Senát Národního shromáždění R. Čs. r. 1929.

III. volební období.

1. zasedání.

Tisk 31.

1. sen. Tichiho a soudr. na pana ministra vnitra stran volebních přehmatů při obecní volbě v Jihlavě dne 1. prosince 1929.

2. sen. Teschnera a soudr. na veškerou vládu stran tísnivého postavení československých pensistů civilní státní služby, kteří žijí v Rakousku.

3. sen. Köhlera, Teschnera a soudr. na pana ministra sociální péče stran konečného vypsání voleb do nemocenských pojišťoven.

4. sen. Stolberga, F. Scholze a soudr. na pana ministra zemědělství stran jmenování předsedy slezské zemědělské rady.

5. sen. Köhlera, Wenzela a soudr. na pana ministra sociální péče stran zvýšení ročních požitků pro přestárlé osoby podle zákona o státních starobních podporách ze dne 21. března 1929 Sb. č. 43.

6. sen. Wenzela a soudr. na pana ministra vnitra stran odsouzení četných obecních starostů na základě falešného výkladu § 3 zákona č. 65/1925.

7. sen. Köhlera, F. Scholze, Wenzela a soudr. na pana ministra sociální péče stran zákonité úpravy kolektivních smluv.

8. sen. Wenzela a soudr. na veškerou vládu stran přidělování lesů státním pozemkovým úřadem.

9. sen. dr Feierfeila a soudr. na pana ministra školství a národní osvěty stran toho, že se neobsazují ředitelská místa na německých středních školách.

10. sen. Teschnera a soudr. na pana ministra školství a národní osvěty stran poskytnutí vánočních remunerací z pokladního přebytku učitelským silám německých menšinových škol.

11. sen. Teschnera a soudr. na veškerou vládu stran době přiměřené úpravy diet státních zaměstnanců.

12. sen. Köhlera, Wenzela a soudr. na pana ministra sociální péče stran reformy úrazového pojištění dělnického.

Dne 1. prosince 1929 konaly se v Jihlavě obecní volby. Interpelant byl sám svědkem událostí při těchto volbách, jež jsou na výsměch všemu právu a veškeré demokracii a které ve svém způsobu daleko předčí pověstné t. zv. >haličské volby< ve starém Rakousku. Jakými násilnými prostředky při těchto volbách falšován byl pravý obraz, ukazuje jasně okolnost, že při volbě do parlamentu, která bezprostředně před tím byla provedena, české strany na sebe soustředily 8317 hlasů, kdežto při obecní volbě, konané 4 neděle později, obdržely 10.411 hlasů, tudíž přes 2000 hlasů více.

Z této okolnosti jasně vysvítá, že v úředních voličských seznamech zapsána byla sta osob, jež mají své stálé bydliště mimo Jihlavu, a z toho důvodu při parlamentních volbách své voličské právo mohly vykonávati jen v místě svého trvalého pobytu. Při obecních volbách, jež se konaly dne 1. prosince v Jihlavě, byla těmto neoprávněně do voličských seznamů zapsaným osobám dána možnost jíti do Jihlavy a zde voliti. Podle zákona o volbách jsou všechny osoby, které do voličských seznamů jsou zapsány, povinny vykonávati své voličské právo, a neučiní-li tak, dlužno proti nim zakročiti. Je příznačno, že úřad v té příčině dodnes ničeho nepodnikl, ačkoli by proti těmto 2000 osob musel zavésti trestní řízení proto, že se nezúčastnily parlamentní volby. Trestní řízení ukázalo by jasně, že tyto osoby byly neprávem zapsány do voličských seznamů, a že přes to tyto osoby samy anebo jiné osoby za ně odevzdaly své hlasy při obecní volbě. Bylo by tudíž naléhavě nutno, aby toto trestní řízení ihned bylo zavedeno.

Je dále nesporně jisto, že vížící zákonité předpisy přes protest německých členů komise hrubě byly porušeny a že již z těchto důvodů dlužno volbu prohlásiti za neplatnou. Protokolování bylo nejen nedostatečné, ba oprávněné protesty nebyly přes výslovnou žádost do protokolů pojaty. Ve všech komisích ovládlo v té příčině usnesení většiny českých členů komise, i tehdy, šlo-li o otázku úplně nespornou a jasnou. Jen tím způsobem bylo možno zakrýti a zastříti velikou část dokázaného volebního podvodu. O této skutečnosti vedení jsou v protestu německých stran proti obecní volbě za svědky všichni členové komise německých stran. Dlužno dále zdůrazniti, že čeští členové komise odepřeli zjistiti prokázané volební podvodníky, že osoby, jež nedovedly udati ani svá data narození neb adresu svého bytu, na základě usnesení většiny českých členů komise byly k volebnímu osudí připouštěny a že protesty proti tomu nebyly protokolovány. Zvláštní úlohu hráli při tom policejní orgánové, to jest orgánové státní policie, kteří odepřeli mocí úřadu zjišťovati takovéto volební podvodníky, aniž by předseda komise k tomu dal rozkaz. Předseda to samozřejmě odepřel, a tak mohla sta takovýchto volebních podvodníků beztrestně a aniž by jejich totožnost byla zjištěna, neoprávněně vykonávati volební právo.

Ze spolehlivého pramene bylo německým stranám sděleno, že v den před volbami bylo asi 2000 nedoručitelných volebních legitimací v Domě legionářů rozděleno mezi jednotlivé české strany, a dále že v den volby ve volebních kancelářích v Besedním domě, Třešťské pivnici a Domě legionářů tyto legitimace byly vydávány >voličům< z celého světa sbubnovaným. V námitkách německých stran uvedeny jsou přesně jednotlivé případy.

Interpelant intervenoval s deputací německých stran v den voleb u okresního úřadu a žádal, aby státní policie ihned zabavila tyto legitimace, připravené pro volební podvod, a aby proti provinilým úředním orgánům zavedeno bylo trestní řízení. Muselo velice překvapiti, že správce okresního úřadu, u něhož bylo úmyslem stížnost přednésti a žádati odpomoc, v den voleb nebylo lze nalézti. Je potom pochopitelno, že široce založený volební podvod mohl nerušeně až do skončení volby před očima úředních orgánů slaviti orgie.

Pobouření německého obyvatelstva jihlavského z průběhu těchto >haličských voleb< je nesmírné a plně oprávněné a dochází v celé německé veřejnosti živé ozvěny.

Interpelanti se táží:

1. Je pan ministr vnitra ochoten zavésti bezodkladné a přísné vyšetřování stran událostí při obecní volbě v Jihlavě dne 1. prosince 1929 a vzíti také k zodpovědnosti všechny úřední orgány, ať orgány obecního úřadu neb úřadu státního?

2. Je pan ministr vnitra ochoten naříditi zemskému úřadu v Brně, aby svědomitě prozkoumal námitky, jež německé strany v Jihlavě podaly proti obecním volbám, a zrušiti tuto volbu?

3. Je pan ministr vnitra ochoten učiniti všechna opatření, aby při opětovných volbách v Jihlavě zabráněno bylo takovýmto politováníhodným událostem?

V Praze, dne 12. prosince 1929.

dr Hilgenreiner, dr Feierfeil, dr Medinger, Stolberg, Köhler, dr Jesser, Tschapek, F. Scholz, Böhr, Teschner, Wenzel.

Am 1. Dezember 1929 haben die Gemeindewahlen in Iglau stattgefunden. Der Interpellant war selbst Zeuge der jedem Recht und jeder Demokratie spottenden Vorkommnisse bei diesen Wahlen, welche die berüchtigten sogenannten >galizischen Wahlen< im alten Oesterreich in ihrer Art bei weitem übertreffen. Mit welchen Gewaltmitteln bei diesen Wahlen das wahre Bild verfälscht wurde, zeigt deutlich der Umstand, dass bei der unmittelbar vorher, durchgeführten Parlamentswahl die čechischen Parteien 8.317 Stimmen auf sich vereinigten, während sie bei der 4 Wochen später stattgefundenen Gemeindewahl 10.411 Stimmen erhielten, demnach um mehr als 2.000 Stimmen.

Aus diesem Umstande geht deutlich hervor, dass in den ämtlichen Wählerverzeichnissen hunderte Personen eingetragen waren, die ausserhalb Iglau's ihren dauernden Wohnsitz haben und aus diesem Grunde bei den Parlamentswahlen ihr Wahlrecht nur am Orte ihres dauernden Aufenthaltens ausüben konnten. Bei den Gemeindewahlen, die am 1. Dezember in Iglau stattfanden, war diesen unberechtigt in die Wählerlisten eingetragenen Personen die Möglichkeit gegeben, nach Iglau zu kommen und hier zu wählen. Nach dem Wahlgesetze sind alle Personen, die in den Wählerverzeichnissen eingetragen sind, verpflichtet, ihr Wahlrecht auszuüben, und wenn sie es nicht tun, muss gegen sie eingeschritten werden. Es ist bezeichnend, dass die Behörde diesfalls bis heute nichts unternommen hat, trotzdem sie gegen diese 2.000 Personen das Strafverfahren wegen Nichtbeteiligung an der Parlamentswahl einleiten müsste. Das Strafverfahren würde mit Deutlichkeit ergeben, dass diese Personen mit Unrecht in den Wählerverzeichnissen eingetragen waren und dass trotzdem diese selbst oder für sie andere Personen bei der Gemeindewahl ihre Stimme abgegeben haben. Es wäre deshalb dringend notwendig, dass dieses Strafverfahren sofort eingeleitet werde.

Es steht werter einwandfrei fest, dass zwingende gesetzliche Vorschriften trotz des Protestes der deutschen Kommissionsmitglieder gröblich verletzt wurden und dass schon aus diesen Gründen die Wahl ungiltig erklärt werden muss. Die Protokollführung war nicht nur eine mangelhafte, es wurden vielmehr berechtigte Proteste in die Protokolle trotz ausdrücklichen Verlangens nicht aufgenommen. In allen Kommissionen herrschte diesfalls der Majoritätsbeschluss der čechischen Kommissionsmitglieder, auch dann wenn es sich um eine vollständig einwandfreie und klare Frage gehandelt hat. Nur durch diese Weise war es möglich, einen grossen Teil des bewiesenen Wahlschwindels zu verdecken und zu verschleiern. Ueber diese Tatsache werden in dem Proteste der deutschen Parteien gegen die Gemeindewahl sämtlichen Kommissionsmitglieder der deutschen Parteien als Zeugen geführt. Es muss weiter hervorgehoben werden, dass čechische Mitglieder der Kommission es abgelehnt haben erwiesene Wahlschwindler zu identifizieren, dass Personen, die nicht einmal ihre Geburtdaten oder ihre Wohnungsadresse angeben konnten, auf Grund des Majoritätsbeschlusses der čechischen Kommissionsmitglieder zur Wahlurne zugelassen wurden und dass Proteste dagegen nicht zu Protokoll gebracht wurden. Eine sonderbare Rolle haben dabei die Polizeiorgane, das sind jene der Staatspolizei, gespielt, die es ablehnten, solche Wahlschwindler von Amts wegen festzustellen ohne dass der Vorgesetzte der Kommission hiezu den Auftrag gegeben hätte. Der Vorsitzende hat es selbstredend abgelehnt, und so konnten hunderte solcher Wahlschwindler straflos und ohne dass deren Identität festgestellt wurde das Wahlrecht unberechtigt ausüben.

Aus verlässlicher Quelle wurde den deutschen Parteien mitgeteilt, dass am Vortage der Wahl etwa 2.000 unbestellbare Wahllegitimationen im Legionärhause unter die einzelnen čechischen Parteien verteilt wurden und weiter, dass am Tagte der Wahl in den Wahlkanzleien Besední dům, Triescher Bierhalle und Legionärhaus diese Legitimationen an die aus aller Welt zusammengetrommelten >Wähler< ausgegeben wurden. In den Einwendungen der deutschen Parteien werden die einzelnen Fälle genau angeführt.

Der Interpellant hat mit einer Abordnung der deutschen Parteien am Wahltage bei der Bezirksbehörde interveniert und verlangt, dass diese für den Wahlbetrug vorbereiteten Legitimationen durch die Staatspolizei sofort beschlagnahmt werden und dass gegen die schuldigen Amtsorgane das Strafverfahren eingeleitet wird. Es musste sehr befremden, dass der Leiter der Bezirksbehörde, bei dem man die Beschwerde vorbringen und Abhilfe verlangen wollte, am Wahltage zecht auffindbar war. Es ist dann begreiflich, dass der gross angelegte Wahlschwindel ungestört bis zur Beendigung der Wahl unter den Augen der Amtsorgane Orgien feiern konnte.

Die Empörung der deutschen Bevölkerung Iglaus über den Verlauf dieser >galizischen Wahlen< ist ungeneuer und voll berechtigt und findet in der gesamten deutschen Oeffentlichkeit lebhaften Wiederhall.

Die Interpellanten fragen:

1. Ist der Herr Minister des Innern bereit, eine sofortige und strenge Untersuchung betreffend die Vorkommnisse bei der Gemeindewahl in Iglau am 1. Dezember 1929 einzuleiten und auch alle jene Amtsorgane, ob sie,nun der Gemeindebehörde oder der Staatsbehörde angehören, zur Verantwortung zu ziehen?

2. Ist dar Herr Minister des Inhern bereit, der Landesbehörde in Brünn aufzutragen, die von den deutschen Parteien in Iglau eingebrachten Einwendungen gegen die Gemeindewahlen gewissenhaft zu prüfen und diese Wahl aufzuheben?

3. Ist der Herr Minister des Innern bereit, alle Verkehrungen zu treffen, damit bei der sich wiederholenden Wahlen in Iglau solche bedauerlichen Vorkommnisse hintangehalten werden?

Prag, am 12. Dezember 1929.

Dr. Hilgenreiner, Dr. Feierfeil, Dr. Medinger, Stolberg, Köhler, Dr. Jesser, Tschapek, F. Scholz, Böhr, Teschner, Wenzel.

Právo volného stěhování ve staré rakouské monarchii, přinášelo s sebou dalekosáhlou výměnu také duševních sil mezi provinciemi. Jestliže sudetské země dávaly především lesní a báňské úředníky, průmyslové, bankovní, dopravní úředníky a techniky, tož alpské země přenechávaly hlavně ze svého přebytku středoškolských učitelů. Většina jich ztrávila svou služební dobu zcela nebo s největší části na cizí půdě a bylo tudíž jen přirozeno, že se zpravidla po skončení své úřední dráhy snažili své stáří prožíti ve své domovině. Tak tomu bylo všeobecně před válkou a také ještě během války a nebylo při tom toho nejmenšího na pováženou, poněvadž všichni byli rakouskými státními pensisty. To mění se rázem po rozpadnutí monarchie. Sta pensistů, kteří se již dříve přestěhovali do své rodné domoviny, stali se tam náhle >cizinci<, byli pak se svou pensí poukázáni, na některý z nástupnických států, vyloučeni ze všech politických práv a všech hospodářských výhod domácích kolegů.

Byla jim sice ve smyslu mírové smlouvy St. Germainské přiznána pololetní lhůta k optování pro novou rakouskou státní příslušnost, ale při zjevné skutečnosti, úředními a poloúředními prohlášeními rakouské vlády potvrzené, že by úplně zchudlé Rakousko nemohlo pense sehnati, nepřicházela pro všechny, jichž existence se zakládala na příjmu pense, otázka opce prakticky vůbec v úvahu. Ve stejně tísnivém postavení nalézali se také, pokud jde o otázku stěhovati se nazpět; neboť toto bylo, i když sebe více k tomu byli ochotni, jak pro všude vzrůstající bytovou nouzi tak také pro nedostižné náklady stěhovací, nemožností. Pro většinu československých státních pensistů, kteří dnes žijí v Rakousku, je tedy pobyt v cizině nezaviněným, silou poměrů vynuceným stavem, skutečnost to, která při posuzování jejich situace by neměla nikdy zůstati bez povšimnutí. Tento stav měl by je po právu a spravedlnosti chrániti před přílišnými tvrdostmi, s nimiž pobyt v cizině pro ně ve skutečnosti je spojen.

Již v době inflace rakouské koruny byli českoslovenští civilní pensisté poškozováni způsobem poukazování pense. Kdežto vojenští pensisté dostávali své měsíční částky pravidelně na počátku měsíce vypláceny některou bankou v československých korunách, byly civilním pensistům měsíční pense vypláceny poštovním šekem v rakouských korunách a to po přepočtení na základě kursového stavu ze dne 15. předchozího měsíce a po tři roky (1919-1921) teprve po značné době, často dvou až tří nebo ještě více týdnů po prvním dnu dotyčného měsíce. Poněvadž mezitím kurs a kupní sila rakouské koruny neustále klesaly, jest na bíledni, že příjemci těchto pensí poškozováni byli na svých příjmech tím více, čím více času uplynulo mezi dnem přepočítání a výplaty.

Obzvláště nepříznivou vytvářila se situace československých zahraničních pensistů, když jim škrtnuta byla řada přídavků, mezi nimi také přídavky pro ženy a děti, a pensijní jejich požitky sníženy byly daleko pod výměru československých domácích pensistů. Od té doby pohybují se měsíční částky jejich pensí podle služebních let a hodnostních tříd mezi 170 a 280 šilinků (850-1.400 Kč) anebo mezi 120-200 mírových korun. Jsou to částky, které se nerovnají ani platům prvních začátečních míst ve státní službě, které mají alespoň o 50% větší kupní sílu, resp. třetině nebo ještě menším zlomkům odpočivných požitků, jaké měli před válkou, částky značně menší než polovina toho, co berou rakouští staropensisté stejné kategorie nejen doma, nýbrž také v cizině. Úplná nepostačitelnost takovéhoto příjmu pro trochu jen stavu přiměřený život státních služebníků, v poctivosti sešedivělých, vysvítá zajisté nejlépe z toho, že tento příjem jen málo přesahuje zákonité existenční minimum, s části dokonce zůstává za ním pozadu. Tento příjem stačí sotva k tomu, aby hradil životní denní potřeby, pokud jde o byt a stravu, pro jednu osobu; opatření nového prádla, oděvu, předmětů zařízení, výdaje pro kulturní potřeby jsou vyloučeny, rovněž tak výdaje pro potřeby zdravotní pro používání léčebných prostředků, pobyt za účelem zotavení a pod., při tom zůstává jim jako cizincům odepřeno dobrodiní nemocenského pojištění. K tomu přistupuje ještě zvýšení nájemného, vyplývající z blížícího se zmenšení ochrany nájemníků. Není tudíž divu, jestliže tito odstrčení s úzkostí hledí vstříc budoucnosti a vidí se ohroženými starostí a zoufalstvím.

I když podle zákona z 22. prosince 1924 >v případech zvláštního zřetele hodných je pamatováno na výjimky, přece se tohoto ustanovení - alespoň ve stavu civilních pensistů - používá jen zřídka a skrovnou měrou. Jsou známy případy, že žadatelům, kterým pro dlouholetou nezhojitelnou a těžkou nemoc anebo pro velmi vysoké stáří úplně odňata byla možnost nějakého vedlejšího výdělku, nebylo přiznáno, že takového zřetele jsou hodni.

Jedinou, v přítomné době schůdnou cestou bylo by přeložení sídla na území československého státu. Z finančních důvodů je však dnes prakticky stejně neschůdnou jako před deseti lety, mimo to pro stáří od té doby daleko pokročilé fysicky a psychicky ještě ztížena, a měla by nad to pochybný výsledek. Neboť výlohy stěhovací, lze-li je vůbec sehnati, v každém případě velmi značné, a vysoké nájemné za byty, jež nejsou pod ochranou nájemníků a na které by byli poukázáni, ukládaly by jim tak vysoké peněžní oběti, že by sotva dosáhli podstatné úlevy.

Dnešní republika Rakouská vyplácí přes své strádající hospodářství a finanční slabost nezkráceně odpočivné požitky svým pensistům, kteří žijí v cizině.

Také Německá říše a Italie nečiní rozdílu co do výše odpočivných požitků mezi pensisty doma a v cizině.

Postrádáme ve vzájemném jednání s pensisty mezi Rakouskem a Československem zásadu vzájemnosti, která v mezistátním styku v takovýchto otázkách jinak je všeobecně obvyklou a která na příklad v oboru pojištění nestátních důchodů mezi oběma státy již po celá léta trvá.

Rozpočtové pochybnosti proti zrovnoprávnění zahraničních pensistů s pensisty domácími mohou sotva přicházeti vážně v úvahu, tím méně když počet pensistů, pocházejících z doby před převratem, úmrtím již silně poklesl a při vesměs vysokém stáří dotyčných osob rychle mizí.

Ze všech uvedených důvodů je zrovnoprávnění pensistů civilního stavu, žijících doma a v cizině, příkazem nutnosti.

Podepsaní táží se tudíž veškeré vlády:

Jest ochotna provésti toto zrovnoprávnění, alespoň potud, pokud jde o státní pensisty bývalého mocnářství, kteří žijí v nástupnických státech a jsou československými státními občany?

V Praze, dne 12. prosince 1929.

Wenzel, Tschapek, dr Grosschmid, dr Jesser, dr Hilgenreiner, Tichi, Richter, dr Szilassy, Füssy, Stolberg.

Die Freizügigkeit in der alten österreichischen Monarchie brachte einen weitgehenden Austausch auch der geistigen Arbeitskräfte unter den Provinzen mit sich. Stellten die Sudetenländer vorwiegend Forst- und Bergbeamte, Industrie-, Bank-, Verkehrsbeamte und Techniker, so gaben die Alpenländer hauptsächlich von ihrem Ueberschuss an Mittelschullehrern ab. Die meisten derselben legten ihre Dienstzeit ganz oder zum grössten Teile auf heimatfernen Boden zurück und es war daher nur natürlich, dass sie in der Regel nach Abschluss der amtlichen Laufbahn ihren Lebensabend in ihrer Heimat zu verbringen strebten. So war es allgemein vor dem Kriege und auch während des Krieges noch gewesen und hatte nicht die geringste Bedenklichkeit, da alle österreichische Staatspensionisten waren. Das ändert sich mit einem Schlage nach dem Zerfall der Monarchie. Hunderte von Ruheständlern, die schon früher in ihrer Geburtsheimat übersiedelt waren, waren dort plötzlich zu >Ausländern< geworden, waren fortan mit ihrem Bezuge ihrer Pension auf einen der Nachfolgestaaten angewiesen, von allen politischen Rechten und allen wirtschaftlichen Begünstigungen der einheimischen Kollegen ausgeschlossen.

Wohl wurde ihnen im Sinne des Friedensvertrages von St. Germain eine halbjährige Frist zur Optierung für die neuösterreichische Staatszugehörigkeit eingeräumt, aber bei der naheliegenden, durch amtliche und halbamtliche Erklärungen der österreichischen Regierung bestätigten Tatsache, dass das gänzlich verarmte Oesterreich für die Pensionen nicht aufkommen könnte, kam für alle, deren Existenz auf dem Pensionsbezug beruhte, die Frage der Optierung praktisch überhaupt nicht in Betracht. In gleicher Zwangslage befanden sie sich auch hinsichtlich der Frage der Rückübersiedlung; denn diese war, machten sie noch so sehr dazu bereit sein, sowohl durch die allenthalben wachsende Wohnugsnot als auch durch die unerschwinglichen Uebersiedlungskosten eine Unmöglichkeit. Für die meisten der heute in Oesterreich lebenden čechoslovakischen Staatspensionisten ist also der Aufenthalt im Auslande ein unverschuldeter, durch die Macht der Verhältnisse zwangsläufig bestehender Zustand, eine Tatsache, die bei der Beurteilung ihrer Lage niemals ausseracht bleiben sollte. Er sollte sie billigerweise gegen jene übermässigen Härten schützen, mit denen der Auslandsaufenthalt für sie in Wirklichkeit verbunden ist.

Schon während der Inflation der österreichischen Krone wurden die čechosl. Zivilpensionisten durch die Art der Pensionsüberweisung benachteiligt. Während die Militärpensionisten ihre Monatsraten regelmässig am Beginn des Monats durch eine Bank in čechosl. Kronen ausbezahlt erhielten, wurden den Zivilpensionisten die monatlichen Pensionen in öesierreichichen Kronen im Wege des Scheckverkehrs ausbezahlt und zw. nach der Umrechnung auf Grund des Kursstandes vom 15. des vorhergehenden Monats und durch drei Jahre (1919-1921) erst geraume Zeit, oft zwei bis drei oder noch mehr Wochen nach dem betreffenden Monatsersten. Da mittlerweile der Kurs und Kaufwert der österr. Kronen beständig sank, so liegt auf der Hand, dass die Empfänger dieser Pension umsomehr an ihrem Einkommen geschädigt wurden, jemehr Zeit zwischen dem Umrechnungs- und dem Auszahlungstage lag.

Besonders ungünstig gestaltete sich die Lage der čechosl. Auslandspensionisten, als, ihnen eine Reihe von Zulagen, darunter auch die Frauen- und Kinderzulagen, gestrichen und ihre Ruhestandsbezüge weit unter das Mass der čechosl. Inlandspensionisten herabgesetzt wurden. Seit dem bewegen sich die Monatsräten ihrer Pension je nach Dienstjahren und Rangsklassen zwischen 170 und 280 Schilling (850-1400 Kč) oder 120 bis 200 Friedenskronen. Es sind das Beträge, die nicht einmal den um mindestens 50% kaufkräftigeren Gehältern der ersten Anfangsstellungen im Staatsdienste bezw. einem drittel oder noch kleineren Bruchteilen jener Ruhebezüge, die sie vor dem Kriege hatten, gleichkommen, beträchtlich weniger als die Hälfte dessen, was österr. Altpensionisten gleicher Kategorie nicht nur im Inlande sondern auch im Auslande beziehen. Die gänzliche Unzulänglichkeit solchen Einkommens für ein halbwegs standesgemässes Leben in Ehren ergrauter Staatsdiener erhellt wohl daraus am besten, dass es das gesetzliche Existenzminimum nur wenig überschreitet, zum Teile sogar hinter demselben zurückbleibt. Dieses Einkommen genügt kaum, um die leiblichen Tagesbedürfnisse an Wohnung und Verpflegung für eine Person zu decken; Neuanschaffungen von Wäsche, Kleidern, Einrichtungsgegenständen, Aufwendungen für Kulturbedürfnisse, sind ausgeschlossen, ebenso Ausgabe für Gesundheitsbedürfnisse, Kurmittelgebrauch, Erholungsaufenthalte u. dgl. dabei ist ihnen als Ausländern die Wohltat der Krankenversicherung versagt. Dazu kommt noch die aus dem nahe bevorstehenden Abbau des Mieterschutzes sich ergebende Erhöhungder Wohnungszinse. Kein Wunder also, wenn diese Zurückgesetzten mit banger Sorge in die Zukunft schauen und sich mit Sorge und Verzweiflung bedroht sehen.

Wenn auch nach dem Gesetze vom 22. 12. 1924 >in besonders berücksichtigungswürdigen Fällen< Ausnahmen vorgesehen sind, so kommt doch diese Bestimmung - wenigstens im Stande der Zivilpensionisten - nur selten und in einem bescheidenen Ausmasse zur Anwendung. Es sind Fälle bekannt, dass Gesuchstellern, denen wegen langjähriger unheilbarer und schwerer Krankheit oder wegen, sehr hohen Alters die Möglichkeit eines Nebenverdienstes gänzlich genommen war, jene Berücksichtigungswürdigkeit abgesprochen wurde.

Der einzig gegenwärtig gangbare Weg wäre die Verlegung des Wohnsitzes in das Gebiet des čechosl. Staates. Aus finanziellen Gründen ist er jedoch heute praktisch ebenso ungangbar wie vor zehn Jahren, ausserdem durch das seither weit vorgerückte Alter physisch und psychisch noch erschwert, und wäre überdies von zweifelhaftem Erfolge. Denn die, wenn überhaupt aufbringlichen, jedenfalls sehr bedeutenden Kosten der Uebersiedlung und die höhen Mietzinse für die mieterschutzfreien Wohnungen auf die man angewiesen wäre, würde ihnen derartige geldliche Opfer auferlegen, dass sie kaum eine wesentliche Erleichterung erfahren würden.

Die heutige Republik Oesterreich zahlt trotz ihrer notleidenden - den Wirtschaft und finanziellen Schwäche ihren im Auslande lebenden Pensionisten die Ruhegenüsse unverkürzt aus.

Auch das deutsche Reich und Italien machen hinsichtlich der Höhe der Ruhegenüsse keinen Unterschied zwischen Inlands- und Ausländspensionisten.

Man vermisst in der wechselseitigen Behandlung der Pensionisten zwischen Oesterreich und der Čechoslovakei den Grundsatz der Gegenseitigkeit, der im zwischenstaatlichen Verkehr in solchen Frageh sonst allgemein üblich ist und beispielsweise auf dem Gebiete der nichtstaatlichen Rentenversicherung zwischen den beiden Staaten schon seit Jahren besteht.

Budgetäre Bedenken gegen eine Gleichstellung der Auslands- mit den Inlandspensionisten können kaum ernstlich in Betracht kommen umsoweniger, als die Zahl der Pensionisten, die aus der Zeit vor dem Zusammenbruche stammen, durch den Tod schon stark zusammengeschmolzen und bei dem durchaus hohen Alter der Betreffenden in raschem Schwinden begriffen ist.