Volební kraj jedenáctý
se sídlem krajské volební komise v Užhorodě volí 5 senátorů a rozděluje se v tyto volební okresy:
1. Volební okres prvý
tvoří město Užhorod, správní okres Užhorod (venkov), kromě obcí, které dříve patřily k bývalému slúžnovskému okresu Seredné, kromě obcí Botfalva, Homok, Katergeň, Koncovo, Minaj, Šišlovce a Tarnovce, kteréjsou zařazeny do volebního kraje desátého a kromě obcí Huta, Jovra, Kamenica nad Uhom, Lekart, Nevické a Onokovce, které jsou zařazeny do volebního kraje devátého, dále správní okres Perečín kromě obcí Dumbrinič, Novoselica a Perečín, které jsou zařazeny do volebního kraje devátého, dále správní okres Berezný Velký kromě obcí Berezný Malý, Berezný Velký, Bystrý, Domašín, Kňahynín, Kostrina, Lubňa, Mirča, Soľ, Stričava, Služica Nová, Služica Stará, Užok, Volosijanka, Záhorb a Zavosina, které jsou zařazeny do volebního kraje devátého, dále správní okres Svalava a konečně ze správního okresu král.-chlumeckého obce Ašvaň, Rátovce Malé a Rátovce Velké, jež leží na východ od demarkační linie (která podle čl. II. Generálního statutu pro organisaci a administraci Podkarpatské Rusi tvoří dočasnou hranici mezi Slovenskem a Podkarpatskou Rusí), jež však dočasně spravovány jsou zemským úřadem v Bratislavě.
2. Volební okres druhý
tvoří město Mukačevo, správní okres Mukačevo (venkov) a ze správního okresu užhorodského ony obce, které dříve patřily k bývalému slúžnovskému okresu Seredné.
3. Volební okres třetí
tvoří správní okresy Berehovo, Sevluš a Tršava.
4. Volební okres čtvrtý
tvoří správní okresy Chust a Volové
5. Volební okres pátý
tvoří správní okresy Ťačovo a Rachov.
Varianta.
§ 46.
(2) Volič smí přeškrtnouti číslici označující řadové číslo, které podle § 31 obdržela strana kandidující tohoto kandidáta, a napsati namísto ní číslici, kterou tímto způsobem obdržela jiná strana podavší kandidátní listinu, byť v jiném volebním kraji.
(3) Jiné hlasovací lístky, než úředně rozmnožené, nebo lístky, ve kterých jméno kandidátovo bylo změněno nebo vyškrtnuto, jsou neplatné.
(4) Jiné škrty, změny nebo výhrady zůstanou nepovšimnuty.
§ 52.
V odst. (2) se připojí tato další věta: Při tom počítá do součtu hlasů odevzdaných jednotlivým stranám také takové hlasovací lístky, na kterých volič změnil podle § 46 odst. 2. řadové číslo strany, která kandiduje voleného jím kandidáta.
§ 58.
V odst. (3) se připojí tato další věta: Při tom se hlasovací lístky, na kterých volič změnil podle § 46, odst. 2. řadové číslo strany, počítají jako hlasy té strany, jejíž řadové číslo (§ 31) volič napsal na hlasovací lístek namísto řadového čísla strany, která kandidovala voleného jím kandidáta.
Důvody.
Proti systému vázaných kandidátních listin, který je základem našich volebních řádů, ozýval se odpor již v době, kdy se tyto volební řády tvořily, a po zkušenostech téměř desítileté jejich praxe tento odpor nejen že nezeslábnul, nýbrž naopak zřejmě zesílil. Voličstvo nelibě nese, že podle platných volebních řádů nemá možnosti rozhodnouti se svobodně pro toho či onoho kandidáta a že i pořadí kandidátů, důležité pro jich zvolení, určují navrhovatelé sami již při podání kandidátních listin.
V senátě již dvakráte byl dán podnět k tomu, aby volební řády do obou zákonodárných sborů byly změněny tak, aby byla voličům dána možnost volněji, než je tomu podle platného práva, rozhodovati hlasovacími lístky přímo o osobě zvoleného. Stalo se tak již v prvním volebním období návrhy býv. senátora dra Otakara Krouského čís. tisku 2205 a 2206 a v druhém volebním období návrhy téhož senátora čís. tisku 4 a 5, avšak k pojednání těchto návrhů nedošlo.
Návrhy dra Otakara Krouského správně vycházejí od ustanovení § 8 a 13 ústavní listiny, kde jsou dány směrnice pro volební řády do obou sněmoven Národního shromáždění. Zejména zásada poměrného zastoupení musí zůstati základem každé budoucí úpravy těchto volebních řádů. Na této basi se Dr. Ot. Krouskému naskytovala dvojí možnost reformy: buď upustiti od vázanosti kandidátních listin při zachování systému vícejmenného a připustiti škrty, změnu pořadí a výběr z různých kandidátních listin, anebo přijati systém jednojmenný a přizpůsobiti jej zásadě poměrného zastoupení. Dr. Otakar Krouský se rozhodl pro druhý způsob, uvědomiv si správně, že při prvém by byla umožněna dekapitace vůdců stran zásahem politických odpůrců, že by kromě toho byly vyvolávány osobní závody mezi kandidáty jednotlivých stran i pomocí prostředků podloudných a že by pak o pořadí zvolených kandidátů jednotlivých stran často nerozhodovala většina, nýbrž jen nepatrná menšina. Zajisté nelze si nepovšimnouti ani obtíží, které by se tu vyskytovaly při sčítání takových roztříštěných hlasů.
Jednotlivé způsoby volení, spočívající na soustavě jednojmenné, zachovávající však při tom zásahu poměrného zastoupení, uvedl dr. Ot. Krouský v odůvodnění svých zmíněných návrhů. Budiž nám dovoleno jeho výstižný přehled zde pro informaci opakovati a doplniti jej podle elaborátu, který nám dal pro tento návrh k disposici.
Jako původce jednojmenného systému a snad poměrného zastoupení vůbec jmenuje se1) Angličan Thomas Hare.2)
1
) Dr Ernst Cahn: Das Verhältniswahlsystem in den modernen Kulturstaaten (Berlin 1909), str. 255 a násl.2
) Návrh tento vyložil Hare soustavně ve svém spise >The election of representatives< (Londýn 1859).Podle něho jest celá země jediným volebním okresem. Každý volič má právo odevzdati hlas jednomu kandidátovi. Počet všech odevzdaných hlasů dělí s počtem mandátů, podíl jest kvotient volební. Hlasy postupně vyňaté z urny přičítají se jednotlivým kandidátům. Jakmile hlasy některého kandidáta dosáhly kvotientu, jest kandidát zvolen. Ostatní hlasy odevzdávané zvolenému kandidátu přišly by na zmar. Aby se tak nestalo, jest volič oprávněn mimo osobu na prvém místě vyvolenou, napsati na hlasovací lístek jméno druhé, pak třetí atd., a to k tomu cíli, aby pro případ, že by kandidát, na prvém místě vyvolený, již kvotientu dosáhl, hlas jeho připadl k dobru tomu kandidátovi, jehož jméno volič napsal na místo druhé; je-li také ten již dříve zvolen, kandidátovi napsanému na hlasovacím lístku v pořadí třetím atd. Postup ten se opakuje tak dlouho, až jsou všechny mandáty obsazeny. Nejsou-li po sečtení všech hlasovacích lístků všecky mandáty obsazeny, prohlásí se na zbytek mandátů za zvolené ti, kdož relativně obdrželi největší počet hlasů.
Tato soustava Hareova, jež zavedena byla nejprve v Dánsku,3) má tu vadu, že na výsledek volby může míti vliv náhoda, v jakém pořadí se hlasovací lístky vyjímají z urny, resp. které hlasy eventuálně dříve se uplatní. Proto byla navrhována různá zlepšení systému Hareova.
3
) Zákon ze dne 2. října 1855, podaný ministrem Andreaem.Tak Švýcar Rothpelz navrhl, aby se prvé čtení provedlo podle systému Hareova, jakmile se však takto sečtou všecky hlasovací lístky, jest po druhé začíti se sčítáním hlasů pro kandidáty na druhém místě volené, pokud ovšem nezní na jméno kandidáta, jenž již před tím dosáhl kvotientu a byl tedy zvolen, nebo pokud nebyly jako hlasy eventuální již v prvém čtení některému kandidátovi připočítány.
Později vyvíjely se soustavy jednojmenné také tím směrem, že tvoří již celá země (širší volební obvod) jediný okres volební, nýbrž že země (obvod, kraj) dělí se v tolik okrsků, kolik připadá na širší volební obvod mandátů. Aby rozsah těchto úvodních slov příliš nevzrostl, buďtež zde zaznamenány toliko některé takové systémy z doby novější a jejich uplatnění v praksi.
Na podkladě takového systému podala v Sasku vláda (dekretem z 15. října 1907, čís. 12) návrh na změnu volebního řádu do druhé komory saského parlamentu. Podle tohoto návrhu z 82 poslanců volí se 42 poslanci podle zásad poměrného zastoupení (40 poslanců vysílají větší města). Poměrné zastoupení uspořádáno jest tak, že v celé zemi tvoří každý politický okres (a dva okresy městské) okres volební. Kdo míní v některém volebním okresu kandidovati, má u okresního politického úřadu prohlásiti a) že případnou volbu přijme, b) ke které straně se hlásí. Nikdo nemůže kandidovati v několika volebních okresích. Nevyhoví-li kandidát prvé podmínce, jest kandidatura jeho neplatná. Nevyhoví-li kandidát druhé podmínce, jsou sice hlasy jemu odevzdané platné, nemá ovšem výhody, aby případné hlasy některého kandidáta stejné politické barvy z jiného volebního okresu přispěly mu k získání mandátu podle poměrného zastoupení, čili jinak: musí si získati ve svém volebním okresu takový počet hlasů, aby dosáhl volebního čísla. Volební číslo vypočte se tím způsobem, že se počet všech hlasů v zemi odevzdaných dělí počtem mandátů. Počet hlasů, všem kandidujícím příslušníkům každé strany připadlých, dělí se volebním číslem, a podíl značí počet mandátů jednotlivými stranami získaných. Nejsou-li všecky mandáty na ráz obsazeny, rozhodne o zbytcích mandátů relativní většina, to jest připadnou zbývající mandáty postupně těm stranám, jež obdržely největší zbytky hlasů. Mezi kandidáty téže strany má přednost kandidát, jenž obdržel větší počet hlasů před tím kandidátem, jenž obdržel menší počet hlasů. 4) Proti tomuto systému volebního řádu lze namítnouti, že nezabraňuje, aby se k straně hlásili kandidáti nevítaní, proti vůli strany. Pokud jde o pořadí, v němž jsou kandidáti téže strany zvoleni, jest jistě nevýhodou různý počet voličů v jednotlivých okresích volebních, má-li míti přednost ten kandidát, jenž číselně obdržel více hlasů.
4
) Tato vládní osnova, pokud šlo o navrhovaný systém poměrného zastoupení, nebyla v Sasku schválena. Zákon saský (z 5. května 1909, č. 36) přijal princip většinový a zamítl vůbec zásady poměrného zastoupení. Při jednání o vládním návrhu nebyly proti navrhovanému systému navrhovány jiné zásady poměrného zastoupení, nýbrž pro odmítnutí vládního návrhu rozhodly důvody rázu politického.V diskusi vedené o volební reformě v českém tisku pro systém souhlasný s tímto saským vládním návrhem z r. 1907 vyslovili se inž. Fr. Schwarz v >Českém slově<, K. Moudrý v >Stráži československého socialismu< a K. Policar v >Národní Demokracii<. Inž. Fr. Schwarz v >Českém Slově< (1919) doporučil souhlasně s vládním návrhem saským, aby kandidátovi dáno bylo na vůli zvoliti si politickou stranu; později však od tohoto návrhu upustil. Podnět Schwarzův liší se od vládního návrhu saského potud, že připouští, aby kandidát kandidoval současně v několika volebních okresích, a že dává voliči na vůli, aby odevzdal hlas i kandidátu z jiných volebních okresů širšího volebního obvodu. Touto poslední odchylkou vrací se inž. Schwarz k podstatě svrchu zmíněného systému Hareova s tím rozdílem, že volič nemá možnosti dáti subsidiárně nadbytečný hlas jinému kandidátovi. Volební okresy, v něž se širší volební obvod dělí, měly by tedy míti pode názoru Schwarzova jen povahu rozdělení pomocného.
Podobný jednojmenný systém poměrného zastoupení, jenž dělí širší volební obvod ve volební okresy s výlučnými kandidaturami jednotlivých osob, navrhl německý konsul Gustav v. Hartmann ve spisu >Ein neues Wahlverfahren< (Berlín 1906). Návrh jeho dává voliči právo, aby na hlasovací lístek napsal jednak jednu z osob kandidujících v okresu, jednak jméno některé z kandidujících stran, při čemž nemusí vyvolená strana souhlasiti se stranickou příslušností vyvoleného kandidáta. Volební číslo se vypočte jako při návrhu saském a sčítají se nejprve hlasy osobní, pak hlasy stranám odevzdané. Nedostačí-li hlasy osobní, připočtou se jednotlivým kandidátům doplňkem a podle výše hlasů osobních postupně hlasy té strany, k níž se kandidáti přihlásili. Zvolen jest ten, kdo dosáhl volebního čísla. Návrh Hartmannův snaží se odstraniti tu domnělou vadu podobných systémů jednojmenných, že může míti jeden volební okres dva neb několik zvolených poslanců (ovšem z různých stran), kdežto jiný volební okres z téhož kraje nemá pak poslance vůbec. Hartmann zabránil takovému výsledku za cenu, že z jednotlivých stran vítězí kandidát počtem hlasů slabší a propadá kandidát nejsilnější, což je zajisté nesrovnalost mnohem povážlivější. Domnělé vady Hartmannem vytýkané netřeba se podle našeho mínění obávati, neboť poslanec, zvolený hlasy svého okresu není při volbě podle poměrného zastoupení jen poslancem dotčeného okresu, nýbrž poslancem za celý širší volební obvod.
Když se ve sněmu býv. království Českého v r. 1908 u českých poslanců projevila snaha o všeobecné, rovné a přímé právo hlasovací s poměrným zastoupením, nezvolili navrhovatelé soustavu vázaných kandidátních listin, ani jiný ze systémů t. zv. vícejmenných, nýbrž rozhodli se pro systém jednojmenný. V I. výročním zasedání sněmu království Českého byly podány současně dva návrhy na změnu volebního řádu do sněmu: návrh dra Eduarda Koernera a soudruhů z 15. září 1908 (tisk XLVI., čís. 407 sněm.) a návrh dra Karla Baxy, Václ. Choce, Václ. Klofáče a soudruhů z téhož dne (tisk XLVII., čís. 408 sněm.). Oba tyto návrhy zakládají se na stejném systému. Politické strany ohlašují podle obou návrhů u úřadu předem hromadně kandidátní listiny, a návrh Baxův připouští též, aby i jednotlivec ohlásil předem u úřadu svoji kandidaturu. Avšak ani jeden z obou návrhů nevylučuje platnost hlasů pro ty kandidáty, kteří ani na jedné z úředně podaných kandidátních listin nebyli uvedeni (t. zv. divoké). Jak Koernerovi, tak Baxovi jest pro výpočet poměrného zastoupení celá země jediným volebním obvodem, přece však rozděluje zemi v tolik volebních okresů, kolik jest ve volebním obvodu (zemi) voliti poslanců. Tyto volební okresy pak - jako podle zmíněného souhlasného podnětu Schwarzova - mají povahu pouhého rozdělení pomocného. Volič kteréhokoli okresu není omezen na kandidáty pro dotčený volební okres vyhlášené, tím méně, poněvadž ani návrh Koernerův, ani návrh Baxův nezná kandidatur (kandidátních listin) výlučně pro některý volební okres platných, nýbrž jména všech kandidátů na kandidátních listinách uvedená platí pro celou zemi, všecky okresy. Volič kteréhokoli volebního okresu může si kteréhokoli kandidáta vybrati a platně napsati na hlasovací lístek i taková jména osob volitelných, která na žádné kandidátní listině uvedena nejsou. Každý volič napíše na hlasovací lístek jméno jediné.
Konečné skrutinium výsledku volebního provádí se podle návrhu Koernerova takto: Zjistí se především, mnoho-li platných hlasů bylo v celé zemi odevzdáno. Suma těchto hlasů dělí se počtem poslanců, jež jest voliti, a zjistí se takto tak zv. prvý podíl (prvý kvocient, prvé volební číslo). Nyní roztřídí se odevzdané hlasy podle jednotlivých kandidátů a zjistí se, kolik který kandidát obdržel hlasů. Poté se zkoumá, zdali ten který kandidát je jmenován v některé kandidátní listině platně podané registrovanou stanou. (Návrh Koernerův zavádí registrování politických stran u zemské volební komise. Jména kandidátů v jednotlivých kandidátních listinách platně navržených seřadí se podle stran, a to pořadem, jak kandidáti po sobě nejvíce hlasů obdrželi, počínajíc počtem nejvyšším; pořídí se takto seznamy kandidátů jednotlivých stran a sečte se počet hlasů připadnuvších kandidátům té které strany, čili té které straně. Kandidáti, kteří na žádné z kandidátních listin, úředně podaných, nebyli uvedeni (>divocí<), seřadí se zvlášť podle počtu hlasů v seznam >divokých<. Především se zkoumá a zjistí, kteří divocí kandidáti a které registrované strany kandidátní listiny podavší obdrželi aspoň tolik hlasů, mnoho-li obnáší >prvý podíl<. Divocí kandidáti, kteří obdrželi alespoň tolik hlasů, mnoho-li obnáší >prvý podíl<, jsou zvoleni. Hlasy připadší ostatním divokým kandidátům, jakož i stranám, jež nedosáhly ani prvého podílu, jsou bezúčinnými a odečtou se spolu s hlasy, jež připadly zvoleným kandidátům divokým. Zbytek hlasů dělí se nyní počtem mandátů posud neobsazených, rozmnožených však o jeden a zjistí se takto >druhý podíl<. Tímto druhým podílem dělí se postupně sumy hlasů, které připadly té které registrované straně, kandidátní listinu podavší a podíly, které dělením tímto vyjdou, značí počet mandátů, jenž té které straně připadnouti má. (V dalším určuje osnova Koernerova, jak se rozvrhnou zbývající mandáty, nebyly-li v prvém skrutiniu obsazeny.) Když takto bylo stanoveno, mnoho-li té které straně mandátů připadá, prohlásí se za zvolené poslance ti její kandidáti, kteří, jsouce na její kandidátní listině platně navrženi, obdrželi po sobě nejvíce hlasů, až počet mandátů straně připadnuvších jest vyčerpán. Ostatní kandidáti jsou pořadem náhradníky, kteří nastupují, uprázdní-li se mandát poslance dotčené strany. Uprázdní-li se mandát, který náležel zvolenému >divokému< kandidátovi, zůstane mandát po zbývající dobu zasedání sněmu neobsazen. Na stejných základních zásadách vypracován byl současně návrh Baxův, jenž se od návrhu Koernerova liší pouze odchylným doplňováním mandátů v prvém skrutiniu neobsazených a tím, že všechny kandidatury samostatné (nikoli hromadně politickými stranami neb volebními výbory ohlášené), tvoří podle návrhu Baxova společnou skupinu, k níž se přihlíží při rozvrhu mandátů tak, jako ke straně jediné. Za zvolené z této skupiny prohlásí se postupně ti, kteří obdrželi nejvíce hlasů. Návrh Baxův nezavádí registrování stran; rovněž neřeší obsazování uprázdněných mandátů náhradníky a ponechává v platnosti dosavadní volby doplňovací. Ani návrh Koernerův, ani návrh Baxův, ani současná vládní předloha podaná v I. výročním zasedání sněmu království Českého 8. října 1908 (tisk CLXXI., čís. 555 sněm.) nebyly projednány. Tato vládní předloha připojovala k dosavadním kuriím novou všeobecnou kurii a zamýšlela děliti poslance všech kurií kromě kurie velkostatkářské na volební sbor poslanců německé národnosti. Promyšlený návrh Koernerův a pozoruhodný návrh Baxův z r. 1908 předčí soustavy poměrného zastoupení později u nás uzákoněné. Nezabraňují ovšem tomu, aby skvělá jména předních kandidátů hlasy nadbytečně jim připadlými nezískávala mandát kandidátům téže strany, kteří by si mandátu uhájiti nedovedli, kdyby je strana kandidovala výlučně v některém okresu. Oba návrhy volebního řádu pro sněm bývalého království Českého mohly snadněji učiniti širším volebním obvodem celou zemi, a nebylo tehdy také třeba čeliti nepříznivým účinkům veliké roztříštěnosti, jako dnes při složitém stranicko-politickém i národnostním rozvrstvení voličstva Československé republiky.
Také volební řád do Folketingu v Dánsku z doby poválečné (zákony z 11. dubna 1920, čís. 139, z 28. června 1920, č. 255 a z 30. srpna 1920, č. 467) zachovává zásady jednojmenné soustavy Hareovy a spojuje skrutinium listin s volbou jednotlivců. Provedení volby podle těchto dánských volebních řádů jest dosti složité. O podrobnostech lze se dočísti v článku prof. dra Arnošta Krause ve >Sborníku zahraniční politiky< roč. I., č. 13. a výňatek z textu cit. dánských zákonných ustanovení obsažen jest v českém překladu sekč. rady dra Schmiedta v důvodové zprávě ústavně-právního výboru poslanecké sněmovny Národního shromáždění republiky Československé k zákonu z 15. října 1925, č. 205 Sb. z. a n. (tisk posl. sněm. I. vol. obd. čís. 5291).
Základy systému jednojmenného s rozdělením volebního kraje v tolik volebních okresů, kolik kraj volí poslanců, byly přijaty volebním řádem v Jugoslavii (zákon z 3. září 1920 novelisovaný zákonem z 27. června 1922). Původní návrh Marinkovičův prováděl zásadu jednojmenného systému důsledněji. Při projednávání osnovy ve skupštině zvítězila snaha zabezpečiti mandáty vůdcům, a dnes platný zákon jugoslavský má asi tento obsah: Volební kraj dělí se v okresy. Kandidátní listina označí předem, kdo jest v celém kraji nositelem listiny, dále uvede se v kandidátní listině pro každý volební okres zvláště a výlučně kandidát poslanectví a jeho náhradník. Kandidát poslanectví a jeho náhradník mohou kandidovati nejvýše ve dvou volebních okresích; nositel listiny nemůže býti současně kandidován v žádném volebním okresu za poslance nebo jeho náhradníka. Při volbě má každá strana ve volební místnosti svou urnu, volič vloží ruku postupně do všech uren a do jedné z nich pustí kuličku. Tím jest nucen rozhodnouti se pro některou z volebních stran, a ovšem hlas jeho platí současně jak nositeli listiny, tak kandidátu poslanectví, tak kandidátu náhradnictví. Tito tři kandidáti jsou tedy nerozlučně svázáni. Podle methody belgického právníka d'Hondta5) rozdělí se mandáty mezi jednotlivé strany. Z každé strany zvolen jest v přední řadě nositel listiny a v dalším pořadí teprve ti kandidáti poslanectví (a náhradnictví), na jichž jména soustředěn byl v příslušném volebním okresu větší počet hlasů. 6) Poněvadž podle tohoto systému volič nemohl by odpoutati nositele listiny od kandidáta poslanectví a od kandidáta náhradnictví, sotva taková volební reforma plně uspokojí snahy voličstva po svobodné volbě, a takový systém neodstraní výtky, že na jméno a hlasy prvého kandidáta může získati mandát méně způsobilý i proti pravé vůli voličů.
5
)Victor d'Hondt: Systéme pratique et raisonné de la représentation proportionelle (Brusel 1882).6
) O takovém systému >podvojných kandidatur okresních, záležejícím v tom, že předurčený vůdce krajské volební listiny byl by kandidován ve všech volebních okresích téhož kraje na místě prvém a v příslušném okresu povolaný kandidát na místě druhém<, psal dr R. Kobosil v >Národních Listech< (19. srpna 1925) a uváděl tam, že na tento systém upozornil poslanec dr Karel Kramář v ústavně-právní komisi strany národně-demokratické.Říšská vláda německá říšským ministrem vnitra drem Jarresem předložila 21. srpna 1924 za souhlasu říšské vlády říšskému sněmu německému (Verhandlungen des Reichstages číslo tisku 445) návrh na změnu říšského volebního řádu. Ačkoli tento návrh nestal se zákonem, přece jest jej zaznamenati jako doklad toho, že také v Německu projevují se vážné snahy po opětném sblížení poslance s voličstvem. Podle tohoto říšského-německého vládního návrhu rozděluje se říše na 16 svazů volebních okresů. Svazy dělí se pak na 6 až 18 volebních okresů a celá říše má 156 volebních okresů. Kandidátní listina pro volební okres (Kreiswahlvorschlag) obsahuje jména nejvýše dvou kandidátů a název listiny (Kennwort). Listiny, jež mají stejný název, nebo listiny, jež navrhovatelé výslovně sdružili, tvoří ve svazu volebních okresů jednu skupinu volební (Gruppe verbundener Wahlvorschläge). Volič, jemuž se doručí hlasovací lístek, obsahující všecky kandidátní listiny, označí křížkem neb jinak, kterou z kandidátních listin volí. Nemá tedy volič možnost volby mezi prvým či druhým kandidátem téže listiny. Při skrutiniu sčítají se nejprve hlasy připadnuvší v celém svazu každé skupině a přidělí se ve svazu každé skupině tolik mandátů, kolikrát je počet získaných hlasů skupiny dělitelný 75.000. Za zvoleny se považují ti kandidáti, na něž pořadem připadl největší počet hlasů; při tom druhému z kandidátů téže listiny počítá se polovina hlasů na kandidátní listinu soustředěných. Z toho je vidno, že druhý kandidát může býti zvolen vedle prvého kandidáta jen při zvláště dobrém úspěchu kandidátní listiny: předčí-li na příklad přiznanou mu polovinou hlasů ve svazu jiného prvého kandidáta téže politické barvy, který by jinak sám získal mandátu. Jak prvému, tak druhému kandidátu může však kandidující strana zvýšiti chance tím, že je kandiduje zároveň v několika volebních okresích téhož svazu. Zbytky hlasů, na něž se nedostalo mandátu ve svazcích, jsou odkázány ve prospěch říšských kandidátních listin (Reichswahlvorschlag). Při skrutiniu těchto říšských kandidátních listin sčítají se ve prospěch každé kandidátní listiny zbytkové hlasy z celé říše a tento součet dělí se 75.000. Podíl určuje počet mandátů, jež každé říšské kandidátní listině připadne. Z jednotlivých kandidátních listin obdrží mandáty ti kandidáti, kteří mají na říšské kandidátní listině přednější pořadí; při skrutiniu říšských kandidátních listin zachovává tedy vládní návrh říšsko-německý zásadu přísně vázaných kandidátních listin a chce tím zabrániti dekapitaci vůdců nebo odborníků. Je-li tímto způsobem obsazeno méně než 399 mandátů, přiznají se zbývající mandáty postupně říšským kandidátním listinám nejsilnějším; bylo-li by snad obsazeno mandátů nad počet 399, restringuje se podobně počet mandátů. Za odstupujícího poslance, pokud byl zvolen ve svazu, nastupuje postupně ten kandidát (náhradní), který ve svazu obdržel největší počet hlasů. Odstoupí-li poslanec zvolený z říšské kandidátní listiny, nastupuje pořadem nejbližší kandidát z říšské kandidátní listiny. Nenastupuje tedy za odstupujícího poslance, zvoleného z kandidátní listiny pro volební okres, druhý kandidát téže listiny okresní, leč jen v tom jediném případě, že jeho kandidátní listina nebyla při volbách sdružena se žádnou jinou kandidátní listinou téže politické barvy. Z tohoto říšsko-němec. vládního návrhu jest jen ještě zaznamenati ustanovení, že z kandidátní listiny říšské nemůže býti zvoleno více poslanců, než kolik jich bylo zvoleno z kandidátních listin téže politické barvy ve svazcích volebních okresů. Tím se má čeliti přílišné roztříštěnosti parlamentních zástupců.
Na podobných zásadách vybudován a uzákoněn byl v r. 1920 volební řád do zemského sněmu bavorského. V Bavorsku ze 180 poslanců volí se v okresích 163 poslanců. Země se dělí na 133 okresů, z nichž v některých okresích volí se po dvou poslancích, v jiných po jednom. Podle toho volič odevzdává hlas jednomu nebo dvěma kandidátům a má na vůli vybrati si v kterémkoli okresu kteréhokoli kandidáta z některé stranami podané kandidátní listiny. Kandidátní listina může obsahovati až 180 jmen kandidátů. Při skrutiniu se nejprve sečte, kolik platných hlasů bylo odevzdáno, kolik platných hlasů bylo soustředěno na jednotlivé kandidátní listiny, a kolik podle poměrného zastoupení připadlo každé kandidátní listině mandátů. Pak se určí, kolik připadlo hlasů jednotlivým kandidátům a prohlásí se z jednotlivých kandidátních listin za zvolené ti kandidáti, kteří obdrželi pořadem největší počet hlasů. Možné dekapitaci vůdců resp. odborníků čelí bavorský volební řád tím, že podle stejného poměru přenechává stranám, aby prostřednictvím podavatele kandidátní listiny jmenovaly poslance na místa zbývajících 17 volbou neobsazených mandátů. Bavorský volební řád shoduje se, jak vidno, v hlavních zásadách se shora zmíněnými návrhy podanými r. 1908 na sněmu býv. království Českého.