B. Invalidní a starobní pojištění.

Invalidní a starobní pojištění československé má svou finanční úhradu vybudovanou na podkladě krytí získaných nároků průměrnou prémií. Tato průměrná prémie závisí na úmrtnosti pojištěnců i důchodců, na invalidisaci, na věkovém rozvrstvení pojištěnců, na jejich rozdělení do mzdových tříd, na dosažené úrokové míře a na řadě jiných zjevů, rozhodných pro vývoj pojištění. Při přípravě zákona čís. 221/24 Sb. z. a n. bylo jako početních podkladů použito statisticky zpracovaných výsledků sčítání lidu z r. 1921 a některých statistik nemocenského pojištění; pokud nebylo vlastního materiálu, bylo použito nejvhodnějších a našim poměrům nejlépe vyhovujících statistik ze zkušeností říšskoněmeckého pojištění. Neustálé změny v zdravotních, hospodářských a populačních poměrech projevují se nezbytně i ve výsledcích hospodaření nositelů invalidního a starobního pojištění a také v základních číslech pro pojistně matematické zkoušení rovnováhy ústavu pojištění provádějícího. Proto již původní zákon v § 158 uložil ústřední sociální pojišťovně, aby prováděla statistická šetření o průběhu kolektivních zjevů rozhodných pro vývoj pojištění a srovnávání dosažených výsledků s předpoklady. Výsledky těchto statistických šetření jsou podkladem pojistně matematických bilancí, které jest prováděti nejméně jednou za pět let.

Ústřední sociální pojišťovna měla od počátku své činnosti stále na zřeteli tento svůj úkol a jak jest dále uvedeno v pojistně matematické části, bylo skutečně možno značnou část předpokladů nahraditi výsledky odvozenými z vlastního materiálu Ústřední sociální pojišťovny a tedy podklady nejpřiléhavějšími. Hledíc ke krátké době účinnosti zákona nebylo možno ovšem ještě opatřiti vlastní statistický materiál o všech zjevech, rozhodných pro vývoj pojištění. Pokud to nebylo možno, byly podrobně zkoumány dosud používané početní podklady, aby bylo zjištěno, zda a do jaké míry je jich možno dále použíti. Tak studovány byly zejména všechny předpoklady o úmrtnosti jak aktivních pojištěnců tak důchodců a předpoklady o pravděpodobnostech invalidisace; bylo zjištěno, že pokud bylo použito cizího materiálu, není nového, který by lépe vyhovoval než původně

použité početní podklady. O nově použitých početních podkladech jest podrobně pojednáno v části pojistně matematické.

Statistické šetření o získaných nárocích a příspěvkové době provádí ústřední sociální pojišťovna z výkazových lístků, které jsou po uplynutí kalendářního roku za každého pojištěnce ústřední sociální pojišťovně zasílány příslušnou nemocenskou pojišťovnou. Ježto jde o zpracování 4 až 5 milionů lístků ročně, vyžaduje podrobné statistické zpracování značné doby a poněvadž v roce 1932, kdy byly výpočty pro tento návrh prováděny, byly k disposici statisticky zpracované lístky až do konce roku 1929, bylo možno vypracovati pojistně matematickou bilanci k 1. lednu 1930. Ježto pak zákon v dnešním znění byl v účinnosti od 1. ledna 1929, bylo jediné možno použíti zkušeností o rozvrstvení a zařazení pojištěnců do mzdových tříd z roku 1929 pro odhad budoucího vývoje. Průměrná roční zaměstnanost zjištěná z počtu dní získaných úhrnem pojištěnci v tomto roce činí u mužů 261 den, u žen 273 dny. Je značně nižší oproti předpokladům dřívějším, vzatým ze zkušeností německého invalidního pojištění, podle kterých pojištěnci měli ročně získávati 42 až 48 týdnů, t. j. 294 až 336 dní. Tato čísla lze považovati za spolehlivé a bezpečné průměry pro odhad budoucího vývoje vzhledem ke způsobu jejich odvození pomocí počtu pojištěnců, který je blíže vysvětlen v pojistně matematické části důvodové zprávy, dále s ohledem na přestupy pojištěnců a konečně vzhledem k tomu, že průměrný počet dní takto zjištěný značně je snižován pojištěním osob toliko krátkou dobu zaměstnaných, u nichž vlastně jde o zaměstnání vedlejší.

Změnami v početních podkladech a do jisté míry i změnou metody výpočtu, hlavně pak respektováním některých faktů, zjištěných teprve při provádění pojištění a oceněním některých pramenů zisků, na které bylo sice již v r. 1924 resp. v r. 1928 upozorněno, ale které nebylo dříve možno číselně oceniti, bylo umožněno zlepšení dávek invalidního a starobního pojištění.

Pojistně matematická bilance k 1. lednu 1930 připouští provésti zlepšení dávek invalidního a starobního pojištění podle návrhu. Je ovšem nutno poznamenati, že bi-

laňce tato nezachycuje vliv hospodářské krise, která také do hospodářství Ústřední sociální pojišťovny zasáhla pochopitelně velmi intensivně a to zejména dvojím způsobem. Především dostavil se značný úbytek na pojistném, způsobený jednak nezaměstnaností, jednak poklesem mzdovým. Celý úbytek příjmů na pojistném proti předpokladům nelze však pokládati za ztrátu Ústřední sociální pojišťovny, neboť toto zmenšení aktiv pojistně matematické bilance je z větší části vyváženo snížením hodnoty zvyšovacích částek v pasivech bilance. Na druhé straně jest vliv krise patrný v rychlém vzestupu invalidních důchodů, neboť dělníci vyřazení z pracovního procesu ucházejí se o důchod v mnohem větším počtu, než jak by tomu bylo, kdyby byla normální pracovní příležitost. Toto zvýšené zatížení, jak dále ještě uvedeno, je do značné míry vyváženo jednak menší frekvencí důchodů starobních a pozůstalostních (vdovský a sirotčí), jednak lze také s oživením pracovního trhu čekati silnější reaktivisaci, než s jakou lze normálně počítati.

Pojistně matematická bilance ústřední sociální pojišťovny k 1. lednu 1930 stojí na předpokladu, že v dohledné době hospodářský život a tím i zaměstnanost a mzdové poměry vrátí se do normálních poměrů, které jsou podkladem těchto výpočtů. Není to ovšem stav z r. 1929, t. j. průměrná zaměstnanost a mzdová hladina toho roku, neboť jednak čísla průměrné zaměstnanosti odvozená ze zkušeností r. 1929 obsahují určité bezprostřední koeficienty, jednak je nutno přihlédnouti k tomu, že výkyvy mezd nad týdenním výdělkem 171 Kč nemají již vlivu na zařazení do tříd invalidního a starobního pojištění.

Pokud jde o finanční prameny návrhu uvádí se toto:

Změny početních podkladů jsou podrobně probrány v pojistně matematické části důvodové zprávy. Zde se jen připomíná, že byl podle vlastních zkušeností ústřední sociální pojišťovny zachycen vliv ustanovení, podle kterého požitek invalidního důchodu počíná až po vyčerpání nemocenského. Dále byla respektována okolnost, že pravděpodobný počet dětí připadajících na pojištěnce jest nižší než s jakým bylo dosud počítáno. Porovnáním dosud používaných čísel s výsledky sčítání lidu z r. 1921 za předpokladu, že průměrný počet dětí připadají-

cích na dělníky rovná se dosti přibližně průměru dětí připadajících na veškeré mužské obyvatelstvo republiky, bylo zjištěno, že průměrný počet dětí připadajících na pojištěnce činí asi 90% počtu dosud předpokládaného. Odvoditi měrná čísla o počtu dětí z vlastních zkušeností ústřední sociální pojišťovny není dosud možno již také proto, že se v počtu dětí stále ještě projevuje vliv světové války.

Kromě těchto hlavních změn v početních podkladech pro výpočet základních čísel byly přesněji určeny také početní podklady důchodu vdovského na podkladě statistického šetření o vdovách pečujících nejméně o dvě děti mladší 17 let; vliv této změny není značný a nevede také k nějaké finanční úspoře.

Z pramenů zisku, které dosud nebyly respektovány, stojí v prvé řadě zánik nároků pojištěnců vystouplých. Určitá část pojištěnců opouští sice nositele pojištění, ale přechází k jinému nositeli pojištění nebo do zaměstnání u veřejnoprávních zaměstnavatelů, ve kterém jsou vyňati z pojistné povinnosti; v takovém případě neznamená výstup pro ústav ani zisk ani ztrátu, neboť buď je ústav povinen vydati převodní částku, která představuje ekvivalent získaných nároků, pokud jsou hrazeny pojistným za pojištěnce placeným, nebo zůstávají nároky pojištěncovy za určitých podmínek a v určité výši zachovány.

Proti tomu k značnému snížení zatížení nositele pojištění vedou případy, kdy vystoupivší pojištěnec zůstane trvale mimo okruh sociálního pojištění nebo veřejnoprávního zaopatření a nárok jeho zanikne.

Oceniti finanční dosah těchto výstupů je z nejtěžších úkolů hlavně proto, že opatření zkušeností o intensitě těchto trvalých výstupů je krajně obtížné.

Další pramen, který plyne z vyššího zúročení jmění ústřední sociální pojišťovny, je nutno odhadnouti velice opatrně. Pro posouzení je třeba přihlédnouti jak k dosavadnímu vývoji průměrného zúročení jmění Ústřední sociální pojišťovny, tak také k pravděpodobnému vývoji v budoucnu. Průměrná úroková míra, dosažená ústřední sociální pojišťovnou v jednotlivých letech, byla:

Nižší úrokový výnos v prvních letech lze vysvětliti hlavně způsobem účtování pojistného mezi nemocenskými pojišťovnami a Ústřední sociální pojišťovnou. Z důvodů administrativních je nutno valutovati pojistné až za dva měsíce po uplynutí posledního dne platebního období. Vliv této okolnosti ovšem velmi rychle mizí a dnes má již jen minimální význam.

Poněvadž bilance ústřední sociální pojišťovny, z které novela vychází, jest sestavena k 1. lednu 1930, plyne z toho, že jest zde již realisovaný zisk vyššího zúročení v letech 1930 až 1933 a z počátku roku 1934, který representuje částku skoro 120 mil. Kč.

Opatřeními prováděnými za účelem snížení úrokových sazeb bude silně dotčena tato složka příjmů ústřední sociální pojišťovny, takže odhad budoucího vývoje je nutno provésti s největší opatrností. Dosud provedeným snížením klesne průměrný úrokový výnos jmění ústřední sociální pojišťovny silně pod výnos dosahovaný do r. 1932, neboť vliv snížení úrokových sazeb projevil se v úrokovém výnosu za rok 1933, úplně se však vyjádří teprve v roce 1934. Předpokládáme-li, že i průměrný úrokový výnos dosažený v roce 1934 bude postupně klesati tak, že v deseti letech přiblíží se předpokládané výši 4 1/2%, je možno početně oceniti i tuto příjmovou složku.

Jinak se nic nemění na dosavadních předpokladech o zúročení jmění ústřední sociální pojišťovny. Novela z r. 1928 vycházela z předpokladu, že se průměrný úrokový výnos ustálí kolem 4 1/2 %. Není dnes důvodu ani možnosti tento předpoklad měniti.

V invalidním a starobním pojištění jako v každém sociálním pojištění v prvních letech účinnosti zákona nedosahoval počet přiznaných důchodů předpokládané výše. Důvody tohoto faktu tkví hlavně v nedostatku informovanosti pojištěnců o jejich nárocích a v poměrně nízké počáteční výši důchodů, které nenahradí pracovní výdělek; ale v důsledku hospodářské krise posledních let počet invalidních důchodců poměrně rychle dosáhl předpokládané výše a v důsledku nepříznivých hospodářských poměrů je značně převýšil. Toto převýšení ukazuje,

že invalidisace v posledních letech byla, pravděpodobně v důsledku hospodářských poměrů, daleko vyšší než bylo předpokládáno. Na druhé straně však s tím souvisí nižší frekvence důchodů starobních. Naproti tomu u důchodů náležejících pozůstalým, t. j. u důchodů vdovských a sirotčích, ještě po dosti dlouhou dobu lze čekati, že počet důchodů a tudíž i výše vyplacených částek nedosáhne předpokladů.

Výsledky zkoumám finanční rovnováhy ústřední sociální pojišťovny dávají možnost buď zlepšiti některá ustanovení dávkové Části zákona nebo snížiti dnešní pojistné.

Snížení pojistného, které by za tohoto stavu bylo možno provésti, bylo by poměrně malé a činilo by asi 5% z dnešních sazeb. Význam tohoto snížení pro pojištěnce i pro zaměstnavatele je minimální a prakticky by se vůbec ve většině případů v jejich hospodářství neprojevilo, poněvadž by se rozdělilo na tři miliony pojištěnců a na odpovídající počet zaměstnavatelů. Naproti tomu zvýšení důchodů přinášené tímto návrhem soustředí drobné částky v peníz, který pro důchodce má veliký význam a skutečně se v jeho hospodářském životě blahodárně projeví. Při tom je přihlížeti k tomu, že je úplně spravedlivé, aby přebytků, ke kterým se dospěje při provádění pojištění, bylo plně použito ve prospěch těch, pro které pojištění je určeno, tedy ve prospěch pojištěnců. V zájmu pojištěnců pak v prvé řadě jest, aby důchody a dávky byly zlepšeny tak, jak to jen připouští finanční možnosti nositele pojištění. Historický vývoj nejen německého invalidního pojištění, nýbrž i našeho sociálního pojištění, hlavně pensijního a úrazového, je nejlepším potvrzením této vedoucí zásady.

Zvýšení důchodů hlavně osob starších je velmi účinným prostředkem k zmírnění dnešních těžkých hospodářských poměrů. Dnes je důchodce s menším důchodem často nucen, je-li to jen poněkud v jeho možnostech, pracovati. Pochopitelně zatěžují tyto osoby značně pracovní trh, což za dnešního stavu je velmi vážným zjevem. Zvýšení důchodů, jak je navrhováno, umožní zejména osobám starším snazší odchod ze zaměstnání, což ulehčí osobám mladším, dnes marně hledajícím zaměstnání.

Nutno jest také uvážiti, že zvýšení dnešních počátečních důchodů již napadlých má zejména v přítomné době pro národní hos-

podářství posílením konsumní síly důchodců daleko větší význam, než jaký by mělo případné snížení pojistného, které by bylo poměrně malé. Jak již bylo uvedeno, je možné snížení pojistného asi o 5%, což znamená v normálních dobách snížení úhrnného ročního předpisu o částku 25 až 30 mil. Kč ročně; v nynější době by se toto snížení pohybovalo kolem 20 mil. Kč. Naproti tomu zavedením věkového příplatku, o kterém je dále podrobně pojednáno, zvýší se v prvním roce po uzákonění návrhu částka, kterou by Ústřední sociální pojišťovna na důchodech jinak vyplácela, asi o 50 mil. Kč ročně. Přírůstek na důchodech bude tedy ihned podstatně vyšší než částka, o kterou by bylo možno snížiti pojistné a rozdíl tento postu-

pem doby se bude zvětšovati; teprve po deseti až patnácti letech úhrnná částka vyplácená z titulu věkového příplatku počne klesati, kdežto částka, která by plynula ze sníženi pojistného, zůstává v podstatě stejná. Tedy i z tohoto důvodu jeví se daleko účelnější pro celé národní hospodářství našeho státu provésti zlepšení dávek invalidního a starobního pojištění, tak jak je návrh přináší, než snížiti pojistné.

Ostatně dnešní pojistné je nižší oproti pojistnému, jak je stanovil původní zákon, neboť novela z roku 1928 pojistné značně snížila v důsledku přechodu od 4 1/2% úrokové míry vzaté za podklad výpočtů k 4 1/2% úrokové míře. Finanční význam dříve provedených snížení je patrný z této tabulky čís. 1.

Tabulka č. 1.

Jest proto spravedlivé, když návrh nyní přináší aspoň částečné zlepšení dávek invalidního a starobního pojištění.

Výsledky bilance ukázaly možnost zlepšiti do určité míry při nezměněném pojistném dávky invalidního a starobního pojištění, a to buď co do výše nebo co do podmínek, za kterých jsou poskytovány.

Poněvadž byly vznášeny námitky zvláště proti nedostatečné výši důchodu, bylo uvažováno o tom, jak by bylo možno zjednati nápravu. Řešením by bylo zvýšiti základní částku, a to buď paušálně ve všech třídách nebo při zvýšení provésti současně odstupňování, to je ponechati dnešní základní částku v nejnižší třídě a přiměřeně ji zvýšiti v dalších třídách. Je však jisté, že pronikavější zvýšení základní částky ať prvým či druhým způsobem bez zvýšení pojistného je opět možné toliko při současném snížení zvyšovacích částek. Zavedení proměnlivé základní částky naráží na celou řadu ob-

tíží; při ponechání pevné základní částky stoupl by v důsledku jejího zvýšení nepoměr mezi pojistným a dávkami v neprospěch vyšších tříd, které již dnes jsou v nevýhodě. Dále pak nutno míti ohled na to, aby pojištění neznamenalo pro budoucí generaci, pro mladé osoby do pojištění vstupující, neúměrné zatížení, nač již důvodová zpráva z roku 1924 velice důrazně poukazovala. Již za dnešního stavu budoucí generace doplácí na generaci nynější, avšak stále při tom dávky i mladým pojištěncům zaručované znamenají přiměřený ekvivalent za jejich pojistné, neboť zatížení se pohybuje v přiměřených mezích. Zvýšení základní částky - jak již několikráte byla prokázáno - znamenalo by však zdražení pojištění pro budoucí generaci a pochopitelně vedlo by po určité době k značné nespokojenosti mezi pojištěnci. Proto osnova setrvává na dnešním stavu, tím spíše, že navrhovaný věkový příplatek umožňuje zvýšiti počáteční důchod hlavně pro osoby

starší, u kterých pravděpodobnost nápadu důchodu invalidního nebo starobního je největší.

Bylo proto rozhodnuto ponechati dávkový systém tak, jak je vybudován v dnešním zákoně a použití všech finančních možností Ústřední sociální pojišťovny ke kvalitativnímu a kvantitativnímu zlepšení dávek starobního a invalidního pojištění.

V prvé řadě uvažováno bylo o snížení věkové hranice pro nápad starobního důchodu z 65. roku na 60. po případě na 62. rok. Toto zlepšení za určitých podmínek bylo v mezích finančních možností nositele pojištění, avšak znemožnilo by další změny, hlavně pak nanejvýš žádoucí zvýšení dnešních nízkých počátečních důchodů. Požadované snížení věkové hranice znamená dosti velké finanční zatížení hlavně proto, že jde tu o opatření trvalé, které by neustále jevilo se ve výsledcích hospodaření nositele pojištění, jak již bylo uváděno ve zprávě výboru sociálně politického při projednávání původního zákona. Starobní důchod mezi 60. a 65. rokem by ovšem mohl býti poskytován jen při úplné nezaměstnanosti a po určité, asi půlleté době jejího trvání. Sociální význam tohoto zlepšení je však dnes přeceňován, neboť i v normálních poměrech nenajde nového zaměstnání takový starý člověk, jehož výdělečná schopnost stářím a invaliditou značně poklesla. Avšak tyto případy jsou kryty invalidním důchodem; zkušenosti dávkové agendy Ústřední sociální pojišťovny pak ukazují, že z osob starších šedesáti let, které, nejsouce v zaměstnání, ucházejí se o invalidní důchod, jest odmítnuto jen zcela malé procento. Bylo proto upuštěno od snížení věkové hranice nutné pro nárok na důchod starobní se 65 roků na 60. rok, případně na 62. rok, aby mohl býti poskytován věkový příplatek.

U důchodu vdovského snížen byl věk požadovaný pro přiznání důchodu z 65. roku na 60. rok, neboť jest velice obtížné pro vdovu, která po celý svůj život vedla domácnost svého muže a jinak zaměstnána nebyla, aby v tak vysokém věku našla nějaké zaměstnání, které by ji uživilo. Bylo by si jistě přáti, aby tato hranice byla dále snížena; avšak další snížení není možné bez zvýšení pojistného.

Podstatným zlepšením a hlavním výsledkem novelisace invalidního a starobního po-

jištění je zvýšení dávek věkovým příplatkem, jehož zavedení do jisté míry nahrazuje započtení nepojištěné doby, jak provedeno bylo zákonem č. 125/1931 Sb. z. a n. v pensijním pojištění soukromých zaměstnanců ve vyšších službách. Věkový příplatek má význam hlavně pro osoby starší, jsoucí před blízkým nápadem důchodu invalidního nebo starobního nebo požívající již důchodu; jeho výsledky se v praksi ihned silně projeví, neboť zvyšují se nejen nároky aktivních pojištěnců, nýbrž i důchody již napadlé.

Jak bylo uvedeno, znamená věkový příplatek vlastně započtení nepojištěné doby a to jednou třetinou. Toto započtení je ovšem nutno upraviti především tak, aby bylo administrativně snadno proveditelné. V zájmu ochrany nositele pojištění a také v zájmu bezpečnosti výpočtů jest nezbytně nutné, aby toto započtení nepojištěné doby se vztahovalo na okruh osob v den účinnosti zákona pevně omezený, který po účinnosti zákona nebude již moci býti rozšířen. Věkový příplatek bude proto přiznán toliko pojištěncům, kteří před vstupem novely v účinnost jsou již delší dobu pojištěni. Poněvadž pak výpočty provedeny jsou pro stav pojištěnců k 1. lednu 1930, je nutno žádati, aby započtení nepojištěné doby vztahovalo se na pojištěnce, kteří do 31. prosince 1931 získali čekací dobu. Počet pojištěnců, pro které věkový příplatek přichází v úvahu, je 1, 198. 000, z čehož 831. 000 činí muži a 367. 000 ženy.

Je jasné, že není možno s úspěchem zkoumati předcházející nepojištěné zaměstnání, jak je tomu v pensijním pojištění. Je proto nutno definovati nepojištěnou dobu všeobecně a proto se navrhuje, aby za nepojištěnou dobu považován byl počet roků, o který věk pojištěnce v době jeho vstupu do pojištění převyšuje dvacátý sedmý rok. Vstupní věk pojištěnce je nutno v zájmu jednoduchosti a také v zájmu spravedlnosti definovati jako věk k 1. červenci 1926, dni účinnosti zákona o invalidním a starobním pojištění dělnickém; rovná se počtu plných roků, které pojištěnec v roce 1926 dosáhl a zaokrouhluje se na celé roky, neboť nebylo by účelné a nebylo by také jinak odůvodněné, počítati všeobecně stanovenou dobu na měsíce nebo dokonce na dny. Takto definovaná nepojištěná doba je dána rozdílem kalendářního roku narození pojištěnce a roku 1899; tedy na příklad nepojištěná

doba osoby narozené roku 1870 rovná se 29 rokům.

Zvýšení dávek na podkladě takto definované nepojištěné doby je myslitelno dvojím způsobem: buď je možno za každý nepojištěný rok dáti určitou paušální částku, stejnou pro všechny pojištěnce, nebo je možno tuto částku odstupňovati. Paušální započtení nebylo by ovšem spravedlivé a nemělo by také takové pronikavé účinnosti, jaké je možno docíliti odstupňováním s ohledem na mzdu pojištěnce, účelem započtení právě je, aby pro nynější generaci důchody byly vyjádřeny vyššími procenty ze mzdy, než jak ze tomu dnes vzhledem ke krátké době účinnosti zákona. Paušální započtení bez ohledu na výši mzdy by zvýšilo dávky v nižších třídách na úkor tříd vyšších, kde poměr důchodu k předchozímu výdělku je dnes nejmenší a v nichž je v první řadě potřebná náprava. Nějtíže dnešní nedostatečnou výší důchodu postiženi jsou dělníci kvalifikovaní, u kterých přechod ze zaměstnání do důchodu je hospodářsky nejtíživější. Výsledkem lineárního započtení by tedy byla nežádoucí nivelisace důchodů ve všech třídách. Z těchto důvodů je nutno zvoliti měřítko, které by náležitým způsobem přihlíželo k rozdílům ve třídách. Avšak nejen třídy samotné, nýbrž i doba trvání zaměstnání během roku musí z uvedených důvodů býti respektována. Je velký rozdíl mezi dělníkem, který po celý rok je zaměstnán, a mezi dělníkem,

který pracuje zpravidla toliko kratší dobu v roce, i když v zaměstnání dosahuje stejně vysoké denní mzdy.

Oba tyto znaky vyjadřuje úhrn zvyšovacích částek, získaných v určitém roce, neboť se v něm projevují jak doba pojištěná, tak také třída pojištění. Při respektování trvání doby pojištění během roku je ovšem nutno postupovati opatrně, aby nebyly neoprávněně postiženy osoby, které toliko náhodně (nemoc, nezaměstnanost) nebyly pojištěny. Tomuto nebezpečí lze čeliti, zvolíme-li dostatečně dlouhé pozorovací období. Toto pozorovací období musí ovšem zcela spadati do doby minulé, aby byla vyloučena jakákoliv možnost spekulace a musí z něho také býti vyňata doba mimořádných hospodářských poměrů, jako je celý rok 1932. Navrhujeme proto směrodatnou roční zvyšovací částku stanoviti průměrem za dobu pěti let od 1. ledna 1927 do 31. prosince 1931. Doba tato jest dosti dlouhá, aby byly vyloučeny shora uvedené náhodné vlivy a zahrnuje v sobě také léta konjunktury, tedy doby s dobrou zaměstnaností a s normálními mzdami. Pro pojištěnce zařazené v nejnižší třídě přichází pak k dobru ještě okolnost, že, ač podle mzdy by dnes byli zařazeni do třídy Aa, jsou jejich zvyšovací částky v letech 1927/1928 dány zvyšovacími částkami třídy Ab.

Význam věkového příplatku je patrný z tabulky č. 2, udávající jeho výši v závislosti na věku pojištěnce a na třídě.

Tabulka č. 2.

Je z ní patrno, že v nejpříznivějším případě, t. j. byl-li pojištěnec v r. 1926 stár 60 let a při průměrné třídě D, činí věkový příplatek Kč 1. 005--; dosahuje se tím v tomto případě téměř stejného výsledku,

jako ztrojnásobením základní částky. Uvážíme-li, že převážná většina důchodců vzniká dnes z nejstarších ročníků, plyne z toho, že se u dělníků zařazených ve vyšších třídách budou důchody ihned po uzá-