O válečných poškozencích bylo hodně hovořeno. Chci znovu reklamovati, aby se státu ulehčilo tím, že majetným vezme trafiky. Upozorňuji na to, co bylo usneseno v poslanecké sněmovně již před několika lety, že ministerstvo financí mělo převzíti trafiky majetných a mělo je dáti válečným poškozencům. Z části se to provedlo, ale jen z části. Ve velké části jsou trafiky ještě v rukou lidí, kteří jich nepotřebují, a stát si tím škodí, že vyplácí podporu válečným poškozencům, ač kdyby měli trafiku a živili se, tak by ušetřil. Je nespravedlivé, jestliže lidem, kteří mají takové výhody, se nechávají trafiky, naproti tomu chuďasové, zejména váleč. invalidé s větším procentem nezpůsobilosti, marně se často o trafiku ucházejí.

Jiným problémem válečných poškozenců jest otázka, kterou, doufám, budeme také revidovati v zákonodárných sborech, aby tito chuďasové, zejména těžší případy, neviděli, že režim ve státě se nezměnil jen ve věcech veřejných, finančních a kulturních, nýbrž také ve věcech těchto lidí, kteří ve válce přinesli veřejné potřebě velké oběti.

Dnes je nám předložena osnova zákona o staropensistech a myslím, že nebude v zákonodárném sboru nikoho, kdo by tuto osnovu nepozdravil. Je chyba, že osnova neřeší problém nejchudších lidí, jimiž jsou provisionisté státních bánských podniků, zejména v Příbrami, Mostě, Jáchymově a na Slovensku. Těchto provisionistů máme v republice asi celkem 11 až 12. tisíc. Příbram sama 3¹/₂ tisíce. Bylo by nespravedlivé, kdyby ať již ministerstvo financí, nebo ministerstvo veřejných prací - prvé z důvodů finančních, druhé z důvodů resortních - tento problém neřešilo. Jestliže se uznává, že je nutno starci, když byl úředníkem, učitelem, důstojníkem nebo jiným státním zaměstnancem, zvýšiti jeho požitky pensijní proto, že již je v pensi dlouho, nebylo by spravedlivým, aby dělníkovi státních báňských podniků nebylo přiznáno totéž právo, poněvadž se ukazuje na to, že v Příbrami nebo na Slovensku jsou báňské podniky pasivní a že proto nelze dělníkům nebo provisionistům zvýšiti jejich požitky. To je nesprávné, poněvadž také jiné podniky jsou, jak známo, pasivní, a stát nerozhoduje dnes o otázce zvýšení požitků staro-pensistům podle toho, jestli někdo byl v tom neb onom podniku, je-li tento podnik pasivní či aktivní, nýbrž podle zásady, že jsou to lidé, kteří mají nárok na život jako novopensisté a že stát má přinésti určitou oběť.

Jednal jsem v té věci u mnohých činitelů a prostřednictvím našich ministrů jsme se snažili, aby zejména zvýšení požitků staroprovisionistů se stalo osnovou, která je nám předložena. Jak jsem informován, nevyhovuje se této věci, poněvadž se pan ministr Engliš staví proti tomu a říká, aby si věc vyřídilo ministerstvo resortní, t. j. ministerstvo věř. prací. Pan ministr věř. prací má mnoho dobré vůle, ale teď jde o to, bude-li tento problém rozřešen v nejbližších dnech, zdali se dostaneme k opravě osnovy, aby staroprovisionisté dostali přídavky, nebo zdali se věc bude řešiti zvláštní osnovou zákona k podnětu ministerstva veřejných prací.

Nastal tu křiklavý poměr tím, že 1. srpna 1926 staroprovisionistům se vzaly drahotní přídavky, všechny, pak se jim dalo 30 %, po delší době na naše intervence 50 %, takže o 50 % přišli. Tehdy se jim vzaly drahotní přídavky proto, že se předpokládalo, že bude levněji - tak to předpovídal tehdejší pan ministerský předseda dr Černý. Předpoklady o levnosti se, jak známo, nesplnily, a od r. 1926 staroprovisionisté trpí 4 roky tím, že jim drahotní přídavky byly vzaty, ale teď se stalo ještě to, že z rozhodnutí byv. úřednické vlády provisionisté, kteří šli ve státních báňských podnicích do provise 1. ledna 1927, nedostávají vůbec drahotních přídavků. Tato křiklavá nespravedlnost by měla když ne už z důvodů lidských, tedy z důvodu objektivnosti býti napravena, poněvadž není možno říci, když je tisíc lidí ze státního báňského podniku v provisi, aby jistá část jich drahotní přídavky do výše 50 % dostávala, a ti, kteří jdou od 1. července, i když nemají od bratrské pokladny většího příjmu, nedostali drahotní přídavek jen proto, že šli do provise od 1. ledna 1927.

Na tyto závady jsme upozornili zejména byv. pana ministra dr Spinu ve veřejných pracích i nynějšího ministra inž. Dostálka, a s tohoto místa chci říci, že by bylo hanbou pro stát, kdyby ty největší chudáky, kteří mají 250, 280, 300 Kč po vypracovaných 40 letech, mě] přejíti při řešení problému staropensistů.

Ještě křiklavější poměry jsou však u vdov. Podpory 100, 120, 150 Kč jsou žebrácké. V kraji příbramském 'nebo v krajích slovenských nemají tito lidé na to nejprimitivnější, co člověk potřebuje, a musím proto s tohoto místa žádati, aby problém řešení zvýšených požitků staropensistů byl řešen s ohledem na staré provisionisty,.kteří jsou také licími, a jen z důvodů lidských se přece práce pro staropensisty dělá.

Při tom reklamuji zvýšení mezd pro smluvní dělníky v závodech státních báňských podniků. Upozorňuji, že nyní je režim ve státních báňských podnicích, přijímati všechny dělníky na smlouvu, neboli na 14tidenní výpověď. V Příbrami máme mzdy 12, 14, 16, 18, 20. 22 Kč. Nejstarší dělník ve státním báňském podniku má mzdy 22 Kč a to je dělník, který pracuje aspoň 5 let. Když dělník 18 a 20letý přijde do práce, dají mu 12 Kč. Nikdo nebude popírati, a nosil bych dříví do lesa, kdybych vás přesvědčoval, že tato mzda nemůže ani k primitivnosti stačiti. Má-li dělník na Příbramsku 14 Kč mzdy a jeho matka na provisi 120 nebo 150 Kč, může někdo chtíti, aby ten syn živil ji nebo matka syna, zejména taní, kde jsou sourozenci? Tak tomu zpravidla bývá, poněvadž v takové rodině, kde syn vdovy jde do dolů, jest ještě nějaký sourozenec. Tento nešvar nemůžeme trpěti již proto, že nemůže nikdo chtíti, aby dělník se 12-20 Kč mzdy zakládal domácnost. Což se muže chtíti od horníka, který pracuje v šachtě hluboké 1.400 m, jako je na Příbramsku, i 1.500 m dole, anebo na Mostecku nebo na Slovensku, aby měl odvahu se oženiti, když má 12 nebo 20 Kč mzdy? Namítá se. že státní báňské podniky jsou pasivní. Jen některé. To platí o Příbrami a možná o Slovensku, neplatí to však o Mostecku a Jáchymově. Celkem státní báňské podniky nesou zisky, jak víme z rozpočtu, 40 mil. Kč. Tedy nemůže se vyloupnouti Příbram a Slovensko - taková Podbrezová - a říkati: tyto podniky jsou pasivní, proto nemůžeme zvýšiti mzdy, poněvadž, jak víme, jinde také státní báňská správa přijímá dělníky za tyto částky. Ale poněvadž máme dnes státní podniky a všechny státní báňské podniky jsou vedeny pod jednou správou, která má své ředitelství v ministerstvu veřejných prací, musíme chtíti, aby se kolektivně hospodařilo a účtovalo. Nelze proto říkati: ten podnik je pasivní, proto nemůžeme dělníkům zvýšiti mzdy, nýbrž musíme si býti vědomi, že všechny státní podniky mají takové zisky, a proto stát je povinen zejména dělníky platiti tak, jak je obvyklé u soukromého podnikatele v tom kraji. Jestliže stavitel nebo jiný soukromý podnikatel anebo továrník platí dělníky, kteří nepracují v dolech, lépe než státní správa, je to pro ni hanba a je nutno to kacéřovati a energicky žádati nápravu.

O sanaci dělnického pojištění jsem mluvil nedávno. Budu míti příležitost v závěra srovnati, jak stát je pohotový, když jde o sanaci bank a když jde o sanaci dělnického pojištění. Budeme míti příležitost konstatovati neochotu správce státního pokladu ve věci rychlé pomoci, zejména dělnickému pojištění a Léčebnému fondu. U sanace hornického pojištění je známé stanovisko socialistů, kteří říkají: Chceme sanovati, ale nikoliv na účet aktivních dělníků a provisionistů, nýbrž na účet správy státu a na účet podnikatele, tedy těžařů. Nikoho nemůže napadnouti, aby se z provisí, které jsou dosavadním zákonem vypočteny, něco snižovalo, zejména při dnešních životních poměrech.

Teď ke kapitole ministerstva zdravotnictví. V otázce ministerstva zdravotnictví se zdá, že my socialisté chceme jen kritisovati. Není tomu tak. Máme námitky a vytýkáme, že za minulého režimu, zejména za pana ministra Šrámka a za pana ministra Tiso tento resort příliš zaostal. To není řečeno z důvodů politických. Kdo sledoval činnost těchto čivou ministrů po 4 a 5 let, musí si býti vědom, že opravdu v tomto resortu byly příliš ignorovány dobré podněty. Mohl bych vzíti za příklad jen Všeobecnou nemocnici. Ale je nesporno, že to tempo, které jsme viděli od převratu až do r. 1925 v ministerstvu zdravotnictví, i když tam vždycky neseděli ministři, nýbrž i když je spravovali sekční šéfové, se nedodrželo. Zejména vytýkáme, že dosud není dán v čelo ministerstva skutečný odborník, jak to bylo slibováno po ustavení nynější koncentrační vlády.

Nebudu jmenovati osobu, ale my, kteří se zaměstnáváme zdravotní péčí, čekali jsme, že v čelo ministerstva zdravotnictví se zřetelem k jeho velkým úkolům do budoucnosti bude dán lékař-odborník a sociální politik. To se dosud neděje a neznám příčinu, proč, ačkoli je známo, že též z jiných stran byla vyslovována potřeba, aby vedle ducha právnického bylo ovládáno ministerstvo zdravotnictví také duchem se stanoviska.lékařského, ale zejména duchem, soc. politickým. Ač již od ustavení koncentrační vlády uplynulo 3 a ¹/₂ měsíce, dosud se neučinilo v této věci nic, i když je nám známo, že noviny i soukromně se mluvilo o určitém kandidátovi. Nechci kritisovati, proč se tak neděje. Snad je to někomu na překážku, aby se toto ministerstvo dostalo do rychlejší činnosti. Budeme-li žalovati na některé věci a mnohé závady, které kritisujeme, žádáme, aby se neřešily jenom kritisováním, nýbrž opravdu činy. Proto vytýkáme, že na potírání sociálních chorob je v položce rozpočtové věnována částka poměrně nepatrná. Já přijdu ještě k silničnímu fondu. Řádné výdaje na potírání sociálních chorob máme v rozpočtu vypočteny položkou 1,293.000 Kč, mimořádné 8,245.000 Kč. Tyto číslice putují rozpočtem státním již několik roků. Vynadá to tak, jako bychom nechtěli udělati krok dopředu ve věci potírání sociálních chorob.

Dovolte mi, dámy a pánové, abych řekl, že tato politika není správná již proto, že jinde jsou dávno za námi. V rozpočtu v kap. 19., boj proti lidovým sociálním chorobám, máme asi tento obraz posledních dvou roků. V r. 1928 z té cifry, která bývá zpravidla stejná, bylo na tuberkulosu věnováno 3,750.000 Kč, celkem tedy z povoleného úvěru té položky asi 48 %, r. 1929 asi 3,350.000 Kč, tedy méně již o 250.000 Kč, z celkové položky povolené 44 %. Zbytek položky jde na podporu Červeného kříže. To je 1,600.000 Kč. Na boj proti chorobám pohlavním asi 1,000.000, na boj proti alkoholismu 175.000 Kč, na lidovýchovu, na péči o mrzáky, slepce, hluchoněmé a pod. Je zajímavo srovnati: Československo, stát s 13,600.000 obyvateli, dává na tuberkulosu ročně 3,500.000 Kč, podškrtávám, jen na tuberkulosu. Dánsko, stát s 3,300.000 obyvateli, dává na tuberkulosu 5,000.000 zl. marek, tedy na našich asi 35 mil. Kč. Norsko, stát se 2,640.000 obyvatel, dává na tuberkulosu 4,500.000 norských korun, našich asi 45 mil. Kč. Při tom je úmrtnost na tuberkulosu v Dánsku a Norsku téměř poloviční než u nás. Je klamem, když se myslí, kdybychom něco věnovali do investic léčebných ústavů a potírání tuberkulosy, že je to snad zbytečný výdaj. Klesli jsme v počtu úmrtnosti v posledních letech, ale to by nemělo býti důvodem k šetření. Je to sice radostná zpráva, když můžeme říci, že ve vlastním státě od r. 1919 máme na 100.000 obyvatel úmrtnost: V r. 1919 u tuberkulosy všech forem 314 osob, v r. 1920 261, v r. 1921 207, v r. 1922 205, v r. 1923 191. v r. 1924 191. v r. 1925 195, v r. 1926 197, v r. 1927 199 a v r. 1938 181 - to jsou data za 10 let - vidíme sice potěšitelný zjev, že isme číslici úmrtnosti na 100.000 obyvatel srazili, ale celkový počet onemocnění nikoliv. To je ta smutná tragedie, že isme celkový počet onemocnění nesrazili. Chci tím jen potvrditi, že boj proti tuberkulose, ať jej dělá dobrovolná sociální zdravotní péče, ať jej dělá dělnické pojištění, ať se ho zúčastňují jednotlivci nebo veřejné orgány, má výsledky. Ale to by mělo býti podnětem, abychom u tuberkulosy šli v boji dále. Bez peněz se boj proti tuberkulose nedá stupňovati, zejména, když nemocenské pojištění dělnické v r. 1928/29 je v takové finanční krisi, že má asi 90 až 100 mil. Kč deficitu. Abychom mohli poněkud volněji dýchati ve věci boje proti tuberkulose a etapově budovati zařízení, jak léčebná, tak preventivní, mám na mysli dispensáře, ozdravovny a pod., potřebovali bychom ročně minimálně o 3 miliony více jen na tuberkulosu.

Při ročním úvěru ca 7 milionů jen na tuberkulosu bylo by možno vypracovati plán na delší dobu a postupně jej realisovati. Za dnešního stavu věci stačí povolený úvěr pouze na udržení toho, co už existuje a na budování věcí nových, jak v péči kurativní tak preventivní je možno věnovati maximálně 500.000 Kč, tedy částku zcela nedostatečnou.

Když cituji tuto cifru, cítím, že nemůže nikdo chtíti, abychom žili jen ze sbírek v boji proti tuberkulose již proto, že máme otevřený problém, potírání tuberkulosy kostní, tedy chirurgické. Podle posledních dat, které sdělil pan prof. Zahradník, známý odborník a dlouholetý primář v německo-brodské nemocnici, máme na 5000 nemocných chirurgickou tuberkulosou, ale máme jen asi 50-60 lůžek, v nouzi 70 lůžek. Jestli již cítíme potřebu, abychom umístili tuberkulosní osobu, pokud ona trpí tuberkulosou plicní, pak kdo měl co dělati s pacientem, který trpí tuberkulosou chirurgickou, ví, že ten spíše potřebuje umístění ve veřejném ústavě, jako je nemocnice, nebo v jiném podniku, již proto, poněvadž takový případ se nedá doma léčiti. Je větší překážkou rodině a svému okolí, nežli nemocný tuberkulosou plicní. Víme, jak těžko je lékaři bojovati s chirurgickou tuberkulosou, zejména když jde o pacienta, který jest v jedné místnosti s rodinou.

Musíme jen pozdraviti, že Masarykova liga proti tuberkulose v poslední schůzi konstatovala, že zemské zastupitelstvo v Čechách se usneslo, že k poctění 80. narozenin presidenta vystaví sanatorium pro tuberkulosní a že k tomu účelu věnuje 25 mil. Kč a že žádá právem Masarykova liga, aby se v prvé řadě řešil problém veřejného ústavu pro tuberkulosu chirurgickou, aby mohli býti umístěni aspoň nejpotřebnější nemocní!

K potírání sociálních chorob nezůstaneme státi jenom u potírání tuberkulosy. Společnost lidská jest dlužná učiniti opatření ještě pro jiné chudáky. To jsou slepí, epileptikové a pak oslabené děti. Není ctí žádného státu, nemůže-li se postarati o slepce. A jestli jen z milosrdenství někdo měl co dělati se slepcem, ví, jak těžko ho někam dostane. Já jsem měl příležitost jako sociální pracovník příliš co dělati s tím, abych někde slepce zaopatřil, Je to trnitá cesta, zejména u dospělé osoby. Dítě, mladíka nebo dívku dostanete přece snadněji do Klárova nebo Deylova ústavu, ale u dospělé osoby je to velmi obtížno a nemá-li obec prostředků k umístění, máme slepce v pastouškách nebo chlévech. Nedávno jsem bral jednoho chudáka, Kyliána z Kotenčic u Dobříše do ústavu. Půl roku to trvalo, než jsem opatřil prostředky. A když jsem prostředky opatřil, obec neměla na peřiny a prádlo, poněvadž jsem toho člověka opatřil do soukromého ústavu na Palatě. Trvalo to zase déle než půl roku, než se koupily peřiny a prádlo. A zatím ten chudák byl v Kotenčicích umístěn pořád v chlévech. Že místní občané také mají na tom vinu, že byl zavšivený, to je druhá otázka, ale faktem to je a co uvádím jako charakteristiku, je důvod, že společnost; si musí býti vědoma, že nestačí stavěti banky, obkládaná ministerstva a velké paláce a jinou representaci, a takové chuďasy nechat váleti po chlévech.

Kdo zná poměry v ústavě Vincentinu na Hradčanech, ví, s jakou obtíží se ten neb onen chuďas do něho dostane a musí si říci, že to zase není chloubou moderní společnosti - já už ani nechci mluviti o státu - nemáme-li ústavů, abychom osoby zmrzačené nebo jinak znetvořené nechali žíti aspoň jako lidi. Ten ústav to poslání plní, i když je mému názoru politickému příliš daleko, a musím říci, že v tomto ústavu pro epileptiky a pro mrzáky ve Vincentinu je učiněna řada opatření, která bychom mohli jen žádati, aby je stát dělal.

Pro krátkost času zmiňuji se jen o těchto problémech, abych přišel k nemocnicím. Nedávno jsme navrhli v tomto domě, aby problém boje proti sociálním chorobám a za zlepšení zdravotní péče se řešil zvláštním zdravotním fondem.

Dovolte, abych také řekl několik slov se zřetelem k rozpočtu. V rozpočtu vidíme, že problém rozšiřování nemocnic se neřeší. Opakuji, že pan ministr dr Spina myslí, že je na to dost času, i když rozpočet byl dělán dříve, a proto bude zajímavé, jestli jeho možnost, zejména jako profesora, půjde tak daleko, aby dělal už rozpočet pro r. 1931. Chceme, aby státní zdravotní správa dostala také příjmy. Máme pro to docela jednoduchý názor. Když státní správa uznala před 3 roky snahu opatřiti peníze, aby se jezdilo dobře po silnicích mezi Karlovými Vary, Mariánskými Lázněmi a Františkovými Lázněmi, mám za to, že musí státní správa v jiném resortu, v tomto případě zdravotnictví, učiniti opatření, aby bylo kam dáti pacienty, zejména ve velkých městech, kde počet obyvatelstva strašně stoupl. Toto přání máme zejména pro Prahu.

Chceme, aby se po způsobu silničního fondu zřídil fond lidového zdraví, a aby měl také takové dotace za laciný úrok z prémiových reserv Ústřední soc. pojišťovny, která nerada vidí, že zdravotní správa se neujala příkladu ministerstva věř. prací o silničním fondu, poněvadž by ráda kapitál ve formě reserv věnovala těmto úkolům, ale jsou pro to zvláštní důvody.

Máme v Praze asi 700.000 obyvatel. V rozpočtovém výboru jsem řekl, že počet obyvatelstva za posledních 11 let značně stoupl a odhadujeme to na 170.000 obyvatel. Ale nepřibylo ani jediné lůžko ve Velké Praze přes to, že počet obyvatel značně stoupl.

Pražská Všeobecná nemocnice má dnes 1670 lůžek, ale ne všechna ve vlastních odděleních na Karlově náměstí, nýbrž také ve svých filiálkách v Tuchoměřicích, v nemocnici milosrdných sester pod Petřínem, v dětské nemocnici v Sokolské třídě a v německé nemocnici na Karlově náměstí. Ve vlastních odděleních na Karlově náměstí má jen 1125 lůžek. Ale pražská Všeobecná nemocnice, jak známo, není jen pro Prahu, nýbrž pro celou republiku, zejména pro střední Čechy, kde řada okresů nemocnic nemá. Ukazuji jen na blízké Kralupy, velký průmyslový okres, který nemá nemocnice, i na ostatní okresy na periferiích Velké Prahy, na příklad okres Kladno nerozšiřuje nemocnici, nemáme nemocnici ve velmi průmyslovém okrese rokycanském a teprve nedávno máme otevřenu nemocnici v Berouně, která, jakmile byla otevřena, byla hned naplněna přes to, že má vysoké ošetřovací taxy a nemá práva veřejnosti, a tu je nutno říci, že nestačí jen kritisovati v zákonodárných sborech, co je ve Všeobecné pražské nemocnici, a projevovati dobrý úmysl, aby se něco zlepšilo. Přiznám, že po kritice, která byla provedena loňského roku, se stala některá zlepšení ve všeobecné nemocnici, ' ale nikoliv rozšířením počtu lůžek, nikoliv v zařízení pro přijímání nemocných a zejména ne ve stravě. Vidíme, že se zvýšily příspěvky pražské všeobecné nemocnici, zejména u ministerstva školství, které používá této nemocnice za vyučovací zařízení, platilo směšné nájemné a po útocích, které byly v zákonodárných sborech a v tisku provedeny, zvýšilo svůj příspěvek na 9 W mil. Kč. Tím se vysvětluje, že hospodárně se poměry o něco změnily. Je však nevysvětlitelno, proč Pražská všeobecná nemocnice se nezestátňuje. Podle zákona č. 42/1920 má státní zdravotní správa Všeobecnou nemocnici zestátniti. My, kteří jsme k tomuto zákonu dávali svolení, jsme chtěli zejména zestátniti Pražskou všeobecnou nemocnici. Zatím se zestátnila vinohradská nemocnice. Nechci říci, že by to bylo na závadu. Ale proč se nechává Všeobecná nemocnice fondovní, nikdo nevysvětlil. Já jsem sice na poslední řeč v rozpočtovém výboru dostal zprávu, že prý se nezestátňuje z důvodů finančních, ježto tento krok by si vyžádal velmi značného nákladu, zaplacení dluhů nemocnice, velký investiční a provozovací náklad a rozpočet ministerstva zdravotnictví prý v posledních letech byl jinak zatížen, takže nelze z těchto důvodů Pražskou všeobecnou nemocnici zestátnit. Nemůžeme souhlasiti s tímto názorem. Tato nemocnice je fondovní ve skutečnosti jen podle jména, poněvadž ji stát spravuje, vyhrazuje si na ni výslovně právo při spravování prostřednictvím zemského úřadu a ministerstva zdravotnictví. Nepovažuji to za škodu, ale podle jména říci, že pražská všeobecná nemocnice je fondovní, počítati, že se nezadluží, když bude fondovní, a že by se zadlužila, kdyby byla ve státní správě, to je názor nesprávný. Naopak si musíme býti vědomi toho, poněvadž Pražská všeobecná nemocnice je spravována státními orgány a hlavně poněvadž je také vyučovacím ústavem vysoké zdravotní vědy u nás, že z těchto důvodů mimořádných reklamujeme, aby státní správa zdravotní nemocnici pražskou zestátnila a aby projekty, které připravuje zejména k rozšíření a novostavbám, byly urychleny tím, že se prostě po způsobu silničního fondu na to opatří prostředky. V Ústřední sociální pojišťovně prostředky jsou, ale musíme míti někoho, kdo o to požádá jako se to udělalo u silničního fondu, aby také zaručil, že obnos bude nejen zaručen, ale také zúrokován.

Chci jen říci, že státní zdravotní správa a celý stát nemůže se dívati na to, jak nemocní jsou umístěni na jednotlivých odděleních Pražské nemocnice. Všeobecně se říká: To je hanba! Nikdo si nedovolí, ani z ministerstva zdravotnictví, vésti tam cizince, ale kdo by se zajímal o věc, zda nepřeháním, a kdo bude míti příbuzného a půjde ho navštívit do Pražské všeobecné nemocnice, ať si všimne, jak jsou nemocní umístěni, případně, když jsou přijímáni v přijímací kanceláři, jak službu konající lékař - tak zv. žurnální lékař - je ubytován, jak nemocného vyšetřuje, na jakém kousíčku místa, jaké primitivnosti tu jsou, jak zejména v přijímací kanceláři leží spousta raněných a umírajících lidí, kteří čekají, než je odnesou na jednotlivá oddělení, a zřízenci nemají kam je položiti, poněvadž celá přijímací kancelář sestává z jedné místnosti, která je přepažena, tam leží těžší nebo lehčí pacienti na zemi, ti co sedí, dívají se na těžké případy na nosítkách, když je ambulance přiveze a úředník tam úřaduje za okénkem. Tak to trvá již mnoho let. To, co by se netrpělo v žádné poslední vesnici, co by se netrpělo žádným zdravotním orgánem v soukromé nemocnici, se trpí v pražské všeobecné nemocnici, a mám za to, že i v rámci prostory, která je k disposici pražské všeobecné nemocnici, než se přikročí k velikým stavbám, by tento zlořád byl odstraněn.

Zdravotním fondem chceme docíliti to, aby státní správa měla pravidelný příjem, aby se mohla vypůjčiti, aby zejména výnos cel z léčebných přístrojů a nástrojů k nám dopravených byl používán pro zdravotní potřebu, aby to byla daň z dědictví, která by přispěla zdravotně léčebným potřebám. Vidíte, že nechceme jen kritisovat, nýbrž chceme také dávat, poněvadž my sociální demokraté a ostatní socialistické strany, mimo komunisty, nedíváme se na rozpočet ve státě jen s hlediska kritisovat, nýbrž když kritisujeme, dáváme hned také recepty, jak jednotlivé problémy řešiti.

Přejdu proto i k jiným otázkám souvisejícím s chorobinci. Čím více kultura lidská ovládá lidstvo, tím více se cítí potřeba ohledu k starým neduživým lidem. Také pan president při různých příležitostech, zejména však 7. března na Hradě řekl, že tento problém je problém k řešení. Jak lze řešiti problém chorobinecký, k němuž různá data dal čsl. červený kříž? Jen tehdy, když na to budou prostředky. Zase jsme u problému, zda možno také na to opatřiti prostředky. Chtěl bych říci, že je to možno, již proto, že zase státní správa si musí býti vědoma, že je musí hledat a zejména tak laciné, jako to dělá silniční fond. Tento má zákonem zaručeno, že mu do 10 let půjčí Ústřední sociální pojišťovna jednu miliardu.. Ale silniční fond, když si začli cizinci stěžovat na pomalý postup úpravy silnic, žádal za větší půjčku a proto mu Ústřední sociální pojišťovna půjčila r. 1928.100 mil., r. 1929 140 mil. a r. 1930 opět 140 mil., takže za 3 roky mu bylo půjčeno 380 mil. Kč, Žel, pro zdravotní sociální úkoly, protože nemáme žádného zákona, se prostě nedalo nic. Tedy peníze z Ústřední sociální pojišťovny dosud. z velké části neplynou ve prospěch sociálních zdravotních potřeb, jak by tendence zákona o soc. pojištění vyžadovala, nýbrž plynou k úkolům sice užitečným, ale k úkolům, na které prostředky by státní správa měla opatřiti jinde. Chtěl bych říci, chceme-li, aby chorobinecký problém byl řešen, zejména chceme-li plniti připomínky pana presidenta ze dne 7. března, že musíme mít na to prostředky a zejména musíme obcím a okresům dáti možnost, aby to plnily. Nestačí jen udělat zákon, nýbrž musíme si uvědomiti, že je potřebí, aby se učinilo opatření, aby okresům se daly prostředky na stavbu chorobinců. Dosavadní pastušky a tu a tam chudinský dům v některém městečku nemůže tento úkol splniti a vidíme i na městu Praze, když vystavěla Masarykovy domovy v Krči z vypůjčených peněz, - často se kritisovalo, že to obec stálo mnoho peněz, to je pravda, ale fakt je, že kdo vejde do kteréhokoliv oddělení Masarykových domovů, vidí, že zde je příklad, jak opatřiti starce zejména neduživé ke konci jejich života, a také sociální pojištění potřebuje řešiti chorobinecký problém, poněvadž 1. července 1930 dá se důchod invalidní starcům, kteří mají 65 let, pokud jsme je zachytili před 1. červencem 1926. Celá řada obcí a okresů by mohla tady za peníze ošetřiti neduživé starce a ženy, pokud nebudou míti, kdo by se o ně postaral, dceru nebo syna, kteří by matku nebo otce starého si mohli k sobě vzíti. Ukazuji, že příště chorobinecké ústavy nebudou přijímati vždy zdarma chudé starce, nýbrž oni si svou prací jakous takous rentu vyslouží a když ji dají kterémukoli chorobineckému ústavu, bude je ten moci vzíti a nebudou chudí příslušníci v okrese úplně zdarma ošetřováni, nýbrž Ústřední sociální pojišťovna má možnost, aby jim nejnutnější výlohy ze svého, jakožto svým důchodcům, nahradila.

Tedy tato otázka již souvisí s rozpočtem. Bylo by chybou, kdybychom otázky sociálně-politické a zdravotní péče nespojili ještě s jinými problémy. S tím, samozřejmě, souvisí některé finanční události, zejména v bankách.

Chci k této věci říci, že je velký rozdíl v tom, jak finanční správa postupuje vůči poplatníkům malým a vůči poplatníkům velkým. Mám ve svém volebním okrese na Hořovicku případy, kdy malí živnostníci jsou pro daňové nedoplatky několika set, nejvýše tisíc korun, bezohledně exekvováni, ale naproti tomu na výslovný příkaz ministerstva financí se nevymáhají anebo odpisují stotisícové anebo milionové nedoplatky velkých závodů. Zejména ukazuji na konkrétní případ majitele hořovického panství Schaumburga. Otázka, jak je používán velký majetek, ať je to již majetek zemědělský, průmyslový, či peněžní, není dnes soukromou věcí jednotlivců, jeho vlastníků nebo spoluvlastníků. Velké majetkové konglomeráty vykazují takovou hospodářskou sílu. že jí nebezpečně může býti použito a pravidlem je také používáno k vykonávání vlivu politického. Průmyslové koncerny, u nás sice jenom na naše poměry dostačujícího rozsahu, napodobují své světové vzory a jsouce dnes sdruženy dobrovolně či nedobrovolně kolem několika velkobank, representují majetek miliardový. Svoji výrobou zapadají do celku národního hospodaření a jako zaměstnavatelé mnoha set tisíc osob ovládají tyto zaměstnance převážnou mírou, činíce je hospodářsky na sobě závislými. Nejenom stát, na kterém bereme účast my socialisté, ale i stát, který ovládán je výhradně stranami měšťáckými, má svůj zájem na tom prvém případě, aby síly hospodářské ne-vybočily z mezí, které i ve dnešním společenském řádu lze jim klásti, ve druhém případě, aby uchována byla rovnováha mezi jednotlivými složkami výrobními a nenastalo mezi nimi bojovné závodění vedoucí ke katastrofě podlehnuvších a k oslabení i vítězných.

Také účast na výtěžku a nadhodnotě má v panujícím řádu své určité meze. Domnívám se, že se nebezpečně blížíme době, kdy tyto meze jsou překračovány. Proniklo na př. jenom zastřeně do veřejnosti několik zpráv o boji, který vede skupina Živnobanky s francouzským majoritním podílníkem na největším kovoprůmyslovém koncernu u nás, totiž Škodovce. Státní správa se sama exponuje ve vedení několika podniků a stává se spoluúčastnicí v tomto konkurenčním boji. Mám dojem, že fuse tří bank, která přesto, že zprávy o ní jsou potlačovány a uměle dirigovány censurou, vzbuzuje velký rozruch ve veřejnosti, je také součástí tohoto konkurenčního boje, že stát se nebezpečně exponuje ve prospěch jedné skupiny a že ve prospěch její obětuje i finanční prostředky, které pro jiné, daleko potřebnější účely nenachází. 40% účast státu na akciovém kapitálu nové banky, která má především sloužiti k převzetí 80 mil. akcií Pragobanky, které ona sama nakoupila a měla uzavřeny ve svých tresorech jenom proto, aby byl uměle udržen jejich kurs, otřesený jejími ztrátami v obchodě s cukrem, je jednou z těchto nebezpečných věcí.