V §u 212 část osmá (Všeobecná a závěrečná ustanovení) odstavec 1. bude zníti:

Služební požitky a právní nároky zaměstnanců veřejnoprávních korporací a ústavů, na něž se vztahuje § 19 zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. upraví se podle zákona 103/26 Sb. z. a n. s příslušnými doplňky podle tohoto zákona.

Vláda se zmocňuje, aby řídíc se § 17 (Úprava poměrů učitelstva obecných a občanských škol podle norem pro státní učitele), díl III. zákona ze dne 24. červena 1926, č. 104 Sb. z. a n. použila všech změn, plynoucích z tohoto zákona na příslušná ustanovení citovaného učitelského zákona a cestou administrativní uvedla v soulad korespondující paragrafy.

Vláda se zmocňuje, aby řídíc se ustanovením §u 17, odst. 2. a §u 32, zákona č. 104/1926 (Učitelská zákon) Sb. z. a n. upravila odpočivné a zaopatřovací platy učitelských osob, uvedených v §u 1 posléze citovaného zákona ve smyslu článku LXX. tohoto zákona (podle doplněného §u 153, 2. odstavec, zákona č. 103 1926 Sb. z. a n.).

Vládě se ukládá, aby obdobně, jak je uvedeno v článku LXX. tohoto zákona (podle doplněného §u 153, 2. odstavec zákona 103/1926 Sb. z. a n.) upravila odpočivné a zaopatřovací platy všech ostatních zaměstnanců ve výslužbě a pozůstalých po nich, pokud by se na ně byl vztahoval § 210, zákona č. 103/1926 Sb. z. a n. (Platový zákon).

Odpočivné a zaopatřovací platy zaměstnanců veřejnoprávních korporacích a ústavů, na něž se vztahuje § 19, zákona č. 394/1922 Sb. z. a n. upraví se podle zákona č. 103/1926 Sb.z. a n. za obdobného použití ustanovení článku LXX. tohoto zákona (podle doplněného §u 153, 2. odstavce zákona č. 103/1926 Sb. z. a n.).

Vládě se ukládá, aby příslušnými nařízeními upravila a přizpůsobila ustanovením článku LXX. tohoto zákona (podle doplněného §u 153, 2. odstavec, zákona č. 103/1926 Sb. z. a n., dále podle §§ 154, 155, 158, 159, 160, 161, 162, 163 posléze uvedeného zákona, také jiné odpočivné a zaopatřovací příjmy, jako různé renty, provise a dary z milosti.

Zákon nabývá účinnosti dnem vyhlášení a provedou jej všichni členové vlády.

Návrh sleduje dvojí účel: 1 Dosaditi komisi složenou ze zástupců úřadů, parlamentu a rámcových organisací odborových, jež by k ústavnímu projednání připravila změny nutné v platovém zákoně, zejména valorisaci základních platů, otázku titulů, soudcovské platy a j. v., dále 2. vyřešiti bezodkladně některé nedostatky platového zákona, jež nesnesou průtahů, zejména obnovení automatického postupu, byť by v jiné formě, přizpůsobené struktuře platového zákona, otázku staropensistů a j. v.

Je jisto, že úprava platů základních vyžádá si delšího času, neboť je to otázka spojená také s úhradou a to nikoli nepatrnou, a pak nesmí se zapomínat, že valorisací platů vyniká okamžitě otázka nového druhu pensistů, kterou nesmíme nechat nepovšimnutu, dokud nebude alespoň vyřešen problém dosavadních staropensistů. A dále je jisto, že otázkou úpravy základních platů a vším tím, co s ní souvisí, nemůže se zabývati pouze nějaká užší komise složená výhradně z úředníků, aniž by do věci neměl zasáhnouti činitel nejpovolanější, t. j. parlament a konečně aby tu nemohly také spolupůsobit zástupci zaměstnanectva, o nějž tu přece v prvé řadě jde, nýbrž že bude třeba zříditi novou komisi, složenou ze všech činitelů na věci zúčastněných: úřadů (vlády), jakožto quasi zaměstnavatele, dále parlamentu, jakožto zástupce lidu a toho, jenž musí povoliti prostředky a konečně zaměstnanců. Není přece možno, aby zaměstnanci byli postaveni před hotový fakt a stejně není možno, aby elaborát byl vypracován kdesi v nejužším kruhu úředním a byl odevzdán do rukou zástupců s poznámkou, že se na něm nesmí nic měnit a když, tak pouze zcela nepatrně. Máme za to, že podobný jednostranný akt ve věci tak neobyčejně důležité a vážné, jako je úprava platů, není možným a že bude postupováno napříště demokratičtěji než se to dělo dosud. Platový zákon i systemisace jsou toho nejlepším dokladem, jak se postupovati nemá a jak při jiném postupu mohlo býti zabráněno četným zbytečným výtkám a také nedostatkům, kdyby tu bylo porozumění pro spolupráci oněch třech jmenovaných činitelů. Byl tu sice učiněn náběh k podobné spolupráci zřízením t. zv. normalisační komise, náběh však zcela nepodařený, neboť ze spolurozhodování vyloučen byl element nejdůležitější, t. j. parlament (snad v Československé republice je parlament jakožto representant lidu dosud elementem nejdůležitějším) a dále zástupci personálu byli do jmenované komise povoláni opětně jednostranným aktem vlády, takže personálem nejsou vlastně uznáváni za jich zástupce a konečně bezvlivnost těchto t. zv. mimoúředních znalců je tak eklatantní, že nemají pro věc samu naprosté ceny, vždyť komise se vůbec nesvolává a s posléze uvedenými mimoúředními znalci nikdo nejedná a snad nikdo vůbec ani nemluví.

Podle opětných a opětných prohlášení vlády (ministerských předsedů) normalisační komise měla býti zřízena v důsledku zákona o úsporných opatřeních ve veřejné správě. I tento postup byl úplně pochybný. V citovém zákoně, mimochodem řečeno, již v prosinci r. 1924 odhlasovaném, dočítáme se v §§ 1 a 2 řadu úkolů, jež budou nutny pokud jde o zjednodušení organisace a stanovení normálního počtu pracovních sil. V následujícím pak §u 3 ukládá se vládě, aby řídíc se v §u 2 vytčenými úkoly a zásadami, předložila do 31. prosince 1925 návrh zákona o jednotné úpravě správního řízení, jakož i ostatních opatření, jež nelze provésti cestou nařizovací nebo administrativní. Dále se v tomto §u praví:

V zájmu jednotného provedení všech nutných opatření budiž vládou zřízena komise, složená z úředních a mimoúředních znalců, jejíž složení, působnost a pracovní program buďtež stanoveny tak, aby bylo dosaženo správného provedení vytčených úkolů v době co nejkratší.

Vláda do lhůty, stanovené zákonem, nepředložila zákona o jednotné úpravě správního řízení, leda že by tím chtěla rozumět reformu politické správy, také nezjednodušila organisaci správy, t. j. správy všech resortů, pouze provedla restrikci personálu, jejíž neblahé účinky pociťují se dodnes a konečně stanovila počet pracovních sil, t. zv. provisorní systemisací, jakžto důsledku platového zákona, kterážto systemisace nejen že nesplnila naděje do ní vkládané zaměstnanci, nýbrž i místy způsobila rozvrat svojí nepromyšleností (vinou některých resortů), ano i hotovou revoluci v pořadových seznamech.

Také dalšímu příkazu, zříditi komisi složenou z úředních a mimoúředních znalců vláda nevyhověla a teprve na naléhání zaměstnanectva i parlamentních kruhů uvolila se zříditi t. zv. normalisační komisi, která však ani svým složením, ani vytčeným úkolem nemá s komisí zamýšlenou zákonem o úsporných opatřeních ve veřejné správě, pranic společného.

Komise pro reformu správy a její zjednodušení měla by býti podle toho teprve zřízena a jistě že by to bylo také žádoucí vzhledem k stále rostoucím potřebám občanstva a k úkolům administrativy a tím též stále množícímu se počtu personálu, což nemůže jíti donekonečna. Nebude-li personál ekonomicky využit, což při způsobu úřadování a těžkopádném, byrokratickém aparátu ani není možným, nikdy nedocílíme toho, aby zaměstnanec mohl býti dobře placen podle známé a tak často propagované zásady: >méně, ale dobře placeného úřednictva<. Komise, kterou v této osnově navrhujeme, nemá se samozřejmě zabývati těmito otázkami, nýbrž jejím úkolem bude vyříditi definitivně a řekl bych přímo, jednou pro vždy platovou otázku zaměstnanců, kterou zabýváme se v republice od jejího založení, aniž bychom alespoň částečně dospěli k cíli. Nezbytnost vyřešit věci státně-zaměstnanecké ukázala se nutnou, jakmile se dospělo k stabilisaci měny a tím vzniklé potřebě také stabilisovat platy. Počalo se zákonem č. 394/1922, dále číslo 286/1924 a mělo se končit platovým zákonem č. 103/1926. Tento zákon měl definitivně vyřídit platovou otázku vybudováním nového, moderního systému, založeném na odměně za práci a služební výkon, aby tím byla povzbuzena ambice, která prý, jak se tvrdilo, značně poklesla automatickým postupem a poskytováním neúměrných drahotních a rodinných přídavků. Základním kamenem nového systému měla býti systemisace normální potřeby sil a rozvrstvení personálu do nových platových stupnic, jež měly nahraditi bývalé hodnostní třídy. Jak platový zákon a s ním spojená systemisace služebních míst vyhověly těmto zásadám a možno-li obě tato opatření pokládati za definitivní vyřízení platové otázky státně-zaměstnanecké, o tom nás poučují sta a sta petic a memorand a resolucí zasílaných vládě a parlamentním kruhům, všemi, bez rozdílu všemi kategoriemi, kde přesvědčivým způsobem a vždy na základě cifer uvádí se stav, jaký vznikl po platovém zákoně a systemisaci. To nejsou stesky a žaloby jednotlivců, nýbrž celých skupin a to, čeho jsme byli svědky v posledních třech letech, to je živelní odpor proti platovému zákonu, vlastně správněji řečeno, proti jeho jednotlivým ustanovením a proti systemisaci. Tento odpor, jenž hluboce zapustil kořeny do celého našeho úřednického života a jenž vážně ohrožuje klidný chod správy, nedá se vyléčiti časem a vyčkáváním, že se snad nový systém vžije, tento odpor možno revisí platového zákona a služebních řádů a systemisace, krátce všeho toho, co se zákonem tímto souvisí. Nutnost revise uznává se všeobecně ve všech odborných kruzích, takže tato otázka není již pouze věcí zaměstnaneckou, nýbrž otázkou všeobecnou, řekl bych státní, neboť komu by tu nešlo o to, aby konečně už byl sjednán klid v úřadech, soudech, školách ve vojsku, četnictvu a p.? Je-li revise platového zákona a systemisace všeobecnou otázkou, není možno, aby byla řešena pouze jednostranně a pouze s hlediska úředního, tudíž s hlediska moci výkonné. I moc zákonodárná a ti, z nichž tato vychází, totiž státní a veřejní zaměstnanci jakožto voličové mají právo zúčastnit se prací na konečném vyřešení této nejpalčivější otázky dneška.

Proto navrhujeme smíšenou komisi z kruhů úředních a parlamentních a odborových, která by se zabývala především:

1. úpravou základního služného ve smyslu valorisace a to všech kategorií bez rozdílu, tudíž:

státních úředníků a zřízenců,

soudců,

konceptních pragmatikálních úředníků státních zastupitelstev a generální prokuratury,

profesorů vysokých škol,

státních profesorů a učitelů,

vysokoškolských asistentů a konstrukterů, dílovedoucích a p.,

vojenských a četnických gážistů,

dále zaměstnanců železničních, zemědělských, báňského a hutního provozu,

oficiantů a všech ostatních zaměstnanců, pokud přímo nespadají do platového zákona,

2. řádnou systemisací všech těchto právě uvedených kategorií,

3. otázkou činovného,

4. otázkou titulů,

5. otázkou naturálních příjmů,

6. náhradou služebních výloh,

7. služebními a osobními přídavky a jinými výhodami,

8. oddlužením státních zaměstnanců,

9. odpočivnými a zaopatřovacími platy,

10. převodem do nových platů a nesrovnalostmi z toho vzniklými, zejména vyrovnávacími a doplňovacími přídavky,

11. a konečně i jinými opatřeními způsobenými platovým zákonem, jež v praksi ukázaly se nedosti promyšlenými. Tato komise by mohla v budoucnosti fungovati jako poradní sbor v státně-zaměstnaneckých otázkách, neboť je jisto, že ani revisí platového zákona, nebo systemisací nebude vyčerpán souhrn otázek úřednického práva.

Jak bylo již vzpomenuto, revise, nebo úprava základních platů (služného i činovného) a všech ostatních otázek jak je uvádíme, nebudou a nemohou býti vyřešeny ihned, neboť jsou spojeny předně s novým a to nikoli nepatrným nákladem a za druhé budou vyžadovati četných studií a propočtů vzhledem k obsáhlosti a také složitosti látky, o níž jde.

Mnohé věci však nesnesou odkladu a bude je nutno způsobiti neb opraviti ihned a proto navrhujeme přímou opravu platového zákona v těchto bodech:

V §u 4 navrhujeme, aby služební třída III. byla rozdělena na dvě podskupiny a to III a, kam by patřily ony kategorie, od nichž se vyžaduje buď vyšší vzdělání než je nižší střední, nebo úplná občanská škola (4 třídy), nebo výkon vyšší odborné zkoušky, nebo

kteří mimo toho mají také prokázati praksi, dále III b, kam by patřily kategorie ostatní.

Není spravedlivé, jsou-li tyto kategorie společně v jedné skupině, svého času řeklo se, že při systemisaci míst bude na tyto kategorie pamatováno, nestalo se tak však, naopak na př. v litografickém stát. ústavě úředníci s tímto vzděláním a kde vykonávají opravdu umělecké práce, jsou dokonce zařaděni do skupiny IV. Porovnáme-li zařadění a postup těchto úředníků s jinými kategoriemi se vzděláním nižším a také výkonem nepozorovatelně snažším nutno konstatovati bezpříkladné bezpráví.

V §u 7 žádáme snížení čekatelské doby u všech kategorií o jeden rok, dále navrhujeme, aby kancelářští oficianti po 10leté celkové služební době (oficiant a pomocník) převedeni byli do stavu kancelářského úřednictva, t. j. do IV., nebo III. služební třídy. Platový zákon sice stanoví, že po této době vstupuje oficiant do pragmatikálního poměru pouze však po stránce formální a nikoli též hmotné, neboť i nadále zůstává v oficiantských platech.

V § 12 (Činovné) navrhujeme vyloučení skupiny D činovného, neboť dříve tato skupina nebyla a pak tímto opatřením je poškozeno nejvíce drobné zaměstnanectvo. Ve druhé skupině míst B navrhujeme snížení počtu obyvatel na 20.000, neboť hranice 25.000 způsobila, že do této skupiny zařaděno bylo velmi málo míst a že se nedostalo ani na místa, kde skutečně panuje notorická drahota.

Z §u 15 (Zvýšení služného) navrhujeme vyloučiti ustanovení podle něhož úředník, dovršiv 35 roků služební doby, nemá nárok na poslední náslužný přídavek. Ustanovení toto je neobyčejně kruté a postižena byla jím celá řada staršího úřednictva, kteří bez vlastní viny a pouze na základě nepříznivé systemisace nebyli povýšeni do vyšší platové stupnice.

V §u 17 (Povýšení) navrhujeme jakousi restituci bývalého časového postupu. Bylo by zbytečno znovu a znovu uváděti na paměť, co znamenal časový postup pro úřednictvo za Rakouska a jaké boje byly tu sváděny, než byl docílen. Kdo je neprožil, nemá o nich zdání a kdo nepocítil nepřízeň libovolného jmenování tak, jak je asi zavedeno nyní, ovšem ještě v poněkud méně vhodnější formě, ten nikdy nepochopí, proč úřednictvo automatický postup tolik vehementně reklamovalo a tak na něm lpí. Sebe lepší systemisace nenahradí jistotu a bezpečnost, kterou poskytuje sebe minimálnější časový postup a naše nezvratné přesvědčení je, že se úřednictvo této výhody nikdy nevzdá! Vpředu uvádíme, jakého strašlivého zklamání dožili se zaměstnanci systemisací nejen pro její nedostatečnost, nýbrž i a zejména proto, že přivodila nezaslouženou hmotnou i mravní degradaci tisíce a tisíce vzorných a veskrze spolehlivých úředníků. Kromě toho personál tu byl vtěsnán takřka násilně do zcela nového personálního organismu, který tu nikdy před tím nebyl, byl vtěsnán do nového zcela nezvyklého platového systému, jenž v teorii snad zdá se býti účelným, v praksi ukázal však takové nedostatky, že není možno ani je vypočítati. Značná část personálu nemá v tomto systému vůbec naději na povýšení snad ani jedenkráte za svoji karieru, vše je pouhá náhoda, je-li někdo náhodou na odpovědném místě, zemře-li někdo náhodou, odchází-li někdo náhodou do pense, aby udělal místo druhým, na těchto náhodách nemůže přece spočívati minimální existence zaměstnance. Vytýká se časovému postupu, že způsobil pokles ambice. Kdy to bylo vyzkoušeno? Automatika byla zavedena těsně před vypuknutím války a za války možno tvrdit, že v úřadech poklesla ambice? Což se zapomíná na hrozby posláním na frontu? A po válce, v tom chaosu, jaký vzešel tvořením nových úřadů, v té překotné práci, v těch mimořádných poměrech, v tom nesmírném přetížení personálu, možno mluvit o poklesu ambice? Tato doba horečné práce a chvatu může býti správným měřítkem? Může, pouze však k dobru zaměstnanectva. Jak rychle se zapomíná na první počátky naší samostatné správy, ať již ve státních úřadech nebo podnicích a jak je krajně nespravedlivé a nezasloužené mluvit o poklesu ambice, způsobeným automatickým postupem. Dále se tvrdí, že časovým postupem, vybudovaným zákonem čís. 541/1919 zašlo se daleko. Nebudiž to popíráno, ačkoliv zrychlování postupu mělo tehdy smysl výlučně materiální při nízkých základních platech a nikoli touha dosáhnouti vyšší hodnostní třídy, může však býti tato okolnost důvodem k odstranění časového postupu vůbec? Řeklo se také, že nynějším systémem časový postup se neodstraňuje, nýbrž se absorbuje pouze v jedné platové stupnici, kdežto dříve, že byl rozšířen na několik hodnostních tříd, tedy obrazně, že se nyní vyčerpává jaksi horizontálně, kdežto dříve měl směr vertikální. Nuže, kdyby bylo tomu opravdu tak, pak bychom s nynějším časovým postupem zašli hodně dozadu. Není-li úředník povýšen do vyšší platové stupnice, může v jedné platové stupnici, dejme tomu v 7., absolvovati pouze 5 platových stupňů a 5 náslužných přídavků, tudíž celkem může postoupiti 10kráte. Za Rakouska téměř každý úředník postoupil před automatickým postupem do IX. hodnostní třídy (výjimky, kde se tak nestalo, byly velmi řídké), kolikrát tu mohl celkem postoupiti? Dejme tomu, že byl v XI. třídě 8 let a v X. rovněž 8 let (středoškolák, nebo i s nižším vzděláním, případ velmi nepříznivý). Postoupil celkem rovněž 10kráte jako nyní, t. j. absolvoval 10 stejných trienálek a kvadrienálek, kdežto nyní má 5 snížených náslužných přídavků. A i kdyby byl povýšen do 6. platové stupnice, může postoupiti pouze 8kráte se stejnými trienálkami a 2kráte, nejvýš třikráte se sníženými náslužnými přídavky.

Časovými postupem předválečným bylo docíleno, že jmenovaný úředník postoupil celkem 11krát, avšak jeho postup do X. třídy znamenal 400 K, do IX. rovněž 400 K a do VIII. dokonce již po 1. roce 400 K a pak další postup po 400 K! Kam jsme to nyní zašli! Tvrdí se, že nynější trienálky jsou hodnotnější. Vyváží dnešních 1800 Kč bývalých 400 K (po 200 K postoupilo se pouze 3kráte po 3 letech a jednou po roce, jinak 7kráte po 400K). Ani těch 200 K není dnešními 1800 Kč plně vyváženo. Úpadek v postupu do vyšších platů je ještě tím značnější, že i aktivní přídavek byl v každé hodnostní třídě vyšší, kdežto nyní je až do 5. platové stupnice stejný. Tento zjevný nedostatek nedá se ničím oddisputovat, žádnou sofistikou a hrou cifer, ztrátou předválečného časového postupu a zavedením dnešního systému vrženo bylo úřednictvo do let osmdesátých, kdy za hraběte Taaffeho úředník postoupil jednou, nejvýš dvakrát za celou svoji karieru; stav dnešní je však ještě o to horší, že valuta není tak hodnotná jako tehdy. Z těchto důvodů (dalo by se jich uvésti ještě více) navrhujeme obnovení quasi časového postupu aspoň v té míře, jak byl koncedován rakouskou vládou v roce 1914. Aby však nebyl porušen systém na němž je vybudován platový zákon, upouštíme od pojmenování >časový postup< a nahrazujeme jej povýšením ad personam. Úředník, u něhož by byly všechny předpoklady, jak je vyžaduje platový zákon pro povýšení do vyšší platové stupnice splněny, postoupil by po určité době do požitků vyšší platové stupnice, aniž by bylo pro něho v této stupnici volné systemisované místo. Při tom by se jeho služební postavení nezměnilo, t. j. vykonával by dosavadní službu, také jeho úřední titul a charakter by se nezměnil. Opakujeme, pouze ten úředník by měl nárok na jmenování ad personam, jenž vyhověl všem zákonným požadavkům a pouze náhodný nedostatek volných míst výše systemisovaných mu brání v postupu. Není tento požadavek veskrze spravedlivý, jestliže tu bude o existenci zaměstnance rozhodovati pevná base a nikoli pouhá náhoda? Že tím poklesne ambice? A proč, z jakých důvodů? Vždyť i o postupu ad personam rozhodne kvalifikace: t. j. zvláštní způsobilost pro místo, jež se propůjčuje, schopnost, upotřebitelnost a důvěryhodnost, krátce vše co obsahuje odstavec 2. § 17 platového zákona. Jakých je tu ještě třeba klausulí a závor! Také v železniční službě zavedeno bylo automatické povyšování již od roku 1919, aniž by bylo možno říci, že se neosvědčilo, naopak, když v roce 1913 došlo k projednávání služební pragmatiky v rakouské panské sněmovně, kde byly určité pochybnosti o časovém postupu, právě okolnost, že se automatika u železnice osvědčila, bylo spolurozhodující, že tento zákonodárný sbor dal souhlas k zavedení časového postupu také v ostatní státní službě. Podobně tak bylo tomu i v Prusku. Bylo by zajímavým uvésti všechny důvody pro i proti, jak byly sneseny v rakouské poslanecké sněmovně a zejména v panské (ve výborech) a jak tehdejší vláda ústy vysokých úředníků energicky hájila princip časového postupu, i když stavěla proti jeho nadměrnému rozšíření a byl to jmenovitě ministr vnitra baron Heinhold, který v panské sněmovně vyvrátil všechny útoky proti automatice, útoky velmi nebezpečné, poněvadž vycházely z vysoké aristokracie. Není tajemstvím, že i císař zasáhl do věci! Kdo to v Československé republice přejímá úlohu vysokých aristokratů a kde je naše vysoká byrokracie, aby hájila časový postup, jako se to dělo v Rakousku? Aby dokazovala, že jedině a pouze časovým postupem možno vyrovnati hmotné i mravní nesrovnalosti a křivdy, jaké vynikají a budou vždy vynikat při strohé vázanosti systemisovaných míst. A my nyní navrhujeme dokonce méně než měli rakouští železniční úředníci v roce 1909 a ostatní státní úředníci v roce 1914, poněvadž je to pouhé jmenování ad personam s určitými klausulemi a pak se nesmí zapomínat na valutární rozdíly. Jinak lhůty pro povýšení ad personam byly by tytéž jako v roce 1914 a také rozsah stejný, vysokoškolák do požitků 4. platové stupnice (bývalá VII. hod. třída), středoškolák a služební třída III. do 5. plat. stupnice (bývalá VIII. hodn. třída) a konečně IV. služební třída do 6. platové stupnice (bývalá IX. hodn. třída). Nutno zdůrazniti, že by to byl pouze postup minimální, že by zdaleka nevyčerpával automatický postup z r. 1914, neboť není provedena valorisace platů a přídavky na děti (výchovné) nemohou vzhledem k nízké výměře nikterak nahraditi diferenci, která vyniká mezi hodnotou platů předválečných a nynějších. Jmenováním ad personam neměnil by se též počet systemisovaných míst ani celkově, ani v jednotlivých platových stupnicích. Samozřejmě, že by toto jmenování znamenalo jakési zvýšení osobních nákladů, ty však by nevzrostly najednou, nýbrž postupným uzráváním zaměstnanců pro jmenování ad personam a resorty by každoročně musely s přírůstkem výdajů, pokud by nebyla vyčerpány systemisací, počítat ve svém rozpočtu a také hradit z prostředků daných jim finanční správou.

Kromě obligatorního povýšení ad personam navrhujeme také fakultativní, t. j., aby bylo možno povýšiti úředníka také i do jiné vyšší platové stupnice, ovšem pouze zcela vyjímečně, neboť je jisto, že s dnešním systémem se do budoucnosti nevystačí. Není možno a udržitelno, aby ze dvou úředníků stejně kvalifikovaných a se stejnou služební dobou, jeden byl povýšen do vyšší platové stupnice pouze proto, že náhodou v jeho služebním oddělení, nebo odvětví, či oboru zemřel, nebo odešel do pense jeho předchůdce, kdežto druhý, stejně zdatný úředník, a může se stát, i s lepší kvalifikací, musí čekat několik roků, nežli tato >náhoda< v jeho odvětví, nebo oddělení, nebo oboru nastane? Podobných případů jmenování ad personam bude ovšem velmi málo a použije se jej pouze ve zcela mimořádných případech.

V § 20 (služební pořadí) bylo nutno vložiti ustanovení toho znění, že úředník ztrácí svoje prvotní služební pořadí jedině tehdy, jestliže bez vlastní viny nemohl býti povýšen do vyšší platové stupnice, t. j. pro méně uspokojivou kvalifikaci, nebo pro disciplinární trest, anebo také proto, jestliže nevyhověl jiným předepsaným předpokladům, na př. nesložil zkoušku a pod.