto druhé polovině pachtýřů, kteří mají pachty z veřejné dražby, je soudem odmítána výhoda, kterou skýtá tento zákon. Proto my trváme dále na požadavku snížení pachtovného úměrně se snížením cen zemědělských produktů a úplného zrušení pachtovného z půdy velkých držitelů, t. j. půdy velkostatkářské, státní a církevní.

V rozpočtovém výboru bylo na denním pořadu i vyřešení problému agrární krise. Pan ministerský předseda Malypetr na zasedání výkonného výboru agrární strany mluvil o této otázce a uváděl, že agrární krise dá se vyjádřiti stručně těmito slovy: Nemá-li sedlák, nemá nikdo. Proč agrární krise zachvátila zemědělskou výrobu v Československu ve světovém měřítku? Pan ministerský předseda Malypetr uvádí, že důvod spočívá ve světové válce. Světová válka je příčinou hospodářské krise a krise agrární, neboť ona změnila tvářnost Evropy a měla také vliv na změnu možností odbytu zemědělských výrobků. Dále prý způsobily agrární krisi poválečná racionalisace a technický rozvoj.

Ale pánové nevidí příčiny této krise, zastírají je a svádějí je na válku. Sociální demokrat Biňovec dokonce tvrdil v zemědělském výboru, že příčina zemědělské krise u nás spočívá v tom, že naši zemědělci jsou pilní a přičinliví, a proto prý bude stále trvalý přebytek zemědělských produktů a proto prý se vláda musí starati o jejich vývoz, chce-li krisi vyřešiti. Pánové nevidí a nechtějí vidět skutečné příčiny agrární krise, nechtějí vidět, že příčina spočívá v tom, že tato krise stává se krisí celého kapitalistického systému. Podle našeho názoru spočívá základní příčina agrární krise v rostoucím rozporu mezi rozvojem výroby na jedné straně, t. j. racionalisací a technikou, která byla zejména po válce do zemědělské výroby na velkostatcích zaváděna, a na druhé straně v zúžení konsumu širokých pracujících vrstev, tedy zbídačením pracující třídy, dělníků a rolníků. Zhroucení cen zemědělských výrobků je jenom důsledkem vyhazování a vyřazování dělníků z výroby, je jenom důsledkem této hospodářské a agrární krise. Kapitalistický způsob výroby na velkostatcích přivodil jenom rychlejší diferenciaci na vesnici, posílením silného konkurenta, velkostatkáře a ztrátou konkurenční schopnosti drobných zemědělských výrobců. Tento proces zbidačování a hluboké zemědělské krise urychlila i pozemková renta, která nesmírně zatěžuje zemědělskou výrobu.

Hlavní linie řešení agrární krise, lépe rečeno směry útoků proti drobným rolníkům a zemědělcům jsou vedeny, jak jsem uvedl, pod heslem "pomoc vesnici". Snahou agrární buržoasie je rozmnožiti za finanční podpory státu počet agrárních družstev, nákupních skladisť a Raiffeisenek atd., aby tím ještě více zesílilo homogenní postavení agrární strany na vesnici a aby si v každém agrárním družstvu vybudovali reservní sekretariát s placenými agitátory, kteří budou ideologicky ovlivňovati zbídačené drobné zemědělce a zemědělské dělnictvo, kteří zabrání jakékoli myšlence třídního ducha přístup do řad drobných zbidačovaných zemědělců. Tuto úlohu mohou plniti pánové tímto úkolem pověření jediné tehdy, budou-li znovu napojeny prameny, z nichž je vydržován tento aparát, t. j. prameny milionových zisků různých svazových družstev, centrokooperativy, syndikátů obilních a živočišných atd., intervenčních fondů; tedy ze státních prostředků, ze subvencí na vzorný chov dobytka, drůbeže atd., na nákup hospodářských strojů, na hospodářské výzkumnictví pod velkou řadou těchto roušek plynou finanční zdroje na účely zpředu uvedené.

Plán agrární buržoasie pro další řešení není jiný než snaha po radikálnějším provádění tohoto plánu, snaha postupovati v této linii, snaha pomocí syndikátu obilního neb monopolu usměrniti zemědělskou výrobu, zavésti do ní plánovitost. Pan ministr Hodža ve svém exposé jak v zemědělském výboru, tak i v rozpočtové debatě uváděl, že místo shnilého liberalismu, místo volné konkurence musí nastoupiti regionalismus v zemědělské výrobě, rayonování, vytvoření určitých oblastí, chmelařské, obilnářské, bramborářské atd. Vedle toho se předpisuje, co má býti oseto, osázeno, v jakém množství a v jaké kvalitě. Je to úplné spoutání drobných zemědělských výrobců v zájmu těžké buržoasie agrární, v zájmu finančního kapitálu a v zájmu velkostatkářů. Páni nyní volají po nových pracovních silách do zemědělských hospodářství a statisticky dokazují úbytek pracovních sil na vesnicích - v Čechách o 5%, na Moravě o 10 % - aby tak mohli zdůvodniti další plán, kolonisování, který provádí v Německu Hitler, t. j. plán vytvořiti pracovní kolony nezaměstnaných, mladých, svobodných proletářů na vesnicích, aby zadarmo pracovali na lánech velkostatkářů a agrárních magnátů. Kdo však vyštval tyto pracovní síly z vesnic? Byla to agrární buržoasie, která se snaží rok co rok mzdy zemědělských dělníků snižovati. V čele s vládou chystají se příští rok provésti nový útok na mzdy zemědělských dělníků. Jejich snahou je snížiti mzdy zemědělských dělníků na úroveň r. 1923, o 20 až 26 %. Ale to ještě nestačí. Pánové chtějí docíliti, aby dostávali úplně zadarmo pracovní síly a ještě k tomu finanční podpory z kapes poplatnictva, ze státních prostředků, jako v Německu. Takový je plán buržoasie. K němu směřuje tato politika obstarávání náhradních pracovních sil na vesnicích, kterých je tam prý nedostatek. Je to plán bezohledného zbidačování a zotročování zemědělských dělníků a bezohledného, rychlého ožebračování drobných zemědělců.

Vedle již citovaných dílčích požadavků stavíme před dělníky a zemědělské drobné výrobce požadavky konečné. Říkáme jim zcela otevřeně, že dílčí požadavky mohou snad na chvíli pomoci, ale nemohou je úplně vymaniti z pout otroctví a novodobého nevolnictví. Pokud bude půda v rukou největších držitelů státu, velkostatkářů a církevní hierarchie, nebude malým pomoženo. Proto žádáme vyvlastnění půdy velkostatkářů a církevní hierarchie a zavedení kolektivního hospodářství s kolektivním používáním nejmodernějších technických a hospodářských vymožeností a likvidování kulactva, velkostatkářů a zbytkařů na vesnicích. To by znamenalo osvobození malorolníků, ale toho může býti docíleno jen cestou revoluce, cestou svržení kapitalistického režimu a nastolením vlády dělníků a rolníků.

Říkáme nyní malorolníkům, že ve spojení s pracujícími a nezaměstnanými dělníky musí bojovati proti tomuto chystanému pokračování a provádění zbidačovacího fašistického plánu agrární buržoasie, bojovati za škrtnutí tíživých daní, úroků a dluhů, třeba i stávkou. [ ]. Budeme vésti akce a boj za zvýšení cen řepy, vésti boj za vymanění družstev z vlády agrární buržoasie a velkostatkářů a navrácení jich do rukou drobných zemědělských lidí, většiny členstva těchto družstev. Na této cestě, v organisování boje za prosazení těchto dílčích požadavků, budeme mobilisovati chudé obyvatelstvo vesnice, drobné zemědělce, domkáře a malorolníky po boku nezaměstnaných dělníků, povedeme boj proti fašistickému zbidačovacímu plánu. Nic nás na této cestě a na revolučním postupu nemůže zastaviti, ani sebe větší persekuční opatření, sebe ostřejší fašistická násilná opatření! [ ]. (Potlesk komunistických poslanců.)

Místopředseda Špatný (zvoní): Uděluji slovo p. posl. Malému.

Posl. Malý: Slavná sněmovno! Používám příležitosti projednávání státního rozpočtu republiky Československé k tomu, abych promluvil zde k největšímu státnímu podniku, jímž jsou čsl. železnice. Po řadu dlouhých týdnů děly se útoky, šílené výpady nekvalifikovanými a neoprávněnými lidmi na československé dráhy a na celé hospodaření čsl. drah. Nemohu se zabývati všemi útoky, avšak je mou povinností, abych věnoval část své řeči jednomu z těch nejvýznačnějších činitelů, který v řadách čsl. veřejnosti vzbuzuje dojem, jako by čsl. dráhy byly vedeny špatně, jako by špatně hospodařily, jako by měly neobyčejně mnoho dobře placeného a nic nedělajícího železničního personálu. Svým životním osudem jsem po 32 roků spjat se železnicemi a železničními zaměstnanci a považuji proto za svou povinnost v této době šílené nenávisti vůči čsl. železnicím říci s tohoto místa rozumné, oprávněné a za každých okolností objektivní slovo.

Bývalý ministr železnic p. inž. Hůla 5. listopadu t. r. v "Českém slově" psal, že čsl. železnice špatnou organisací promrhávají 1.700,000.000 Kč národního majetku. Bývalý ministr železnic p. inž. Hůla byl dlouholetým ministerským úředníkem československých drah, byl dlouholetým členem správního sboru ministerstva železnic a byl také ministrem železnic republiky Československé. Plným právem se táži, nebylo povinností p. inž. Hůly jako ministerského úředníka, jako člena správního sboru ministerstva železnic a jako býv. ministra tohoto největšího státního podniku, aby v rámci své úřední možnosti, jež je mu dána pragmatikou státnězaměstnaneckou, v rámci svého úřadu zjednal žádoucí a potřebnou nápravu? Zajisté že ano. Pan inž. Hůla to neudělal. Proto odmítám veškeré jeho nekvalifikované útoky, které činí na nás dojem: "Vy jste mne z ministerstva železnic vyndali. Poněvadž tam nejsem, je to všecko špatné, nedám spíš pokoje, dokud opětně mne nedosadíte na místo, hovící mé osobní ctižádosti."

Pan inž. Hůla a celá čsl. veřejnost vrhající se přímo vášnivými útoky na čsl. železnice zapomněli na určité úkony a povinnosti, jež železnice československé musí plniti, které zapříčiňují právě nynější dosti chaotické finanční a hospodářské poměry čsl. drah. Československé železnice jsou jedinými železnicemi na světě, které jsou zatíženy neobyčejně vysokými daňovými poplatky. Čsl. dráhy musily v minulém roce zaplatiti na daních, a to na dani z jízdních lístků 156,052.678 Kč, na dani ze zboží 328,731.640 Kč, na dani zavazadlové 4,235.576 Kč, na 10% dávce z jízdného 77,399.945 Kč, odvedly tedy v době, kdy nevydělávaly nijak mnoho vzhledem ke strašlivému poklesu dopravy, úhrnem státní pokladně 566,419.839 Kč. Pravda je, že z této částky dostaly čsl. státní železnice zpět 400 mil. Kč na úkoly investiční, t. j. na vybudování nových tratí, nového vozového a strojového parku.

Toto zatížení není snad jediným, které čsl. železnice v této hospodářsky svízelné době musí plniti. Podle zákona č. 404 z r. 1924 čsl. dráhy byly postaveny na basi obchodního vedení, staly se obchodním podnikem. Z tohoto podnikání čsl. drah nevidím docela nic jiného, než správní sbor ministerstva železnic, kde zasedají z největší části vysocí úředníci ministerstva železnic a několik zástupců průmyslníků, dík nynějšímu ministru železnic p. Bechyněmu jsou tam také 2 zástupcové největších rámcových socialistických zaměstnaneckých organisací. Tedy pouze toto je, abych tak řekl, údělem, nebo darem plynoucím ze zákona č. 404 o obchodním vedení čsl. drah.

Čsl. dráhy musí za všech okolností prováděti neobyčejně tíživé úkony sloužící veřejné prospěšnosti. Těch právě zákonem o obchodním vedení čsl. drah zbaveny nebyly. Jsou to přímo tíživé položky, které nikterak nepřispívají k finanční rovnováze podniku čsl. drah. Za r. 1932 pro druhé resorty železnice přinesly tyto oběti: Výkony pro službu poštovní; jízdenky poštovních orgánů pro jednotlivé jízdy zpáteční - rozdíl mezi volnou jízdenkou a jízdenkou pro státní zaměstnance; stálé volné jízdenky pro poštovní a telegrafní správu počtem 1575 osob; jízdenky vojenské; stěhovací svršky vojenských osob a vdov; stálé volné jízdenky pro finanční a celní správu; bezúplatné propůjčení železničních místností a jejich udržování pro celní úřady; udržování vojenské výstroje vozů; udržování poštovních vozů v dílnách a správkárnách. Náklad na tyto věci činil okrouhle 187 mil.

Dále služby se zřetelem na potřeby sociální vyžadovaly okrouhle 470 mil. Jsou to slevy pro přepravu potravin, šatstva, krmiv a stavebnin pro kraje postižené živelními pohromami; slevy pro přepravu svršků osob chudých a nezaměstnaných; jízdenky dělnické a žákovské; celoroční zlevněné jízdenky pro odborové organisace a humanitní instituce; volné jízdenky pro válečné slepce a 50% sleva pro jejich průvodce; volné jízdenky studujících k rodičům; slevy při jízdách k nastoupení práce česáčů chmele, pro záchranné sbory, hasičské sbory atd.

Dále služby v zájmu veřejném vyžadovaly okrouhle částku 64 mil. Kč, a to: jízdenky pro členy Národního shromáždění, zemských výborů, zemských zastupitelstev, dále pro novináře, pro státní zaměstnance; slevy pro přepravu svršků státních pensistů a jejich vdov; přeprava inventáře vzdělávacích divadelních spolků; přeprava pomníků padlých; přeprava předmětů darovaných museím atd.

A ještě tarifní slevy činí 56 mil. Tedy úhrnem za r. 1932 na úkonech sloužících veřejné prospěšnosti čsl. železnice byly nuceny obětovati částku 777 mil. Kč. R. 1931 tato částka činila 918 mil. (Slyšte!) Tedy vytýká-li se nehospodárnost nebo úplná pasivita čsl. železnicím, říkám docela otevřeně: Pánové, nezatěžujte čsl. železnice takovými nesmírnými dávkami, rdousícími téměř celý podnik drah, a železnice nebudou pak vykazovati taková pasiva, jako vykazují v době současné.

Je pravda, že pokles dopravy, který je přivoděn tísnivými hospodářskými poměry, vrhá také reflex na celkové hospodaření československých drah. Uvážíme-li, že r. 1932 poklesla železniční doprava proti r. 1929 o celých 38%, tedy je to zajisté nesmírná újma v hospodaření československých drah, která přirozeně musí také ve finančním hospodaření zanechati následky neobyčejně těžké. R. 1933 bude výsledek hospodaření čsl. drah ještě daleko smutnější, než byl roku minulého. Za prvních 8 měsíců letošního roku na provozních příjmech bylo přijato 1870.2 mil., loňského roku 2253 mil. Kč, předloni 2700.1 mil. Kč. Je tedy viděti, že každý rok příjmy čsl. drah neobyčejně klesají. Není možno snad vytýkati železnicím nehospodárnost a nedostatek náležitého porozumění pro potřeby tohoto podniku, poněvadž jestliže v našich čsl. továrnách z valné části přestala skřípat kola strojů, jestliže náš průmysl v této době prožívá jednu z těch nejkritičtějších dob, je to přirozeně také velmi silně pociťováno na hospodaření čsl. drah.

Za letošní rok jsou příjmy čsl. drah vyčísleny následovně: počítá se, že za dopravu osob získá se 850 mil. Kč, za dopravu zavazadel 20 mil. Kč, za dopravu rychlozboží 80 mil. Kč, za dopravu nákladního zboží 1810 mil. Kč a přes 476 mil. Kč za spoustu poplatků, takže celkový hrubý příjem plynoucí z dopravy pro r. 1933 je vyčíslen částkou 3.236,254.500 Kč.

Nesmí však býti zapomínáno, že čsl. dráhy jsou také neobyčejně bohatým o dobrým odběratelem různých průmyslových výrobků. (Výborně!) Za r. 1933 odebraly čsl. dráhy kolejnic za 11 mil. Kč, pražců za 40 mil. Kč, štěrku za 6,800.000 Kč, výhybek a křižovatek za 4,700.000 Kč, výměňových a hláskových zařízení za mil. Kč, uhlí za 314,532.000 Kč, maziva a svítiva pro lokomotivy za 14,113.000 Kč, lokomotiv a tendrů za 242,531.300 Kč, motorových vozidel za 8,417.900 Kč, osobních a poštovních vozů za 120,700.900 Kč, nákladních vozů přes 101,748.900 Kč atd. Tedy je nutno skutečně si přiznati, že za takového stavu věcí čsl. dráhy odebírají za obrovské sumy peněz a na železnice musí býti pohlíženo okem jiným, než pohlíží dnes neinformovaná veřejnost, musí býti pohlíženo na ně jako na podnik representující téměř 17 miliard národního majetku, na němž závisí nejen desítky tisíců železničních zaměstnanců, nýbrž i celá spousta dělnictva, ať je to v kovoprůmyslu, v dřevoprůmyslu nebo kdekoli jinde. Trpce si stěžuji, že čsl. železnice přinášejí také nesmírný tribut naší čsl. kartelářské politice. Mám přesně zjištěno, že čsl. železnice platí o celých 57% dráž uhlí než se platí ve Francii, o 67% dráže než v Polsku (Slyšte!), takže kdyby skutečně uhlí bylo laciněji, což je možné, dodáváno pro potřebu čsl. železnic, činilo by to, velmi skromě odhadnuto, asi 418 mil. Kč ročně. (Posl. Najman: Vždyť se ho ani za tolik nekupuje! - Předsednictví převzal místopředseda Taub.) Pane exministře, toto je počítáno z dob, kdy železnice skutečně více uhlí potřebovaly, a od doby, kdy uhlí enormně podražilo. Pokud se týká velikých národohospodářských důvodů, tedy z handlovského revíru odebírají čsl. železnice celých 30 % těžby, z čakanovského revíru přes 50 % těžby, jež vzhledem k využitelnosti pro lokomotivy po přepočtení na normální ceny je téměř o 48 % dražší než uhlí ostravské. Železo platí čsl. železnice o 70 % dráže než Anglie, sklo o 65 %, benzin o 81% a cement o celých 60 %. Tedy bezesporné zisky by nastaly pro čsl. železnice v tom případě, kdyby opravdu vláda s největším urychlením a všemi po ruce jsoucími nejostřejšími prostředky provedla autoritativní zásah do cenového indexu hospodářských potřeb. Mělo by to také veliký finanční význam pro hospodaření čsl. drah.

Ovšem dále se jedná o to: Čsl. železnice mají také velmi vyspělou konkurenci, a tato konkurence spočívá v autobusové dopravě. Přes to, že čsl. železnice vyhovují veškerým potřebám cestujícího obecenstva, přes to, že na železnicích mají lidé v zimě teplo, vzdušno, světlo, čisto, pohodlí, je to málo platné, musí se stále a stále proti nim štvát; a na druhé straně, kde není možno mluviti o pohodlném cestování, to je v autobusech, ať jsou jakéhokoli druhu, jsou tyto jízdy pardonovány, což je nejlepším svědectvím, že se musí nadávat na čsl. železnice za každou cenu, ať je to oprávněné či nikoli. Podle odhadů odborníků připraví autobusová doprava za letošní rok pokladnu čsl. stát. drah asi o 300 mil. Kč. Je téměř ironií osudu čsl. drah, že právě tuto svou konkurenci, která vyrůstá na silnicích ve formě autobusové dopravy, musí železniční správa také podporovati. Prosím, za svá vozidla, která dnes používají silnic státních i nestátních, musí dráha platiti svému konkurentovi - silniční dopravě - ročně 10 mil. Kč na dávkách z minerálních olejů pro pohon motorových vozidel. Chápu, že autobusová doprava silniční může velmi lehce konkurovati čsl. státním drahám, poněvadž silnice postaví stát, země nebo okres, kdežto železnice musí své dráhy stavěti neobyčejně draho. A prokáži, že r. 1931, kdy bylo asi 150.000 motorových vozidel, výdaje na státní a nestátní silnice činily 795 mil. Kč a z toho autodopravci a majiteli motorových vozidel bylo zaplaceno pouze 241 mil. Kč a neuhrazeno zůstalo 554 mil. Kč. Tedy snadno zde může autobusová doprava konkurovati s čsl. železnicemi.

Pravil jsem, že čsl. dráhy musejí své železnice stavěti z vlastních prostředků, a to neobyčejně draho. Prokáži to pouze na dvou slovenských drahách. Železnice mezi Handlovou a Horní Štubňou na Slovensku, dlouhá 18˙546 km, stála 152,300.000 Kč, železnice Červená Skala-Margecany, dlouhá 92.636 km, bude vyžadovati 295 mil. Kč. Já bych rád viděl, aby dnes pánové z ľudového tábora, kteří stále a stále nacházejí neoprávněně výtky proti Československé republice, dali ruku na srdce a řekli si: Jestli pak se tak draho staví a buduje nějaká železnice v historických zemích? To by pánové musili říci, že železnice na Slovensku budované nebudou nikdy rentabilní, bude se na ně stále a stále dopláceti; nejlepší důkaz máme na Košickobohumínské dráze, probíhající českým Těšínskem, od Čadce Slovenskem až do Jasiny na Podkarpatské Rusi, která má provozní schodek téměř 115 mil. Kč za jeden rok.

Přiznávám, že se na Slovensku staví neobyčejně draho, že se tak děje nejen z důvodů národohospodářských, nýbrž také státněobranných, že železnice na Slovensku, mají-li vykonati své poslání za všech okolností, musejí býti na výši doby.

Nesmí býti také zapomenuto, že čsl. železnice musejí platiti umořování dluhů a splácení anuit za různé státem garantované železnice, jichž je 40 a stojí okrouhle 4 1/2 mil. Kč. Tedy se stanoviska věcného se domnívám, že není již zapotřebí komentáře k tomu, abych prokázal neoprávněnost útoků proti čsl. železnicím, které dosahují v poslední době nejvyššího stupně zběsilosti.

Přicházím ke 2. kapitole. Pánové stále a stále vytýkají, že prý je moc železničních zaměstnanců a dobře placených. Nechám mluviti pouze úřední statistiku, která je nejvýmluvnějším svědectvím, porážejícím neoprávněnost tvrzení těch, kteří v železničních zaměstnancích nevidí, bohužel, ty loyální obyvatele československého státu, vždy a za všech okolností ochotné v případě potřeby, když toho stát bude žádati, přinésti oběti největší. (Výborně!)

V r. 1932 bylo úředníků v I. a II. služební třídě systemisováno 9679. Poněvadž doprava poklesla, byla provedena 16 %ní redukce, kterouž byl stav snížen na 8130, faktická potřeba k poslednímu prosinci m. r. byla 8585, jevil se zde tedy přebytek mezi úřednictvem pouze 455 osob. Úředníků statutu 3. a gážistů měli jsme systemisováno 18.843, redukovanou potřebou tento stav byl snížen na 15.828, skutečný stav byl 17.631, tedy faktický přebytek k poslednímu prosinci m. r. byl 1775 osob. Podúředníků a zřízenců bylo systemisováno 83.029, redukovanou potřebou stav snížen na 69.745, skutečný stav byl 70.492, přebytek pouze 474. Pomocných zaměstnanců jsme měli systemisováno 36.801, skutečný redukovaný stav byl snížen na 30.913, skutečná potřeba 36.714, přebytek 5800 definitivních zřízenců a pomocných zaměstnanců. Systemisovaný stav řemeslníků a dělníků na výpomoc byl 15.000, 16 %ní redukcí byl snížen na 12.600, skutečný stav byl 13.438, objevil se tedy přebytek pouze 838 osob. Systemisovaný stav veškerých zaměstnanců čsl. drah koncem r. 1932 byl 163.352, redukovaná potřeba snížila tento stav na 137.206, skutečný stav byl 146.832, faktický přebytek personálu k poslednímu prosinci m. r. byl tedy 9606 osob. Nebudiž zapomenuto, že letošního roku byla provedena veliká pensionování u zaměstnanců čsl. drah. Pensionování postihne nejenom nižší zaměstnance, nýbrž také úřednictvo, které mělo buď vyslouženo bez započtení válečných pololetí podle zákona č. 457/1919, nebo které bylo méně schopné k výkonu služby nebo snad národně nespolehlivé. Počet zaměstnanců, kteří byli pensionováni v letošním roce, odhadujeme na 12.000, a poněvadž u berních a finančních úřadů jevil se nedostatek zaměstnanectva a úřednictva a bylo finančním úřadům postoupeno 1419 železničářů, klesl počet zaměstnanců u železnic neobyčejně nízko, takže možno říci, jsou-li autentické poslední zprávy ministerstva železnic, že klesl téměř o 21.000, tedy daleko pod skutečnou potřebu počtu zaměstnanců, jichž čsl. železnice nezbytně potřebují k bezvadnému provozu. Dnes jsou mezi našimi železničními zaměstnanci poměry takového rázu, že lidé nemohou nastoupiti dovolenou na zotavenou, poněvadž podle ustanovení § 59 služebního rádu musí býti zastoupeni z vlastního stavu té oné služebny; substituce zaměstnance z jiného služebního odvětví je naprosto vyloučena. Nižší železniční zaměstnanci nemohou absolvovati ani své turnusové volno, poněvadž není za ně náhrady. Mám zjištěny konkretní případy, že za 9 měsíců letošního roku nebyly služebny s to ani při nejlepší vůli poskytnouti zaměstnancům zákonité volno, poněvadž toho nedopouštěl nedostatek zaměstnanců. Nelze se také diviti za takovéhoto stavu věcí, kdy jsou na železnice kladeny zvýšením rychlosti odpovědnější požadavky, než byly v letech minulých, že je dnes průvodčím dálkových osobních vlaků přiděleno k obsluze mnohdy 5 až 8 vozů. Není naprosto fysicky možné, aby to zaměstnanec zdolal, a já tvrdím, že železniční správa touto úsporou neobyčejně ztrácí, poněvadž nemohu za všech okolností vzíti na sebe plnou odpovědnost za poctivost veškerého cestujícího obecenstva. Zdá se mi tedy, že tato úsporná opatření nejsou na místě a že by se mělo šetřiti opravdu tam, kde by se dalo ušetřiti daleko více než na těchto, řeknu, ne dosti spravedlivě placených železničních zaměstnancích. (Výborně!)

A nyní pokud se týká vytýkaných platů. Vážení pánové a dámy! Když se r. 1922 prováděl zákon č. 394, řeklo se: Máme stabilisované hospodářské poměry, naše měna nekolísá, nemáme naprosto obav před jejími výkyvy, ceny životních a hospodářských potřeb jsou stabilisované - stabilisujeme také platy veškerého státního a železničního zaměstnanectva! Na platovou úpravu, na niž čekali státní a železniční zaměstnanci až do r. 1926, věnovala vláda přes 700 mil. Kč. A výsledky této obrovské částky se u nižších železničních zaměstnanců rovnají přímo nule. Nezapomenutelná trojice, pozůstávající ze sekčního šéfa p. Fischera, min. radů Horáka a Hóla upravila platy vysoké byrokracii a u nižších železničních a státních zaměstnanců získaly se vyrovnávací přídavky, poněvadž po platové úpravě byl každý železniční zaměstnanec, úředník, podúředník nebo zřízenec zařazen do nižšího platového stupně, než jaký měl před úpravou. Marně voláme po nápravě tohoto vědeckého díla oné trojice p. dr Fischera, Horáka a Hóla. Zdá se mi, že do té doby, než bude skutečně hospodářský život čsl. železnic na vyšším stupni finančního a hospodářského rozvoje, vyzní naše volání úplně na prázdno.