Pan ministerský předseda Udržal prohlašuje dále, že vláda se co nejlépe snaží a co nejlépe snažiti bude, aby v hospodářské krisi v rámci možnosti státu zmírnila břemena, kterými nyní výroba je zatížena. Tato kapitola sama by zajisté zasluhovala, abychom se jí zabývali v delším výkladu. Musím zde zajisté použíti starého známého výroku: "Slyším sice poselství, ale nedostává se mi víry!" Když dnes každého dne a každé hodiny můžeme pozorovati a konstatovati, jak naše berní úřady vycházejí vstříc našemu ohroženému hospodářství, jak se nejpřísnějším způsobem přikročuje k vymáhání předepsaných daní, jak u nás ve státních úřadech a u úřadů každý jednotlivý úředník dělá vlastně jen to, co se mu líbí, a většinou to dělá jen tak, jak se mu to právě hodí, když vezmeme v úvahu činnost a velký vliv našich t. zv. vedlejších vlád, když tak často máme příležitost konstatovati, že podřízené úřednictvo učiněné disposice a dané rozkazy nadřízeného úředníka jednoduše neguje, anebo je dokonce sabotuje, když můžeme konstatovati, že se i výslovným příkazům ministrů nevyhovuje, pak nám nikdo a zajisté ani pan ministerský předseda sám nemůže zazlívati, jestliže jsme v této příčině dodnes byli nuceni pohlížeti na věc více nežli pesimisticky.

Je sice správné a plně to také uznávám, že část úřednictva státu a zemí plní své povinnosti skutečně vzorně. Tato část úřednictva je také s to a dokázala to také, že pro otázky denního života, pro oprávněné tužby a požadavky jednotlivce má potřebné porozumění. Tato část úřednictva má také smysl pro daný případ a jest ochotna žadateli pomáhati. Máme přímo radost, setkáme-li se při svých intervencích s takovýmto úředníkem. O národnostně-šovinistickém smýšlení jednotlivých úředníků a i jednotlivých celých oddělení v některém úřadě, které z části bohužel ještě tak mnohostranně převládá, nechci dnes mluviti. Budu se někdy později touto otázkou zabývati poněkud zevrubněji. Jestliže některý poštovní úředník nemá dále jiné starosti, nežli že na příklad na obálce dopisu z Rakouska, adresovaného na mne, vyškrtne německy psanou adresu: Dobritschan, Post Trnowan bei Saaz, a napíše tam opravu v českém označení, pak se takovémuto dětinskému počínání musím přece jen usmáti. Nemohu přece úřadu, ve kterém řádí tento člověk, jenž chce býti, anebo domnívá se býti národním hrdinou, přece ještě blahopřáti k takovéto mimořádně zdatné síle a velké vymoženosti. Politovati dlužno tento úřad, politovati stát, kde se veřejný úředník může tak dětinsky naivním způsobem beztrestně vyžíti, resp. se dokonce vidí nucena, aby se takovýmto způsobem vyžil a uplatňoval.

Má-li někdo dnes příležitost nahlédnouti blíže do toho, jak to chodí u našich úřadů, a pováží-li se, jak se u těchto úřadů kdysi pracovalo, srovnáváme-li dnešního úředníka s úředníkem před 15 a 20 lety, pak posudek z 90% vypadne ve prospěch dřívějšího úřednictva. Sedí-li dnes ještě v některém úřadě úředník z dřívější doby, pak ovládá tento úředník však také nejen svěřenou mu látku do nejmenší podrobnosti, ovládá také zajisté látku celého oddělení, a po případě také celého úřadu. Jeho vyslovené a vyvinuté vědomí povinnosti vedlo ho tak daleko, že si osvojil takovéto odborné vědomosti. Při charakteristice v této příčině nehraje národnost naprosto žádné úlohy a nemám při tom snad na mysli jen staré úředníky německé národnosti. Kázeň, kterou naše někdejší úřednictvo dovedlo projevovati, resp. vždy bylo zvyklé projevovati, korektnost a vyslovený cit pro odpovědnost ve všem jednání, obvyklá laskavá ochota vůči stranám, smysl pro celek, porozumění pro bezpodmínečně bezvadné poctivé plnění povinnosti, vyloučení jakékoli stranickosti, to byly vlastnosti, které veřejnému úředníku zjednávaly ve veřejnosti také vážnost, na kterou vždy mohl pohlížeti s hrdým uspokojením a vysokým sebevědomím, jak to v té příčině v tak mnohých případech dnes vypadá, o tom nepotřebuji se zajisté dále šířiti.

Jestliže pan ministerský předseda Udržal ve vládním prohlášení zdůrazňuje, že obyvatelstvo musí vždy cítiti, že stát v existenčním boji jeho pevně stojí za ním, pak občan tohoto státu má zajisté také právo, aby od úřednictva státu žádal plnění povinností, které odpovídá intencím, projeveným ve vládním prohlášení. Veřejný úředník, úředník státu a všech úřadů smí a má býti jen přítelem a upřímným rádcem lidu. Nesmí si nikdy mysleti, že všichni druzí jsou zde jen pro něho; musí vždy uvážiti, že na své místo byl postaven pro druhé. Lid musí míti důvěru k úřednictvu, a kde této není, musí se úřednictvo snažiti, aby této důvěry získalo, resp. aby si ji dobylo zpět. Velmi přiléhavě praví ministerský předseda Udržal o činnosti úřednictva bez rozdílu služby, že mu při provádění opatření, na kterých se vláda usnesla v zájmu státního hospodářství, připadne za úkol největší odpovědnost. Přejeme si jen, aby tato skutečně dobře míněná slova a také slib, který v tomto smyslu učinil předseda naší vlády, úřednictvo státu také v tomto smyslu splnilo.

Všechny politické strany projevily při projednávání, řešení a úpravě platových otázek státního úřednictva v obou komorách parlamentu pro tyto otázky potřebné porozumění. Je tedy také správné a úplně odůvodněné, poukazuje-li se ve vládním prohlášení obzvláště na to, že je povinností veřejných zaměstnanců, aby se právě dnes v době velké hospodářské tísně a nouze ztotožňovali s potřebami státu a všech vrstev jeho obyvatelstva a aby lidu poskytli spravedlnost a všemožnou podporu. Doufejme, že tomu tak bude, jak to je ve vládním prohlášení vysloveno.

Podaří-li se, dnes více nežli jindy provozovaný formalismus a tak zastaralou byrokracii při úředním jednání vymýtiti anebo omeziti alespoň na nejmenší myslitelnou míru, pak si můžeme oddechnouti a pomýšleti přece na další zlepšení a zjednodušení administrativy, což by projevilo účinky jen k blahu a prospěchu celku.

Naše úřady jsou většinou více nežli přetíženy vším možným nesmyslným a nadmíru složitým úředním jednáním. Pro zachovávání ryzích formalit nelze docíliti urychlení při vyřizování i mnohých o sobě zcela jednoduchých věcí. Státní občan, zvyklý logicky mysliti, nemůže tak často pochopiti, proč není možno některou věc rychle vyříditi způsobem jemu dobře pochopitelným a jednoduchým. Tolik věcí bylo by lze rychle vyříditi způsobem mnohem jednodušším, kdyby dovedli nahoře také pro tento způsob vyřizování a projednávání věci ukázati potřebné porozumění, anebo kdyby pro to nalezli dobrou vůli. Po celé hodiny mohli anebo měli bychom tuto kapitolu projednávati a kritisovati. Doufejme, že se podaří, aby se vedoucí místa a vedoucí činitelé připojili k tomuto názoru, a že také v tomto oboru co nejrychleji bude zjednána náprava.

Jako obzvláště bolestnou stránku našeho hospodářství dlužno označiti naše peněžnictví. Máni za to, že řešení hospodářské krise bez řešení tohoto tak důležitého, byť i velmi obtížného problému, nebude lze nalézti. Je starou známou skutečností, že rozpětí mezi úrokovou mírou vkladů a půjček u nás je nepoměrně veliké. Víme všichni, že naše výroba všeobecně a bohužel velmi jest odvislá od levného, pokud možno dlouhodobého úvěru. Všechny snahy rozřešiti tento problém nebyly dosud provázeny skutečně zjevným, anebo v příznivém smyslu účinkujícím výsledkem. Naše peněžnictví je ve zcela zvláštním poměru k výrobě. Na západě a v anglosaských zemích jsou banky jen finančníky průmyslu. U nás jsou banky majiteli velké části průmyslové výroby. Převážná většina průmyslu patří bankovnímu kapitálu, anebo uvedena je v bezprostřední poměr odvislosti od bankovního kapitálu. U nás stávají se generální anebo vrchní ředitelé jednotlivých velkobank a členové správních rad akciových bank předsedy a členy správních rad průmyslových akciových společností. Že se při tom budou snažiti a také skutečně snaží hájiti vždy v nejlepším slova smyslu zájem svých bank na úkor zájmů výroby, je zcela jasné.

Spojitost mezi průmyslem a bankou nezůstává však také někdy bez následků pro oba účastníky. Můžeme uvésti dosti příkladů, že větší zúčastnění strhlo financující bankovní podnik zároveň s upadajícím průmyslovým podnikem do propasti.

Účelem velké banky je přece vlastně přijímati úspory, býti zároveň ústřední sběrnou pro spořitelní a záložní ústavy, aby přebytečné peníze těchto nemusily zůstávat ležeti nepoužity, dále býti v kontokorentu s firmami, obchodovati cennými papíry, cizími valutami a losy, a konečně povolovati úvěry podnikům.

Naše bankovnictví se však těmito úkoly již nespokojilo. Nekupovalo více na burse průmyslových papírů, aby tím obchodovalo, nýbrž začalo klásti váhu na to, aby skoupilo úplně anebo z větší části akcie dobře jdoucích průmyslových koncernů a aby tak onen průmysl dostalo do vlastní moci. To byl ovšem velmi dobrý obchod, dokud průmyslová konjunktura byla dobrá, dokud se dividendy rok od roku zvyšovaly a kurs akcií znenáhla stoupal do obrovské výše. Akcie v hodnotě miliard leží ve velkých bankách na místě těch miliard, které malé spořitelní ústavy a soukromníci ukládali jako reservy u těchto velkých bank.

Dnes ve všeobecné hospodářské krisi, kdy tovární akcie ztratily mnoho, ba velmi mnoho na svých někdejších pohádkových cenách, kdy dividendy těchto podniků klesají, vypadá věc velmi často velice nepříjemně. Akcie velkých bank zcela podstatně poklesly. Kupony hromad akcií, uložených v bankovních tresorech, přinášejí dnes již jen zlomky dřívějších velikých výtěžků. Tučné zisky z let dobré konjunktury rozdíleny byly z velké části ve velkých dividendách bankovních akcií. Tato požehnáním oplývající spekulace velkobank s průmyslovými podniky projeví účinky, o kterých se během několika málo měsíců budeme snad jednou musit baviti trochu obšírněji. Dnes jest již jisto, že velkobanky najely se svou spekulační lodí na písčinu.

Máme u nás příliš mnoho bank a peněžních ústavů a musíme se často ptáti, jak může tak mnohý z těchto podniků dnes ještě existovati. V každém větším městě, ba již ve větších vesnicích nalézáme u nás filiálky několika peněžních ústavů, které sobě navzájem činí často velmi špinavou konkurenci. Mnohé z těchto bank vydržují v některém místě filiálku jen z důvodů ryze prestižních, která pak nemůže krýti ani vlastní režii.

Na druhé straně mluví se o bezpodmínečné nutnosti sanace bank a tuto žádost, resp. toto přání parlamentní strany samy staví jako požadavek oproti vládě. Nastává zde otázka, zdali se má snad banka, která vlastní vinou následkem vysloveného nehospodářství došla tak daleko, že již nemůže dále, podporovati ze státních prostředků, aby znovu se pokusila o své štěstí na útraty státu? Octla-li se banka anebo jiný peněžní ústav nezaviněně v nepříznivé finanční situaci, při čemž snad vkladatelé by mohli spolu utrpěti,pak likvidaci eventuelně s podporou státu v zájmu vkladatelů, ale žádnou sanaci v zájmu bank, v zájmu pánů ředitelů a pánů správních radů této banky. Při tomto způsobu úpravy této otázky poskytuje se veřejnosti alespoň záruka, že vinníci zmizí z hospodářského života a že podruhé nemohou zase způsobiti neštěstí. Poněvadž sanace takové záruky neposkytuje, jsme v každém případě odpůrci poskytování takovýchto vyhoď.

Poskytovati však zkrachovaným bankám sta milionů Kč z daňových peněz, aby se pánům správním radům a obzvláště pánům ředitelům také nadále vedlo hodně dobře a aby bylo možno dojnou krávu také nadále vydatně využitkovati, jest jednání, které sobě nikdy více nemůžeme dát líbiti a také nikdy více líbiti nedáme.

Stále vzrůstající kartelování v průmyslové výrobě mělo za následek jistou bezplánovitost v zemědělské výrobě a především v odbytu zemědělských výrobků. Tomuto nedostatku může však zemědělství s úspěchem čeliti jen tehdy, jestliže přikládáme potřebný význam pronikavému vybudování zemědělského družstevnictví. Vybudováním našeho zemědělského družstevnictví stává se naše zemědělství oproti jiným oborům hospodářství teprve tím činitelem, kterým naše zemědělství býti musí, aby trvale a s úspěchem mohlo také obstáti v hospodářském boji. Naše zemědělské družstevnictví teprve zabezpečuje malému a střednímu majetku jeho hospodářskou samostatnost. Skutečností je, že zemědělství, obzvláště naše domácí zemědělství, bezpodmínečně větší měrou, nežli tomu bylo dodnes, musí se zabývati skutečnými potřebami trhu, musí věnovati více pozornosti vzhledu tržního zboží a problému standardisace. Výrok v této příčině učiněný, že dnešní sedlák se musí proměniti v podnikatele, má v sobě tolik významu, že by měl býti všeobecně nejen uznáván, nýbrž že by také ve smyslu tohoto výroku měla ve skutečnosti nastati tato přeměna.

Jako skutečnost musí naše zemědělství uznati, že obnovení jeho rentability nikdy již nelze docíliti cestou přes malý trh odevzdáváním eventuelních přebytků hospodaření, nýbrž že tato rentabilita je možná jen plánovitým obesíláním velkého trhu a přizpůsobením zemědělské výroby tomuto trhu. Spatřujeme ve vytvoření schopných organisací opatření, důležité pro život naší zemědělské výroby.

Dovoluji si uvésti následující, zajisté velmi poučný příklad: německému zemědělskému skladištnímu družstvu v Jihlavě, které čítá 1031 členů, bylo v uplynulém správním roce dodáno 280 vagonů obilí a 612 vagonů brambor - jedlých a průmyslových brambor - což oproti předešlému roku znamená o 332 vagonů více. Přes tuto větší dodávku v r. 1930 mohlo toto družstvo r. 1930 svým členům vyplatiti jen 4,667.000 Kč, oproti 7 mil. 460.000 Kč roku předešlého. Tento úbytek 2,793.000 Kč, který v procentech vyjádřen se rovná úbytku 38% příjmů, přes obrat asi o 30% větší, dlužno dáti na účet poklesu cen zemědělských výrobků, v tomto případě obilí a brambor.

Velice zajímavé je dále srovnání s obchodem tohoto družstva předměty potřeby pro členy tohoto družstva. Při 274 vagonech potřeb - množství v r. 1930 souhlasí náhodou přesně s množstvím předešlého roku - činí rozdíl v ceně jen 339.000 Kč. Zde se ukazuje, v jakém poměru klesly ceny našich zemědělských výrobků ve srovnání s cenami našich potřeb. Z těchto několika cifer tohoto příkladu může si zajisté i každý laik vyvoditi správný úsudek. Pro výklad následující srovnání:

Index zemědělských provozních výdajů klesl u nás - základ 1913/14 = 100 - v roce 1930 v řepném kraji asi na 890. Úhrnný výnos v zemědělství těchto krajů - index výnosu - klesl podle toho však mnohem více, resp. mnohem prudčeji, a to z 820 na 660.

V krajích, kde se řepa nepěstuje, je vývoj indexu provozních výdajů a úhrnného výnosu v zemědělství podobný, jak byl zde uveden o řepném kraji. Kdežto r. 1928 náklady provozních prostředků v zemědělství převyšovaly výnos o 145 bodů, stoupl tento rozdíl r. 1930 na 265 bodů. Z toho vyplývá, že naše domácí zemědělství může míti kupní sílu jen pro značně menší množství průmyslových hodnot, nežli tomu bylo v dřívějších letech.

Zemědělec musí průměrně sehnati 8¹/₂ až devítinásobnou mírovou sumu pro předměty své potřeby, kdežto jako výnos svého hospodářství může zaznamenati jen něco přes šestinásobek předválečné sumy. Může tedy zemědělství hraditi jen asi ze 70% normální potřebu průmyslových výrobků a mohlo by zbývajících 30% nabýti jen tehdy, kdyby se náklad průmyslových výrobků přizpůsobil poklesu výnosu v zemědělství.

Velmi zajímavé jsou číslice indexu pro vegetabilní a zvířecí výrobky. Index vegetabilních výrobků klesl v řepných krajinách na 580, v ostatních na 535. Poněkud lépe držel se dodnes index zvířecích výrobků, který v řepařských krajinách činil asi 700, v ostatních asi 660, takže srovnání rentability chovu dobytka a pěstování obilí dopadá ve prospěch chovu dobytka.

Část našich vedoucích národohospodářů hájí názor, že agrární krisi řešiti lze jen v rámci světového hospodářství. Část našich národohospodářů zastává názor, že agrární krise má býti řešena v rámci Evropy a část našich národohospodářů se domnívá, že agrární krisi možno řešiti v rámci střední Evropy. Jeden z našich nejlepších znalců agrárních poměrů a vedoucí národohospodář - sekční šéf A. Meisner - odpovídá na otázku, zdali agrární krisi dlužno řešiti ve světovém hospodářství, v Evropě nebo ve střední Evropě, těmito slovy: "Po etapách, a to nejdříve středoevropsky a mezitím v jednotlivých směrech také v rámci světového hospodářství."

Zcela správně poukazuje Meisner také na to, že vzhledem k veliké tísni, ve které se středoevropské zemědělství nyní nachází, je pro ně úplně vyloučeno, že by mohlo čekati na řešení agrární krise v rámci světového hospodářství. Podle dosavadního výsledku hospodářsko-politických snah Společnosti Národů jeví se takováto naděje naprosto neodůvodněnou. První návrh na hospodářské konferenci v Ženevě, jehož cílem bylo zlepšení situace evropského zemědělství, který chtěl docíliti přiznání všeevropských přednostních cel pro evropské zemědělské výrobky pro zabezpečení jejich přednostního použití k úhradě evropské potřeby, byl v Ženevě velmi rychle projednán ve smyslu naprosto negativním.

Přes tento neúspěch nesmíme přece hospodářsko-politickou činnost Společnosti Národů bez dalšího podceňovati. Konec vyjednávání stran cukru v Berlíně v lednu t. r. podal nám důkaz toho, že mezinárodní úmluvy přece lze sjednati.

Přes to hájíme také my s Meisnerem názor, že od úmluv v rámci světového hospodářství nelze mnoho očekávati pro domácí zemědělství. Amerika na příklad nevzdá se své výhody v pěstování pšenice, aby nadále zachovala možnost existence pěstování pšenice ve střední Evropě. Nebude lze na příklad očekávati od Argentiny, že se vzdá svého vývozu masa do Anglie ve prospěch chovu dobytka ve střední Evropě. Argentina dovedla prozatím jedině zlepšením chovu svého dobytka zvýšiti proti předválečné době trojnásobně svou výrobu masa a zřekla se dodnes rozmnožení stavu dobytka oproti době předválečné. Nesmíme vůbec očekávati, že se zámořské kraje, na základě úmluv v oboru světového hospodářství, jen tak beze všeho dalšího vzdají obrovského náskoku, kterého si dovedly získati. Obrovské plochy nové půdy, nejintensivnější využití všech pokroků techniky a vědy, velkolepé vybudování obchodní organisace, pronikavá standardisace všech do obchodu přicházejících zemědělských výrobků přivedly zámořské kraje na tak vysoký stupeň zemědělské výroby. Zámořské zemědělství mělo však také po ruce potřebný kapitál. Naše středoevropské zemědělství, které pracuje a vyrábí za zcela jinakých poměrů, nebude nikdy moci obstáti v soutěži se zámořskými státy bez přiměřené ochrany. Ale i mezi jednotlivými státy střední Evropy shledáváme zcela značné rozdíly ve výrobních poměrech, jejichž překlenutí již narazí na veliké obtíže. Jsme přesvědčeni, že Rusko nebude moci nadále - ryze k účelům své potřeby peněz - své výrobky vrhati na světový trh za ceny, které naprosto postrádají jakéhokoli podkladu hospodářské kalkulace.

Z tohoto krátkého, skutečnostem odpovídajícího vysvětlení může a musí také každý laik v oboru národního hospodářství a hospodářské politiky vyvoditi, že nelze upustiti od bezpodmínečné nutnosti vydatné ochrany středoevropského zemědělství proti mocné konkurenci zámoří, resp. sovětského Ruska, že se také bezpodmínečně musí této ochrany tomuto našemu zemědělství dostati.

Memorandum francouzského ministra věcí zahraničních, které bylo na jaře r. 1930 odevzdáno středoevropským státům Společnosti Národů, jednající o vytvoření organisace systému středoevropských spolkových států v naději, že by myšlenka Briandovy Panevropy mohla také středoevropské zemědělství v dohledné době přivésti k ozdravění, zanechalo bohužel právě pro tuto myšlenku málo místa. Briandova myšlenka Panevropy opírala se především o politické území a musila přirozeně rozvinouti obrovské množství těžkých politických problémů, jejichž zdolání dnes ještě musilo býti uznáno za neproveditelné. Rozdíly zájmů mezi vítěznými státy a poraženými státy musily logicky naraziti prudce na sebe. Myšlenku Briandovu dlužno nyní považovati za odbytou. V té příčině bude se zajisté také náš pan ministr věcí zahraničních musit přeorientovati.

Přesto však nesmí se sledování myšlenky, zříditi regionální hospodářsky politické zájmové společenství mezi středoevropskými státy jako prostředek a účel obnovy životní a vývojové schopnosti jejich zemědělství cestou svépomoci, považovati za odbyté. Dokud se nám neukáže jiná schůdná cesta, dokud se nám neukáže jiný slibný plán záchrany středoevropského zemědělství z jeho tak zoufalé situace, musíme také nadále sledovati naznačenou cestu.

Z 20.000 km nových celních hranic, které vytvořeny byly mírovými smlouvami, ukončujícími světovou válku, připadá daleko největší část na střední Evropu. Těmito novými celními hranicemi, zejména však roztříštěním bývalé rakousko-uherské monarchie, přetrženy byly jednoduše tisíceré, celá staletí staré hospodářské styky. Vznikla řada malých států, z nichž ani jediný nemůže se vykázati, byť jen přibližně podmínkami pro vybudování národního hospodářství, které by v harmonické spolupráci průmyslu, živnosti a zemědělství z vlastní síly svého obyvatelstva mohlo zabezpečiti třebas jen předválečnou úroveň životní míry. O nějakém zvýšení této úrovně nelze přece vůbec mluviti. Všechny tyto malé státy viděly a vidí se však nuceny činiti také všechno, co se jim zdá způsobilým, aby chránilo jejich zemědělství jakožto nejdůležitější pilíř jejich národního hospodářství. V této příčině Československo bohužel zaujímá prvé místo jako ten, kdo věčně pokulhává vzadu.

Největší stát střední Evropy, Německo, jest jednak velmi těžce zatížen válečnými břemeny a reparacemi, jednak utrpělo Německo také velmi citelné zmenšení svého území, kteréžto momenty podkopaly dřívější rovnováhu jeho národního hospodářství. Německo vidělo se nuceno na ochranu své těžce pasivní obchodní bilance vydati zvláštní opatření. Tímto způsobem byly některé středoevropské státy se smíšenou strukturou - průmyslovou a zemědělskou - obzvláště Německo, Rakousko a Československo přinuceny k snahám o agrární soběstačnost. Tyto státy musily všemi možnými prostředky chrániti domácí zemědělství. Německo dodnes poskytovalo svému zemědělství pokud možno nejlepší ochranu. Také Rakousko se více méně v této příčině snažilo co nejlépe. Československo při tom platí dodnes za toho, kdo pokulhává vzadu, jak jsem již poznamenal.

Poněvadž se však domácí výroba a domácí potřeba zemědělských výrobků navzájem nevyrovnávají, viděly se tyto státy nuceny, pro zemědělské výrobky, převyšující vlastní potřebu, oproti snahám po soběstačnosti u států, přicházejících v úvahu jako odbytiště, vynutiti sobě pokud možno dalekosáhlý odbyt přebytku. Jako prostředek k tomu slouží poskytování zjevných anebo skrytých vývozních prémií, které známe pod jménem "dovozních listů".

Tato opatření měla za následek protiopatření státu tím ohroženého, kterážto opatření však v jednotlivých státech středoevropských přinesla s sebou velké požadavky na státní pokladnu. Systematické úpravy dosavadní pouze umělé podpory vývozu jednotlivých středoevropských států je naléhavě potřebí. Tato úprava dá se však provésti jen ve vzájemné dohodě větší skupiny států, která při zeměpisné poloze hlavních zájemníků může právě býti jen středoevropská. Při snaze upraviti uvedené nynější neblahé poměry vytvořením středoevropského hospodářsky politického zájmového společenství bude nutno jednotlivým z těchto států zásadně za všech okolností přiznati právo všemožného samozásobení, i když také koncesemi bude nutno učiniti mnohý ústupek.

Sekční šéf Meisner hájí zajisté správné stanovisko, praví-li: "Co do úhrady potřeby agrárních výrobků v rámci tohoto hospodářsky politického zájmového společenství bude nutno rozeznávati 3 stupně, a to nejprve vlastní agrární výrobu každého jednotlivého státu tohoto zájmového společenství, pak agrární výrobu ostatních států tohoto zájmového společenství, a konečně, pokud se pak ještě jeví potřeba, agrární výrobu výrobních území, která nejsou účastná v tomto zájmovém společenství."

Jestliže směrodatní činitelé, kterým vytvoření takovéhoto hospodářsky-politického zájmového společenství střední Evropy bylo uloženo, budou míti na mysli toto odstupňování a jestliže sami toto odstupňování uznají za bezpodmínečnou nutnost, pak možno sotva se obávati, že se snahy po středoevropském řešení agrární krise zaběhnou v písku.

Máme-li na mysli koaliční snahy vyslovených agrárních států, které patří k středoevropskému prostoru hospodářskému, pak můžeme říci, že tyto snahy dovedly těmto státům přinésti výhody, které se nesmí podceňovati. K hospodářsky politickému ozdravění zemědělství těchto států však tyto snahy vésti nemohou.

Také od hospodářsky politického semknutí anebo společného postupu středoevropských průmyslových států bylo by lze očekávati pro jednotlivé obory jejich zemědělské výroby mnohé zlepšení. Značné a trvalé oslabení anebo dokonce řešení agrární krise by však od takovéhoto semknutí zajisté nebylo lze očekávati.

Podívejme se jednou na poměry, jakými dnes skutečně jsou. Hlavní dodavatelé světového trhu pro agrární výrobky, v prvé řadě Spojené Státy Americké, nespokojují se tím, že Evropu zaplavují svými agrárními produkty za ceny, s nimiž zemědělství středoevropských průmyslových států nikdy nemůže soutěžiti, nýbrž tvoří si způsobem protekcionistickým také vlastní průmysl, omezují dovoz výrobků středoevropských průmyslových států vysokými cly stále víc a více, ba připravují středoevropskému vývoznímu průmyslu v jeho dosavadních jiných odbytištích zničující soutěž a omezují tím kupní sílu konsumu středoevropských průmyslových států také pro výrobky jejich vlastního zemědělství. Dlužno považovati za danou skutečnost, že středoevropské průmyslové státy budou nuceny z části zmenšiti svou průmyslovou výrobu. Zemědělství těchto středoevropských průmyslových států má však mimořádně velký zájem na tom, aby toto zmenšení nešlo dále, nežli je právě zcela nevyhnutelno. Jako příklad: účinek nezaměstnanosti na odbyt našich zemědělských výrobků.

Čím větších výhod se dostává středoevropskému vývoznímu průmyslu od středoevropských agrárních států oproti soutěžícímu vývoznímu průmyslu jiných států, tím dříve bude možno zastaviti zmenšení našeho vývozního průmyslu. Stejný zájem na zachování a posílení kupní síly konsumu středoevropských průmyslových států má však také zemědělství středoevropských agrárních států. Analogický zájem má vývozní průmysl středoevropských průmyslových států na posílení kupní síly vlastního zemědělství a zemědělství agrárních států.

Hospodářská území, která při dosti veliké zeměpisné rozloze a přiměřeně vysokém počtu obyvatelstva umožňují zdravé, národohospodářským poměrům odpovídající vyrovnání mezi výrobou a potřebou jak zemědělských, tak také průmyslových výrobků, mohou ve středoevropské hospodářské prostoře vzniknouti právě jen semknutím agrárních a průmyslových států. Společného cíle bude lze zajisté docíliti tím rychleji, bude-li zde od začátku součinnost obou skupin.

Velká část obyvatelstva, hospodářskou krisí co nejkrutěji postiženého, prokazuje také dnes v tak převážně těžké době loyalnost ke státu více než pozoruhodnou. Jako parlamentní zástupcové části těchto vrstev obyvatelstva neseme za panující režim spoluzodpovědnost v době, ve které by zajisté bylo daleko pohodlnější přenechati jiným toto nadmíru nevděčné vykonávání vlády. Že však takovýto aktivismus zavazuje také všechny účastníky ve vládě k aktivitě skutku, zde jen zdůrazňuji, dlužno však pokládati za samo sebou zřejmé.

Naše vláda musí se především co nejlépe snažiti o to, aby hospodářskou politikou, která poměrům lépe odpovídá, v prvé řadě zabezpečila klid a pořádek ve státě, a aby přiměřenou hospodářskou politikou tento klid a pořádek také trvale zabezpečila.

Problém odstranění panující hospodářské krise nelze nikterak řešiti opatřeními, která jsou uvedena ve vládním prohlášení pana ministerského předsedy Udržala. Ve vládním prohlášení nepouští se ministerský předseda Udržal vlastně vůbec do řešení problému hospodářské krise.

Jsme si tím jisti, že problém všeobecně panující hospodářské krise nelze řešiti jen pomocí opatření, která má naše vláda na mysli. Hospodářská krise, kterou nyní v naší republice trpíme, nepostihuje přece výhradně náš stát; rozšířila se jako světová hospodářská krise a nelze ji tudíž řešiti jen pomocí opatření naší vlády. Opatření, která má na mysli naše vláda, mohou přivésti a přivedou, budou-li co nejdříve podle plánu prováděna, zajisté zmírnění následků krise, což zajisté také již dlužno považovati za uznání hodný čin a uznání hodnou snahu. Řekl jsem při poznámce k vládnímu prohlášení stran opatření, která naše vláda dosud učinila v zájmu našeho domácího zemědělství, že o této kapitole pojednám ještě trochu blíže. Jisto je, že naše zemědělství ze slibných opatření naší vlády ve skutečnosti dodnes praničeho nepocítilo. Ubezpečovali nás na jaře 1930 na všech stranách, že se budou poctivě snažiti, aby se učinila taková opatření, aby sklizeň r. 1930 byla zabezpečena. Ale co se ukázalo? Sklizeň r. 1930 byla pro naše zemědělství ztracena.