Stát však nejen že se zúčastní vlastními prostředky na kapitalistickém podnikání, on se účastní velkým obnosem, ale ne zase tak velkým, aby mu byl vyhrazen rozhodující vliv na správu banky a vedle toho dá ještě nové bance present poskytnutím 300milionové zápůjčky, téměř bezúročně. Pro mne, jako pracovníka v sociálním pojištění, je tento fakt nejbolestnější.

Pan ministr dr Engliš nechtěl nalézti a nenašel ve státní pokladně prostředků k tomu. aby živelní katastrofa v roce 1929 v podobě velkých mrazů a chřipkové epidemie se dostavivší byla odčiněna tím, že by stát převzal úrokovou službu 100milionové půjčky, kterou nemocenským pojišťovnám měla poskytnouti Ústřední sociální pojišťovna. Po 5 letech měl tento závazek státu klesat postupně z 5 na 4, na 3, na 2 a l milion Kč ročně, až by zápůjčka byla umořena. Nebylo prý prostředků, ale teď náhle se uvolnily nejenom desítky milionů ke kapitálové účasti státu na sloučené bance, ale také stamilionové půjčky k poskytnutí bezúročných vkladů.

Je zajímavo, že v rozpočtu na rok 1930 jsme slyšeli, že se uhradí poplatnost vzniklá z ujednání v Haagu. Teď známe, že se také uhradí zejména potřebná položka na staropensisty a teď vidíme, že se najde i potřebný kapitál pro fusi bank. To chci konstatovat. Pro sanaci dělnického pojištění nemocenského, pro sanaci bratrských pokladen, ani pro sanaci v Léčebném fondu se říká: Peníze nejsou.

To ovšem na jedné straně stály zájmy statisíců ubohých pojištěnců, kterým nemocenské pojišťovny nemohly poskytovati dostatečné dávky, a na druhé straně zájmy několika cukrovarníků a exportérů cukru a ještě zájmy jiné, o kterých dnes je těžko psáti, poněvadž jejich pozadí není zcela jasné a poněvadž vyjasnění jejich se brání přímo státní orgány censurou.

Také způsob, jakým jsou vydávány zisky velkobank a průmyslových podniků nemůže ujíti kritice veřejnosti a popíráme, že by bylo soukromou otázkou ředitelů a funkcionářů těchto podniků, jak se s tímto ziskem hospodaří. Nejde zde jenom o přidělování dividend, ale také o odměny vedoucím funkcionářům a ředitelům závodů.

V našem klubu bylo konstatováno, že Živnobanka jednomu řediteli platí jenom na služném 1 mil. Kč ročně, že vedle toho má podíl na tantiémách vedle auta. Já to jenom chci konstatovat jako charakteristiku, nepřihlížeje k jiným příjmům. Nedávno byl do Škodovky přijat jeden ředitel, poměrně mladý člověk, který mel ve Svazu průmyslníku asi 4.000, 5.000 Kč a Škodovka mu ihned dala 15.000 Kč měsíčně. Jenom charakterisuji, jak se dovedou jednotliví pánové etablovat. A vy se. zejména na socialistických lavicích, pamatujete, jak se kritisovali vedoucí úředníci v dělnických ústavech, jak se jim vyčítalo, že mají 2.000, 2.500 až 3.000 Kč platů po 20 a 30leté službě. A prosím, tady veřejnost nevidí jací upíři sedí v bankách.

Byli bychom velmi rádi, kdyby taková Škodovka publikovala aspoň počet ředitelů, kteří mají větší roční příjem než 1 milion Kč a víme o několika, kteří nejsou ještě vrchními řediteli a jichž roční příjem činí 4 miliony Kč, nečítaje v to milionové remunerace vánoční. Na valné hromadě Živnobanky konané v posledních dnech, byl pan ředitel Preiss jedním z akcionářů apostrofován a vytýkáno mu, že plat 2 generálních ředitelů Živnobanky činí více než dividenda přidělená všem akcionářům dohromady. Při tom ovšem dlužno míti na paměti, že nejsou brány v úvahu platy asi v 50 správních radách společností bankou ovládaných. Nebylo veřejně přesně oznámeno, jakou odpověď dostal dotyčný akcionář, ale je jisto, že byla tak sebevědomá, že končila ujištěním, že to, co ředitelé mají, není sice docela tolik jako mají všichni akcionáři dohromady, že je to však hodně, ale že si to ředitelé vzíti nedají.

A teď panu řediteli dr Preissovi. Nejsem osobním. Ten pán ale dostal příděl velkého počtu hektarů půdy na panství orlickém jen proto, že je to pan ředitel dr Preiss. Tvrdilo se v Praze v zasvěcených kruzích, že také proto, že byl členem maffie. Kdyby měl každý člen maffie a každý z nás, kdo jen něco dělal ve prospěch státu, dostati 100 ha lesů a půdy, pak by se v republice málo na koho dostalo. Musíme to říci vůči pozemkovému úřadu a vůči těm, kteří působili k tomu, aby Preiss dostal takové jmění na úkor obcí. Máme obce na Orlicku, u kterých se cent topiva následkem tohoto přídělu zvýšil na ceně o 10 až 15 Kč, lidé nesmí do lesa, ale Preiss musil dostat velké lesní pozemky. Mnozí lidé jdou ve své chamtivosti tak daleko, že se nikdo neodváží je ani okřiknout, a oni neznají žádných mezí, jak daleko mají jíti v obohacování, zejména když s tím spojíme ty platy v bankách a ochuzování bank a když s tím spojíme otázku, kdo platí tu sanaci, která stíhá vkladatele v bankách, o kterých neví nikdo, kolik ten fond měl. jen víme, že jedna velká banka byla sanována, poněvadž prý 20 mil. Kč nestačí sanovati Pragobanku a Komerční a na základě toho musilo dojíti k fusi bank.

Je zcela pochopitelno, že v nazírání na velikost hospodaření s tak ohromnými důchody se budeme zásadně lišiti my příslušníci socialistického tábora a pánové s pravého břehu. Ale musíme se dohodnouti na to, že právě tito mocnější, a hospodářsky nejsilnější mají nésti v prvé řadě a z největší míry, náklady státu, že daňová a finanční politika nesmí finanční systém státu stavěti tak, aby byl obrácenou pyramidou, kde největší důchody by byly poměrně nejméně zatíženy a kde většinu veřejných nákladů by nesly široké vrstvy spotřebitelské.

Uznal jsem za povinnost tuto kritiku, zejména k posledním událostem u nás, které souvisejí s fusí bank zde říci, poněvadž souvisejí se sociální politikou, ony souvisejí zejména s problémem, který jsem kritisoval v nedostatku zdravotnictví a léčebné péče. My chceme dojíti k jiným metám a budeme hlasovati pro rozpočet v předpokladu, že užijeme každé příležitosti zde a ve sněmovně, aby poměry tyto co nejdříve byly zlepšen v (Výborně! - Potlesk.)

Místopředseda dr Heller (zvoní): Slovo má dále pán sen. Šelmec.

Sen. Šelmec: Slávny senáte! Mali sme príležitosť od parlamentných zástupcov obyvateľstva podkarpatoruského počuť 3 reči, z nich dve odkryly jazvy a nedostatky tamojšieho života verejného, politického a hospodárskeho a vychádzaly z prameňov absolútnej úprimnosti a slavianskej iskrennosti, kým tretia nebola úprimná a bola len pokračovaním naprostej negácie všetkého, čo vzniklo v prevrate, v duchu nového života a demokratického poriadku. Táto línia kritiky extrémnej oposície maďarskej, zastúpenej pánom dr Korláthom, je exklusívne svojská. Táto reč ma núti k tomu, aby som na ňu aspoň v krátkosti reagoval a pokúsil sa podvrátiť niektoré jej vývody, ktoré sú tendenciósne. Keby som prednesenej reči nepriznal čiastočne aj vecnosť, najmä po stránke hospodárskej, to by som pánu rečníkovi krivdil; keby som mu však priznal právo vyvlastniť celú hospodársku a kultúrnu biedu Podkarpatskej Rusi a Slovenska len pre tú čiastku obyvateľov, ktorú on v parlamente zastupuje, krivdil by som viac ako 80 % celého tamojšieho obyvateľstva, v mene ktorého hovoriť on nemá.

Pán rečník filosofuje o ústave republiky Československej, ktorú menuje ústavou oktroja, ústavou nanútenou národom, lebo, vraj, pri jej rodení národnosti neboly prítomné.

Vývojový proces relácii Podk. Rusi k ostatným čiastkam štátu vylíčil nám včera po stránke historickej, ústavo-právnej, atd. pán Curkanovič, senátor ruského bloku, podrobne a vecne, v dôsledku čoho nemôžeme súhlasiť s vývodami pána Korlátha, ktorý nám maľuje túto historickú udalosť v barvách subjektívneho citu a naprostého odporu proti ústave len preto, že vôbec eksistuje. Základnú chybu v ustavení demokratického štátu vidí pán rečník v tom, že svojho času nebolo svolané ustavodarné Národné shromaždenie na základe širokého volebného práva, ktoré by novému štátu bolo dalo ústavu. Táto bola však urobená tak zv. Revolučným N. S., príležitostnou, vraj. spoločnosťou politickou, v ktorej Podk. Rus nebola zastúpená ani len jedným členem. Jeho názor na ústavu nie je nič iného, ako popieranie intencie, ktorá je jasná z obsahu § 3. hlavy prvej Ústavnej listiny ČSR., kde sa hovorí, že samosprávne územie Podk. Rusi bude vypravené najširšou autonómiou, slučiteľnou s jednotnosťou republiky Československej.

Široká autonómia, ktorú žiada pán rečník pre Podk. Rus. je ideálnym a konečným cieľom ústavopolitickým štátu, je v procese normálneho a zdravého vývoja, ktorý je umožňovaný v takej miere, ako sa pomery konsolidujú a ako sa šíri loyálne smýšľanie voči štátu obyvateľských vrstiev Podk. Rusi, bez rozdielu orientácie národnostnej a politicko-strannickej. Musíme to uznať, že najme v dobe poprevratovej nebolo príležitosti tieto podmienky vývojového procesu konštatovať, lebo mentalita určitých čiastok národnostných menšín, pridelených mierovými smluvami republike a osadených na území Slovenska a Podk. Rusi. ani za celé desaťročie trvania štátu neprejavila očakávanú loyalitu k republike, nedokázala, že chápe prítomnosť a že je si dobre vedomá zmeny občianskych úloh v republikánskom štáte, v dôsledku čoho ani nemohla vzbudiť k sebe potrebnú dôveru národa, ktorý si založil vlastný štát podľa princípov demokratického pokroku a ktorý dosiaľ nemal príležitosti vidieť nič iného, ako snahu niektorých vodcov zdedených menšín a apoštolov negácie prítomnosti reštaurovať staré miznúce panstvo rasové. Politika a taktika, ktorej reč spomenutého pána senátora je živý kódexom, je nesprávna; pre dosiahnutie reforiem a odstránenie nedostatkov nie je spôsobom vhodným haniť všetko, čo republika vytvorila, bolo by však úspešnejším prostriedkom, vecne poukazovať na cesty, vedúce k zlepšeniu pomerov a to s naprostou oddanosťou novému štátu, v ktorom si každý môže hľadať priznanie všetkých nárokov oprávnených a ich uplatnenie v rámci, ktorý je zabezpečený ústavou.

Konštatujem, že 'menšiny v republike získavajú si posíc v štátnom a verejnom živote republiky v takej miere, ako sa upevňuje v nich a osvedčuje ich objektívne a úprimne smýšľanie voči republike, na základe loyálnej spolupráce s národom československým, na upevnení republikánskej vlasti.

Pretože pomery na Slovensku a na Podk. Rusi ešte ani dnes nie sú tam, kde by sme si ich my Čechoslováci a Rusi žiadali, vinu nehľadajme v sebe, ani si ju nevsugerujme, lebo ona tkvie práve v mentalite, ktorá má zabudnuté korene v ztratenej superiorite rasovej, ktorá si vindikovala tútorstvo nad slavianskym obyvateľstvom bývalého štátu uhorského. Extirpácia týchto koreňov je v prítomnosti asi nemysliteľná, v dohľadnej dobe zmeny v tomto smýšľaní ani nečakajme, veď i tak postará sa o ňu čas. Veta, ako je, že celá zákonodarná práca nosí na sebe razítko oktroja, takáto je pozemková reforma, sociálne poistenie a takáto práca je aj štátny rozpočet, kde sa uplatňuje pressia a suggestia skupiny oligarchov, je dôkazom toho, že z úst pána rečníka odznel úprek umierajúceho starého feudálneho sveta - aetatis aureae - ktorým chce bičovať svet nový, zrodený z potreby demokracie a sociálnej spravedlivosti.

V svojej reči dokazuje pán senátor, že na Podk. Rus štát nedopláca, lebo veď rôzne zdroje príjmov zaiste postačujú na úhradu finančných potrieb pre politickú a hospodársku správu tejto zeme. Mylne je stanovisko pána orátora, keď drahotu podkarpatoruskej správy štátnej hľadá v preponderácii štatistiky úrádníctva, >nasháňaného< z prebytkov polointeligentných ľudí zemí historických, hľadajúcich zamestnanie na Podk. Rusi, miesto toho, aby si ho hľadali v Kanade alebo v Argentíne. Navrhuje, aby štátna správa redukovala políciu na štvrtinu, četníctvo na polovicu, počet správnych úradníkov v každom okrese o desať, čím, podľa mienky pána rečníka, by sa váha štátneho rozpočtu pre Podk. Rus vyrovnala. Otázkou je, aká by bola rovnováha všetkých iných pomerov. Ďalej vytýka veľký počet finančnej stráže, rád by ju snížil o ⁴/₅ Tu zabúda pán rečník na geografickú štruktúru hraníc na východe republiky a na všetky možné neblahé následky národohospodárske i politické, ktoré by mieneným redukovaním potrebných opatrení, ktoré sa dosiaľ plne osvedčily, vzniklý.

Aj hľa, tu sa prediera šidlo z vreca, ako to príslovie hovorí. Tých hraníc keby nebolo, vtedy by nebolo ani histórie československej. Zaiste by nebolo ani príčiny na podobný prejav a nebolo by ani názoru pána rečníka na historické f ak tá, čím sú mierové smluvy, ako na >epizody<. Mierové smluvy sú kodifikáciou práva štátov na ďalší vývoj hospodársky, politický a kultúrny, zabezpečený solidaritou a mierumilovnosťou smluvajúcich sa národov, sú rozhodným faktorom aj pre zabezpečenie práv národnostných menšín, v smysle ústav jednotlivých štátov. Neviem, podľa ktorej školy hľadí pán rečník na Trianon ako na nepatrnú epizódu a ktorého národa sa vlastne táto relácia týka; keď že to robí podľa poznatkov, ktorých si získal o epizóde pán rečník v IV. triede gymnázia z eposu Araňovho: >Toldy Mikloša<, myslím, že zabŕda do sféry poetiky, a keďže sa riadi názorom politiky Štefana Tiszu, ktorý pre celú brannú moc bývalej monarchie katastrofálnu porážku spojených armád Dankla a Aufenberga považoval za malichernú epizódu, môžem tvrdiť, že je on práve tak na omyle, ako bol aj jeho politický majster.

V podobnom názore na históriu oslobodenia Slavianov býv. Uhorska vidím pokrytecké bagatelizovanie výsledkov vojny a prevratu, večnú prekážku v urýchlení vzájomného porozumenia národností republiky a definitívnej konsolidácie verejných, politických a hospodárskych pomerov v štáte vlastnom, a znemožňovanie uregulovania a normalizácie vzťahov so štátmi susednými. Solidarita európskych národov je prepotrebná a je mysliteľná len sblížením na hospodárskom základe, pomocou psychologického kompromisu a presvedčením sa, že na výsledkoch vojny sa meniť nič nedá a že je treba smieriť sa s prítomnosťou, ktorá má korene v odstránení protiv, stvorených nespravedlivou a povestne hriešnou minulosťou. Náš štát je jedným z dôležitých priekopníkov cesty k vzájomnému a miernemu porozumeniu a súžitiu národov.

V reči svojej má pán rečník i túto vetu: >Držím za nemorálne, aby liberačnú taxu a reparácie platil y menšiny, ktoré boly pojaté do hraníc republiky zato, aby boly podrobené dominiu cudzieho národa a cudzej rasy< a žiada, aby od tejto ťarchy boli oslobodení všeci ti, ktorí sa hlásia k národnej menšine Maďarov a Nemcov. Ako protiklad týmto vývodom staviam situáciu Slovákov v Maďarsku, ktorí tvrdia, že by radšej pomáhali splácať liberačná taxu, uloženú na náš štát, ako platiť reparácie v Maďarsku, kde im režim diktátorský a absolutistický neposkytuje ani minimum toho práva, ktoré je zabezpečené menšinám nášho štátu ústavou, ktorú pán rečník haní. Keby veci boly zariadené podľa receptu pána rečníka, a keby sa prihlasovali občania k menšinám len preto, aby mohli byť oslobodení od ich priamych povinnosti, vznikla by špekulácia, akej svet dosiaľ ešte nevidel.

Všetko sa točí okolo ztrateného raja rasovej nadvlády.

Pán rečník musí uznať a z histórie zaiste dobre sa aj pamätá, že oslobodenie maďarského národa do najširších hraníc nebolo dosiaľ ani y terajšom Maďarsku prevedené. História by v. Uhorska do roku 1867 nie je históriou obyvateľstva, ale je monografiou maďarskej šľachty a čiastočne meštianstva na úkor dejín dedín, bez ohľadu na národnosť a na kraje bývalého uhorského štátu.

Na krajinských shromaždeniach, kongresoch stavov býv. Uhorska, nebolo roľníctvo zastúpené, lebo roľník bol bezprávnym poddaným, kriepostným >glebae adstrictus<< v smysle Verböczyho Tripartitumu, kodexu práv šľachty, zhrnutých ako výsad po roku 1541, po nešťastnom pokorení a korunovaní >kráľa sedliakov*, Juraja Dóžu, upáleného v Temešváre za to, že sa ujal potlačeného a až do kostí exploatovaného sedliackeho ľudu. Ústava uhorská z roku 1867 neoslobodila táto vrstvu obyvateľstva v miere, ktorá by bola zodpovedala dobe porevolučnej, ale viazala volebné právo obyvateľstva k censu majetkovému a k rodu. čím široké vrstvy roľníctva zase boly líšené práva starať sa o svoj osud pomocou volebného práva. Bez práva zásahu do vecí spravovania štátu ostali nielen príslušníci porobených národov, ale' aj bezmajetní obyvatelia samej národnosti maďarskej a preto úplné oslobodenie a zrovnoprávnenie maďarského občianstva bolo prevedené len po prevrate a nie v Maďarsku, ale na území demokratickej republiky Československej.

Veľmi ironicky sa zmieňuje pán rečník o práci agrárnych činiteľov na Podkarpatskej Rusi a na Slovensku, nazýva ich >lúzou agrárnych kortešov<...! S povedomím pracovníka za blahobyt ľudu, porobeného zotročujúcou minulosťou, či už vlastného a či maďarského, tvrdím, že naša práca smeruje k povzneseniu životného štandardu celého zemedelského obyvateľstva Slovenska a Podk. Rusi, ktorá práca, keď je aj hatená mluvčími feudalizmu, v svojom ďalšom vývoji však neochabne, ba bude prehľbená a rozšírená.

Takéto slová sú plodom len určitej neistoty niektorých vodcov opozície, trasúcich sa o vlastné záujmy a ďalej sú ony výplodom žiarlivosti, ktorá v nich vzniká, vidiac dôsledný a stupňujúcí sa príklon širokých roľníckych vrstiev maďarských a ruských k myšlienke demokratickej a agrárnej.

Vzhľadom na zemedelskú krízu spomenul pán rečník, že pri snahe jej odstránenia zablúdila vláda na mylné cesty, lebo že nehľadá jej pravé príčiny a nevniká do jej hlbín. Príčinu krízy u nás vidí p. rečník v tom, že hospodárska rovnováha Európy ani dosiaľ není reštaurovaná. Toto tvrdenie zjavne neobstojí a svedčí a precenenom sebavedomí ideológa politickej ekonómie, ktorý si zaklopí oči. aby nevidel a nemusel uznať aj iné autority národohospodárske, ktoré s vojmi bohatými znalosťami a zkúsenosťami a svojou skvele osvedčenou prácou zaiste dosiahli odbornej úrovne aspoň takej, akej sa dožil pán rečník sám a tí, ktorých nám ako vzor národohospodárov uvádza, na príklad pána Tarjána, o ktorom sa vie všeobecne, že zo špeciálnej tendencie jeho výzkumov nevybŕda ani len na okamih.

Konštatuje mezi iným pán rečník, že v hospodárskej súťaži proti americkému kontinentu Európa môže obstáť len vtedy, keď sa jej národy sdružia a keď stvoria hospodársku spoluprácu, ktorá je však nemožná, keďže sú medzi ne vbité večné kliny politické, ako sú hranice trianonské a iné podobné epizódy.

K vývodom pána rečníka o školských a kultúrnych graváminách maďarskej menšiny uvádzam, že menšiny majú všetko to. čo im ústava štátu zabezpečuje. Nerobia sa u nás represálie zato, že naši súkmeňovci v Maďarsku ešte stále majú osud macošský.

Školské nedostatky, ktoré má každý národ štátu, sú nám všetkým, dobre známe a sám som bol mluvčím týchto všeobecných potrieb, keď som sa o nich vo výbore rozpočtovom obšírne zmienil a bez diferenciácie nárokov jednotlivých národností štátu. Pri reformách a pri sriadovaní a umiestení škôl nemôže byť však štátnej školskej správe smerodatným tradícia a nezmenšený apetýt extrémnej opozície, ktorá neuznáva prevratu, ale faktická potreba, ktorá zodpovedá zmeneným pomerom rečovým, právnym, politickým atď.

Národ náš a národ ruský má oprávnený nárok na remaďarizáciu všetkých svojich príslušníkov, ktorých starý režim násilne a úmyselne odcudzil a preto márne sa ronia krokodýlie slzy z očí ztroskotancov feudálneho sveta za >oklamaných Rusínov a Slovákov<. Problém školský je riešený statočne ä poctivé. Štátna školská správa vedome zažmuruje oči, keď trpí, aby náplň niektorých maďarských menšinových škôl dodávaly národnosti iné a nie národnosť maďarská. Čo by bolo, pýtam sa,, v mestách pohraničných, kde je väčšina škôl maďarskej menšiny, keby sa zmaďarizovaná čiastka obyvateľstva náboženstva židovského, ktorej dietky tvoria aspoň polovicu žiactva, nehovoriac ani o žiactve iných rodičov, pomaďarčených, preorientovala a zabrala by sa cestou slavianskosti? Odpovedám, že počet žiakov takýchto škôl menšinových by klesol zrazu o ²/₃ čo by zaiste mohlo slúžiť odôvodnenou príčinou k zrušeniu tried, ba aj školy samej, pre nevyhovujúci počet žiactva. A predsa krik. plač a obvinenie!

Pri prevádzaní pozemkovej reformy odpadli mnohí dobrí občania nášho štátu od výhody oprávnene nárokovaného prídelu. Stalo sa to však výlučne v dôsledku nesvedomitej agitácie, ktorú majitelia latifundiálnej pôdy a ich prívrženci viedli medzi chudobným roľníctvom a zemedelským robotníctvom, zastrašujúc ho dokazovaním toho, že poz. reforma je zločinom, ktorý nemôže ostať bez pomsty. Pýtam sa, kto je pravou príčinou toho, že mnohí bezemeľní občania štátu ostali nesaturovaní prídelom pôdy. na ktorý mali oprávnený nárok? Tu je vinnou tiež republika a tiež strana agrárna dľa mienky spomenutých vodcov opozície. V týchto nedostatkoch máte palce, pánovia oposičníci, vy samí, a preto nehľadajte chybu tam, kde jej niet! Toto nie sú cesty k sblíženiu a ku konečnému porozumeniu, čo je nám všetkým potrebné, akže sa chceme v tomto štáte uplatniť a jestli je nám všeobecné ukľudnenie a povznesenie blahobytu celého obyvateľstva úprimným cieľom. Keď že sa budeme všetci riadiť touto normou zmeneného života, padne na veky slepá viera a heslo starého sveta, že >extra Hungariam non est vita, si est vita, non est ita< a maďarskí spoluobčania sa presvedčia bez výnimky, že ich národ sa môže v našom štáte demokratickom uplatniť na celej čiare, keď si zvolí cestu pozitívnej spolupráce za existenciu vlastní, za existenciu celého obyvateľstva a za trvalé blaho demokratickej republiky. (Potlesk.)

Místopředseda dr Heller: Dalším řečníkem je pan sen. Kostka.

Sen. Kostka (německy): Slavný senáte! Není potřebí opakovati vše, co obšírně již bylo promluven ve výboru, proto chci se jen několika málo slovy dotknouti toho, co jsem přednesl v rozpočtovém výboru. Je to zdůrazněný poukaz k torna, že ve všech krajinách, které jsou prostoupeny průmyslem, tedy v německých severních Čechách, pociťujeme krisi stejnou měrou, jak ji pan ministr financí Engliš konstatoval pokud jde o zemědělství. Ministr financí Engliš nazývá to v průmyslu jen depresí; podíváme-li se však na přímo desolátní poměry v textilním průmyslu, musíme konstatovati, že v mnohém odvětví průmyslu stojíme dnes před mnohem většími otázkami nežli vůbec kdy v celém vývoji této republiky. Neboť jde dnes po mém přesvědčení v textilním průmyslu o umístění dělníků vůbec. Není více otázkou, zdali snad můžeme krisi překonati, je spíše skutečností, že nebudeme moci tolik a tolik rukou zaměstnávati v tomto průmyslu vůbec. To jest ovšem krajně ožehavá, důležitá a nebezpečná otázka, z toho se mohou vyvinouti poměry, které nemůžeme více označiti za normální, i musíme včas ve všech směrech pečovati o usídlení nových odvětví průmyslu, podporovati je pokud možno, musíme také nalézti cestu, abychom snad část zemědělské půdy učinili přístupnou dělníkům, kteří dnes nebo zítra nenajdou zaměstnání. Dlužno pomýšleti na kolonisaci, a můžeme-li část pozemkové reformy získati pro tyto účely, pak přinesla by pozemková reforma v tomto směru něco příznivého. K tomu je ovšem zapotřebí náležité rozvahy a musilo by se s tím v praxi začíti již v nejbližší době. Myslím, také pan řečník přede mnou vyjádřil se podobně, že v této příčině máme před sebou velice ožehavé otázky a problémy.

Vítám s tohoto místa slova, která zde pronesl kol. Stöhr, když mluvil o vyrovnání zájmů, a navázal bych na jeho slova. Jsme-li jedno a sloučeni v koalici, je to právě tak jako v manželství. Tu to některý den nehraje, tu se muž a žena vždy tak úplně nesnášejí. Tak je tomu snad v různém směru také v nynější koalici. Nemyslím protivu, která tu vždy je mezi průmyslem a zemědělstvím, mezi dělnictvem a podnikateli, míním také protivu v národnostním ohledu, neboť také zde musíme si zajisté teprve navzájem zvyknouti. A mám za to, že každá strana v manželství má povoliti, jenom pak je pro budoucnost možným zdárný poměr. V rozpočtu samém nedochází průmysl, obchod a živnosti také v cifrách náležitého zřetele. Ministr obchodu konstatoval již ve výboru, že ho vlastně tyto cifry neuspokojují, když na jedné straně v jeho rozpočtu je 0,5 % a na druhé straně pro všechny ostatní skupiny, obzvláště také pro militarismus, stojí tak veliká procenta. To pro průmysl, obchod a živnost nikterak nedostačuje, obzvláště poněvadž přece tyto stavy, vezmeme-li jen výdělkovou daň, přinášejí 4 % veškerých příjmů a připočteme-li k tomu přiměřeným způsobeni důchodovou daň, dokonce alespoň 8 % veškerých příjmů. Stát bude v nejbližší době bezpodmínečně musit hleděti k tomu - a sliby, jež dali ministři, dlužno zajisté uvítati, předpokládajíce, že budou splněny - aby také praktickými prostředky podporován byl průmysl, obchod a živnosti. Promluvili jsme opětně o celé řadě bodů, tak o pojištění vývozního úvěru, mluvili jsme o tom, že také ve státní správě je potřebí racionalisace; a tu chtěl bych uvésti příklad. Není dobře, když si ministerstvo železnic, má-li jednou peníze po ruce, tyto peníze vyhradí pro státní účely, chce-li soukromý podnik převzíti nějakou část sám. Co se stalo v poslední době? Máme v mé domovině krásný vrch, Ještěd, a tu utvořila se soukromá společnost, která chtěla vystavěti lanovou dráhu na Ještěd. Zajisté, řeklo se, že je to velice důležitý bod, a vmísilo se do toho ministerstvo železnic a řeklo: Chci do svého majetku dostati polovinu těchto akcií. Dobře, má dostati polovinu, aby kontrolovalo, co se děje. Ale v posledním čase, asi před 8 dny, přišlo sdělení: To udělá stát sám! Zde se něco neshoduje, to není žádná racionalisace státního podniku, neboť v tomto okamžiku musí stát říci: Zde je soukromá společnost, ta mi přinese peníze, co potřebuji strkati právě do této věci své peníze, kterých mohu použíti pro jiný účel - a takových účelů je v ministerstvu železnic nesmírně mnoho. Je to sice jen 7 milionů, ale konečně také obnos, který dlužno vzíti s sebou v úvahu.

Chci se nyní několika slovy dotknouti otázek, o kterých se mluvilo v rozpočtové debatě poměrně málo, které však podle slov pana ministra financí mají také veliký význam, neboť řekl zcela správně: Samospráva má pro rozpočet stejný význam jako státní správa, a samosprávné korporace a jiné organisace, které státu v malém odebírají tolik a tolik úkolů, mají zajisté týž význam také pro rozpočet, jako stát sám se svými výdaji a příjmy. Jako funkcionář dosti významného města, jež obzvláště vyniká průmyslem, jako starosta Liberce mám za to, že tuto otázku musím také postaviti do popředí debaty v senátě, máme-li to tak zváti debatou. Tu chci poukázati k tomu, že jsme podle státního rozpočtu v oddílu 5 reservovali sumu 539 milionů oproti 494 milionům roku loňského pod touto položkou pro samosprávné korporace. K tomu přistupuje 800 milionů pro učitelské platy, loňského roku 700 milionů, silniční fond se 137 miliony, loňského roku 90 milionů. Chtěl bych především vytknouti maličkost, která se nalézá v tisku tohoto státního rozpočtu. Nepovažuji za účetnicky správné, že se příjmy ministerstva financí knihují jako příjmy těchto fondů. Neboť tyto fondy nevybírají činžovní daň, která se přikazuje, pozemkovou daň, daň z obratu a přepychovou daň. nýbrž ministerstvo financí vybírá tyto položky a přikazuje je tomuto oddílu 3 k těmto zvláštním účelům. Musily by se tedy objevovati v příjmech ministerstva financí vůbec, ve velkých cifrách, tisk však ukazuje, že se tato věc jeví trochu nejasnou, tedy pro přehled ne příliš vyhodnotí. (Předseda dr Soukup ujal se předsednictví.)

Víte, že krise zachvátila netoliko soukromé podniky, nýbrž také organisace samosprávy v posledních letech, obzvláště očí roku 1927, kdy přijat byl zvláštní finanční zákon pro tyto korporace. Mluvilo se velmi mnoho pro a proti, zajisté byly tu svého času důležité důvody pro přijetí takovéhoto finančního zákona, ale dnes je zajisté všeobecným přesvědčením, že se daleko přestřelilo a že tím byla samosprávným korporacím zasazena rána, kterou u samosprávných korporací pociťovati budou jako věc velmi nepříjemnou, nebude-li věc brzo napravena. Musíme si, abychom si to ciferně ujasnili, uvědomiti, nač vlastně samosprávné korporace a především obce mohou si.činiti nárok. Byli jsme v dřívějších dobách vždy hrdí na to, že máme dobře spravované obce, které pracovaly šetrně, ale přece hospodářsky, které měly všechno v pořádku a přiměřeným způsobem pečovaly o občany. Musily k tomu přirozeně míti příjmy a příjmy podrobené přirážkám činily v letech 1911 až 1913, tedy před válkou, průměrně 105 milionů zlatých korun. Dnes máme z výdělkové daně, činžovní daně a pozemkové dané k disposici obnos asi 539 milionů. Pokusíme-li se to přepočítati, abychom řekli, kolik vlastně pak celé obecní hospodářství dostane z těchto cifer na přirážkách, béřeme-li dále průměrné procento přirážek 200 % - šlo to jak známo v mnohých případech daleko nad to a to bylo příčinou finančního zákona, bylo to omezeno a můžeme počítati s průměrem 200 %, neboť obce, nejsou-li to obce s povahou okresu, nesmějí jíti nad to - pak máme při měnovém koeficientu 7 pro obce příjem asi 1.470 milionů korun. To jest obnos, který si mohu vypočítati ze staré cifry 105 milionů, kterou jsem před tím označil jako základ v letech 1911 až 1913. Tyto cifry měly by obce míti, ale použiji-li drahotního koeficientu 9 nebo 10, pak dojdu k cifře 1.890 milionů korun. To máji míti. Nyní vypočítám, co vlastně dostávají ve skutečnosti podle našeho státního rozpočtu? A tu vychází při přesném výpočtu - 200 % přirážek - 1.207 milionů korun, tedy podle nízkého koeficientu minus 263 milionů a podle drahotního koeficientu minus 683 milionů. Není naprosto pochyby, že obecní hospodářství něčeho takového nemůže se beze všeho zříci. To je minus, o to je zde méně, a v tom okamžiku nastávají z toho prázdné pokladny, dluhy pro obce, zmatek v celém hospodaření a musí se státní správa pečlivě starati o to, aby odstraněna byla zase tato chyba, která nějakým způsobem byla učiněna.