spěvku, až jak bude pokračovati valorisace nájemného ve starých domech, a poptávku na bytovém trhu bude lze vydatněji uspokojiti, až jak poroste jmění fondu. Bude proto sotva možná dosáhnouti vytčeného cíle dříve než vyprší doba určená pro likvidaci ochrany nájemníků.

Z tohoto právě důvodu bylo vybírání stavebního příspěvku rozpočteno na dobu, pokud bude trvati ochrana nájemníků. Nebylo však při tom zapomenuto také na to, že vytčeného cíle bylo by možno snad dosáhnouti dříve. Na tuto možnost pamatuje osnova ustanovením, aby vláda předložila osnovu zákona o zastavení stavebního příspěvků, dosáhne-li jmění bytového fondu, dříve než se skončí povinnost k placení stavebního příspěvku, takové výše, že plně uhradí zjištěnou bytovou potřebu, a ovšem stačí-li toto jmění k úhradě převzatých závazků.

Ustanovení oddílu IX. o postihovém právu státu mají za účel provésti ona ustanovení zákonů o stavebním ruchu z let 1921 až 1924, která vyhrazují pozdější úpravě rozhodnutí o tom, do jaké míry může stát požadovati na dlužníkovi, na jehož domě vázne zaručená zápůjčka, náhradu platů učiněných za něho z důvodu státní záruky. Jsou to ustanovení § 69 zákona č. 100/1921, § 61 zákona č. 45/1922 a § 61 zákona č. 35/1923 Sb. z. a n. Tato zákonná ustanovení vesměs zmocňují vládu, aby nařízením blíže určila postihové právo státu.

Pro úpravu postihového práva státu jsou z nařízení rozhodná pouze ustanovení § 58, odst. 4., nař. č. 191/1921 a § 51, odst. 4., nař. č. 160/1923 Sb. z. a n. Oboje tato ustanovení mají společnou normu, že náhrada, k níž bude povinen vlastník domu po roce 1925, bude upravena se zřetelem k současné výši nájemného ve starých domech.

úprava postihového práva státu v rámci návrhu bytového zákona zasluhuje nesporně přednost před jeho úpravou nařízením nebo dokonce, jak připouští § 58, odst. 4., nař. č. 191/1931 Sb. z. a n., od případu k případu rozhodnutím zemského úřadu, úprava regresu zákonem dovoluje upraviti jej nejen v duchu shora uvedených zákonů a nařízeni o stavebním ruchu, nýbrž i jak toho vyžadují sociální hlediska, která došla výrazu v pozdějších zákonech o stavebním ruchu, zejména pak v posledním zákoně o stavebním ruchu č. 45/1930 Sb. z. a n.,

který obsahuje zvláštní výhody finančního rázu pro domy s nejmenšími byty, určenými pro nemajetné a zvláště pro chudé rodiny s větším počtem dětí.

Výhradu pozdější úpravy postihového práva státu v zákonech o stavebním ruchu z let 1921 až 1924 nutno si vysvětliti z účelu státní finanční podpory stavebního ruchu vůbec a z nemožnosti určiti v tom kterém zákoně finanční podporu částkou, která by byla přiměřená účelu podpory, a pak z účelu a povahy podpory ve způsobe státní záruky zvlášť.

Zákony o stavebním ruchu z let 1921 až 1924 obsahovaly dva hlavni způsoby finanční podpory novostaveb obytných domů, státní záruku za hypotékami zápůjčku a roční příspěvek na zúročení a úmor stavebního nákladu po dobu 25 let. Hodnota podpory je u státní záruky určena výší záruk v a u ročního příspěvku jeho počáteční hodnotou. Hodnota podpory ve způsobe příspěvku je značně nižší než hodnota podpory ve způsobe státní záruky. Hodnota podpory ve způsobe státní záruky může býti snížena výkonem postihového práva státu, kdežto hodnota podpory ve způsobe ročního příspěvku je nezkrotitelná a podpora nevratitelná, jak plyne z právní povahy obou způsobů podpory.

Státní záruka podle zákonů o stavebním ruchu do roku 1924 záležela v tom, že stát, přejímaje záruku za hypotékami zápůjčku učiněnou stavebníkem na novostavbu, zavazoval se věřiteli zaručené zápůjčky, že ji bude až do úplného umoření sám úrokovati a umořovati a že ji najednou sám splatí, bude-li vypovězena, nebo bez výpovědi ihned splatná, anesplatí-li ji dlužník, ač byl upomenut, a konečně, že zaplatí schodek, bude-li dům vzat do vnucené správy nebo bude-li prodán nucenou dražbou. Tato konstrukce záruky dovoluje, aby stát ve způsobe podpory zúročil a umořil nejen tu část stavebního nákladu, na jejíž zúrokování a umořování nebude trvale stačiti dosažitelný výnos nájemného, nýbrž aby přes tuto míru, ale jen přechodně, zúrokoval a umořoval také tu část stavebního nákladu, na jejíž přiměřené zúrokování a umořování nestačí prozatím důchody vlastníka stavby, jde-li o rodinný domek, nebo dosažitelný výnos nájemného, jde-li o nájemní dům obytný.

Druhý hlavní způsob podpory podle zákonů o stavebním ruchu z let 1921 až 1924

záležel v tom, že stát se zavazoval stavebníkovi, že mu bude platiti ročně po dobu 25 let určité procento z celého stavebního nákladu jako příspěvek na zúrokování a umořování stavebního nákladu. Právo stavebníka odpovídající tomuto závazku státu je zapsáno na domě jako reální právo a slouží i s domem, za zástavu pro hypotéky na dům učiněné a nemůže podle této své právní povahy býti zkráceno na újmu hypotekárních věřitelů. Tohoto druhého způsobu podpory mohli podle jeho povahy užití pouze stavebníci, kteří byli s to, aby stavební náklad uhradili buď z vlastních prostředků nebo sice s pomocí úvěru, ale bez státní záruky, tedy pravidelně zámožnější stavebníci, nebo byli jen na něj odkázáni takoví nezámožní stavebníci, kteří pro nedostatečnou organisaci hypotekárního úvěru neměli možnost opatřiti si hypotékami zápůjčku ani se státní zárukou.

Z účelu finanční podpory ve způsobe státní záruky i ve způsobe ročního příspěvku a z právní povahy státní záruky nutno usuzovati pro úpravu postihového práva státu, že v duchu zákonů o stavebním ruchu lze vykonati postihové právo státu jen potud, pokud byla uhrazena finanční podporou státu větší část stavebního nákladu, než kolik činí rozdíl mezi stavebním nákladem, z něhož byla podpora vyměřena, a nynější hodnotou tohoto nákladu. V této zásadě je dáno pravidlo pro určení maximální výše náhrady. Postih státu z důvodu záruky nutno však v duchu zákona obmeziti ještě také podle hodnoty podpory ve způsobe příspěvku na zúrokování a úmor stavebního nákladu vyměřeného na tutéž stavbu, z téhož stavebního nákladu a podle téhož zákona o stavebním ruchu, neboť nebylo by ani slušné ani spravedlivé, aby zámožnější stavebník, který stavěl převážně s podporou ve způsobe příspěvku, přijal na finanční podpoře ve způsobe příspěvku větší hodnotu než činí hodnota podpory ve způsobe záruky zmenšené o hodnotu postihu.

Zákonná úprava postihového práva státu je čím dále tím naléhavější. Dosavadní nejistota o tom, do jaké míry zaručená zápůjčka je také efektivně dluhem vlastníka domu, bývá příčinou mnohých nesnází v právním životě. Naléhavá potřeba úpravy regresu pociťuje se zejména v řízení pozů-

stalostním. Na úpravě regresu mají zájem všichni, kdož dům vystavěný se státní zárukou zcizují nebo ho nabývají, ať jako kupci nebo jako dědicové. Dosavadní nejistota o tom, do jaké míry a jakým způsobem vykoná stát své postihové právo, zneklidňuje vlastníky rodinných domků, mající pochopitelný zájem na tom věděti, co budou nuceni jednou splatiti ze zaručené zápůjčky a s jakými břemeny zanechávají domek své rodině. Podle návrhu bytového zákona nikdo nemůže býti nucen, aby náhradu zaplatil ve způsobe splátky kapitálu, nýbrž vlastníku domu ponechává se způsob zaplacení náhrady na vybranou, a jen nedojde-li k jiné dohodě, musí ji úrokovati 6% a umořovati 1% ve stejných lhůtách jako stát platí anuity ze zaručené zápůjčky. Stát i nadále přes předpis náhrady zůstane vůči věřiteli zaručené zápůjčky zavázán plniti závazky převzaté zárukou, dokud zaručená zápůjčka nebude zcela umořena nebo jinak splacena. Z předpisu náhrady mohou tudíž vlastníku domu vzejíti závazky jen vůči státu a nikoli vůči věřiteli zaručené zápůjčky, leč by vlastník domu dobrovolně splatil náhradu tím jednoduchým způsobem, že se souhlasem věřitele zaručené zápůjčky část zaručené zápůjčky odpovídající náhradě bude převzata k zúrokování a umoření v pořadí sirotčí jistoty domu.

Návrh bytového zákona jde však ještě dále v ochraně takových vlastníků domků, kteří jsou hospodářsky slabí nebo zasluhují ze sociálních důvodů zvláštního zřetele. U rodinných domků vyhovujících jen nejnutnější potřebě jejich obyvatel navrhuje se snížení náhrady o tři čtvrtiny, polovici nebo o čtvrtinu. Rodinné domky i nájemní domy obytné, vystavěné stavebními družstvy a obcemi, mají podle návrhu požívati ještě zvláštních výhod souvisejících s vyšší státní zárukou u stavebních družstev a obcí, ale nájemní domy jen za té podmínky, že obec nebo družstvo vyrovná nájemné ve všech nájemních domech vystavěných před vyhlášením nového bytového zákona, vyjímajíc domy vystavěné s podporou ve způsobe státního příspěvku podle zákona č. 45/1930 Sb. z. a n. Snížení náhrady o tři čtvrtiny navrhuje se také pro nájemní domy s nejmenšími byty nebo s byty většími, ale určenými pro chudé rodiny s větším počtem dětí, které vystavěly obce.

Návrh zákona pamatuje také na případy, které se čím dále tím více množí, že bytů a jiných místností, zřízených se státní podporou, neužívá se běž patrné potřeby způsobem vyhovujícím účelu podpory nebo podmínkám, za kterých byla udělena podpora. Přihází se ovšem také, že vlastník domku následkem změněných rodinných nebo hospodářských poměrů ani nemůže užívati bytu nebo jiných místností způsobem, jak bylo zamýšleno při udělení podpory. Návrh zákona dává ministerstvu právo, aby smělo na vlastníku domu vymáhati plnou náhradu za bezprávné užívání a v případech hodných zvláštního zřetele přivolovati také k jinému způsobu užívání, buď bez náhrady nebo za náhradu.

Osnova zákona nemění zásadně nic na povinnostech vlastníka stavby, které tento na se vzal přijetím finanční podpory, a trvá bezpodmínečně zejména na tom, aby domu se užívalo aspoň po dobu 25 let, počítajíc ode dne udělení obývacího povolení, pro bytové účely. Pouze od jiných vedlejších povinností, nesouvisejících s užíváním domu podle účelu podpory, na př. od výhrady předkupního práva ve prosněch státu a pod., může býti osvobozen vlastník domu, zaplatí-li zvýšenou náhradu.

Náhrada se určí na základě řízení, ve kterém vlastník domu má plnou možnost hájiti své zájmy. Ministerstvo sdělí vlastníku domu výpočet náhrady podle rozdílu mezi zaručenou zápůjčkou a hodnotou podpory ve způsobe ročního příspěvku a vyzve jej, aby se v ustanovené lhůtě vyjádřil, nedomáhá-li se osvobození od náhrady nebo jejího snížení, nežádá-li za určení náhrady na základě odhadu nynější hodnoty domu. jakým způsobem hodlá náhradu zapraviti, a bude-li ji pravidelně spláceti, nežádá-li za odklad počátku jejího splácení. Bude-li k žádosti vlastníka domu proveden odhad nynější hodnoty jeho domu a ukáže-li se, že by náhrada určená podle tohoto odhadu hýla nižší než jest podle výpočtu ministerstva, pak se náhrada určí rozdílem mezi stavebním nákladem, z něhož byla státní záruka vyměřena, a hodnotou tohoto nákladu podle provedeného odhadu; v opačném případě zůstane však při nižší náhradě podle výpočtu ministerstva, ale v obou případech musí vlastník domu zaplatiti polovici útrat spojených s odhadem domu. Bude-li se náhrada spláceti v anuitách, zajistí se na domě jako reálné břemeno pro

Státní bytový fond. Knihovní pořadí tohoto reálného břemena je pak důležité, kdyby došlo k nucené dražbě domu.

Návrh zákona obsahuje dále potřebná ustanovení o náhradě pro ty výjimečné případy, kdyby dlužník sám zaplatil zaručenou zápůjčku, nebo kdyby ji v případě výpovědi nebo v případě splatnosti bez výpovědi musil zaplatit najednou stát, nebo kdyby dům byl ve vnucené správě nebo kdyby byl prodán v dražebním řízení. Ve všech těchto málo praktických případech, na něž však přece musí býti pamatováno v zákoně, upravuje se placení náhrady v souhlase s právní povahou státní záruky, jak ji určují samy zákony o stavebním ruchu.

Ustanovení oddílu X. o obecně prospěšných stavebních sdruženích mají za účel ustanoviti podmínky,. za kterých může býti uznáno stavební sdružení za obecné prospěšné ve smyslu návrhu bytového zákona, a jaká práva a povinnosti jsou spojena s uznáním obecné prospěšnosti stavebního sdružení.

Právní úprava obecné prospěšnosti stavebních sdružení je v rámci návrhu bytového zákona proto nutná, poněvadž dosavadní právní norma jednající o této věci, článek 30 stanov Státního bytového fondu vyhlášených pod č. 28 ř. z. ze dne 9. února 1912, pozbývá účinnosti podle ustanovení oddílu IV., hlavy páté. návrhu bytového zákona, nehledíc ani k tomu, že tato dosavadní právní norma je za dnešního vývoje stavebního družstevnictví nedostatečná.

Návrh zákona zachovává i při nové úpravě obecné prospěšnosti stavebních sdružení osvědčené zásady stavebního družstevnictví: zásadu autonomie družstva a zásadu solidarity jeho členů. Novoty úpravy obecné prospěšnosti v rámci návrhu bytového zákona nemají jiného účelu, než tyto zásady přivésti důsledněji k platnosti nejen u nových družstev, žádajících teprve o uznání obecné prospěšnosti, nýbrž i u mnohých starých družstev, kterým byla obecná prospěšnost přiznána na základě čl. 30 stanov Státního bytového fondu. Novota úpravy záleží především v tom, že vytýká přesně a jasně všecky znaky pojmu obecné prospěšnosti, zachovávajíc při tom základní znaky tohoto pojmu obsažené v ustanovení cit. čl. 30 stanov Státního bytového fondu a přejímajíc ostatní znaky tohoto' pojmu, jak se dosavadní praxí vytvořily.

V důsledku toho je možné, aby i stará družstva dosáhla uznání obecné prospěšnosti podle návrhu bytového zákona, ač nebudou-li tomu brániti jiné důvody záležející v jinakém faktickém počínání družstva. Novota úpravy záleží dále v tom, že je dáno do uvážení úřadu uznati obecnou prospěšnost jen za podmínky, že družstvo bude míti určitý počet členů, že závodní podíl bude činiti určitou částku, že obvod činnosti družstva bude místně obmezen, že funkcionáři družstva nebudou osoby nezpůsobilé vésti družstevní agendu a že bude prokázána potřeba nového družstva. Tyto podmínky stanoveny jsou jen všeobecně bližší ustanovení o nich bude míti prováděcí nařízení - a jsou tak pružné, aby se přizpůsobily poměrům konkrétního případu. O to je postaráno také tím, že v řízení o žádosti za uznání obecné prospěšnosti bude slyšeti netoliko revisní svaz, který si družstvo ze své vůle zvolí, nýbrž i obec a místní svaz obecně prospěšných stavebních a bytových družstev, které obě korporace budou moci žádané podmínky, zejména také potřebu nového družstva, nejlépe posouditi s hlediska místních poměrů. Zkoumati, zda se pociťuje v obci potřeba nového družstva z důvodů místních nebo z jiných vážných důvodů, bude důležité také proto, že na příště má býti státní podpora udílena jen podle míry zjištěné bytové potřeby, a bude přirozené, bude-li dávána přednost stavebním družstvům již osvědčeným, ovšem budou-li sama chtíti stavěti.

Všechna ustanovení návrhu bytového zákona o obecné prospěšnosti stavebních sdružení mají za účel, aby za obecně prospěšná ve smyslu návrhu bytového zákona byla uznána jen taková sdružení, která skýtají všestrannou záruku, že vyhovují bytové potřebě a že jsou také po stránce finanční s to, aby ji ukojila uspokojivě. Není žádoucím zakládání nových družstev, malých a finančně slabých, a třebas i družstev větších, mají-li za účel jen stavěti, nevědouce pro koho a zapomínajíce, že účelem obecně prospěšných stavebních sdružení není stavěti malé byty vůbec, nýbrž stavěti byty laciné a zdravé, byty vyhovující kulturním a sociálním požadavkům a hospodářské únosnosti osob, pro něž jsou byty určeny.

Uznání obecně prospěšným propůjčuje družstvu i na venek zvýšeného významu, kterého lze klamným předstíráním této

vlastnosti zneužívati ke škodě i třetích osob. Proto návrh bytového zákona chrání označení "obecně prospěšné" nebo jemu podobné, jako na př. "všeužitečné", a dovoluje užívati je ve firmě jen sdružením k tomu oprávněným.

Návrh bytového zákona dbá přísně toho, aby obecně prospěšná stavební sdružení nerozšiřovala svou činnost na žádnou jinou výdělečnou činnost než na stavbu domů s malými byty a malými provozovnami pro své členy. Přesto z důvodu praktické potřeby vzhledem k žádoucímu vývoji bytové péče obcí dovoluje, aby obecně prospěšná stavební sdružení směla spravovati cizí domy, jejichž správu jim svěří obec nebo jiná právnická osoba veřejného práva.

Není porušením autonomie stavebních a bytových družstev, podrobují - li se dozoru revisního svazu, který si sama svobodnou volbou zvolila, a dává - li se revisnímu svazu, který ze stálého styku s družstvem nejlépe bude znáti jeho poměry, právo, aby v nutném případě zbavil představenstvo nebo dozorčí radu úřadu až do rozhodnutí valné hromady a učinil potřebná opatření k zatímnímu vedení správy družstva. Dozorčí právo ministerstva sociální péče k obecně prospěšným stavebním sdružením, založené v dosavadních zákonných ustanoveních, přejímá návrh bytového zákona beze změny a zesiluje je v ten způsob, že ministerstvo může, neodstraní - li družstvo závady mu vytknuté, požádati revisní svaz, aby učinil potřebná opatření, nebo samo učiniti vhodná opatření. Funkce revisního svazu nabývá v rámci návrhu bytového zákona zvýšeného významu a bude mnoho záležeti na vedoucích osobách revisního svazu, jak se bude dále vyvíjeti stavební družstevnictví.

Skutečnost, že revisní svazy jsou všechny organisovány centralisticky a nikoli teritoriálně, je důvodem ustanovení návrhu bytového zákona o místních svazích obecně prospěšných stavebních a bytových družstev. Prostředkem těchto svazů budou moci vykonávati stavební družstva přímý vliv na úpravu bytového hospodářství v obci podle intencí návrhu bytového zákona.

Bude-li v tom či onom novém ustanovení návrhu bytového zákona o obecné prospěšnosti spatřováno proti dosavadnímu právnímu řádu nějaké obmezení činnosti

obecně prospěšných stavebních družstev, jako na př. v ustanovení, aby stavební družstvo nestavělo mimo obvod obce neb okresu, v němž má své sídlo, budiž jejich důvod hledán jedině v povinnosti státní správy dbáti toho, aby obecně prospěšná stavební sdružení, jež podle návrhu bytového zákona mají proti ostatním stavebníkům mnohé cenné výhody, plnila svůj úkol a dosahovala svého účelu způsobem pokud možná úsporným a účelným.

Oddíl XI. jedná o stavebních střadatelnách. Stavební střadatelnou rozumí návrh zákona společenstvo s r. o., zřízené podle zákona č. 70/1873 ř. z., nebo družstvo zřízené podle zákona čl. XXIII/1898, které přijímá od svých členů vklady, aby jim ze vkladů společně nastřádaných poskytovalo podle určitého pořadí hypotékami zápůjčku na stavbu nebo koupi rodinného domku. Členové společenstva (družstva) musí se zavázati k pravidelným vkladům, jejichž výše je přesně stanovena v jeho hospodářském plánu (v tarifech), a dostanou hypotekární zápůjčku, až na ně podle pravidel o přídělu zápůjčky přijde řada. Zápůjčky udělují se z nastřádaných vkladů a ze splátek na zápůjčky již udělené. Výše zápůjčky smluví se již při přijetí člena do společenstva a může býti později až do přídělu zápůjčky kdykoli zvýšena nebo snížena. Smluvená zápůjčka může činiti až 100% stavebního nákladu nebo trhové ceny domku. Při přídělu zápůjčky určitému členu odečte se od smluvené výše zápůjčky částka členem dosud nastřádaná a rozdíl umořuje se pravidelnými splátkami, které jsou vypočteny z původně smluvené zápůjčky a činí násobek povinného vkladu. Se členstvím u takových společenstev a zejména s přidělením zápůjčky jsou spojeny značné vedlejší platy, jež ucházejí pozornosti členů neznalých věci a jejichž použití nebývá kontrolováno a jež podstatně snižují slibované výhody. Toto je asi normální schéma hospodářského plánu takových společenstev. Jeho přitažlivost na ty, kdož by rádi nabyli vlastní rodinný domek, záleží v tom, že společenstvo vyličuje své hypotekární zápůjčky ne - li jako bezúročné, tedy aspoň jako velmi laciné, zvláště umožňuje - li hospodářský plán společenstva rychlejší mimořádný příděl zápůjčky. Bezúročnost zápůjček je ovšem pouhá fikce, neplatí - li společenstvo úroky z vkladů, a smyšlenkou je v převážné většině případů i jejich láce.

Systém společného spoření, na němž je založen hospodářský plán stavebních střadatelen, je vadný, nerozděluje - li výhody a nevýhody hospodářského plánu stejně na všechny účastníky, kteří všichni chtějí dostati zápůjčku. Pravidelně čím dříve přijde člen na řadu pro udělení zápůjčky, tím větší jsou jeho výhody proti členům zadnějším, a čím delší je čekací doba pro udělení zápůjčky, tím více jsou patrný nevýhody tohoto systému.

Úspěch aspoň počáteční činnosti takových společenstev závisí na tom, aby čekací doba pro udělení zápůjčky byla co nejkratší. Zápůjčky mohou býti udíleny jen postupně podle míry splácených vkladů, ale tím rychleji, čím hojněji přibývají vklady, čili čím více má stavební střadatelna členů, zejména členů stále nově přistupujících. Proto také společenstva hledají všemi prostředky propagačními, zejména i placenými zástupci, stále nové a nové členy po celém území republiky, jimž bývají slibovány výhody, které společenstvo zpravidla ani nemůže poskytnouti. Nepřibývá-li však již nových členů nebo neukládají-li členové nebo neplatí - li splátky na zápůjčky tak, jak to předpokládá hospodářský plán, pak dostává se společenstvo do svízelné situace finanční, třebas bylo jinak jeho hospodářství bezvadné.

Přes tyto a jiné vady systému kolektivního spoření nelze tomuto druhu společenstev upříti do jisté míry národohospodářský a sociální význam. Národohospodářský význam jejich záleží v tom, že vedou své členy k nucenému střádání a že poskytují hypotekární úvěr bez veřejnoprávní záruky státu nebo obce a p. i za mez sirotčí jistoty; sociální pak v tom, že podporují stavbu rodinných domků a nabádají tak své členy k nejlepšímu způsobu úkoje bytové potřeby.

činnost tohoto druhu společenstev dotýká se zájmů lidového peněžnictví, jmenovitě zájmů spořitelen. Ochrana zájmů ústavů lidového peněžnictví, jde nezbytně před podporou stavebních střadatelen. Také ústavy lidového peněžnictví mohou podporovati stavební ruch udílením hypotekárních zápůjček jen v míře, jak u nich přibývá úsporných vkladů obyvatelstva. Je povinností státní správy bdíti nad tím, aby nebyla otřesena důvěra obyvatelstva v bezpečnost jeho úspor, ať jsou uloženy kdekoli. Zásah státu k ochraně úspor ve stavebních

střadatelnách je neodkladně nutný, má-li býti zregulována činnost podniků, které již v počtu jedenáct rozšiřují svou činnost po celém státním území, a má-li býti svedena do patřičných kolejí hned od počátku činnost dalších nových stavebních spořitelen, o jejichž založení se již mluví.

Z těchto pohnutek vychází návrh oddílu XI. o stavebních střadatelnách. Název stavební střadatelna byl volen proto, poněvadž běžné označení "stavební spořitelna" odporuje ustanovení § 3 spořitelního zákona ze dne 14. dubna 1920, č. 302 Sb. z. a n., podle něhož název spořitelna přísluší jedině peněžním ústavům vyhovujícím předpisům právě cit. zákona.

Návrh zákona neupravuje právní poměr mezi stavební střadatelnou a jednotlivým; jejími členy soudě, že materiemi úprava tohoto úplně nového právního poměru, jehož vývoj nelze bezpečně předvídati, byla by zatím předčasná. Na váhu také padá, že stavebním střadatelnám nesmí býti vzata možnost, aby svou činnost vyvíjely směrem, kterým by mohly lépe dosíci svého účelu. Návrh zákona má tu na mysli obmezení činnosti stavebních střadatelen na kolektivní šetření za účelem poskytování jenom druhořadých zápůjček, kdyžtě získám prvořadých zápůjček není za normálních poměrů hospodářských nijak zvlášť nesnadné. Nesměla-li by druhořadá hypotéka dohromady s prvořadou činiti na př. více než 80% stavebního nákladu neb trhové ceny domku, podmínka to nutná s hlediska bezpečnosti druhořadé zápůjčky i ve vlastním zájmu stavební střadatelny, vyplňovala by stavební střadatelna ve stavebním podnikání funkci, které soukromé stavební podnikání dosud těžce postrádá.

Návrh zákona obmezuje se proto na úpravu hospodářské činnosti stavebních střadatelen a to především s hlediska ochrany střadatelů. Navrhovaná ustanovení týkají se povinné právní formy stavební střadatelny, požadavku státní koncese a práva státního dozoru.

Návrh zákona dovoluje pouze společenstvům (družstvům) s r. o., zřízeným podle zákona č. 70/1873 nebo podle zákona čl. XXIII/1898, provozovati činnost stavebních střadatelen, vylučuje z ní na př. formu akciové společnosti nebo společnosti s r. o. Návrh zákona rozhodl se pro formu společenstva proto, poněvadž po jeho soudu

ještě nejlépe vyhovuje potřebám účastníků na kolektivním ukládání peněz za účelem poskytování hypotekárních zápůjček na rodinné domky, nehledíc k tomu, že všechny naše stavební střadatelny ve smyslu návrhu zákona jsou již ustaveny jako společenstva s r. o. Obmezení činnosti společenstva nejvýše na obvod okresního úřadu, v němž má společenstvo své sídlo, přispěje k splnění zásadního požadavku kladeného na družstva, aby se členové pokud možno vzájemně znali a vzájemně podporovali. Obmezení činnosti stavební střadatelny na přesně ohraničené území dovolí správě družstva aspoň do určité míry výběr střadatelů, bude-li zkoumati osobní vlastnosti jednotlivých členů, jejich způsobilost ukládati pravidelně peníze a jejich schopnost úvěru. Tyto výhody společenstevní formy aspoň do jisté míry vyváží nerovnoměrnost výhod členů, kteří přijdou dříve na řadu pro udělení zápůjčky proti členům zadnějším, která jinak odporuje vůdčí družstevní zásadě o rovnosti a stejných právech i povinnostech všech členů.

Ke zřízení stavební spořitelny je potřeba státního schválení proto, aby státní správa mohla přezkoumati finančně technické základy hospodářského plánu stavební střadatelny a přesvědčiti se, zejména zda stavební spořitelna je s to, aby poskytla slibované výhody, a zda jest zajištěno bezpečné uložení střadatelských vkladů. Pouze se poznamenává, že ke zřízení stavebních střadatelen ve formě akciové společnosti nebo společnosti s r. o. také by bylo potřebí státního schválení podle čl. 208 obch. zák. a §§ 2 a 3, lit. a), vlád. nař. č. 465/1920 Sb. z. a n.

Stavební střadatelny již tím, že potřebují k své činnosti státního povolení, jsou podle § 95 zákona č. 70/1883 ř. z. podrobeny státnímu dozoru, nehledíc k dozoru revisního svazu, jehož členy budou.

V zájmu větší bezpečnosti střadatelských vkladů obsahuje návrh zákona několik dalších ustanovení, na př. zákaz stavby ve vlastní režii a zákaz obchodování s pozemky, zákaz použití vkladu na úhradu správních nákladů a pod., povinnost ukládati volné peníze na sirotčí jistotu, zákaz poskytovati hypotékami zápůjčky přes určitou hranici hodnoty domu a dříve, dokud pro zápůjčku není úhrady ve jmění střadatelny, a konečně ve veřejném zájmu,