Chci tuto číslici přezkoumati ještě jednou podle skutečných poměrů, a tu byly provedeny podle rozpočtů velmi dobré práce, obzvláště práce dr Spitalera v Liberci. Vypočítává, že obce roku 1927 na příklad měly úhrnné výdaje 4.179 milionů Kč, zcela pěkná to suma. Příjmy na druhé straně činily 1.813 milionů Kč, tedy podle těchto číslic schodek nekrytých položek, kde ovšem jsou v tom také mimořádné potřeby, 2.566 milionů Kč již v roce 1927. Z toho vysvítá, že když takovouto položku přeměním na dluh, musím ji tedy umořovati a zúrokovati, vzniká z toho pokračující další zatížení obce, aby jednoho krásného dne z toho vznikla krise v obecním hospodářství a aby dotyčná samosprávná korporace nemohla dále plniti své velké úkoly, které má plniti. Již roku 1927 vypočítána byla pro všechny samosprávné korporace úroková služba z dluhů částkou alespoň 728 milionů Kč. tedy položkou, která má obrovský význam a ke které by také státní správa měla vzíti obzvláštní zřetel. Jest jen velice podivné, že se tyto věci po finančním zákoně a neblahém dotačním fondu nikterak nezlepšily. Příděly státu před dotačním fondem činily o 757 milionů Kč méně, k tomu přidělil dotační fond v posledním roce ve skutečnosti jen 40% toho, co měl obcím přiděliti. Je zcela vysvětlitelné, že se zde nelze dopočítati, a má-li někdo s těmito věcmi co činiti v praxi, nemůže naprosto souhlasiti s ministrem financí Englišem, který praví - je to úplně správné - že státní rozpočet a obecní rozpočet nutno uvésti v soulad. Ale nesmí z nynější krise obecního hospodářství vyvozovati, že samosprávné korporace jsou tím samy vinny, že nastává vzrůstající zadlužení, takže nemohou plniti své povinnosti; musí zkoumati, kde je zde vlastně spoluvinník a shledá, že stát sám spolu zavinil valnou část těchto věcí a že by bylo jeho ukojeni ve státní správě nalézti cesty a prostředky, aby bezpodmínečně a velmi brzo zlepšil tyto věci, které se dnes již octly ve stadiu velmi zlém.

Pravím, že je naléhavě potřebí, aby ten, kdo pracuje v obecním hospodářství a ve státním hospodářství, tedy ve správě, dal se vésti vlastní odpovědností. Neboť samospráva bez vlastní odpovědnosti je naprosto nemožná, a vlastní odpovědnost znamená správné ocenění sil, i v okamžiku, kdy síly zeslábly. Nebude lze v nynějším okamžiku od obcí žádati všechno možné, zejména nikoli od těžce zadlužených obcí. Nesmí to od nich v takovémto okamžiku žádati ani stát. nýbrž musí zvláště v takových okamžicích pomáhati ohroženým obcím, které jsou ohroženy průmyslovou a také zemědělskou krisí. Mohu zde bohužel uvésti příklady, že státní správa to dosud neplní a také nesvedla. Slyšíme-li na příklad, že Liberec, který zastupuji jako starosta, má dnes přirážkové nedoplatky 14 milionů Kč, při rozpočtu celkem na daňové základně - výdělková daň - pouhých 2,5 milionů - tedy s 310 %, které můžeme počítati, nepřijdeme dnes s naším celkovým příjmem z daní výše nežli na 9 milionů Kč - když tedy zde je 14 milionů Kč přirážkových nedoplatků, není pochybnosti, že zcela znamenití finančníci, kteří spolupracovali u obcí - a poukazuji na důvěrníky, kteří mně to řekli z význačných českých obcí - říkají, že to znamená katastrofu pro obce a obecní hospodářství, jestliže tímto způsobem nepatrná podpora, kterou stát dnes obcím udílí, neustoupí brzo lepšímu poznání.

Nedosti na těchto 14 milionech Kč. Máme v našem městě samém pohledávky ve školských věcech částkou 5,6 milionů Kč. máme pro menšinovou školu pohledávku 214.000 Kč, pro vystavěný domov pro šestinedělky. kde nám svého času byla slíbena subvence, neobdrželi jsme dosud obnos 2,5 milionu Kč, schodek u nemocnice, který také dlužno krýti, 900.000 Kč, což činí tedy dohromady 23 miliony Kč v obci, která dnes ovšem je dobře na tom, poněvadž má majetek, která by však také musila pomalu jíti vstříc kritickým poměrům, kdyby stát své úkoly neplnil lépe.

Tu pravím, zde platí heslo: Pryč s byrokratismem. pryč s centralismem! Dlužno pracovati rychle a po obchodníčku, musí se ihned pracovati, nesmí se posílati spis z jedné kanceláře do druhé, do třetí a do čtvrté, nesmí se stávati, že žádný ze všech těch úředníků nechce nésti jistou vlastní odpovědnost, nýbrž že ji vždy svaluje na jiného. Nutno stanoviti obor působnosti a jednotlivý úředník imisí míti možnost disponovati a nesmí býti nucen se stále dívati nahoru a tázati se, zda smí učiniti nějaké opatření či nic. Slyšíme dále, že celou řadu věcí. jako na příklad dávky, které se opírají o nájemné, nelze dnes vyříditi, poněvadž nikdo nezná podklady. U přirážky k nájemnému nelze ani podle zákona zjistiti, jaký obnos nutno vzíti za základ pro takovouto přirážku k nájemnému. Při posledním prodloužení zákona o ochraně nájemníků zapomnělo se dáti tam ustanovení, zda zvýšení nájemného nutno vzíti do podkladu pro přirážku k nájemnému, a ukazuje se, že se v tom nevyznají ani berní úřady, takže zde i ve státní správě panuje nejasno. Tážete-li se berních úřadů, jaké jsou nedoplatky, shledáváte pro všechny samosprávné korporace jednu nejasnost za druhou. Berní úřady nedávají žádné výkazy, musíme si je sami pracně sestaviti, a máme-]i je pohromadě, jsou nesprávné. Máme však také formální potíže pro samosprávná tělesa. Což není zkrátka nemožno pracovati, nemám-li ve velké obci se 40.000 obyvatelů rozpočet na rok i 929 do dnešního dne schválený, a když mně na druhé straně již zase urgují, abych předložil školský rozpočet pro rok 1931? To je nemožností v tom směru,- uvésti to v soulad a tyto skutečné potíže vznikají pro jiné obce měrou ještě mnohem silnější, když činí nároky na neblahý dotační fond, když musí sobě dát líbiti zcela libovolnou řadu škrtů v každém směru, takže vlastně svůj úkol namnoze nemohou plniti a na konec s uspokojením vezmou od dotačního fondu přislíbenou sumu 40 a 30 %, jsou odkazovány na pozdější dobu a konečně nemohou více dále. Slyšíme přece zprava a zleva a odevšad zprávy, že je dnes celá řada obcí, které jednoduše nemohou více plniti své úkoly. Nemusím přece před shromážděním osobností, které přece vesměs tolik spolupůsobily v obecním hospodářství, zdůrazňovati veliký význam obecního hospodářství, ale mohli poukázati k tomu, že celá řada otázek zůstává naprosto neujasněná i po stránce zákona a také po stránce finanční. Neboť rádo se řekne: ano, stavte jen silnice v obcích, musíte je stavěti, neboť jinak nelze projížděti obcí a vaše vážnost tím těžce utrpí. Ale kdo zaplatí tyto silnice? Jen pro hlavní silnice najdete příspěvek od státu, pro všechno ostatní není u nás zákona, a zatížení je pro obce nesmírně těžké, poněvadž musí tyto věci samy bráti na sebe jen jako více nebo méně neproduktivní výdaj pro budoucí ideál, který se snad vyplatí v daleké budoucnosti: a to je veliká potíž, o které bude budoucně dlužno jednotí vážně pohovořiti. Vezměme něco jiného. Musím míti registraturu, nemohu stavěti v obci, nemohu dělati žádny regulační plán, nemám-li situační plán. a takovýto situační plán stojí obec se 40.000 obyvateli, která má ještě několik vrchů, půl milionu. Kdo k tomu přispěje? Nikdo. Obec je povinna, ba je dokonce podle zákona povinna provésti něco takového během určité lhůty, měla by to míti již dnes. Ale obce se přes to přenesly anebo pracovaly se surogáty. Pak máme různé dopravní otázky, které denně vyvstávají v obci. Vezměme založení letiště, to je věc budoucnosti a znamená pro město miliony. Bylo by nyní zcela falešné říci dnes s panem dr Englišem, že poškozuji stát, státní správu, vezmu-li takové břemeno na sebe. Nikoli, musím dokonce, jestliže se dívám do budoucnosti a jestliže si pomyslím, že se tento dopravní prostředek osvědčí, obci takové břemeno uložiti, i když se také zúročí teprve za dlouhou dobu. Jestliže opatření vody; kanalisace, vyžaduje veliké prostředky, vidí města, která to zanedbala, která by si to snad dříve byla mohla opatřiti ještě levněji, že dnes musí na to vynaložiti mnoho námahy a nákladu. Že dále sociální úkoly ukládají městům denně nové úkoly, vidíme u nemocnic, u útulků, u chorobinců, u ústavů pro tuberkulosní, u péče o kojence, u podpor v nezaměstnanosti, u lidí bez přístřeší atd. To všechno jsou věci, které nutno plniti, a obce musí následkem toho bráti na sebe těžká břemena, péče o mládež, o které se zde jen zmiňuji, chce potom školy, které se na štěstí pro nás zase rozšiřují a které dnes také potřebují nové místnosti; uvádím obchodní akademii, kulturu a divadlo a na konec stavění bytů jako sociální úkoly, kterým se obec dnes nemůže vymknouti. Přenesený obor působnosti přináší mimo to s sebou ještě řadu jiných výloh, jež rovněž zatěžují obec. Z toho všeho vyplývá nutnost, že v budoucnosti, neboť tento námět nemůžeme zajisté více měniti, v tomto směru také pan ministr financí musí změniti svůj názor, anebo musí ho alespoň přesně přezkoumati, zdali, kdy a ve kterém směru může všeobecná finanční správa vyjíti vstříc také samosprávným korporacím. A chtěl bych zde zdůrazniti, že my jako vyvinuté obce především klademe důraz na větší volnost ve finančním hospodářství. Nutno provésti reformu finančního zákona, zajisté vždy pří zachování vlastní odpovědnosti, smyslu pro šetrnost a s vyloučením jakéhokoli plýtvání. Ale musí právě v těchto samosprávných korporacích býti odpovědnost a musí se jim dostati větší volnosti při stanovení finančního plánu. Na druhé straně žádáme ovšem pořádek u daní a můžeme dnes říci, že pokud jde o depurační akci a dotační fond, všechny ty věci, které byly označovány jako výhodné, nepůsobily výhodně v tom smyslu, a že by bylo nevýhodné, kdyby se uskutečnil úmysl pana ministra financí Engliše, aby se totiž dotačního fondu budoucně dostávalo také zemím. Neboť v tomto okamžiku vystoupí přirozeně země jako konkurent obcí a okresů a jest již dnes špatné, že okres konkuruje s obcí. To by nemělo nastati.

Chtěl bych ke konci svých jen načrtaných vývodů poukázati k jednomu bodu, kterého se rovněž domáháme pro sebe od státní správy, a tím je spravedlivé používání jazykového zákona. Neboť obnovení lepších poměrů je přece nezbytně potřebí. Duch jazykového zákona, kterého v poslední době našel správní soud a který tak často musí býti citován, je zlý duch a tento duch přinesl nezdar, netoliko německým obcím, nýbrž přináší také nezdar součinnosti německých a českých obcí. Cituji rád něco, co přinesla včera >Bohemia<, že roku 1909 president Masaryk a dr Kramář společně podali také návrh pro menšiny ve starém rakouském parlamentě a že dr Kramář tehdy řekl: Chcete-li skutečně to, co každý národ konečně musí chtíti, totiž aby vedli správu vaší lidé, aby vás soudili vaši soudcové, abyste sami mohli spravovati svou národní kulturu, pak bychom my - dr Kramář a president Masaryk - neměli proti tomu ničeho. Já pravím dnes, roku 1930: Také my nemáme ničeho proti tomu, jestliže tyto zásady v zájmu všech samospráv v budoucnosti zase obživnou v tomto státě. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. dr Havelka.

Sen. dr Havelka: Slavný senáte! V debatě o bytovém provisoriu precisoval jsem stanovisko majitelů domů k té předloze, dnes používám rozpočtové debaty, abych jenom v krátkosti nastínil náš problém bytový, naši bytovou otázku, věci to. které ve veřejnosti rozeštvávají náš lid na dva tábory, věci, které v naší veřejnosti jsou zkreslovány a stávají se volebním agitačním šlágrem.

Do nedávná byla bytová otázka považována toliko za věc mezi majiteli domů a nájemníky. Bohudík, toto posuzování se změnilo a poznalo se, že bytová otázka je nejen otázkou našeho celého hospodářství, nýbrž že je ve skutečnosti otázkou celostátní. Avšak nejen to. Otázka bytová je přímo existenční otázkou všech odvětví živností a průmyslu stavebního. Stavění u nás přestalo býti na základě nesprávného řešení bytové krise rentabilním, stavební ruch se zastavuje, dělníci přicházejí o práci, nastává nezaměstnanost a na nezaměstnanost tu musíme také my, majitelé domů, platiti. Vždyť nelze zapomenouti, že na stavební konjunktuře závisí valná část našeho hospodářského života vůbec, jako pískárny, cihelny, vápenky, cementárny, kamenolomy, pily, parketárny, stavební a nábytkové truhlářství, dýhárny, sklárny, šamotárny, instalace otopných těles, vodovodů, koupelen, dále řada živností, jako kamnářů, malířů, natěračů, kameníků, elektrotechniků, čalouníků, sklenářů, tesařů, pokrývačů, stavitelů, zednických mistrů, krátce nesčetná řada odvětví od řemesla až do těžkého průmyslu železářského.

Slavný senáte, zákon bytový ve skutečnosti způsobuje i nekalou soutěž, musí-li na př. jeden obchodník a živnostník v provozovně s novým plným nájemným prodávati nebo vyráběti za stejnou cenu. jako konkurent v provozovně staré. Stejně je tomu u bytů, kde tato nespravedlnost vyniká tím více, že často úředník s malým platem platí nájemné několikráte vyšší, než jeho představený s platem velkým. Dnešní stav znemožňuje mladým živnostníkům, aby se etablovali, a mnohým rodinám dělnickým, živnostenským a úřednickým, aby si založily svou domácnost. Dnešní zákon bytový znamená přímo podstatné zhoršení dřívějšího stavu i v tom, že dříve bylo alespoň připuštěno z důvodů oprav domu určité minimální zvýšení činží, což bylo potom zrušeno. Nelze přece žádati, aby majitel domu opravy svého domu činil na vlastní náklad, když je mu snižován výnos domu tak, že je oproti době předválečné průměr jen o 100 % nebo o 120 % vyšší, kdežto opravy, které majitel domu musí platiti, jsou o 1000 % až 1500 % dražší. To také vedlo, vede a povede k tomu, že staré domy se neopravují, ač z těchto oprav by měli prospěch veškeří živnostníci stavební i průmysl stavební. Jejich zaměstnanci pak, totiž dělnictvo, zvyšuje nyní o velké procento řadu nezaměstnaných. Největší opravy potřebují nyní domy s malými byty, resp. domy těch majitelů domů, kteří spoléhali na ponechání ustanovení o opravách a opravy tehdy neprovedli. Činže nestačí ani k minimálnímu jich provedení. Dnešním stavem značně trpí nejen majetek domovní, nýbrž i bezpečnost veřejná a eventuelně bezpečnost jednotlivých nájemníků. V cizině, kde dříve za hospodářství vázaného nemohl podnikatel a nájemník dostati bytu ani provozovny, je dnes obojích místností dosti, takže klesly v ceně na polovinu.

Otázka bytová jest jistě zralá a jest již čas, aby se přikročilo k vážnému a správnému řešení, to je ke zrušení vázaného bytového hospodářství bez sociálních otřesů, abychom se mohli vrátiti k předválečné hospodářské politice a odkloniti se od teoretických experimentů k reálným skutečnostem, vždyť se udržuje vázané hospodářství bytové tam. kde jsou důchody již tak veliké, že oproti předválečným 20-25 % postačí daleko méně k úhradě nájemného i za byt v domě postaveném za dnešních podmínek, a přeci jsou chráněni před výpovědí sociálně a finančně silní nájemníci ve starých domech. Dnes by spíše potřebovali ochrany majitelé domů, domků a podnájemníci, kteří také již dávno platí podnájemné, více než valorisované, ačkoliv majitelům domů, státu a samosprávným svazkům z tohoto vůbec nic neplyne.

Ze zpráv státního úřadu statistického z r. 1929 vysvítá, že v četných případech staronájemník platí nájemného méně než 1 % svých příjmů. Index nájemného ve starých domech stoupal v dělnických rodinách od r. 1925 do r. 1928 z 261 na 270, kdežto v domech nových z 500 na 750, u úřednické rodiny ve starých domech z 240 na 274 a v domech nových ze 430 na 700. Tedy zvýšení činží ve starých domech, aby se totiž činže ty přiblížily k činžím v nových domech, není u nás žádnou hospodářskou nemožností. Na doklad toho uvádím číslice státního úřadu statistického, ročník 1929, v němž je přesně uvedena statistika domácích účtů 79 dělnických a 28 zřízeneckých rodin za dobu od 1. července 1927 do 30. června 1928, tedy za 1 rok. U rodiny dělnické činilo nájemné průměrně 3,91 % ročních příjmů. Před válkou 20-25 %. Kdyby dnešní, pravím, dnešní nájemné zvýšilo se o dvojnásobnou částku, jinými slovy, kdyby bylo valorisóváno a dosáhlo 600-650 % předválečného základního nájemného, činil by celkový průměr asi 10,83 % ročních příjmů. V těchto datech však uváděno je nájemné bez ohledu, zda šlo o staronájemníky, jichž je v našem případě 51 rodina, nebo o nájemníky v nových domech, jichž je 13, nebo o hodnotu bytu majitelů domů dělníků, jichž je 10, anebo konečně o bytech naturálních, jichž je 5. Státní úřad statistický uvádí sám u těchto dělnických rodin jejich výdaje průměrné na kuřivo 1,46 %, na útratu v hostinci 0,65 %, na zábavy a výlety 1,38 % a na organisační poplatky 0,84 % ročních příjmů. Representují tedy pouze tyto 4 výdaje číslici, která jest o více než 10 % větší než roční nájemné.

Obchodní a živnostenská komora sestavila na základě těchto dat státního úřadu statistického data pouze pro 51 dělnickou rodinu, bydlící ve starých domech pod ochranou nájemníků, a vypadlo to pak tak, že nájemné činilo pouze 2,82 % ročních příjmů jedné rodiny. Počítáme-li opětně se zvýšením o dvojnásobný obnos, tedy by to stouplo na 8,46 % ročních příjmů nájemníkových proti 20-25 %, která se obvykle platila před válkou.

Státní úřad statistický sám udává, že na jednu spotřební jednotku těchto dělnických rodin připadá ročně na kuřivo 1,68 %, na útraty v hostinci 0,90 %, na nápoje 2,69 %, tedy úhrnem na tyto 3 položky 5,27 %. kdežto na nájemné nyní placené pouze 2,93 % celkového ročního příjmu, tedy téměř polovina předchozích 3 položek.

Podobně je tomu u 28 rodin zřízeneckých. Průměrné nájemné u jedné rodiny zřízenecké činí 5,56 % ročních příjmů. Při zvýšení o dvojnásobnou částku nájemné, kdyby bylo valorisóváno, jak jsem již naznačil, činilo by 16,68 % ročních příjmů, tedy ještě méně, než činilo před válkou. Na kuřivo bylo vydáno 1,34 %, na útraty v hostinci 0,76 %, na zábavy a výlety 1,31 %, na organisační příplatky 0,25 %, tedy celkem dvě.třetiny celkového ročního nájemného. - V těchto datech však je obsaženo pouze 18 staronájemců, 6 nájemníků v nových domech, jeden byt majitele domu a 3 byty naturální.

Když si sestavíme a vypočítáme data o těchto 18 zřízeneckých rodinách, bydlících ve starých domech a pod ochranou, je roční nájemné jenom 4,26 % ročních příjmů zřízencových, při čemž na nápoje vydalo se 2,48 %, na kuřivo 1.67 proc. a na útratu 0,85 %, neboli jen u těchto 3 položek 5 % ročních příjmů zaměstnancových, čili téměř o 20 % více, než činí celkové roční nájemné. Zvýší-li se dnešní nájemné o dvojnásobnou výši, pak nájemné takto valorisované by činilo teprve 12,78 % jeho ročních příjmů.

Zajímavá je také statistika nájemního soudu. Za celou dobu, totiž od r. 1924 až 1929, svého úřadování dostal nájemní soud k vyřízení 17.340 žádostí o svolení k výpovědi. Z těch vyhověno jen 2.824 výpovědím, to znamená asi 15 %. Je to nejlepší doklad, slavný senáte, k tomu. co jsem si dovolil, třebas neparlamentárně, říci, že všechny výpovědní důvody, jak nyní jsou v našem zákoně, jsou pro kočku.

Nemírné zdražení bytů vyplynulo také z vysokého procenta sazby obecních dávek, a to jak při bytech chráněných dosud zákony na ochranu nájemníků, tak i měrou ještě vyšší při bytech z ochrany vyňatých. Z malého bytu na př. při činži předválečné 400 K platila se dávka 4 %, t. j. 16 K, kdežto při dnešní činži 5.000 Kč se platí již dávka 24 %, t. j. 720 Kč, t. j. o 3.500 % více!

Podobně je tomu také i u velikých bytů. kde na př. na předválečné nájemné 1.600 K připadala dávka 8 % ve výši 128 K, kdežto při dnešním nájemném v hodnotě 12.000 Kč činí tato obecní dávka v Praze 35 %, t. j. 4.200 Kč, t. j. také asi o 2.300 % více.

Nelze se tedy opírati spravedlivému požadavku, aby tyto dávky byly přiblíženy tomu zvýšení, o které nastalo stoupnutí cen proti době předválečné.

Bytová otázka je zájmem celého našeho hospodářství a zákon, který neřeší bytovou krisi až k volným bytům, je stále jenom nedostatečnou náplastí, zhoršující dnešní stav, a proto majitelé domků a domů žádají co nejdůrazněji, aby dosavadní bytové zákony bez otřesů sociálních byly zrušeny. Obzvláště poukazuji na některé křiklavosti a zvláštnosti. Vždyť je skutečně hanba, že není možno majiteli domu i jeho vdaným nebo ženatým dětem, podle nejnovějšího provisoria i dětem, které si chtějí založiti svoji rodinu sňatkem, se volně nastěhovati bez povinnosti postarati se o náhradní místnosti, do jeho majetku, ať se jedná o byty nebo provozovny. Je nespravedlivo, že je odpíráno právo k volnému ujednání nájemného, které by pak aspoň přibližně odpovídalo dnešním hospodářským a cenovým poměrům. Prospělo by se tím jak majiteli domu. tak i státu a samosprávným svazkům. Nemožnost přesunouti výlohy s opravami domu spojené na nájemníky je nespravedlností, poněvadž je to nejen v zájmu bezpečnosti domů a bezpečnosti nájemníků, nýbrž i v zájmu stagnujících stavebních živností a průmyslu a činže na opravy nestačí. Je nespravedlivo. že dosavadní zákony chrání jednotlivce dobře situované, že chrání milionáře, kteří ochrany vůbec nepotřebují. Proč potřebují ochrany byty 5- a 4pokojové, když bytů o 3 pokojích a kuchyni je ve Velké Praze pouze asi 8 % celkového počtu pronajatých bytů ve starých domech, bytů větších pak jen asi 4 %? Ve státních, zemských a jiných domech neplatí již zákon o ochraně nájemníků; je proto sociální nespravedlností, že platí ochrana pro stát a veřejné korporace tehdy, jsou-li nájemníky. (Sen. Stöhr (německy): Zcela správně!) Stejně nespravedlivé je, že ustanovení zákona vztahují se na takové místnosti, jichž neužívá se k účelům bydlení.

Je konečně také nutná úprava t. zv. regresu. Je tu totiž nesrovnalost nájemného v domech jednotlivců, postavených za pomoci státní subvence v poměru k jich příjmům a jich majetku, resp. nesrovnalost v činži v domech činžovních, v nichž často v několika vedle sebe je různé nájemné, ačkoliv je stavělo totéž družstvo.

Zákon o odkladu exekučního vystěhování má za následek sociální a právní ssedlinu. Slavný senáte, prospěti může jen soukromopodnikatelský stavební ruch. Je nesporné, že soukromopodnikatelský stavební ruch bude tu teprve tehdy, až na trhu bytovém nastanou poměry úplně volné, prosté všech hospodářských nepřirozeností a až i zde jako v celém hospodářském životě bude platiti zákon nabídky a poptávky, resp. až bytový problém bude rozřešen beze všech osobních nebo stranických zájmů, pouze s hlediska principu soukromého vlastnictví, totiž až bytové vázané hospodářství bude zrušeno.

Slavný senáte, když se vysloví slovo majitel domu nebo domácí pán, tu začne veřejnost nájemnická poskakovat. Když se řekne činže nebo zvýšení čin-' že, pak jest to tak, jako kdyby člověk hodil zapálený lunt do sudu prachu. Když se ujme slova k bytové otázce majitel domu, tu se na něj pohlíží úkosem, že snad věc zkresluje. Proto úmyslně ve svých vývodech jsem celkem následoval úsudku a posudku jedné naší vrcholné instituce, která je povznesena nad každé podezírání a která jest s hospodářským životem naším úplně ve styku a nejlépe věc dovede posouditi, totiž sledoval jsem celkem úsudek Obchodní a živnostenské komory v Praze.

Pan sen. Johanis zmínil se, že s panem ministrem sociální péče dostal se do ministerstva nový duch. Slavný senáte! My majitelé domů již pociťujeme toho nového ducha. On je přesvědčen, že je to duch dobrý. My jsme přesvědčeni, aspoň z toho, jak se vyjádřil pan ministr sociální péče v rozpočtovém výboru posl. sněmovny i při jiné příležitosti, že ochrana nájemníků nemůže býti zrušena, dokud vrstvy sociálně slabé atd., atd., že by to byl - nechci říci - snad zloduch, ale nevím, zdali to bude pro majetek domovní dobrý duch. já bych se skoro obával, že posedne, jestli se již tak nestalo, pana ministra sociální péče duch i u nás již známého sociálního demokrata dr Badeho, který také v Německu chtěl sanovati krisi zemědělskou i proti vůli zemědělců, ale tak, aby se zdálo, že něco se pro zemědělství činí, ale ve skutečnosti se nestalo nic. I tam zemědělství mělo býti ponecháno v područí - nechci říci otroctví - jako bylo dříve. Tentýž duch se jeví ve výrocích pana ministra sociální péče.

Slavný senáte, několikráte jsme již oslavovali 28. říjen. Oslavovali jsme také jubileum naší ústavy, ale pro majitele domů ještě nepřišel 28. říjen, pro majetek domovní ještě není provedena ústava, neboť, ačkoli ta hlásá, že všichni jsme si před. zákonem rovni, přece jedné třídě obyvatelstva bylo vpáleno Kainovo znamení, jako by majitelé domů byli nějací raubíři, že je potřebí zákona, který by ostatní vrstvy přeci nimi chránil.

Slavný senáte! Z plného přesvědčení říkám: V naší republice nebude klid, dokud nezmizí bytové zákony, které rozeštvávají naše občanstvo na dva rozhořčeně se potírající tábory. Nebude dříve v naší republice klid, dokud majitelům domů a domků nebudou vrácena práva, která jim byla vzata, majitelům domů a domků, kteří v loyalitě, věrnosti, obětovnosti pro naši republiku nedají se nikde, nikdy a v ničem od nikoho předstihnouti. (Potlesk.)

Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Fr. Novák.

Sen. Frant. Novák (lid.): Slavný senáte! K rozpočtu ministerstva železnic dovoluji si přednésti několik poznámek. Přehlédneme-li činnost naší správy železniční od převratu, musíme uznati, že přes mnohé nepříznivé poměry způsobené zeměpisnou polohou našeho státu, novou orientací světové dopravy, svízelným napravováním zanedbaného stavu našich drah za války, konsolidovaly se naše dráhy za spoluúčinnosti všech odvětví brzy a dobře, takže jích výkonnost téměř odpovídá požadavkům na ně kladeným. Rovněž i přizpůsobení se mezinárodní dopravě a s tím souvisejícím technickým požadavkem nezůstalo pozadu, což musí uznati celá naše veřejnost.

Železničnímu našemu podniku vyrůstá však během poslední doby konkurent, a to privátní automobilová doprava zboží a osob. Aby tomuto konkurentu, který neohrožuje snad zvláštním způsobem prosperitu našich železnic, mohla železniční správa přece jenom účelně čeliti, a dosavadní těžkopádný a komplikovaný výkon, který nutnou pružnost železničního podniku ztěžuje, zjednodušiti, je nutno upraviti organisaci tohoto podniku ve smyslu vládního nařízení ze dne 25. září 1924 č. 206 Sb. z. a n. Jsem přesvědčen, že účelnou organisaci na zásadách obchodního vedení ušetřily by se velké obnosy, které by z velké části kryly náklady na řešení nových úkolů rázu sociálního, o nichž se pan ministr železnic v rozpočtové debatě senátu zmínil.

Zákonem ze dne 18. prosince 1922 číslo 404 Sb. z. a n. byly prohlášeny čsl. stát. dráhy za podnik obchodní. Osnova všeobecného organisačního řádu podniku čsl. státních drah, byla sice před mnoha léty vypracována, ale doposud nebyla vládními činiteli ani projednána, ani schválena. Podle této osnovy rozhoduje ve věcech vrchního podniku resortní ministr železnic za součinnosti správního sboru, který je ministru železnic přímo.podřízen. Funkce správního sboru podle uvedené osnovy je buď funkcí poradního sboru ministra železnic, a to v záležitostech vyhrazených pravomoci ministra železnic - věci organisační, hospodárnost podniku, věci rozpočtové a fondové - nebo je funkcí rozhodujícího sboru v ostatních záležitostech vrchního vedení podniku. Správní sbor ministerstva železnic zasahuje tedy svojí činností hluboce do vlastního vedení čsl. státních drah.

Podle organisační osnovy má sestávati tento sbor z 11 členů jmenovaných ministrem železnic a jednoho člena, úředníka ministra financí. Členové jmenovaní ministrem železnic mohou býti buď jen činní zaměstnanci čsd. anebo nejvíce ¹/₃ tohoto počtu členů mohou býti vynikající osobnosti mimoúřední.

Činnost správního sboru složeného jen z úředníků nemůže a není vždy tak účinnou a účelnou, ježto úředníci, členové správního sboru, byť i byli odborníky podle svého předběžného vzdělání a působení, nemohli přijíti v úzký styk s hospodářským životem veřejným a jeho potřebami a nabýti tak potřebného rozhledu, jehož je nezbytně potřebí k vedení rozsáhlého podnikli tak eminentního významu hospodářského jako jsou dráhy.

Dokladem toho jsou některá rozhodnutí správního sboru, která nebyla vždy v souhlasu s názory veřejných zásad podnikových, jak tomu bylo na příklad v posledních letech při řešení úpravy personálních výhod slovenských v otázkách tarifních a komerčních, při opatřování strojů a vozidel, při řešení tak zv. elektrisace pražských nádraží, při programu výstavby nových drah, při řešení investičních otázek a otázek udržování drah.

Podstatnou příčinu nutno hledati v nedostatku stanovené pevné kostry a pevného programu ve vedení podniku čsd. Je proto nutno podpořiti správní sbor ministerstva železnic, který při všech nedostatcích správních a administrativních opatřeních jeví největší snahu říditi podnik železniční podle zásad komerčních a dopravních spolupůsobením osob na poli obchodním a průmyslovém osvědčených.