jemné určené podle § 57 nařízení č. 191/ 1921 Sb. z. a n. Vyšší nájemné než nařízením předepsané minimální nájemné vybírali ve skutečnosti jen soukromníci, sotva kdy obce nebo stavební družstva. Je však málo soukromníků, kteří tuto náhradu platí, ač u mnohých byly splněny podmínky nařízení č. 191/1921 Sb. z. a n. pro její placení. Náhrady placené podle § 58, odst. 3 nař. č. 191/1921 musí býti podle § 58, odst. 6 téhož nařízení užito k mimořádným splátkám na zaručenou zápůjčku. Právě tímto ustanovením lze si vysvětliti, proč podle § 3, odst. l návrhu zákona náhrady placené z důvodu vyšší činže nutno započísti na náhradu podle §§ 4 nebo 5. Okolnost, že jen málo vlastníků nájemních domů platí náhradu podle § 58, odst. 3 nař. č. 191/1921 Sb. z. a n. nutno si vysvětliti tím, že povinnost uložená právě uvedeným ustanovením prováděcího nařízení byla považována za odporující zákonu č. 100/1921 Sb. z. a n., který zejména soukromému stavebníkovi dával úplnou volnost, jaké nájemné chce vybírati z domu vystavěného se státní podporou. Tento názor se uplatnil při zdělávání prováděcího nařízení č. 160/1923 Sb. z. a n. k zákonu č. 35/1923 v ten způsob, že do něho již nebylo převzato ustanovení § 58, odst. 3 a 6 nařízení č. 191/1921 Sb. z. a n. Ustanovení § 3, odst. l návrhu zákona se může tudíž týkati jen domů, na které byla udělena státní záruka podle zákonů č. 100/1921 a č. 45/1922 Sb. z. a n.

Náhradu nelze podle § 2, odst. 2 vůbec požadovati z té části zaručené zápůjčky, o kterou byla zaručená zápůjčka podle zmocnění daného v zákonech z let 1921 až 1924 zvýšena nad normální míru z důvodu, že obytná plocha domu činí více než 60% zastavěné plochy. U takových úsporných staveb směla záruka býti zvýšena nad normální sazbu za každé procento obytné plochy nad 60 % zastavěné plochy o půl procenta. U takových úsporných staveb bylo zvýšení záruky vyváženo úsporou na stavebním nákladu, z něhož byla záruka vyměřována. Myšlenku § 2, odst. l návrhu zákona vyjadřuje již samo ustanovení § 28, odst. 3 zákona č. 35/1923 Sb. z. a n., podle něhož u nájemních domů obecně prospěšných stavebních sdružení může o stejné procento býti snížena částka, kterou sdružení musí hraditi státu v případě, že zaručená zápůjčka byla podle § 28, odst. 2 zákona č. 35/1923 Sb. z. a n.

vyměřena více než 70% stavebního nákladu.

Úlevy sociální.

Kromě družstevních a obecních výhod, obsažených v § 4, odst. l, II návrhu zákona, poskytuje návrh zákona v §§ 6 a 10 výhody z důvodů sociálních, které záležejí jednak v generelním snížení náhrady podle § 6, jednak v individuálních úlevách při placení náhrady podle § 10 návrhu zákona. Tyto výhody z důvodů sociálních, pokud se poskytují vlastníkům rodinných domků, jsou přístupné všem vlastníkům rodinných domků bez rozdílu, zejména tedy i vlastníkům a čekatelům rodinných domků, vystavěných stavebními družstvy nebo obcemi, a znamenají u posléz uvedených rodinných domků další snížení náhrady, hledíc k její výměře v důsledku přiznání družstevních nebo obecních výhod.

Převážnou většinu mezi majiteli a čekateli rodinných domků tvoří dělníci a veřejní zaměstnanci. Podle přílohy IV. činí dělníci 31'27% a veřejní zaměstnanci 32'76%, tedy úhrnem téměř dvětřetiny všechmajitelů rodinných domk ů. Je tudíž nesprávný názor, že stát podporou staveb rodinných domků poskytoval hmotné výhody v prvé řadě osobám zámožným.

Generelní snížení náhrady z důvodů sociálních podle § 6 návrhu zákona je celkem obmezené z úvahy, že stavbou domu, umožněnou udělením státní podpory, byly vytvořeny trvalé majetkové hodnoty, které jsou nezávislé na rodinných, hospodářských a sociálních poměrech vlastníka domu. U rodinných domků jsou tyto hodnoty sice utajeny, dokud stavebník ve svém domku bydlí, ale mohou býti kdykoli prodejem domku uvolněny a obráceny ve vlastní prospěch prodávajícího. U nájemních domů mohou sociální důvody v osobě vlastníka domu odůvodňovati zmírnění povinnosti k placení náhrady jen potud, pokud vlastník nájemního domu slouží veřejnosti poskytováním levných bytů. Tomu tak zajisté je jen u domů obecních a u domů obecně prospěšných stavebních sdružení za předpokladu, že byty v nich jsou pronajímány jen osobám méně zámožným.

Osvobození u rodinných domků s 1 bytem o kuchyni a pokoji.

Úplné osvobození od náhrady navrhuje se v § 6, odst. 1 jen u rodinných domku obsahujících jen jeden byt záležející nejvýše v jediné obytné místnosti a kuchyni s příslušenstvím; patří sem tedy i rodinné domky s bytem o pouhé obytné kuchyni, jaké stavěli povětšině chudí horalé na Slovensku ze dřeva na místě starých, požárem zničených dřevěných chaloupek. Úplné osvobození takových nejmenších rodinných domků od náhrady není zajisté potřebí blíže odůvodňovati.

Slevy u rodinných domků s l bytem o kuchyni a 2 pokojích nebo s 2 byty nejvýše o jednom pokoji a kuchyni.

V § 6, odst. 2 navrhuje se částečné snížení náhrady u rodinných domků s dvěma byty nejvýše o jednom pokoji a kuchyni, jakož i u rodinných domků s jedním dvoupokojovým bytem, a to o polovici její normální výše z úvahy, že i vlastníci nebo čekatelé takových malých rodinných domků laciných a vystavěných proto s malou státní podporou budou asi potřebovati a také zasluhovati snížení náhrady. Ustanovení § 7 o tom, kdy není přípustné snížení náhrady u rodinných domů podle § 6, vylučuje snížení náhrady v případech, ve kterých pro to není sociálních důvodů.

Slevy u bytů nejvýše dvoupokojových v nájemních domech obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení.

U nájemních domů obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení navrhuje se v § 6, odst. 3, snížení náhrady pouze u domů, obsahujících převážně jen byty o jednom nebo o dvou pokojích s kuchyní a ostatním příslušenstvím, z úvahy, že domy, obsahující převážně větší než dvoupokojové byty, byly stavěny pro rodiny s vyššími důchody, a že u takových domů sociální důvody pro snížení náhrady ustupují do pozadí. Snížení náhrady o polovici u jednopokojových bytů a o čtvrtinu její normální výše u dvoupokojových bytů navrhuje se z úvahy, že domy s byty o jednom pokoji s příslušenstvím jsou poměrně dražší než domy s byty o dvou pokojích s příslušenstvím a že nájemníci bytů jednopokojových budou pravidelně sociálně slabší než nájemníci bytů dvoupokojových. Ustanovením, že toto

snížení náhrady se neztrácí, jsou-li v domě i byty větší než dvoupokojové, pokud jen podlahová plocha obytných místností všech takových bytů dohromady nepřesahuje 15% podlahové plochy obytných místností v celém domě, má býti zajištěn nárok na snížení náhrady i u takových domů, v nichž z důvodu účelného řešení půdorysu nebo z jiných důvodů bylo vybudováno výjimečně i několik větších bytů. Snížení náhrady o celou polovici u svobodáren a nocleháren je zajisté plně odůvodněno tím, že v takových domech dostává se přístřeší osamělým osobám ve svobodárnách a ubožákům, hledajícím útulek na noc v noclehárnách.

Odklad placení náhrady.

Hlavní váha sociálních důvodů pro zmírnění povinosti k náhradě je položena do ustanovení §§ 10 a 11 návrhu zákona o odkladu v placení náhrady. Z povahy věci plyne, že tu půjde jen o případy, ve kterých náhrada nebude zaplacena najednou nebo v několika splátkách, nýbrž bude placena v pravidelných splátkách, což bude pravidlem u nájemních domů obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení, a pak u hospodářsky slabých vlastníků rodinných domků. Návrh zákona ustanovuje v § 9, že náhradu nutno spláceti ve splátkách rovných 6% anuitě, při 5% úroku a 1% úmoru, nebude-li zapravena se souhlasem ministerstva sociální péče jiným způsobem. Splácení náhrady ve splátkách ve výši 6% anuity může býti podle okolností pro vlastníka domku neúnosné, zejména nebude-li s to, aby náhradu přesunul aspoň částečně ve zvýšeném nájemném na nájemníka druhého bytu. U nájemních domů obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení bude dlužno míti zřetel k sociálním a hospodářským poměrům nájemníků, poněvadž ani obec ani stavební sdružení nesledují výdělečných cílů, a nezbývá jim jiný prostředek k placení náhrady, než přesunouti ji na nájemníky. Návrh zákona rozlišuje, pokud jde o vlastníky rodinných domků, mezi případy, v nichž je odůvodněn odklad v placení náhrady, zda důvodem nemožnosti platiti náhradu je úplná nezaměstnanost či jakékoli jiné vážné důvody, příkladně vypočtené v § 10, odst. 2 osnovy. V prvém případě přiznává osnova vlastníku domku právní nárok na odklad v placení náhrady, v druhém případě je odklad podmíněn svolením úřadu. Ovšem i v prvém

případě nutno požádati o povolení odkladu a osvědčiti důvod jeho, aby úřad měl žádoucí evidenci o platech na náhradu, určených podle § 22 návrhu zákona k úhradě platů státu z důvodu státní záruky.

Ochrana, nájemníků jedno- a dvoupokojopých bytů v nájemních domech obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení.

V nájemních domech obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení přináší návrh zákona zvýšenou ochranu nájemníkům jedno- a dvoupokojových bytů. Výhody těchto nájemníků záležejí v tom, že jim dosavadní nájemné nemůže býti zvýšeno nad míru vyplývající z předpisu náhrady ani v tom případě, že došlo k vyrovnání nájemného, a že zvýšení nájemného z důvodu placení náhrady nemůže jíti nad úroveň nájemného z podobných bytů, požívajících dosud ochrany nájemníků. Osnova zákona udílí pro případy hodné zvláštního zření ministrům sociální péče a financí zmocnění, aby náhradu u nájemních domů obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení snížili, a to pokud jde o stavební sdružení, jen v těch případech, ve kterých nájemné bylo ve všech domech sdružení, již vyrovnáno. Obcím může býti náhrada i zcela prominuta.

Způsob placení náhrad.

Pravidelný způsob zaplacení náhrady bude záležeti v tom, že věřitel propustí část zaručené zápůjčky ve výši určené náhrady ze záruky státu, čili že vlastník domu převezme takovou část zaručené zápůjčky se souhlasem věřitele k vlastnímu zúrokování a umořování. To se provede rozšířením předcházející nezaručené zápůjčky, poskytl-li týž věřitel zaručenou i nezaručenou zápůjčku. Návrh zákona obsahuje v § 19 ustanovení o zaplacení zbytku zaručené zápůjčky státními dluhopisy, umožňujícím výmaz zaručené zápůjčky se všemi závazky vlastníka domu v pozemkové knize, které je s to, aby takový způsob zapravení náhrady nebo její zaplacení v hotovosti došel obliby u vlastníků domů. Ustanovení § 19 prýští ze skutečnosti osvědčené zkušeností, že každý vlastník zejména rodinného domku touží po tom, aby na domku nevázlo žádné obmezení vlastnického práva, které je podle

ustanovení zákonů o stavebním ruchu a také podle ustanovení § 21, odst. l návrhu zákona nerozlučně spojeno s vkladem zaručené zápůjčky, a aby i sama zaručená zápůjčka byla z knih vymazána.

Tatáž myšlenka je také důvodem pro ustanovení § 21, odst. 2. Rozdíl mezi tímto ustanovením a ustanoveními § 19 je ten, že v případě § 19 bude zaplacena najednou nejen celá náhrada, nýbrž státními dluhopisy i celá zaručená zápůjčka, kdežto v případě § 21, odst. 2 bude náhrada placena v anuitách podle § 9 a bude dobrovolně zaplacena náhrada vyšší, ale zaručená zápůjčka bude na domě ještě dále váznouti.

Ustanovení obsažené jak v § 19, odst. 2, tak i v § 21, odst. 1 a 2 návrhu zákona, že vlastník domu se musí zavázati, užívati domu pro bytové účely aspoň po dobu 25 let počítajíc od udělení obývacího povolení, je převzato ze zákonů o stavebním ruchu ukládajících tuto povinnost i vlastníkům domů, vystavěných s finanční podporou ve způsobe příspěvku po dobu 25 let na zúrokování a umořování stavebního nákladu. Od ostatních povinností, to jest od obmezení vlastnického práva zákazem zcizení a zatížení nebo výhradou předkupního práva, může však býti vlastník domu osvobozen za podmínek uvedených v § 19, odst. 2 a § 21, odst. 2 návrhu zákona.

Placení náhrady v anuitních splátkách podle § 9 zajišťuje návrh zákona podle § 23, odst. 1 vkladem reálného břemena a podle § 17, odst. 1 vkladem zákazu zcizení na dům, které se vymažou na základě prohlášení ministerstva sociální péče, že náhrada jest zaplacena. Knihovní pořadí reálného břemena v pozemkové knize má podle § 28 význam pro vymáhání náhrady v exekučním řízení. Vkladu zákazu zcizení bude ovšem potřebí k zajištění náhrady jenom u domů vystavěných jinými osobami než obecně prospěšnými stavebníky, neboť na domech vystavěných těmito osobami je takové obmezení vlastnického práva již zapsáno. Návrh zákona obsahuje v § 17, odst. 2 a 3 ustanovení, které má chrániti nejen oprávněné zájmy vlastníka domu a jeho blízkých příbuzných, nýbrž i zájem státu na zaplacení náhrady.

Byl-li by dohodou mezi ministerstvem sociální péče a vlastníkem domu určen jiný způsob splácení náhrady než umořovacími

platy podle § 9 osnovy, dává pro takové případy § 23, odst. 2 pružné ustanovení, aby se taková náhrada knihovně zajistila způsobem, který podle její povahy je nejvhodnější.

Náhrady placené ve způsobe umořovacích platů podle § 9 plynou podle § 22 návrhu zákona do státní pokladny a jest jich užíti k platům státu z důvodu státní záruky. Splacené náhrady bude nutno užíti k mimořádnému splacení zaručené zápůjčky, bude-li si toho vlastník domu přáti, a bude-li s tím souhlasiti věřitel, leč by mimořádné splacení zaručené zápůjčky bylo již vymíněno v dlužním úpise o zápůjčce, předpokládajíc vždy, že splacená náhrada se hodí k mimořádné splátce na jistinu zápůjčky. Pravidelně se žádá, aby mimořádná splátka činila nějaký násobek pravidelné umořovací splátky. I proti vůli věřitele bude nutno užíti splacené náhrady k mimořádnému splacení zaručené zápůjčky v případě exekuční dražby domu, jak plyne z ustanovení § 26 návrhu zákona.

Návrh zákona nemění ani po zaplacení náhrady a ovšem ani po jejím předpisu nic na závazcích státu, s kterými je pro stát spojeno převzetí záruky. Tuto zásadu vlastně samozřejmou vyjadřuje § 18 návrhu zákona jen z opatrnosti, aby byli upokojeni vlastníci domů, na nichž zaručená zápůjčka bude dále váznouti. Stát bude jako dosud i nadále sám úrokovati a umořovati celou zaručenou zápůjčku. Ovšem rozhodne - li se vlastník domu zaplatiti náhradu tím způsobem, že převezme k vlastnímu úrokování a umořování část zaručené zápůjčky, pak předpokládajíc, že věřitel zaručené zápůjčky bude s tím souhlasiti, bude stát, pokud neužije ustanovení § 19 osnovy o zaplacení zbytku zaručené zápůjčky státními dluhopisy, nadále úrokovati a umořovati jen zbytek zaručené zápůjčky. Bude pak záležeti na dohodě mezí státem a věřitelem, má-li stát platiti i nadále anuitu z celé zaručené zápůjčky, či podle nového umořovacího plánu anuitu pouze ze zbytku zaručené zápůjčky.

Musil - li stát splatiti zcela nebo z části dosud neumořený zbytek zaručené zápůjčky, přejde na stát podle § 25 návrhu zákona pohledávka věřitelova jen do výše splacené částky, eventuelně zmenšené o částky, které vlastník domu sice již státu zaplatil na náhradu, ale které dosud stát nepoukázal věřiteli zaručené zápůjčky jako

mimořádné splátky na zaručenou zápůjčku. Dosavadní praxe ministerstva sociální péče byla taliová, že si dávalo pro stát postupovati v případě vlastního zaplacení zápůjčky tuto zápůjčku v celé původní její výši, nabývajíc tím právo vymáhati jako přímý věřitel po případě i celou zápůjčku. Toto právo nyní podstatně obmezuje § 25, odst. 3 a 5 návrhu zákona.

Povinnosti věřitele zaručené zápůjčky a práva státu v případě exekuční dražby určují §§ 26 až 28 návrhu zákona.

Ustanovení § 29 o náhradě v případě vnucené správy vyplývají z povahy zaručené zápůjčky, nic na ní neměníce.

Podle § 30 návrhu zákona lze ustanovení o postihovém právu státu obdobně použíti na půjčky, které stát poskytl na domy, ať přímo či nepřímo, buď podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924 nebo podle §§ 32 zákonů o ochraně nájemníků č. 130/1922 a č. 85/1923 Sb. z. a n.

Ustanovení § 31 osnovy zákona je jen důsledným provedením ustanovení o postihovém právu státu při oceňování zaručené zápůjčky nebo přímé zápůjčky státu, váznoucích na domech a přejímaných novým nabyvatelem, za účelem vyměření převodního poplatku a daně z obohacení.

Náhrada u domů se stavebním příspěvkem.

Bylo již shora na str. 29 řečeno, že návrh zákona upravuje také povinnost vlastníků domů vystavěných s podporou ve způsobe příspěvku na zúrokování a umořování stavebního nákladu po dobu 25 let k náhradě části platů učiněných státem na příspěvek. V duchu celého návrhu zákona možno ovšem náhradu požadovati jen potud, pokud mrtvý stavební náklad je menší než udělená podpora. Tuto skutečnost nelze ovšem, nedojde-li k dohodě, zjistiti jinak než odhadem stavby, pro který dává návrh zákona v § 1f bližší ustanovení. Bylo také již vpředu řečeno, že tuto náhradu lze požadovati jen od zámožnějších stavebníků. Z toho důvodu návrh zákona vylučuje v § 33 z povinnosti k náhradě nájemní domy obecně prospěšných stavebníků, které již podle jejich povahy a jejich určení nelze považovati za osoby zámožnější, a nejmenší rodinné domky, které jsou také vyňaty z postihového práva státu, a snižuje náhradu na polovic

u rodinných domků, které požívají stejné výhody při uplatňování postihového práva státu.

IV. Doplněk.

Právní poměry mezi státem a vlastníkem podporovaného domu.

Ustanovení § 39 ostatně samozřejmé, jak vyplývá v povahy právních poměrů založených udělením státní podpory mezi státem a vlastníkem podporovaného domu, bylo do návrhu zákona pojato proto, aby bylo čeleno názoru, že o náhradě mohou rozhodovati řádné soudy.

Poplatkový ekvivalent z rodinných domků obecně prospěšných stavebních sdružení.

Důvod ustanovení § 44 osnovy o osvobození rodinných domků dokončených do konce roku 1925 od poplatkového ekvivalentu za dobu, než budou z vlastnictví obecně prospěšných stavebních sdružení převedeny do soukromého vlastnictví Čekatelů, spočívá v tom, že mnohá stavební družstva sama nebo z popudu svých členů váhala s převodem rodinných domků do vlastnictví čekatelů, dokud není zákonem upraveno postihové právo státu. Návrh zákona svědčí o tom, že obavy družstev i jejich členů, aby zákon o postihovém právu státu nečinil rozdílu mezi domky, které jsou již ve vlastnictví členů, a mezi domky, které ještě jsou ve vlastnictví družstva, a sice ke škodě domků již převedených do vlastnictví čekatelů, byly zbytečné.

Nezapočítatelnost podpory do základu daně důchodové rentové.

Účelem ustanovení § 42 jest učiniti konec praxi tu a tam se vyskytující, která platy tu uvedené započítává do základu daně důchodové a rentové.

B. K oddílu II. osnovy.

O bytovém hospodářství obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení.

Ustanovení oddílu II. návrhu zákona o bytovém hospodářství obcí a obecně prospěšných stavebních sdružení, vyplynula z následujících úvah.

Všeobecné snížení důchodů které provází současnou hospodářskou tíseň, nemohlo zůstati bez účinků na ty, u nichž výdaj na byt tvoří značnou část celého jejich důchodu. Snížení důchodu přivodilo obmezení bytové potřeby u těch, jejichž snížené důchody nestačí k úhradě nájemného dosud placeného. Obmezení bytové potřeby ukazuje se v poptávce po bytech lacinějších se strany těch, kdož nemohou již snésti nájemné z dosavadního bytu, ale ukazuje se také v poklesu bytové poptávky těch, kdož nemají dosud vlastního bytu. Obmezení požadavků na byt z důvodu neúnosnosti nájemného skrývá v sobě nejen nebezpečí zhoršení bytových poměrů nezámožných vrstev obyvatelstva, nýbrž i nebezpečí hospodářského rázu pro vlastníky domů a pro jejich hypotékami věřitele.

Důsledky všeobecného snížení důchodů projevují se zvláště nepříznivě na bytové hospodářství obecně prospěšných stavebních a bytových družstev, jak to při složení jejich členstva sotva může býti jinak, členy těchto družstev mohou býti pouze osoby méně zámožné, šetření provedené posledně za rok 1928 Státním úřadem statistickým ukázalo, že pouze 15% všech členů obecně prospěšných stavebních a bytových družstev jsou osoby samostatně výdělečně činné, ponejvíce drobní živnostníci a drobní zemědělci, a že zbývajících 85% jsou - nehledíc k nepatrnému počtu členů z řad právnických osob a fysických osob svobodného povolání - dělníci a zaměstnanci. Státní a jiní veřejní zaměstnanci sami činí pak více než 57% všech členů. Tato poměrná čísla publikovaná v roce 1931, která od roku 1928 sotva doznala podstatné změny, dávají sama tušiti, že všeobecné snížení důchodů a mnohdy i ztráta zaměstnání u více než pěti šestin všech členů obecně prospěšných stavebních a bytových družstev nemohlo zůstati bez vlivu na hospodářství družstev.

Nade vši pochybnost jsou zvlášť těžce postižena ta družstva, která mají nájemní domy vystavěné pouze s úvěrovou podporou ve způsobe záruky státu nebo záruky Státního bytového fondu, a to proto, poněvadž nájemníci bytů v těchto domech jsou až na řídké výjimky jen příslušníci vrstev dělnických a zaměstaneckých. Všeobecné snížení důchodů způsobilo, že nájemné v takových domech stalo se pro mnohé členy družstva neúnosné, ačkoli původně bylo

v družstevní novostavbě lacinější než nájemné žádané z podobného bytu v soukromé novostavbě. Členové družstva, kteří nemohou platiti dosavadní nájemné, žádají na družstvu po příkladu nájemníků v soukromých, domech snížení nájemného a nemohouce ho dosíci, vypovídají dosavadní byt, aby si najali byt menší a lacinější. To ovšem neplatí o členech, kteří beztak již bydlí v nejmenším bytě o kuchyni a jednom pokoji; ti nejsouce s to platiti původně smluvené nájemné, mají nedoplatky na nájemném. Vypovídáním bytů a neplacením původně ujednaného nájemného ocitají se družstva nezbytně v tísni. V družstevních domech je nájemné vždy tak vykalkulováno, aby stačilo k úhradě všech výloh spojených s domem a k úhradě nezbytných reserv, zejména také reservy na úbytek nájemného z nepronajatých bytů, zaručujíc tak sice výnosnost domu, ale nepřinášejíc žádný podnikatelský zisk. Snížení takto vykalkulovaného nájemného znamená ohrožení rentability domu a tím i nemožnost uhraditi všechny výlohy s domem spojené, zejména pak anuity z hypotekárních zápůjček. Mohou-li snad obce schodek povstalý snížením nájemného pod rentabilní jeho výnos neb úbytkem nájemného z nepronajatých bytů uhraditi z jiných pramenů, družstva této možnosti nemají. Krátká doba nejvýše 4 až 5 let, která uplynula od dostavění činžovních domů s pouhou zárukou státu nebo Státního bytového fondu, nestačila k nastřádání reserv, stačících k úhradě úbytku na nájemném.

Stavební družstva však jsou ohrožována ještě jiným nebezpečím, majícím kořen svůj také v nynější hospodářské tísni. Nájemníci musili, chtějíce dostati byty v družstevním domě vystavěném s podporou ve způsobe pouhé záruky za druhou hypotéku, složiti nejméně 15% stavebního nákladu domu k rukám družstva na částečnou úhradu stavebního nákladu. Leží na bíledni, že nájemníci, kteří pozbyli zaměstnání nebo kteří mají důchody značně snížené, snaží se zmobilisovati tyto platy, které často Činí jediné jejich jmění. Snaží se je zmobilisovati tak, že chtějí, aby se z nich hradilo splatné nájemné, nebo vypoví-li nájemní smlouvu, aby jim byly vráceny. Právní forma, pod kterou tyto platy byly plněny, je velmi různá. Na každý způsob dostává se do tísně každé družstvo, jemuž členové tyto platy mohou právem vypově-

děti. Družstvu pak zhusta nezbývá, aby se nedostalo do situace ještě horší, než aby výnosu nájemného užilo ke splacení vypovězených a splatných pohledávek svých členů.

V obou tu vylíčených typických případech nouze nebude někdy družstvo s to, aby z výnosu nájemného uhradilo zcela povinné anuity z hypotekárních zápůjček, jmenovitě pak anuitu ze zápůjčky státem zaručené. Důsledkem neplacení anuit dlužníkem je povinnost státu, vyplývající z převzaté státní záruky, platiti za dlužníka. V zájmu státní správy je však, aby k realisaci státní záruky nedocházelo v případech, které nejsou nevyhnutelné. Při veliké úhrnné částce zaručených zápůjček mohla by povinnost státu zaplatiti jen několik anuit z většího nebo menšího počtu zaručených zápůjček, přivoditi zatížení státní pokladny přes míru, ustanovenou státním rozpočtem. Toto nebezpečí bylo by tím větší, kdyby výnos domu trvale nestačil k úhradě anuit ze zaručených hypoték.

Představenstvo družstva musí především samo dbáti toho, aby výnos nájemného trvale stačil k úhradě všech výloh s domem spojených, aby se nehromadily nedoplatky na nájemném a aby byty nezůstávaly nepronajaty. Samo musí míti péči o to, aby se snížily výdaje, mající vliv na výši nájemného.

Důsledky všeobecného snížení důchodů projevují se podobným způsobem jako u obecně prospěšných stavebních družstev také v obecních domech, vystavěných s pouhou zárukou státu nebo Státního bytového fondu. Obce zůstávají pouze ušetřeny nesnází, jež mají družstva vypovídáním oněch platů, kterými členové družstva přispěli k úhradě stavebního nákladu domu, neboť tyto platy nebyly u obecních staveb obvyklé.

Je úkolem státní správy, aby nejen podporovala snahy družstev, nesoucí se k udržení a posílení jejich hospodářské rovnováhy, nýbrž aby ve finančním zájmu státu také sama k tomu dohlížela a zařídila, čeho je třeba k zajištění řádného hospodářství družstev i k zajištění hospodářské rovnováhy u obecních domů, vystavěných s podporou státu. Poznání, že zákony o stavebním ruchu a vládní nařízení k nim vydaná jsou v některých svých ustanoveních dosažení tohoto cíle za překážku, dalo podnět k ustanovení oddílu II návrhu zákona,

kterými se doplňují zákony o stavebním ruchu a souměrně s nimi i zákon o Státním bytovém fondu ve směrech, uvedených jednotlivě v následujících odstavcích.

Obce a družstva, která vystavěla nájemní domy nejen s pouhou zárukou státu nebo Státního bytového fondu, nýbrž také s finanční podporou státu podle zákonů o stavebním ruchu z let 1919 až 1924, mají pro úhradu schodku na vykalkulovaném výnosu nájemného z domů stavěných jen se zárukou podle okolností i velmi značné latentní reservy. Nájemné v domech vystavěných s finanční podporou státu je pravidelně tak nízké, že snese zvýšení, jehož výnosu možno užíti k úhradě schodků u domů vystavěných s pouhou zárukou. Zvýšení nájemného v domech obecních a družstevních vystavěných s takou či onakou podporou státu podle zákonů o stavebním ruchu za účelem snížení nájemného v ostatních domech téže obce nebo téhož družstva staví se však v cestu ustanovení prováděcích nařízení k zákonům o stavebním ruchu, podle nichž nesmí býti dána nájemníkům výpověď potud, pokud plní závazky z nájemního poměru, a jde-li o byt v družstevním domě, pokud nájemník plní také členské povinnosti předepsané stanovami. Je na snadě, že nájemníci bytů, u nichž by bylo nájemné zvýšiti, brání se tomuto zvýšení poukazem na právě uvedenou právní normu. Odstraniti tuto právní překážku vyrovnání nájemného v domech obecních a družstevních je právě účelem navrhovaného § 44 návrhu zákona.

Nesnázím, které hrozí družstvu vypovídáním těch částek, jimiž nájemníci přispěli k úhradě stavebního nákladu, dá se čeliti zvýšením dovolené hranice zadlužení, jak se navrhuje v § 45 osonovy zákona. U nájemních domů vystavěných s pouhou zárukou státu nebo Státního bytového fondu činí zaručená zápůjčka nejvýše 40% uznaného stavebního nákladu a součet nezaručené a zaručené zápůjčky dohromady u domů vystavěných před rokem 1928 nejvýše 80% a po roce 1927 nejvýše 85% stavebního nákladu. Při těchto sazbách přišel nejednou příspěvek nájemníků na jednu obytnou místnost, za jakou je vždy považovaná i kuchyně, až na 10. 000 Kč. Lze si představiti, s jakými obtížemi mnozí nájemníci skládali tyto částky, bez nichž vůbec nebylo možno obdržeti byt v družstev-

ním domě. Nejsou řídké případy, že nájemníci opatřovali si tyto částky výpůjčkou na vysoký úrok a úmor. Zvýšení dovolené hranice zadlužení domu vystavěných s pouhou zárukou s podmínkou, že výnosu nové zápůjčky lze použíti pouze k zaplacení splatných pohledávek členů, ulehčí situaci jak družstev tak také nájemníků.

Nebude-li stavební sdružení míti prostředky zbývající mu po úhradě anuit z hypotekárních zápůjček a ostatních výloh spojených s udržováním a správou domů k tomu účelu, aby z nich mohlo zapraviti bez újmy řádného hospodaření splatné částky, kterými členové sdružení přispěli z vlastních prostředků k úhradě stavebního nákladu, a nebude-li si moci k právě uvedenému účelu potřebné prostředky ani opatřiti podle ustanovení § 45 návrhu zákona, bude nutno použíti ustanovení § 46 návrhu. Podle něho z nařízení ministerstva sociální péče v dohodě s ministerstvem financí a veřejných prací nesmějí býti částky, zapraveno členy k úhradě stavebního nákladu, stavebním sdružením ani vypláceny ani jednotlivými členy zažalovány nebo exekučně vymáhány po dobu určenou ve výměru ministerstva sociální péče. Vyplácení takových částek stavebním sdružením a jejich vymáhání členy sdružení bez ohledu na to, má-li sdružení k tomu účelu volné prostředky, ohrozilo by netoliko bezpečnost zaručených zápůjček, nýbrž i samo trvání stavebního sdružení, částky splacené nájemníky k úhradě stavebního nákladu jsou v domě trvale investovány a nemohou býti předčasně a libovolně uvolňovány. Zájem jednotlivcův na uvolnění a vrácení takových částek musí ustoupiti zájmu ostatních členů na udržení a řádném hospodaření celého stavebního sdružení, tím spíše, že bezohledné vymáhání splacených částek jednotlivými členy jest s to přinésti škodu všem členům sdružení nevyjímajíc ani vymáhajícího člena. Všeobecný zákaz vypláceti jednotlivým členům částky, o kterých je tu řeč, nebude ovšem na překážku tomu, aby byla taková částka vyplacena tomu členu sdružení, který získá za člena sdružení znovu osobu, jež vyplacenou částku složí k volné disposici sdružení. Obmezení výplaty a vymáhání částek, o nichž je tu řeč, lze naříditi ovšem jen na určitou dobu, kterou lze pak