Nyní dovolte několik poznámek ke kapitole našich financí a co s tím souvisí.
Našemu poplatnictvu je vytýkán nedostatek berní morálky. Jest se pozastavováno nad tím, že výnos přímých daní po snížení sazeb reformou těchto daní r. 1926 a 1937 nedostoupil hned zase původní výše. Příčina je spatřována v tom, že poplatníci nejsou morálně dosti silní, dosti věrni oproti státu, aby své důchody plně přiznávali. Ovšem kdo počítal s povahou lidskou, nemohl jiný výsledek očekávati, vždyť přece jen - mimo doby mimořádného vypětí vlastenecké obětavosti - náš občan a občan každého státu, i když je nejvěrněji oddán svému státu, nedává ochotně státu více, než musí, a dává zpravidla až tehdy, když vidí nezbytí. Je to, bohužel, choulostivá věc mluviti veřejně v oficielních projevech o špatné morálce berní, protože tato choroba je nakažlivá a mnohý poplatník, když slyší tyto stesky z kruhů věcí znalých, i v úředních publikacích, řekne si (Sen. Kroiher: Mohli jiní, proč ne ty, Augustine?), když se to daří jiným, proč by se to nemělo dařiti i mně?
Ale horší je, že naše zákonodárství v nejednom směru přímo přispívá k tomu, aby se berní morálka zhoršovala. Připomínám jen nemožně příkré progresivní sazby našeho daňového zákonodárství popřevratového. Ale nejen to, naše zákonodárství na větší poplatnost zavedlo ještě všelijaké zvláštní nevýhody, takřka tresty. Víme, že na př. v dobách státního zásobování musil větší poplatník platiti životní potřeby dráže. I školné jsme odstupňovali podle poplatnosti. Ale nejzávažnější věc se dostala do našich zákonů o ochraně nájemníků, které v posledních úpravách poplatníky, kteří v určitých letech měli jistý vyšší příjem, postavily docela mimo ochranu zákona a v nejnovější úpravě poplatníky i s nižším, ale přece jen relativně vysokým příjmem, podrobily aspoň značnému zvýšení činže.
Také v jiném směru, totiž ke špatnému placení předepsaných již daní dalo naše zákonodárství poplatnictvu přímo podnět, když poplatník viděl, že tomu, kdo zůstával daně dlužen, byla nakonec zvláštním zákonem dána poměrně snadná možnost, domáhati se jejich odpisu. Na druhé straně, kdo při přechodu do daňové reformy platil daň za rok 1927 ještě podle starého předpisu za r. 1925, ačkoli potom definitivní předpis byl značně nižší, marně se domáhal na berní správě, aby mu nahradila úroky. To všechno mé na poplatníky špatný účinek.
Nelze také přehlédnouti naši enormně vysokou a v progresi příkře vystupňovanou daň dědickou, která je velkou překážkou, psychologicky vzato, aby poplatníci řádně a přesně přiznávali své majetkové důchody, neboť jakmile je jednou za života přiznávají, nebývá potom možno v pozůstalosti majetek, na kterém jsou založeny, utajiti.
Již loni jsem se v rozpočtové debatě nebo snad při jednání o státní uzávěrce pozastavoval nad tím, že při dani důchodové nepoměrně velká část připadá na pevný, fixní důchod služební. Co to znamená? Je to svědectvím, že zaměstnavatelé, které stát právě při těchto druzích důchodů učinil výběrčími daně, konají tuto svou povinnost správné, přesně a dokonale, ale na druhé straně na vybírání daní od ostatních důchodců s příjmy nepevnými, bohužel, že stále ještě naše berní správa nedostačuje. Není to její vina, snad je zde příčinou nedostatečný počet personálu, nedostatečný výběr vhodné kvalifikace, snad vadná organisace služby. Ale jistě také je vinno zase naše zákonodárství, které chrlilo stále a stále nové změny našich berních zákonů. Byly zaváděny nové daně, provádění nových zákonů bylo často tápavé, než se ustálilo v určitých formách. Mimo to naším zákonodárstvím, zejména v prvých dobách popřevratových, bylo na berní orgány uvalováno množství úkolů, jim v podstatě cizích. To všechno způsobilo, že naše bernictví zabředlo do spousty nedoměrků, nedoplatků a berních rekursů, že kterých ani zvláštní deputace, poněvadž byla zase spěšná, nadobro nepomohla.
Nelze upříti naší finanční správě, že se dnes snaží všemi prostředky, které jsou po ruce, zjednati v těchto věcech trvalou nápravu. Ale jednoho z prostředků, o jehož použití se při tom uvažuje, ba s jehož používáním bylo již započato, myslím, že nelze schvalovati, totiž zrušování berních úřadů v někdejších zastupitelských okresích. Že by se tím zjednal pořádek, o tom těžko býti přesvědčenu, když vidíme, že i tam, kde už berní úřad je při berní správě a je s ní pod jednou střechou, v těsném spojení, přece jen také úřadování není docela uspokojivé. Domníval-li by se pak někdo, že zrušením berních úřadů dosáhne se podstatné úspory, je to jistě optický klam. Co se uspoří zrušením berních úřadů, jsou snad místnosti, ale na druhé straně zase soustředěním do sídla okr. politické správy vzrostou náklady na komise, které se budou musiti konati na větší vzdálenosti, vzrostou náklady na úřední dny, které bude musiti berní správa pořádati v jednotlivých soudních okresích, aby ulehčila styk s občanstvem. A konečně, posuzuje-li se úspornost jakéhokoliv opatření veřejné správy, nesmíme počítati jenom to, oč se státní výdaje touto změnou zmenší, nýbrž musíme na druhé straně také přiraziti náklad, který nastane poplatnictvu ve větší práci a výlohách, když je nucen ze vzdáleného místa vyhledávati svůj berní úřad, zvláště když komunikace se nepřizpůsobuje tak rychlé nové potřebě. Nedávno jsem slyšel vypravovati o městě, odkud poplatník, když chce ke svému okr. úřadu, musí ráno v 5 hod. vyjetí vlakem, od 6 do 8 hod. musí čekati, až se úřad otevře a pak nemůže domů až ve 3 hod. odpoledne, takže promarní celý den takovou úřední návštěvou. Nemluvím ani o tom, že je opravdu zbytečné rozmnožovati a hromaditi trpkosti tím, že právě těmto malým okresním městům, kterým nedávno byly odňaty zastupitelské okresy, by v zápětí měly býti odnímány i berní úřady a snad také okresní soudy.
Na konec bych chtěl jen ještě naznačiti stanovisko naší strany k aktuelní otázce, bankovní fusi tří pražských bank. Naše strana nemá k této fusi, jako k bankovním fusím vůbec, stanoviska zásadně odmítavého, poněvadž uznáváme hospodářské výhody takové koncentrace peněžních obchodů. Uznáváme i tu druhou věc, která je v našem případě s fusí spojena, totiž záchranu ohrožených bank a jejich vkladatelů, třeba přímým zákrokem státním. Ostatně takových případů jsme již zažili více a musíme uznati, že jejich vyřešení bylo opravdu s obecným prospěchem.
Ovšem je trapné se stanoviska hospodářské morálky, vidíme-li v tomto případě, že bance, která před časem odmítla rádnou sanační podporu ze zvláštního sanačního fondu proto, že jí byly kladeny tytéž podmínky jako jiným sanovaným bankám, totiž, aby omezila vyplácení dividendy, - a skutečně, vyplácela řadu let dále vysokou dividendu a vysoké tantiémy ze zisků velmi pochybných, - na konec dostává se přece podpory sanační, dokonce přímo z prostředků státních. (Sen. Johanis: Tantiémy na účet státu!)
Ovšem my se vším důrazem stavíme se proti tomu, aby v tomto případě bylo k sanačním účelům bankovním použito konsolidačního fondu. Tento fond byl zřízen finančním zákonem z r. 1927 z vyššího, nadměrného výnosu daní a z realisovaných výsledků dřívějšího hospodaření státního; byl zřízen výslovně za tím účelem, aby byly z něho spláceny ty státní dluhy, které buď vysokou mírou úrokovou, anebo možností okamžité presentace ke splácení, jak je tomu u poukázek státních, byly pro stát zvláště tíživé. Když potom později mělo býti použito téhož fondu k jinému účelu, k urychlenému splácení státního dluhu bankovkového, jež právě bylo označováno jako národohospodářská nutnost pro celé naše hospodářství, tu zase zvláštním zákonem resp. usnesením stálého výboru dodatečně schváleným byl pro to dán zákonný podklad.
Proto považujeme za nepřípustno, aby dnes běž projednání věci v parlamente bylo tohoto konsolidačního fondu užito k poskytnutí, byť třebas jen několikaleté zálohy sanovaným bankám, neboť poskytnutím zálohy, jejíž splacení visí v budoucnosti, oddaluje se při nejmenším to, co při zřízení konsolidačního fondu bylo prohlášeno za jeho naléhavý neodkladný úkol.
Kdyby se nalezla nějaká jiná forma pro státní pomoc fusionovaným bankám, odpadly by tyto naše námitky. Mluví se o možnosti poskytnouti sanační podporu z pokladních hotovostí státu. To vyvolalo mezi státním zaměstnanectvem zejména obavy, aby nebyla ztenčením hotovostí ohrožena jejich akce pro zlepšení platů, jistě svrchovaně spravedlivé. Mám za to, že je tu nedorozumění, že se spojují věci disparátní. Pro zvýšení platů státních zaměstnanců, které není jen pro jeden rok, musí se najíti trvalý pramen úhrady a nemůže s jeho řešením býti spoléháno na dnešní okamžité kasovní hotovostí.
Ovšem po jiné stránce se stanoviska parlamentní kontroly státních výdajů ani tento způsob poskytování záloh peněžním ústavům za účelem sanace z kasovních hotovostí není nezávadný. Je pravda, když se taková výhoda poskytne, není to ještě státní výdaj. Výplatou vzniká pohledávka, která se objevuje v závěrečném účtu v aktivech státních a když později by nastala nutnost tuto zálohu odepsat, pohledávku škrtnout, pak podle zásad o našem rozpočtovém hospodářství musila by ta věc projíti státním rozpočtem, pak k tomuto odpisu musila by si vláda opatřiti schválení parlamentu. Ovšem v takové chvíli parlament bude postaven před hotovou věc, na které se nedá již nic měniti, a nezbude mu než souhlas pro odpis udělit. V tom spočívá jistě nebezpečí, že by touto cestou požadavek parlamentní kontroly každého státního výdaje mohl býti obcházen. Ovšem chceme-li býti spravedliví, nemůžeme neuznati na druhé straně, že kdyby hned při volení zálohy z kasovních hotovostí měl se ministr financí, resp. vláda dožadovati souhlasu sněmovny, což znamená veřejné projednání věci, byl by tím vlastně účel sanační podpory, která má zachrániti peněžní ústav před pádem, předem zmařen.
Přejeme si při příležitosti fuse spojené se sanací zúčastněných bank, aby touto koncentrací ve veliký ústav nebylo znemožněno malým podnikům získání bankovního úvěru. Do jisté míry toto nebezpečí hrozí, protože většina podniků velikých raději se zabývá jen velikými úvěry, a nikoliv poskytováním úvěru podnikům drobným, na kterých však přece jen spočívá zdraví a síla našeho národního hospodářství. Také ve směru sociálním vyslovujeme přání, aby, bude-li nutno propouštěti úřednictvo po sloučení bank. postupovalo se se všemožnou šetrností k jejich existenci, aby propouštění dalo se jen ve případech nutných a postupně tak, aby se umožnilo uvolněným silám bankovním ucházeti se o místo jinde a založiti si jinde existencí.
A přáli bychom sobě i p. ministru financí, aby tímto zřízením banky za přímé účasti a přímého vlivu finanční správy státní se došlo skutečně, jak očekává p. ministr financí, k zlevnění bankovního úvěru. Bohužel, máme zkušenosti, že koncentrace a racionalisace bankovních podniků sama nevede k zmírnění podmínek bankovních pro povolování zápůjček. Máme již velikou banku, veliký koncern bankovní soukromý, máme vedle toho veliké ústavy veřejnoprávního charakteru, které nepotřebují býti vedeny snahou po největším zisku, poněvadž jejich kapitál, založený na dluhopisech nevyžaduje většího zúročení, než je předem stanoveno, a přece vidíme, že při vší této soutěži podmínky úvěru zůstávají stále velmi těžké pro naši výrobu. A přece levný úvěr je pro oživení naší výroby prvotní i průmyslové stejně důležitá věc jako snížení daní. zatěžujících výrobu, se kterým jsme začali a se kterým, doufám, budeme-moci zase pokračovati, až zase stabilita rozpočtu se objeví a vzrůstající příjmy budou předstihovati stabilisované výdaje zdárným hospodářským vývojem.
Končím prohlášením, že naše strana bude hlasovati pro schválení rozpočtu. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Další slovo má pan sen. Franz Scholz.
Sen. Fr. Scholz (německy): Slavný senáte! Pan ministr financí dr Engliš předložil, byť i tentokráte o několik měsíců později, státní rozpočet a svůj finanční program. Srovnáváme-li vládní prohlášení pana ministerského předsedy a prohlášení ministra financí, nalézáme v tomto prohlášení zajisté více základní práce nežli v prohlášení ministerského předsedy. Podstatného rozdílu také dnes projednávaný rozpočet oproti svým předchůdcům určitě nečiní.
Žijeme již od několika měsíců v těžké hospodářské krisi, kterou zachváceno je netoliko Československo, nýbrž také jiné státy. Pan ministr financí sice mínil, že v průmyslu lze zaznamenati jen depresi, názor to, se kterým však naprosto nemůžeme souhlasiti podle cifer, které nám vykazují organisace o nezaměstnaných osobách. Při nejmenším je zde určitě těžká krise těch, kdož hledají práci, a nezaměstnaných, ať už je to následek racionalisace nebo hospodářské deprese. Dokud nezaměstnanost postihovala jen jednotlivé lidi, nebylo ještě potřebí přikročovati k zákonitému řešení tohoto problému, který hluboko zasahuje do národního hospodářství. Dnes stojíme před obrovskou změnou. Nezaměstnanost stala se dnes hromadným osudem zejména dělnictva průmyslového ve všech evropských státech. Miliony lidí dostaly se při tom bez viny pod kola osudu. Je tudíž povinností každého vážného politika pracovati spolu při řešení tohoto úkolu. Pravé od počátku tohoto roku nastala ještě nebývalá krise - tedy žádná deprese - která nyní nejen trvá, nýbrž dokonce vzrůstá. Tím jest u nás přirozeně nejvíce postižen směrodatný u nás průmysl textilní. Státní úřad statistický vykazuje naposled 1,733.979 všech členů organisovaných v odborových organisacích. Z toho jsou prokazatelně 2 % bez zaměstnání, to jest 35.000 lidí. K tomu přistupují ještě neorganisovaní. Těch je více než jednou tolik, poněvadž přece bylo zjištěno 3,913.206 zaměstnanců, tedy asi 80.000 nezaměstnaných. Nezaměstnanost tedy od minulého roku značně vzrostla. Obzvláště velikou je nezaměstnanost v sudetskoněmeckém textilním průmyslu, poněvadž německé podniky skoro nikdy nedostávají státních zakázek. Zde žádáme, aby se také sudetskoněmeckému průmyslu udělovaly spravedlivým a vydatným způsobeni státní zakázky. Páni hospodářští ministři budou se po našem názoru musit vážně zabývati sestavením konkrétního hospodářského plánu. Sjednání rozumných a praktických obchodních smluv s našimi sousedními státy přispěje zajisté k oživení našeho hospodářství a tím také kupní síly spotřebitelů a zmenší nezaměstnanost.
My jako křesťanští sociálové víme, že naše domácí zemědělství, které přece je základem celého národního hospodářství, nalézá se v tísni ve situaci, která vyžaduje rychlého, ale také trvalého odstranění. Mělkým a povrchním opatřením není zde zemědělství pomoženo. Jsme pevného mínění, že pronikavé odstranění zemědělské krise je také důležitou částí programu opatření práce pro průmyslové dělnictvo. Nesmí se přece nikdy přehlížeti, že mezi zemědělstvím a průmyslem jsou značné společné zájmy. Nedostatečné ocenění zemědělských výrobků je bezprávím, poněvadž také zde platiti musí zásada, že za vykonanou práci nutno dáti spravedlivou odměnu. Ale pouhým zvýšením obilních cel se po našem názoru na základě posledních zkušeností našemu zemědělství nepomůže. Vytvořením příznivých podmínek výrobních a odbytových, skutečnými daňovými slevami nebo úlevami, netoliko na papíře, odstraněním neproduktivních břemen a dávek obzvláště pro zahraniční propagandu a militarismus, urychleným poskytnutím levného úvěru a pomoci pro splácení úroků v prokázaných případech neštěstí a nouze, tím vším lze zajisté přijíti krisi na kloub a zeslabiti ji. To jsou, jak jsme přece v našem návrhu již dovodili, zajisté prostředky na odstranění krise.
Obzvláště důležitým však je zvýšení kupní síly, reální mzdy. Co pomohlo konsumentům, obzvláště maloživnostníkům, lidem s pevnou mzdou a platem, že ceny zemědělských výrobků tak silně poklesly u zemědělce a rolníka? Zcela nic. Konsumenti ve městech a průmyslových vesnicích musili při nákupu potravin a jiných potřeb platiti staré vysoké ceny. A k tomu nyní ještě strašná nezaměstnanost. Kdo zde může platiti potraviny anebo kupovati tolik, mnoho-li rodina potřebuje? Můžeme skoro říci: poněvadž máme dosti chleba ve vlastní zemi, trpí část lidu hladem, poněvadž nemají prostředků a nic nevydělají, aby si nakoupili chleba. Bude tudíž naléhavou úlohou vlády, aby nesvědomité spekulaci, kterou citelně jsou poškozeni spotřebitel i vyrábí tel, bezohledně překazila jejich lichvářské řemeslo. Pak poklesnou ceny a nastane zvýšení reální mzdy a posílení kupní síly těch, kdo jsou odkázáni na mzdu a na plat.
Jak velice je potřebí zjednati zde pořádek, dokazují mzdové třídy pojištěnců.v ústředním sociálním pojištění státu. Z toho lze. nezvratně seznati, že 21 % pojištěnců vydělává 10 Kč denně anebo 60 Kč v pracovním týdnu 48 hodin, 32 % vydělává 10-18 KČ denně, to je tedy 60-108 Kč za plný pracovní týden. 53% mzdových dělníků má tedy nejvyšší mzdu 60-108 Kč za plný pracovní týden. To jsou hrozné číslice, které zde nezvratně konstatuji. Nyní přicházejí ještě ti. kteří následkem krise pracují po zkrácenou dobu pracovní; ti mají polovinu mzdy, jakou jsem právě sdělil. Těmto lidem je za těchto okolností nemožno nakoupiti i nejnutnějších potravin. Následek toho je bída. pod výživa, nemoc, zoufalství a konec je často velice smutný. Kdyby tito lidé mohli své životní potřeby kupovali v plné míře, bylo by také našemu zemědělství velice pomoženo. Náš průmysl je přece z největší části odkázán na vývoz a musí proto býti na světovém trhu schopným konkurovati. Z této příčiny bylo by pochybeno odmítati technický pokrok. Sem tedy patří moderní stroje a nástroje, nikoli však, jak se to bohužel děje, aby se dělnictvo mělo státi obětí jednostranné racionalisace. Chceme-li racionalisovati, musíme se postarati také o levný úvěr a vystříhati se všech neproduktivních výdajů, jako na příklad přepjatých vojenských břemen, zatěžujících daní, které brání obchodu, a pečovati o bezpečnost a zdraví lidí. Nedávno vyšlá zpráva živnostenských inspektorátů sděluje, že v roce 1928 bylo 52.582 úrazů, z nichž bylo 427 smrtelných. K tomu dlužno poznamenati, že ze 106.889 závodů, které podléhají dozoru živnostenských inspektorátů, konala se inspekce ve jmenovaném roce jen ve 30.472 závodech. Kdyby byla prohlídka bývala provedena ve všech závodech, byl by se zjistil ještě mnohem vyšší počet úrazů a případů smrti. Bylo zjištěno, že tu není ochranných a bezpečnostních opatření, ba dokonce jsou v různých závodech zaměstnány děti mladší než 14 roků. Kde tu zůstává zachování zákazu práce dětí? Povinností vlády je zjednati zde ihned nápravu. Je nezbytně potřebí vybudovati a rozšířiti živnostenskou inspekci a spolupráci odborových organisací v závodech, aby nebezpečí pro dělnictvo v tomto oboru bylo odstraněno. Obzvláště je potřebí, aby také konečně jednou pojato bylo zemědělské dělnictvo do úrazového pojištění.
Mezi všemi podniky tohoto státu vyniknouti je zajisté tabákovou režii jako podnik, který dává největší ryzí zisk. Roku 1929 bylo to 1.063 milionů. 1930 bude to 1.163, tedy o 100 milionů více. Dřívější ministr financí dr Vlasák prohlásil jednou, že stát nemá z tabákové režie žádného ryzího zisku, výtěžek, který byl dosud vykazován, že je daň z tabáku. Nuže, o tom můžeme býti také jiného názoru.
Již loňského roku poukázal jsem s tohoto místa k tomu, že zrovnoprávnění staropensistů s novopensisty také v tabákové režii je naléhavou nutností. Poukazuji ještě jednou na pamětní spis, který svaz křesťanských tabákových dělníků dne 9. ledna 1930 odevzdal prostřednictvím deputace, zastupující všechna místa, směrodatným úřadům vládním. Tento pamětní spis nesmí zůstati jen popsaným papírem, nýbrž musí se přece konečně těmto staropensistům, kteří dnes žijí v nouzi a bídě, že to je skoro hanba, dopomoci k jejich právu. Pouhými sliby, i když vycházejí s nejvyšších míst, není strádajícím starým pensistům naprosto pomoženo.
Hrubou chybou jest, jak se již ukázalo, když pensisté, kteří před pensionováním byli pojištěni ve své vlastní závodní nemocenské pokladně, stanou se potom pojištěním povinnými u Léčebného fondu. Tento Léčebný fond nemá pražádnou cenu, dlužno ho jednoduše zrušiti. Je proto z praktických a sociálních důvodů správné vyloučiti pensionované zaměstnance tabákové režie z Léčebného fondu a přikázati je zase jejich závodním pokladnám. Další věcí, na kterou již v rozpočtové poradě poukázal můj kolega posl. Fritscher, je změna § 7 mzdové úpravy. Podle tohoto paragrafu lze jen 11 půldnů nepřítomnosti považovati za omluvené. Právě v tabákové režii zaměstnány jsou hlavně ženy, tedy matky rodin. Povolených 11 půldnů je věru příliš málo. poněvadž je dosti příkladů, kde dlužno omluviti více než 11 půldnů, jak tomu je na příklad u matek, které na výslovný předpis lékařův musí zůstati doma, aby ošetřovaly nemocné dítě anebo jiného člena rodiny. Také v postupu jsou. takoví lidé těžce postiženi a poškozeni, když vynechali více než 11 půldnů práce, ačkoli tu jsou pro to důvody. Dále poskytují se stále ještě pense z milosti v částce 96 Kč měsíčně. Za sociální péči nelze věru považovati poskytování takovéto pense. Kdyby tyto pense byly zvýšeny alespoň na 200 Kč měsíčně, jistě by to neotřáslo podnikem tabákové režie a mnoho nouze přece by tím bylo, byť ne odstraněno, tož přece zmírněno.
Dále musím znovu poukázati na opětovně kladené oprávněné požadavky dílenských mistrů a vedoucích. Na základě zákona ze dne 7. října 1919, č. 514 Sb. z. a n., byli tito při úpravě platové na základě § 3 tohoto zákona zařaděni do platové stupnice pro podúředníky. Tímto zařaděním byli silně poškozeni. Ačkoli se jejich zástupcové opětovně obrátili na ústřední ředitelství, jakož i na ministerstvo financí se svými požadavky, zůstaly tyto požadavky dosud nesplněny. Také 351etá doba služební, která je přiznána jak úředníkům, tak také dělnictvu, nebyla dosud povolena. Ústřední ředitelství již dne 2. září 1921 a později zprávou ze dne 7. března 1922. č. 28.585/1, předložilo ministerstvo financí návrh, aby 40letá doba služební dílenských mistrů a vedoucích byla snížena na 35 let. Ačkoli organisace těchto lidí sama opětovně přednášela tyto požadavky písemně, ministerstvo financí se dosud neodhodlalo vyhověti tomuto oprávněnému přání. Doufáme, že tyto poměry v zájmu tabákové režie, jakož i v zájmu zúčastněných osob konečně budou upraveny.
Dále opětuji spravedlivý požadavek nás Němců, aby se při přijímání jak do stavu úřednického, tak také u dělnictva bral na nás přiměřený zřetel. Působí to podivným dojmem, když pan ministerský předseda před několika cíny teprve prohlásil, že vláda dbá vždy národnostní spravedlnosti a že rozhodnou je výhradně kvalifikace uchazečů. Slyším sice tato slova, ale nedostává se důkazů v praxi. Přijímá-li se 10 lidí, dlužno nejdříve vzíti zřetel na 5 legionářů, z ostatních nutno přijmouti 3 Čechy a teprve ze zbývajících 2 přijde na řadu 1 Němec. Kde je kvalifikace, kde je pro nás Němce národnostní spravedlnost? Tak ve skutečnosti vypadá národnostní klíč při přijímání nových sil? Novelisaci gentského systému považujeme se stanoviska lidí pozbyvších bez viny práce za naléhavou a hospodářskou nutnost. Při tom poukazuji na návrh, který svého času podal svaz křesťanských organisací. Nebude sice novelisací tohoto zákona ještě rozřešen problém nezaměstnanosti. To se stane teprve pojištěním pro případ nezaměstnanosti, od kterého však bohužel jsme ještě daleko vzdáleni. Nezněn znáváme také potíže, které zde bude potřebí ještě překonati, než bude možno tento sociální problém rozřešiti. Ale ten jest a zůstává naším dosažitelným cílem. O péči o trestance je zde ve státě lépe postaráno, nežli o osoby bez viny nezaměstnané a o invalidy, vždyť přece jeden trestanec stojí 26 Kč denně.
Dokud také v těchto pro nás Němce tak důležitých existenčních otázkách nezavládne upřímnost a praxe, spravedlnosti odpovídající, nemáme důvěry k tomuto rozpočtu a nebudeme proto proň hlasovati. (Potlesk.)
Předseda (zvoní): Poslední slovo má pan sen. Trnobranský.
Sen. Trnobranský: Pánové! Včera během schůze považoval pan ministr spravedlnosti za potřebné, aby se ujal slova a odpověděl na mé vývody, které jsem pronesl ve schůzi předcházející. Při tom projevil politování, že se musí chopiti slova ve věci takové, čili vytýkal, že záležitosti, o kterých jsem mluvil, nejsou dosti vážné pro debatu rozpočtovou. Konečně ve svém projevu použil slov, jimiž označil mé projevy za kalumnie. Patří v poslední době ke zvyku ministrů tohoto státu, že odpovídají voleným zástupcům lidu tímto způsobem. Je to druhý případ, kdy tímto způsobem bylo odpověděno na projev voleného zástupce lidu se strany clena vlády. Já proti tomuto způsobu odpovědi co nejdůrazněji protestuji a ohrazuji se proti němu.
To jsem řekl úvodem se vším vědomím odpovědnosti a to, co jsem řekl, uvedl jsem proto, poněvadž jsem pevně přesvědčen, že skutečně se to odehrálo a že skutečné důvody, aby se to stalo, byly ty, na které jsem poukázal. Pan ministr také nevyvrátil mé tvrzení, že pokud se týče redaktora Ausobského, jde o člověka zachovalého, o člověka, který svou nevinu nad slunce jasněji prokázal. Já k tomu tvrdím, že už vyšetřovací řízení prokázalo absolutní nevinu redaktora Ausobského a že nebylo potřebí postaviti jej před 'soud vedle ostatních zločinců, že toto obžalování redaktora Ausobského vedle ostatních zločinců bylo zneužitím úřední moci příslušného tirádu. Pan ministr dokazoval pouze, proč žaloba na Ausobského musila býti podána. Při tom vzal.odpovědnost osobní a tím potvrdil, že tento zlodějský proces byl politicky zahrocen. Pan ministr uvedl, že nařídil sám podání žaloby na Ausobského, aby mu dal možnost obhajoby, že by mu sám redaktor Ausobský, kdyby tak neučinil, mohl vytýkati, že mu nedal možnost obhajoby.
Vážení pánové! Býti obžalován ve zlodějském procesu vedle mnohokráte trestaných zločinců není žádná přednost, ať již se stane komukoli. Pan ministr přiznal, že oba odsouzení v tomto procesu, Vokatý a Mach, jsou zločinci a že jejich výpovědi se různily, ale pan ministr nepověděl všechno ze spisů soudních. Pan ministr neřekl, že Ausobský byl při svém prvém výslechu s Vokatým konfrontován za přítomnosti vyšetřujícího soudce dr Pražáka a když byl Vokatý dotázán - ten Vokatý, který tvrdil, že Ausobský po něm soudní spisy chtěl - zná-li přítomného, odpověděl, že jej nikdy neviděl, že jej nezná, že to není tatáž osobnost, která ve spisovně okresního soudu žádala jej o vydání soudních spisů. Teprve dodatečně za 6 dní po tomto výslechu, když už Vokatý znal, kdo to je Ausobsky, teprve potom při příštím výslechu a konfrontaci řekl, že Ausobského zná, že to byl on, ale současně popřel, že vypovídal do protokolu předcházejícího, a teprve mu musil býti předložen protokol, který vlastnoručně podepsal, aby uznal, že skutečně při předcházejícím výslechu Ausobského neznal a prohlásil, že ho vůbec nikdy neviděl.
Pan ministr tvrdí, že teprve po seznání výpovědi Veselého rozhodl se pro podání žaloby. Veselý však vypovídal, že se nepamatuje, že se může rozpomenouti za čas a nic konkrétního neudal. Pan ministr při tom opomněl sděliti, že i Veselý je mnohokráte trestaný zločinec a že ke hlavnímu líčení jako svědek byl předveden z vazby. Veselý svými výpověďmi udělal na mne dojem člověka, který očekává, že jeho svědecká výpověď bude buďto, z té či oné strany zaplacena a že v tom směru se mu dostane určitých nabídek. Proto učinil onu výpověď, že se na nic nepamatuje, ale že možná si za čas vzpomene a pak že svědectví vydá.
Celkem pan ministr potvrdil, že vyšetřovací a průvodní řízení vyneslo na jevo naprostou nevinu Ausobského, a dokonce prohlásil, že státní zastupitelství vezme svou zmateční stížnost proti osvobozovacímu rozsudku zpět. Já lituji, že se tak stane teprve potom, když v senátě jsem vstal a na neudržitelnost počínání státního návladnictví v této věci jsem poukázal. Domnívám se, že ve státě, kde je respektováno právo a kde je respektován občan, ať náleží ke kterékoliv politické straně, ke kterémukoli politickému směru, není potřebí, aby byl bráněn před takovým nebezpečím teprve vystoupením na parlamentní tribunu.
Mně šlo o to, abych ve své řeči poukázal, že státní zastupitelství - dnes je zjištěno, že to dělalo státní zastupitelství na rozkaz pana ministra - setrvalo na odsuzující žalobě politicky nepohodlného poctivého člověka i po prokázání naprosté jeho neviny a že i po rozsudku osvobozujícím podává ještě zmateční stížnost a teprve po parlamentní obraně ji bére zpět.
A nyní dovolte mně, abych řekl několik slov, jak se věci sběhly. Pan ministr také se těmito věcmi zabýval. Mach navštívil Ausobského v redakci a chtěl mluviti se Stříbrným. Ausobský pochopitelně nevěděl s kým má co dělati, poslal Macha do sněmovny, Stříbrný jej vrátil, že, má-li co redakci sděliti, aby to sdělil tajemníkovi, to je Ausobskému. Ausobskému však zatím telefonoval, aby byl opatrný, že ten muž, který u něho byl, nezdá se mu býti seriosní, a při nejnepatrnějším zjevu nějakého činu, jejž nelze srovnati se ctí, aby učinil příslušná opatřen: policejní. Mach přišel a Ausobskému sdělil, že by měl k disposici pro redakci >Poledního listu< jisté dokumenty. Neřekl jaké dokumenty, nemluvil a soudních spisech, tím méně o kradených soudních spisech a nemluvil také o úředních spisech. Při tom však ihned projevil přání, aby se mu dostalo hotových peněz. Ausobský v důsledcích upozornění, které mu dal Stříbrný, oddálil jeho návštěvu na další dobu, až Stříbrný přijde do redakce. Mach přišel. Oba. Ausobský i Stříbrný, očekávali, že bude dána možnost, aby mohl býti zatčen, on však přišel s opětovným požadavkem o výplatu peněz. Žádal peníze, těch však neobdržel a byl vykázán.